Leden 2009

První polibek II.

18. ledna 2009 v 1:03 | Morigan |  Povídky
Proč jenom nevím, co víc mám dělat? Co víc, než omýt mu rány, dávat mu pít, dávat mu jíst z mých rukou kousky kukuřičných placek namočených v medu, který jsem vzala z našich domácích zásob.
Měla jsem strach. O něj, z něj, ze sebe. Ta rána, co měl na boku byla strašlivá, až mi vyhrkly slzy do očí.
Vypadal, jako by spal, hruď se mu zdvihala trhavým dechem, ale měl jen zavřené oči. Chvěla jsem se zimou, která mi zalézala pod šaty. Řekl mi, abych si vzala zpátky svůj plášť, jemu že zima jen tak nebývá. Je přece elund.
"Povídej mi něco, Deloro," řekl. Málokdo mi říkal mým jménem, snad proto znělo z jeho úst tak neobyčejně, jako hudba. Trochu ostýchavě jsem se k němu naklonila blíž a poslechla ho. Kellyny příběhy jsem znala nazpaměť, můj hlas byl zpočátku dost váhavý a tichý, ale on ho slyšel dobře. Viděla jsem, že je mu můj hlas příjemný.
"Hezký příběh," řekl, když jsem skončila.
"Ano," vzdychla jsem. "Bytosti jsou v něm vznešené a krásné…"
Otevřel oči a já si všimla, jak z nich světlo měsíce tvoří neskutečné tekuté stříbro. "I ty jsi krásná," řekl mi.
"…cože?? Ale…co to povídáš…"
Můj zmatek ho vůbec nepřekvapil. "Krása je v očích, Deloro. Máš nádherné oči…a voníš po medu…v mých očích je tvá krása."
Ve velkých rozpacích jsem natáhla ruku po měchu s vodou, který ležel opodál. Chytil mě za zápěstí.
"Ne!" vykřikla jsem a pokusila se mu vytrhnout. Nešlo to, měl sílu. Vyhrnutý rukáv odhalil můj cejch. "Prosím…ne."
Díval se na to znamení. Nedivil se, protože možná věděl víc, než jsem o sobě věděla já sama.
"Můj otec byl jedním z Darhů," zašeptala jsem provinile, jista si tím najednou víc, než kdykoliv ve svém životě. Ničemu se nedivil, jen čekal, co ještě řeknu.
"Nejsem člověk."
"Já taky ne."
Přejel dlaní mé znamení a dotek jeho prstů byl na tomto místě tak intenzivní, až to skoro nešlo vydržet, chtělo se mi klesnout do mechu a nedýchat…
"Jsi mnohem silnější než hrdinky z tvých příběhů. Tvůj boj je těžký, i když není vidět. Nebo právě proto. Bojuješ. Pořád. A nepodléháš."
Nevím jak, ale věděl o tom. Říkal tomu těžké boje…to ano, to byly…
Vpila jsem se tváří k jeho rameni. "Keylane…"


* * * *

"Trávíš v lese celé dny! Je to od té doby, co byla ta "podivná" noc! Muži z Ponuré paseky říkají, že v lese NĚCO bylo! Že se tam něco dělo!"
"Ne…matka," pípla. Víc ani nedokázala říct, nedokázala lhát a bylo nemožné říct jí pravdu. Upírala na matku jen oči a mumlala cosi o náhodě s tím častým odcházením do lesa. Matku stejně příliš nepřesvědčila, sledovala ji teď kradmým, ostřížím pohledem.
Delora měla elundského mladíka plnou hlavu, srdce i duši. Co je v tom za kouzla, mohl ji snad očarovat? Mnohokrát si říkala, že se do lesa už nevrátí, ale zároveň věděla, že je to nemyslitelné. A šla tam potřetí, počtvrté…
Jeho rány se nehojily. Uprosila Viu, aby šla za Elendou a poprosila ji o nějaké vhodné léčivé byliny, protože věděla, že ji by Elenda nepustila ani mezi dveře. Nevraživost vůči ní jí přímo sršela z očí, zvlášť poslední dobou.
Via jí skutečně přinesla plátěný pytlík naplněný bylinkami.
"K čemu to chceš?" ptala se s podezřením. Delora jí ale neodpověděla. "Proč pořád chodíš do lesa?" pokračovala tedy Via. "Proč tam chodíš, když se všichni ostatní bojí? Ty se snad nebojíš?"
Znělo to skoro jako obvinění. "Tak řekni něco, Deloro!"
"Děkuji za bylinky," odpověděla Delora něco naprosto jiného, než Via chtěla slyšet.
"Jsi pořád pryč! Dvakrát jsem čekala a tys nepřišla ani ke Kell! Brzy se vdám a odstěhuju se do Chryzantu, měla by sis se mnou povídat, dokud tu jsem!"
Delora se podívala na dívku, tolik přesvědčenou o své kráse a důležitosti okolím i sebou samotnou. Nejvíc jí vadí, že ji nemá kdo vyslechnout, když chce něco povídat.
Odložila bylinkami vonící sáček na zem. Ani nevěděla jak, najednou držela v ruce svůj úzký kožený opasek, schovaný za zády. Dívala se na Viu, jak mluví, ale její slova vůbec nevnímala.
Věděla, co se zase začíná dít. Viin baculatý krk byl jako stvořený k tomu, aby jej někdo pevně sevřel.
Cítila sílu ve svých pažích, nelidskou a rostoucí.
Ne, to přece nejde, to nemůžu!
Zatínala zuby v marném boji se svým vlastním nitrem.
Zase ten oheň. Vidím ho, ale pálí uvnitř. Bolest, zase bolest. Kdy už to přestane??
Možná by to přestalo potom…když tu sílu poslechnu. Stačil by jen jeden stisk, stačil by jen jeden stisk, jedno křupnutí křehké lidské páteře a bylo by po všem.
I po té mé bolesti…
Jakoby se na Viu dívala skrz oheň. Ta síla jí najednou vybuchla v těla, vymrštila ji kupředu rychle a prudce.
Ne, to ne!!
Něco uvnitř ji popadlo, jako silná ruka. Ještě ve vzduchu se přetočila a dopadla vedle Vii do trávy. Lehla si na břicho, tváří do trávy a polykala její vůni.
Tentokrát jsem svůj boj málem prohrála…málem prohrála…málem prohrála…
Via se třásla. "DELORO!" vykřikla.
Delora ze sebe vydala trýznivý, bolestný vzlyk.


* * * *

Když jsem se zvedla ze země, bolelo mě celé tělo. Dýchalo se mi, jako by mě na hrudi tížil nějaký obrovský balvan.
"Deloro!"
Viděla jsem, jak se zády tiskne ke stěně přístavku, jak se bojí. Sebrala jsem ze země bylinky rozklepanýma rukama a zmizela v husté tmě lesa. Cestu ke Keylanovi jsem znala už úplně nazpaměť a taky mě už noční les neděsil ani trochu.
Seděl opřený o kmen, v měsíčním světle snad ještě krásnější než ve dne, i s bolestným napětím ve tváři. Usmála jsem se na něj a přisedla k němu. Zastrčil mi uvolněný pramen vlasů za ucho a zůstal na tváři s pohlazením. Kdyby tak věděl, že na to jeho přivítání myslím celou dobu, co nejsem tady v lese.
"Jsi hladový?"
"Ne, nejsem," pousmál se.
"A co tvá hlava?" dotkla jsem se zlehka jeho čela. Zavřel oči a nemusel mi vůec nic odpovídat. Ani se mu nechtělo říkat stále stejnou odpověď.
V podvědomí jsem možná od začátku věděla, že na Keylanovy rány jsou všechny Elendiny bylinky krátké, nepomůžou. Dokázaly zmírňovat bolest a léčit, jeho bolest ale nebyla obyčejná, stejně jako jeho zranění. Věděl to lépe než já, i když si téměř na nic nevzpomínal - kromě pár nejspíš nedůležitých obrazů - ale mou snahu mi nevymlouval.
Trpěla jsem s ním. Trpěla jsem svou vlastní bezmocí.
Ale zároveň…nebylo nic hezčího na tomhle světě než být tady a v jeho přítomnosti. Nevěděla jsem, co může být zítra. Chtěla jsem tak zoufale, aby se uzdravil a věděla jsem, že když se uzdraví, odejde odtud. Byl elundský bojovník a já jen obyčejná hloupá holka, nic nás k sobě nevázalo a ani vázat nesmělo, to jsme věděli oba.
Patříme každý do jiného světa. Jenže mě to v tu chvíli bylo jedno úplně všechno. Chtěla jsem jen, aby přestal mít bolesti. Aby se usmíval.
"Přijdu zítra," slíbila jsem a on přikývl a schoval mou ruku ve své dlani. Najednou jsem musela říct: "Uzdravíš se, vím to. Já to vím!"
Vztáhl ruku a pomalým pohybem mi setřel zbloudilou slzu z tváře.
"Ano," zašeptal konejšivě. "A pak…tě vezmu odtud. Ukážu ti krásné Postříbřené vrchy, kde pramení Silberlína…a…a Lederské hvozdy…vezmu tě sebou, Deloro!"


* * * *

Nad Modrými kopci už pomalu bledla obloha a souhvězdí Carmionu se ztrácelo v mlze, která předcházela svítání, když se vracela do spící osady. Světlo v okně domu ji překvapilo a donutilo zastavit. Co se děje??
Ještě než stačila vyvodit nějaký závěr, dveře vrzly, otevřely se a uviděla matčinu siluetu zahalenou ve tmě.
"Deloro?" zavolala.
"…matko?" podivila se upřímně. A dostala strach. Nevěděla, z čeho, ale nepříjemná předtucha jí sevřela hrdlo. Něco jí říkalo, že se má obrátit a zmitet odtud, utéct, dokud je čas.
"Pojď domů, Deloro."
Matčin hlas zněl nepřirozeně a slyšela v něm silnou nervozitu. Samo její jednání bylo velmi nepřirozené.
Delora udělala nejistý krok kupředu.
"Co se…co se děje?" zeptala se.
"Měla jsem už o tebe strach…holčičko," řekla matka.
Lež.
Delora jí nevěřila ani slovo, ale nakonec udělala další krok kupředu, a další…
Odkudsi ze tmy se ozval zvuk, jen se po něm ohlédla, popadla ji za paži silná ruka. Tmu prořízlo světlo pochodní a najednou měla všude cizí, hrubé ruce, které ji svíraly.
Přála si křičet z plných plic, ale nemohla ze sebe vydat ani hlásku.
Kde se tu vzalo tak rychle tolik lidí???
Lid z Ponuré paseky…
"Zabijte ji!" křičel někdo.
"Je to darhský parchant!"
"Dítě zla!"
"Špína!"
"Děvka!"
"Bastard!"
"Zabijte ji, zabijte ji!!"
Byla v pasti. Její rty opakovaly dokola bezhlesné slovíčko NE
"Chodí do lesa každou chvíli!"
"Chodí tam i V NOCI!"
"Koho tam máš, ty bastarde?! CO tam skrýváš?!?!"
"Zabijeme ho taky!"
"Nechte mě být," zmohla se konečně na chabý odpor. Surová sevření jí způsobovala bolest. "Nic jsem neprovedla!"
Z davu se vymrštila ruka a popadla ji za rukáv. Ozval se trhavý zvuk a látka se roztrhla až k rameni. Vzduch naplnily výkřiky děsu a odporu.
Moje znamení.
Čísi ruka vrhla kámen, prosvištěl kolem a zasáhl Delořino čelo. Bolestně vzlykla, vykřiknout už nedokázala. Cítila teplou krev, jak jí teče z rozseklé kůže do očí.
"ZABIJTE JI!!!"
A pak náhle ucítila ten známý žár, málem jí roztrhl hrudník. Z hrdla se jí vydral nelidský výkřik.
Vrhla se do rozdivočelého davu poslepu.
Její oči neviděly nic jiného, než jen spalující oheň…


* * * *

Moje nehty se zaryly hluboko do lidského masa, všude křik, jenom ten křik…a pod rukama teplá, lepkavá krev. Byl to Erik, mladík,co pracoval u koní, a křičel bolestí, tvář plnou krve a visících cárů vlastní kůže. Stačil by jediný pohyb a mohla jsem ho zabít. Jeden jediný rychlý pohyb. Ach jak bylo těžké ho pustit!
Odhodila jsem ho a sama upadla na zem. Kdosi mě uhodil přímo do obličeje a moje krev se mísila se slzami, prachem a hlínou. Ztěžka jsem zvedla hlavu a uviděla svou matku. Stála pořád na zápraží a za ní Letto a Brey. Tiskli se k ní jako kuřátka ke kvočně.
A já - já se tiskla jenom k té zemi. Z davu vystoupil Roiden a zvedl mě za ramena. Nechtěla jsem se zvednout a sotva jsem dokázala stát. Na odpor však bylo pozdě.
"Teď se jí už nikdo ani nedotkne!" řekl hlasitě. "Bude souzena lidmi z Ponuré paseky, ale ne teď!"
Vedl mě tím davem, který neochotně tvořil uličku a nikdo se opravdu neodvážil nic po mě hodit, dokonce ani plivnout. Jenže já si v tu chvíli přála, aby mě někdo milosrdně bodl přímo do mého poznamenaného srdce.


* * * *

Nechali jí tam trochu vody, mohla se napít a umýt si obličej. Zavírala raději oči, aby nemusela vidět tu místnost plnou krys a plísně.
Celý nekonečný den!
V krku ji bolelo, jak křičela, jako zoufalé zvíře lapené v pasti. Při myšlence, že najdou Keylana, neschopného obrany, se jí srdce rozpadalo na kusy...
Keylane...
Cítila jsem jeho mysl ve své. Něco se stalo! Věděla jsem to. Volal mě, moje jméno, volal mě! Musela jsem za ním...ale jak??
Tady, v té plesnivé kobce, kam se ani slunci přes zamřížované okno příliš nechtělo, jsem si uvědomila, že neznámý Keylan-bojovník má moje srdce ve svých elundských dlaních naprosto a úplně.
Neexistuje žádná nejistota.
Cítila jsem jeho bolest a ta pro mě byla palčivější než moje vlastní.
Slzy nepomůžou...
"Deloro!"
Otevřela jsem oči a otočila hlavu k malému zamřížovanému okénku u stropu.
"Vio?" vyslovila téměř bez zájmu. Ani nevěřila, že by se Via k ní ještě někdy jenom přiblížila, že by se mohla objevit v tak nebezpečné situaci, jako byla její blízkost a navíc v noci. Ale byla tam. S úzkostí hleděla na Delořin pomlácený obličej.
"Zítra tě budou soudit," řekla. "Budu...budu za tebe prosit! Musíš taky prosit!"
Pomalu a smutně zavrtěla hlavou. "Ty nemáš strach, Vio?" zašeptala.
Měla, velký, ale přesto sem přišla, ačkoliv nemohla nevědět, co se stalo včera v noci. A navíc za ni chtěla prosit.
Delora těžce a s námahou vylezla po nerovné kamenné stěně výš, aby se dostala k okénku. Via instinktivně ustoupila.
"Koho schováváš v lese?" zašeptala. "Kdo je to, Deloro? Kdo??"
Delořiny oči se zaplnily novými slzami. "Volá mě," vzlykla téměř neslyšně. "On mě volá k sobě."
Via jí nerozuměla. "Ještě se můžeš zachránit!" řekla horlivě. A Delora jí tolik záviděla její víru. Sledovala Viiny tmavé oči, jak s úžasem a hrůzou hledí na kruhové znamení na její odhalené paži, jejíž rukáv visel schlíple dolů.
"Vio!" ozvala se Delora dutě odhodlaným hlasem. "Potřebuji oheň, Vio!"



* * * *

Co jsem to řekla? Proč jsem to řekla? Jak mě mohlo napadnout říct, že potřebuji OHEŇ??? Ale když mi Via přes mříž vhodila třesoucí se rukou krabičku zápalek, věděla jsem, že jsem to řekla naprosto správně.
Věděla jsem, co dělat.
Jediná sirka ozářila tu hnusnou místnost, plamínek se odrazil v mých očích a jeho teplo mi dýchlo na obličej.
To moje darhská polovina věděla, co dělat. Bylo to děsivé, ale nešlo to zastavit a…ani jsem se o to příliš nesnažila. Via se strachy ani nepohnula, ano, i já se bála, ale to známé podivné COSI bylo silnější, než můj strach.
Přiložila jsem roztaženou dlaň přímo k tomu plameni.
Ucítila jsem bolest, šílenou bolest a pach spáleného masa, ale nekřičela jsem. Dokonce jsem ani neomdlela.
Ten, kdo křičel, byla Via.
"Co to děláš??? DELORO!!!"
"Kellroa," vyslovily moje rty cizí, neznámé slovo. Ale pak to šlo úplně lehce, jako bych je znala odjakživa: "Ihe kellroa kohh mir atta! IHE KELLROA KOHH MIR ATTA!"
Se špičkami bot vraženými do spárů mezi kameny jsem přehodila sirku do druhé ruky a přiložila druhou dlaň.
Bolest.
Ach, tak příšerná bolest.
"IHE KELLROA KOHH MIR ATTA!!"
Sirka zhasla a upadla na zem. Oběma rukama jsem stiskla mříž a šeptala stále dokola jako v horečce: "Ihe kellroa kohh mir atta, ihe kellroa kohh mir atta, ihe kellroa kohh mir atta…"
Mříž se mi pod rukama třásla, kroutila, žhavila, syčela, roztékala, všude kolem byl silný, štiplavý dým.
Někdo pořád křičel.
Via, nebo já? Nebo to byl zvuk někde uvnitř mé hlavy?
Mříž byla pryč. Dočista pryč. Mé darhské dědictví.
Stálo mě hodně sil, vytáhnout se nahoru, ale dokázala jsem to. Musela jsem. Stála jsem na nohou, které jsem hned přiměla k pohybu. Věděla jsem moc dobře, kam běžím.
"Deloro!"
Zastavila jsem se. Via se tiskla ke zdi, vyděšená k smrti. Ještě neutekla, zůstala? Možná ji ta hrůza přikovala k zemi.
"Nedělej to, Deloro! Nedělej to, Deloro!!"
V tu chvíli mi jí bylo skoro líto, budu trhlina jejího dokonalého světa, její milující rodiny a budoucího váženého ženicha v Chryzantu. Nepochybovala jsem, že to všechno bude opravdu mít.
Němě jsem zakroutila hlavou.
"Už…už se nikdy neuvidíme…že?" hlesla.
"Ne," řekla jsem a nikdy jsem nebyla o ničem tak přesvědčená.



* * * *

"Keylane! Keylane!!"
Noha se jí smekla po kameni a lem sukně se namočil do studené vody Sileonu. Vyběhla výš, ale mýtinka…zela prázdnotou. Zatočila se jí hlava.
"Deloro!"
Z husté černé tmy vystoupila vysoká postava. Opíral se o strom a musel se ho přidržovat, aby neupadl.
"Keylane??"
Jeho tvář byla stažena bolestí, nesnesitelnou, jeho rány se znovu otvíraly a ožívaly svým vlastním životem.
Doběhla k němu, objala ho a podepřela.
"Deloro, já jsem…jsem si vzpomněl! Vzpomněl jsem si na všechno!" opakoval Keylan. "Na všechno."
"A na co?"
"Já jsem Keylan, syn Kenyötův, syn…syn krále a vládce Lúúderské říše. Naši říši napadli…napadli ji…"
Další nával bolesti ho umlčel. Jeho rány krvácely a modrou látku na boku pohlcovala zvětšující se rudá skvrna. Delora ji cítila pod svou dlaní lepkavou a teplou.
"Kdo vás napadl?"
"Osgorové. Nájezdníci, vrahové, národ, který…" bolest ho znovu sevřela a téměř mu přerušila dech.
Bohové, tolik krve najednou…
Věděla z vyprávění, kdo jsou Osgorové, kříženci kdysi zběhlých čarodějů Řádu a Vlčích bojovníků.
"To proto ta černá krev na mém meči, je to osgorská krev…!" vypravil ze sebe Keylan.
Ano, Keylanovy rány způsobila magická černá síla osgorské sekyry, to magie těch stvoření mu zatemnila mysl! A teď, když se ten mrak v jeho paměti rozplynul, drásala mu osgorská moc tělo palčivou bolestí a řinula mu z otevřených ran jeho elundskou krev.
"KEYLANE!!!"
Pochopila, co se děje. A byla tak slabá, tak bezmocná! Držela ho ve svých útlých pažích, ale jeho tělo sláblo každou vteřinou.
"Arikhette!" vzdychal Keylan bolestí. "Ó Arikhette, bylo jich tak moc! Napadli Lúúder, zabili…zabili krále, zabili Kenyöta, mého otce!! Kdo jiný by měl bránit říši…kdo MUSÍ bránit říši…než jeho syn, než syn krále, než JÁ!!"
Jeho ruka se křečovitě držela kmene, až z něj rvala kůru. "Naše armáda je zahnala…hnali jsme je přes Postříbřené vrchy…dlouho…byla to léčka…léčka…a kratší cesta přes Nyr…hlupák, byl jsem takový hlupák…"
Z úst se mu vydral výkřik, ruka se svezla po kmeni a jeho tělo kleslo do měkkého mioonerského mechu. Delora ho nepustila z objetí ani na okamžik.
Jakmile spočinul v mechové náruči, ostré návaly bolesti ustaly. Zůstala jen tupá, neustávající bolest, pronikala do každého kousku jeho těla a on věděl, co to znamená.
Smrt.
"Lúúder," šeptal. "Oni ho znovu napadnou…bez krále padne do osgorských pařátů, pod jejich sekyrami a meči…pod jejich černými kouzly…bez svého krále…"
Skoro mu ležela na hrudi, do šatů se jí vsakovala jeho krev, ale nevšímala si toho.
Taky ona věděla, co se děje. Syn krále Kenyöta, mladý vládce Lúúderské říše, umírá v bolestech.


* * * *

Zdálo se mi, že nemám v žilách krev, ale jen bolestné slzy, které proudí do srdce a zpět, v rytmu jeho rychlého tlukotu. Jeho dlaně chladily mou popálenou kůži a já se dívala na tu jeho krásnou tvář, na kterou padaly moje slzy.
A najednou jsem věděla. Bez zbytečného přemýšlení.
Obkreslila špičkami prstů jeho rty, podívala se mu do očí a pak se sklonila nad jeho obličej.
"Co to děláš???" vydechl zděšeně, přikrývaje jí ústa dlaní. "Raději se mě…vůbec nedotýkej!" snažil se odstrčit její ruku. "Jsem plný té hnusné magie…je to…hrozně nebezpečné…víš přece, co se může…stát…"
"Keylane, já vím, ale já…"
"Odejdi…raději odejdi…jsi člověk, myško, může…" dýchal mělce a velice ztěžka.
Ona věděla. "Ale já jsem napůl Darh. Jsem napůl Darh! Třeba se mě to netýká!"
Nevím, jestli jsem tomu vůbec věřila.
"Ne," nesouhlasil Keylan. "Ne, musíš odtud utéct, Deloro!"
Dotkl se jemně mé rány na čele, i podlitiny na čelisti. Nepochybovala jsem o tom, že ví, co se seběhlo.
"Neuteču!" odporovala jsem. "Nemůžu! A ty to víš, Keylane, víš to, že ano?"
"Deloro, prosím! PROSÍM!" vydechl.
Slovo "prosím" jsem snad neslyšela nikdy z žádných úst. Ale já jsem nemohla jeho prosby splnit. Opravdu jsem nemohla.
Přes slzy jsem se na něj usmála.
"Nikdy mě nikdo…nikdo
nepolíbil. A já nechci, aby to byl někdo jiný než ty!" řekla jsem.
"Deloro! To ti nedovolím…" snažil se opět moje ruce odstrčit.
Měl strach. O mě. A já? Možná bych se neměla bát, ale spánky mi duněly ohromující hrůzou.
Vzala jeho hlavu do dlaní a prameny jejích tmavých vlasů ho pohladily po tváři. Láska je silnější než strach, věděla to. Teď.
Přitiskla se na jeho rty.
Vpili se do sebe v dlouhém, hlubokém polibku, přitisknuti s sobě těly i dušemi. Tiskl ji k sobě, tak útlou, tak rozechvělou, tak drobnou v jeho náručí.
Zaplavila mě hrozná tíha, nemohla jsem pohnout ani jedinou částí svého těla. Pochopila jsem, že mě nezachránila ani má darhská část.
Tak takové to je - umírat?
Lepší smrt jsem si nemohla přát, než právě takovou…
Sbohem, Keylane, bojovníku…princi…
Bojovnice jsi ty! A moje…hrdinka…
Hrdinka? Ale ne, já přece nemůžu být žádná hrdinka. Hrdinky nemají strach a zachraňují svět. A tak to nebylo.
Moje životní síla ze mě unikala jako dravý proud Silberlíny. Nesnažila jsem se ani o tu nejmenší obranu, protože proudila na správné místo. Tam, kde má být.
A můj poslední výdech zůstal na jeho rtech, jako rosa na zrcadle.


* * * *

V pažích mu zůstalo jen bezvládné tělo bez duše. Cítil v hrudi narůstající tlak, sílu, která ho zaplavovala v přílivových vlnách celého, až hrozilo, že to nevydrží, neunese a jeho tělo se rozletí na malé částečky prachu po celém Nyrském údolí.
Vymrštil se na nohy a stál tam, tak vysoký, tak silný jako ještě nikdy předtím. Na těle neměl ani šrám, ani škrábnutí, jeho zbroj byla nepoškozená.
Zvedl svůj meč nad hlavu oběma rukama a on zářil, stejně jako sám Keylan, oslnivě modrobílou září, silnou a nadpřirozenou.
Až z hlubin jeho duše vyšel hlasitý, neartikulovaný, bojovný křik. Tak jasný jako světlo jeho očí a zaplnil celé údolí jako velká dravá voda, dokud jej neodrazila hráz ozvěny Modrých kopců.

A elundský bojovník, mladý král, silný jako žádný jiný, ztichl, ačkoliv jeho hlas ještě duněl údolím. Položil zářící meč vedle bezvládného těla, až jeho záře osvítila bledý obličejík s něžným úsměvěm na mrtvých rtech.

Zavřel oči a po jeho tvářích se skutálely dvě horké, křišťálově čisté slzy.


První polibek I.

18. ledna 2009 v 1:01 | Morigan |  Povídky

Hvozdy, které svíraly Ponurou paseku ve své jehličnaté náruči, byly odjakživa husté a spletité. Když jste vstoupili, objalo vás zelenavé přítmí a na ramena vám dosedl všudypřítomný Duch lesa.
Říkalo se tam tomu Mioonerský les. Mioonera znamenalo v jednom starobylém a nejspíš už zapomenutém jazyce moře a les pokrýval celé obrovské Nyrské údolí i velkou část Modrých kopců, které se táhly nad ním a dál na sever. Vlnil se přes ně jako skutečné moře.

Ven z Ponuré paseky i k ní vedla jen jediná cesta přes les - do větší osady Pyrit a dál do opevněného města, do Chryzantu. Cesta do Pyritu trvala pěšky skoro celý den a dalšího půl dne bylo potřeba k dosažení brány Chryzantu.

Obyvatelé Ponuré paseky se jen málokdy dostali mimo svou osadu, žili zde každý den své životy, uzavřeni Mioonerským lesem před okolním světem a možná až příliš uzavřeni…i sami před sebou.


* * * *


Nemám ráda Ponurou paseku. Možná bych neměla říkat, že ji vlastně přímo nenávidím, protože je to jediné místo, které znám. Jenomže občas je ta nenávist tak silná a palčivá, že mě svírá a drtí uvnitř, drtí všechny moje vnitřnosti a prosakuje ven skrz kůži.

Vidím oheň. Tak jasný, až mi třeští hlava a toužím, aby ten oheň zachvátil všechny dřevěné domy v Ponuré pasece, aby plameny šlehaly až k nebesům, až k vysokým hvězdám na obloze, až k souhvězdí Carmionu nad pásem Modrých kopců.

Aby zbyl z osady jen popel. Popel a mrtvé klidné ticho…

Snažím se bojovat. Rvu se tak, až někdy nemůžu dýchat, lapám po dechu jako ubohé hloupé štvané zvíře.

Bojím se. Bojím se těch záblesků nelidské nenávisti, ale co s mým strachem. Jsem nepsaný vyděděnec osady, já, Delora z Ponuré paseky v Nyru.

Nikdo.

Ale i s tím se dá žít. Alespoň napůl.

Jen někdy jsem už vyčerpaná. A toužím podlehnout. Je hrozné, když člověk bojuje sám, ale ještě horší je, když bojuje sám se sebou.

Jenže já…já vlastně nejsem ani člověk.



* * * *


"Povídám pane, že je napůl Darh! Vždycky se to tu špitalo, už od té doby, co sem přišli!"
Roiden, správce Ponuré paseky, si zaklesl ruce za opasek a jeho kulatá tvář se zachmuřila. Na čele se mu objevila hluboká vráska.

"Když se něco špitá, nemusí to být pravda, Elendo!" řekl ženě, která stála před ním. Vlasy už prokvétající stříbrem měla ovázané dlouhým ručně tkaným šálem a v očích měla zlobu.

"Jdu za tebou jménem žen z osady," pokračovala. "Všichni to vědí a ty to víš taky pane - ta holka je bastard Darhů!"

"Elendo!"

Správcův hlas zněl přísně a Elenda zmlkla.

"Ta dívka nikdy nikomu neublížila a její rodina také ne. Žije tu s námi od svého narození."

Elenda přistoupila blíž a naklonila se tak, až byl její obličej jen malý kousek od správcovy tváře.

"Ano, žije tu od narození," zašeptala. "Jistě si dobře pamatuješ na tu bouři, která přišla té noci, kdy ona přišla na svět. Blesky nad Modrými kopci byly rudé, rudé jako krev, jako by obloha hořela! Nebyla to obyčejná bouře!"

"Mlč!" v hlase se mu rozechvěl vztek. "Jste jen pověrčivé ženské, Elendo! Nemáte snad dost své práce? Podporuje snad váš volný čas vaši bujnou fantazii?? Pořád ještě jsem v Ponuré pasece správce a říkám, že té dívky se nikdo ani nedotkne! Nechci tady žádné zbytečné potíže, rozumělas mi???"

Viděl, jak Elenda stiskla zuby a jen mírné záchvěvy svalů v obličeji prozrazovaly, jak se ovládá.

"Ano, pane," řekla neochotně, ale s respektem. Roiden si unaveně přejel čelo dlaní. Najednou si připadal starý na to, aby tu byl správcem. Jeho pět křížků na hřbetě mělo čím dál tím větší váhu.

"Teď můžeš odejít," řekl ženě znaveným hlasem. Elenda se obrátila k odchodu, než však vyšla ze dveří, ještě jednou na něj odhodlaně pohlédla.

"Viděla jsem znamení na její ruce. Je poznamenaná! A ty jen nechceš vidět pravdu, pane!"

Její oči ho propíchly obviňujícím pohledem, stáhla si šátek více do čela a odešla. Když osaměl, opřel si hlavu do dlaní a vzdychl hodně zhluboka.

O ne zcela známém Delořině původu věděl. Matia, její matka, přišla do Ponuré paseky s vystouplým břichem, malým synkem v jedné ruce a dcerkou v druhé. Všichni byli zbídačení a na pokraji sil, utíkali před bitvami na Krystalových pláních. Matia tam přišla o manžela. Ponurá paseka jim poskytla útočiště a ujala se jich. Za pouhých několik dní se narodila Delora.

Ta bouře tenkrát byla opravdu strašná. Elenda nepřeháněla. Celá obloha jakoby hořela rudým, krvavým ohněm a blesky, Roiden si však nemyslel, že by přímo souvisela s narozením dítěte. Kdoví, kdo byl Delořiným skutečným otcem, nejspíš byla opravdu bastard. Ale povídačky o darhském otci se mu zdály neopodstatněné, byla to docela obyčejná dívka, možná až moc obyčejná. Už tu žije sedmnáct let.

Nebo míň? Nebo víc? Sám nevěděl. Žila spíš vedle nich, než s nimi, jako šedá myš, splývající s okolím, jen takový skoro průhledný stín.

V jednom měla Elenda-bylinkářka pravdu - tam daleko za Modrými kopci se stahovala tajemná mračna, snad sloupy temného dýmu, snad kdoví co. Lidé z Ponuré paseky začali mít strach, protože se často báli. A nejvíc neznámého. Tam, odkud stoupala ta mračna nebo snad dým, už nebyly lidské říše.

O to větší byl strach a obavy a tak se začínaly chovat jako v ohrožení.

Roiden nechtěl žádné potíže, jak už řekl. Chtěl být ještě nějakou dobu správcem v klidu a pokoji, nic víc. Ponurá paseka nebyla nikdy žádným vzrušujícím místem a Roiden, její správce, si přál, aby to tak zůstalo.


* * * *


Nevím, jestli se mnou matka někdy jenom tak hovořila, jako matka se svou dcerou. Ne, nejspíš ne. Ani mě to neudivilo, spíš mě udivovalo, proč jsem na to myslela zrovna dnes tak hodně.
Jsem na nevšímavost zvyklá. Ale i když se všem zdá, že tu skoro nejsem, jsem tu. Někdy mám chuť to zakřičet z plných plic. Nejsem hluchá a slepá, vidím a slyším, co se v osadě povídá. O mě. Jde z toho strach a největší strach z toho mám já. A není nikdo, kdo by mě utěšil, není nikdo, kdo by mě chtěl utěšit. Možná se se mnou matka taky bojí mluvit, možná mě jenom nenávidí.
Zase ta nenávist…
Nepoznám to.
"Matko?"
Viděla jsem záblesk neochoty na její tváři. "Ano?"
"Musím se tě na něco zeptat," řekla jsem nejistě.
"Na co?"
A v jejím hlase nezájem. Proč si to dnes uvědomuji víc než kdykoliv jindy? Odkašlala jsem si a silněji sevřela dřevěnou násadu od koštěte, které jsem držela v ruce.
"Na něco o…o svém otci."
Šlo to těžko přes rty. Ale ještě hůř to dolehlo na matčina záda, ztuhla v půli pohybu, chtěla přiložit do kamen, ale ten kus dřeva ani nedonesla k ohni, zůstal v její ruce, jen tak ve vzduchu. Byla ke mně zády a já si byla jistá, že se rozhodně nechtěla obrátit a podívat se mi do očí.
"Galer Rin je mrtvý," vydechla jen podivně dutým hlasem. "Zemřel na Krystalových pláních. Nevím, proč se na to ptáš. Dávno to víš."
Odpověď neodpověď. Věděla to, věděla, na co se chci zeptat, věděla to až děsivě dobře. Ale když nedala jinak, musela jsem být přímá.
"Chci vědět, jestli je Galer Rin mým skutečným otcem."
Byla to otázka pronesená tiše, s touhou po pravdivé odpovědi. Nebo alespoň po nějaké odpovědi. Matka hodila dřevo do kamen, až to zadunělo.
"Už máš svou práci hotovou?" sykla zlostně. Tentokrát jsem při této otázce, kterou jsem slýchala tak často, nesklopila oči k podlaze.
"Ano, to mám!" odpověděla jsem důrazně.
"Tak dojdi pro vodu."
Zněla nesmírně unaveně, ale vůbec mi jí nebylo líto.
"Vody je přece dost!" hlas se mi zvyšoval a zněl zoufaleji a zoufaleji.
"Když říkám, že máš dojít pro vodu, tak vím, proč to říkám!" rozkázala mi hlasem přeskakujícím nervozitou a zlobou. Zlobou na mě.
"Jdi!" zvedla se na nohy.
"MATKO!" zaprosila jsem zoufale, ale mé zoufalství ji nezajímalo.
"Jdi!!"
Popadla jsem vědro a vyběhla ven. Po tvářích mi tekly slzy, smáčely mi tvář a padaly na zem. Byly horké a hořké, hodně hořké. Chtěla jsem jen odpověď od své vlastní matky. Chtěla jsem jen nějakou jistotu, ale jistot je na světě tak málo. Je víc než logické, že na mě nezbude žádná.
Přes mlhavou clonu slz jsem uviděla Letto, svou sestru, jak stojí na horní příčce žebříku opřeného o kmen ovocného stromu. Větřík si pohrával s jejími zlatými vlasy. Změnila jsem směr chůze a pomalu se blížila k ní.
Zpívala si tichounce prostou melodii a vůbec si mě nevšimla, proč by to taky dělala, má krásná sestra. A jak jsem tam nepovšimnuta stála pod tím žebříkem, zase jsem to pocítila.
Jak jednoduché by bylo, ten žebřík podtrhnout. Jen vzít pevně a podtrhnout! To přece není tak těžké, to dokážu i já…
Zase ta hrozná palčivost někde v hrudi, jak stoupá rychle výš a výš a vybuchuje v hlavě jako ohnivý gejzír. Touha a síla strčit do toho žebříku, aby se skácel, už jsem v duchu viděla Letto, jak padá dolů jako hadrová panenka, až na zem, jak ani nestihne pořádně vykřiknout, jen takový slabý, zajíkavý výkřik, než se její hlava roztříští o tvrdou zem…
Tak nesmírně lákavá vidina!
Zase taková bolest a žár, jak to dusí jako hustý dým a chvíli zas jako bych dýchala mnohem hlouběji, tak jak člověk dýchat nedokáže.
Já přece nechci ublížit své vlastní sestře!
Mám ji přece ráda.
Mám ji ráda!!


* * * *


Upustila vědro do trávy a zkřížila ruce před obličej v obranném gestu. Zatínala zuby a křečovitě zavírala oči. Za zavřenými víčky viděla šlehající plameny.

Ne, už ne! Bolí to příliš, příliš na jednu obyčejnou dívku!
Pak to vše odešlo tak náhle, jako to přišlo. Nedokázala říct, jestli to trvalo pár minut nebo víc, ale únava ji zhroutila do trávy, která v tomto ročním období tak ostře a pronikavě voněla. Otřela si zpocené čelo do rukávu pomalým, vyčerpaným pohybem.

Letto si Delory všimla až teď, když tam ležela na zemi jako zraněné zvířátko. Zhlédla dolů ze své výšky a udiveně pohnula obočím.

"Jdeš pro vodu?" zeptala se s pohledem na opodál ležící vědro. Delora tichounce vzdychla a obrátila oči vzhůru, ještě plné slz.

"Tak co děláš tady?" zamračila se zlatovlasá dívka. Delora sklopila hlavu pomalu a mlčky zpět k zelené trávě, v hořké zlobě nad sebou samotnou, že čeká na něco, co nikdy nepřijde.

"Ale nic," odpověděla téměř neslyšně, pomalu vzala vědro a zvedla se na nohy. Lettiny oči ji chvíli sledovaly, jak trochu toporně kráčí se zamlženým pohledem, ale vlastně si o tom nepomyslela vůbec nic. Proč také, neznala nikoho divnějšího, než byla Delora.

Cestou ke studni se jí udělalo lépe. Nabrala vodu do vědra a potom do dlaní, aby si s ní osvěžila obličej. Chladná voda byla příjemná, skoro tak jako příjemně chladná náruč lesa, kam tak často ráda utíkala. Věděla, že do lesa nikdy nikdo nechodí sám, vždycky šli spolu nejmíň dva. Nebyl vlastně důvod, byl to jen pocit většího bezpečí uprostřed lesa.

Ona neměla, s kým by tam šla. Ani to nepotřebovala. Jí se zřejmě svírající nepříjemný pocit v lese vyhýbal, žádný nevnímala, ani když se tam procházela jen tak bez cíle bloumala, přemýšlela nebo jen tak dýchala. Žádná tíseň, žádný strach. Les jí příjímal. Les neubližoval.

Nastal podvečer, slunce prodloužilo stíny a zem prochladla. Delora mívala tuhle denní dobu nejraději. Když nebe zoranžovělo, přišla občas stará Kell, sedla si na zápraží svého domu na dřevěnou židli a vyprávěla staré příběhy a legendy. A že to uměla opravdu krásně! Kolem ní sedávaly především děti a dívky. Delora sedávala tiše na okraji, s naprosto otevřeným srdcem a zjihlýma očima a vstřebávala všechny ty příběhy o silných a statečných hrdinech a krásných hrdinkách.

Milovala je. Všechny. Někdy potevřela ty nejtajnější kouty své duše a představovala si, jaké by to bylo, být v jejich kůži, v kůži nádherných princezen, paní a hrdinek. Nikdo sice do její mysli vidět nemohl, ale i tak si připadala, jako by páchala něco špatného, když si jen dovolila na něco takového pomyslet. Tady, tak blízko vyprávěné odvaze a lásce, se cítila trochu jako v jiném světě, snad ještě lépe, než v přítmí Mioonerského lesa.



* * * *


Vždycky, když odcházím domů od Kell, je už tma. Skoro nikdy se nedívám kolem sebe, protože se stále vznáším trochu v oblacích, někde u dobrodružných legend o lásce, cti a odvaze, věcech, které jsou jen pohádkou, i když překrásnou.
Za rohem kovářského domu se bělala světlá skvrna, nemusela jsem se ani příliš snažit, abych poznala, kdo tam stojí.
"Vio," oslovila jsem ji. Odlepila se od zdi a vystoupila ze stínu. Před několika okamžiky jsme se viděly před Kellyným domem, obě jsme si přišly poslechnout její vyprávění, ačkoliv ona seděla v popředí a na dřevěné stoličce, na rozdíl ode mne. Chodívala tam stejně často jako já, vždycky jsme se tam viděly, ale Via nedávala najevo, že se mnou má cokoliv společného, byť jen hodně málo. Ani mě nezdravila, natož aby se ke mně připojila při odchodu.
Čekala za rohem domu.
Mnohokrát jsem si říkala, co ji vlastně vede k tomu, že mi věnuje svou pozornost, ale nejspíš to byl její určitý způsob dobrodružství. Neměla jsem právo se tomu vysmívat, alespoň měla nějaký. To já neměla vůbec žádný.
Via patřila k vážené rodině v Ponuré pasece. Poslední dobou jsem někde náhodou zaslechla, že ji chystají provdat do Chryzantu a navíc ona o tom sama mluvila teď dost často.
"Ty mě vůbec neposloucháš!" obvinila mě poněkud nespokojeně, kráčejíc po mém boku. Tak na tom něco bylo, potřebovala někoho, kdo by ji pořád poslouchal a taky někoho, vedle koho by si mohla připadat lepší, hezčí, větší. Se mnou to musí být hodně lehké.
Vím to, ale ani se tomu vlastně nebráním.
"Ale poslouchám."
"Máš zase v hlavě ty příběhy, co?" odhadla mě.
"Ten poslední o lučištníkovi a princezně byl krásný," řekla jse na svou obranu.
Souhlasně přikývla. "Chtěla bys být tou princeznou?" pokoušela mě. "Představuješ si to někdy?"
"Jen někdy…" připustila jsem dosti váhavě.
Via vyprskla upřímným smíchem. "To by to dopadlo," řekla. "Hrdinky jsou krásné a vznešené! Nevypadají jako ty! To by bylo legrační."
Neodpověděla jsem, měla naprostou pravdu. Jen mi to tak legrační nepřipadalo.
Hrdinka nevypadá jako já. Hrdinky zachraňují svět.
Vešla jsem do našeho domu a prošla kolem malého kousku zrcadla v předsíni. Málokdy se do něj koukám, nemám ráda svůj obraz v zrcadle, ale tentokrát jsem se obrátila, abych se na chvilku zadívala na svou tvář. Jak je to s mým otcem, nemám tušení a asi se to nikdy nedozvím, myslím tu skutečnou pravdu. Ale pravda je, že jestli byl z Darhů - vládců ohně, na mě to vůbec není znát. Nemám jejich zářivě rudé vlasy, dokonce v těch mých není ani ten nejmenší odstín rudé, jsou jen bezvýrazně tmavé a rovné. A pověstné pronikavé temně černé oči Darhů? To už vůbec ne. Byly jako šedá, zamračená obloha v nevlídném dni.
Byla jsem hubená a vytáhlá, žádné kypré tvary, které byly synonymem ke slovu krása. Který hlupák by ve mně mohl chtít hledat démonický půvab Darhů? Nic takového nemám.
Jenomže mám…nesmazatelné znamení na pravém přeloktí. Vypadá trošku jako vypálené, ale není. Není vypálené ani vytetované, ale je tam. Dva soustředné kruhy a jedno podivné písmeno. Znám to znamení nazpaměť, protože je na mé ruce od počátku mých dnů, přesto nevím, co znamená.
A možná to ani nechci vědět.


* * * *

Byla to zvláštní noc. Tu noc skoro nikdo v Ponuré pasece nemohl dobře spát, cosi je budilo a nedovolilo znovu usnout, vkrádalo se pod deky jako studený nevítaný vetřelec. Mnohým do uší pronikaly zvuky odkudsi z lesa a mnohý si raději tiskl deku na uši.
Každopádně ráno vypadala obloha, jako by už nikdy neměla být modrá a ovzduší jiskřilo podivným napětím. Odpoledne dopadly na zem první drobné kapky deště a za chvilku vytrvale mžilo.

Delora tentokrát na prahu lesa mírně zaváhala. I ona v noci skoro nespala, i ji něco nedovolilo usnout a nutilo ji se převalovat na posteli až do rána. I ona to podivno cítila ve vzduchu, ale pak udělala ten krok a les ji přívětivě přijal, tak jako jindy. Vzduch byl nasáklý chladným vlhkem, před kterým ji bránil vlněný plášť, co si přehodila přes ramena, a mech dešťovou vodou.

Ačkoliv nikdy v lese nedávala pozor na cestu a většinou šla, kam ji nohy zanesly, nikdy nezabloudila. Přetáhla si kapuci přes hlavu a s tichým šelestěním deště všude kolem sebe kráčela po měkké podestýlce mechu a jehličí. Ocitla se docela daleko, ale velkým okruhem se zase vracela k Sileonu, tenkému rameni řeky Silberlíny.

Přeskočila ho a vystoupala po kamenech obrostlých mechem.

Hned pocítila, že něco není v pořádku, ale i když to byl silný pocit, nedokázala ho identifikovat. Poznala to ještě dřív, než uviděla ten meč.

Ležel v mezeře mezi kameny, ztuhla a zatajila dech, chvíli se ani nepohnula. Byl široký a dlouhý a určitě tu neležel dlouho, zdobná rukojeť byla vytvořena pro silnou a pevnou ruku. Kdyby se tolik nebála a podívala se blíž, zjistila by neuvěřitelně vypracované detaily a drobné znaky neznámého písma, které nemohly být vytvořeny rukou člověka. Už ten kov nebyl jen tak obyčejný.

Ostří bylo na několika místech ošklivě porušeno a na bledém kovu se táhly temně černé skvrny. Meč vydával jakousi chladnou, stříbrně bílou záři, ale ne intenzivní, skoro spíš zdánlivou.

Několikrát opatrně obešla kolem, pak neodolala, překonala strach a dotkla se ho konečky prstů, jen rukojeti. Projel jí konejšivý chlad, v žádném případě nepříjemný, ale přesto se lekla a ucukla.

Odpověď na neodbytnou otázku, komu meč patří, se jí nabídla záhy. Uviděla ho, jak leží na kamenech, tiše a klidně, skoro jako by spal, bojovník, jehož zbraň byla poničená bojem.

Stála na místě, jako zkamenělá. Promnula si oči, jestli představa zmizí, ale byl skutečný, i když tak nevypadal. Nejspíš nebyl naživu, ale nemohla z něj spustit oči. Byl celý bledý s krvavou ránou na spánku, ale to nebyla jediná jeho rána. Další měl na pažích a jednu velkou krvavou na boku, krev zbarvila jeho blankytnou halenu i drátěnou košili.

Pomalu se k němu sklonila a vůbec si neuvědomovala, že sama skoro nedýchá. Dokonalost jeho rysů, klenutého světlého obočí i vykrojených rtů ji jen ujišťovala, že před sebou rozhodně nemá člověka.


* * * *


Byl tak krásný! Nikdy jsem neviděla někoho tak krásného. Ležel tam a byl nejspíš mrtvý. Měla bych odtud jít, ale…kdo to asi je? Jak se ocitl v Nyrském údolí? Kdo byl jeho nepřítel? Má to co dělat s dnešní divnou nocí?
Napadala mě spousta otázek a pořád jsem si ho prohlížela od vysokých bot z měkké kůže přes široký pás z neobvyklého kovu až po bledou krásnou tvář, dokonalou i přes ten krvavý šrám.
Natáhla jsem ruku s touhou dotknout se jeho zcuchaných stříbrně plavých vlasů. Proč bych se ho nemohla dotknout, je přece mrtvý…no právě, proč bych se dotýkala mrtvého?? Ale něco mě lákalo, vždyť je to jedno, jen se ho dotknu…
Jemně. Jen na okamžik. Zdálo se mi, že do mé dlaně proudí slabounké mravenčení. Věděla jsem moc dobře, že bych odtud měla co nejrychleji zmizet, ale nechat proudit jeho pramínky vlasů mezi svými prsty bylo zvláštně příjemné.
Najednou se pohnul a otevřel oči. Cukla jsem sebou ve snaze rychle utéct, ale silný a zmatený pohled zářících bledě modrých očí mě zastavil v půli pohybu.
"Wenn…asse?" promluvil tiše. "Wenn´asse, piarre? Kdo…jsi…prosím…?"
Musela jsem vypadat hodně vyplašeně, protože jsem opravdu byla. Polkla jsem, abych mohla odpovědět.
"Já…já jsem Delora…odtud…z P..Ponuré paseky."
"Delora," zopakoval a zmučeně přivřel oči, jistě ho ovládala bolest.
"Kdo jsi ty?" zmohla jsem se na otázku.
"Já jsem…jsem…" zasténal tiše, jako by nedokázal odpovědět na tak prostou otázku. "Jsem Keylan."
"Jsi elf?"
Prohlédl si mě. Měl moc krásné oči. "Nejsem elf. Jsem elund."
O elundech jsem už něco slyšela, dost na to, že jsem to mohla poznat sama. Elundové - Měsíční lid. V Nyrském údolí se však žádní elundové nevyskytovali a přicházeli sem málokdy. Alespoň se to tak říkalo, sama jsem za celý svůj život nepotkala jiného tvora než člověka.
"Kdo tě tak zranil?" zeptala jsem se úzkostně. Svraštil čelo. Možná si skutečně nevzpomíná na nic víc, než na své jmého. Keylan…
Možná to bylo nějaké velké zvíře…ale věděla jsem, že elundovi žádné zvíře nikdy neublíží. Žádné obyčejné zvíře.
"Nevzpomínám si," řekl bolestně. "Na nic si nevzpomínám."
Donesla jsem mu trochu vody ze Sileonu v dlaních a v kapesníku, abych mu dala napít a omyla rány na obličeji.
"Děkuji," řekl a usmál se, až mi zatrnulo někde v šíji. Byl slabý, nemohl se ani posadit, přes jeho bok se táhla tak obrovská sečná rána, dokonce mu poškodila kovem pobitý pás a protnula košili z namodralého stříbra. Krev byla i na dlouhém, tmavém plášti. I když jsem se v tom nijak zvlášť nevyznala, jeho zranění byla vážná.
"Jak ses ocitl v Nyru?" zkusila jsem to ještě nesměle.
"Já…nejspíš…opravdu nevím, Deloro," šeptal. Hrdlo mi sevřel silný soucit, který mě silně zneklidnil. Nebylo divu, takový soucit jsem cítila poprvé, navíc s někým, koho jsem ani trochu neznala. S neznámým bojovníkem Měsíčního lidu…
"Pomoz mi…Awaith´er men…"
Pravděpodobně ani neměl tušení, že v Nyrském údolí nejsou elundové ani elfové vítáni, vlastně žádná rasa krom lidské a vlastně ani žádný cizinec, obzvlášť poblíž takového místa, jakým je Ponurá paseka. A já, hloupá holka, jsem nevěděla, co mám vlastně udělat.
Stmívalo se a já jsem sundala z ramen svůj plášť a zahalila ho do něj. Pozoroval mě a snažil se uhodnout, jestli se ještě vrátím. Ale byl elund, tak si to možná dokázal přečíst v mé mysli sám.
A co vlastně? Že není v tuto chvíli větší jistota, že zase přijdu?
Ano.

* * * *

"Jestli tam něco je, bude po tom!" zahučel Bron a uhodil pěstí do stolu. "Kolem Ponurý paseky se nebude nikdo courat, to povídám!"

"Klid, Brone," zasmál se chraptivě jiný muž s černou páskou přes oko. "Jestli se tu někdo objeví, popadneme sekyry a bude po něm!"

Dav opilých mužů zaplnil hospůdku drsnými výkřiky, až Delora málem upustila džbán. Věděla, že je to jenom chvástání, ale představa bezmocné postavy, která těžko dokáže čelit rozlíceným vesničanům se sekyrami…

Spěchala domů, jak dokázala nejrychleji. Poprvé ve svém životě byla vděčná, že jí nikdo nevěnuje pozornost, vyklouznout z domu pod rouškou tmy bylo jednoduché. V noci v lese nikdy nebyla, ale ke svému vlastnímu překvapení se v něm vyznala úplně stejně jako ve dne.

Jeho citlivý sluch rozeznal její kroky mnohem dříve, než rozhrnula jehličnatý závoj větví a přistoupila k němu. Smysly mu sloužily, i když ne tak dobře.

"Myška z Ponuré paseky," pousmál se a pokusil se narovnat na loktech.

"Ano, to je správné slovo. Myš," řekla polohlasem a přiklekla do mechu. Z toho, co dělala, na ni šel větší strach, než z nočního lesa, přestože les byl pořád "podivný". Snažila se ho skrývat, ale zárověň věděla, že o tom jejím strachu dobře ví. Četl ho v jejích očích jako v otevřené knize.

"Nechtěl jsem tě urazit," řekl.

"Neurazils," odvětila. "Je to pravda."

Šeptala, jak ji tížila tma. Snažila se oprášit veškeré znalosti o ošetřování raněných, podepřela mu hlavu stočenou dekou, kterou přinesla, rozepla mu pás a vyhrnula halenu i drátěnou košili, aby mu omyla rány.

Čí ruka vedla zbraň tak strašlivou, že dokázala takhle protnout zbroj? To nebyla obyčejná zbraň a ona to věděla. Keylana však zužovala podivná bolest hlavy a dusná temnota dosedla na jeho skráně, aby mu zkalila paměť. Nevzpomínal si, jak se dostal do Nyrského údolí, ani kdo mu způsobil hluboká, bolestivá zranění. Pociťoval ale neodbytnou hrůzu, nekonkrétní, beztvarou, ale o to děsivější. Ač se mučil snahou si vzpomenout, nemohl vypátrat ani tu nejmenší konkrétní podobu. Hleděl na dívku a vnímal její opatrné a roztřesené doteky. Co ji přimělo se k němu vrátit, v noci a potají?

"Bojíš se mě?" zeptal se. Poplašeně vzhlédla.

"N…ne."

"Jsi statečná," řekl.

"To vůbec ne," usmála se. "Strachy se mi klepou kolena a slyšíš moje srdce?"

"Slyším," řekl vážně. Vyhnula se jeho pohledu.

"Ale není to strach z tebe, pane."

"Jsem Keylan."

Noční obloha už byla jasná a měsíční světlo se prodralo skrz pichlavé větve stromů a dopadalo měkce na Keylanovu tvář i jeho tělo jako měkké dlaně. Měsíční světlo mu dělalo dobře, jak by taky ne. Elundové prý byli potomci Arikhetta, měsíčního boha a Kirilian, legendární princezny z hor.

"Nejsi tu v bezpečí," řekla mu. "Jestli se o tobě dozvědí muži z Ponuré paseky…"

"Stejně musím odejít co nejdřív…vrátit se."

"Proč? Vrátit se…kam?"

Nedokázal odpovědět. V hlubokém podvědomí se mu vnucovala přestava, že musí odejít. Odejít hned teď.

Ale proč jen, PROČ?? Čím víc se snažil se rozpomenout, tím víc se cítil slabý a vyčerpaný.

"Lež," řekla mu něžně. "Nemysli na to teď, Keylane. Ne teď."

Přejela mu dlaní po čele, odhrnula světlý pramen vlasů. Usmáli se na sebe, dívka a elundský bojovník…








Srdcerváč

18. ledna 2009 v 0:47 | Morigan |  Povídky



Každý krok ho stál úsilí. Cítil se k smrti unavený, přestože měkký stín zelených listů hýčkal jeho tvář, ošlehanou ostrým sluncem a prachem. A přestože tiché ševelení listů bylo hudbou pro jeho uši, tak nekonečně dlouhou dobu slýchající třeskot zbraní a křik bojujících a umírajících.
Blížil se k domovu, ale únava už překonávala jeho touhu. Nikdy ho zbroj tolik netížila, jako teď. Už chtěl poklesnout v kolenou do lákavě přívětivé náruče mechu, když ho uviděl. Nejpodivnější strom, jaký jen mohl existovat. Kmen tak široký, že by jej neobjalo ani několik mužů, vzpřímený a rovný až k vysoce posazené rozsoše. Pokrývala ho kůra hladká jako zrcadlo, na některých místech temně hnědá a někde zlatavá, dotčená lechtivými prsty slunce. Zvedl oči výš a zapomněl v úžasu zavřít ústa. Kroucené silné větve se ztrácely v kaskádách listoví, dole temně nachového, s rostoucí výškou přecházelo v červeň právě zralých malin až v ohlušující jasně červenou. Cítil v očích podivné vlhko, tlačilo ho na hrudi i pod víčky a vzápětí zapálilo na tvářích. Hleděl nehnutě s hlavou obrácenou vzhůru, s očima doširoka otevřenýma. Už zapomněl, jak dokáže bolet krása.
Slabost opředla jeho končetiny pevnými vlákny a poručila mu trhaně klesnout do mechu, který tlumil pláty kovu chřestící o sebe. Spánek mu pohladil skráně a ztěžkl na víčkách.
"Vítej, Orine-Rheii."
Otevřel oči a zamrkal překvapením. Chtěl sáhnout po dýce, ale jeho ruka se zastavila v půli pohybu. Bytost, která stála před ním, vzbuzovala mnoho různých pocitů, ale rozhodně to nebylo nebezpečí.
"Chceš na mě vytáhnout dýku, Orine-Rheii? Prosím," rozhodila štíhlé paže a na jejích rtech se objevil úsměv.
"Ne…totiž já…"
Protřel si oči, jestli vidina zmizí. Nezmizela. Byla totiž skutečná. Trpělivě stála, vystavena ochotně jeho pohledu.
"Znáš mé jméno," řekl s údivem. Znovu se usmála. Měla něžný obličej dítěte a tělo spíš dívčí než ženské, ale její oči rozhodně nebyly lidské. Nikdy neviděl tak velké, bezedně zelené studánky.
"Znám, Orine z Nyrského údolí, rytíři Orine zvaný Rhei - silný."
Zamračil se a přece jenom sáhl po dýce. Byl rychlý, s naučeným pohybem útočné šelmy, s naučeným pohybem zabít nebo být zabit. Kolikrát ve svém životě takhle vytahoval dýku? Kolikrát mířil ostřím na hrdlo? Jenomže nikdy nebyl ten krk tak útlý, tak bělostný, nikdy se na něj nedívaly dvě velké zelené hlubiny, jako by věděly víc, než on sám. Nehnula se ani o píď a její drobné rty se vykrojily v úsměv. Věděla, co on udělá.
Nechtěl zabíjet. Nechtěl zabíjet teď. Nechtěl zabíjet už nikdy. Odhodil dýku, jako by byla žhavá a ustoupil, zmatený, zraněný, slabý. Proč pořád vidí krev, krvavé moře mrtvých těl, přátel či nepřátel, kdo to potom pozná, když je ze všech jen krvavá kaše?
"Odpočiň si, Orine-Rheii."
Hlas měla jako vánek v listoví a dlaně chladné jako brzké ráno. Opřený o kmen se nechal hladit po čele. V jeho duši byly skvrny mnohem horší než zaschlá krev na ostří jeho meče. Nechtěl se domů vracet s jizvami, kterých se nedovedl zbavit, nechtěl se vracet o tolik jiný, než před pěti lety odešel. Chtěl být Orin z Karnalu v Nyrském údolí, pro svou Milien a pro své dítě…ne voják poznamenaný válkou. Před očima se mu zjevila milovaná tvář, ke které se v hrůzné vřavě bitev modlil víc než k čemukoliv jinému. Chladivé prsty ho navrátily zpět.
"Kdo jsi?" zeptal se.
"Jsem," odpověděla prostě.
"Ale co jsi zač…víla nebo čarodějka…máš nějaké jméno?"
"Možná jsem obojí," mrkla na něj. "Říkej mi tedy Jadiel, chceš-li."
"Jadiel," zopakoval její jméno téměř neslyšným šeptem, přesto mu uvnitř hlavy zadunělo tak, jako by chtělo navždy zanechat stopu.
"Co je to za divný strom, Jadiel?"
Zlehka si odhodila dlouhý, ebenově černý pramen vlasů na záda a přisedla si k němu.
"Nepotřebuješ znát jeho skutečné jméno, tak jako nepotřebuješ znát to mé, Orine-Rheii. Ten strom je mnou a já jsem tím stromem."
"Nikdy jsem takový strom neviděl."
"Ani jsi nemohl. Dokonce ani v žádné z těch zemí, kterými jsi prošel."
Země, kterými prošel. Už si je ani nepamatoval. Nebo se mu spíš slily v jednolitou šeď dýmajících spálenišť, strachu, utrpení a války.
Přivřel oči a bolestně vzdychl.
"Mnoho bolesti, Orine," přikývla a dotkla se drobnými bílými prsty jeho ruky. Špičkami prstů přejela krvavé mozoly na jeho dlani.
"Mnoho bolesti. Ale každá bolest jednou skončí, i ta tvá. A ta je teď u konce, Orine-Rheii."
"Co víš o mé bolesti!" zasténal napůl se skřípajícím vztekem, napůl s palčivým bodnutím kdesi uvnitř. Chtěl vytrhnout ruku, chtěl zrušit chladivou jiskru doteku.
Ale nemohl.
"Poraněná duše, Orine," řekla měkce. "I ta se dá vyléčit. Věř mi, že jsem ta nejlepší léčitelka."
Obrátil k ní pohled a z té blízkosti znovu užasl nad děsivou a zároveň překrásnou nelidskostí jejích očí. Nemohl se od nich odtrhnout a nejdřív se o to ani nesnažil, když však ucítila vlnku vnitřního vzdoru, vykouzlila na hladké bílé tvářičce nevinný úsměv a sama uhnula první.
"Od každého čekáš útok. Nikomu nevěříš. Já znám tvé důvody, Orine-Rheii."
Napřímil se. "Ale jak můžeš…"
"Pst…" položila mu konečky prstů na rty a znovu se téměř dětsky usmála. "Jen spi…"

Obloha nad nimi měla stejnou barvu jako její oči, ale kdyby se měl rozhodnout, která z těch modří je krásnější, neváhal by ani vteřinu.
"Jsi tak nádherná, Milien!"
Zvonivý dívčí smích naplnil louku tak jako růžový obláček rozpaků Milieniny líce. Jeho ruce bleskurychle spoutaly její zápěstí něžným chladným poutem.
V údivu otevřela ústa a obdivný povzdech jí unikl ze rtů. Slunce se sklouzlo po stříbřitém náramku podobnému popínavé rostlince se srdcovitými kvítky nádherných drahokamů.
"Orine!" vydechla. "Vždyť to jsou elundské kreoly! Skutečné…skutečné…"
Kreoly přeměňovaly odpolední slunce na růžovou duhu kolem její ruky.
"Takovou věc mi přece…přece nemůžeš darovat!"
"A proč bych nemohl? Své budoucí ženě přece můžu darovat co chci…skutečné kreoly pro mou skutečnou budoucí nevěstu!" řekl s náležitou hrdostí.
"Ach Orine! Opravdu? Opravdu??"
"Mluvil jsem s tvým otcem a on souhla…"
Z čiré radosti se mu vrhla kolem krku a umlčela jeho další slova. Jak sladce mu chutnaly slíbávané slzičky štěstí a jak moc voněla tráva a slunce v jejích vlasech. Jak moc…

Pil z pramene lačně a hltavě, omýval si obličej chladivou, jiskřivou vodou. Nevzpomínal si, že by tu předtím nějakou vodu viděl, ale zurčící tryskající pramínek tu byl, živý a skutečný.
"Čistá voda, Orine, tak krásná a tak vzácná."
Trhl sebou a otočil se. Čiré kapky mu tekly po tváři porostlé několikadenním strništěm. Stála tam v temně zeleném odění, s až pod pas sahajícím vodopádem temných vlasů.
"Jsi tu zase?" snažil se o nepřátelský tón.
"Jsem tu pořád," usmála se na něj. "Jsem tu pro tebe, rytíři. Přej si něco."
To přej si něco nevyslovila jen jako prázdnou frázi, ta tři slova byla zatížena tak neochvějnou pravdivostí, že se nadechl, ale nedokázal nic říct.

Pokročila k němu. "Cokoliv chceš. Na cokoliv jen pomyslíš."

Ne, neměl dovolovat, aby se k němu přiblížila, neměl dopustit, aby hedvábné prameny jejích vlasů propluly přes hřbet jeho ruky. Stiskl pevně zavřená víčka a tasil krátkou dýku, ukrytou ve vysoké botě. Dýchal rychle a těžce a mířil ostrým hrotem přímo na srdce, tedy tam, kde by srdce měla mít. Ocel se téměř dotýkala drobných kopečků dívčích ňader.
Její oči ho celého pohlcovaly, cítil, jak se mu třese ruka. Jen lehce nadzdvihla obočí a pak se krátce zasmála. Na prchavý okamžik v tom smíchu zazvonilo cosi ledově krutého. Hned ale sklopila oči a dotkla se konečky prstů ocelového hrotu. Hladila ostří, které ji nezraňovalo, ostří a rukojeť, rukojeť a rytířovu ruku…
Jeho prsty povolily, vzduch zasvištěl kolem dýky a ta se zabodla do zeleného mechu.
Cítil, že omdlívá.
"Zatraceně…!" zaklel z hloubi duše.
Měkký mech a měkká náruč.
"Ubohý, ubohý rytíři! Upokoj se, Orine-Rheii. Jen si přej cokoli, důvěřuj v mou moc, je ti k službám."
Tiskl svou hlavu ke vstřícnému klínu. Připadal si jako v horečce a slyšel sám sebe, jak říká: "Co bych si já…mohl přát…"
"Co si přeje tvá duše a tvé srdce," zaševelil pozdně jarní vánek jejími ústy.
"Mé srdce…nic víc, nic jiného než být DOMA! Nic jiného! Než sevřít…sevřít…"
"V náručí svou ženu," dokončila za něj. "Ach ano, tvou Milien Zlatovlasou."
"A mé dítě…" zasípal.
"Tvé dítě…už jistě čiperně běhá po hradních schodech a otce zná jenom z vyprávění. Je to zlatovlasé děvče nebo odvážný hoch…?"
Jako by nemluvila ona, ale jeho vlastní duše a tolik to bolelo, až ho to připravovalo o dech.
"Ale buď trochu moudrý, Orine! Nyrské údolí je skoro za kopcem, jen pár kroků a uvidíš věž svého hradu, jak protíná oblohu. Je nemoudré přát si právě to…chci, aby sis přál to, co poutalo tvou duši, třeba když jsi byl malý…malý chlapec toužící po bláhovosti…o které věděl, že je nesplnitelná…o které si myslel, že je nesplnitelná…co sis tak přál, Orine?"
Viděl se. Cítil se. Malý chlapec s krátkým neostřeným mečem, jak stojí na nejvyšší věži hradu. Vidět daleko, nejdál, jen on a vítr ve vlasech, jen on, lehčí než vzduch. Chlapec rozpřáhl ruce a zavřel oči.
"Létat," zašeptal. "Létat…"
Položila mu chladné dlaně na spánky a dýchla mu na čelo.

Vítr. Vítr všude, objímající, hladící, zpívající. Necítil bolest a jen málo své vlastní tělo. Stačilo si jen pohrát s myšlenkou a letěl vzhůru, nebo zas kolmo dolů jako dravec pro kořist, než jej větrný proud nechal sklouznout po neviditelném oblouku.
Nemyslel vůbec na nic, snad jako by měl i uvnitř hlavy jen svištící vítr. Pryč byla bolest i vzpomínky, svědomí i pochybnosti.
Nebyl však sám. Lehce svírala jeho ruku a vzduch klouzal kolem štíhlého těla. Vlasy za ní vlály jako ohon nějaké temné komety.
"Snad se nebojíš?" ozvalo se v rytířově mysli jejím hlasem.
"Ne, nebojím."
Ani nemusel otvírat ústa, aby tvořil slova.
"Je to nádhera! Krása…" pokračoval uchváceně. "Jsi čarodějka!"
Hluboko pod ním se měnily ostré skály v zelené hvozdy, přelévající se oceány v nekonečné holé pláně, řeky, vinoucí se jako lesklé užovky v údolích, v blata, opředená táhlou mlhovinou. Jeho smíšené a trochu zmatené pocity se pomalu slévaly v jeden jediný, který se mu zabodl do těla jako šíp.
Chtěl zastavit čas.
Vítr a nebe a jeho vlastní ruce, uvyklé držet meč, které se proplétaly v dokonalé souhře s bělostnými štíhlými ručkami…
Chtěl zastavit čas.

"Orine! Co je nám po nějakých válkách, tvé místo je tady vedle mě…tady na Karnalu!"
Chytl ji za obě ruce.
"Buď přece rozumná, Milien! Jsem pán Karnalu, já musím sebrat své rytíře a jít, když mě povolává král."
Sevřela ruce v pěst. "K čertu s tvým králem!!"
"Je to i tvůj král!"
Další zlostný nádech se zlomil ve vzlyk. Objímal ji.
"Tak…tak předej velení někomu jinému," zašeptala s hlavou na jeho rameni. "Nellot je stejně dobrý bojovník jako ty a věříš mu jako sám sobě!"
"Nejde to…"
Odstrčila ho od sebe. "Tvá čest pro tebe znamená víc než já! A co naše dítě?!"
Slzy. Ze všeho nejvíc se bál jejích slz.
"Lásko, prosím tě, neplač! Neplač!"
Klečel na kolenou a tiskl tvář na vystouplé Milienino bříško, kde se jeho dítě hlásilo o život každý den víc a víc.
"Nemusíš se bát, moje milovaná, moje zlatovlásko! Za pár měsíců budu zpátky a to maličké už nepustím z náruče! A tebe taky ne! Tak už neplač, neplač…"
"S…slibuješ?"
"Slibuji! Slibuji ti to, věř mi…"
Věř mi.

Ranní rosa líbala jitro chladnými polibky. Jedna z průzračných kapek rozverně sklouzla po dužnatém listu a políbila na čelo spícího rytíře.
Otevřel oči.
Tvářil se dost zmateně. Vedle něj ležela jeho vlastní zbroj, místy prorezlá, zprohýbaná a špinavá od bláta a zaschlé krve.
Zdá se mu to, nebo to bolí míň? Možná že už čas obrousil ostré hrany slibu, který nemohl splnit, ostré hrany Milieniných horkých slz, její naději i strach. Možná to čas dokázal právě teď…nebo už blízkost domova, kdo ví.
A nebo hebká něžnost rukou jedné víly…
Skoro ji znovu cítil na dlaních. Byl to také jen sen? Tak živý sen?
Ne.
Pohlédl znovu na svou zbroj a věděl, že sen to nebyl. Pomalu vstal a očekával tíhu únavy, ale necítil nic, dokonce ani hlad či žízeň. Položil dlaň na hladkou kůru stromu.
"Jadiel!"
Její jméno mu sklouzlo ze rtů jako voda po oblázku.
"Jsem tady."
"Ehm…já…dobré jitro…" zarazil se.
Byla celá v temně modré a její oči dnes vypadaly jako mořská hlubiny propasti někde na tajemném a dosud neobjeveném dně oceánu. Byla zosobněná křehkost, ale cítil v ní nesmírnou sílu.
"To jistě," odpověděla s úsměvem. "Jsi odpočatý, Orine-Rheii?"
"Ano, jsem."
Vztáhla k němu ruku. "Je čas pokračovat."
Přinutil se její nabídku nepřijmout a zalekl se vlastního úsilí, které k tomu musel použít.
"Pokračovat v čem?"
"V čemkoli chceš. Je čas na tvé druhé přání."
"Druhé přání??"
"Ovšem."
"Já jenom…"
Chtěl říci, co řekl už včera, chtěl říci, že jeho jediným přáním je vrátit se domů. Ale slova se mu zadrhla kdesi v hrdle. Jeho oči najednou viděly jen její napřaženou ruku. Sám se jí dotkl a sám ji přitáhl blíž k sobě, váhavě a pomalu.
"Věříš mi, že znám přání malého rytíře?" zašeptala mu.
Zavřel oči. "Věřím."

Měl jich plné ruce, drobných i větších, hřály ho i chladily, až ho brněly paže a zanechávaly na jeho kůži třpytivý prach. Oslňovaly ho a nebo jen mírně poblikávaly, stříbrně, zlatě, s duhově bronzovými či modravě ledovými jiskřičkami, připomínajícími polární záři.
Neposedné hvězdy.
Rozverně poskakovaly kolem něj, až se jedna zamotala v Jadieliných vlasech.
"Utekla ti!" smála se. Hvězda jí přeběhla přes čelo, zazářila na hrudi jako drahokam a proběhla kolem útlého pasu, než se vrátila zpět na Orinovu dlaň.
Zvedl ruce vzhůru a hvězdičky a hvězdy se rozletěly okolo něj jako roj zářících světlušek, jiskřily, až to praskalo, a vylétly k obloze, modré jako ten nejhustší inkoust.
Pomaličku plul oblohou, se tam pohladil jednu z těch zářivých světlušek, nebo do ní jen strčil konečky prstů, až se rozeběhla po obloze. Jadiel plula vedle něj, modrá jako ta obloha a celý roj drobných hvězdiček zakroužil kolem ní, až jí celou posypal hvězdným prachem a ona zářila, až rytíře Orina bolely oči.
Bledá ručka vplula do jeho dlaně a připomínala mu velmi silně neuvěřitelný dotek hvězd. Zavřel oči, stal se součástí vesmíru, pak jeho středem a pak se rozpadl na miliardy částeček. A každá z nich letěla…

"Orine! Orine!!"
Otáčel se po přítelově hlasu, který jen ztěžka prorážel cestu bitevní vřavou. Skoro ho neviděl, protože už všichni vypadali téměř stejně, znaky na prsou a erby na štítech jim pokryla krev nepřátel i jejich vlastní.
"Orine!!"
Snažil se k Nellotovi dostat, oháněl se kolem sebe mečem doleva i doprava, ostří se tupilo o štíty a helmy a už tak dost krvavé se barvilo do ruda ještě víc. Viděl jen Nellota, jak se bije jako zvíře lapené v pasti, meč v levé ruce, pravou paži proklatou naskrz šípem.
Již téměř prohraná bitva. Ale pro Orina dosud neexistovala prohra, dosud nikdy nestál na jedné straně spolu s těmi, co prohráli. Co teď dělat?
Jenže Orin tu nevelel. Nebyl to ani Nellot. Vlastně nikdo z těch, co ještě zůstali naživu.
Sekl po útočníkovi a způsobil mu hlubokou ránu na hrudi. Ještě krok a stál Nellotovi po boku.
Hleděli si do tváří, potřísněných krví nepřátel a v očích měli odlesk ostří a štítů, a v očích měli křik tisíce hrdel i svůj vlastní…
"Ustoupíme, Orine!"
"Neutíkám!"
"Už jsme prohráli! Neutíkáme, ale je třeba umět ustoupit!"
Sevřel jílec svého meče a v tu chvíli Nellota možná nenáviděl.

A pak…jen záblesk, jen mihnutí. Orin-Rhei se bleskově sehnul a uskočil stranou. Nellot však stihl jen naprázdno otevřít ústa.
Slyšel, jak křičí, ale pak si uvědomil, že to ne Nellot, ale on sám křičí z plných plic. Kopí projelo Nellotovou hrudí skrz, k potokům husté krve se přidal další čerstvý pramen, vytrysknuvší z ještě živého těla.
"NELLOTE!!"
Krev se mu řinula s úst a Orin v jeho očích uviděl hrůzu celé téhle války. Hrůzu všech válek na celém světě…
"Nellote…"
"Pom…oz mi…p…prosím…"
Bolestivé sevření ruky ve smrtelné křeči. "Pomůžu, příteli, pomůžu ti! Pomůžu ti, pomůžu ti, pomůžu ti…"
Opakoval to jako zaklínadlo ještě dlouho po tom, co Nellotova duše odplula bezhlesně pryč, s jeho posledním tichým výdechem.

Slunce ho polechtalo na tváři. Jeho zbroj zmizela, jako by tam nikdy ani nebyla, a kolem se rozlévala jen tlumená zeleň mechu. Zlá noční můra, která ho opět navštívila, jako už tolikrát. Ale tentokrát se neprobudil v potu a hrůze. Zlá vzpomínka s neuvěřitelně otupenými zraňujícími hranami.
Kam se podělo ostří její síly? Proč už to skoro nebolí?
Usnul znovu.
Přál si, aby se mu zdálo o Milien, utěšitelce jeho nočních můr, takové sny, jaké miloval, ale jeho vlastní sen se mu vysmíval černovlasou kráskou s očima chvíli zelenýma a chvíli půlnočníma. Jak těžce si najednou vybavoval Milieninu zbožňovanou tvář a jak lehké bylo dotýkat se v představách havraní černi vlasů.
Víla.
Čarodějka.
Ona…
"Tak mé jméno vyslov."
Lekl se a rychle se posadil. Nevěděl, co tak najednou říct, myslel jen na to, že teď stojí před ním.
"Myslel jsi na mě, nebo se mýlím?"
Odění měla temně rudé, tak jako nejspodnější listoví toho jejího stromu. Plášť jí splýval z ramen a na něm její vlasy, snad ještě s trochou hvězdného prachu, zdálo se.
"Ach, jistě se mýlím. Na svou ženu jsi myslel, že?"
"Já…"
"Víš, někdy jsem si představovala, jaké to asi je, být milována…milovat někoho. Je to moc, darovaná pouze lidem? Já vlastně nevím…"
Vypadala smutně jako holčička bez domova a křehce jako panenka z bělostného, rudého a černého porcelánu. Toužil ji obejmout, utěšit, ale pouze vstal a učinil rozpačitý pohyb, který nedokončil.
Vzpomínka na sen. A na skutečnost. Krása bolí! Krása tak bolí…
Nevinně se usmála. "Čas na třetí a poslední přání, Orine-Rheii."
"Jadiel…"
"Přání bývají jen tři," řekla smutně. "Přej si, bojovníku. Přej si to poslední."
Opřela se o široký kmen, její ruce pohladily hladkou kůru stromu a přivinula se blíž, jako by byla dítětem stromu, zrozena z něj, vrostlá do kůry, jedním z purpurových listů na překrásných větvích.
Hluboce si vzdychla.
Nezmohl se ani na slovo. Toužil jít blíž, ale bál se.
"Jadiel!"
Znělo to spíš jako zoufalý povzdech potlačené bolesti. Byl tak slabý, jako by bojoval v nekonečné bitvě.
Otevřela oči a on v nich viděl všechny barvy hlubokého vesmíru, všechny nově zrozené i právě zaniklé hvězdy, žhavé komety i sladkost mléčných drah. Podlomila se mu kolena, tak, jako když ho sem přivedly kroky poprvé. Podívala se na něj dolů, na klečícího válečníka, bojovníka, muže.
"Poslední přání," zašeptala.
"Proč musí všechno mít své naposled?"
Rozesmála se vysokým, zvonivým smíchem. "Ty jsi člověk, hlupáčku, ty bys to měl vědět!"
Dlaně ho svrběly až do pronikavé bolesti, jak žalostně volaly po jemné křivce jejích boků. Hluboce neproniknutelně černé oči se dívaly přímo na něj, obrovské a vědoucí. Ach, věděla také, že je jak smrtelně poraněný v boji, ach věděla, že ho to mučí a bodá ve slabinách, pálí na hrudi, že mu duní v hlavě jeho vlastní dech??
"Má krásná čarodějko…" vyklouzl mu ze rtů horečnatý šepot. "…ty…ty jsi moje přání…tebe si přeji…vílo…vílo ze stromu, ať jsi…kdo jsi…ach bože!"
Zalykal se vlastními slovy.
Lehce se nadechla a pronikavě a krátce se zasmála. Břinklo to jako ostří a bodlo to jako nůž, led zla ho náhle zamrazil až hluboko v kostech. Jako by se karmín jejího šatu na okamžik odrazil v černi jejích očí. Rudý paprsek se však hned ztratil, jako mlhavé zdání.
Přes rty jí přelétl sladký úsměv.
"Orine, drahý Orine! Jen tohle? To si opravdu přeješ? Není nic jednoduššího, můj rytíři. Tvé přání je tvé přání…"
Jen pohodila hlavou, zkřížila ruce na hrudi a pohladila si ramena dlaněmi, které jí klouzaly po pažích, pase a bocích a před Orinovýma očima se její šat měnil v rudou řeku, proudící jako vodopád, až se z ní stala zářivá mlha, která se rozplývala a rozplývala…Plášť spadl z jejích ramen a snesl se k zemi jako velký raněný rudý pták.
Krása bílého těla jej udeřila prudkou ranou. Bezmocně vzdychl, jeho vzdech se proměnil ve vzlyk a vztáhl ruce, aby se vzal, co chtěl, aby si vzal, co mohl…
"JADIEL!"
Měl její bytost celou v sobě i kolem sebe a obrovskou silou ji tiskl. Vtisknout si ji tak do sebe navždy…
Nebránila se. Její síla se mohla rovnat rytířově, klesli na plášť a líbali se, až cítili na rtech chuť krve.
Náhle ho zabolelo na hrudi. Nejdřív pocítil jen slabé bodnutí, pak ho však bolest dočista ochromila, jen ležel a lapal po dechu. Dívala se na něj, černé vlasy z poloviny zakrývaly drobná dívčí ňadra i klenutou křivku zad.
Usmívala se.
Snažil se jí zeptat, co se to děje, ale nemohl ze sebe vydat jediný zvuk kromě chraplavého zasípání, bolest se mu zařezávala do každé částečky jeho těla, ale její centrum pulsovalo tam - uprostřed hrudi.
Olízla si krev ze rtů. "Ach jak vás miluji!" vzdychla. "Jak miluji tvory tolik bažící po lásce. Dokáží pro lásku riskovat, bojovat, vyzpívat ji i vybásnit…a dokáží na ni tak rychle zapomenout!"
Oči, její oči…byly rudé jako zapomenutá kapka krve na jejím rtu, jako plášť, na kterém leželi a bylo v nich cosi horšího, než peklo. Ústa jí rozevřel dravčí úsměv, který stvořil její tvář v úplně jinou, hrůznou i překrásnou zároveň.
Bolestivé křeče se stále stupňovaly. "Ne…" vyrazil ze sebe.
"Ale no tak! Já ti přece žádnou bolest nedělám, tu sis způsobil jen ty sám! Jen ty sám, rytíři Orine-Rheii. Jen ty sám."
Na jeho bílé, plátěné košili se začala tvořit květina rudé krve, rychle se rozvíjela, tmavla a dusila ho.
"Největší bolest si způsobujeme sami."
Chytl se dlaněmi za hruď, jeho vlastní krev byla lepkavá a teplá.
"Ne…NE! Ne…"
Naklonila se nad něj blízko, na vzdálenost jednoho vzdechu.
Vykřikl a vzepjal se, před očima mu vybuchl ohnivý gejzír a on přes něj viděl Jadiel, stvoření s tváří anděla a úsměvem ďábla.
Ještě poslední zalapání po dechu.
Rytíř Orin zvaný Rhei - silný, pán Karnalu v Nyrském údolí, ležel nehybně a bezvládně a z obrovského otvoru v hrudi mu tryskal pramen horké červené krve.
Jediným mrknutím její oči potemněly a zbledly, až získaly opět měkkou, hluboce zelenou barvu. Vítr jí pohladil nahé tělo a ona se sklonila nad rytíře.

Na jeho tváři se zaleskla úzká stužka čiré tekutiny. Setřela ji a sevřela svůj prst mezi rty.
Na jazyku ji zasvrběla slaná chuť. Nakrčila čelo v údivu nad nepoznaným a ještě dlouhou chvíli tam zamyšleně stála, zatímco si vítr hrál s jejími vlasy.

Půda vsákla hustou krev a kořeny se zhluboka a lačně napily. A nejvyšší větvi stromu, která měla nejblíže k obloze, vyrašilo několik čerstvých, zářivě rudých lístečků…