Morigan z Druhé strany na Blog.cz

*****

Danny se nepovažoval za žádného excelentního střelce a teď se mu navíc třásly ruce, nohu měl celou od krve a byl polomrtvý strachem o Wesleyho.

Přesto odhodlaně přitiskl tvář na studený kámen. Střílel z revolveru, i když věděl, že nemá moc šancí se s ním trefit, chtěl rozptýlit pozornost od Wesleyho a donutit ostatní střelce aspoň na okamžik zastrčit hlavy.

Střelba ustala, alespoň na krátkou chvíli a Danny zahodil prázdný revolver. Bylo obtížné najít vhodnou polohu na míření puškou, aby přitom neměl pocit, že mu někdo odtrhává nohu od těla, nicméně se o to snažil.

Někde opodál dvakrát štěkl revolver a ozval se výkřik z protější strany. Danny se v duchu zatetelil alespoň malou radostí.

Mířil.

"Kryju tě…" šeptal si pro sebe, aniž si to uvědomoval. "Kryju tě, brácho."

Přimhouřil jedno oko a vystřelil. Střela zasáhla ruku muže, který ležel na skalní plošině, Danny viděl, jak mu vyletěla zbraň a tak bleskově natáhl znovu.

Tentokrát ho trefil rovnou do hlavy.

Cítil jak se jeho rty roztahují do úšklebku podobného úsměvu.

Wesley mezitím skočil za keř, kutálel se a plížil po zemi, dýchal prach a snažil se pohybovat rychle. Skočil znovu a jedna z kulek mu zasvištěla přímo u ucha a odštípla kus kamene, Wesley dopadl a silně se přitiskl k chladné skále.

Zvuk kulky mu ještě dozníval v hlavě, svět jako by se mu na chvíli zhoupl a tak rychle zamrkal a snažil se zaostřit na své ruce.

Na jedné z nich měl ten malý barevný náramek od Anne.

Snažil se dýchat pomaleji, vrátil prázdný revolver do pouzdra a vytáhl druhý.

Viděl dalšího tak třicet metrů od něj, kus jeho klobouku, obličeje zahaleného šátkem a podlouhlý stín hlavně. Neměl nejlepší úhel na zásah, přesto… střelil.

Jedna jeho rána zasáhla nepřítele vteřinu předtím, než to do něj naprala Dannyho puška.

Jo! zařval by Wesley nejraději radostí.

Krev se rozstříkla po mužových prsou i na skály kolem, jeho napjaté tělo se naklonilo a pak bezhlesně padalo ze skály, aby s tupým plesknutím dopadlo na cestu.

Jo! poskočilo Dannymu srdce.

Už zbyl jen jeden. Byl ukrytý na velmi výhodném a těžko dosažitelném místě, Wesley i Danny se nezávisle na sobě pokoušeli na něj vystřelit, ale kulka vždy jen planě prolétla a nezpůsobila žádnou škodu, jak se zdálo.

Musím nahoru, usoudil Wesley, přestože měl ruce rozedřené od skal a v revolveru jen dva poslední náboje, věděl, že jinou šanci nemá. Pokud to vzdá, můžou to oba dostat do zad, když se pokusí odtud Dannyho dostat. A Danny dole krvácel a on se nerad vzdával, obzvlášť, když mu srdce pumpovalo do žil opojnou směs vzrušení a strachu.

Vyrazil.

Snažil se být rychlý a tichý, dýchat úsporně a nemyslet na nic jiného, než na svůj cíl. Zbyl poslední, protože měl nejlepší úkryt - částečně krytý keřem, šikmým převisem skály i hromadou kamení byl téměř nezasažitelný odkudkoliv.

Wesley měl téměř ideální místo, nehýbal se a vyčkával, nechával ho v nejistotě.

Pot mu stékal po čele a pálil ho do očí, přestože bylo pořád chladno, měl pocit, že muselo utéct nekonečně mnoho času. Tiskl hrudník k zemi a napínal zrak, vpředu viděl záblesky pohybu nepřítele, slyšel tlumené zvuky, ale pořád ležel.

Konečně se ozval výstřel zdola, Danny sice minul, ale dozvuk střely byl přesně to, co Wesley potřeboval, vymrštil se ze země jako šelma, přikrčený, napjatý a letěl vpřed.

Věděl přesně, jak to má proběhnout, ale něco se pokazilo. V poslední chvíli se muž otočil, Wesley uviděl jeho tvář zpola zakrytou šátkem a krempou klobouku, jako zpomaleně zahlédl udivený výraz v jeho šedých očích.

Muž bleskurychle obrátil brokovnici proti němu a vystřelil. Wesleymu nezbylo nic jiného, než sebou praštit o zem, sice u toho taky vystřelil, ale bylo to spíš instinktivní, než cokoli jiného. Minuli oba, Wesleyho štíply odražené broky neškodně do paže a do boku a tvrdě se udeřil do zátylku.

Svět se mu rozmazal a zastavil.

Měl by mu hlavou proběhnout celý život, ale neproběhlo mu hlavou absolutně nic, stačil jen zamrkat, jak se stále snažil zaostřit.

Cvaknutí prázdného zásobníku brokovnice znělo jako andělská hudba.

Wesley si pustil do hrudníku víc vzduchu.

"Kurva!" zaklel muž a kopl Wesleyho do pravé ruky, aby ho zbavil revolveru. Wesley nikdy netušil, čím si zasloužil to štěstí, že ho ten blb nevzal pažbou rovnou do hlavy, ale šel nejdřív po jeho ruce. Bolest zápěstí mu kupodivu pomohla se vzpamatovat.

Vzepjal se, hranou boty kopl protivníka z boku pod žebra a vzápětí už se váleli na zemi. Neřekli ani slova, jen těžce oddechovali. Wesley zahlédl záblesk čepele a rychlým pohybem zachytil ruku svírající nůž.

Už nemohl. Námahou se mu zatmívalo před očima, oběma rukama svíral mužovo zápěstí s nožem, který mu mířil doprostřed hrudníku. Cítil, že se nemůže nadechnout, viděl, jak se ostří pokaždé o pár milimetrů přiblíží.

Dívali se jeden druhému do očí z bezprostřední blízkosti, na jeden jediný okamžik Wesley pustil pravou ruku, aby držel celou protivníkovu váhu jen jednou paží.

Pravou sáhl k pasu a vrazil mu svůj nůž mezi žebra.

Jednou, podruhé, potřetí, pokaždé o kus výš. Muž krvácel, chroptěl a slábl.

Wesley zůstal několik dlouhých chvil bezvládně ležet pod krvácejícím tělem, ze kterého unikal život a teprve potom se pohnul, nadechl a odkopl ho.

Měl pocit, že ho bolí každý kousek těla, ale ani trochu mu to nevadilo. Ani si neuvědomil, jak rychle se dostal dolů a spěchal k Dannyho úkrytu.

Danny klečící na jednom koleni křečovitě svíral vybitou winchestrovku a málem ho praštil pažbou přes kolena.

"WESLEY!" vyjekl. "Proč se sakra neozveš?! Myslel jsem… bál jsem se…"

"Promiň!" omlouval se Wesley.

"Wesley, tys je všechny dostal?" nechal si pušku úlevou vypadnout z rukou.

"S tvojí pomocí," přiklekl k němu Wesley, aby se podíval na jeho ránu. "Šlo ti to dobře, brácho!"

I šátek už byl celý od krve, jen na jeho okraji svítila ozdobná iniciála WS, kterou tam vyšila Ellen Wesleymu k narozeninám.

"Nemůžu tomu uvěřit," přiznal Danny. "Akorát to má tragikomickej konec, protože se odtud stejně nedostaneme. Všichni jsou pryč a my nemáme ani koně," dodal unaveně, bledý z nedostatku krve. Wesley opatrně prozkoumal ránu a s potěšením zjistil, že kulka není uvnitř svalu, pouze mu potrhala nohu po okraji. Škrábnutí to bylo pořádné, ale stále to bylo jenom škrábnutí.

"Danny!" prohlásil Wesley důrazně. "Pamatuj si, že já tě dostanu vždycky a ze všeho. Vždycky! Takže teď sklapni a snaž se jen o jedinou věc - nevykrvácet!"

"Rozkaz," pousmál se Danny unaveně a neprotestoval.

Věděl, že je to pravda.

*****

Anne držela křečovitě hrušku sedla a stejně křečovitě zírala na své bílé klouby, jako by se už nikdy nemohla podívat na nic jiného.

Před několika týdny někdo její svět nečekaně přetočil vzhůru nohama, ale teď někdo její svět přetvaroval brutálními kopanci do malého, stísněného, bolavého tvaru.

Bolelo to, divně, tupě a neustále, bylo těžké v sedle jenom sedět, natož držet vzpřímená záda. Měla pocit, že jí každou chvíli vypadnou otěže z ochablých dlaní a ona se jen sveze ze sedla na zem, kde zůstane ležet a bude si představovat, že se nic z toho všeho nestalo.

Že nikdy neopustila ten pitomý Sugarhill.

Uvědomila si, že jí přece jenom nakonec bezhlesně sklouzlo po tváři pár slz. Nenáviděla se za to ještě víc.

Nemohla přestat myslet na Wesleyho a Dannyho. Prostě nemohla.

"Život není nějaká pitomá růžová zahrada," říkal jí Wesley ještě včera.

Sevřela otěže pevněji.

Skoro slyšela jeho hlas.

Nadechla se o něco silněji a přece jenom se pokusila narovnat ztuhlá záda. Kůň pod ní se pohupoval.

Otřela slzy.

Zvedla oči a podívala se na záda ostatních jezdců před sebou. A potom výš, do korun stromů. A potom ještě výš, kde probleskovala šedivá obloha.

KONEC PRVNÍ KNIHY

*****

Anne se vznášela.

Samozřejmě ve skutečnosti jela na koni, ale její mysl se vznášela vysoko v sychravě načechraných mracích.

Nevadilo jí, že je vlezlé vlhko a fouká studený vítr.

Nevadilo jí ani, že Kit jel spolu se Spencerem a Davidem v jiné skupině, než ona.

Bylo jí úplně jedno, že Danny má pod okem fialovou modřinu a okázale nemluví s Wesleym a že Wesley má červený nos a okázale nemluví s Dannym.

Nevadilo jí, že Flash od své poslední krátké řeči před odjezdem neřekl vůbec nic.

Byla šťastná. Ano, věděla, že brzy přijdou pochybnosti a myšlenky, ze kterých bude nervózní, ale to si teď odmítala připustit.

Den byl tak krásný!

Flash dal povel ke zpomalení a Anne se pokusila slétnout ze svého šťastného obláčku a více se soustředit na cestu. Před nimi byl průsmyk natolik úzký, že se museli seřadit po jednom, aby mohli bezpečně projet.

Vedla svého koně jistou rukou a zařadila se hned za Wesleyho který seděl na vysokém hnědákovi. Šikmé stěny průsmyku je svíraly mezi sebou, tyčily se k šedé obloze a jak kamenitá stezka nedělala dobře koňským nohám, musela celá karavana zpomalit.

John Flash byl klidný, pohledem otočeným vzhůru ke skalám nespatřil nic neobvyklého a jeho instinkty zůstávaly pokojné.

Náhle se zamračil a zvedl hlavu, aby nasál chladný vzduch kolem sebe a prsty se mu mimovolně sevřely kolem hrušky sedla.

Ucítil ten mírný, skoro neznatelný zápach.

Poznal hned, co to je.

Hořící zápalná šňůra.

Jen dvě vteřiny mu stačily, než pochopil, že tentokrát k němu jeho instinkty nepromlouvaly správně.

Pak svět vybuchl.

Anne ani později nedovedla vysvětlit, co se vlastně stalo, v jednu chvíli prostě seděla v sedle s pohledem upřeným na Wesleyho záda a v druhou chvíli všechno bouchlo. Oči jí zaplnilo oslnivé světlo, ostrý prach a do uší jí udeřila ohlušující rána.

Něco tvrdého jí udeřilo pod koleno a do ramene, zamrkala a kdesi před sebou viděla, jak pod Dannym padl kůň.

Zvíře křičelo, strašlivě.

Pořád se nemohla nadechnout, slyšela Wesleyho, jak zoufale zavolal Dannyho jméno.

Anne by také chtěla křičet, jen kdyby věděla co.

Štěkly výstřely, mnoho výstřelů, slyšela, jak hvízdavě prorážely vzduch kousek od její hlavy.

Pořád dobře neviděla a zoufale mrkala oslněnýma očima. Viděla Wesleyho, jak padá dolů a jeho koni z krku prýští krev, sotva se stihl vzepřít a vyhodit nohy ze třmenů.

Její vlastní kůň pod ní zděšeně poskakoval, jak se snažil v úzkém průsmyku najít cestu ven. Vzadu zahlédla Flashe s puškou přiloženou k líci, klidného, soustředěného a chladného, jako by neseděl na vzpouzejícím se koni a nedýchal zvířený prach.

Vystřelil směrem vzhůru, jednou, podruhé, potřetí.

Odkudsi shora se ozvaly výkřiky a pak úzký pruh oblohy zastínilo padající tělo.

Musím střílet… pomyslela si Anne šokovaně. Střílet.

Sáhla po pušce, kterou měla v pouzdře u sedla, jako v nějakém rozmazaném snu ji sevřela do obou rukou.

Někdo křičel její jméno.

Pak se svět zatočil a cosi ji znovu udeřilo bolestivě do zad. Chvíli ji trvalo, než pochopila, že to byla kamenitá země na kterou spadla.

Kolem znovu zatřeskaly výstřely, Anne měla prázdné ruce a vůbec si nepamatovala, že pušku upustila.

Někdo ji uchopil pevně za paži a táhl ji nahoru, chtěla se bránit, úchop ji bolel. Podívala se nahoru a viděla Flashovu tvář, mluvil na ni, ale nerozuměla mu.

"Nechci…" zachraptěla a rozkašlala se. "Musíme-"

Sklonil se ze sedla ještě víc a vytáhl ji před sebe, poslední co viděla, byl Wesley, který táhl po zemi Dannyho s krvácející nohou.

"Wesley…" řekla namáhavě. Napůl seděla a napůl visela přes sedlo před Flashem, neuměla si představit, že se v téhle poloze udrží na koni, ale on ji držel velmi pevně.

Neviděla a vlastně ani nechápala, jak se odtamtud mohli dostat, hruška sedla ji příšerně tlačila do boku, až se dusila a koňské pohyby byly divoké a nepředvídatelné. Nemohla nic říct ani vykřiknout, i když chtěla.

Když konečně zastavili, sklouzla ze sedla, zapotácela se a opřela se o první strom, který měla v cestě. Znovu se rozkašlala a bojovala s nevolností.

Konečně se nadechla hlouběji a vzhlédla. Očima plnýma slz a prachu viděla Shakespeara, který seděl na jejím vlastním koni a právě přijíždějícího Angličana s Ellen. Angličan držel v rukou otěže Ellenina kulhajícího koně a Ellen se sotva držela v sedle.

Hned jak zastavili, sesunula se ze sedla na všechny čtyři a dávivě zvracela.

"Je někdo z vás raněný?" řekl Flash.

"Škráblo mě to do ramene, ale nejvíc to odnesl kabát," odpověděl Shakespeare. "Zvládám to."

"Dannyho zasáhli!" zvolala Anne. "Viděla jsem to."

Flash jen nepatrně stiskl rty, ale neodpověděl jí.

"Zdá se, že nás zatím nikdo nepronásleduje, snad to tak zůstane," prohlásil Angličan.

"Musíme se pro ně hned vrátit, zůstali tam sami a nemají koně!" vyskočila Anne divoce na nohy. Flash jí zachytil paži.

"Nikdo se nikam vracet nebude," prohlásil pevně.

Trhla sebou, jak se pokusila z jeho sevření uvolnit. "Ale my se tam vrátit musíme, jinak se odtamtud nedostanou!"

"Nikdo se nikam vracet nebude!" zopakoval důrazněji a nepustil ji.

Anne zamrkala, jako by nedokázala jeho slova pochopit. "Ty chceš říct… že nic neuděláš?!"

"Byla to past, do který jsme hloupě vlezli a já budu děkovat Bohu, že jsme měli to zatracený štěstí a vyvázli z toho v tomhle počtu, to je přesně to, co udělám! Rozhodně nepošlu zpátky někoho dalšího, aby počet obětí dobrovolně doplnil."

Past… prolétlo jí hlavou. Ta hromada kamení… ta hromada, která vypadala úplně neškodně prostě vybuchla, rozlétla se do stran…

Sevřel se jí žaludek a před očima se jí zatmělo. "Kdyby tam zůstal Angličan a Shake, tak by ses pro ně vrátil!" zaječela na něj a cítila, jak s ní začíná cloumat hysterie.

"Ne. Bylo by to stejné," řekl zcela klidně.

Těkala pohledem po Angličanovi i Shakespearovi, jestli něco namítnou, cokoliv. Oba ale uhnuli pohledem, aby se vyhnuli tomu jejímu.

Tentokrát se Flashovi vytrhla doopravdy. "Něvěřila jsem, že jsi až takovej sobeckej hajzl!" strčila do něj, překážel jí v cestě. Ještě nebyla rozhodnutá, kam chce jít, ale nejspíš k nějakému koni.

Chytil ji rychle, tentokrát za obě ramena a obrátil k sobě. "Tak poslouchej, holčičko," řekl a jeho hlas zněl najednou docela jinak. "Chtěla jsi bejt jako my? Teď je tvoje příležitost, protože tohle přesně je realita, tahle hnusná, nespravedlivá a tvrdá realita! Takže to ber jako první lekci…nebo vypadni!"

Jeho oči se na ní dívaly z takové blízkosti, tak neskutečně modré, chladné a nelítostné.

Věděla, že má pravdu a že ona je jen hloupá holka. Ze všeho nejvíc se jí chtělo brečet, pustit ven všechen ten zoufalý pláč, co se jí hromadil v hlavě, kroutil jí obličej a dusil ji, ale věděla, že je to to jediné, co opravdu nemůže udělat.

Nemohla na to ani nic říct, protože prostě nebylo co.

Pustil ji pomalu a ona stejně tak pomalu klesla na zem.

A mlčela.

*****

Dannyho noha krvácela a bolela jako čert, obzvláště, když ho Wesley táhl po kamenité zemi. Vůbec proti tomu ale neprotestoval, naopak se mu snažil pomoci, aby se oba dostali za balvan, alespoň do zdánlivého bezpečí.

Wesleymu to působilo docela potíže, táhnout Dannyho a v druhé ruce ještě držet winchestrovku, kterou sebral.

Další dva výstřely je přinutily přikrčit se za balvan.

"Jsme v hajzlu, že jo?" vydechl Danny hořce.

"To ještě nevím…"

"Oni nás nenechají odejít po svých, myslí si, že někdo z nás by mohl být Flash, šli nejspíš po něm!"

"Ty stejně po svých neodejdeš," odsekl Wesley. "Neruš mě, přemýšlím!"

Třeskly další výstřely, z jiného směru.

"Přemýšlíš?!" zaskřehotal Danny lehce hysterickým smíchem. Jenže Wesley si ho příliš nevšímal, nejspíš skutečně přemýšlel… nebo počítal.

"Flash dostal dva, možná tři, Angličan dalšího. Podle mě jich může zbývat… čtyři, možná pět," uvažoval Wesley polohlasně.

"No to je vážně skvělá zpráva!" zaskučel Danny. Měl chuť se stočit do klubíčka a úpět a když tak nad tím uvažoval, v podstatě mu v tom nic nebránilo. "Wesley…!"

Bolest v Dannyho hlase s Wesleym trhla, nemohl se neotočit. Danny měl na tváři i na rukou krvavé ranky, drobné i větší, jak jen zasáhly odštěpky kamenů, které rozmetala výbušnina blízko nich. Možná i on sám vypadal podobně.

"Ano?" polkl, aby neměl tak nejistý hlas. Vidět Dannyho krvácet mu působilo bolest a cítil se slabší. Vždycky to tak bylo. "Musím ti to něčím utáhnout," prohlásil a bez sundal šátek z krku. "Bolí tě to?"

"Tak… trochu…" přiznal Danny přidušeně a málem si překousl jazyk, když Wesley poněkud brutálně utáhl šátek. Na detailnější ošetření nebyl čas ani prostředí.

Wesley se přitiskl ke kameni a chtěl se nenápadně vyklonit, plně soustředěný. Danny se dotkl jeho paže. "Proboha, co chceš dělat?"

"Pokusím se dostat blíž a ty mě budeš krýt. Jinak nemáme šanci," prohlásil Wesley rozhodně.

"Krýt?"

Danny měl pocit, že mu spolu s krví odcházejí i mozkové buňky. Jako by to už nemohlo být horší.

"Vezmi si tu pušku," pokračoval Wesley a podával mu svou zbraň.

"Když odsud vylezeš, hned ti ustřelí hlavu!" rozhořčil se Danny.

"Ještě tu můžeme čekat zalezlí, dokud nás nepostřílejí jako králíky v pasti!" odsekl Wesley.

"Wesley!" zachytil ho za rukáv v půli jeho pohybu. "Počkej!"

Přítelovy zoufalé oči ho donutily ani se nehnout. Možná moje oči vypadají úplně stejně, pomyslel si. Jeden se o druhýho bojíme tak moc… je možný, že jsme se před dvanácti hodinami porvali jak dva idioti??

"Co je?" odsekl úsečněji, než chtěl.

"Já… chci ti jenom říct, že to včera… že to bylo…"

"Řekneš mi to, až to vyřídíme," sundal ze sebe Dannyho dlaň, ale přitom ji velmi silně stiskl. "Drž se."

"Drž se," zopakoval Danny. Nic jiného ho nenapadlo.

Wesley vytáhl jeden ze svých revolverů, které měl u pasu. "Tak jdeme. Střílej, teď!" přikázal Dannymu a sám zmáčkl kohoutek.

A pak vyběhl.

*****

Ticho přerušovaly jen úsporné zvuky, které vytvářel Flash se Shakespearem a Angličanem, Annie je jen tupě poslouchala a ani se je nesnažila identifikovat.

A pak Ellenino tiché vzlykání a to se zase nedalo neidentifikovat.

Posadila se vedle ní a měla chuť jí buď ucpat pusu, nebo ji obejmout.

Závidím jí, přiznala si s hořkou ironií. Chci taky brečet, aspoň takhle potichu. Ne, chci brečet nahlas. Schovat se mámě do náruče a brečet, dokud neusnu. Chci, aby se tohle všechno nikdy nestalo, aby to neexistovalo… abych neexistovala já taková, jaká teď jsem.

Nakonec se pohnula a vzala Ellen za ruku. Měla dlaň studenou jako led a Anne ji chytila pevně a držela ve své.

*****

Konečně ji uviděla.

"Annie!" zvolala. Anne se přestala zabývat vlastními myšlenkami a zvědavě se otočila po hlase, protože Ellenin tón zněl nezvykle uspěchaně a naléhavě.

"Co je?" zeptala se bez zájmu. Měla teď rozhodně jiné starosti.

"Musíš jít hned se mnou," uchopila ji za loket.

"Kam?" nechápala Anne.

"Je to důležité!" sykla Ellen netrpělivě a zatáhla ji za paži. Anne se zamračila, nicméně se podvolila a nechala se táhnout.

Svět se dneska zbláznil, Ellen skoro běží a navíc ji velmi nespolečensky vleče sebou.

Vybitá winchestrovka, kterou měla stále na popruhu přes záda jí nepříjemně tloukla do lopatek, ale snažila se mlčet a jít tam, kam Ellen chtěla.

"El, někomu se něco stalo?" zkusila to.

"Možná se stane," přikývla Ellen naprosto vážně.

Obešly jeden z velkých indiánských tee-pee a Anne uslyšela zvuky rvačky. Přidala do kroku a uviděla dva muže, jak se válí v prachu země v těsném zuřivém sevření.

Když je oba poznala, otevřela údivem ústa.

Podívala se na Ellen s velkou otázkou v očích, ale ta se jen držela za pusu a vysílala k ní zoufalý pohled, který jednoznačně signalizoval "Dělej něco!"

"Nechte toho!" zvolala Anne, ale znělo to dost slabě. Stále ještě nemohla uvěřit, co vidí před sebou. "Slyšíte, přestaňte!"

Samozřejmě jí vůbec nezaregistrovali, přešla k nim a pokusila se do nich kopnout, ale bylo celkem nebezpečné se k jejich chumlu přiblížit.

Odskočila, sundala si ze zad vybitou pušku a obrátila ji pažbou dolů. Bylo jí jedno, koho z nich a kam praští, ačkoliv si dávala pozor, aby nezasáhla nějakou důležitou část těla, například obličej.

"Říkám! Okamžitě! Přestaňte!!"

Zafungovalo to. Stáli proti sobě a nejspíš by se stále probodávali zuřivými pohledy, kdyby mezi nimi nestála Anne. S puškou.

"Ty se mi snad zdáš!" obořila se na Wesleyho, kterému tekla krev z nosu a z prokousnutého rtu. "Co ty jsi sakra vůbec zač?! Neumíš nic jinýho? Před pár dny jsi málem přizabil Orlího drápa a teď mlátíš Dannyho? DANNYHO?!" ječela.

"Nech ho, Annie," ozval se Danny. "To já jsem praštil jeho."

V tuhle chvíli nebylo nic, co by ji překvapilo víc. "…Cože…?" vykoktala.

"Já jsem praštil jeho!" zopakoval důrazněji. Obrátila se k němu, natékalo mu oko a tvářil se sveřepě. Stále ještě zcela nechápala. Danny se od ní odvrátil a uchopil za ruku Ellen. "Pojď," pobídl ji jemně.

Ještě, než odešli, věnovala jí Ellen dlouhý pohled plný vřelého poděkování.

Víc překvapení už asi neunesu, pomyslela si Anne otupěle, když se za nimi dívala.

Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že osaměla s Wesleym, který dál zarytě mlčel a otíral si krev hřbetem ruky. Byla si jistá, že by také měla zarytě mlčet, ale nemohla si pomoci.

"Proč tě, proboha, praštil??" vydechla nechápavě.

Probodl ji pohledem a spustil ruku. "Tomu nerozumíš!"

"Ne, tomu vážně nerozumím!" odsekla. "Lidem, co používají místo mozku pěsti ani rozumět nejde!"

Stiskl zuby k sobě. "Jsi jenom malá hloupá holka a o životě vůbec nic nevíš!" obvinil ji. "Život není nějaká pitomá růžová zahrada, kterou se procházíš a čucháš ke kytkám, život je boxerskej ring, jestli chceš zůstat stát na nohou, tak se musíš rvát!!" skoro křičel. "Buď jsi rváč a máš aspoň nějakou šanci, nebo jsi nula a potom žádnou nemáš!"

Znovu si otřel krev a obrátil se k rychlému odchodu, jako by už neměl sílu setrvávat v její společnosti.

Zuřila.

"Tím chceš říct, že já jsem nula?!" zavolala na něj. Ani nevěděla, proč raději nemlčí, protože stejně neočekávala žádnou reakci.

Obrátil se.

Několika rychlými kroky byl zpátky u ní, tak blízko, až musela násilím potlačovat instinktivní touhu couvnout.

Sevřel jí ramena a nejspíš si to ani neuvědomoval, za to Anne ano. Především její pravé rameno, otlučené od pažby, si to uvědomovalo až dost. Neodvážila se ale dát něco najevo.

"Ne, Annie," řekl tichým, chraplavým hlasem a naklonil se k ní ještě blíž. Měl obličej jen pár centimetrů od jejího. "Ty jsi rozhodně rváč."

Prudce vdechla vzduch, možná chtěla něco říct, nebo udělat, ale nenapadalo ji, co by to mělo být.

Jeho pohled byl podivně naléhavý a skoro až zoufalý.

Má rezavé oči… pomyslela si nesmyslně. Rezavé jako včelí med…

Náhle s naprostou jistotou poznala, že ji chce políbit.

Vyděsilo ji to. Ale ještě víc ji vyděsilo, že by se tomu polibku rozhodně nebránila a bylo by jí úplně jedno, že by je oba zapatlal krví.

Nepolíbili se.

Z Anniných ochablých prstů vypadla puška a s dutým zvukem sebou práskla o zem - oba sebou trhli a odskočili od sebe, jako by se spálili.

Wesley zaklel.

Automaticky sevřela pěsti a postavila se pevně, protože očekávala, že ji zasype rozčilenými nadávkami nebo čímsi podobným, protože tak se prostě choval.

Ne ale teď.

Několikrát rychle zamrkal, popotáhl nosem a těkavým pohybem si ještě více rozmazal krev po bradě a tváři. Ještě nikdy neviděla na jeho tváři tak zranitelný výraz. Na žádném muži, kterému se kdy dívala do tváře.

Sevřelo se jí cosi pod žebry a vůbec nevěděla, co si počít, ale Wesley to vyřešil za ní.

Obrátil se na patě a zmizel.

Anne poněkud toporně zvedla pušku ze země a otupěle si vzpomněla na Sugarhill. Zdál se to být tak vzdálený svět. Kdysi byla přesvědčená, že není nic těžšího, než žít v Sugarhillu pod jednou střechou s levným alkoholem nasáklými čuňaty Billem a Guyem, ale už si to nemyslela.

Možná jsem si měla sakra líp rozmyslet, jestli chci dál dobrovolně trávit čas s podobnýma lidma, jako je Wesley Shane! pomyslela si hořce. Ale na to už je pozdě…

Přehodila si popruh winchestrovky přes záda a povzdychla si.

Vítr zadul a plachty tee-pee zapleskaly, jako by to byla odpověď.

*****

Úsvit byl krásný.

Anne už viděla spoustu krásných úsvitů, některé i v Sugarhillu, jiné po cestě, ale tenhle vynikal nad všechny. Bylo chladno a vítr se do ní opíral, ale nejspíš to vůbec necítila. Ani se nepohnula, nejraději by snad ani vůbec nemrkala, aby jí neutekla ani vteřina té nádhery, když rodící se naoranžovělé slunce obkreslovalo špičaté siluety vysokých tee-pee.

Věděla, že nikdy nezapomene ty barvy, tu vůni ani zvuky.

Kdosi vedle ní stanul tiše jako stín. Nepodívala se, protože nechtěla odtrhnout oči, ale tušila, kdo to je, protože jen indiáni se dokázali pohybovat tak tiše.

"Opravdu nádherné, až slzám," řekl Orlí dráp svým hlubokým hlasem.

Anne zvedla ruku a konečky prstů překvapeně nahmatala slané stopy na svých tvářích.

"To… to ano," řekla tiše.

"Síla těchto okamžiků je v tom, že už se nikdy neopakují a trvají jen prchavou chvíli," pousmál se indián.

Nevěděla, co k tomu říct a nebyla si jistá, jestli tomu dostatečně rozumí, Orlí dráp od ní ale nečekal odpověď. Stáli vedle sebe tiše v souznícím mlčení.

Koní na prostranství přibývalo, i když šero zatím obkreslovalo jen jejich siluety, tiše frkali, podupávali a zdravili se navzájem tím milým, koňským způsobem.

"Kde je náčelník?" zeptala se nahlas mladíka. "Je tady?"

"Ano. Stojí támhle," ukázal Orlí dráp.

"Jak to děláš?" podivila se. "Vy indiáni vidíte ve tmě jako kočky?"

"Tohle není žádná tma," pousmál se.

Anne napínala zrak, jak chtěla náčelníka spatřit, takže nemohla s Orlím drápem plně souhlasit. Z náčelníka viděla jen obrys a několik bílých per v jeho vlasech, která do šera svítila.

Spatřit náčelníka Slunečního bizona pro ni bylo vždy tak trochu fascinující, ani nevěděla proč. Byl to už starší muž, přesto měl vlasy ještě uhlově černé a jeho lehce zešikmené oči byly tmavé a velmi pronikavé.

"Kolik vás vlastně s námi jede?" zeptala se.

"Mnoho."

Vlastně podobnou odpověď čekala. "Ale proč vlastně? Myslím proč doopravdy."

"Náčelník a Rychlý střelec mezi sebou mají pouto," odpověděl Orlí dráp. "Říkáme tomu Moht´a veesehe, což ve vašem jazyce znamená něco jako božské spojení. Je to velmi vážná záležitost a pokud Rychlý střelec požádal, náčelník Sluneční bizon jeho přání vyhověl."

Netrpělivě se zamračila. "Pořád tomu nerozumím. Jak něco takovýho může vzniknout?"

"Různými způsoby," přiznal Orlí dráp. "Rychlý střelec kdysi zachránil život synovi Slunečního bizona. Zachoval se velmi nezištně a velmi statečně a náčelník cítil obrovskou vděčnost. Věřil, že mu Rychlého střelce poslali do cesty sami bohové."

Anne tiše naslouchala.

"Náčelník slíbil před bohy oddanost, trvající po tento život, i po všechny další životy, když se jeho duše a duše Rychlého střelce potkají."

Nemohla popřít, že i to je fascinující, stejně jako představa, jak Flash zachraňuje někomu nezištně a statečně život.

"A jen to stačí k tomu, aby poslal většinu svých bojovníků přepadávat vlaky?" nezdálo se jí. "Jen tak?"

Pousmál se. "Stačilo by to. Ale je v tom i víc. George Marten je velmi zlý člověk."

"Vím," ušklíbla se. "To už se ke mně doneslo. Několikrát."

"Dříve se velmi zasloužil o to, aby se ubližovalo spoustě indiánských bratrů a sester všemi způsoby. Zabíjel, mučil, trýznil, děsil. Mnoho indiánské krve teklo jen pro jeho potěšení. I my se toužíme pomstít."

Mluvil klidně, ale tvrdě.

"I tobě ublížil?" zeptala se napjatě.

"Ne. Jsem příliš mladý na to, abych to mohl zažít. Ale když krvácí moji bratři, krvácím i já. Nečekal jsem, že někdy budu mít takovou možnost se pomstít."

Mlčela, protože nevěděla, co by mohla dodat. Indiánova slova ji zasáhla, i když přesně nerozuměla, co díky nim cítí. Zahleděla se znovu na úsvitem osvětlenou scenerii, která začala rychle světlat měkkým, naoranžovělým světlem.

"Tak jsem skoro jediná, kdo se mu nemá za co mstít," prohlásila s lehkou ironií.

"Buď ráda, Divoká růže," řekl upřímně. "Pomsta je těžké břímě."

*****

John Flash dýchal pomalu a klidně a chvíli pozoroval svůj vlastní dech, chladem se srážející v páru. Bylo přesně to prchavé světlo, které je jen pár minut mezi končícím úsvitem a začínajícím dnem.

Měl před sebou všechny nastoupené, usazené v sedlech, připravené na odjezd.

Pečlivě se na ně díval.

Byli tam Šajeni, jeho vlastní muži, Wesley Shane a Danny Larabi, kteří všechno tohle začali. Byla tam Ellen, smutná dědička, která toužila po smrti otcova vraha.

Všichni toužíme po smrti vraha, pomyslel si.

Byla tam i Anne Retlowová.

Rád si to spojení slov v duchu často opakoval, jako by se tím sám sobě vysmíval. Jako by si s určitou, sebetrýznitelskou škodolibostí připomínal, že byl hlupák, když si mohl myslet, že ho minulost nikdy nedostihne.

Muselo k tomu jednou dojít, obzvlášť když ji ztělesňovala taková osůbka, jako byla Anne Retlowová.

Musel se pousmát, protože byla jediná, kdo se na něj nedíval. Ramena měla napjatá, seděla strnule a oči upírala někam na obzor. Do dlouhých copů měla vpletená pírka, barevné šňůrky a korálky po způsobu šajenských žen, prostě jen proto, že ji to uchvátilo. Vůbec se nestarala o to, jestli působí nepatřičně.

Věděl to přesně, protože taková bývala její matka Dolores.

"Než se rozdělíme a vyrazíme, chtěl bych jen říct, že Annie pojede s námi. Nemyslím tím jenom teď, myslím tím, že s námi pojede na celou akci. Odvede svůj díl práce, který jí určím."

Jeho slova dozněla, odmlčel se a s vyrovnaným polovičním úsměvem čelil palbě udivených pohledů, kterou očekával a následnému hrobovému tichu. Nikdo se neodvážil v tuhle chvíli nic namítnout, s čímž počítal.

"Tak pojeďme," dodal a obrátil koně.

*****

Wesley se podmračeně rozhlédl a neochotně zamířil k Ellen, způsobně sedící na ohoblované kládě.

"Nevíš, kde je Annie?" zeptal se bez okolků. Stiskla rty a pomalu k němu vzhlédla. Jeho hrubost jí v tuto chvíli vadila o něco méně než to, že ji právě vyrušil z kradmého pozorování Dannyho.

Ten se procházel nedaleko, vedl rozhovor s nějakým šajenským mužem, ale to mu nezabránilo v tom, aby občas upřel pohled Elleniným směrem.

"Jste snad její hlídací psi?" zvedla obočí a zabodla do Wesleyho chladný pohled. "Před chvílí se mě na to samé ptal Kit! Jako bych já snad věděla, kde ta holka lítá!"

Wesley zabručel něco nesrozumitelného a Ellen usoudila, že tomu ani nechce rozumět. Vrátila se pohledem k Dannymu, samozřejmě nenápadně.

"Měl jsem dojem, že tu seděla s tebou," namítl Wesley.

"To ano. Ale příliš dlouho jí to nevydrželo, tahle šajenská vesnice ji uvádí do vytržení, či co, nutně se musela jít rozhlédnout," odtušila Ellen.

"Tebe moc do vytržení neuvádí," konstatoval Wesley.

"Ty jsi dnes odpoledne nějak empatický," usoudila ironicky.

Wesley se zamračil a probodl ji pohledem.

Ellen němý souboj raději hned vzdala.

"Myslím, že naposledy spěchala ke skupině nějakých indiánských žen a pokusila se na ně promluvit šajensky," vzdychla. "Proč ji všichni tak úpěnlivě hledáte?"

"Nehledáme ji všichni," opravil ji nerudně a přitom vymýšlel, co má vlastně odpovědět. "A už vůbec ne nijak… úpěnlivě."

Pak se rozhlédl po vesnici a vykročil pryč od Ellen.

Bez pozdravu.

"Skvělé…" zamumlala si Ellen pro sebe. "Jak zdvořilé!"

Danny na druhém konci prostranství se na ni usmál a Ellen zatrnulo až v konečcích prstů.

Nenáviděla ten pocit.

Zbožňovala ten pocit.

*****

John Flash ji chvíli pozoroval, aniž na sebe upozornil. Věděl, že si ho brzy všimne sama.

Seděla se zkříženýma nohama mezi skupinkou indiánských žen, jejich hlasy se melodicky proplétaly a ačkoliv si nebyl jistý, jestli si vůbec rozumí, zdálo se, že jim to nevadí.

Šajenky měly copy podobné Anniným - dlouhé, tmavé a husté, snad proto se jí pokoušely naučit, jak si do nich vplést korálky a pírka, tak jak to měly ony. Zvláštním komickým způsobem svítil její bledý obličejík mezi snědými tvářemi šajenek.

Zlehka si posunul kožený popruh na rameni a snad ten nepatrný zvuk zaslechla, protože zvedla hlavu. Přestala zaplétat a dívala se na něj, jak tam jen tak nehybně stál v dlouhém koženém kabátě, s puškou přes rameno.

Úsměv jí rázem zmizel z tváře. Měla pocit, jako by jí nějaká studená ruka sevřela útroby, ale doufala, že to na jejím obličeji není znát. Stále se na ní díval, ale neřekl vůbec nic. Nakonec po nekonečně dlouhé době jen kývl hlavou a věnoval jí ten svůj nepatrný úsměv, tentokrát tak nepatrný, že si ani nebyla úplně jistá, jestli se usmál.

A pak se pomalu otočil a odcházel.

Pochopila.

Odložila všechno, co měla právě v ruce a hbitě vyskočila, aby ho následovala. Mohla by ho předběhnout, kdyby chtěla, kráčel zvolna a rozvážně. Nedokázala ani popsat, jak moc ji to rozčiluje, jak moc ji rozčilují všechny jeho činy. Na tom ale nezáleželo, protože i tak neustále čekala na nějaký verdikt z jeho úst.

A musela si přiznat, že uvnitř sebe není zdaleka tak sebejistá a klidná, jak se snažila být.

Ale věřila. To musela.

Zastavil se až za vesnicí, skoro u lesa a obrátil se k ní.

"Co je?" zvedla tázavě obočí a založila si ruce.

Zatvářil se pobaveně a sundal z ramene pušku. "Tohle je Winchester 1894," řekl a nadhodil si ji v ruce.

Trhla rty, jak se jí chtělo říct "vím", ale nakonec neřekla nic, jen se dál tázavě dívala.

"Je skvělá, protože má zásobník na šest nábojů, jsou přímo tady," poklepal prstem na spodní část dlouhé hlavně. Obrátil si pušku v ruce a podal ji Anne tou správnou stranou, váhavě si ji vzala a dívala se na něj ještě tázavěji.

"Prosím," pobídl ji. "Víš, co s tím?"

"Nemůžu tady střílet!" namítla zamračně. "Jsme prakticky ve vesnici!"

"Vědí to," uklidnil ji.

"To má bejt zkouška nebo co?!"

"Ne."

Pohrdavě si odfrkla a podívala se na winchestrovku pozorněji. Úplně jistá si nebyla, ale zatlačila na páku směrem od sebe, až se ozvalo cvaknutí.

"A do čeho mám jako střílet?" ušklíbla se.

Ukázal před sebe na jeden ze stromů. Byl nezvykle pravidelně porostlý větvemi, které se po kmeni šplhaly jako příčky žebříku.

Mlčky přiložila pušku k rameni a zamířila, nic jiného jí nezbývalo.

Vystřelila.

Zvuk rány jí udeřil do uší, pažba do ramene a střela skončila kdesi v křoví. Musela se ovládnout, aby nespokojeně nezavrčela a zatlačila znovu za páku.

Pozoroval její obličej, když se netrefila podruhé a svaly na zaťaté čelisti se napjaly ještě víc. Mlčky vystřílela všech šest nábojů, pátá a šestá rána se konečně zakousla do větve. Sklonila hlaveň, vyhodila poslední nábojnici a podala mu pušku zpátky.

Usmál se s přimhouřenýma očima, které jí i po té době připadaly neuvěřitelně modré a zneklidňující.

V pravém rameni jí cukalo, musela se soustředit, aby to nijak nedala najevo.

"Nebylo to špatný," pokývl, ale pušku si nevzal.

"Říkal jsi, že to není zkouška!" odsekla.

"To taky nebyla."

Chceš mi něco říct, že ano? zoufala si v duchu. Musíš něco říct. Už musíš nějak rozhodnout, brzy budeme v Red Lodge. Tak už to sakra řekni!!

Mlčel tak dlouhou dobu, že už to nevydržela a kopla do vybitých nábojnic, které jí ležely kolem nohou. Zdálo se, že přesně na takovou nějakou reakci čekal.

"Nebyla jsi ke mně upřímná," řekl.

"Cože?" nechápala.

"Pokusila ses mi vysvětlit, proč tolik chceš, abych tě vzal sebou, ale nebyla jsi ke mně upřímná. Nebo k sobě."

"Nechápu, co-"

"Kdybys opravdu tak nutně potřebovala peníze, ať už je to na cokoliv, vzala by sis je ode mě. Nabízel jsem ti je. Máš na ně právo, i to jsem ti řekl. Kdybys opravdu potřebovala jen ty peníze, vzala bys je. Žádná hrdost není tak velká."

"Řekla jsem, že nechci-"

"Já vím, co jsi mi řekla, Annie. Každý slovo," ujistil ji poklidně. Sevřela rty a věnovala mu zuřivý pohled.

"Pokud by ti přece jen moje peníze nevoněly, Kit je také velice dobře zabezpečený a jsem si skoro jistý, že ti podobnou nabídku učinil sám," pokračoval.

"Já-"

"Obě dvě možnosti jsou rozhodně schůdnější, rozumější a hlavně rychlejší. Ale ty je zvolit nechceš. Celou dobu si říkám proč?"

Překvapeně zamrkala. "Vůbec nechápu, o co tady jde!" přehodila si popruh pušky přes rameno. "Co jsem chtěla říct, jsem už řekla předtím, mám doma určitý závazek, který chci splnit a na to potřebuju spoustu peněz a chtěla jsem jen-"

"Nakonec jsem na to přišel," přerušil jí už poněkolikáté uprostřed věty. Začínala ho za to nenávidět.

"Ty toužíš po dobrodružství. Nic víc, holčičko," pokračoval tiše. "Proto to chceš."

Zalapala po dechu a dokonce nechala bez povšimnutí i tu holčičku. "To je ale blbost!" odsekla.

"Ano, vlastě je to blbost. Blbost, často komplikující život. Jenže jí lze málokdy odolat, Annie, bohužel."

Zadívala se na něj a v mírně rozevřeném výstřihu košile a kabátu spatřila stříbrný odlesk. Věděla moc dobře, co to je.

"Proto jsi tenkrát odešel? Od nás?" zeptala se najednou. Zdálo se, že ho příliš nepřekvapila, nebo to nedal znát.

"Ano, proto taky," přiznal upřímně.

"Skvělý!" ušklíbla se a založila si ruce na prsou. "Já ale nejsem jako ty. Ani trochu, Flashi, rozumíš mi?"

Usmál se na ni. "Rozumím," přehodil si pušku přes rameno. "Rozumím ti moc dobře."

Obrátil se k odchodu a pomalu se vracel směrem k vesnici. Zůstala tam zaraženě stát.

Toužím po dobrodružství, taková kravina může napadnout jenom jeho! vztekala se v duchu. Ale co když… co když to není taková kravina? Co když… co když jsem vážně nikdy nepřemýšlela o tom, proč to doopravdy chci?

Podruhé kopla do prázdných nábojnic, s mnohem větším vztekem, než předtím.

Zůstala tam stát sama s otevřenou pusou, v nesmírném údivu sama nad sebou.

"Flashi!" zavolala podivně vysokým hlasem. Nebyl ještě daleko, protože šel pomalu, takže se otočil.

"Johne," opravil ji automaticky.

"Neřekl jsi mi, jak jsi se rozhodl!" vyhnula se oslovení.

"Já jsem se ale ještě nerozhodl," řekl.

Usmál se.

A pak odešel.

*****

"Ellen!" zašeptal kdosi a chytil jí za ruku.

Málem jí vynechalo srdce, zrovna se pokoušela plížit kolem jednoho z indiánských stanů.

Dobře, ne tak úplně plížit, spíš se pokoušela nenápadně projít.

"Danny, vylekal jsi mě!" obvinila ho. Šeptala ale stejně jako on.

"To jsem nechtěl," usmál se na ni vřele. "Kam jdeš?"

"Já… vlastně se jen tak procházím… už se mi nechtělo sedět," odvětila.

Nedodala už, že se jí přestalo chtít sedět ve chvíli, kdy ho ztratila z dohledu.

Sevřel její dlaň pevněji a přitáhl ji k sobě.

"Danny," bránila se chabě. "Tohle opravdu není nejlepší místo na…"

"Na co?" přitiskl ji k sobě.

"Ty víš, co tím myslím!"

"Ano, to vím," naklonil se k jejímu uchu. "Ale netušíš, jak je těžký se na tebe jenom dívat."

Jeho dech jí zapálil na kůži, až se jí zatmělo před očima.

"Já myslím, že dívat se je… uspokojující," řekla slabě.

Zasmál se hlubokým, tichým smíchem. "Ne tak… docela."

Poslední Dannyho slovo se utopilo v polibku.

Samozřejmě, že ho chtěla odstrčit, jemně, ale nekompromisně. Rozhodně se chystala dát mu najevo, že si tohle nepřeje, ale… možná tak v jiném světě. Ve světě, kde se jí nepodlamují kolena a nezrychluje tep.

Líbali se nejprve pomalu a něžně, ale nakonec ji k sobě silně tiskl a líbal ji tak toužebně a vášnivě, že jí proběhlo hlavou jak tohle skončí. Jestli to vůbec může nějak skončit.

A skončilo. Najednou jí přestal líbat.

Vůbec to nechápala a její mozek zřejmě odmítal naskočit do svého obvyklého provozu, protože nebyla schopná udělat nic. Ještě nějakou dobu měla zavřené oči a nestvořila v hlavě jedinou souvislou myšlenku, kromě: Proč proboha přestal??

Ale pak oči otevřela a odpověď se jí nabídla sama, protože kousek od nich stál Wesley.

"Ach…" uniklo jí ze rtů a její tvář dostala rázem barvu zralých třešní. Měla pocit, jako by ji někdo právě praštil do žaludku.

Wesley se díval střídavě na ni a Dannyho a stále zvažoval, co by měl říct.

Nic, modlila se Ellen v duchu. Neříkej nic a odejdi!

"To si děláš srandu!" vypadlo z něj nakonec a samozřejmě to bylo adresováno Dannymu.

"Wesi, prosím tě, nech toho," ošil se Danny.

Ellen prožívala dilema, jestli má odvážně stanout Dannymu po boku, nebo zbaběle utéct.

"Jsi fakt takovej pitomec?" pokračoval Wesley se směsí údivu a znechucení ve tváři. Ellen rychle zvolila druhou možnost.

"Omluvte mě," zamumlala téměř neslyšně a co nejrychleji odtamtud zmizela, s pohledem zabodnutým do země.

Danny ji chápal. Věděl, že vlastně nemá proč cítit se provinile, nebo jinak nepříjemně, ale tváří v tvář Wesleymu výrazu to bylo těžké.

"Wesi," vzdychl a pokrčil rameny, když osaměli.

"Jsi idiot?!" vyjel na něj Wesley. "Říkal jsem ti, aby ses soustředil na náš úkol a ty prostě myslíš kalhotama a taháš Ellen za tee-pee!"

"Wesi!" zvýšil Danny hlas. "Uklidni se, byl to jenom polibek! S naším úkolem to přece nemá co dělat, vůbec nechápu, o co ti jde!"

"Jenom polibek, jo? Vždyť jsi jí tady málem položil na zem a znásilnil! Bohužel jsem to viděl," ušklíbl se Wesley posměšně.

"Tak dost!" zamračil se Danny. "Když pominu, že už to trochu přeháníš, tak ti do toho vůbec nic není."

"To jsi vážně tak zoufalej, Danny?!" gradoval Wesley. "Mozek ti spadl do rozkroku? A oči taky? Radši jsi měl sklátit nějakou z těch šajenek, než se snažit dostat pod sukni Sinclairově dědičce, nehledě na to, že za pár dní si v Red Lodge můžeš klidně obejít všechny bordely, co tam jsou!"

Danny sebou trhl, jako by dostal ránu. "Wesi!" vyštěkl varovně.

Wesley se k němu obrátil a udělal krok k němu. "Co?"

I Danny udělal krok. Jeho oči se zdály být tmavší, než obvykle a Wesley dobře věděl, že ho rozzlobil. "Nebuď si tak jistej, že tě nepraštím!"

"Proč? Nerad slyšíš holou pravdu?"

"Já ti povím proč," řekl Danny tichým, tvrdým tónem. "Povím ti, proč se chováš jako blbec. Máš vztek, protože já mám na rozdíl od tebe odvahu na to, abych líbal tu, kterou líbat chci!"

Wesley ho chytil pod krkem tak rychle, že nestihl ten pohyb ani postřehnout.

Stisk bolel a Danny se instinktivně pokusil polknout, což bylo docela obtížné. Ve Wesleyho tváři se rychle vystřídalo několik emocí, než naklonil obličej těsně k Dannymu.

"Já děvky nelíbám!" zasyčel zuřivě.

Danny odrazil jeho ruce a odstrčil ho. Na okamžik to vypadalo, že ho skutečně udeří, ale pak se jen prudce obrátil k odchodu.

"Ellen je jen malá děvka a kromě těch peněz ti nikdy k ničemu nebude!" zavolal Wesley vztekle do jeho zad.

Danny se s napjatými zády zastavil. Pak se obrátil. A pak ho doopravdy udeřil.

* * * * *

Petrolejka nepříjemně prskala. Danny se natáhl, aby otočil kolečkem, ale bylo zatuhlé a nechtělo pod jeho prsty povolit. Byl nakloněný přes postel ke stolku a málem spadl, když někdo zaklepal na dveře.

"Vstupte?" zvolal tázavě. Wesleyho pochopitelně za dveřmi neočekával, ale nenapadlo ho, kdo by to mohl v tuhle pozdní dobu být.

Dveře se otevřely pomalu a opatrně a Danny poznal v zakuklené postavě Ellen. Vyskočil z postele tak rychle, že by to sám do sebe neřekl.

"El, stalo se něco?" zeptal se s obavami.

Z hrubé deky, kterou byla obalená, vykukoval jen nos a oči a ty oči se zamračily.

"Každý si chodí na noční výlety a je to v pořádku, ale když se někam vydám já, tak se musí hned něco dít?" zeptala se přísně.

"Annie je na nočním výletě?" pochopil hned a byl rád, že se skutečně nic neděje.

"S Kitem. Ale mě do toho samozřejmě vůbec nic není."

"Nechceš jít dál?" navrhl, když mu studený noční vítr pročísl vlasy a zastudil na kůži.

"No… asi ano," zaváhala, ale pak vstoupila dál do místnosti a zavřela dveře.

"Takže sis taky udělala noční výlet?" nadhodil s úsměvem. "Trocha dobrodružství?"

Ellen to ale zřejmě moc vtipné nepřišlo, sundala si deku z hlavy a tváře a nechala ji ležet na ramenou, takže viděl, že se neusmála.

"Nesnáším dobrodružství," sdělila mu vážně.

Pousmál se, ale už jen lehce, skoro neznatelně. "Takže… můžu pro tebe něco udělat, Ellen?" zeptal se tiše. "V tuhle chvíli?"

"Já…"

Zjistila, že má v hlavě docela prázdno. Ne, to nebylo to správné označení, na mysl jí přicházela spousta odpovědí, jen je vyhrknout, ale žádná se v tuhle chvíli nehodila.

Co mu mám říct? nakrčila zoufale obočí. Že jsem se cítila tak strašně sama, že jsem nedokázala vydržet ve svém pokoji? Že jenom potřebuji slyšet tvůj hlas? Že vlastně nevím, co chci, jen… nějak… tebe?

Neuměla si představit, že cokoliv z toho vysloví nahlas, ale stejně tak si neuměla představit, že se otočí a odejde.

"El," zněžněl mu hlas a zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři. Mírně ucukla a tak nakonec jen přejel konečky prstů po pramíncích jejích vlasů. "Ty se mě bojíš?"

"V žádném případě!" prohlásila a slyšela, jak její vlastní hlas potupně kolísá.

"Tak se bojíš toho, co bych mohl udělat?" napověděl opatrně a vážně.

"Přestaneš laskavě analyzovat moje pocity?" obořila se na něj chladně. "Nemám tušení, co míníš tím, co bys mi mohl udělat…"

Přitáhl ji k sobě za ramena a políbil ji.

Ještě vteřinu před tím si říkal: Neudělám to! Nesmím to udělat! Zamotám nám oběma hlavu ještě víc!

Stejně to udělal.

Ellen strnula. Nebyl to takový polibek jako předtím, jen tiskl skoro zavřené rty k jejím a jinak se ani nepohnul, ani ji k sobě nepřitáhl blíž. Na prchavý okamžik jí to skoro mrzelo, ale pak se vzpamatovala a odstrčila ho od sebe.

Tedy spíš symbolicky, ale to gesto bylo dost srozumitelné.

Její oči byly vlhké a vypadala ještě zranitelněji, než kdykoliv předtím, Danny cítil, jak se mu srdce sevřelo zvláštním soucitem.

Teď se omluvím, říkal si v duchu. Nejspíš… bych měl…

"Proč jsi to udělal?" řekla tiše a ústa jí lehce zacukala.

"Já jsem…" odkašlal si Danny. "Myslel jsem… chtěl jsem… zničehonic jsi přišla uprostřed noci a já…"

Nenáviděl se za to, že nedokáže vyslovit celou větu.

Roztržitě zamrkala. "Ty jsi myslel, že jsem… že jsem přišla kvůli TOMUHLE?" zhrozila se. "Myslím, že je právě vhodná chvíle, abych odešla!" obrátila se k odchodu a přitiskla si deku k tělu, ale Danny byl mnohem rychlejší. Proklouzl kolem ní a opřel se zády o dveře dřív, než k nim vůbec stihla dojít.

Krátce se nadechla a zastavil se kousek od nich. Od něj.

"Nemyslel jsem to tak," řekl jemně. "Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak hloupě."

"To tedy vyznělo," souhlasila s ním.

"Omlouvám se."

Lehce kývla, jako že omluvu přijímá, ale ani tehdy neustoupil ze své obranné pozice ve dveřích. "Ale z nějakého důvodu jsi přece jenom přišla, nebo ne?" zeptal se skoro šeptem.

Semkla rty. Ovšem, že k tomu měla nějaký důvod, už tak se o tom těžko mluvilo nahlas, obzvlášť, když stál Danny takový kousek od ní a opíral se o ty zatracené dveře.

"Nemůžu spát," slyšela říkat sama sebe. "Skoro nikdy nemůžu spát. Já myslím… já myslím, že se bojím."

Díval se na ni bez dechu.

"Čeho se tolik bojíš?" zeptal se něžně. Ne, že by nebylo dost důvodů ke strachu.

"Bude to znít nejspíš hloupě," zamrkala. "Jenže já si připadám tak strašně sama. Tak strašně. A myslím, že to nedokážu, já… můj otec se mě snažil připravit na všechno, víš, vždycky se snažil, ale na tohle jsem připravená nebyla, já… on…myslím, že nepočítal s tím, že bych někdy mohla být… sama."

Nečekané přiznání ho zasáhlo víc, než by kdy čekal. Její přiznání jej dojalo tak, že se mu sevřelo srdce bolestí, jako by neexistovalo nic, než její chvějící se rty, lesknoucí se hnědé oči a křečovitě stažený obličej, který z posledních sil držel blížící se pláč.

Chtěl to jen zastavit.

Vymazat z jejího obličeje všechnu tu bolest, hned teď.

"El," vyrazil ze sebe přiškrceným hlasem, ale na delší větu už se nezmohl.

Ten pocit, o kterém mluvila, sám v minulosti několikrát pocítil. Ale už věděl, jak s ním bojovat a navíc… on měl vždycky Wesleyho a nezáleželo na tom, když zrovna byli každý někde jinde. Vždycky ho měl.

Jako ve snu natáhl ruku a propletl si její vlasy mezi prsty.

Dám jí čas, aby mi dala najevo, že mám přestat, byla jeho poslední souvislá myšlenka, než ji znovu políbil. Není ale jisté, jestli Ellen spíš nepolíbila jeho, byl to velmi vzájemný polibek.

Danny se ještě chvíli opravdu snažil zachovat zbytky rozumu, ale její blízkost a doteky s ním zamávaly víc, než by si kdy myslel.

Nedokázal to.

Nedokázal ji přestat líbat, nedokázal uvažovat o tom, že to všechno není možná úplně nejlepší nápad… jeho tělo a srdce mu prostě říkalo něco jiného.

Ellen poprvé v životě zcela ztratila hlavu. A poprvé v životě někomu důvěřovala tak, jako právě teď Dannymu Larabimu. Brala si a dávala zároveň, nechávala se jím vést a chtěla to, co chtěl on.

Když mu pak udýchaná ležela v náručí, přikrytá jen hrubou dekou, která jí ale najednou vůbec hrubá nepřišla, rozhodně necítila nic z toho dusivého pocitu bezmocné samoty.

Pomalu jí ale začínaly docházet všechny souvislosti.

Právě jsem udělala něco neskutečného! nemohla tomu sama uvěřit. Ale nedokázala rozeznat, jaký z toho má vlastně pocit, věděla jen, že je velmi silný.

Danny mlčel, tiskl ji a sem tam jí políbil kamsi do vlasů.

Nic víc.

Leželi pod dekou nazí, Ellen pozorovala svou dlaň položenou na Dannyho hrudi a cítila, jak je to podivně přirozené. Je to naprosto nepřípustné! To všechno, co se teď stalo, ale… přirozené. Tak nějak divně, nečekaně přirozené.

"Někdo sem klidně mohl přijít, že ano?" zeptala se s pozdními obavami, aniž zvedla hlavu. Věděla, že o to se měla zajímat daleko dřív.

"Ne," uklidnil ji Danny. "Wesley spí venku."

Byla příliš zaneprázdněná sama sebou, aby ji zarážela skutečnost, že by někdo chtěl spát dobrovolně venku.

"Měla bych jít," vzdychla, ale neučinila ke svému prohlášení ani jediný pohyb, který by něco takového naznačoval.

"Zůstaň," řekl Danny něžně, ale taky se ani nepohnul.

"Jak to myslíš - zůstaň? To přece nejde," namítla.

Vzdychl, ale uznal, že má asi pravdu, tak úplně to nejde. Jenže jemu se nechtělo ji pustit. Dokázal jí aspoň nedržet, když namáhavě vstala a velmi rozpačitě tápala očima po svém oblečení.

"Musíš si o mě myslet hrozné věci," hlesla rozpačitě, když se pokoušela nasoukat do spodničky. Nepodívala se na něj a uvažovala, jestli se mu ještě někdy vůbec dokáže podívat do očí.

"Já o tobě??" posadil se na posteli.

"No samozřejmě, vždyť jsem udělala… my jsme udělali…prostě to bylo naprosto nepřípustné a bylo by dobré, kdyby…"

Natáhl se z postele a uchopil ji za zápěstí. Jelikož však vrávorala na jedné noze, jak se stále pokoušela nasoukat do spodničky, málem upadla.

Zachytil jí i druhou rukou a obrátil k sobě. Než se nadála, už se mu do očí dívala a ani to nebolelo.

Přestala se oblékat a přestala dýchat. Ono ani jedno ani druhé dost dobře nešlo.

"El, neublížil jsem ti?"

"Jestli jsi mi…neublížil?" nechápala.

"Já… vím, že jsi ještě neměla… nikoho přede mnou a nechoval jsem se úplně podle toho," připustil zahanbeně.

"Já tak úplně nerozumím," přiznala.

"Já vím, že ne."

Donutila se od něj odvrátit a pokračovat v oblékání. Nebyla si jistá, jestli to zvládne, zatím nenašla ani svou druhou punčochu.

"El," vstal. "Pomůžu ti."

Chtěla odmítnout, ale slova se jí zasekla kdesi po jazykem. Danny našel obě její punčochy, pomáhal jí zapnout knoflíčky u šatů a několikrát jí něžně políbil kamsi mezi šíji a rameno.

Pokaždé se proti tomu chtěla ohradit a pokaždé to nedokázala.

Musím se vzchopit! přikázala si v duchu přísně. Podívat se zpříma na to, co jsem si sama způsobila!

"Musíme si teď vážně promluvit, Danny," prohlásila rozhodně a obrátila se k němu. Zcela oblečená se teď cítila o něco jistěji, ale ještě lepší by to bylo, kdyby se oblékl i Danny. Neměla ale odvahu jej o to požádat.

"Opravdu vážně?" ujistil se.

"Ano, opravdu vážně," přikývla a nadechla se.

"Budeš chtít, abych si tě teď vzal," konstatoval a upřel na ní bezelstné oči.

Ellen zase vydechla a zatvářila se šokovaně. "Co? … to… já jsem… jak můžeš… špatně jsi pochopil…"

Danny už výraz neudržel a hlasitě se rozesmál. "Ellen! Dělám si samozřejmě legraci!"

Ellen cítila jak rudne v obličeji a zatoužila odtud zbaběle prchnout. "To je nevhodná legrace!" zpražila ho chladně.

"To je," uznal. "Ale nemohl jsem si pomoct, promiň."

"Chtěla jsem říct…!" začala, ale přerušil ji jemným pohlazením po tváři.

"Já vím, co jsi chtěla říct. Že bys byla ráda, aby se o tomhle nikdo nedozvěděl."

Nadechla se, aby mu do toho skočila, ale nebyla dost rychlá.

"A já ti na to řeknu, milá El, že souhlasím," chytil ji něžně, ale důrazně za bradu. "Ale ne proto, že bych to chtěl já. Ne proto, že bych toho snad litoval, nebo že bych po tom netoužil. A ne proto, že bych si to nechtěl zopakovat. Souhlasím jen proto, že si to přeješ."

Dívala se na něj vykuleně a na chvíli z něj měla opravdu strach.

"Dobře," přikývla slabě, protože ji nenapadlo nic jiného.

"A teď tě aspoň doprovodím," rozhodl se. Opět se nadechla a opět jí do toho vstoupil. "Neboj se, nikdo nás neuvidí, všichni dávno spí. A i kdyby ne, bude to velmi počestný doprovod. Půjdeme jako bratr a sestra," zamrkal.

"Tak to se nezapomeň nejdříve obléct," připoměla mu věcně.

* * * * *

Wesley praštil dveřmi tak, že Dannymu málem vyskočilo srdce z hrudi. Nemusel být ani trochu vnímavý, aby mu bylo jasné, že má vztek. A pořádný vztek.

Danny dokonce chvíli váhal, jestli ho má vůbec oslovit.

"Wesley?" zkusil to opatrně. Odpovědi se nedočkal, Wesley přešel ke své posteli, kde si začal balit deky. Tedy přesněji řečeno je zmuchlal do jedné velké šedohnědé koule.

"Wesley?"

"Co?!"

"No… ty někam jdeš?"

Zamračeně se na něj podíval. "Budu dneska spát venku."

"Proč? Je tam docela chladno a…"

"Už se to tady nedá vydržet, nenávidím to tu!" vybuchl Wesley. "Je to tu jako vězení! Takže budu spát venku!"

"Wesley?"

"Co zase??" obrátil se Wesley ode dveří.

"Co se stalo?"

"Co by se mělo stát, nic!"

"No…" zvedl se Danny ze židle. "Máš na rukou krev. A taky na košili."

Wesley se podíval na ruce a potom na košili.

"Buď v klidu, Danny," ušklíbl se. "To není moje krev."

Danny pootevřel ústa a pak je zase zavřel. "To mě moc neuklidnilo, Wesi."

"No jo. Co s tím, viď," odpověděl Wesley a zabouchl za sebou dveře.

* * * * *

Večerní podzimní vítr se opíral o okenní skla v nepravidelných intervalech. Anne si stáhla ošoupané kalhoty a zůstala jen v pánské košili, která jí dosahovala do půlky stehen.

Noci byly už chladné, ale tady uvnitř bylo pořád teplo, obzvlášť pod dekou. Ellen její názor ovšem nesdílela a každý večer se balila do pár vrstev oblečení navíc.

Na okno někdo zřetelně zaškrábal a s oběma dívkami to trhlo. Ellen málem nedůstojně vyjekla, což se jí na poslední chvíli podařilo potlačit.

"Co to má zase znamenat?" zamračila se, když našla řeč. Anne se neptala a šla okno otevřít.

Dovnitř okamžitě vnikl studený vítr a přilepil Anne košili na tělo. Kit - protože to pochopitelně byl Kit - se zhoupl a posadil se na parapet, nohama dovnitř.

"Kite…" usmála se Anne překvapeně. "Není už trochu pozdě?"

"Ovšem, že je pozdě," zamumlala Ellen a přehodila si deku přes nohy, aby dala najevo, jak nepříjemný je jí náhlý chlad.

"Já vím," přikývl Kit, aniž si Ellen všímal. "Ale potřebuju s tebou mluvit. O samotě."

Teprve teď si Anne uvědomila, že se Kit neusmívá. Tedy trochu se usmíval, ale jeho oči byly vážné a nejiskřily jako obvykle.

"Jasně," přikývla. "Obleču se a půjdu ven."

"Zřejmě toužíš po nastydnutí," ozvala se Ellen sarkasticky. "O tom, že je to krajně nevhodné snad raději pomlčím."

Anne si založila ruce, zčásti proto, že u okna jen v té košili opravdu bylo chladno. "Je to můj bratr," pronesla. "Můžu se s ním scházet třeba o půlnoci a nebude na tom nic nevhodnýho."

Opájela se chvíli v duchu tou prostou větou. Líbila se jí. Podle všeho se líbila i Kitovi, protože jí odměnil hlubším úsměvem, který se odrazil i v jeho očích.

"V případě vás dvou bych si tím rozhodně nebyla tak jistá," odvětila Ellen břitce.

"El! Nechtěla bys sklapnout?"

Ellen jim věnovala jeden dlouhý, přezíravý pohled a dala si na něm záležet.

"Ačkoliv pravděpodobně jste skutečně příbuzní. Tváříte se teď stejně. Stejně hloupě."

Anne popadla deku ze své postele a hodila ji Ellen na hlavu. "Nechystala ses jít spát??"

Ellen se vyhrabala zpod deky se svraštělým obočím. "Já ano," uhladila si rozcuchané vlasy. "Vy si dělejte co chcete."

Anne se obrátila k oknu. "Počkej dole, obleču se," řekla Kitovi. Ten přikývl, přehoupl se přes parapet a s dunivým zvukem dopadu zmizel ve tmě. Anne zavřela okno a urychleně se oblékala.

Ellen ji pozorovala káravým pohledem, ale už neřekla ani slovo, ani když přes sebe Anne přehodila deku přeloženou napůl a vyběhla ze dveří.

Venku jí okamžitě vítr foukl do obličeje změť jejích vlastních vlasů. Kit už čekal dole a chytl ji za paži, když oslepeně tápala.

"Možná bysme si radši měli povídat někde vevnitř," navrhla.

"Možná," odstranil jí vlasy z obličeje.

"Co se děje, proč se mnou musíš mluvit?"

"Co se ti stalo s nosem?"

"Cože? Je tma, nemůžeš vidět na můj nos!" nakrčila čelo.

"To ne, ale viděl jsem předtím a nahoře bylo světla dost," odpověděl.

"Zakopla jsem a praštila jsem se. O dveře," odsekla.

Krátce se zasmál. "Špatná lež."

"Nelžu."

Objal ji kolem ramen, aby ji ochránil před větrem a ona se k němu vděčně přitiskla. Voněl podzimním chladem, kůží, koňmi a sám sebou. Jeho vůně pro ni byla známá a stále v ní vzbuzovala pocit bezpečí.

Je to můj bratr, zopakovala si v duchu se smíšenými pocity, když opatrně přitiskla nos k jeho košili. Chyběl mi. Moc.

Doba, co byl pryč, jí trochu pomohla všechno si utřídit v hlavě, ale její tělo na to mělo přesto svůj vlastní názor.

Bylo opravdu snadné vklouznout mu do náruče a namlouvat si, že je to kvůli ledovému větru.

"Annie," zašeptal blízko jejích vlasů. "Mluvil jsem s Johnem. O tobě. Řekl mi to."

Veškeré rozechvělé pocity z ní rázem vyprchaly. Ztuhla napětím a na okamžik zadržela dech.

"No a co?" pokusila se prohodit lhostejně. Vymanila se z jeho objetí, ale nepustil ji úplně, držel ji za paži, když kráčeli tmou. Nohy se jim bořily do bláta, ale Anne to nevnímala.

"Musím ti složit poklonu, docela jsi ho rozhodila. Ne, že by to na něm bylo poznat, ale jsem přece jenom jeho syn. Já to poznám, i když si hraje na kamennou tvář. Jenomže, Annie, mám obavy, že ty to myslíš tak trochu vážně."

Chvíli mlčela a bláto pod jejich nohama nepříjemně mlaskalo.

"Já to myslím naprosto vážně, Kite. Něco ti na tom vadí?"

"Co mám na to asi tak říct?"

"Nic. Je to mezi mnou a… a Johnem Flashem," řekla a stiskla rty.

Zastavil se a ona musela také. "Annie," řekl velmi něžně. "Víš sama, že je to nesmysl."

"Ty nejsi ten, kdo o tom bude rozhodovat!" odsekla.

"Rozhodovat o tom bude John."

"Jo, takže ho laskavě nech!"

"Nikdy tě sebou nevezme," mluvil stále tím něžným, opatrným tónem.

Zarytě mlčela.

"Ty musíš vždycky něčím šokovat, viď," pohladil jí hřbetem ruky po vlasech. "A vždycky se ti to povede."

Prudce jeho ruku odrazila. "Nemluv se mnou jako s dítětem!"

"Nikdy jsem si nemyslel, že jsi dítě."

"Jo, jasně!" ušklíbla se a pokusila se od něj odejít. Jenže ji držel. "Pusť mě!"

"Annie, tak se přece uklidni," neposlechl ji, což ji opravdu rozčílilo.

"Proč sakra neexistuje aspoň jeden člověk, kterej by věřil, že vím, co dělám?!" zvýšila rozhořčeně hlas. "Že jsem si to nevysnila, ale že se to přesto stalo a já jen prostě jdu po cestě, která se mi nabízí! Že se kolem mě změnilo úplně všechno, co jen mohlo a já jen hraju podle těch novejch pravidel!"

"Já ti věřím. Ale jak bys mohla vědět, co děláš, když to prostě vědět nemůžeš? Neumíš to představit, jaký to je, když jde do tuhýho… není možný, abys pochopila, jak moc je to…"

"Nebezpečný?" doplnila ho ironicky. "Jejda, vážně? A já myslela, že si tam budeme hrát s panenkama!"

"Nemáš představu JAK to může bejt nebezpečný!" zvýšil nevědomky také hlas.

"Moje představivost je dost velká. Nikdy jsem neřekla, že chci skákat po jedoucích vlacích, budu třeba hlídat koně, je mi to fuk! Připravuju se na to, jak můžu, cvičím…"

Přešlápl a jak se pohnul, pruh měkkého světla z nejbližšího příbytku ozářil jeho udivený výraz. "Cvičíš? Jak to myslíš, že cvičíš, ty máš snad dojem, že nějaký cvičení tě může…"

V návalu bezmocné zlosti ho popadla za paži, zakroutila mu s ní, jak ji to učil Orlí dráp, trhla s ním a kopnutím mu podrazila nohy. Povedlo se jí to tak dokonale, jak ještě nikdy. Nestihl vydat ani hlásku a už se válel na zádech v blátě.

Sama se lekla, ale přesto mu ještě odsekla: "Třeba takhle! Třeba takhle cvičím!"

"Annie!" vydechl nevěřícně ze země.

"A ty mi dej pokoj, jo? Neříkej mi, co mám dělat! Nic o mě nevíš. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že zrovna ty to budeš chápat, že zrovna ty budeš… že budeš rád, protože pojedu s vámi, že se… no, že ještě nebudeme muset rozloučit! Jenže jsem se spletla. Takže si trhni nohou, Kite!" obrátila se prudce k odchodu.

Chytil ji za kotník tak prudce, že také nestačila ani vyjeknout a rozplácla se v blátě vedle něj.

"Kite!" zaúpěla vztekle. "To si ze mě děláš srandu?!"

"Tak poslouchej teď ty!" držel jí stále za nohu, aby se od něj nemohla odplazit a její zlosti si nevšímal. "Když jsem byl pryč, skoro celou dobu jsem myslel na tebe! Chtěl jsem, až bude po všem, až skončíme tuhle akci, chtěl jsem… tě najít, poznat, jak žiješ, poznat tvoje sourozence. A taky třeba žít trochu jinak, aspoň na chvíli. Na to jsem myslel, na to, jak to udělat, abych se tady s tebou nerozloučil a neviděl tě naposled. Ty o mě nic nevíš!"

Natáhla se a přikryla mu ústa dlaní. Nebránil se.

Úzký pruh světla, který procházel nedovřenou okenicí, mu teď dopadal přímo na tvář.

"Nikdy bych neřekla ani ve snu, že budu na místě, jako je tohle. S lidma, jako jste vy. Ale je to tak," promluvila tiše. "Změnila jsem pohled na spoustu věcí. Mám obavy, ale cítím velkou příležitost. Cítím, že je to… že je to osud. Jdu po cestě, po který mám jít. Mám obavy. Ale nebojím se. Potřebuju ty peníze a vydělám si je. A potom vezmu Martina, Alexe, Dwaina i Mary někam, kde to bude moc pěkný a kde budeme moct žít bez toho kreténa Guye a bez toho ochlasty Billa Duffera. Víš, budu mít do začátku peníze a chci si je všechny osvojit! Bude úplně jedno, kde je naše matka a jestli se jejich fotr uchlastá. Budeme jenom spolu a bude nám dobře."

Jeho oči byly v tom polosvětle temné, vřelé a lesklé. Odtáhl si její dlaň od úst a na obličeji mu zůstal blátivý otisk.

"Já mám peněz dost, Annie. Cokoliv budeš potřebovat… jsme teď přece vlastně rodina a…"

Zavrtěla hlavou. "Takhle jednoduše to nefunguje. Jsem dospělá, Kite. Nemůžu si brát milodary."

John tě sebou nikdy nevezme, pomyslel si smutně a bylo mu to doopravdy líto. Místo toho ale nahlas řekl: "Promiň, Annie."

"Prominuto."

Vzdychl si a lehl si znovu na záda do bláta. "Podívej se, je skoro jasno," ukázal na oblohu. "Vidíš ty hvězdy? Je to nádhera."

Lehla si vedle něj, ramenem a hlavou se opřela o jeho hruď. Bláto bylo studené a mokré a nebyl moc dobrý nápad válet se v něm, ale s Kitem se bláznivé věci prováděly přirozeně a jednoduše.

"Kite?"

"Hm?"

"Jak se jmenuješ pravým jménem? Jsi taky Retlow?"

"Christopher Retlow," přikývl. "V celé své kráse."

"Nepřipadá ti to legrační, že se jmenujeme stejně?"

"Ne," zavrtěl hlavou. "Líbí se mi to."

Zavrzalo dřevo a na okamžik je zalil příval teplého světla. Ve dveřích se objevila Shakespearova silueta, která rychle seběhla pár schůdků, aby o ně v následující chvíli zakopla.

Kit ani nestihl otevřít pusu, aby ho varoval.

"No do hajzlu…co to je??" vyjekl Shake, když se rozplácl vedle nich. "Co to tady, sakra, vyvádíte??"

Anne se začala smát, protože nic jiného ani dělat nešlo.

"Promiň," pokrčil Kit rameny a snažil se, aby se k Anninu smíchu nepřipojil.

"Vy dva!" hrabal se Shakespeare na nohy. "Vy dva! Proč ležíte na zemi před mým příbytkem? V noci??"

"To… se těžko vysvětluje," řekl Kit se smíchem.

"No to se hodně těžko vysvětluje, kamaráde!" obořil se na Kita už ze stoje. "Ví John, že se scházíte v noci? A… kdoví co tady děláte?"

"Měli jsme takovou poradu. Jako bratr a sestra," odvětil Kit důležitě, zvedl se a pomáhal na nohy Anne.

Shakespeare si odfrkl. "Vyloženě to tak působí!"

"A kam jsi šel ty?" zajímal se Kit vesele.

"Kam asi, potřeboval jsem si odskočit! A úplně se mi z toho leknutí přestalo chtít."

"Aspoň jsme ti ušetřili cestu," zazubil se Kit a pátral na zemi po Annině shozené dece.

"Buď si kde chceš, tvé právo je to přece," povzdychl si Shakespeare rezignovaně, "ty nejlíp víš, jak s časem nakládat - a vlastní hříchy odpustíš si lehce: já tohle právo nehodlám ti brát!" vysypal ze sebe. "A teď padejte spát!"

"Rozkaz, pane," zasalutoval mu Kit a popadl Anne za ruku, aby zmizeli ve tmě. Smáli se tiše ještě, když došli před Anniny dveře.

"Doufám, že Ellen už bude spát," uvědomila si. Neviděla sice ani na sebe, ani na Kita, ale oba musí ve světle vypadat hrozně. "Jinak jí ze mě doopravdy popadne záchvat."

Kit se zasmál. "Ale to by možná stálo za to vidět."

"Já bych to vidět nechtěla!"

"Dobrou noc," zašeptal. "Sestřičko."

"Dobrou noc."

Naklonil se a přitiskl rty někam vedle jejích úst.

Povzdechla si.

A pak zmizela ve dveřích.

Nahoře byla tma a Annie se snažila jít navzdory vrzající podlaze tiše. Jestli mě Ellen uvidí celou od bahna, bude mít tolik keců, že budeme vzhůru do rána!

Plížila se podél zdi ke své posteli, kde se snažila rychle ze sebe svléknout oblečení a zalézt pod deku. Raději se moc nedívala směrem k Ellenině posteli a doufala, že už spí.

Kdyby se podívala, i v té temnotě by viděla, že Ellen nespí.

Vůbec tam totiž nebyla.

Wesley seskočil z koně, vzal do rukou kožené otěže a zamířil ke vstupu do Flashova skalnatého doupěte, ačkoliv to ještě pěkných pár desítek kroků bylo.

Chtěl ale, aby kůň vychladl a po rychlé jízdě se trochu uklidnil. Nějaký pohyb mezi řídkými křovinami však upoutal jeho pozornost, po chvilce váhání zamířil tam a když rozhrnul ostré keře uviděl něco, co nečekal.

Indián Orlí dráp, který byl i v podzimním chladu oděný jen do umně tkané košile bez rukávů, držel pod krkem Anne Retlowovou a vpíjel se do ní sveřepýma, temnýma očima.

Wesley zalapal po dechu.

Anne se ale nenechala jen tak držet, kopla ho do holeně a z držení se pokusila vycuknout, což se jí podařilo. Odskočila a zkusila na indiána zaútočit z boku. Náhle jí hřbet jeho ruky udeřil přímo do obličeje.

Wesley cítil, jak se mu krev vzpěnila a horkou silou mu vstoupila do svalů a do hlavy. Jeho svět zrudnul a zúžil se.

Anne upadla na zem, hned se posadila a on se k ní ještě sklonil, víc už ale udělat nestihl. Wesley pustil koně a se zuřivým výkřikem srazil indiána k zemi.

"Wesley!!" zaječela Anne kdesi za ním, ale nevnímal ji. Zvedl Orlího drápa za krk a nebyl příliš ohleduplný, ačkoliv se indián nebránil. Jenom ho pozoroval, přestože mu Wesley nedopřával příliš vzduchu.

Anne se vyhrabala na nohy. "Wesley, pusť ho!"

Napřáhl se a udeřil, zasáhl bradu a část rudochovy čelisti a protože ho přitom pustil, zacouval Orlí dráp o několik nedobrovolných kroků zpět, ale neupadl.

Anne skočila přímo mezi ně a téměř se na něj pověsila, jinak by jen těžko zabránila dalšímu úderu.

"WESLEY!!" zaječela. "Přestaň!"

Přesunul svůj pohled k ní.

Z obou nosních dírek jí vytekla krev a kapala dál přes rty až na bradu, ale v tuhle chvíli si toho moc nevšímala.

"Napadl tě!" procedil skrz stisknuté zuby.

"Co?" nechápala Anne. "Ty ses vážně zbláznil??"

"Uhni, Annie!"

Pokusila se ho odstrčit, zastavit, ale byla to marná snaha. "Wesley, sakra, nech toho, nechovej se jako idiot!" udeřila otevřenými dlaněmi do jeho hrudi. " Já jsem to po něm chtěla!"

Konečně se přestal tlačit dopředu a zahleděl se jí do tváře. Popotáhla nosem, ale krev jí přesto stále tekla po bradě a kapala jí na krk a na košili. I na jeho košili.

"Cože?" vydechl. "Chtěla jsi aby… aby tě praštil??"

"Ne, jasně, že ne!" popotáhla znovu a hřbetem ruky si krev rozmazala. "Jen jsme tak… cvičili."

"Cože jste?" vykulil oči.

"Cvičili!" zopakovala vztekle. "Chápeš?!"

"Ale on… já jsem viděl, jak tě… co jste, proboha, cvičili?"

Odstoupila od něj. "Co je ti po tom? Prostě… jen tak."

Wesley s poněkud ohromeným výrazem hleděl střídavě na Anne, které se ze zkrvavené tváře zlostně blýskaly oči a na indiána s kamenným výrazem, jehož oči se mu potměšile smály. Jeho tělo bylo stále napjaté, srdce mu bušilo a krev se vařila, jak chápalo pomaleji, než mysl.

Jako idiot si skutečně připadal.

"Prostě jen tak," zopakoval bezmyšlenkovitě. "Pomátla ses, Annie?"

"Já? Já tady bezdůvodně neskáču po lidech!" odsekla.

"Fajn!" vyštěkl Wesley a odplivl si. "Fajn."

Otočil se k odchodu tak rychle, že Anne mimoděk couvla. "Udělal ti něco?" obrátila se k Orlímu drápu.

Pousmál se a hřbetem ruky si otřel tenký pramínek krve, který mu vytekl z prokousnutého rtu. "Vypadám rozhodně lépe, než ty."

Anne se přesto jemně dotkla jeho brady a čelistní kosti. Mladý indián věděl, že zítra v těchto místech rozhodně Wesleyho ránu ucítí a bude tomu tak dalších pár dní, ale to na sobě nedával znát.

"Bránil tě jako zuřivý lev," kostatoval při její starostlivé prohlídce Orlí dráp.

"Nebránil mě, je to blázen," zamračila se Anne. "A je to prostě jen rváč, rve se pořád!"

"Ty chceš být také rváč."

"Ne," oponovala. "Ne takovej rváč. Já se chci jen umět bránit. Chci bejt vlčice, která porazí medvěda. Poštolka, která se ubrání orlovi. Tak, jak jsi to říkal."

"Ano, to jsem říkal," sebral indián ze země Annin pohozený šátek a začal jím opatrně otírat jasně rudou krev z jejího obličeje. Ještě stále tekla. "Ale to zatím nejsi. Neměl jsem tě tolik udeřit."

"To nebyla tvoje chyba," nesouhlasila.

"To nebyla. Ty jsi udělala chybu. A opět tu samou, Divoká růže. Nemůžeš vést útok, když vůbec nemyslíš na svou obranu. Byla to tvoje chyba, velmi hloupě jsi si naběhla. Ale já jsem neměl udeřit tak tvrdě, to je má chyba."

"Nesmysl," mávla rukou. "Chtěla jsem přece po tobě, abys ke mně neměl ohledy."

Orlí dráp kývl, ale už na to nic neřekl. "Půjdeme ke studni," navrhl. "Trocha studené vody bude přece jen potřeba."

Anne si přitiskla na nos šátek vlhký krví. "Tobě taky prospěje. Aspoň to vypadá, že jsem tě taky praštila."

"Ne, to nevypadá," usmál se Orlí dráp trochu křivě, jak mu ret začal natékat. "Nebojuješ jako vlčice, ale jako vlče. A vlče nikdy nemůže praštit medvěda."

"Budu dělat, že jsem ten indiánský příměr nepochopila," navrhla Anne a Orlí dráp se zasmál hlubokým smíchem.

* * * * *

Ellen se znovu naklonila nad plechovou konví a horký dech páry jí donutil ucuknout a ustoupit. Rozhlédla se a pátrala pohledem po něčem vhodném - nejlépe utěrce nebo hadru - co by ale zároveň bylo aspoň trochu čisté.

Krčila nos, protože nic takového v nejbližším okolí neviděla. Ovšem při odstavování konve z plotny nechtěla riskovat a popálit si prsty o její horké ucho, což už se jí jednou stalo.

Dveře kuchyně se otevřely a vstoupil Angličan. Skoro by ho už dokázala poznat podle jeho kroků.

Jedním pohledem odhadl, co se právě děje, usmál se a navrhl: "Vaříš si kávu? Udělám to. Dám si s tebou, pokud ti to nevadí, Ellen," řekl, nátahl si rukáv lehce přes ruku a konev odstavil.

"Jistě, že ne, ráda, děkuji," hlesla Ellen a posadila se ke stolu. Sledovala Angličana, jak do dvou plechových hrnků nasypal množství kávy a pak je zalil horkou vodou.

Káva zavoněla po celé kuchyni.

Káva, řekla si Ellen v duchu. Správná káva má být plná smetany a sladká. Velmi sladká.

Tady jí nezbylo nic jiného, než si zvyknout na kávu silnou, černou a hořkou. Zprvu jí to připadalo, jako by pila bláto, ale teď už jí to ani nepřišlo.

Možná už zapomněla, jak chutná sladká káva se smetanou.

Angličan položil dva kouřící hrnky na stůl a posadil se naproti Ellen. "Prosím," pokynul jemně.

"Děkuji," kývla hlavou.

Angličan na ní spočinul pohledem. "Připadáš mi smutná."

"Smutná? Ne… jsem v pořádku," odvětila.

"Vždy zdvořilá," zasmál se.

"Vždy bohužel ne," musela mu oponovat. "Vždy ne."

"Ale i z takového hrnku se snažíš pít kávu na úrovni," podíval se na její ruku, kterou si distingovaně přisunula plecháček. "My ostatní ti musíme připadat jako divá zvěř."

"To bych… takhle rozhodně neřekla," zrudla rozpaky.

"Neřekla," souhlasil s ní a stále se tvářil pobaveně. "Ale jistě se mezi námi všemi cítíš poněkud…"

"Nepatřičně," doplnila ho. "To rozhodně ano. Neumím si sama připravit ani kávu, takže opravdu nepatřičně," přimíchala se jí do hlasu lehká hořkost.

"Už na začátku jsem podotýkal, že vypadáš smutně," zvedl obočí. "Ale jestli je to jen kvůli kávě, to lze, myslím, snadno napravit."

Konečně se na něj pousmála také.

"Nejsem smutná, jen přemýšlím," řekla, ačkoliv to nebyla tak docela pravda.

"To chápu. Jistě už máš něco vymyšleno."

"Něco jistě," odpověděla bezvýrazně.

"Možná by bylo dobré na čas se uchýlit pod ochranu nějakých příbuzných," navrhl. "Práce, která bude v této první fázi následovat, nebude nic pro tebe."

"To je jedna z možností," připustila neochotně. "Ačkoliv nemám příliš příbuzných, něco by se přece jen možná… našlo."

Opět lhala a opět se u toho necítila dobře. Angličan se na ni díval přímým pohledem a měl v očích skutečný zájem, proto se jí příčilo mu lhát, ale nechtěla s ním rozebírat své strachy a nejistoty.

Povzdechla si a upila kávu.

Spálila si rty i jazyk, ale snažila se to nedat najevo.

"Vyhlašujeme Martenovi válku, bude nejspíš chvíli trvat, než objeví všechny její aspekty, ale přece jen… měla bys být v bezpečí. Ve chvíli, kdy pochopí, že nejsi jeho pěšák, ale Flashův…" pokrčil Angličan rameny.

Ellen se to přirovnání nelíbilo ani za mák. Nechtěla být ničí pěšák, ale musela uznat, že to přirovnání je docela trefné. Poněkud drsné, ale trefné.

"Byla bych asi raději, kdyby o mě vůbec nevěděl, dokud to jen jde. Nedovedla bych se mu podívat do očí, když vím, co udělal…" řekla upřímně a projel jí podivný chlad, jen na to pomyslela.

Na TO, co udělal.

Angličan jí obdařil pohledem, ve kterém četla tichý soucit, ale nestála o ni, oslaboval ji. Jakýkoli soucit.

"Každopádně stojí o mé peníze, nemovitosti, cennosti a tak podobně," prohlásila hlasitěji a svižněji, než hovořila doposud. "Většinu věcí nedostane bez toho, aniž bych byla zachována živá, zdravá a při plném vědomí. Nedokáže získat dokonce ani tu pojistku na Dům splněných přání. Téměř nic. Takže nemám obavy o svůj život," usmála se zdvořile a znovu opatrně upila kávy. Stále byla horká, pochopitelně na ní nefoukala, jen decentně míchala lžičkou, ale šlo to.

"To jsem rád," řekl Angličan po delší mlčenlivé pauze a tvářil se zvláštně. Jako by chtěl říct něco jiného, oponovat, připomenout jiné aspekty, ale nakonec si to rozmyslel, snad aby ji zbytečně neděsil.

Nelíbilo se jí to a zamračila se. "Hraji jen s kartami, které mi byly rozdány," ohradila se proti jeho pohledu.

"To každý z nás, Ellen Sinclairová," přikývl Angličan. "Někdy jen prostě máme plnou ruku, někdy poloprázdnou, ale vlastníme trumfy. A někdy si musíme vystačit s málem."

"To by skoro stálo za zápis," poznamenala Ellen.

"Můžeš to zaznamenat," pokynul jí s úsměvem.

"Škoda, že zrovna nemám papír," vzdychla strojeně, ale její úsměv byl upřímný. "Jsi skutečný angličan?" zeptala se ho.

Upil doušek kávy. "Ano. Ale patnáct let už žiji tady, tak ani nevím, kolik ve mně z toho angličana ještě zbylo."

"Proč?"

"Proč co?"

"Proč žiješ tady?"

"Máš na mysli tady ve Státech, nebo konkrétně tady? A nebo to vůbec nebyla otázka, která označovala místo, ale zajímá tě, proč jsem v… no, nebudeme se bránit tomu označení - ve zločinecké bandě?"

"Tomu se říká anglická výřečnost?" odpověděla mu otázkou.

"Jsi pohotová," ocenil pobaveně. "Řekněme, že v Anglii mě nic dobrého nečekalo a tak jsem zkoušel své štěstí hledat daleko za mořem. Nakonec jsem ho v jeho mírné podobě našel, ačkoliv mělo zcela jinou podobu, než jsem si původně představoval."

Pochopila, že z něho konkrétní odpovědi nejspíš nedostane, ale jemné slovní souboje s tímto mužem se jí začaly docela zamlouvat.

"Kit tvrdí, že jsi byl v Anglii hrabětem," prozradila mu.

Angličan se zasmál. "Opravdu? To přehání. Ale řekněme, že nějaká šlechta by se mezi mými příbuznými našla."

Ellen to nepřekvapilo. "Ovšem."

Angličan dopil kávu na jeden dlouhý doušek a Ellen nechápala, že mu na jazyku nenaskákaly puchýře. Zvedl se a sáhl po klobouku, který předtím odložil.

"Půjdu zase dělat něco užitečného," řekl a s lehkou úklonou hlavy se obrátil k odchodu.

Ellen vstala tak rychle, až těžká židle skřípla o podlahu.

"Kdyby byla nějaká možnost…" vyhrkla docela jiným tónem, než který používala doposud. Angličan se otočil a se skrývaným údivem na ni znovu pohlédl. "Kdybys byl v kůži někoho, jako jsem já. Někoho velmi podobného. Ve velmi podobné situaci," pokračovala. Všiml si, jak je bledá a snaží se ovládnou roztřesené ruce.

"Ve velmi podobné," dořekla klidněji. Existovala by nějaká možnost… napadla by tě nějaká možnost, jak využít nějakou svou schopnost? Nějaký - jakýkoli - svůj um?"

Zvedl ruku a rozvážným pohybem sňal svůj klobouk znovu z hlavy.

"Myslím, že si dám ještě jednu kávu," řekl pak a usmál se.

* * * * *

Ten podzimní den jako by bylo všechno zlaté. I přes vítr, který si pohrával se zlatorezavým listím, bylo jasné počasí a sluneční paprsky ještě hřály a barvily do zlatova celé odpoledne.

Jim Morgan nehybně hleděl na oblý náhrobní kámen u paty kříže, na němž se skvěl nedávno vytesaný nápis.

BERYL LINSDAYOVÁ

1864 - 1893

ODPOČÍVEJ V POKOJI…

Neměl tušení, jak dlouho už takhle klečel s kloboukem v ruce, nechal si cuchat tmavé vlnité vlasy teplým podzimním větrem a ani se nepohnul.

Padl na něj stín, pomalu a klidně, jako by nesměle. Obrátil se a zvedl se na nohy.

"Candice…" podivil se. "Dobrý den."

V bezbarvě šedých šatech, upnutých až ke krku, vypadala nepatřičně a vlasy měla spletené do jednoho slámového copu, hozeného přes rameno. Skoro ji ani nepoznal.

"Dobrý den, pane Morgane," usmála se smutně. Velmi smutně.

"Už jsem vám přece říkal, abyste mi říkala Jime," opravil ji jemně a nasadil si klobouk.

"Jime," přikývla. "Nečekala jsem, že vás tu najdu. Přišla jsem jen… na chvíli," kývla k tichému hrobu. Všiml si, že v rukou svírá svazek podzimních květin.

"Ovšem," ustoupil jí. Položila květiny k patě kříže a chvíli se na hrob dívala, než se otočila zpátky k němu.

"Nevím, jak bych vám mohla poděkovat," řekla pevně.

"Nemusíte mi nijak děkovat."

"Zařídil jste… zařídil jste jí tak pěkný pohřeb… a všechno tohle," ukázala paží na hrob. "To by se mi nikdy nepodařilo. Ne takhle."

Všiml si, jak jí dojatě cuká bledá linka rtů, jak přemáhala pláč.

"Byla moje jediná opravdová přítelkyně… proč jste to udělal?"

Jeho tmavý pohled byl nečitelný. "Záleží na tom?"

"Vlastně… ne," připustila. Z koutku oka jí stekla jediná slza a Candice jí nervózně otřela hřbetem dlaně.

"Víte, říkám si, kdybychom se mohly rozhodovat znovu… kdybychom nebyly tehdy tak mladé a tak hloupé… kdybychom odešly ze Sugarhillu…Mohlo být všechno úplně jinak."

Jim přikývl. "Bohužel je nám dáno rozhodovat se jen jednou."

Candice zvedla oči a zahleděla se do Jimových. "Víte, já jsem si jistá, že ona to ví. Ví, co jste pro ni udělal a taky vás vidí, jak sem chodíte a nosíte jí květiny. Vím, že vás vidí."

Pousmál se na ni a pokud pocítil rozpaky, nedal je znát. "Doprovodím vás do města, když dovolíte," uchopil jí jemně za paži.

"Chováte se ke mně jako k dámě," konstatovala a zněl v tom lehký údiv.

"Jste dáma."

"Vy moc dobře víte, co jsem."

"Lidi jsou pro mě tím, čím je vidím být," odvětil, když procházeli vrzající hřbitovní brankou.

"Jste hodný člověk, Jime."

"Ne. Jsem detektiv."

Probírala jsem se.

Nic jsem nechápala. Cítila jsem se slabá a nemocná, jako by i dýchat bylo obtížné.

Bolelo mě všechno. A vlastně nic. Byla to taková všudypřítomná, tupá bolest.

Zasténala jsem a snažila se otevřít oči.

"Calawen…" mluvil ke mně vzdálený, hluboký hlas.

"Co se… stalo…" zachraptěla jsem. Ptala jsem se zbytečně, moc dobře jsem si vzpomínala. Ale možná bych to raději zapomněla.

"Svítá, Calawen Maiwë."

Svítá? Copak ještě může svítat?

Otevřela jsem oči, víčka byla těžká jako z olova a já chtěla jen spát. Vedle mě, na voňavém a měkkém mechu ležel můj krásný bílý plášť. Ztěží bych ho poznala, byl celý od prachu, bahna a… krve. Zabolely mě žebra a vzpomněla jsem si, jak jsem spadla z koně.

"Bože!!" vyskočila jsem na nohy. Zamotala se mi hlava. "Bože…"

Nebyla jsem sama, ale stále jsem nemohla zaostřit, viděla jsem rozmazaně a všichni jako by stáli ve stínu.

"My jsme prohráli…" řekla jsem jako v horečce. Možná jsem horečku doopravdy měla. "Prohráli jsme! Všechno to bylo na nic!"

"Ano, prohráli jsme," zopakoval ženský hluboký hlas něžně.

"Kde je Yoncaltar?!" vyhrkla jsem náhle. "Můj bože, zachránil mi život!"

"Yoncaltar je v pořádku," ujistil mě další ze stínů.

"Ale já… já ho musím…"

Zmateně jsem se rozhlížela. Pomalu mi začínalo docházet, s kým to nejspíš mluvím.

"Neměli jsme přece prohrát!" namítla jsem. "O tom je ta věštba… nebo ne?"

"Není tak jisté, že jsme prohráli," řekl další mužský hlas mírně. "Jen to ještě neskončilo."

"Já tomu nerozumím!" přiznala jsem zoufale.

"Pojď sem, dítě."

Nechtěla jsem nikam jít, chtěla jsem jen vidět Yoncaltara. Chtěla jsem zapomenout na ten opojný pocit tam ve středu armád, i na ten pocit, když mi došlo, že je to všechno špatně.

Na pocit smíření, že nejspíš umřu, na pocit beznaděje. Na prapor s hvězdou a rackem.I na tenhle pocit, který jsem měla v tuhle chvíli. Chtěla jsem jen jeho.

Ale přesto jsem šla za tím hlasem, protože měl v sobě něco, za čím se nedalo nejít.

Uprostřed paloučku, kde jsme stáli, jsem uviděla podstavec, který držel lesklou stříbrnou mísu. Všechno se koupalo v podivném světle, snad soumraku, snad rozbřesku, nedokázala jsem to poznat.

Ve stříbrné míse byla voda.

"Víš, co to je?"

"Ano," zašeptala jsem. "To je Zrcadlo Galadriel. A vy jste…"

"Ano," vystoupila náhle ze stínů, tak krásná a zářivá. "Jsem. Podívej se do zrcadla, dítě," pokynula mi. Věděla, že se bojím a tak mě pohladila po vlasech a usmála se na mě.

A já se podívala.

A viděla jsem.

Obraz zmizel. Zvedla jsem hlavu, pomalu a obtížně, jako by byla těžká.

"Tohle je budoucnost?" zeptala jsem se slabým, roztřeseným hlasem.

"Mohla by být," zazněla odpověď. "A nebo také ne. To už záleží na mnoha věcech."

Zahlédla jsem jeho obrys, jako by také vystupoval ze stínu. Jako by všichni byli najednou zřetelnější.

"Vy jste…"

Muž v oslnivě bílém rouchu, který se opíral o hůl se na mě usmál. "Jsme tím, čím jsme."

"Ale já vás… já vás…"

Vedle Galadriel stál vysoký, důstojný elf se zářivě modrýma očima a velkým orlem, který mu poklidně seděl na předloktí, z druhé strany Zrcadla se na mě usmíval malý muž s rozježeným plnovousem a vysokým kloboukem, na kterém povlávalo dlouhé modré pero.

"Já vás… znám…"

"Ano," odpověděl mi s úsměvem poslední z nich. Muž v šedém plášti s kožešinovým límcem, s šedivými vlasy sčesanými dozadu. Zasunul si do úst krátkou dýmku a mrkl na mě.

To není možný, opakovala jsem si v duchu, to není možný.

Chtěla jsem něco říct, ale nešlo to, jen jsem se opírala o okraje Zrcadla, jehož hladila byla zase klidná a hladká.

Ráda bych tam viděla ještě další věci, ale Zrcadlo ukazuje jen to, co chce.

"Nashledanou, Calawen Maiwë. Nashledanou."

Nevadí mi, že mi nikdo nevěřil.

Nevadí mi, že se snažili mě přesvědčit, že to všechno byla jen jedna velká falešná představa, iluze, vidina.

Já vím svoje.

A tak se radši usmívám a říkám jim přesně to, co chtějí slyšet. Je to tak jednodušší a nejspíš na tom stejně nezáleží. Protože až se všechno změní, nebude už důležité, co si kdo myslel.

Ta změna přijde brzo a já nemám strach. Věřím mu.

Objala jsem si pažemi vystouplé břicho a dívala se ven z podkrovního okna.

Na stromy.

Už totiž vím, co to znamená nést světlo. Nesu ho uvnitř sebe, ve svém těle, moje dítě, které změní světy. Živoucí prapor, živoucí světlo, pochodeň naděje.

Můj syn Nifredil.

Pocítila jsem smutek. V kapse jsem nahmatala stříbrnou sponu s ostrými hranami a stiskla jsem ji. Když jsem ji vytáhla, leskla se jako vyleštěná a tepaný kvítek nifredilu připomínal zářící hvězdu.

Usmála jsem se a objala svoje nenarozené dítě.

Už jsem nebyla smutná.

Věděla jsem, co bude. Byla jsem s tím smířená - tak jsem si to namlouvala. Pořád dokola jsem si to opakovala.

Zářím.

To musel způsobit ten průchod mezi světy.

Zářím.

Teď mi to tak nepřipadalo, dívala jsem se na svoje paže, ale nebylo na nich nic zvláštního.

Musela jsem se jít projít, abych se nemusela pořád dívat na prapor s rackem a hvězdou. Na můj symbol.

"Yoncaltare."

Za kým jiným bych měla jít. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem k smrti vyděšená, tak, jako jsem ještě nikdy nebyla, že mám co dělat, aby mi zuby necvakaly o sebe.

Ale nevěděla jsem, za kým jiným bych měla jít, abych nebyla sama.

"Calawen," vyslovil moje jméno. Moje skutečné jméno. "Nemůžeš usnout?"

"Copak někdo spí?" ušklíbla jsem se. "A navíc tady není nikdy tma."

"To máš pravdu."

"Tak zítra to začíná…" vzdychla jsem a snažila se, aby to neznělo tak vyděšeně. "Pořád tomu nemůžu uvěřit."

"Ano."

"Víš," otřela jsem si zpocené dlaně o kalhoty. "Tvoje schopnosti… dokážeš s nimi cestovat z jednoho místa na druhý. Z jednoho světa do druhýho. Umíš to i… v čase?"

Zadíval se na mě překvapeně. "Myslím, že ano."

"Mohl bys… mohl bys pro mě něco udělat?" zeptala jsem se opatrně.
"Rád pro tebe něco udělám," slíbil, aniž tušil, co budu chtít. Váhala jsem.

"Já… bude to znít hrozně divně," sklopila jsem oči a ruku zastrčila do záňadří koženého kabátku, který jsem tady nosila. "Ale já bych… hrozně ráda bych…"

Pochopila jsem, že to asi vyslovit nedokážu a tak jsem jen natáhla ruku a podala mu to.

Rozložil můj starý barevný plakát se Společenstvem, jak kráčí za soumraku po vrcholu kopce.

Pochopil.

Topila jsem se v rozpacích jako neplavec uprostřed oceánu.

"Já vím, že to vypadá šíleně, ale… já bych hrozně moc… asi bych si potřebovala připomenout, proč se to celý děje. Proč to vlastně dělám."

Odložil zmuchlaný kus papíru stranou, pomalu a jemně, jako by to byl poklad. Protože to kdysi byl poklad.

Pak mě chytil za obě ruce, propletl si prsty s mými a přitiskl si je na hrudník do míst, kde mají lidé i elfové srdce.

Bylo to zvláštní, ale zdálo se mi, jako by moje kůže začala znovu zářit matným světlem.

"Udělám to rád," zašeptal a usmál se na mě. "Zavři oči."

A tak jsem poslechla.

Vzduch byl rázem chladnější a syrovější, ještě než jsem oči znovu otevřela. Yoncaltar se obezřetně rozhlížel a stále mě držel za jednu ruku.

"Musíme být tiše," šeptal. "Jen se dívat. Nesmí nás ani zahlédnout!"

Horlivě jsem kývala hlavou, ale z rozrušení jsem ze sebe nedokázala vypravit žádnou odpověď. Zrovna začínal padat soumrak a vzduch chladl, mě ale nemohla být zima, prostě nemohla.

Přitiskla jsem se ke keři a upřela oči nahoru, na podlouhlý hřeben kopce, na kterém ještě nebylo nic zvláštního k vidění.

Za chvíli ale bude, tím jsem si byla jistá.

A pak se to stalo.

Vyhoupli se na kopec a kráčeli po jeho vrcholu, daleko ode mě, ale přece tak blízko, abych je dobře rozeznala. Ten první s vysokým, špičatým kloboukem a holí, o kterou se při chůzi opíral a za ním maličká postava v pláštíku.

Silueta zlatovlasého lučištníka, co za nimi spěchal ladným elfským krokem, který bych dokázala rozeznat na kilometry. Cupitající hobiti s unavenýma nohama, trpaslík s mohutným plnovousem, od jehož helmy se odráželo zapadající slunce a Chodec v černém plášti, budoucí král Elessar.

Starostlivý Sam s poníkem a řadu uzavírající Boromir s těžkým štítem na zádech.

Vzduch se chvěl čímsi, co připomínalo píseň beze slov, píseň jejich kroků a jejich osudu, kterému jdou vstříc. Viděla jsem i na tu dálku jejich tváře a věděla jsem, že už je nikdy nezapomenu.

Už byli dávno pryč a já se pořád dívala, jako bych doufala, že se ještě vrátí a já je zase uvidím.

Otřela jsem si slzy, které mi tekly po obou tvářích a obrátila se k Yoncaltarovi.

"Nevím, jak poděkovat."

"Nemusíš mi děkovat," bránil se s úsměvem.

"Yoncaltare, já mám hrozný strach," vyhrkla jsem najednou. "Tak hrozný, že se to nedá snést!"

"A z čeho?" zeptal se zcela jednoduchou otázkou. I odpověď byla najednou jednoduchá.

"Že zklamu! Že nejsem tím, za co mě všichni považujou a za co se chci považovat i já sama. Co když je to všechno omyl? Co když jste se prostě spletli a přijde se na to pozdě? Protože já prostě nejsem Frodo!"

"Ne, ty nejsi Frodo," pohladil mě konejšivě po vlasech. "My jsme nehledali Froda, ale tebe. Calawen ty zklamat nemůžeš, není žádný způsob, jak bys to mohla udělat."

"Ty máš na všechno odpověď!" ušklíbla jsem se a neelegantně si otřela tváře. "To je jasný, víš o mě přece všechno!"

"Ano."

"Skvělý. Není to moc fér, já o tobě nevím nic!" rozhodila jsem ruce. Rozhořčení evidentně trochu pomáhalo proti strachu. "Jen o Arondellovi. Nevím ani kde ses narodil, ani kdo byli tvoji rodiče!" zalíbilo se mi obviňování.

"Narodil jsem se v Imladris. Otec zemřel ve Válce o Prsten," odpověděl mi klidně. Vlastně jsem ani odpověď nečekala.

"A matka?"

"Nedlouho po něm. My elfové umíráme jenom ve válkách. Nebo žalem. Tak se to alespoň říkává," pousmál se melancholicky.

"Takže… jsi vlastně zůstal úplně sám," konstatovala jsem a najednou mi to přišlo opravdu smutné.

Odvrátil pohled od rudnoucí oblohy a podíval se mi přímo do očí. "Ne," nesouhlasil. "Nejsem sám. A ty také nejsi sama. Nikdy nebudeš!"

A najednou mě přitáhl blíž a políbil. Jako by nikdy nebylo nic přirozenějšího, utápěla jsem se v náruči toho elfa s krásnou tváří a nezáleželo na ničem, než na teple jeho těla.

Moje pokožka se rozzářila jako hvězdný prach, záře nás obklopovala a pronikala jím tak, jako on pronikal mnou.

Měl pravdu.

Ať se stane cokoliv, od téhle chvíle už nikdy nebudu sama.

"Yoncaltare!!" řvala jsem v lese jako na lesy. "Yoncaltare!!"

Bylo mi úplně jedno, že mě někdo uslyší a že si bude myslet, že jsem šílená.

"Yoncaltare!!" napínala jsem hlasivky.

Řítila jsem se lesem, napadala na pravou nohu a zakopávala o kořeny. Možná už jsem byla šílená.

V dlani jsem svírala jeho stříbrnou sponu a kvítel nifredilu se mi zakusoval do dlaně. Vítala jsem tu bolest, aspoň jsem pořád cítila, že je skutečná.

"YONCALTARE!!!"

Nevěřila jsem, že se neobjeví, nevěřila. Nemohla jsem.

A najednou se mezi stromy cosi stříbrně zalesklo. Rozeběhla jsem se tam, v koleni mě píchlo tak bolestivě, až jsem zaúpěla, ale nezpomalilo mě to.

"Yoncaltare," zašeptaly moje ochraptělé hlasivky.

Opíral se o kmen, sundaval helmu a zvedl ke mně zmatené oči. Posledních pár metrů jsem skočila a objala ho. Málem jsem si vyrazila dech o jeho kyrys a rozšklepená rána v plechovém chrániči ramen mi roztrhla rukáv.

Několik dní jsem si připravovala, co udělám, pokud se objeví, sebevražedné objetí v tom rozhodně nebylo, ale stalo se tak.

Byl cítit dýmem a prachem a…krví. Nebyla jsem připravená na něco takového a řeč mi vázla kdesi v krku.

"Tys mě… volala," zašeptal zmateně.

"Ano."

"Já jsem…" potřásl hlavou. Meč mu vyklouzl z ruky a neslyšně se položil na mechovou pokrývku, skutečný, ostrý. Části, které nepokrývala krev, byly stříbřitě lesklé. "Nevěděl jsem, že tě můžu slyšet."

"Já taky ne."

Podíval se mi do očí, jako by si teprve teď uvědomil, kde vlastně je a s kým. "Musím ti něco říct. Vzdal jsem se svého úkolu! Nemusíš dělat nic, co nechceš. Možná bude konec, možná se všechno změní a všechny světy se propojí, možná nastane chaos. Ale ty uděláš to, co budeš sama chtít, půjdeš si po cestě, kterou si zvolíš, ne na kterou tě někdo postaví! Žij si tak, jako předtím, dokud to jde."

Usmála jsem se. Tak divně, pokřiveně, hořce. Protože jediná moje jistota byla, že už nikdy nedokážu žít tak, jako předtím, ať se teď stane cokoliv.

Třásly se mi ruce tak příšerně, že jsem si je musela svírat za zády. Nikdy jsem nebyla vyděšenější, ale nikdy nic v mém dosavadním životě nebylo tak skutečné.

"Já ti taky musím něco říct," prohlásila jsem.

Ráda jsem ležela jen tak na zemi a tiskla tvář k mechu. Strašně krásně voněl. Nikdy mi nic nepřipadalo tak skutečné, jako tenhle mech. V těch chvílích mi připadalo snadnější zapomenout na to, co bylo, i na to, co bude.

"Zase?" ozvalo se vedle mě. Věděla jsem, že se usmívá, i když jsem se na něj nedívala.

"Hm," zamumlala jsem. Nakonec jsem se přece jenom posadila, protože nebylo slušné s někým mluvit a mít přitom obličej zabořený do mechu. Po stezce nedaleko nás prošli dvě vysoké, štíhlé postavy.

Nespustila jsem z nich oči, dokud nezmizeli mezi stromy, jako pokaždé. Nepřestane mě fascinovat, že jsem, kde jsem a co všechno tu můžu vidět.

Počkal a jen se mírně usmíval. Pokrčila jsem omluvně rameny. "Někdy si myslím, že je to celý jenom sen a já se z něj ráno probudím," řekla jsem. "Občas v to doufám. A občas mě to děsí."

Mlčel.

"Uvidím Starší?" zeptala jsem se. Ne poprvé.

"To nevím," měl pro mě stále stejnou odpověď.

"Jenže já bych ráda… ráda bych je viděla aspoň na chvíli… předtím."

"Já vím."

"Víš, ráda bych se jich zeptala na spoustu otázek… vážně spoustu," pokračovala jsem nervózně. "Není tak jednoduchý představit si, že půjdu dělat standartu doprostřed vojska, jako Johanka z Arku… nevím, proč ti to říkám, když stejně nevíš, kdo to byl, vlastně víš, protože díky tý svojí moci víš o mě všechno, ale já jsem nikdy neviděla skutečnou bitvu a vlastně vůbec nevím, co to se mnou udělá a taky není jistý, že to k něčemu bude, i když mi tvrdíš, že o mě všichni mluví a že se zpráva o tom, že jsem prošla bránou šíří velkou rychlostí a já…"

Položil mi prst na ústa. Tak lehce, že jsem ho na rtech sotva cítila, ale zastavilo to příliv mých nesmyslných slov téměř okamžitě.

"Nestane se ti nic," řekl. "Ochráním tě, pokud to bude třeba."

"Jo? Tak to jsem vážně klidná," zalhala jsem a on se té lži zasmál. Položil mi ruku kolem ramen a já jsem se v tom ochranitelském objetí opravdu cítila o něco líp.

Až na to, že jsem měla ze všeho nejvíc chuť stočit se do klubíčka a schovat se do jeho pláště, kde bych prostě jen počkala.

Jenže to nešlo, to bylo jasné. Některé věci jsou prostě jasné.