Srdcerváč

18. ledna 2009 v 0:47 | Morigan |  Povídky



Každý krok ho stál úsilí. Cítil se k smrti unavený, přestože měkký stín zelených listů hýčkal jeho tvář, ošlehanou ostrým sluncem a prachem. A přestože tiché ševelení listů bylo hudbou pro jeho uši, tak nekonečně dlouhou dobu slýchající třeskot zbraní a křik bojujících a umírajících.
Blížil se k domovu, ale únava už překonávala jeho touhu. Nikdy ho zbroj tolik netížila, jako teď. Už chtěl poklesnout v kolenou do lákavě přívětivé náruče mechu, když ho uviděl. Nejpodivnější strom, jaký jen mohl existovat. Kmen tak široký, že by jej neobjalo ani několik mužů, vzpřímený a rovný až k vysoce posazené rozsoše. Pokrývala ho kůra hladká jako zrcadlo, na některých místech temně hnědá a někde zlatavá, dotčená lechtivými prsty slunce. Zvedl oči výš a zapomněl v úžasu zavřít ústa. Kroucené silné větve se ztrácely v kaskádách listoví, dole temně nachového, s rostoucí výškou přecházelo v červeň právě zralých malin až v ohlušující jasně červenou. Cítil v očích podivné vlhko, tlačilo ho na hrudi i pod víčky a vzápětí zapálilo na tvářích. Hleděl nehnutě s hlavou obrácenou vzhůru, s očima doširoka otevřenýma. Už zapomněl, jak dokáže bolet krása.
Slabost opředla jeho končetiny pevnými vlákny a poručila mu trhaně klesnout do mechu, který tlumil pláty kovu chřestící o sebe. Spánek mu pohladil skráně a ztěžkl na víčkách.
"Vítej, Orine-Rheii."
Otevřel oči a zamrkal překvapením. Chtěl sáhnout po dýce, ale jeho ruka se zastavila v půli pohybu. Bytost, která stála před ním, vzbuzovala mnoho různých pocitů, ale rozhodně to nebylo nebezpečí.
"Chceš na mě vytáhnout dýku, Orine-Rheii? Prosím," rozhodila štíhlé paže a na jejích rtech se objevil úsměv.
"Ne…totiž já…"
Protřel si oči, jestli vidina zmizí. Nezmizela. Byla totiž skutečná. Trpělivě stála, vystavena ochotně jeho pohledu.
"Znáš mé jméno," řekl s údivem. Znovu se usmála. Měla něžný obličej dítěte a tělo spíš dívčí než ženské, ale její oči rozhodně nebyly lidské. Nikdy neviděl tak velké, bezedně zelené studánky.
"Znám, Orine z Nyrského údolí, rytíři Orine zvaný Rhei - silný."
Zamračil se a přece jenom sáhl po dýce. Byl rychlý, s naučeným pohybem útočné šelmy, s naučeným pohybem zabít nebo být zabit. Kolikrát ve svém životě takhle vytahoval dýku? Kolikrát mířil ostřím na hrdlo? Jenomže nikdy nebyl ten krk tak útlý, tak bělostný, nikdy se na něj nedívaly dvě velké zelené hlubiny, jako by věděly víc, než on sám. Nehnula se ani o píď a její drobné rty se vykrojily v úsměv. Věděla, co on udělá.
Nechtěl zabíjet. Nechtěl zabíjet teď. Nechtěl zabíjet už nikdy. Odhodil dýku, jako by byla žhavá a ustoupil, zmatený, zraněný, slabý. Proč pořád vidí krev, krvavé moře mrtvých těl, přátel či nepřátel, kdo to potom pozná, když je ze všech jen krvavá kaše?
"Odpočiň si, Orine-Rheii."
Hlas měla jako vánek v listoví a dlaně chladné jako brzké ráno. Opřený o kmen se nechal hladit po čele. V jeho duši byly skvrny mnohem horší než zaschlá krev na ostří jeho meče. Nechtěl se domů vracet s jizvami, kterých se nedovedl zbavit, nechtěl se vracet o tolik jiný, než před pěti lety odešel. Chtěl být Orin z Karnalu v Nyrském údolí, pro svou Milien a pro své dítě…ne voják poznamenaný válkou. Před očima se mu zjevila milovaná tvář, ke které se v hrůzné vřavě bitev modlil víc než k čemukoliv jinému. Chladivé prsty ho navrátily zpět.
"Kdo jsi?" zeptal se.
"Jsem," odpověděla prostě.
"Ale co jsi zač…víla nebo čarodějka…máš nějaké jméno?"
"Možná jsem obojí," mrkla na něj. "Říkej mi tedy Jadiel, chceš-li."
"Jadiel," zopakoval její jméno téměř neslyšným šeptem, přesto mu uvnitř hlavy zadunělo tak, jako by chtělo navždy zanechat stopu.
"Co je to za divný strom, Jadiel?"
Zlehka si odhodila dlouhý, ebenově černý pramen vlasů na záda a přisedla si k němu.
"Nepotřebuješ znát jeho skutečné jméno, tak jako nepotřebuješ znát to mé, Orine-Rheii. Ten strom je mnou a já jsem tím stromem."
"Nikdy jsem takový strom neviděl."
"Ani jsi nemohl. Dokonce ani v žádné z těch zemí, kterými jsi prošel."
Země, kterými prošel. Už si je ani nepamatoval. Nebo se mu spíš slily v jednolitou šeď dýmajících spálenišť, strachu, utrpení a války.
Přivřel oči a bolestně vzdychl.
"Mnoho bolesti, Orine," přikývla a dotkla se drobnými bílými prsty jeho ruky. Špičkami prstů přejela krvavé mozoly na jeho dlani.
"Mnoho bolesti. Ale každá bolest jednou skončí, i ta tvá. A ta je teď u konce, Orine-Rheii."
"Co víš o mé bolesti!" zasténal napůl se skřípajícím vztekem, napůl s palčivým bodnutím kdesi uvnitř. Chtěl vytrhnout ruku, chtěl zrušit chladivou jiskru doteku.
Ale nemohl.
"Poraněná duše, Orine," řekla měkce. "I ta se dá vyléčit. Věř mi, že jsem ta nejlepší léčitelka."
Obrátil k ní pohled a z té blízkosti znovu užasl nad děsivou a zároveň překrásnou nelidskostí jejích očí. Nemohl se od nich odtrhnout a nejdřív se o to ani nesnažil, když však ucítila vlnku vnitřního vzdoru, vykouzlila na hladké bílé tvářičce nevinný úsměv a sama uhnula první.
"Od každého čekáš útok. Nikomu nevěříš. Já znám tvé důvody, Orine-Rheii."
Napřímil se. "Ale jak můžeš…"
"Pst…" položila mu konečky prstů na rty a znovu se téměř dětsky usmála. "Jen spi…"

Obloha nad nimi měla stejnou barvu jako její oči, ale kdyby se měl rozhodnout, která z těch modří je krásnější, neváhal by ani vteřinu.
"Jsi tak nádherná, Milien!"
Zvonivý dívčí smích naplnil louku tak jako růžový obláček rozpaků Milieniny líce. Jeho ruce bleskurychle spoutaly její zápěstí něžným chladným poutem.
V údivu otevřela ústa a obdivný povzdech jí unikl ze rtů. Slunce se sklouzlo po stříbřitém náramku podobnému popínavé rostlince se srdcovitými kvítky nádherných drahokamů.
"Orine!" vydechla. "Vždyť to jsou elundské kreoly! Skutečné…skutečné…"
Kreoly přeměňovaly odpolední slunce na růžovou duhu kolem její ruky.
"Takovou věc mi přece…přece nemůžeš darovat!"
"A proč bych nemohl? Své budoucí ženě přece můžu darovat co chci…skutečné kreoly pro mou skutečnou budoucí nevěstu!" řekl s náležitou hrdostí.
"Ach Orine! Opravdu? Opravdu??"
"Mluvil jsem s tvým otcem a on souhla…"
Z čiré radosti se mu vrhla kolem krku a umlčela jeho další slova. Jak sladce mu chutnaly slíbávané slzičky štěstí a jak moc voněla tráva a slunce v jejích vlasech. Jak moc…

Pil z pramene lačně a hltavě, omýval si obličej chladivou, jiskřivou vodou. Nevzpomínal si, že by tu předtím nějakou vodu viděl, ale zurčící tryskající pramínek tu byl, živý a skutečný.
"Čistá voda, Orine, tak krásná a tak vzácná."
Trhl sebou a otočil se. Čiré kapky mu tekly po tváři porostlé několikadenním strništěm. Stála tam v temně zeleném odění, s až pod pas sahajícím vodopádem temných vlasů.
"Jsi tu zase?" snažil se o nepřátelský tón.
"Jsem tu pořád," usmála se na něj. "Jsem tu pro tebe, rytíři. Přej si něco."
To přej si něco nevyslovila jen jako prázdnou frázi, ta tři slova byla zatížena tak neochvějnou pravdivostí, že se nadechl, ale nedokázal nic říct.

Pokročila k němu. "Cokoliv chceš. Na cokoliv jen pomyslíš."

Ne, neměl dovolovat, aby se k němu přiblížila, neměl dopustit, aby hedvábné prameny jejích vlasů propluly přes hřbet jeho ruky. Stiskl pevně zavřená víčka a tasil krátkou dýku, ukrytou ve vysoké botě. Dýchal rychle a těžce a mířil ostrým hrotem přímo na srdce, tedy tam, kde by srdce měla mít. Ocel se téměř dotýkala drobných kopečků dívčích ňader.
Její oči ho celého pohlcovaly, cítil, jak se mu třese ruka. Jen lehce nadzdvihla obočí a pak se krátce zasmála. Na prchavý okamžik v tom smíchu zazvonilo cosi ledově krutého. Hned ale sklopila oči a dotkla se konečky prstů ocelového hrotu. Hladila ostří, které ji nezraňovalo, ostří a rukojeť, rukojeť a rytířovu ruku…
Jeho prsty povolily, vzduch zasvištěl kolem dýky a ta se zabodla do zeleného mechu.
Cítil, že omdlívá.
"Zatraceně…!" zaklel z hloubi duše.
Měkký mech a měkká náruč.
"Ubohý, ubohý rytíři! Upokoj se, Orine-Rheii. Jen si přej cokoli, důvěřuj v mou moc, je ti k službám."
Tiskl svou hlavu ke vstřícnému klínu. Připadal si jako v horečce a slyšel sám sebe, jak říká: "Co bych si já…mohl přát…"
"Co si přeje tvá duše a tvé srdce," zaševelil pozdně jarní vánek jejími ústy.
"Mé srdce…nic víc, nic jiného než být DOMA! Nic jiného! Než sevřít…sevřít…"
"V náručí svou ženu," dokončila za něj. "Ach ano, tvou Milien Zlatovlasou."
"A mé dítě…" zasípal.
"Tvé dítě…už jistě čiperně běhá po hradních schodech a otce zná jenom z vyprávění. Je to zlatovlasé děvče nebo odvážný hoch…?"
Jako by nemluvila ona, ale jeho vlastní duše a tolik to bolelo, až ho to připravovalo o dech.
"Ale buď trochu moudrý, Orine! Nyrské údolí je skoro za kopcem, jen pár kroků a uvidíš věž svého hradu, jak protíná oblohu. Je nemoudré přát si právě to…chci, aby sis přál to, co poutalo tvou duši, třeba když jsi byl malý…malý chlapec toužící po bláhovosti…o které věděl, že je nesplnitelná…o které si myslel, že je nesplnitelná…co sis tak přál, Orine?"
Viděl se. Cítil se. Malý chlapec s krátkým neostřeným mečem, jak stojí na nejvyšší věži hradu. Vidět daleko, nejdál, jen on a vítr ve vlasech, jen on, lehčí než vzduch. Chlapec rozpřáhl ruce a zavřel oči.
"Létat," zašeptal. "Létat…"
Položila mu chladné dlaně na spánky a dýchla mu na čelo.

Vítr. Vítr všude, objímající, hladící, zpívající. Necítil bolest a jen málo své vlastní tělo. Stačilo si jen pohrát s myšlenkou a letěl vzhůru, nebo zas kolmo dolů jako dravec pro kořist, než jej větrný proud nechal sklouznout po neviditelném oblouku.
Nemyslel vůbec na nic, snad jako by měl i uvnitř hlavy jen svištící vítr. Pryč byla bolest i vzpomínky, svědomí i pochybnosti.
Nebyl však sám. Lehce svírala jeho ruku a vzduch klouzal kolem štíhlého těla. Vlasy za ní vlály jako ohon nějaké temné komety.
"Snad se nebojíš?" ozvalo se v rytířově mysli jejím hlasem.
"Ne, nebojím."
Ani nemusel otvírat ústa, aby tvořil slova.
"Je to nádhera! Krása…" pokračoval uchváceně. "Jsi čarodějka!"
Hluboko pod ním se měnily ostré skály v zelené hvozdy, přelévající se oceány v nekonečné holé pláně, řeky, vinoucí se jako lesklé užovky v údolích, v blata, opředená táhlou mlhovinou. Jeho smíšené a trochu zmatené pocity se pomalu slévaly v jeden jediný, který se mu zabodl do těla jako šíp.
Chtěl zastavit čas.
Vítr a nebe a jeho vlastní ruce, uvyklé držet meč, které se proplétaly v dokonalé souhře s bělostnými štíhlými ručkami…
Chtěl zastavit čas.

"Orine! Co je nám po nějakých válkách, tvé místo je tady vedle mě…tady na Karnalu!"
Chytl ji za obě ruce.
"Buď přece rozumná, Milien! Jsem pán Karnalu, já musím sebrat své rytíře a jít, když mě povolává král."
Sevřela ruce v pěst. "K čertu s tvým králem!!"
"Je to i tvůj král!"
Další zlostný nádech se zlomil ve vzlyk. Objímal ji.
"Tak…tak předej velení někomu jinému," zašeptala s hlavou na jeho rameni. "Nellot je stejně dobrý bojovník jako ty a věříš mu jako sám sobě!"
"Nejde to…"
Odstrčila ho od sebe. "Tvá čest pro tebe znamená víc než já! A co naše dítě?!"
Slzy. Ze všeho nejvíc se bál jejích slz.
"Lásko, prosím tě, neplač! Neplač!"
Klečel na kolenou a tiskl tvář na vystouplé Milienino bříško, kde se jeho dítě hlásilo o život každý den víc a víc.
"Nemusíš se bát, moje milovaná, moje zlatovlásko! Za pár měsíců budu zpátky a to maličké už nepustím z náruče! A tebe taky ne! Tak už neplač, neplač…"
"S…slibuješ?"
"Slibuji! Slibuji ti to, věř mi…"
Věř mi.

Ranní rosa líbala jitro chladnými polibky. Jedna z průzračných kapek rozverně sklouzla po dužnatém listu a políbila na čelo spícího rytíře.
Otevřel oči.
Tvářil se dost zmateně. Vedle něj ležela jeho vlastní zbroj, místy prorezlá, zprohýbaná a špinavá od bláta a zaschlé krve.
Zdá se mu to, nebo to bolí míň? Možná že už čas obrousil ostré hrany slibu, který nemohl splnit, ostré hrany Milieniných horkých slz, její naději i strach. Možná to čas dokázal právě teď…nebo už blízkost domova, kdo ví.
A nebo hebká něžnost rukou jedné víly…
Skoro ji znovu cítil na dlaních. Byl to také jen sen? Tak živý sen?
Ne.
Pohlédl znovu na svou zbroj a věděl, že sen to nebyl. Pomalu vstal a očekával tíhu únavy, ale necítil nic, dokonce ani hlad či žízeň. Položil dlaň na hladkou kůru stromu.
"Jadiel!"
Její jméno mu sklouzlo ze rtů jako voda po oblázku.
"Jsem tady."
"Ehm…já…dobré jitro…" zarazil se.
Byla celá v temně modré a její oči dnes vypadaly jako mořská hlubiny propasti někde na tajemném a dosud neobjeveném dně oceánu. Byla zosobněná křehkost, ale cítil v ní nesmírnou sílu.
"To jistě," odpověděla s úsměvem. "Jsi odpočatý, Orine-Rheii?"
"Ano, jsem."
Vztáhla k němu ruku. "Je čas pokračovat."
Přinutil se její nabídku nepřijmout a zalekl se vlastního úsilí, které k tomu musel použít.
"Pokračovat v čem?"
"V čemkoli chceš. Je čas na tvé druhé přání."
"Druhé přání??"
"Ovšem."
"Já jenom…"
Chtěl říci, co řekl už včera, chtěl říci, že jeho jediným přáním je vrátit se domů. Ale slova se mu zadrhla kdesi v hrdle. Jeho oči najednou viděly jen její napřaženou ruku. Sám se jí dotkl a sám ji přitáhl blíž k sobě, váhavě a pomalu.
"Věříš mi, že znám přání malého rytíře?" zašeptala mu.
Zavřel oči. "Věřím."

Měl jich plné ruce, drobných i větších, hřály ho i chladily, až ho brněly paže a zanechávaly na jeho kůži třpytivý prach. Oslňovaly ho a nebo jen mírně poblikávaly, stříbrně, zlatě, s duhově bronzovými či modravě ledovými jiskřičkami, připomínajícími polární záři.
Neposedné hvězdy.
Rozverně poskakovaly kolem něj, až se jedna zamotala v Jadieliných vlasech.
"Utekla ti!" smála se. Hvězda jí přeběhla přes čelo, zazářila na hrudi jako drahokam a proběhla kolem útlého pasu, než se vrátila zpět na Orinovu dlaň.
Zvedl ruce vzhůru a hvězdičky a hvězdy se rozletěly okolo něj jako roj zářících světlušek, jiskřily, až to praskalo, a vylétly k obloze, modré jako ten nejhustší inkoust.
Pomaličku plul oblohou, se tam pohladil jednu z těch zářivých světlušek, nebo do ní jen strčil konečky prstů, až se rozeběhla po obloze. Jadiel plula vedle něj, modrá jako ta obloha a celý roj drobných hvězdiček zakroužil kolem ní, až jí celou posypal hvězdným prachem a ona zářila, až rytíře Orina bolely oči.
Bledá ručka vplula do jeho dlaně a připomínala mu velmi silně neuvěřitelný dotek hvězd. Zavřel oči, stal se součástí vesmíru, pak jeho středem a pak se rozpadl na miliardy částeček. A každá z nich letěla…

"Orine! Orine!!"
Otáčel se po přítelově hlasu, který jen ztěžka prorážel cestu bitevní vřavou. Skoro ho neviděl, protože už všichni vypadali téměř stejně, znaky na prsou a erby na štítech jim pokryla krev nepřátel i jejich vlastní.
"Orine!!"
Snažil se k Nellotovi dostat, oháněl se kolem sebe mečem doleva i doprava, ostří se tupilo o štíty a helmy a už tak dost krvavé se barvilo do ruda ještě víc. Viděl jen Nellota, jak se bije jako zvíře lapené v pasti, meč v levé ruce, pravou paži proklatou naskrz šípem.
Již téměř prohraná bitva. Ale pro Orina dosud neexistovala prohra, dosud nikdy nestál na jedné straně spolu s těmi, co prohráli. Co teď dělat?
Jenže Orin tu nevelel. Nebyl to ani Nellot. Vlastně nikdo z těch, co ještě zůstali naživu.
Sekl po útočníkovi a způsobil mu hlubokou ránu na hrudi. Ještě krok a stál Nellotovi po boku.
Hleděli si do tváří, potřísněných krví nepřátel a v očích měli odlesk ostří a štítů, a v očích měli křik tisíce hrdel i svůj vlastní…
"Ustoupíme, Orine!"
"Neutíkám!"
"Už jsme prohráli! Neutíkáme, ale je třeba umět ustoupit!"
Sevřel jílec svého meče a v tu chvíli Nellota možná nenáviděl.

A pak…jen záblesk, jen mihnutí. Orin-Rhei se bleskově sehnul a uskočil stranou. Nellot však stihl jen naprázdno otevřít ústa.
Slyšel, jak křičí, ale pak si uvědomil, že to ne Nellot, ale on sám křičí z plných plic. Kopí projelo Nellotovou hrudí skrz, k potokům husté krve se přidal další čerstvý pramen, vytrysknuvší z ještě živého těla.
"NELLOTE!!"
Krev se mu řinula s úst a Orin v jeho očích uviděl hrůzu celé téhle války. Hrůzu všech válek na celém světě…
"Nellote…"
"Pom…oz mi…p…prosím…"
Bolestivé sevření ruky ve smrtelné křeči. "Pomůžu, příteli, pomůžu ti! Pomůžu ti, pomůžu ti, pomůžu ti…"
Opakoval to jako zaklínadlo ještě dlouho po tom, co Nellotova duše odplula bezhlesně pryč, s jeho posledním tichým výdechem.

Slunce ho polechtalo na tváři. Jeho zbroj zmizela, jako by tam nikdy ani nebyla, a kolem se rozlévala jen tlumená zeleň mechu. Zlá noční můra, která ho opět navštívila, jako už tolikrát. Ale tentokrát se neprobudil v potu a hrůze. Zlá vzpomínka s neuvěřitelně otupenými zraňujícími hranami.
Kam se podělo ostří její síly? Proč už to skoro nebolí?
Usnul znovu.
Přál si, aby se mu zdálo o Milien, utěšitelce jeho nočních můr, takové sny, jaké miloval, ale jeho vlastní sen se mu vysmíval černovlasou kráskou s očima chvíli zelenýma a chvíli půlnočníma. Jak těžce si najednou vybavoval Milieninu zbožňovanou tvář a jak lehké bylo dotýkat se v představách havraní černi vlasů.
Víla.
Čarodějka.
Ona…
"Tak mé jméno vyslov."
Lekl se a rychle se posadil. Nevěděl, co tak najednou říct, myslel jen na to, že teď stojí před ním.
"Myslel jsi na mě, nebo se mýlím?"
Odění měla temně rudé, tak jako nejspodnější listoví toho jejího stromu. Plášť jí splýval z ramen a na něm její vlasy, snad ještě s trochou hvězdného prachu, zdálo se.
"Ach, jistě se mýlím. Na svou ženu jsi myslel, že?"
"Já…"
"Víš, někdy jsem si představovala, jaké to asi je, být milována…milovat někoho. Je to moc, darovaná pouze lidem? Já vlastně nevím…"
Vypadala smutně jako holčička bez domova a křehce jako panenka z bělostného, rudého a černého porcelánu. Toužil ji obejmout, utěšit, ale pouze vstal a učinil rozpačitý pohyb, který nedokončil.
Vzpomínka na sen. A na skutečnost. Krása bolí! Krása tak bolí…
Nevinně se usmála. "Čas na třetí a poslední přání, Orine-Rheii."
"Jadiel…"
"Přání bývají jen tři," řekla smutně. "Přej si, bojovníku. Přej si to poslední."
Opřela se o široký kmen, její ruce pohladily hladkou kůru stromu a přivinula se blíž, jako by byla dítětem stromu, zrozena z něj, vrostlá do kůry, jedním z purpurových listů na překrásných větvích.
Hluboce si vzdychla.
Nezmohl se ani na slovo. Toužil jít blíž, ale bál se.
"Jadiel!"
Znělo to spíš jako zoufalý povzdech potlačené bolesti. Byl tak slabý, jako by bojoval v nekonečné bitvě.
Otevřela oči a on v nich viděl všechny barvy hlubokého vesmíru, všechny nově zrozené i právě zaniklé hvězdy, žhavé komety i sladkost mléčných drah. Podlomila se mu kolena, tak, jako když ho sem přivedly kroky poprvé. Podívala se na něj dolů, na klečícího válečníka, bojovníka, muže.
"Poslední přání," zašeptala.
"Proč musí všechno mít své naposled?"
Rozesmála se vysokým, zvonivým smíchem. "Ty jsi člověk, hlupáčku, ty bys to měl vědět!"
Dlaně ho svrběly až do pronikavé bolesti, jak žalostně volaly po jemné křivce jejích boků. Hluboce neproniknutelně černé oči se dívaly přímo na něj, obrovské a vědoucí. Ach, věděla také, že je jak smrtelně poraněný v boji, ach věděla, že ho to mučí a bodá ve slabinách, pálí na hrudi, že mu duní v hlavě jeho vlastní dech??
"Má krásná čarodějko…" vyklouzl mu ze rtů horečnatý šepot. "…ty…ty jsi moje přání…tebe si přeji…vílo…vílo ze stromu, ať jsi…kdo jsi…ach bože!"
Zalykal se vlastními slovy.
Lehce se nadechla a pronikavě a krátce se zasmála. Břinklo to jako ostří a bodlo to jako nůž, led zla ho náhle zamrazil až hluboko v kostech. Jako by se karmín jejího šatu na okamžik odrazil v černi jejích očí. Rudý paprsek se však hned ztratil, jako mlhavé zdání.
Přes rty jí přelétl sladký úsměv.
"Orine, drahý Orine! Jen tohle? To si opravdu přeješ? Není nic jednoduššího, můj rytíři. Tvé přání je tvé přání…"
Jen pohodila hlavou, zkřížila ruce na hrudi a pohladila si ramena dlaněmi, které jí klouzaly po pažích, pase a bocích a před Orinovýma očima se její šat měnil v rudou řeku, proudící jako vodopád, až se z ní stala zářivá mlha, která se rozplývala a rozplývala…Plášť spadl z jejích ramen a snesl se k zemi jako velký raněný rudý pták.
Krása bílého těla jej udeřila prudkou ranou. Bezmocně vzdychl, jeho vzdech se proměnil ve vzlyk a vztáhl ruce, aby se vzal, co chtěl, aby si vzal, co mohl…
"JADIEL!"
Měl její bytost celou v sobě i kolem sebe a obrovskou silou ji tiskl. Vtisknout si ji tak do sebe navždy…
Nebránila se. Její síla se mohla rovnat rytířově, klesli na plášť a líbali se, až cítili na rtech chuť krve.
Náhle ho zabolelo na hrudi. Nejdřív pocítil jen slabé bodnutí, pak ho však bolest dočista ochromila, jen ležel a lapal po dechu. Dívala se na něj, černé vlasy z poloviny zakrývaly drobná dívčí ňadra i klenutou křivku zad.
Usmívala se.
Snažil se jí zeptat, co se to děje, ale nemohl ze sebe vydat jediný zvuk kromě chraplavého zasípání, bolest se mu zařezávala do každé částečky jeho těla, ale její centrum pulsovalo tam - uprostřed hrudi.
Olízla si krev ze rtů. "Ach jak vás miluji!" vzdychla. "Jak miluji tvory tolik bažící po lásce. Dokáží pro lásku riskovat, bojovat, vyzpívat ji i vybásnit…a dokáží na ni tak rychle zapomenout!"
Oči, její oči…byly rudé jako zapomenutá kapka krve na jejím rtu, jako plášť, na kterém leželi a bylo v nich cosi horšího, než peklo. Ústa jí rozevřel dravčí úsměv, který stvořil její tvář v úplně jinou, hrůznou i překrásnou zároveň.
Bolestivé křeče se stále stupňovaly. "Ne…" vyrazil ze sebe.
"Ale no tak! Já ti přece žádnou bolest nedělám, tu sis způsobil jen ty sám! Jen ty sám, rytíři Orine-Rheii. Jen ty sám."
Na jeho bílé, plátěné košili se začala tvořit květina rudé krve, rychle se rozvíjela, tmavla a dusila ho.
"Největší bolest si způsobujeme sami."
Chytl se dlaněmi za hruď, jeho vlastní krev byla lepkavá a teplá.
"Ne…NE! Ne…"
Naklonila se nad něj blízko, na vzdálenost jednoho vzdechu.
Vykřikl a vzepjal se, před očima mu vybuchl ohnivý gejzír a on přes něj viděl Jadiel, stvoření s tváří anděla a úsměvem ďábla.
Ještě poslední zalapání po dechu.
Rytíř Orin zvaný Rhei - silný, pán Karnalu v Nyrském údolí, ležel nehybně a bezvládně a z obrovského otvoru v hrudi mu tryskal pramen horké červené krve.
Jediným mrknutím její oči potemněly a zbledly, až získaly opět měkkou, hluboce zelenou barvu. Vítr jí pohladil nahé tělo a ona se sklonila nad rytíře.

Na jeho tváři se zaleskla úzká stužka čiré tekutiny. Setřela ji a sevřela svůj prst mezi rty.
Na jazyku ji zasvrběla slaná chuť. Nakrčila čelo v údivu nad nepoznaným a ještě dlouhou chvíli tam zamyšleně stála, zatímco si vítr hrál s jejími vlasy.

Půda vsákla hustou krev a kořeny se zhluboka a lačně napily. A nejvyšší větvi stromu, která měla nejblíže k obloze, vyrašilo několik čerstvých, zářivě rudých lístečků…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | E-mail | 19. března 2009 v 23:10 | Reagovat

Četla jsem ji dávno, takže jsem ji moc nepamatovala a opět mi vzala dech:-)

Ale ty  mi ho zase něčím navrátíš;-).

2 katja katja | E-mail | Web | 23. února 2011 v 14:57 | Reagovat

Páni!
Zajímavé. Tohle není můj oblíbený žánr, ale bylo to ... vážně zajímavé a dobré!

3 Brunimila Brunimila | E-mail | Web | 25. dubna 2013 v 11:29 | Reagovat

Hmm, zajimave :-) Taky to neni muj zanr, ale bylo to poutave cteni. Zvlastni je i ten styl, kterym je to psane. Hodi se k tomu.

Kdyztak koukni na muj blog :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama