První polibek I.

18. ledna 2009 v 1:01 | Morigan |  Povídky

Hvozdy, které svíraly Ponurou paseku ve své jehličnaté náruči, byly odjakživa husté a spletité. Když jste vstoupili, objalo vás zelenavé přítmí a na ramena vám dosedl všudypřítomný Duch lesa.
Říkalo se tam tomu Mioonerský les. Mioonera znamenalo v jednom starobylém a nejspíš už zapomenutém jazyce moře a les pokrýval celé obrovské Nyrské údolí i velkou část Modrých kopců, které se táhly nad ním a dál na sever. Vlnil se přes ně jako skutečné moře.

Ven z Ponuré paseky i k ní vedla jen jediná cesta přes les - do větší osady Pyrit a dál do opevněného města, do Chryzantu. Cesta do Pyritu trvala pěšky skoro celý den a dalšího půl dne bylo potřeba k dosažení brány Chryzantu.

Obyvatelé Ponuré paseky se jen málokdy dostali mimo svou osadu, žili zde každý den své životy, uzavřeni Mioonerským lesem před okolním světem a možná až příliš uzavřeni…i sami před sebou.


* * * *


Nemám ráda Ponurou paseku. Možná bych neměla říkat, že ji vlastně přímo nenávidím, protože je to jediné místo, které znám. Jenomže občas je ta nenávist tak silná a palčivá, že mě svírá a drtí uvnitř, drtí všechny moje vnitřnosti a prosakuje ven skrz kůži.

Vidím oheň. Tak jasný, až mi třeští hlava a toužím, aby ten oheň zachvátil všechny dřevěné domy v Ponuré pasece, aby plameny šlehaly až k nebesům, až k vysokým hvězdám na obloze, až k souhvězdí Carmionu nad pásem Modrých kopců.

Aby zbyl z osady jen popel. Popel a mrtvé klidné ticho…

Snažím se bojovat. Rvu se tak, až někdy nemůžu dýchat, lapám po dechu jako ubohé hloupé štvané zvíře.

Bojím se. Bojím se těch záblesků nelidské nenávisti, ale co s mým strachem. Jsem nepsaný vyděděnec osady, já, Delora z Ponuré paseky v Nyru.

Nikdo.

Ale i s tím se dá žít. Alespoň napůl.

Jen někdy jsem už vyčerpaná. A toužím podlehnout. Je hrozné, když člověk bojuje sám, ale ještě horší je, když bojuje sám se sebou.

Jenže já…já vlastně nejsem ani člověk.



* * * *


"Povídám pane, že je napůl Darh! Vždycky se to tu špitalo, už od té doby, co sem přišli!"
Roiden, správce Ponuré paseky, si zaklesl ruce za opasek a jeho kulatá tvář se zachmuřila. Na čele se mu objevila hluboká vráska.

"Když se něco špitá, nemusí to být pravda, Elendo!" řekl ženě, která stála před ním. Vlasy už prokvétající stříbrem měla ovázané dlouhým ručně tkaným šálem a v očích měla zlobu.

"Jdu za tebou jménem žen z osady," pokračovala. "Všichni to vědí a ty to víš taky pane - ta holka je bastard Darhů!"

"Elendo!"

Správcův hlas zněl přísně a Elenda zmlkla.

"Ta dívka nikdy nikomu neublížila a její rodina také ne. Žije tu s námi od svého narození."

Elenda přistoupila blíž a naklonila se tak, až byl její obličej jen malý kousek od správcovy tváře.

"Ano, žije tu od narození," zašeptala. "Jistě si dobře pamatuješ na tu bouři, která přišla té noci, kdy ona přišla na svět. Blesky nad Modrými kopci byly rudé, rudé jako krev, jako by obloha hořela! Nebyla to obyčejná bouře!"

"Mlč!" v hlase se mu rozechvěl vztek. "Jste jen pověrčivé ženské, Elendo! Nemáte snad dost své práce? Podporuje snad váš volný čas vaši bujnou fantazii?? Pořád ještě jsem v Ponuré pasece správce a říkám, že té dívky se nikdo ani nedotkne! Nechci tady žádné zbytečné potíže, rozumělas mi???"

Viděl, jak Elenda stiskla zuby a jen mírné záchvěvy svalů v obličeji prozrazovaly, jak se ovládá.

"Ano, pane," řekla neochotně, ale s respektem. Roiden si unaveně přejel čelo dlaní. Najednou si připadal starý na to, aby tu byl správcem. Jeho pět křížků na hřbetě mělo čím dál tím větší váhu.

"Teď můžeš odejít," řekl ženě znaveným hlasem. Elenda se obrátila k odchodu, než však vyšla ze dveří, ještě jednou na něj odhodlaně pohlédla.

"Viděla jsem znamení na její ruce. Je poznamenaná! A ty jen nechceš vidět pravdu, pane!"

Její oči ho propíchly obviňujícím pohledem, stáhla si šátek více do čela a odešla. Když osaměl, opřel si hlavu do dlaní a vzdychl hodně zhluboka.

O ne zcela známém Delořině původu věděl. Matia, její matka, přišla do Ponuré paseky s vystouplým břichem, malým synkem v jedné ruce a dcerkou v druhé. Všichni byli zbídačení a na pokraji sil, utíkali před bitvami na Krystalových pláních. Matia tam přišla o manžela. Ponurá paseka jim poskytla útočiště a ujala se jich. Za pouhých několik dní se narodila Delora.

Ta bouře tenkrát byla opravdu strašná. Elenda nepřeháněla. Celá obloha jakoby hořela rudým, krvavým ohněm a blesky, Roiden si však nemyslel, že by přímo souvisela s narozením dítěte. Kdoví, kdo byl Delořiným skutečným otcem, nejspíš byla opravdu bastard. Ale povídačky o darhském otci se mu zdály neopodstatněné, byla to docela obyčejná dívka, možná až moc obyčejná. Už tu žije sedmnáct let.

Nebo míň? Nebo víc? Sám nevěděl. Žila spíš vedle nich, než s nimi, jako šedá myš, splývající s okolím, jen takový skoro průhledný stín.

V jednom měla Elenda-bylinkářka pravdu - tam daleko za Modrými kopci se stahovala tajemná mračna, snad sloupy temného dýmu, snad kdoví co. Lidé z Ponuré paseky začali mít strach, protože se často báli. A nejvíc neznámého. Tam, odkud stoupala ta mračna nebo snad dým, už nebyly lidské říše.

O to větší byl strach a obavy a tak se začínaly chovat jako v ohrožení.

Roiden nechtěl žádné potíže, jak už řekl. Chtěl být ještě nějakou dobu správcem v klidu a pokoji, nic víc. Ponurá paseka nebyla nikdy žádným vzrušujícím místem a Roiden, její správce, si přál, aby to tak zůstalo.


* * * *


Nevím, jestli se mnou matka někdy jenom tak hovořila, jako matka se svou dcerou. Ne, nejspíš ne. Ani mě to neudivilo, spíš mě udivovalo, proč jsem na to myslela zrovna dnes tak hodně.
Jsem na nevšímavost zvyklá. Ale i když se všem zdá, že tu skoro nejsem, jsem tu. Někdy mám chuť to zakřičet z plných plic. Nejsem hluchá a slepá, vidím a slyším, co se v osadě povídá. O mě. Jde z toho strach a největší strach z toho mám já. A není nikdo, kdo by mě utěšil, není nikdo, kdo by mě chtěl utěšit. Možná se se mnou matka taky bojí mluvit, možná mě jenom nenávidí.
Zase ta nenávist…
Nepoznám to.
"Matko?"
Viděla jsem záblesk neochoty na její tváři. "Ano?"
"Musím se tě na něco zeptat," řekla jsem nejistě.
"Na co?"
A v jejím hlase nezájem. Proč si to dnes uvědomuji víc než kdykoliv jindy? Odkašlala jsem si a silněji sevřela dřevěnou násadu od koštěte, které jsem držela v ruce.
"Na něco o…o svém otci."
Šlo to těžko přes rty. Ale ještě hůř to dolehlo na matčina záda, ztuhla v půli pohybu, chtěla přiložit do kamen, ale ten kus dřeva ani nedonesla k ohni, zůstal v její ruce, jen tak ve vzduchu. Byla ke mně zády a já si byla jistá, že se rozhodně nechtěla obrátit a podívat se mi do očí.
"Galer Rin je mrtvý," vydechla jen podivně dutým hlasem. "Zemřel na Krystalových pláních. Nevím, proč se na to ptáš. Dávno to víš."
Odpověď neodpověď. Věděla to, věděla, na co se chci zeptat, věděla to až děsivě dobře. Ale když nedala jinak, musela jsem být přímá.
"Chci vědět, jestli je Galer Rin mým skutečným otcem."
Byla to otázka pronesená tiše, s touhou po pravdivé odpovědi. Nebo alespoň po nějaké odpovědi. Matka hodila dřevo do kamen, až to zadunělo.
"Už máš svou práci hotovou?" sykla zlostně. Tentokrát jsem při této otázce, kterou jsem slýchala tak často, nesklopila oči k podlaze.
"Ano, to mám!" odpověděla jsem důrazně.
"Tak dojdi pro vodu."
Zněla nesmírně unaveně, ale vůbec mi jí nebylo líto.
"Vody je přece dost!" hlas se mi zvyšoval a zněl zoufaleji a zoufaleji.
"Když říkám, že máš dojít pro vodu, tak vím, proč to říkám!" rozkázala mi hlasem přeskakujícím nervozitou a zlobou. Zlobou na mě.
"Jdi!" zvedla se na nohy.
"MATKO!" zaprosila jsem zoufale, ale mé zoufalství ji nezajímalo.
"Jdi!!"
Popadla jsem vědro a vyběhla ven. Po tvářích mi tekly slzy, smáčely mi tvář a padaly na zem. Byly horké a hořké, hodně hořké. Chtěla jsem jen odpověď od své vlastní matky. Chtěla jsem jen nějakou jistotu, ale jistot je na světě tak málo. Je víc než logické, že na mě nezbude žádná.
Přes mlhavou clonu slz jsem uviděla Letto, svou sestru, jak stojí na horní příčce žebříku opřeného o kmen ovocného stromu. Větřík si pohrával s jejími zlatými vlasy. Změnila jsem směr chůze a pomalu se blížila k ní.
Zpívala si tichounce prostou melodii a vůbec si mě nevšimla, proč by to taky dělala, má krásná sestra. A jak jsem tam nepovšimnuta stála pod tím žebříkem, zase jsem to pocítila.
Jak jednoduché by bylo, ten žebřík podtrhnout. Jen vzít pevně a podtrhnout! To přece není tak těžké, to dokážu i já…
Zase ta hrozná palčivost někde v hrudi, jak stoupá rychle výš a výš a vybuchuje v hlavě jako ohnivý gejzír. Touha a síla strčit do toho žebříku, aby se skácel, už jsem v duchu viděla Letto, jak padá dolů jako hadrová panenka, až na zem, jak ani nestihne pořádně vykřiknout, jen takový slabý, zajíkavý výkřik, než se její hlava roztříští o tvrdou zem…
Tak nesmírně lákavá vidina!
Zase taková bolest a žár, jak to dusí jako hustý dým a chvíli zas jako bych dýchala mnohem hlouběji, tak jak člověk dýchat nedokáže.
Já přece nechci ublížit své vlastní sestře!
Mám ji přece ráda.
Mám ji ráda!!


* * * *


Upustila vědro do trávy a zkřížila ruce před obličej v obranném gestu. Zatínala zuby a křečovitě zavírala oči. Za zavřenými víčky viděla šlehající plameny.

Ne, už ne! Bolí to příliš, příliš na jednu obyčejnou dívku!
Pak to vše odešlo tak náhle, jako to přišlo. Nedokázala říct, jestli to trvalo pár minut nebo víc, ale únava ji zhroutila do trávy, která v tomto ročním období tak ostře a pronikavě voněla. Otřela si zpocené čelo do rukávu pomalým, vyčerpaným pohybem.

Letto si Delory všimla až teď, když tam ležela na zemi jako zraněné zvířátko. Zhlédla dolů ze své výšky a udiveně pohnula obočím.

"Jdeš pro vodu?" zeptala se s pohledem na opodál ležící vědro. Delora tichounce vzdychla a obrátila oči vzhůru, ještě plné slz.

"Tak co děláš tady?" zamračila se zlatovlasá dívka. Delora sklopila hlavu pomalu a mlčky zpět k zelené trávě, v hořké zlobě nad sebou samotnou, že čeká na něco, co nikdy nepřijde.

"Ale nic," odpověděla téměř neslyšně, pomalu vzala vědro a zvedla se na nohy. Lettiny oči ji chvíli sledovaly, jak trochu toporně kráčí se zamlženým pohledem, ale vlastně si o tom nepomyslela vůbec nic. Proč také, neznala nikoho divnějšího, než byla Delora.

Cestou ke studni se jí udělalo lépe. Nabrala vodu do vědra a potom do dlaní, aby si s ní osvěžila obličej. Chladná voda byla příjemná, skoro tak jako příjemně chladná náruč lesa, kam tak často ráda utíkala. Věděla, že do lesa nikdy nikdo nechodí sám, vždycky šli spolu nejmíň dva. Nebyl vlastně důvod, byl to jen pocit většího bezpečí uprostřed lesa.

Ona neměla, s kým by tam šla. Ani to nepotřebovala. Jí se zřejmě svírající nepříjemný pocit v lese vyhýbal, žádný nevnímala, ani když se tam procházela jen tak bez cíle bloumala, přemýšlela nebo jen tak dýchala. Žádná tíseň, žádný strach. Les jí příjímal. Les neubližoval.

Nastal podvečer, slunce prodloužilo stíny a zem prochladla. Delora mívala tuhle denní dobu nejraději. Když nebe zoranžovělo, přišla občas stará Kell, sedla si na zápraží svého domu na dřevěnou židli a vyprávěla staré příběhy a legendy. A že to uměla opravdu krásně! Kolem ní sedávaly především děti a dívky. Delora sedávala tiše na okraji, s naprosto otevřeným srdcem a zjihlýma očima a vstřebávala všechny ty příběhy o silných a statečných hrdinech a krásných hrdinkách.

Milovala je. Všechny. Někdy potevřela ty nejtajnější kouty své duše a představovala si, jaké by to bylo, být v jejich kůži, v kůži nádherných princezen, paní a hrdinek. Nikdo sice do její mysli vidět nemohl, ale i tak si připadala, jako by páchala něco špatného, když si jen dovolila na něco takového pomyslet. Tady, tak blízko vyprávěné odvaze a lásce, se cítila trochu jako v jiném světě, snad ještě lépe, než v přítmí Mioonerského lesa.



* * * *


Vždycky, když odcházím domů od Kell, je už tma. Skoro nikdy se nedívám kolem sebe, protože se stále vznáším trochu v oblacích, někde u dobrodružných legend o lásce, cti a odvaze, věcech, které jsou jen pohádkou, i když překrásnou.
Za rohem kovářského domu se bělala světlá skvrna, nemusela jsem se ani příliš snažit, abych poznala, kdo tam stojí.
"Vio," oslovila jsem ji. Odlepila se od zdi a vystoupila ze stínu. Před několika okamžiky jsme se viděly před Kellyným domem, obě jsme si přišly poslechnout její vyprávění, ačkoliv ona seděla v popředí a na dřevěné stoličce, na rozdíl ode mne. Chodívala tam stejně často jako já, vždycky jsme se tam viděly, ale Via nedávala najevo, že se mnou má cokoliv společného, byť jen hodně málo. Ani mě nezdravila, natož aby se ke mně připojila při odchodu.
Čekala za rohem domu.
Mnohokrát jsem si říkala, co ji vlastně vede k tomu, že mi věnuje svou pozornost, ale nejspíš to byl její určitý způsob dobrodružství. Neměla jsem právo se tomu vysmívat, alespoň měla nějaký. To já neměla vůbec žádný.
Via patřila k vážené rodině v Ponuré pasece. Poslední dobou jsem někde náhodou zaslechla, že ji chystají provdat do Chryzantu a navíc ona o tom sama mluvila teď dost často.
"Ty mě vůbec neposloucháš!" obvinila mě poněkud nespokojeně, kráčejíc po mém boku. Tak na tom něco bylo, potřebovala někoho, kdo by ji pořád poslouchal a taky někoho, vedle koho by si mohla připadat lepší, hezčí, větší. Se mnou to musí být hodně lehké.
Vím to, ale ani se tomu vlastně nebráním.
"Ale poslouchám."
"Máš zase v hlavě ty příběhy, co?" odhadla mě.
"Ten poslední o lučištníkovi a princezně byl krásný," řekla jse na svou obranu.
Souhlasně přikývla. "Chtěla bys být tou princeznou?" pokoušela mě. "Představuješ si to někdy?"
"Jen někdy…" připustila jsem dosti váhavě.
Via vyprskla upřímným smíchem. "To by to dopadlo," řekla. "Hrdinky jsou krásné a vznešené! Nevypadají jako ty! To by bylo legrační."
Neodpověděla jsem, měla naprostou pravdu. Jen mi to tak legrační nepřipadalo.
Hrdinka nevypadá jako já. Hrdinky zachraňují svět.
Vešla jsem do našeho domu a prošla kolem malého kousku zrcadla v předsíni. Málokdy se do něj koukám, nemám ráda svůj obraz v zrcadle, ale tentokrát jsem se obrátila, abych se na chvilku zadívala na svou tvář. Jak je to s mým otcem, nemám tušení a asi se to nikdy nedozvím, myslím tu skutečnou pravdu. Ale pravda je, že jestli byl z Darhů - vládců ohně, na mě to vůbec není znát. Nemám jejich zářivě rudé vlasy, dokonce v těch mých není ani ten nejmenší odstín rudé, jsou jen bezvýrazně tmavé a rovné. A pověstné pronikavé temně černé oči Darhů? To už vůbec ne. Byly jako šedá, zamračená obloha v nevlídném dni.
Byla jsem hubená a vytáhlá, žádné kypré tvary, které byly synonymem ke slovu krása. Který hlupák by ve mně mohl chtít hledat démonický půvab Darhů? Nic takového nemám.
Jenomže mám…nesmazatelné znamení na pravém přeloktí. Vypadá trošku jako vypálené, ale není. Není vypálené ani vytetované, ale je tam. Dva soustředné kruhy a jedno podivné písmeno. Znám to znamení nazpaměť, protože je na mé ruce od počátku mých dnů, přesto nevím, co znamená.
A možná to ani nechci vědět.


* * * *

Byla to zvláštní noc. Tu noc skoro nikdo v Ponuré pasece nemohl dobře spát, cosi je budilo a nedovolilo znovu usnout, vkrádalo se pod deky jako studený nevítaný vetřelec. Mnohým do uší pronikaly zvuky odkudsi z lesa a mnohý si raději tiskl deku na uši.
Každopádně ráno vypadala obloha, jako by už nikdy neměla být modrá a ovzduší jiskřilo podivným napětím. Odpoledne dopadly na zem první drobné kapky deště a za chvilku vytrvale mžilo.

Delora tentokrát na prahu lesa mírně zaváhala. I ona v noci skoro nespala, i ji něco nedovolilo usnout a nutilo ji se převalovat na posteli až do rána. I ona to podivno cítila ve vzduchu, ale pak udělala ten krok a les ji přívětivě přijal, tak jako jindy. Vzduch byl nasáklý chladným vlhkem, před kterým ji bránil vlněný plášť, co si přehodila přes ramena, a mech dešťovou vodou.

Ačkoliv nikdy v lese nedávala pozor na cestu a většinou šla, kam ji nohy zanesly, nikdy nezabloudila. Přetáhla si kapuci přes hlavu a s tichým šelestěním deště všude kolem sebe kráčela po měkké podestýlce mechu a jehličí. Ocitla se docela daleko, ale velkým okruhem se zase vracela k Sileonu, tenkému rameni řeky Silberlíny.

Přeskočila ho a vystoupala po kamenech obrostlých mechem.

Hned pocítila, že něco není v pořádku, ale i když to byl silný pocit, nedokázala ho identifikovat. Poznala to ještě dřív, než uviděla ten meč.

Ležel v mezeře mezi kameny, ztuhla a zatajila dech, chvíli se ani nepohnula. Byl široký a dlouhý a určitě tu neležel dlouho, zdobná rukojeť byla vytvořena pro silnou a pevnou ruku. Kdyby se tolik nebála a podívala se blíž, zjistila by neuvěřitelně vypracované detaily a drobné znaky neznámého písma, které nemohly být vytvořeny rukou člověka. Už ten kov nebyl jen tak obyčejný.

Ostří bylo na několika místech ošklivě porušeno a na bledém kovu se táhly temně černé skvrny. Meč vydával jakousi chladnou, stříbrně bílou záři, ale ne intenzivní, skoro spíš zdánlivou.

Několikrát opatrně obešla kolem, pak neodolala, překonala strach a dotkla se ho konečky prstů, jen rukojeti. Projel jí konejšivý chlad, v žádném případě nepříjemný, ale přesto se lekla a ucukla.

Odpověď na neodbytnou otázku, komu meč patří, se jí nabídla záhy. Uviděla ho, jak leží na kamenech, tiše a klidně, skoro jako by spal, bojovník, jehož zbraň byla poničená bojem.

Stála na místě, jako zkamenělá. Promnula si oči, jestli představa zmizí, ale byl skutečný, i když tak nevypadal. Nejspíš nebyl naživu, ale nemohla z něj spustit oči. Byl celý bledý s krvavou ránou na spánku, ale to nebyla jediná jeho rána. Další měl na pažích a jednu velkou krvavou na boku, krev zbarvila jeho blankytnou halenu i drátěnou košili.

Pomalu se k němu sklonila a vůbec si neuvědomovala, že sama skoro nedýchá. Dokonalost jeho rysů, klenutého světlého obočí i vykrojených rtů ji jen ujišťovala, že před sebou rozhodně nemá člověka.


* * * *


Byl tak krásný! Nikdy jsem neviděla někoho tak krásného. Ležel tam a byl nejspíš mrtvý. Měla bych odtud jít, ale…kdo to asi je? Jak se ocitl v Nyrském údolí? Kdo byl jeho nepřítel? Má to co dělat s dnešní divnou nocí?
Napadala mě spousta otázek a pořád jsem si ho prohlížela od vysokých bot z měkké kůže přes široký pás z neobvyklého kovu až po bledou krásnou tvář, dokonalou i přes ten krvavý šrám.
Natáhla jsem ruku s touhou dotknout se jeho zcuchaných stříbrně plavých vlasů. Proč bych se ho nemohla dotknout, je přece mrtvý…no právě, proč bych se dotýkala mrtvého?? Ale něco mě lákalo, vždyť je to jedno, jen se ho dotknu…
Jemně. Jen na okamžik. Zdálo se mi, že do mé dlaně proudí slabounké mravenčení. Věděla jsem moc dobře, že bych odtud měla co nejrychleji zmizet, ale nechat proudit jeho pramínky vlasů mezi svými prsty bylo zvláštně příjemné.
Najednou se pohnul a otevřel oči. Cukla jsem sebou ve snaze rychle utéct, ale silný a zmatený pohled zářících bledě modrých očí mě zastavil v půli pohybu.
"Wenn…asse?" promluvil tiše. "Wenn´asse, piarre? Kdo…jsi…prosím…?"
Musela jsem vypadat hodně vyplašeně, protože jsem opravdu byla. Polkla jsem, abych mohla odpovědět.
"Já…já jsem Delora…odtud…z P..Ponuré paseky."
"Delora," zopakoval a zmučeně přivřel oči, jistě ho ovládala bolest.
"Kdo jsi ty?" zmohla jsem se na otázku.
"Já jsem…jsem…" zasténal tiše, jako by nedokázal odpovědět na tak prostou otázku. "Jsem Keylan."
"Jsi elf?"
Prohlédl si mě. Měl moc krásné oči. "Nejsem elf. Jsem elund."
O elundech jsem už něco slyšela, dost na to, že jsem to mohla poznat sama. Elundové - Měsíční lid. V Nyrském údolí se však žádní elundové nevyskytovali a přicházeli sem málokdy. Alespoň se to tak říkalo, sama jsem za celý svůj život nepotkala jiného tvora než člověka.
"Kdo tě tak zranil?" zeptala jsem se úzkostně. Svraštil čelo. Možná si skutečně nevzpomíná na nic víc, než na své jmého. Keylan…
Možná to bylo nějaké velké zvíře…ale věděla jsem, že elundovi žádné zvíře nikdy neublíží. Žádné obyčejné zvíře.
"Nevzpomínám si," řekl bolestně. "Na nic si nevzpomínám."
Donesla jsem mu trochu vody ze Sileonu v dlaních a v kapesníku, abych mu dala napít a omyla rány na obličeji.
"Děkuji," řekl a usmál se, až mi zatrnulo někde v šíji. Byl slabý, nemohl se ani posadit, přes jeho bok se táhla tak obrovská sečná rána, dokonce mu poškodila kovem pobitý pás a protnula košili z namodralého stříbra. Krev byla i na dlouhém, tmavém plášti. I když jsem se v tom nijak zvlášť nevyznala, jeho zranění byla vážná.
"Jak ses ocitl v Nyru?" zkusila jsem to ještě nesměle.
"Já…nejspíš…opravdu nevím, Deloro," šeptal. Hrdlo mi sevřel silný soucit, který mě silně zneklidnil. Nebylo divu, takový soucit jsem cítila poprvé, navíc s někým, koho jsem ani trochu neznala. S neznámým bojovníkem Měsíčního lidu…
"Pomoz mi…Awaith´er men…"
Pravděpodobně ani neměl tušení, že v Nyrském údolí nejsou elundové ani elfové vítáni, vlastně žádná rasa krom lidské a vlastně ani žádný cizinec, obzvlášť poblíž takového místa, jakým je Ponurá paseka. A já, hloupá holka, jsem nevěděla, co mám vlastně udělat.
Stmívalo se a já jsem sundala z ramen svůj plášť a zahalila ho do něj. Pozoroval mě a snažil se uhodnout, jestli se ještě vrátím. Ale byl elund, tak si to možná dokázal přečíst v mé mysli sám.
A co vlastně? Že není v tuto chvíli větší jistota, že zase přijdu?
Ano.

* * * *

"Jestli tam něco je, bude po tom!" zahučel Bron a uhodil pěstí do stolu. "Kolem Ponurý paseky se nebude nikdo courat, to povídám!"

"Klid, Brone," zasmál se chraptivě jiný muž s černou páskou přes oko. "Jestli se tu někdo objeví, popadneme sekyry a bude po něm!"

Dav opilých mužů zaplnil hospůdku drsnými výkřiky, až Delora málem upustila džbán. Věděla, že je to jenom chvástání, ale představa bezmocné postavy, která těžko dokáže čelit rozlíceným vesničanům se sekyrami…

Spěchala domů, jak dokázala nejrychleji. Poprvé ve svém životě byla vděčná, že jí nikdo nevěnuje pozornost, vyklouznout z domu pod rouškou tmy bylo jednoduché. V noci v lese nikdy nebyla, ale ke svému vlastnímu překvapení se v něm vyznala úplně stejně jako ve dne.

Jeho citlivý sluch rozeznal její kroky mnohem dříve, než rozhrnula jehličnatý závoj větví a přistoupila k němu. Smysly mu sloužily, i když ne tak dobře.

"Myška z Ponuré paseky," pousmál se a pokusil se narovnat na loktech.

"Ano, to je správné slovo. Myš," řekla polohlasem a přiklekla do mechu. Z toho, co dělala, na ni šel větší strach, než z nočního lesa, přestože les byl pořád "podivný". Snažila se ho skrývat, ale zárověň věděla, že o tom jejím strachu dobře ví. Četl ho v jejích očích jako v otevřené knize.

"Nechtěl jsem tě urazit," řekl.

"Neurazils," odvětila. "Je to pravda."

Šeptala, jak ji tížila tma. Snažila se oprášit veškeré znalosti o ošetřování raněných, podepřela mu hlavu stočenou dekou, kterou přinesla, rozepla mu pás a vyhrnula halenu i drátěnou košili, aby mu omyla rány.

Čí ruka vedla zbraň tak strašlivou, že dokázala takhle protnout zbroj? To nebyla obyčejná zbraň a ona to věděla. Keylana však zužovala podivná bolest hlavy a dusná temnota dosedla na jeho skráně, aby mu zkalila paměť. Nevzpomínal si, jak se dostal do Nyrského údolí, ani kdo mu způsobil hluboká, bolestivá zranění. Pociťoval ale neodbytnou hrůzu, nekonkrétní, beztvarou, ale o to děsivější. Ač se mučil snahou si vzpomenout, nemohl vypátrat ani tu nejmenší konkrétní podobu. Hleděl na dívku a vnímal její opatrné a roztřesené doteky. Co ji přimělo se k němu vrátit, v noci a potají?

"Bojíš se mě?" zeptal se. Poplašeně vzhlédla.

"N…ne."

"Jsi statečná," řekl.

"To vůbec ne," usmála se. "Strachy se mi klepou kolena a slyšíš moje srdce?"

"Slyším," řekl vážně. Vyhnula se jeho pohledu.

"Ale není to strach z tebe, pane."

"Jsem Keylan."

Noční obloha už byla jasná a měsíční světlo se prodralo skrz pichlavé větve stromů a dopadalo měkce na Keylanovu tvář i jeho tělo jako měkké dlaně. Měsíční světlo mu dělalo dobře, jak by taky ne. Elundové prý byli potomci Arikhetta, měsíčního boha a Kirilian, legendární princezny z hor.

"Nejsi tu v bezpečí," řekla mu. "Jestli se o tobě dozvědí muži z Ponuré paseky…"

"Stejně musím odejít co nejdřív…vrátit se."

"Proč? Vrátit se…kam?"

Nedokázal odpovědět. V hlubokém podvědomí se mu vnucovala přestava, že musí odejít. Odejít hned teď.

Ale proč jen, PROČ?? Čím víc se snažil se rozpomenout, tím víc se cítil slabý a vyčerpaný.

"Lež," řekla mu něžně. "Nemysli na to teď, Keylane. Ne teď."

Přejela mu dlaní po čele, odhrnula světlý pramen vlasů. Usmáli se na sebe, dívka a elundský bojovník…







 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bianuška Bianuška | Web | 18. ledna 2009 v 1:02 | Reagovat

plsqy jukni ke mne na blog...:_)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama