Leden 2010

22. kapitola - Neztratit stopu 2. část

24. ledna 2010 v 13:29 | Nina Carter |  Rváči
Wesley natáhl ruku, lehce přivřel jedno oko a pak zmáčkl spoušť. Vzduchem třeskly tři rány, ale jen dvě rezavé plechovky na druhé straně zarostlé cesty se zřítily k zemi.
Třetí zůstala na prkně stát bez hnutí.
"Do hajzlu!" zaklel si Wesley pro sebe a znovu zvedl ruku s revolverem.
Kdesi za ním práskla třetí rána, ozvalo se kovové cinknutí a plechovka ležela na zemi spolu s ostatními.
Wesley sebou silně trhl a otočil se.
"Pardon, nejspíš zvyk," řekl John Flash a sklonil zbraň. Stál dobrých deset kroků za Wesleym.
"Bezva," utrousil Wesley a pokusil se násilím vnutit svému tepu jeho obvyklou frekvenci.
Flash vrátil zbraň k boku a pomalu došel k Wesleymu.
"Moc mi nevěříš, co?" řekl bez obalu, ačkoliv pohledem setrvával na spadaných plechovkách.
"Cože?" zamračil se Wesley nechápavě.
"Tu věc s indiány," upřesnil John. "Nevěříš mi."
Wesley se neubránil úšklebku. "No… nebudu lhát. Na pohádky jsem přestal věřit asi v pěti letech."
"Až? U tebe bych očekával, že budeš tvrdej chlap ještě dřív," odtušil Flash s ironickým úsměvem.
Wesley se uchechtl, ale nebylo v tom nic veselého. "Je opravdu divný, že o tvým střeleckým umění a neuvěřitelný chladnokrevnosti kolujou legendy, ale o tvým ostrým smyslu pro humor vůbec nic!"
Tentokrát rozesmál Johna doopravdy. "Taky jsi docela vtipnej!" řekl uznale a zamířil k plechovkám.
Wesley si s úšklebkem vzdychl. "Jo, to já jsem."
"No a co? Co tě žere nejvíc?" obrátil se k němu, když zvedal první plechovku ze země a stavěl jí zpět na prkno. "Že sis mě představoval jinak? Nebo tohle místo?"
"Vůbec nic mě nežere!" ohradil se Wesley. "Možná jsem si představoval, že budu mít úplně jinej pocit… ale to je fuk, nechci se o tom bavit!"
"Asi rozumím," řekl Flash svým shovívavým tónem, až se Wesleymu samy od sebe sevřely pěsti. Postavil se několik kroků za Wesleyho, namířil a vystřelil.
Tři rány, trojí cinknutí, tři tupé rány na travnatou zem.
"Hm," zabručel Wesley a vydal se bez přemýšlení k plechovkám, aby je zase narovnal.
"K těm indiánům…" vracel se John k původnímu tématu.
"PROČ by to dělali?" přerušil ho Wesley, postavil se vedle něj a namířil. "Jsou to indiáni, znám indiány, nebudou brakovat vlaky jen proto, že ty jim to řekneš, ať jsi - s prominutím - kdo jsi," zmáčkl spoušť.
Tři rány, dvě cinknutí a dva pády do trávy.
"Neznáš tyhle," řekl Flash klidně a vydal se k plechovkám.
"Na tom nesejde!"
"Ale sejde," sehnul se k zemi. "Říká ti něco Moht´a veesehe? Nejspíš ne. Je to forma vzájemného zavázání, kterou Šajenové uznávají. Doživotní. Já a náčelník kmene ji mezi sebou máme. Nepřišlo ti divný už to, jak nás hlídají? A v tomhle případě se mnou půjdou velmi rádi, Wesley Shane. To mi věř."
Vrátil se, postavil se ještě o kus dál a znovu vystřelil.
Sestřelil všechny tři.
"Co jsi… co jsi udělal?" ujelo Wesleymu, ačkoliv se vůbec nahlas ptát nechtěl.
"To je mezi mnou a náčelníkem," dostal suchou odpověď.
Wesley se ušklíbl, neboť ani nic jiného nečekal a vydal se k plechovkám, aby si je postavil.
Vrátil se na Flashovu úroveň a zacílil.
"Můžeš jet zítra se mnou. Pojedeme do vesnice a projednáme to se Šajeny. Buď u toho."
Wesley vystřelil a minul.
"Cože?? Já? Ten který tomu geniálnímu plánu jako jedinej nevěří?"ušklíbl se ironicky.
"Právě proto, chlapče."
Minul podruhé a zuřivě sevřel rty. "Jak velkorysé!"
"Spíš prozíravé," opravil ho Flash a Wesleyho roztřesená ruka minula potřetí.
"Do hajzlu!" zaklel se stisknutými zuby.
"To nic," řekl John tichým, příjemně uklidňujícím hlasem. Nic nemohlo Wesleyho rozzuřit víc. "Postav se blíž."
Podíval se na něj jasnou modří svých napůl přivřených očí a obrátil se k odchodu.



Richardu Dreyfuss-Stuyvessantovi se zajiskřilo před očima tak jasně, že chvíli vůbec nic jiného neviděl.
Teprve potom přišla bolest.
"Richarde!" ozval se překvapený a trochu polekaný výkřik, ale Richard jej v tuto chvíli moc nevnímal. Prudká bolest mu vystřelila z nosu až k hlavě, kde se nepříjemně rozbrněla. Pokoušel se tisknout si nos rukou, což mu skutečně znemožňovala kožená boxerská rukavice.
"Richarde," oslovil ho znovu Ben Moseley a pevně ho uchopil za ramena, aby ho narovnal z křečovitého sehnutí. Richard zamrkal a zmučeně se na svého společníka podíval.
"Au!" zasténal lehce obviňujícím tónem.
"Probůh, měl jsi tam úplně odryté místo!" řekl Ben Moseley nevěřícně. "Myslel jsem, že je to trik, abys mě nalákal!"
"No, tak zřejmě nebyl," zahuhlal Richard a pokusil se stáhnout pravou rukavici. Ben trhl zuby za své šněrování, aby mu pomohl.
"Měl jsi mi říct na začátku tréninku, že budeš dnes obzvláště nesoustředěný, polevil bych v tempu," řekl Ben s lehkým úsměvem.
"Rozhodně jsem nechtěl být nesoustředěný," ohradil se Richard a opatrně si ohmatával rychle otékající nos. "Omlouvám se."
Ben se rozesmál a odhodil rukavice do rohu. "Ty se omlouváš? Já tě praštil do nosu!"
"V tom případě se omluv ty."
"Ani mě nenapadne. Byla to čistá rána. Moc pěkný pravý hák," napřímil se Ben.
Richard se na něj překvapeně podíval. "Ty se nemáš co chválit, jsi můj trenér! Chválit máš mě."
"Jistě," sáhl Ben po ručníku a otřel si zpocený obličej. "V tomto případě ale opravdu není za co."
"Ach ne, odpoledne mám obchodní jednání a budu vypadat, jako když mě banda lumpů přepadla v postranní uličce!" zaúpěl Richard.
"To ti dodá autoritu," usoudil Ben a odhodil si zpocené pramínky tmavých vlasů z obličeje. "Musíš nenápadně poznamenat, že jsi je přepral. Ach, asi tě nepotěším, ale zdá se, že krvácíš."
Richard se podíval na své prsty které už zbarvila jasně červená krev.
"No výborně!"
"Na to se neumírá!" zasmál se Ben a podal mu další ručník, aby mu ho přiložil na krvácející nos.
Richard si sedl a zaklonil hlavu.
"A co je tedy důvodem té tvé nesoustředěnosti?" zajímal se Ben, když namáčel kapesník do studené vody. "Nějaká žena?"
"Žena…" zahuhlal Richard do ručníku. "Ne. I když vlastně… dalo by se říct…"
"Opravdu?" usmál se Ben udiveně a vyždímal kapesník. "To mě zajímá, nic se ke mně nedoneslo, která je ta šťastná? Znám ji?"
"Bene, mohl bys občas rychleji myslet, než mluvit?" zavtipkoval Richard a odložil ručník.
Dva tenké rudé pramínky mu ztekly přes rty a bradu a okamžitě se vpily do světlé bavlny na jeho hrudi. Ben přiskočil a přitiskl mu na obličej mokrý kapesník.
"Jsem jenom zvědavý."
"To jsi."
"Nediv se. Jsi nejlepší partie v New Yorku, možná i v Bostonu a dál!" prohlásil Ben. Richard ve své nedůstojné poloze nemohl víc, než zvrátit oči v sloup a cosi zahuhlat. "Zajímá mě, která z dam bude nakonec slavit to vítězství," dodal tedy.
"Bene," oddálil Richard mokrý zakrvácený kapesník, ale zaklonil hlavu ještě víc. "Jsi můj osobní tajemník, také můj trenér boxu a také můj velmi dobrý přítel. Myslíš, že ti to ale dává právo mě rozčilovat?" vytýkal mu, ale vážnost to postrádalo, jelikož se u toho usmíval.
"Nejspíš tě rozčílila ta rána," usoudil Ben se širokým úsměvem. "To se nedivím."
"Není v tom žádná žena, Bene, rozhodně ne tak, jak sis vyložil."
"Aha. Pak tedy zbývá jen jedna možnost: slečna Sinclairová…" vydechl Ben a shovívavě zavrtěl hlavou. "Tobě to pořád nedá spát, viď?"
"Asi ne," přiznal Richard a znovu si přitiskl kapesník k nosu. "Nedá mi to spát a zřejmě - jak se dnes ukázalo - ani se soustředit."
Ben si povzdychl a posadil se vedle Richarda na lavici. "Proboha, přestaň se tím tak trápit!"
"Rád bych dal na tvou radu," zamumlal Richard do kapesníku.
"Tak dej," zvedl obočí Ben. "Maminka a tajemník to s tebou vždycky myslí nejlíp!" poplácal ho po rameni.
"Ano," zasmál se Richard a zvedl mokrý a krvavý kus látky. "A trenér boxu obzvlášť!"



Anne stoupala rychle po schodech tesaných přímo do skály a ani se nepřidržovala skalních stěn, které se těsně svíraly kolem ní. Vyhoupla se nahoru a s očividným potěšením se rozhlédla po kraji.
"To je nádhera! Je vážně vidět daleko!" rozpřáhla ruce a nechala vítr, aby se do ní opřel.
"Moc dobře se na těchhle věžích hlídá," postavil se za ni Kit. "Támhle je druhá," ukázal skoro na opačnou stranu, "a támhle třetí. Vidíme tak do všech stran."
Uznale kývla a zvrátila hlavu, aby vstřebala sluneční paprsky, které příjemně hřály. Náhle jí úsměv z tváře vymizel, otevřela oči a sklonila hlavu zpět.
"Co je, Annie?" všiml si toho Kit.
"Ale… nerozumím tomu," hlesla.
"A čemu?"
"Já… jsou chvíle, kdy by se dalo říct, že jsem skoro… šťastná," opřela se oběma dlaněmi o skalní římsu.
Zasmál se. "A to je důvod ke smutku? Tak teď tomu zase nerozumím já."
"Ne, špatně jsem to řekla," ohradila se. "Já jsem odjela z toho pitomýho Sugarhillu aniž bych někomu nechala aspoň vzkaz. Nechala jsem tam čtyři sourozence a dva z nich jsou ještě dost malí. Utekla jim matka a pak já. Nebo si to aspoň tak budou myslet. Jsou to ještě děti, Kite!" vydechla nešťastně. "Tolik jsme drželi při sobě, abysme to všechno přestáli ve zdraví a já je zradila! A teď se tady rozplývám nad tím, jak voní vítr a svítí slunce a jsou chvíle, kdy na ně dokonce nemyslím vůbec a jsem… spokojená. A navíc TADY!"
"Ve vlčím doupěti," doplnil ji.
"Jo."
"Annie, poslyš, sama jsi říkala, žes neodešla úplně dobrovolně," postavil se těsně vedle ní.
"No, to ne…" uznala.
"Později se všechno vysvětlí. Děláš to přece i pro ně, ne? A nezůstali tam úplně sami."
"Ne," ušklíbla se znechuceně. "Mají tam otce, kterej je sice jejich vlastní, ale je to jenom hnusný ožralý hovado a pak bratra, kterej je to samý v bledě modrým a navíc je to úchyl… ještě, že je Mary malá! Proboha, nechci to ani domejšlet!" zaťala pěsti.
"No tak dost!" popadl ji pevně za ramena a obrátil téměř násilím k sobě. "Nesmíš ztrácet přesvědčení, že děláš správnou věc, rozumíš? Po cestách se nevrací! Když se už jednou na rozcestí rozhodneš, musíš jít dál a neztratit stopu."
Mlčela a dívala se mu do očí.
"A navíc, když John řekl, že tvého tátu najde, tak ho najde," pokračoval opět klidným hlasem. "Nebo aspoň zjistí všechno, co zjistit půjde."
"Jsi o tom tak přesvědčenej," poznamenala.
"To teda jsem. A navíc - až někdo z nás pojede do města a to bude hádám hodně brzo, můžeš poslat bratrům a sestře dopis. To je přece to nejmenší."
Vykulila oči. "To by vážně šlo??"
"No jasně, že jo!" usmál se na ni. Záře jeho krásného úsměvu ji prohřála víc, než to slunce.
"Jsem tak pitomá," zakroutila hlavou a usmála se taky.
"Nemusím s tebou souhlasit, že ne?" drkl do ní ramenem. Vrátila mu lehký šťouchanec a zůstali k sobě přitištěni rameny.
"A co ty, Kite? Máš sourozence?" zeptala se.
"Ne. Alespoň o nich nevím."
"A rodiče? Co se s nimi stalo?"
"Pokud vím, oba žijou a těší se dobrému zdraví," uculil se.
"No a co říkají na tvojí… práci?" zvedla obočí.
Rozesmál se víc, než by čekala. "Matku jsem neviděl asi od svých dvanácti let. Nejsem dítě z manželství a asi chápeš, že to pro matku nebylo nejjednodušší. Chtěla začít žít nějak znova, od začátku a já jsem do toho trochu nezapadal. Tak si mě k sobě vzal táta."
"Ona se tě vzdala??"
"No, taky by se to tak dalo říct," souhlasil bez hořkosti. "Možná to byla jen slabá chvíle, možná si to prostě dlouho promýšlela, ale nakonec to udělala. Ale nedívej se na mě takle, byl jsem a taky jsem naprosto spokojenej."
"A tvůj táta? Co je s ním?"
Znovu se uculil. "Je tady."
"Jak to myslíš, TADY??" zamračila se nechápavě.
"Můj táta je John, Annie," řekl prostě.
"COŽE??" vyjekla.
"Je to tak. Probůh, tváříš se, jako bys měla spadnout dolů!"
"Ale… vy…vypadáš jinak a… říkáš mu Johne…" zakoktala.
"Většinou Johne," souhlasil. "Zvykli jsme si tak. Naučil mě všechno, co umím. A takhle šílená banda tam dole," ukázal do dvora, "to je moje rodina. I včetně toho magora Shakespeara."
Přejela si obličej dlaněmi a pak se ironicky rozesmála. "Tak nevím, co je horší: mít za otčíma Billa, nevědět, jestli vlastní táta vůbec existuje a nebo mít za otce nejznámějšího psance, jehož obrázek s nápisem Hledá se si člověk může dát za rámeček místo fotky!" pronesla.
"To mě nikdy nenapadlo," rozesmál se Kit. "To bych mohl udělat, nejspíš by měl radost."
Opřela se o římsu zády a hluboce se zaklonila. "Vůbec mi nepřipadá, že jsme tu už tejden. Celý mi to připadá jako nějakej sen."
"To je naprosto jasný," usoudil Kit. "Skvělý bydlení, příroda v širokým - hodně širokým - okolí, dobrý jídlo - teda aspoň v některejch dnech, když má službu Spencer nebo David. To je sen."
"To asi je," nemohla jinak, než souhlasit, i když to nemyslela úplně vážně. Opět se usmál tak hezky, že mu ten úsměv nemohla neoplatit.
Pomyslela si, jak je to s ním všechno jednoduché, ačkoliv vůbec netušila proč.
Asi je to nějaká nepochopitelná věc. Někoho má člověk chuť zabít od prvního pohledu, vzpomněla si na Wesleyho. A někoho má hrozně brzo… rád.
"Co se na mě tak díváš?" zpozorněl a přivřel oči.
"Jak?"
"Hezky. Jak taky jinak, s takovýma očima, Annie," řekl mnohem tišeji.
"Jakýma?" zvážněla nechápavě.
"Nádhernýma," zašeptal skoro neslyšně.
V tu chvíli se do nich opřel prudký poryv větru a rozfoukal Anniny rozpuštěné vlasy na všechny strany. Kit zavřel oči a bez přemýšlení se naklonil dopředu, aby se nechal obejmout voňavými tmavými prameny, které mu šimravě klouzaly po tváři a krku, jak s nimi vítr házel.
Pak přestal foukat stejně nečekaně, jako začal a oba stáli tak blízko, že se báli i dýchat.
Anne zatoužila vnořit dlaně do těch jeho prstýnkových vlasů, jejichž některé prameny zbarvilo slunce téměř do zlata. Nijak jí ten pocit neděsil, ani nepřekvapoval a než si to uvědomila, udělala to.
Usmál se na ni tak něžně, až jí skoro vstoupily slzy do očí, protože takový pohled jí nikdo v jejím dosavadním životě nevěnoval.
Pohladil ji po vlasech na spánku, sklouzl prstem po linii čelisti a pomaličku se naklonil, aby ji políbil.
"Kite!!" zařval někdo zdola a doprovodil se dupáním po schodech. Ani trochu sebou netrhli, jako by jim bylo úplně jedno, kde kdo řve, jen se zastavili a znehybněli, poslední kousíček od sebe.
"Kite!!"
Velmi neradi se od sebe odklonili, téměř to bylo fyzicky namáhavé.
Na vrchol hlídkové věže se vyhoupl Shakespeare. "Kite, hledám tě, chce s tebou mluvit John…" začal, ale pak ztratil slova. Chvíli beze slova zíral na němé sousoší před sebou a nemohl nevycítit, co se tu dělo. "Kite?"
Teprve teď se na něj velmi neochotně podíval Kit a o chvilku později i Anne.
"Shaku?"
"No něco jsem ti přišel vyřídit, ale teď mi to zrovna nějak z neznámýho důvodu úplně vypadlo z hlavy," pronesl Shakespeare upřímně.
"Že mě shání John?" napověděl mu Kit.
"Jo, to je ono. Pokud se můžeš dostavit nejlíp hned," pokýval hlavou Shakespeare a neodpustil si věnovat Anne zkoumavý pohled.
Nezačervenala se ani trochu a pohled mu vrátila. Pak se na něj usmála.
"Žádnej citát?"
"Asi ne," zasmál se taky.
Kdesi nedaleko se ozvaly tři výstřely a Anne sebou trhla. Nikoliv leknutím, ale nadšením, jak oba - Kit i Shakespeare - věděli.
"Někdo střílí!" prohlásila. "Půjdeme pak taky? Půjdeme zas?" obrátila se ke Kitovi s dětsky rozzářenýma očima.
"Jasně, že jo. Cokoliv chceš," mrkl na ni a potlačil nutkání ji obejmout. "Pod jednou podmínkou."
"Jakou?"
"Až na mě vyjde služba v kuchyni, budeš zase vařit se mnou. Protože jinak se zvyšuje nebezpečí, že mě jednoho dne tihle starouši ukamenujou!" šťouchl do Shakespeara.
"To si piš!" prohlásil Shake smrtelně vážně a dal Anne přednost na schodech.
"Souhlasím," přikývla a začala sbíhat strmé schodiště rychlostí téměř nebezpečnou.
Kit se chystal vydat v jejích stopách, ale Shakespeare mu škodolibě zastoupil úzký průchod.
"Prudká vášeň mívá prudký konec," poznamenal.
Kit zvedl oči v sloup. "Takže přece citát."
"Varování," upřesnil Shakespeare s úsměvem a ustoupil stranou, aby Kit mohl projít.

22. kapitola - Neztratit stopu 1. část

24. ledna 2010 v 13:27 | Nina Carter |  Rváči
"Slečna Lindsdayová vás přijme, pane Morgane. Ale prosím vás, abyste to zbytečně neprodlužoval."
"Jistě, doktore Hammonde," přikývl Jim, vzal do ruky svůj klobouk a pokročil k pootevřeným dveřím, ze kterých před okamžikem doktor vyšel.
Doktor Hammond však mezi Jima Morgana a ošoupaná futra od dveří položil paži. "Kdyby na tom sama tolik netrvala, nikdy bych to nedovolil," řekl mu tiše. "Není na tom dobře, pane Morgane. Jestli se jí přitíží, budu se zlobit, ať jste detektiv, nebo ne."
"Rozumím. Budu se snažit," řekl Jim bez jakékoliv ironie.
V pokoji panovalo přítmí díky zataženým závěsům a také dusno. Jim tiše přistoupil k posteli a posadil se na připravenou židli.
Přikrývky na posteli se pohnuly.
"Vy jste… Jim Morgan?" řekl slabý ženský hlas.
"Ano, to jsem. Beryl Lindsdayová? Dostal jsem váš vzkaz."
"Ano," přikývla téměř neznatelně. I v tom šeru viděl, jak polovinu její tváře halí bílé pruhy obvazů. "Musím s vámi mluvit, detektive."
Znovu se pokusila posadit, nebo aspoň nadzvednout, ale zřejmě to pro ni bylo velmi bolestivé.
"Ležte, Beryl!" položil jí dlaň na rameno tak zlehka, jak to jen dovedl. "Prosím, ležte. Já vás poslouchám. Proto jsem tady."
Slyšel i cítil pod dlaní, jak namáhavě dýchá. Trpělivě bez pohnutí čekal a setrvával dlaní na jejím rameni. Prohlížela si ho.
"Nejste na detektiva moc hezkej?" řekla tiše a polovina jejího obličeje se pokusila usmát, zůstal však jen napůl bolestný škleb.
Usmál se na ni. "A to jste ještě neviděla moje hochy," zavtipkoval. Rozesmál ji, ale bylo vidět, jak velmi ji to bolí.
"To je teda škoda," usoudila vyčerpaně a položila hlavu zpátky na polštář. Trvalo zase nějakou dobu, než se na něj znovu podívala, ale nenaléhal na ni.
"Mám ráda sladký. Je to moje neřest."
"To má být výzva? Nic jsem nepřinesl, ale příště se rozhodně polepším…"
"Ne, tak jsem to nemyslela. Často jsem chodila do kuchyně, už na to byli zvyklí… tam… v Domě."
"Ano?"
"Ano. Byla jsem tam… i ten večer… tu noc, kdy se to stalo."
"Máte na mysli požár?"
"Jo. Byla jsem v kuchyni. Věděl jste, že někde tam prej ten požár začal? Říkal to šerif a jeho chlapi."
"Ano," přikývl Jim. "Je to velmi pravděpodobné."
Znovu se párkrát sípavě nadechla. "Já jí viděla."
"Koho jste viděla?"
"Nebylo to úplně v kuchyni…jsou tam zásobovací místnosti… komory. Dá se projít ven bočníma dvířkama. A taky dovnitř."
"Někdo vešel pozdě v noci dovnitř postranními dvířky?" ptal se Jim dál a kolem úst se mu objevily napjaté vrásky.
"Musela mít klíče. Byla zabalená v nějakým plédu, nejdřív jsem jí nepoznala, volala jsem na ní, co tam dělá…"
Odmlčela se.
"Na chvíli mi zmizela v té tmě, která dole byla. Myslela jsem, že odešla nebo… proklouzla nahoru. Pak tam všude páchl petrolej. Hrozně moc a potom… dál to znáte."
Odvrátila hlavu a Jim přikývl. "Ano, dál to znám. Ale říkala jste, že jste JÍ viděla. Vy víte, kdo to byl?"
Podívala se na něj tím jedním okem, které nezakrývaly obvazy. "Nejenom to, já jsem JÍ poznala, pane Morgane. Ano, vím, kdo to byl, vím to tak jistě, jako že je Bůh nade mnou. Byla to Hannah Curwigenová."
"Viděla jste její tvář?" řekl Jim a neuvědomoval si, že se k ní naklání blíž.
Pousmála se, pokud se o něčem takovém dalo hovořit. "Jen trochu. Ale viděla jsem její boty. Kus její sukně. Znám jí několik let, vím, jak… jak se pohybuje…věřte mi. A ona rozhodně mohla mít klíče!"
"Já vám věřím," ujistil ji. "Byla byste ochotná to odpřísáhnout před soudem?"
"Jistě, že ano!" zašeptala. "Odpřísáhnu to, kolikrát bude potřeba, před soudem, před Bohem, před kým budete chtít. Tohle přece tý potvoře nesmí projít! Víte, ona si myslela… myslela si, že jsem zemřela. Ale to není pravda," ušklíbla se bolestně. "Aspoň ne… zatím."
"Jste velmi statečná, Beryl," řekl upřímně. Místo úsměvu, který jí způsoboval bolest, mu položila na ruku pravou dlaň celou schovanou v obvazech. Naklonil se k ní ještě víc a ucítil zápach bolesti, potu a masti na popáleniny.
"Děkuji," zašeptala téměř neslyšně a zavřela oči.
"To já děkuji."



Ellen seděla na židli, kterou si přinesla ven před vchod a rozhlížela se. Ještě po týdnu, který už tady strávili bylo těžké se nerozhlížet, protože se prostě nacházeli na neuvěřitelném místě.
Mezi přírodním masivem skal se rozpínaly dřevěné stavby - domky, stáje, stodola - v téměř nepochopitelné symbióze, jako by tu byly odjakživa a vyrostly spolu se skalami.
Celé to tvořilo jakýsi uzavřený kruh, který před nepovolanými zraky chránily skály a křovinaté porosty, takže zvenčí nebylo poznat vůbec nic. Uvnitř byl tichý svět sám pro sebe, malý a kupodivu neuvěřitelné klidný.
Seděla s nohama nataženýma před sebe a s přivřenýma očima chytala na svou tvář sluneční paprsky.
"Ahoj Ellen," ozvalo se vedle ní tak blízko, až sebou trhla leknutím.
"Proboha!" vydechla a zakroutila hlavou.
"Snad ses nelekla?" usmál se Danny a usadil se vedle ní, přímo na dřevěné schodiště.
"Já? Jistě, že ne," odvětila klidně.
"Co děláš?"
"To přece vidíš. Jen sedím."
"To je fajn," usmál se znovu a lehce naklonil hlavu na stranu.
Dělá to často, uvědomila si. Je to divné…ale milé.
Pousmála se nad svou divnou myšlenkou a v tu chvíli si všimla, že dělá nevědomky to samé, napodobuje ten lehký sklon jeho hlavy.
Zasmála se tomu nahlas.
"To je moc hezkej zvuk," řekl.
"Co?"
"Tvůj smích."
"Ach, jistě."
"Myslím to vážně. Moc se nesměješ."
"No, neměla jsem poslední dobou důvody k smíchu," vysvětlila. "Ale to sis jistě všiml i ty."
"Ale ne," prohlásil dotčeně. "Pořád ještě mi vyčítáš, že jsem tě unesl!"
Chvíli na něj nevěřícně zírala, neschopna pochopit, jestli je to žert nebo jestli to myslí vážně, ale pak zjistila, že je to vlastně jedno.
Zasmála se znovu, nahlas a upřímně.
"Vidíš, pořád říkám Wesleymu, že jsem vtipnej a on mi to pořád vyvrací."
"Darebák," konstatovala Ellen suše.
"Jo, darebák. Kde je vůbec Annie?" rozhlédl se náhle.
"Vypadám snad jako její chůva? Nemám tušení," odsekla s lehkým znechucením. "Naposledy jí chtěl Kit ukázat hlídkovou věž. Kde ty máš Wesleyho?"
Pokrčil rameny. "Po pravdě řečeno, taky nevím, někam se vypařil. Možná bych se po něm měl jít radši podívat. Teda ne, že bych já byl chůva…"
"Jistě. Wesleyho skutečná chůva buď skončila v blázinci, vstoupila do kláštera nebo dobrovolně ukončila svůj život," usoudila Ellen ironicky.
"Nikdy žádnou chůvu neměl," rozesmál se upřímně Danny. "Což je možná vážně dobře. Pro tu chůvu."
"Jo. Já chůvu měla. Nejdřív chůvu a potom vychovatelku, Sofii," řekla Ellen a zvážněla.
"Stýská se ti po ní?" zeptal se jemně.
"Ano, stýská. Po ní, po Tonym, po celém našem domě, dokonce i po mém učiteli tance, kterého jsem spíš nemohla vystát. Po každém ránu, kdy jsem se budila ve svém pokoji a po každém společném obědě, protože ze všeho nejvíc se mi stýská po… po…"
"Po otci," doplnil ji šeptem a Ellen jen kývla, jako by nedokázala to slovo říct nahlas.
Dlouhou chvíli jen mlčeli a Danny se díval, jak si lehký vánek hraje s jejími vlasy, uvolněnými z jednoduše spleteného účesu, sledoval její ruce v klíně, semknuté do tvrdého stisku.
"Víš, o čem jsem přemýšlela?" řekla pak.
"Nevím."
"Jaké to je, když se konečně pomstíš. Jestli ta chuť, ta slast je tak silná, že konečně potlačí a umlčí tu ukrutnou bolest… třeba aspoň na nějaký čas. Ty bys to mohl vědět, Danny," zvedla oči ze svého klína a podívala se na něj.
"Já?" zvedl obočí. "El, já to nevím úplně stejně, jako ty. A tohle si říkám už patnáct let! Já nevím. Nevím," rozhodil ruce. "Hrozně rád bych ti na to odpověděl, vlastně bych hrozně rád, aby na to někdo odpověděl mě! Jenže…" odmlčel se pokrčil rameny.
"Tak proč to všechno děláte?" zeptala se. "Tak dlouho."
"Protože zatraceně doufáme, že to je tak, jak říkáš. Že ta slast z pomsty je tak silná, že umlčí tu bolest. Aspoň na nějaký čas," použil její slova. "Sama ses přece rozhodla zúčastnit se pomsty, musíš taky aspoň trochu vědět, proč to děláš."
Podívala se na oblohu, která byla jasná a modrá a ostře s ní kontrastovaly tmavé zuby skalních vrcholků. Ještě stále jí svítilo slunce na obličej.
"Protože jsem viděla to, co máte v obličeji. Ty a Wesley, když jste se poprvé bavili s Flashem. Uvědomila jsem si, že tohle je to, co nechci, z čeho mám obavy. Tohle je bod, do kterého nikdy nechci dojít."
Dlouho se na ní díval vážnýma hnědýma očima, skoro jakoby se bál promluvit. Chvíli ji sevřela obava, že přestřelila, že řekla něco, co neměla.
Něco čím ho ranila.
"Nikdy jsem si neuvědomil, že je to tak děsivý," zašeptal.
"Ne, ne, já jsem to nemyslela…"
"Neurazil jsem se!" zarazil ji. "Jen mě to nikdy nenapadlo, být odstrašujícím příkladem," pousmál se hořce.
"Danny, nemyslela jsem to tak!" zamračila se.
"Ne, máš totiž naprostou pravdu, El," naklonil se k ní. "Ani já nechci, aby ses někdy cítila jako já… jako Wesley… nechci to! Chci, abys toho byla ušetřená."
"Proč?"
Protože mi na tobě záleží! zaznělo mu v hlavě tak jasně, až ho zabolela a musel si skousnout rty, aby to nevyhrkl nahlas.
"Bude to dobrý, uvidíš," řekl místo toho. "Jednou to bude dobrý. Tohle si nebudeme pamatovat a všechno to bude dobrý!"
Oči se jí nezvykle zaleskly a chvíli vypadala, že by se nejraději sesunula ze židle a schoulila se Dannymu do náruče. Ani ne tolik za ta slova, která říkal, jako za ten upřímný a silný tón, který v nich zněl.
Nakonec se však ani nepohnula.
"Tohle si těžko nebudu pamatovat," řekla a do svého hlasu se vší silou pokusila procpat zlehčení. "Nikdy v životě jsem nevypadala hůř."
"Panebože Ellen!" rozesmál se a prohlédl si ji. Ošuntělé šaty, zaprášené botky a vlasy ledabyle spletené do copu, ze kterého jí kratší vlasy vylézaly a kroutily se kolem obličeje. "Ani nevíš, jak moc se pleteš. Nikdy jsi nevypadala líp."



"Matte! Matte, slyšíš mě, sakra?"
Matthew se zamračil a rychle nastrkal zbytky modrých dívčích šatů zpátky do cestovního vaku.
"Jistě, že tě slyším, řveš tady jako na lesy!" zavrčel nepříjemně.
Ian odhrnul keř, který mu stál v cestě. "Tady jsme v lese, jestli sis ještě za ty nekonečný dny nevšiml! Takže trocha řvaní je jenom ku prospěchu, obzvlášť, když volám někoho, kdo zřejmě přišel o sluch!"
Teprve teď se na Matthewa, klečícího na zemi, podíval pořádně.
"Ty jsi zase zíral na ty šaty, že jo?" přivřel oči.
"Cože?? Jistě, že ne a přestaň se do mě navážet!" bránil se Matthew a rychle vstal ze země.
"Jsi normálně nemocný, Matthew, fakt! Jdi se léčit!"
"A ty jdi už do háje!"
"Chlapi, jásejte, bude večeře!" přerušil začínající hádku Deanův veselý hlas. "Chvalte mě do nebes, nesu vlastnoruční úlovek! Co tady na sebe koukáte jako v ringu?" podivil se.
"Ale nic," mávl rukou Matthew. "Ian má vztek, tak si ho vylévá na mě! Nevím, čím jsem si tu výsadu zasloužil. Kde je Elijah?"
Ian zrudl vzteky, ale Dean ho raději předběhl. "Rozdělává oheň, protože BUDE VEČEŘE, slyšeli jste? Jídlo, maso! Tak pojďte a nechce toho."
Maso evidentně zabralo, protože nikdo už neřekl ani slovo a následovali Deana k ohništi. Jeho úlovek sice nebyl tak úplně zázračný, jak vyhlašoval, nicméně dnes večer byla jistota, že se všichni čtyři dosyta nají teplého masa.
Elijah držel maso v obou rukou a lesklá mastnota mu stékala po prstech a po bradě.
Zničeho nic se rozesmál.
"Co je?" zamračil se nechápavě Ian.
"Ale... jen jsem si tak uvědomil, že jsme opravdu rychle přestali vypadat jako gentlemani," otřel si bradu hřbetem ruky. "A pryč je veškerý šarm," zasmál se znovu.
"Mluv za sebe!" prohlásil Dean. "Můj šarm rozhodně není závislý na tom, co mám na sobě a jestli je to čisté. Můj šarm je věčný," mrkl na ostatní.
"Jo," zabručel Ian. "Tady ovšem můžeš oslňovat leda tak medvědice, nebo vlčice. Pokud na ně ten tvůj šarm bude účinkovat."
"Když bude pěkná..." pokrčil Dean rameny a všichni ostatní se rozesmáli.
"A nebo se musíš spokojit s dámskýma šatama," dodal Ian. "Matt má jedny v brašně, třeba ti je půjčí."
"Iane, sklapni!" zvážně okamžitě Matthew.
"Nechte toho!" mírnil je Elijah.
"Jedině, když si je na sebe oblékneš ty, Iane," prohlásil Dean s naprostou vážností.
Představa Iana navlečeného do dámských šatů byla natolik silná, že přicházející napjatou situaci nemohla nezlehčit.
"Abych tě nepraštil!" vyletěl Ian a pokusil se smějícího se Deana vyválet v prachu.
"Kluci, nechte toho, skončíte v ohništi!" varoval je Elijah, ale nijak Deana nebránil.
"Pojďme se radši bavit o něčem vážnějším," snažil se je přerušit Matthew.
"Třeba o čem?" zasípal ze země Dean, přiškrcený Ianovým předloktím.
"Třeba o tom, o čem se nikomu z nás nechce. Že jsme ztratili stopu."
Ian přestal okamžitě klečet na Deanovi a zvedl se. "Já jsem neztratil stopu!"
"Ale Iane! A co pošleme Jimovi za hlášení?" namítl Matthew a napil se z čutory. "Jsme v divočině, je tu plno stop a my se motáme dokola... ale snažíme se, fakt!"
"Matte, já jsem neztratil stopu!"
"Ale nejsme schopni dál pokračovat!" oponoval.
"Je tu spousta stop, Matte, kdybys mě poslouchal. Většina z nich patří indiánům!" zvýšil hlas Ian. "Takže mám teoreticky dvě možnosti - buď prostě zdrhli tak šikovně někam do háje a už jsou na hranicích s Kanadou a my jsme diletanti... nebo je mají indiáni."
Chvíli ticha přerušoval jen praskání ohně.
"Jak mají. Jako, že je unesli?" zeptal se tiše Matthew. "To je nesmysl. Je to rezervace, indiáni neunášejí lidi."
"Jak to můžeme vědět?" namítl Dean.
"Panebože!" vydechl Matthew. "To snad ne!"
"Jsou to dvě možnosti," zopakoval Ian. "Netuším, která je správná a možná teď ani netuším, jak to zjistit. Ale neztratil jsem stopu, Matte, aby bylo jasno!" prohlásil a vztekle hodil klacek do ohniště.

21. kapitola - Rozmyslím si to

3. ledna 2010 v 14:52 | Nina Carter |  Rváči
Celou cestu proklínal tu pitomou bláznivou holku, ale když mu sundali šátek z očí, konečně se bolestivě rozkoukal do světla a uviděl ji, jak sedí na zemi a nepřítomně zírá před sebe, nesmírně se mu ulevilo.
Tedy alespoň v první chvíli. V té druhé měl chuť se k ní rozběhnout a pořádně s ní zatřást, aby vůbec vnímala jejich příjezd! Zdálo se ale, že je jí to upřímně jedno.
Ucítil, jak se mu Danny postavil po boku a ohlédl se po něm. Dlouho se díval do jeho tmavých, světlem oslněných očí.
Jsme tady, kamaráde, co? pomyslel si, ale nahlas neříkal nic. Danny by se rád pokusil o povzbudivý usměv, ale nějak na to neměl sílu.
Oba dva, i Ellen stojící ochable za nimi, se konečně zaměřili na skupinku mužů před sebou. Vlastně stáli nepravidelně rozprostřeni okolo, žádnou skupinku netvořili, ale bylo evidentní, že k sobě nějakým způsobem patří. Dalo se jich napočítat šest, byli většinou nehybní, několik z nich drželo skoro ledabyle pušku a pozorovali je. Jen jeden, určitě nejmladší z nich, stál velmi blízko a žádnou zbraň nedržel.
Zcela jistě mu patřil ten mladý hluboký hlas, kterým na ně hovořil kdesi na návrší a byl to ten, který sem dovedl Anne Retlowovou.
Uprostřed toho všeho stál muž a i když jej nikdy nespatřili na vlastní oči, věděli, že je to on.
"Jsem John Flash," řekl nečekaně tichým, klidným hlasem. "A vy jste na mém území, protože jste to sami chtěli. Pokud se budete chovat podle mých pravidel, nikdo vám nezkřiví ani vlásek. Pokud ne…" nechal větu nedokončenou, snad aby si ji návštěvníci mohli sami domyslet podle libosti. Ellen v duchu usoudila, že v rámci vlastního duševního zdraví si nic domýšlet nebude.
"Děkujeme, že jste nás přijal," promluvil Danny lehce ochraptělým, za poslední dny nepříliš používaným hlasem. "Ačkoliv poněkud zvláštním způsobem."
John Flash se pousmál nezvyklým pokřiveným úsměvem, který byl dokonalou směsí klidné shovívavosti a ironie. "To už patří k věci, mladíku. Tady fungují jiná pravidla. Nicméně, vaše "vstupenka" zafungovala a já se rozhodl vás vyslechnout."
Wesley se opět neubránil, aby mu zrak nevystřelil ke stále nehybně sedící Anne, ale ani tentokrát nedala najevo, že vůbec poslouchá.
"Děkuju," odpověděl prostě Danny.
"Ještě neděkuj," zvedl obočí Flash. "To až jestli zjistíme, jak moc se mi ta vaše nabídka zamlouvá."
"Jistě," souhlasil Danny skepticky a sklopil oči.

Wesley se ušklíbl a nervózně přešlápl, neboť z Flashova obličeje nedokázal vůbec nic přečíst.
Takže tohle má bejt ten, co nás spasí? Ten, co všechno vyřeší? přemítal dál. Čím to, že mi to najednou připadá jako naprostá blbost??
"Hoši se postarají o vaše koně i věci," pokračoval Flash v poklidu. "A my si mezitím můžeme promluvit."
Danny se podíval nejdřív na nehybné indiány, pak na ostatní muže a nakonec trochu nejistě následoval Johna Flashe, který zmizel v nejbližších dveřích.
Ellen poplašeně zamrkala, svádějíc vnitřní boj, zda zůstat raději venku, nebo být v jedné místnosti s Flashem.
Anne nedělala nic.
Wesley rozhodl za ně, přešel k Anne, zvedl ji poněkud hrubě na nohy a při té příležitosti se znovu ujistil, že nedošla k žádné úhoně. Druhou rukou popadl Ellen za paži a obě neurvale postrčil kupředu, ke dveřím, kam vešel před chvilkou Danny.

"Nemusíme u toho být!" namítla Ellen zamračeně, ve stejnou chvíli, kdy Anne vyhrkla: "Pusť mě!"
"Jestli si myslíte, že vás nechám venku s těma chlapama, tak jste na omylu!" vyštěkl a znovu do nich strčil.
Anne se mu chabě vzepřela a nadechla se k námitce, ale nakonec ji spolkla. Byla na to příliš vynervovaná.

Kit Angel zamyšleně sledoval zavírající se dveře a založil si ruce.
"Ty, Spencere," oslovil muže rozložitého do všech stran, "o co myslíš, že může jít?"
"Nemám tušení," zamručel Spencer hlubokým hlasem. "Nemám ani tušení. John o tom s tebou nemluvil?"
"Ne, s tebou snad jo?"
"Ne."
"Ta hezká tmavovláska mu něco dala. Něco, co nečekal," zapřemýšlel Kit. "Víc jsem toho z tý dálky nepostřehl. A o čem mluvili, to už jsem vůbec neslyšel."
"Hezká?" pozvedl obočí Spencer a uprostřed hustého černého plnovousu se mu vykrojil téměř neviditelný úsměv.
"Půjdu jim donést něco k pití," rozhodl se náhle Kit a Spencerovu otázku ignoroval. "Musí mít hroznou žízeň."
"Myslíš, že se něco dozvíš?" zeptal se suše vysoký muž s neobvykle pevným držením těla.
"To nevím, ale rozhodně to aspoň zkusím, Angličane," odvětil Kit bezstarostně, nasadil si klobouk zpátky na hlavu a zamířil ke studni.

"My nejsme žádný lovci odměn ani nic podobnýho," řekl Danny.
"To vím, jinak byste tady ani neseděli."
Wesley se neklidně pohnul na židli, Flashova mírná shovívavost a jeho sebejistota jej popuzovaly, ale snažil se udržet se v klidu a pokud možno v tichu.
"No dobře, pak jste asi informovanej," pokusil se mu úsměv vrátit mírně nervózní Danny.
"Dobrá informovanost je základem jak přežít ve světě, ve kterým žiju já. Ale o tom jste si asi nepřišli popovídat, nemám pravdu?"
"Ne," pokýval hlavou Danny. "Vlastně možná jo... možná taky."
Nadechl se a vyměnil si krátké pohledy s Wesem i s Ellen. Anne se jeho pohledu vyhýbala a navíc seděla co nejvíc vzadu, aby dala najevo, že k nim nepatří.
Flashovy pohledy pochopitelně neušly, ale trpělivě čekal, až se Danny znovu nadechne a promluví."
"Pane Flashi," začal mnohem pevnějším hlasem.
"Johne," opravil ho tiše Flash.
"Johne!" otevřely se náhle dveře a dovnitř vešel usměvavý Kit se džbánkem v jedné ruce a s různorodými plechovými hrnky v ruce druhé. "Napadlo mě, že naše... ehm... no, návštěva bude mít asi po tý dlouhý cestě žízeň, tak jsem něco přinesl!"
"To je od tebe milý," odpověděl mu Flash a věnoval mu dlouhý vědoucný pohled. "A ode mě hloupý, že jsem na to nepomyslel sám. Takže díky, Kite."
"Není zač," usmál se znovu Kit a hrnky tlumeně cinkaly, než je před každého postavil a naplnil studenou vodou. Jinak bylo v místnosti ticho, jen Ellen se neudržela a dvakrát nervózně podupla nohou pod stolem a Wesley si odkašlal.
John Flash stále držel kamennou tvář a trpělivě čekal, dokud Kit nepoložil džbán na stůl a pomalu za sebou nezavřel dveře. Už se tolik neusmíval.
Ellen se špatně skrývaným odporem vzala hrnek do konečků prstů a opatrně se napila. Měla tak velkou žízeň a voda byla tak chladná a lahodná, že jí nedělalo problém hrnek vyprázdnit.
"Kde jsme přestali pánové?" navázal Flash. "Aha, už vím. Chtěli jste mi konečně vysvětlit, proč jste mě tak usilovně hledali."
"Ano," přikývl Danny. "Já jsem Daniel Larabi a tohle je Wesley Shane," kývl bradou směrem k Wesovi. "Jak už jsem řekl - a jak jste tedy sám poznal - nejsme žádný lovci odměn nebo soukromí detektivové."
Flashovými ústy prolétl úsměv, jako by ho taková představa snad pobavila.
"Ano," odpověděl jen.
"Asi to bude znít divně, obzvlášť, když vypadáme tak, jak právě vypadáme," řekl Danny vážně. "Ale máme pro vás nabídku, která by vás mohla zajímat."
"Chceš říct, že byste byli rádi, aby mě zajímala," opravil ho Flash o něco tvrdším hlasem.
"Říká vám něco jméno George Marten?" vyštěkl ostře Wesley dřív, než stihl Danny znovu odpovědět.
Anne i Ellen sebou trhly.
Skvělé, pomyslela si Ellen. Ten šílenec Wesley Shane se jako vždy nakonec nedokáže ovládnout a naštve nejhoršího banditu Západu, který zrovna náhodou sedí naproti nám za stolem. Jak to dopadne potom, to se neodvažuji ani domyslet. Tak co tu proboha ještě dělám???
Zoufale si stiskla prsty, které měla i přes teplo zcela studené. Pokradmu se podívala po Anne, která se zamračila. Bojovala se silným pokušením nakopnout Wesleyho do holeně.
Flash se zahleděl Wesleymu do očí a chvíli se do něj nehnutě vpaloval ostrým modrým pohledem.
"George Marten mi skutečně něco říká, ale pokud se ti zdá, že bychom měli snad něco společného, hluboce se mýlíš, mladíku," pronesl po chvíli.
"To jsem neřekl," připodobnil se Wesley podvědomě jeho tónu.
"To jsem rád," kývl Flash a napjaté držení jeho těla se opět uvolnilo. "Pak se ale musím zeptat, jestli s ním máte něco společného vy."
"Ano i ne," odpověděl Danny. "On je důvodem, proč jsme tady. Kdysi dávno ublížil našim rodinám. Velmi ublížil."
Flash se naklonil lehce hlavu ke straně a nehybně poslouchal, Ellen si ještě více stiskla vlastní prsty a Anne pozorovala, jak Wesleymu ztuhla ramena. Zůstat nezúčastněná začínalo být těžší, když ji to všechno tak zajímalo.
"Jenže to jsme byli ještě děti," pokračoval Danny a sám cítil, jak mluví čím dál obtížněji. "Museli jsme čekat s vědomím, že ten člověk si spokojeně žije, dál si dělá, co se mu zachce a…"
"Jistě, a teď nastal čas si zahrát na boží mlýny," využil malé pauzičky v Dannyho promluvě Flash. "Rozumím vaší bolesti, ale takových, jako vy, je na světě dost. Kdyby se každý z nich chtěl pomstít, vybili bychom se navzájem."
Suchý věcný tón a ta protivná shovívavost v hlase doslova vymrštily Wesleyho se židle. "Rozumíte naší bolesti?? Rozumíte leda tak hovno!!!" zařval.
Ellen neměla daleko k mdlobám.
"Wesley!" popadl ho Danny za rukáv.
"Co??" obrátil hněv proti němu. "Vysmívá se nám tady do očí! To si necháš líbit??"
"To není výsměch, jen fakt," odvětil Flash, se kterým Wesleyho výbuch ani nehnul, nebo tak alespoň vypadal.
Wesley se opřel dlaněmi o stůl a naklonil se. "Já vím přesně, co si myslíte," sykl. "Že jsme dva podělaný srabi, který se celej život užírají touhou pomstít svoje ubohý rodiny, ale nemají koule na to, aby toho hajzla sami střelili do hlavy! Tak já vám něco povím, pane Flashi."
"Johne."
"Tak já vám něco povím, PANE FLASHI, jste zatraceně vedle! Protože až ten hajzl bude chcípat, budu to já nebo Danny, kdo mu prostřelí obě kolena, pak ruce, pak břicho a nakonec mu to napálí přímo doprostřed jeho zkurvenýho ksichtu! Takhle přesně to bude! Jenomže zatím si nezaslouží ani takovou smrt, zatím ne!"
Wesleyho hlas donutil Anne přes všechny nezúčastněnost zvednout hlavu a podívat se na něj. Síla nenávisti, která mu planula z očí a vyzařovala z celého, křečovitě napjatého těla jí donutila pootevřít údivem ústa.
Ellen Sinclairovou zahlcovaly prazvláštní pocity. Jako by ta hrubá, drsná Wesleyho slova najednou chápala, jako to kdesi v nitru cítila přesně takhle, jakkoli se jí z toho dělalo mdlo.
John Flash na sebe nechal ta slova působit a dlouho na oba mladíky hleděl.
"Už rozumím. A mezitím… mezitím, než k tomu dojde," promluvil velice klidně. "Tak si představujete, že se stane CO?"
Wesley dosedl zpět na židli, aniž uvolnil zaťaté svaly.
"Mezitím," promluvil Danny. "se mu zhroutí celej ten jeho zkurvenej svět, ve kterým si žije, kterej si vybudoval šlapáním po ostatních. Mezitím přijde ten parchant o všechno, na čem mu kdy záleželo."
"Určitě příjemná představa," usoudil Flash.
"Neuvěřitelně," připustil Danny s chladným úsměvem.
"Nechci vás zklamat, ale takovým, jako je on, zřídkakdy vůbec na něčem záleží."
"To se mýlíte," slyšela se náhle říkat Ellen. Dívčí hlas všechny tři přítomné muže zarazil a donutil je podívat se přímo na ni. Podvědomě se na židli napřímila, ačkoliv její záda protestovala bolestí.
"Vážně?" lehce se ušklíbl Flash.
"Velice mu záleží na penězích," pokračovala Ellen. "Naprosto jakýchkoli. Na těch, které vydělal, na těch, které ukradl, na těch, které získal ještě horšími způsoby. Záleží mu na všem, co peníze produkuje a posílá do jeho pokladny. Na všem, z čeho by ještě peníze mohl dostat."
V místnosti panovalo hluboké ticho.
"Je také velice pyšný a egoistický, tudíž je pro něj nesmírně důležité, aby ho lidé ctili a uznávali. Nesmírně mu záleží na jeho vlastní velikosti a moci, kterou mu propůjčuje jeho majetek i jeho jméno."
Ticho pokračovalo. Všichni přítomní, včetně Anne, na ni nehnutě hleděli.
"Věci, o které skutečně přijít lze," poznamenal Flash.
"To ano," souhlasil Wesley.
"George Marten je můj nevlastní strýc," pokračovala Ellen odpovědí na dosud nepoloženou otázku.
"Ale podívejme," protáhl Flash ironicky.
"Rodinu jsme si nevybrali," odvětila Ellen mrazivě. "Ačkoliv to nesouvisí s těmito dvěma mladými muži, mám velký osobní zájem na tom, aby mu bylo… ublíženo."
Stále si ji poněkud pobaveně prohlížel. "Kolik je ti let?" zeptal se. Přestože se ho bála, otázka i způsob jejího položení ji hluboce urazila.
"To snad vůbec není předmětem našeho jednání!" sykla ledově.
Danny se zvedl a položil na stůl mezi nimi velký vak. "Předmětem našeho jednání je tohle, pane Flashi. Dvanáct tisíc dolarů, teď a tady do vašich rukou. Můžete si je spočítat."
Tentokrát Flash neudržel svůj kamenný výraz a udiveně protáhl obličej.
"Je to jen záloha. Všechno, co získáme z Martenova majetku, z jeho železnice nebo čehokoliv… bude vaše. Nechceme z toho vůbec nic, nehledě na to, kolik toho bude. To je ta nabídka pro vás. Na oplátku nám vy a vaši muži pomůžete."
"Musím opravdu uznat, že je to velmi odvážné. A že jste mě překvapili," řekl Flash a jeho hlas podivně ztvrdl. "Ale pánové a dámo, já nejsem nájemný lupič, kterého si koupíte za balík peněz ukradený v bance! Vypadám tak snad?!"
Anne si musela dlaní přikrýt ústa, aby jí neuniklo lehce hysterické uchechtnutí.
Nejdřív vyskočil ze židle Wesley, následoval ho Danny a s tvrdým výrazem v očích vstal i Flash.
Všiml si, jak Danny téměř zoufale uchopil Wesleyho paži a tvrdě ji sevřel, až Wesley zalapal po dechu.
"Věřím, že to tak vypadá," předběhl Danny Wesleyho. "A chápu proč. Ale mýlíte se."
"Aha. Už podruhé, že?" ušklíbl se Flash.
"Na penězích nezáleží. Tahle dáma je velice bohatá dědička, ačkoliv na to nevypadá," ukázal na Ellen, která se napřímila ještě víc a přitom zabodla do Dannyho nehezký pohled.
"A to znamená co?"
"Myslíme si, že k tomu, co chceme udělat, jste vy ten nejvhodnější člověk. Nesejde nám na penězích."
Flash se nadechl, ale tentokrát ho Wesley promluvit nenechal.
"A já si navíc myslím, že ta nabídka je pro vás sakra výhodná a vy to moc dobře víte! Takže berte nebo ne!
"Pozor, mladíku."
"Neberete vy, vezme někdo jinej!" rozhodil ruce Wesley. "Rozhodně nejste Bůh, pane Flashi, i když si to myslíte!" obrátil se k prudkému odchodu.
"Počkej!" zarazil ho Flash.
Wesley se obrátil z nehezkým úšklebkem na tváři. "Co?"
"Ta vaše nabídka, pánové, není jen sakra výhodná, ona je přesně řečeno naprosto šílená!"
"Já vím," řekl Danny vážně.
"Jenže to je koneckonců vaše věc," dodal Flash a díval se na vzteky rychle oddechujícího Wesleyho. Pak věnoval ještě jeden zkoumavý pohled Dannymu, dědičce Ellen Sinclairové s bezkrevně bílou tváří a Anne Retlowové s tmavými kruhy pod očima.
"Přestanu posuzovat na základě prvního dojmu," řekl pak. "Dejte mi čas a já se nad tím zamyslím."
"Ehm…no jistě," řekl překvapený Danny a v očích mu znovu bleskla naděje. Měl chuť okamžitě vykopat Wesleyho ven ze dveří, aby náhodou neřekl něco nepředloženého, ale jen na něj významně hleděl.
I Anne zapomněla na nezájem a zvedla překvapeně hlavu.
"Kolik času?" sykl Wesley.
"Kolik bude třeba," řekl Flash a naklonil hlavu ke straně. "Rozmyslím si to."
"Souhlasíme," řekl Danny za všechny a přál si, aby k tomu už nikdo nic nedodal.


* * * * *

"To jsem jen já, pane Martene," ozval se hlas Henryho Jacobse za pootevřenými dveřmi.
"Pojď dál, Henry, myslel jsem, že už jsi odešel," zvedl se Marten překvapeně z křesla.
"Chtěl jsem s vámi ještě o něčem mluvit," vstoupil dovnitř Henry a na okamžik obrátil pohled k Thomasi Strawovi, který stál u okna.
"Jistě. Thomasi, nech nás tu o samotě," pochopil ihned George Marten a gestem ruky Thomase vykázal.
"Sa…samozřejmě, pane," neotálel Thomas. "Nashledanou, pane Jacobsi."
Osaměli.
George Marten se díval na mladíka, který se tvářil vážně. "Copak se stalo, Henry?" zajímal se.
"Mohu se posadit?" ukázal Henry na volnou židli.
"Ovšem, proč se na to ptáš?" pousmál se Marten. Henry se tedy usadil na židli, ale neopřel se, záda držel vzpřímená.
"Měl bych jednu takovou neobvyklou prosbu," začal Henry. "Týká se to Patsy Kellyové."
"Patsy Kellyové?" podivil se George. "Té služebné z našeho domu?"
"Ano," souhlasil Henry. "Té mladičké."
"Proboha Henry, snad se nezajímáš o služebné holky!"
"Ale ne!" ubezpečil ho Henry. "Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že si myslím, že jí někdo ubližuje."
"Ubližuje? Jak to, proboha, myslíš?" nerozuměl Marten.
"Nevím," rozhodil Henry ruce v upřímné bezradnosti. "Minulý týden jsem si toho všiml poprvé, nechtěla o tom se mnou mluvit, ale viděl jsem, jaké má modřiny na krku a na obličeji," pokračoval. "Teď se mi vyhýbá, ale modřiny má zase čerstvé!"
"Henry," zadíval se na něj George a nadobro odložil psací pero na stůl. "Je to jen služebná!"
"Ale je to dívka!" zvolal Henry a v nevědomky vstal ze židle. "Dívka a nějaký muž jí nejspíš ošklivě bije, může to být někdo z tohoto domu! Prosím, můžeš s tím něco udělat?"
George Marten pozoroval svého syna. Doposud v něm dokázal v každém případě číst jako v otevřené knize.
Co je tohle za vzplanutí spravedlnosti? Kde se to v něm tak najednou vzalo? Ten oheň v něm by mě v jiném případě docela potěšil, ovšem můj drahý syn jím plýtvá dosti nesprávným směrem! To se mi nelíbí.
"Henry," pravil však laskavě. "Jsem velice zaměstnaný muž, jak sám víš. Kam bych přišel, kdybych měl řešit každý spor mezi svým služebnictvem?"
Pozoroval, jak Henry viditelně zkrotl a znovu se posadil na židli. "Já vím, ovšemže ano," řekl mnohem tišeji. "Ale je mi to… je mi to tak nepříjemné, když někdo ubližuje ženám."
George ho opět důkladně pozoroval.
"Henry, opakuji ti, že je to jen služebná."
Tentokrát mu Henry vrátil dlouhý pohled, ze kterého nedokázal nic podstatného vyčíst, ale vůbec se mu nelíbil.
"Já vím," řekl Henry. "Přesto tě, otče, ještě jednou žádám, aby ses na to podíval. To je všechno, co jsem ti chtěl."
Povstal, ale stále ještě očekával odpověď.
"Dobře. Rozmyslím si to," řekl Marten.
"Děkuji, otče."


* * * * *


Kit Angel se loktem opíral o dřevěné zábradlí a už dlouhou dobu pozoroval dvě dívky u studny. Přesněji řečeno jednu z nich.
Tmavovláska si rozpustila rozcuchané copy a dlouhou dobu se soustředila na to, aby si umyla dlouhé vlasy v chladné vodě. Vlhkostí získaly téměř uhlovou čerň a padajíc na bílou spodní košilku, kterou měla pod svlečenou mužskou košilí, připadaly Kitovi úchvatné.
"Že jsem kdy miloval? Ach ne, ó ne… já krásu neznal do dnešního dne," ozvalo se mu náhle těsně u ucha.
Kit se znechuceně ušklíbl. "Nech toho, Shaku!" odstrčil tvář muže, který narušil jeho pozorování.
"Já jen komentuju nastálou situaci," pokrčil rameny nevzrostlý muž a opřel se vedle Kita.
"To ty děláš neustále," zavrčel Kit.
"Jo, jenže tahle situace je pro mě nová, tudíž o hodně zábavnější!" zazubil se Shakespeare a založil si ruce.
"Kdybys přestal vtipkovat a radši zjistil, o co jde," obrátil se k němu Kit, "když mě se to zjistit nepodařilo. Jsem si jistej, že jde o něco důležitýho."
Shakespeare pokrčil rameny. "Asi jsi na to šel špatně."
"Tak vymysli něco lepšího!" rozhodil ruce Kit.
"Kite, až bude John chtít, tak nám to řekne sám," namítl.
"Bezva!" prohlásil Kit nenadšeně a odplivl si. Nejvíc ze všeho se chtěl vrátit ke své původní činnosti - pozorování.
Možná si svlékne ještě něco, pomyslel si.
"Šmírujete?" přitočil se k nim neslyšně vysoký vzpřímený muž a zvědavě kopíroval jejich směr pohledu. "Zajímavé."
"Výborně, tys tu chyběl, Angličane. Nechcete se tady postavit všichni do řady?" zamračil se Kit.
"Co mu je?" obrátil se Angličan na Shakespeara.
"Horká krev."
"Ach tak," odtušil Angličan a významně pozvedl obočí.
"Pánové, už mě vážně nebavíte!" napřímil se Kit. "Jdu."
"A kampak?"
Kit přimhouřil oči a na jeho tváři se objevil rozverný úsměv. "Sledujte!"


* * * * *

"Nehodláš si doufám sundat i ty kalhoty??" prohlásila Ellen s upřímným zděšením.
"Co?" vzhlédla k ní Anne skrz závoj mokrých vlasů.
"Jestli se taky hodláš svléknout úplně!" zasyčela Ellen.
"Dej mi pokoj!" odsekla jí Anne. "Chtěla jsem se umejt aspoň trochu, komu to vadí!"
"Zírá na nás celé osazenstvo tohohle... téhle... prostě celé osazenstvo!"
"El, nikdo na nás nezírá, ano? A když, tak rozhodně ne kvůli mojí sundaný košili, ale kvůli tomu, že tu vůbec jsme. Takže mi to je jedno!" ponořila Anne dlaně do vědra a ještě jednou si umyla obličej. Voda byla chladná a příjemná.
"Že mě to ještě překvapuje!" zakroutila Ellen hlavou. "Na takovém místě můžeš udělat ostudu skutečně jenom ty."
Anne neměla chuť na to odpovídat. Neměla chuť vůbec mluvit. Ve skutečnosti neměla ani tušení, jestli právě teď existuje něco, co by dělat chtěla. Cítila se podivně sevřená v zajetí lhostejnosti a marnosti, která měla slabou příchuť zoufalství.
Promnula si vlhkými dlaněmi oči, snad aby ten pocit zahnala, ačkoliv předem věděla, že to nepomůže.
Jsem jenom "vstupenka", jak to řekl Flash. Byla to jenom pitomá lest s přívěškem. Mohli jet jenom s ním, ale protože já husa se ho nechtěla pustit, tak mě prostě vláčeli sebou!
Usadila se na okraj studny.
Co jsem si proboha myslela? Že mi dá do ruky tátovu adresu??
Uvědomila si, že na ní Ellen zase mluví.
"Co je?!" vyštěkla na ní.
"Pouze konstatuji, že míří přímo sem," zopakovala Ellen ledově, nicméně hlasem jí probleskla lehká obava.
"Kdo?" nechápala Anne a rozhlédla se.
"Jeden z těch čumilů, o kterých si tvrdila, že nás nesledují!" vysvětlila Ellen s jistým zadostiučiněním.
Anne se podívala po směru a viděla, že Ellen mluví pravdu. Mladý muž s šedým kloboukem na hlavě si to rázoval rovnou ke studni. A k nim.
Ellen nevědomky okamžitě vystřelila pohledem do stinného kouta, ve kterém si povídali Wesley s Dannym. Byli pohrouženi do svého rozhovoru, Ellen ale viděla, že Danny je po očku neustále pozoruje.
Uklidnilo ji to víc, než by byla ochotna si přiznat.
Anne se podívala do očí přicházejícího muže s výzvou a odporem, kterého si všiml, ale zřejmě se rozhodl na něj nereagovat.
"Zdravím vás, dámy!" řekl zvesela a opřel se o rumpál hned vedle Anne. "Vítejte u nás ve vlčím doupěti. Jsem Kit Angel."
Ellen předstírala, že ho nevidí a upřeně hleděla na střechy dřevěných stavení. Anne neodolala a vzhlédla od svých bot položených v písku.
Usmíval se na ni, hezky, upřímně a zářivě. Chvíli se dívala beze slova na jeho velmi pohlednou, mladou tvář, kterou lemovaly neposlušné prstýnky blonďatých vlasů.
"Vlčí doupě," poznamenala pak, přesto že s ním mluvit vůbec nechtěla. "Dobrý označení."
"Jo, je to doupě plný vlků. Ale jsou hodný, koušou jenom někdy."
Téměř proti její vůli se jí zachvěly koutky úst a málem mu ten zářivý úsměv oplatila.
"Můžu vás provést," navrhl a než stihly obě odmítnout, dodal: "Nebo ne, nejdřív vám představím ty vlky. Jelikož jsou všichni na očích, nebude to nic těžkýho," rozhlédl se. "Támhleten," ukázal na mohutného muže s černým plnovousem. "To je Spencer. Pořád předstírá, že je hroznej bručoun a snaží se zastřít skutečnost, jak moc je to hodnej chlap. Ale neříkejte mu to, mohl by se naštvat! Támhle stojí David, David Knife," obrátil se na druhou stranu a gestem ukázal okna, ve kterém seděl pohodlně usazený mladý muž v modré kostkované košili. "Vsadím se, že jste nikdy neviděli nikoho zacházet s nožem tak, jak to umí on. Já teda ne. Moc toho nenamluví, což mě někdy docela těší."
Zastaneš to určitě i za něj, pomyslela si Anne vcelku vesele a přistihla se, že se poctivě dívá tam, kam Kit ukazuje.
"Ti dva," kývl bradou směrem k zábradlí, u kterého ještě před chvílí postával sám. "Ten vysokej, tomu říkáme Angličan. Je to pravej angličan, myslíme si, že tam snad býval nějakým šlechticem, ale nikdy nám to nepotvrdil," zamrkal a všiml si, jak se na něj Ellen zvědavě zahleděla.
"No a ten druhej je Shakespeare. Říkáme mu tak, protože skoro pořád a za všech okolností cituje Shakespeara. Musím říct, že je to někdy opravdu otravný a on je tak trochu magor."
"Koho?" nechápala Anne.
"Williama Shakespeara!" odsekla Ellen znechuceně. "Sečtělý bandita, jak úchvatné."
"Nic úchvatnýho na tom není," ujistil ji Kit upřímně. "Ani náhodou."
"Na jednoho z vlků jsi zapomněl," řekla Anne.
"Nezapomněl. Jenomže on je jedinej, kdo tu s nenápadným výrazem nezírá z nějaký díry. John Flash, náš velitel. Co víc říct. Je ztělesněním toho slova."
"Vyčerpávající," ocenila Anne jeho monolog.
"Díky," zazubil se na ni znova. "Asi pořád doufám, že mě obdaříš něčím podobným."
Pozorovali se navzájem. Celá ta záře jeho příjemné osoby ji obklopovala proti její vůli, aniž to věděl, utlačoval její pocity marnosti a bezradnosti do pozadí tím svým hezkým úsměvem.
Konečně se na něj usmála taky.
Koutkem oka zachytila v dálce pohyb a když se po něm ohlédla, skoro se fyzicky nabodla na Wesleyho zlý pohled, který jejich směrem upíral.
Co mu sakra zase je?!
Obrátila se zpátky. "Jsem Anne," řekla a Kitův úsměv se ještě prohloubil. "A tohle je Ellen," ukázala vedle sebe, aniž se tam podívala.
"Ellen Sinclairová!" zdůraznila nepřívětivě, nerada, že ji Anne představuje proti její vůli.
Vážný tón jejího hlasu, najednou tak nepatřičný, zabrnkal na Anniny poslední dobou tak obnažené nervy. Musela se hodně ovládnout, aby nevyprskla smíchy. Všechno to lehce hysterické veselí jí zajiskřilo v očích a zazářilo v obličeji.
"SLEČNA Ellen Sinclairová!" zdůraznila Anne a významně zvedla prst.
"Zapomněl jsem použít titul?" rozesmál se uvolněně Kit a tím spustil i lavinu Annina smíchu.
"A políbit jí ruku," připojila se k němu. "Je na to zvyklá."
Vedle sebe uslyšela ostré zasyknutí, jak se Ellen rozhořčeně nadechla, ale než stihla něco říct, popadl Kit její ruku a políbil jí na hřbet.
Ellen jen vykulila oči, ústa se jí stáhla do tenké čárky a znechuceně si otírala ruku do sukně. Výraz v jejím obličeji způsobil, že se Anne rozesmála doopravdy a ten upřímný a srdečný zvuk zasáhl Kita přímo doprostřed hrudi.
Přestal se smát a zůstal na ni zírat jako zhypnotizovaný tak dlouho, dokud si nepřitáhl její oči. Dozníval v nich ještě její smích, ale kdesi pod ním byla naléhavá prosba.
Směj se se mnou, prosím tě, rozesmívej mě, ať se cítím aspoň na okamžik dobře… ať zapomenu kde jsem a proč… ať zapomenu, že nevím, kam jít dál.
Viděl ji tam. Slyšel její hlas a síla toho společného pouta je znehybněla a donutila téměř nedýchat.
"Myslíte si, že je na tom něco vtipného??" rozřízl hustý vzduch mezi nimi Ellenin ostrý hlas. "Moc mě těší, že si tak rozumíte a ani mě to vlastně NEUDIVUJE, ale mě do toho nezatahujte!"
Ani jeden z nich jí neodpověděl, ale rozhodně na to nečekala a obrátila se k důstojnému odchodu. Zastavil ji ale docela jiný hlas.
"Rád bych vám něco řekl," ozvalo se hlasitě. Ellen se rychle obrátila a viděla, jak Flash stojí v pruhu slunečních paprsků.
Vůbec si nevšimla, kdy přišel.
Pohyb na celém dvoře se zastavil a všechny oči se upíraly na Johna Flashe. On se nedíval na nikoho, pohled upíral kamsi nad střechy a skály, které je obklopovaly.
"Jak jsem řekl, přemýšlel jsem o tom," pokračoval stále dostatečně hlasitě. "A přišel jsem na to, že musím něco přiznat."
Utichl i ten poslední zvuk.
"George Marten kdysi dávno udělal i mě něco, co mě přinejmenším vážně naštvalo. A já si řek: není sakra právě teď čas mu to připomenout? Nejspíš jo. A druhá věc je, že i když jste na mě ušili jste na mě boudu s přívěškem, vlastně jste mi přinesli něco, co jsem myslel, že už neuvidím. Je to dost sentimentální, ale udělali jste mi radost."
Odmlčel se, ale nikdo ho nepřerušoval.
"Už mám svoje roky, takže si můžu sem tam dovolit nějaký nelogický čin nebo bláznivý nápad. Takže říkám, já souhlasím s vaší nabídkou, pokud samozřejmě nebudou proti moji hoši."
Wesley měl pocit, že vyskočí na nohy a zařve radostí, ale ztuhl tak, že se nemohl ani pohnout. Cítil, jak mu Danny drtí dlaň, ale nebyl schopen se na něj ani podívat.
John Flash sklopil oči níž a neomylně se podíval na Anne. "Tys mi ho přinesla, ať je to jak chce, Anne Retlowová. Jediný, co ti můžu slíbit je, že se pokusím aspoň něco zjistit o tom tvým tátovi. Možná jsem doopravdy kdysi nějakýho Retlowa znal."
Chtěla se nadechnout, ale nešlo to, jen zkousla rty, až to zabolelo.
"No," přerušil Flash spojení pohledů téměř lhostejně. "A teď hoši na krátkou poradu," kývl na nejblíže stojícího Spencera, ale pochopitelně ho následovali všichni.
Zůstali sami na prázdném dvoře a všichni čtyři se dívali na ten pruh slunečního světla, ve kterém ještě před chvílí stál Flash.
"Páni," řekl konečně Danny. "On souhlasil. Souhlasil!"
"Jo!" kývl Wesley mátožně. "Takže to začíná!"
"Začíná," usmál se Danny se vší únavou uplynulých dní a náhlou radostí a vstal. Přešel na ztuhlých nohách ke studni a bez varování objal Ellen a přitiskl ji k sobě.
Anne se na chvíli zatvářila zděšeně, jako by se bála, že Wesley udělá to samé. Ten ale naštěstí nejevil známky něčeho podobného, jen se znechuceně ušklíbl.
"Bože, Danny, přestaň s tím!"
Danny přerušil objetí, ale ještě na okamžik zůstal dlaněmi na Elleniných zádech. "Omlouvám se," řekl, ale jeho rozzářený výraz o omluvě příliš nehovořil. Posadil se na okraj studny a zkoprnělou Ellen stáhl za ruku vedle sebe.
"To je dobrý, Annie, ne?" obrátil se k ní.
"To… jasně, to jo," zakoktala. "Možná."
"Teď to znamená, že zůstaneš tady?" usmál se na ní a téměř to nebyla otázka. "S námi."
"Ve vlčím doupěti," doplnila hořce.
"Cože?" nerozuměl.
"Ale nic," mávla rukou. "Já nevím. Nevím, jestli zůstanu. Mám chuť nasednout na koně a vypadnout daleko odsud!" zamračila se.
"Ale taky máš chuť tady zůstat a třeba něco zjistit," šťouchl jí do žeber, až sebou cukla.
"Nech mě!" ohnala se. "Já nevím," ohlédla se pokradmu po Wesleym, který stál pořád u dřevěné stěny. "Rozmyslím si to."

20. kapitola - Muž s nejmodřejšíma očima

3. ledna 2010 v 14:50 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *


Ellen Sinclairová se za poslední týdny ocitla v situacích, o kterých se jí nezdálo ani ve zlých snech. Za jedné noci jí shořel domov, byla unesena, nucena dělat hrozné věci jako jezdit na koni, spát venku a jíst fazole, nemluvě o nedobrovolné účasti na vyloupení banky.
O koupeli mohla leda tak snít.
O pořádném jídle nemluvě.
Její společnost tvořili tři nejdivnější lidé, se kterými se doposud setkala.
Myslela si, že už ji nic nepřekvapí, nic nesrazí níž na kolena. Ale když na ni před pár hodinami ze chřtánu tmavého lesa mířily indiánské pušky a teď seděla na jakési složené kožešině, hladová, prokřehlá a kolem se pohybovaly polonazí indiánští muži…měla silný pocit, že se asi rozpláče.
Mám toho dost! To myslím naprosto vážně!
Měla velkou chuť se postavit a oznámit to dostatečně hlasitě všem okolo (bez zájmu o to, že jí někdo nebude rozumět), ale právě pláč číhající vysoko v hrdle jí v tom bránil. Rezignovaně seděla vedle Anne a dívala se na svoje špinavé ruce.
Danny a Wesley byli usazeni jen opodál, na dohled, ale přece jen opodál a na rozdíl od dívek měli svázané ruce před tělem. Ellen Sinclairová prudce zatoužila mít tu možnost stulit se do náručí Dannyho Larabiho a schovat tvář do látky jeho košile.
Poprvé v životě si to dokázala aspoň v duchu přiznat, a zrovna to v žádném případě nemohla udělat.
Danny, který se občasným letmým pohledem ujistil, že dívky jsou v pořádku, se zaobíral v mysli úplně jinými věcmi. Kupříkladu tím, jestli je Wesley schopen se rozzuřit tak, že ho zbije i svázanýma rukama.
"Danny, bože můj, ty jsi snad úplně ztratil rozum!" zavrčel Wesley a oči mu žhnuly vztekem. "Jsi úplnej magor?"
"Wesi, tiše!" sykl Danny, když zachytil pohled jednoho indiánského hlídače.
"Nebudu tiše, dokud mi to nevysvětlíš!!" protestoval, ale podvědomě ubral na hlase. "Ty mi chceš vážně naznačit, že jsi to věděl?? Že jsi celou dobu čekal, až nás ZAJMOU???"
"Chápu, že to takhle zní fakt blbě…" uznal Danny.
"No to teda zní, kamaráde!!!"
"Tiše!"
Oba na okamžik zmlkli, protože mladý indián je s vážným výrazem obešel a chvilku trvalo, než se zase vzdálil.
"To teda zní!" zopakoval Wesley o hodně tišeji.
"Já vím, ale podle mě to byla jediná možnost," hájil se Danny. "Ta ženská mi řekla dost na to, abych si byl jistej…jediná cesta k Flashovi jsou Šajenové, snad ho hlídají nebo něco takovýho…"
"Blbost!"
"To je fuk, ale oni ví, kde je, já jsem si vážně jistej. Můžou nás k němu dovést, když je o tom přesvědčíme. A my takovej přesvědčovací předmět máme!"
"Takže jsi bloudil krajinou, dokud nás nechytnou?" zavrčel zase Wesley. "Opakuji znova: nejsi magor??"
"Wesi, já jsem to považoval za nejrychlejší…"
"A tos mi to, kurva, nemoh aspoň říct???"
"Nikdy bys s tím nesouhlasil," odtušil Danny.
"To si piš, že bych s tím nesouhlasil!!!" zařval skoro Wesley, až se k nim otočili nejen blíže stojící indiáni, ale i obě dívky.
"Wesi, Wesi, prosím tě," naklonil se k němu Danny a rukama svázanýma k sobě mu pevně stiskl napjatou paži. "Teď jsme už blízko, nesmíme si to pokazit, věř mi!"
Wesley se násilím uklidnil a posadil se zpátky na zem.
"Nemáš žádnou jistotu!" odsekl.
"Vyslechnou nás, uvidíš, máme velkou šanci…" pokračoval Danny naléhavě.
"To nevíš! Neznáš tyhle indiány, jsou to divoši, ne jako ti, co jsme znávali jako děti!" opětoval mu pohled Wesley.
"Jasně, že je neznám, celá ta věc je jeden risk za druhým, co jsi čekal?" pokrčil Danny rameny.
"Ještě jednou takovýhle překvapení a neručím za sebe!" prohlásil Wesley vážně. "To, že mi sebrali všechny zbraně, navíc mi svázali ruce a nechali mě čekat v koutě kdoví na co…!!" odmlčel se a stiskl čelisti. "Jsem zvědavej, jestli vůbec někdy vyjde něco aspoň trochu tak, jak bych si to představoval!" řekl a odmlčel se úplně.
Danny neměl tušení, co by na to řekl.


* * * * *


Na travnatém plácku stíněném vzrostlou skálou seděli proti sobě dva muži se zkříženýma nohama a tiše spolu hovořili. Slova byla tak tichá, že jim zdálky nebylo vůbec rozumět.
Zblízka však bylo možné rozeznat šajenský dialekt.
Jeden z těch mužů však rozhodně nebyl Šajen. Nebyl to ani indián.
"Musím tě požádat, abys mi to ještě jednou zopakoval, Černý medvěde," řekl muž. "Je to opravdu podivná historka. Říkáš, že jsou čtyři? Dva muži a dvě ženy?"
"Ano," odpověděl indián s nepatrným kývnutím hlavy. "Všichni čtyři jsou mladí, ty dívky dokonce velmi mladé. Hledají tebe, ale nejsou to detektivové, ani nic podobného. Popravdě je to nejpodivnější seskupení, jaké jsem v této zemi viděl."
"Proč?" otázal se muž zcela vážně a upíral na Černého medvěda lehce přimhouřené modré oči.
"To se mi těžko vysvětluje…jako by k sobě nepatřili a zároveň ano," zapřemýšlel. "Velmi stojí o setkání s tebou a celou dobu tvrdili, že pro tebe mají něco, co budeš chtít zcela jistě vidět."
Muž zvedl obočí. "A co by to mělo být?"
"Tohle," zvedl indián ruku, na které se nyní houpal stříbrný přívěšek. Blesk v uzavřeném kruhu. Nemusel se vůbec naklánět k indiánově dlani, aby věděl, jak umná je to práce.
Znal každý vryp na tom přívěšku, každý jeho detail.
Muž chvíli němě hleděl na indiánského bojovníka, kterému se ve tváři nezachvěl ani sval. I on tohle umění ovládal, přestože indiánem nebyl. Však se to taky naučil od nich a teď se mu to hodilo, jako už mnohokrát v životě.
"Jsou už na cestě?" zeptal se.
"Ano, se všemi opatřeními. Ale mohu je ještě zastavit."
"Ne. Chtěl bych je vidět."
Černý medvěd kývl a vstal ze země. "Náčelník měl takové tušení, že je Rychlý střelec bude chtít vidět. Děkuji ti za pohoštění, …. Ještě jednou ti vyřizuji vřelé pozdravy od náčelníka."
"I já ho zdravím," usmál se běloch poprvé za celou dobu zvláštním, pokřiveným úsměvem.
Černý medvěd se napřímil a na světle poledního slunce vystoupila ošklivá rozsáhlá jizva, která se táhla přes celou jeho holou hruď.
"Bohové s tebou," řekl a položil pravou dlaň na přítelovo rameno.
"I s tebou," odpověděl bílý muž a opětoval indiánský pozdrav.



* * * * *

Wesley seděl v sedle napjatý jako struna, všechny svaly v těle mu hrály nervozitou a v hrudi se mu rozpínalo cosi, co hrozilo každou chvíli vybuchnout.
Proč jsem to nakonec dovolil, nevydržím to, zblázním se!!!
Slyšel svůj přerývaný dech, jeho vlastní šátek přes oči mu zostřoval všechny ostatní smysly - koňský dusot po měkké půdě, vůni lesa, sem tam několik tlumených šajenských slov.
Někde před ním sedí na koni Danny, někde za ním obě dívky, všichni s páskami na očích, odzbrojení, bezmocní a to všechno dobrovolně!!!
Po spáncích pod šátkem mu stékal pot. Uvědomoval si, jak moc mu vlastní nedůvěra ke komukoliv komplikuje tuto cestu, jak mu je skoro jedno, že brzy opravdu stanou před skutečným Johnem Flashem, jak jim slíbil šajenský náčelník. Že měl Danny vlastně pravdu. Že jen musí vydržet potupný způsob téhle cesty. Všechno je mu jedno.
Bezmoc.
Odevzdání.
Důvěra.
Trpělivost.
Nenávidím je, všechny tyhle věci ze srdce nenávidím!!! Neexistují pro mě, nepustím si je k sobě, neprožívám je!!!
Aspoň zbraň…revolver…nůž…
Bylo mu špatně a za zavřenýma očima se mu tvořila rudá kola. Jestli mi z toho hrábne, bude to Dannyho vina, pomyslel si a pokusil se alespoň uvolnit zaťaté čelisti.
"Mračíš se i pod tím šátkem," ozvalo se kus za ním s měkkým šajenským přízvukem. Byl to ten muž, který na ně mluvil ze tmy lesa, ale nyní už nezněl tak tvrdě a nejlépe ze všech Šajenů ovládal jejich řeč. Wesley viděl jeho podobu ještě v šajenském táboře, byl to šlachovitý mladý indián s rysy charakteristickými pro jeho kmen, včetně vystouplých lícních kostí, ale měl pohled tak pronikavý, že se na něj jen tak nedalo zapomenout.
Nemluvil ale na Wesleyho.
"Tohle cestování není zrovna zábavný!" odpověděl nerudný Annin hlas kousek za ním.
"Chápu," ozval se indián s v hlase se mu promítl úsměv. "Nemohu ti ale nijak ulehčit. Snad jen tím, že se na chvíli stanu tvýma očima."
"Jak to myslíš??" nechápala Anne.
"Budu ti vyprávět, co kolem sebe vidím, když ty vidět nemůžeš."
"Jako že mě budeš bavit, abych se nenudila?" neubránila se úsměvu.
"Chceš-li to tak."
"Lepší, než nic," vzdychla si. "Mluvíš dobře naším jazykem," uznala.
"Ó děkuji."
Znovu se usmála. "Jen ten způsob mluvy je trochu legrační. Ještě legračnější, než když mluví Ellen. To je ta holka za mnou. Teda asi…" dokončila nejistě.
"Neboj se, je za tebou," ujistil ji indiánský mladík.
"Ještě nespadla z koně?" otázala se Anne s lehkou ironií.
"Ne."
"Ale zcela určitě jí děsně bolí každý kousek jejího těla," pokračovala Anne a opět se sama pro sebe usmála.
Ellen pochopitelně celou rozmluvu také slyšela a se semknutými rty si přála, aby Annin kůň zakopl a vyhodil svou jezdkyni někam do hustého křoví.
Wesley si uvědomil, že poslouchá jen zvuk Annina hlasu ačkoliv její slova nevnímá a přál si, aby mluvila dál. Pomáhalo mu to se trochu rozptýlit a přestat se aspoň zaobírat bizarními představami, ve kterých si on sám strhává šátek z očí, staví koně na zadní a tryskem mizí mezi skalami…nebo kudy to vůbec jedou.
Pásky z očí jim dovolili sundat, jen když se zastavili na delší dobu, aby se najedli, nebo když měli přenocovat. V tu chvíli je vždy do očí uhodilo světlo a vždy se po sobě všichni podívali, ale neřekli si nic.
Bylo by toho příliš mnoho na tak krátkou chvíli a tak většinou mlčeli, obklopeni stejně mlčenlivými průvodci.
Třetí den únavné, nervydrásající cesty ucítili, jak se terén pod koňskýma nohama mění. Nepravidelné kamenité kopce či skály nutily zvířata zpomalit a jít mnohem opatrněji.
Jestliže první den Annin hlas pomáhal Wesleymu, aby mu doopravdy nepřeskočilo, třetí den už ho její rozhovory s Orlím drápem - jak se indián jmenoval a Wesley se to dozvěděl, aniž po tom toužil - málem stály zdraví. Poté, co včera poslouchal skoro dvě hodiny indiánovo barvité popisování stromů, skal, oblohy a všeho ostatního kolem, měl chuť po něm skočit a uškrtit ho.
Nejlépe tím svým šátkem, který měl na očích.
Anne o ničem takovém neměla tušení, ve svém uzavřeném světě dobrovolné nepříjemné tmy jí indiánův hlas příjemně bavil. Teď už pro ni ani nebyl jen mužem bez tváře, jeho obličej si bez potíží představovala za zavřenými víčky, jeho pronikavý pohled, lesklé rovné vlasy s tenkými copánky po stranách a barevnou ozdobu z peříček a korálků, kterou měl vpletenou do jednoho z nich.
Orlí dráp jí dokázal zbavit zbytku strachu z těchto mlčenlivých mužů. Vlastně by jí vůbec nevadilo, nebýt té pásky na očích, kdyby takhle cestovali dál.
Měla v sobě jiný, mnohem větší strach z něčeho jiného, z něčeho, co se neodvratně blížilo, ať si to připouštěla, nebo ne.



* * * * *


Kit Angel seděl na koni, který stál na vyvýšeném pahorku a prohlížel si blížící se skupinu. Měl šedivý ohmataný klobouk a zpod něj na cestu hleděly hnědé živé oči. Viděl očekávaný průvod a potlačovanou zvědavostí téměř poposedával v sedle.
Němě pozdravil přicházející indiány, kteří mu pokynuli stejným způsobem, takže si mohl šátky oslepené jezdce bezostyšně prohlédnout.
Dva mladí muži v kloboucích a uprášených cestovních oděvech seděli v sedlech napjatí jako struny, jak zcela jistě vycítili, že se něco děje.
Za nimi viděl první z dívek, baculku v uprášených, nedávno zcela jistě pěkných šatech. Seděla v sedle jako by z posledních sil a z celého jejího držení těla už sálalo čiré zoufalství. Hlavu se sice stále ještě snažila držet zpříma, ale ramena už jí dávno poklesla.
Sesedl z koně, vlídně se usmál na Orlího drápa a přistoupil blíž, aby se na ně podíval zblízka. Poslední dobrovolný zajatec byla také dívka, k jeho údivu navlečená do mužských šatů, které na ni plandaly a přes vlněnou kostkovanou košili jí spadaly dlouhé tmavé zcuchané copy.
Díval se chvíli na její obličej, ale díky širokému šátku z něj viděl jen oblou linii čelisti a napětím semknuté rty. Napínala sluch, aby jí prozradil, co nemohly oči, a rukama objímala hrušku sedla.
Vrátil se zpět ke vzrostlému indiánovi se širokým šedivým pramenem v černých vlasech.
"Chce nejprve mluvit s tím, kdo vlastní ten přívěšek," řekl mu. Indián pokývl hlavou a všichni čtyři oslepení zajatci sebou trhli pod zvukem neznámého hlasu.



Kit neodolal tomu, prohlédnout si je znovu, využívaje situace, kdy nemusí své zírání ospravedlňovat. Mhouřil oči a nakláněl hlavu na stranu, až mu na čele naskočila přemýšlivá vráska.
"To je ta dívka," ukázal na Anne vůdce výpravy. "Patřilo to jí."
Kit nezakryl údiv, neboť čekal, že ukáže na jednoho z mužů. "Aha," řekl. "Doprovodím jí teda k Johnovi. Půjde se mnou jeden z vás?"
"Já půjdu," ozval se Orlí dráp.
Anne zbledla ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Najednou se jí nedostávalo dechu a cítila, že není schopná se ani pohnout, ani promluvit.
"Tak to teda ne!" ozval se Wesley ostře a zvedl se ve třmenech, až kůň pod ním leknutím nadskočil. "Sama nikam nepůjde, zbláznili jste se, nebo co?? Nikam nepůjde!!"
Zvedl ruce ke svému šátku na očích, ale v okamžiku u něj byli dva indiáni, kteří hbitě seskočili z koně a uchopili ho každý za jednu paži. Znovu se postavil ve třmenech, připravený se s nimi prát.
"Danny, řekni něco," ovládal se z posledních sil. "Musí se to udělat jinak, ne takhle! Ne takhle!"
"Wesley!" řekl jen zmateně Danny, protože byl sám překvapený a neschopný se v tu chvíli jakkoli rozhodnout.
"Nedá se to udělat jinak," ozval se Kit klidným hlasem. "Žádný nebezpečí tý dívce nehrozí, dávám vám svoje slovo!"
Wesleymu se vydral z hrdla sarkastický smích. "No to jsem se fakt uklidnil! Slovo kohosi ze tmy, no vážně, jsem už naprosto klidnej!!"
Kit se podíval po indiánských bojovnících a znovu zpátky na Wesleyho. "Bude to muset stačit," prohlásil.
"S tím jděte do hajzlu!" odsekl Wesley. "Ta holka nikam sama nejde!"
"Drž hubu, Wesley!" ozvala se konečně Anne. "Kdo ti dal právo rozhodovat za mě??"
Wesley zalapal po dechu. "Cože?"
"Je to můj přívěšek… nebo aspoň byl a on chce mluvit se mnou!" pokračovala rozezleně.
"Nepojedeš tam sama!!" zopakoval Wesley již po několikáté.
"A co je tobě, do hajzlu, do toho??" křikla Anne. "Nic, Wesley Shane, nic!! Udělala jsem, to, co jste chtěli a teď už je konec! Já jedu!!" oznámila a pobídla koně, ačkoliv vůbec netušila, kam má aspoň přibližně mířit.
Wesleyho zaplavila bezmoc a zoufalství a zároveň se cítil smrtelně uražen.
"Ale je to FLASH!" vypravil ze sebe jen.
Anne ucítila, jak někdo chytil jejího koně za otěže a nasměroval správně. "Já se ho nebojím!" zavolala směrem dozadu významně a ani trochu jí nevadilo, že lže, jako když tiskne.
"ANNIE!!!" zařval Wesley, když už slyšel, jak jejich koně klušou pryč. Oba indiánští muži se museli doslova pověsit na jeho paže, aby ho udrželi na poskakujícím koni.
Nic se neozvalo jako odpověď na jeho výkřik. Jen údery koní o tvrdou zem.
Jen ticho.
Tiše zaúpěl a nechal vyčerpaně klesnout ramena.



* * * * *



Slyšela své jméno jeho hlasem ještě několik chvil potom, co už dávno doznělo kolem. To jí dunělo v hlavě.
Ať mi dá pokoj! Ať mi dá pokoj, sakra!!
Kousala si rty tak vehementně, až si je na klusajícím koni prokousla. Na dolním rtu se objevily dvě rudé kapky.
Chutnaly slaně.
Pak poznala, že kůň zpomalil, až se skoro zastavil a někdo jej uchopil za otěže.
Přestala dýchat.
Nejspíš tu omdlím strachy a žádný setkání ani neproběhne, napadlo ji sarkasticky. Měla pocit, jako by se měla setkat s ďáblem a ne s člověkem a cítila, jak se chvěje po celém těle. Ve skutečnosti se strašně chtěla vrátit zpátky k Wesleymu, Dannymu a Ellen a vykašlat se na ten pitomý přívěšek.
Někdo koně zastavil a Anne cítila, jak jí lehce položil ruce na pas. Zmateně poslechla náznak, přehodila pravou nohu přes hrušku sedla a nechala si pomoct z koně.
Její dobrovolnou slepotou zbystřené smysly zachytily mužskou vůni, která ale rozhodně nepatřila Orlímu drápu. Sundal jí dolů tam pomalu a opatrně, že sotva ucítila zem pod nohama. Jako by byla opravdu slepá, spočinula bezostyšně dlaněmi na jeho hrudi a ucítila pod rukama měkkou sepranou bavlnu košile.
Znovu se nadechla jeho vůně, která vyzařovala sílu a uklidňující bezpečí a Anne se náhle z absurdních důvodů cítila o něco lépe.
"Opravdu jsi v bezpečí, nikdo ti neublíží. To slibuju," řekl a pod rukama jí zavibroval jeho hlas.
"Slovo někoho, koho ani nevidím," pousmála se nervózně.
"To už říkal váš přítel, i když poněkud víc nepřátelsky," řekl a v hlase mu také probleskl úsměv.
"Není to můj přítel," zamračila se.
"Povedu tě, ano?" uchopil jí za ruku. Měla jí proti jeho velké hrubé dlani studenou a malou. "Neboj se."
"Nebojím se!" odsekla znovu tu lež a na jejích semknutých rtech viděl, jak se opět zatvrdila.
"Já vím," usmál se a stále se na ni díval. "Věřím ti."
Nechala se vést a vnímala terén pod svýma nohama, kamenitou nerovnou zem, chlad a znovu teplo slunce, uzavřený a znovu otevřený volný prostor.
Zastavili se.



* * * * *


Virginia Cartlandová za brzkého odpoledne nikoho nečekala, proto udiveně zvedla hlavu, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Chvíli neudělala vůbec nic, jen si položila do klína šaty, které spravovala, když se zaklepání ozvalo znovu a jeho poslední dozvuk zmizel do ztracena, jako by se po dveřích svezla zemdlévající ruka.

"Kdo je tam?" ozvala se Virginia hlasitě, ale nikdo jí za dveřmi neodpověděl. Vstala a otevřela je.
Osoba za dveřmi byla drobná žena, uprášená a na první pohled vyhublá a držela se třesoucí se rukou dřevěného zábradlí na zápraží.
Uchopila neznámou ženu za paži, aby zabránila jejímu případnému pádu. Žena zvedla hlavu a zadívala se jí do očí a Virginia rázem poznala, že rozhodně není neznámá.
"Proboha!" vydechla, když vstřebala pohled velkých šedozelených očí přetékajících zoufalou bolestí a nevyplakanými slzami. "Dolores! Dolores Retlowová!"
"Dufferová…" zachraptěla žena a rozkašlala se.
"Dolores, co tu proboha děláš a… jak to vypadáš??" popadla Dolores za ramena a podvědomě jí pomáhala se napřímit. Dolores zamrkala a konečně, jako by s úlevou, jí po obou tvářích stekly průsvitné slané stružky.
"Já jsem udělala strašnou chybu, Virginie!" zašeptala Dolores. "Strašnou chybu…"
A ukryla svou uprášenou tvář na měkkých prsou Virginie Cartlandové v objetí nečekaně silném při jejím fyzickém rozpoložení.
Překvapená Virginia ji přijala do své široké náruče neméně upřímně a pevně, opírala se bradou o její skloněnou hlavu a na okamžik vůbec nezáleželo na tom, jak a proč se Dolores dostala na její zápraží.



* * * * *


Zůstala stát před ním, bezmocná, s páskou přes oči. Copatá dívka v nepadnoucích mužských šatech zatínající ruce do pěstí.
Kývl na Kita, aby jí rozvázal oči.
Mrkala do denního světla, clonila si oči dlaní a snažila se co nejdřív zaostřit na muže před sebou. Pochopitelně věděla, kdo to je a asi si ho předtím nějak představovala, ale v tuto chvíli nedokázala určit, nakolik splnil nebo nesplnil její představy.
Dívala se do těch nejmodřejších očí, které kdy viděla.
Jeho vážná tvář porostlá několika denním strništěm vyzařovala cosi podivného, podobného klidu. Jako by získávala jistotu, že jí tenhle muž rozhodně neublíží a cítila, jak se zaťaté pěsti samy povolují.
"Tak tobě patří ten přívěšek, děvče?" promluvil po dlouhé době ticha.
"Spíš patří vám," odpověděla ještě trochu nejistě.
"Kdysi dávno skutečně býval můj. Jak jsi to věděla?" pousmál se skoro neznatelně podivným, pokřiveným úsměvem.
"Já to nevěděla," přiznala. "Řekl mi to někdo, kdo to náhodou poznal. Čeká taky tam venku," chystala se ukázal směr, než si uvědomila, že vlastně vůbec netuší, kudy se sem dostala.
"Někdo chytrej," doplnil si s jemným sarkasmem. Anne na to nic neřekla.
"Ten přívěšek se ale nějak dostal do tvých rukou. Moje zvědavá otázka zní: jak?" pokračoval.
"Není to žádný dobrodružství. Dala mi ho matka," řekla prostě. "Tedy spíš odkázala. Ani nevím, že ho měla, nikdy jsem ho u ní neviděla. Nejspíš ho schovávala nebo co já vím."
Na Flashově výrazu s neustále mírně přimhouřenýma očima se nezměnilo vůbec nic. "Tvá matka?"
"Ano, pane."
"Říkáš odkázala. Tím myslíš, že zemřela?"
Anne se ušklíbla. "Ne i jo. Zmizela. Utekla. Nemám tušení kam."
Slyšela ve svém vlastním hlase mrazivý klid, který se při pomyšlení na matku donutila cítit. Fungovalo to i navenek.
"Ach tak. A ona ti nechala právě tohle?"
"Jo," řekla dívka. "Divný, co? Ale, víte, pane… pane Flashi…"
"Johne," opravil ji jemně.
"Johne," donutila se vyslovit. "Hledám svýho tátu."
Zatvářil se mírně pobaveně. "Tohle zrovna není příhodný místo."
"Nehledám ho tady!" zamračila se nad jeho úsměvem. "Byl to policajt. Detektiv. Když jsem zjistila, že je to věc, co patřila vám, napadlo mě…no, napadlo mě třeba, jestli vám ho…no…"
"Nesebral?" doplnil ji.
"Jo," hlesla. "A že byste třeba mohl vědět… co se s ním stalo, nebo kde je. Jmenoval jste Retlow. Znal jste ho?"
Věděla, jak je ta otázka troufalá, jak hloupá a jak zoufale toužebně zní, ale jinak se zeptat neuměla.
Mlčel a tvářil se vážně.
"Je mi líto děvče," zavrtěl pak záporně hlavou.
Zklamání ji zavalilo jako velká vlna, víc, než by čekala ji zapálilo v očích a sevřelo žebra. Nevydržela se na něho dívat, sklopila oči a zahleděla se na udusanou zem.
"A co tví přátelé tam venku? Jen doprovod?" otázal se tiše.
"Nejsou to mí přátelé!" odsekla vztekle. "Chtějí s váma mluvit o svejch… záležitostech. Se mnou nemají nic společnýho. Já jsem jenom…"
"Vstupenka," doplnil ji Flash zamyšleně a zvedl svou pravou ruku až téměř ke svým očím. Až teď si všimla, že má kolem prstů namotanou koženou šňůrku a z dlaně mu visí její stříbrný přívěšek.
Vlastně jeho, opravila se v duchu. Dívala se na něj ze svého místa a v tu chvíli ten drobný předmět ze srdce nenáviděla. Kéž by nikdy neexistoval, všechno by bylo jinak! Úplně všechno, sakra!!
Z úst se jí vydral tichý, přerývaný nádech.
"Co mi chtějí tak důležitýho?"
"Řeknou vám to sami, mě se to netýká," odpověděla prázdně. Ze všeho nejvíc měla chuť sednout si na zem a opřít si hlavu o kolena, jakou najednou cítila únavu.
Slyšela, že udělal dva kroky a pak jen ucítila, jak jí uchopil za bradu. Jen velmi jemně jí donutil, aby se mu podívala do očí.
"Já jsem se ale rozhodl, že budu věřit vstupence," řekl velmi tiše. "Jak ti říkají, děvče?"
"Anne."
"Tak co myslíš, Anne," položil důraz na její jméno. "Mám je vyslechnout?"
Polkla, jak se jí ostrý modrý pohled zavrtával do očí. "Já…ano. Ano. Udělali pro svou věc hodně. Opravdu hodně."
Při posledních slovech si neodpustila úšklebek, nad kterým zdvihl obočí. "Mám rád historky. Mít víc času, rád bych si tu tvojí poslechl."
"Nechtěla bych to vyprávět," přiznala upřímně a pokusila se uhnout z jeho byť jemného držení.
Kde je můj odpor k chlapům? uvědomila si náhle, že se opravdu nebojí a její obličej se mimovolně roztáhl do údivu. Já už vážně ničemu nerozumím…
Všiml si toho, ale nic neříkal.
"Tak tedy říkáš, že mám vyslechnout, co mi přišli říct? Nebo nabídnout?"
"Nejspíš jo," vzdychla si.
"Tak fajn. Kite, Davide, doveďte je sem!" houkl směrem za Anne. Ani neměla sílu se otočit a zjistit, na koho mluví, nebo co se tam děje. Bylo jí to jedno.
"Budou tu hned. A ty tu na ně počkáš, Anne Retlowová," znovu podržel její jméno na jazyku.
Už neměla sílu se na něj podívat, sedla si na zem, objala kolena pažemi a položila si na ně hlavu.
Najednou necítila žádný strach, ani sebemenší nervozitu, vlastně ani vztek, byla jen zklamaná, prázdná a nesmírně unavená.

19. kapitola - Bloudění 2. část

3. ledna 2010 v 14:49 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *

Bylo nádherně, nebe jako vymetené, azurové, po včerejší větrné smršti ani památky. Odráželo se v hladké ploše jezera, blízko kterého zastavili a jen vyjímečně se v jeho hluboké modři objevil osamělý bílý obláček, nadýchaný jako cukrová vata.
Anne ale nevypadala, že by jí krásný den způsoboval kdovíjak dobrou náladu. Nevypadala ale ani, že by měla náladu špatnou. Prostě mlčela a dívala se kolem sebe, poddávajíc se houpavému rytmu koně. Sama nevěděla, jak se vlastně cítí a rozhodně o tom nehodlala polemizovat ani v duchu sama se sebou. Ten včerejší nečekaný zážitek jim všem vryl do tváře pečeť bledého strachu, který se lehce objevoval i přes veskrze příjemné počasí.
Sama se cítila klidná, až příliš klidná na to, co se stalo. Jako by si pořád neuvědomovala, jak málo stačilo…Prostě jsem ten strom zahlídla…nebo vycítila. Jen jsem běžela. Proč jsem to udělala? Jak to mám sakra vědět?? Copak jsem o tom mohla stihnout zapřemýšlet?? Copak to není úplně jedno???
Rozčilovaly ji Dannyho upřené pohledy, které na ni teď často vrhal. Velmi si přála, aby to nedělal. Měl by se raději chovat jako Wesley, který si dával velký pozor, aby o ní ani jednou nezavadil pohledem.
To Ellen naproti tomu bledla ještě teď, kdykoliv si vzpomněla na obraz padajícího kmene. A na ten zvuk. Hrůzostrašný, hlasitý, ostrý. Raději se snažila na to vůbec nemyslet, aby jí nechytala závrať i v koňském sedle.
Po obědě, kdy Ellen opět podřimovala, Danny se s láskyplnou péčí staral o koně, Anne téměř nedočkavě uchopila revolver a hluboce vydechla.
Zamířit, natáhnout, cvaknout. Zamířit, natáhnout, cvaknout.
Bylo to opravdu uklidňující. A příjemné. Trochu se usmála do sluníčka a opravdu se cítila mnohem líp.
Jen Wesley dnes neměl náladu čistit zbraně, jak mě ve zvyku. Nechtělo se mu vůbec nic.
Zvedl se na nohy protáhl se.
"Půjdu se kousek projít," řekl směrem k Dannymu a vkročil do stínu stromů. Přidal do kroku, rytmicky přeskakoval kořeny a vyběhl stoupající stezku až k malé skále na kterou vylezl. Když se posadil na ostře řezané kameny, měl odtud výhled na kus jezera a lesnatý kopec.
Zavřel oči a nadechl se voňavého vzduchu. Pak uslyšel, jak zvuky přírody narušuje pravidelný rytmus kroků a věděl přesně, kdo se objeví za chvíli za jeho zády.
Myslím, že nejsem rád. Ne, nejsem rád.
"Nechci tě rušit," řekl Danny omluvně a tiše se posadil na kámen vedle něho.
"Ale rušíš."
"Chci si s tebou jenom nerušeně promluvit," pokračoval Danny. "Tohle se mi jeví jako ideální místo."
"O čem?" zeptal se tedy Wesley nepříjemně.
"O přívěšku."
Povedlo se mu Wesleyho překvapit. "Cože? Proč o přívěšku?" nechápal.
"Už o tom přemýšlím několik dní," přiznal se Danny. "A ta včerejší záležitost mě v tom utvrdila."
Wesley se ušklíbl. "Pořád tomu nerozumím," oznámil.
"Já vím, mluvím v hádankách, promiň," řekl Danny. "Máš ho?"
"Jistě, že mám!" sáhl Wesley do kapsy, odkud vytáhl v šátku zabalený stříbrný přívěšek. Vytahoval ho na světlo opatrně, tak jako vždycky a nechal ho chvíli lesknout se na slunci.
"Tak co je s ním?" obrátil se k Dannymu.
"Chtěl bych, aby ho nosila Annie."
"Co??" zasmál se Wesley nevěřícně.
"Myslím, že je to fér. Rozhodně si už takovou důvěru zaslouží, patří jen jí a takhle si opravdu připadám jako zloděj," řekl Danny a vážně se na Wesleyho zahleděl.
"Najednou tě to tak popadlo?" byl Wesley ironický. "Předtím sis tak nepřipadal?"
"Byla to přece jediná možnost, víš to sám!" zamračil se Danny.
"A teď je to jiný?"
"Jo."
Nemusel nic víc dodávat. I Wesley to věděl a nedokázal mu odporovat. Teď je to jiný. Má pravdu.
"No, já vlastně…vlastně proti tomu nic nemám, jestli ti jde o tohle," řekl nakonec a pomalu položil přívěšek vedle místa, kde Danny seděl.
Danny ho pozoroval. Pronikavě, mlčky, těma svýma čokoládově hnědýma očima. Tak, jak to nesnášel.
"Co ještě??" téměř zavrčel.
"Měl bys jí ho vrátit ty."
"Cože?? Zbláznil ses??"
"Ale Wesley…" namítl Danny, ale víc nestihl.
"Bože Danny, já rozhodně nejsem žádnej vyjednavač, to víš sám!" rozhodil ruce. "Navíc mě nemůže vystát a já nemůžu vystát jí!"
"Ale Wesley!" řekl Danny tentokrát úplně jiným tónem.
A zase ten jeho pitomej pohled!
"Co??" odsekl Wesley téměř útočně. Danny jakoby zvažoval, zda má vůbec pokračovat. Nakonec usoudil, že ano.
"Ty že jí nemůžeš vystát?" naklonil hlavu ke straně a skoro vlídně se zadíval na svého přítele.
"Ano!"
"Aha. A proto na ni zíráš, kdykoli k tomu máš příležitost? Proto už jsme několikrát zastavili a tábořili u jezera, jenom proto, že miluje vodu a ty se díváš, jak se celá rozzáří?? A nemluvě o tom, že když se chodí koupat…"
"Tak to by stačilo!!" zavrčel Wesley nepřátelsky. "To je blbost, Danny!! A navíc zrovna ty mi budeš předhazovat takový nesmysly? Ty?? Každou polovinu noci hlídám, myslíš že nevidím tebe a Ellen, jak spíte v objetí?? To má bejt co, bratrská láska???" vyplivl pohrdavě.
"Je zimomřivá," řekl Danny klidně. "Líp se jí tak spí. A mě vlastně taky," odtušil klidně. "Už ani nevím, jak to začalo, ale mám to rád, zvykl jsem si na to."
Wesley doufal v nesouhlasný odpor, ale klidné přiznání ho rozhořčilo ještě víc.
"No tak to je nádhera!" zvolal ironicky. "Jaká romantika!"
"Wesi, prosím tě!" řekl Danny tiše, ale s důrazem a uchopil kamaráda za ramena. "O čem se to tu bavíme?"
Wesley se ale mračit nepřestal a uhnul pohledem.
"Jestli si myslíš, že to nějak…nedává smysl, nebudu tě nutit, abys jí to vracel ty," řekl Danny. "Ale Annie Retlowová včera zachránila život mýho nejlepšího přítele, mýho nejbližšího člověka, nevím, proč to udělala, ale udělala to a já klidně půjdu a budu jí klečet u nohou, i když ani to by asi nevyjádřilo mojí skutečnou vděčnost! A dám jí to sám, protože už předtím si zasloužila to nosit, ale teď je moje ostuda, že to mám v kapse ještě já!"
"Proboha Danny!!!" zaúpěl Wesley zoufale a vyskočil na nohy, čímž setřásl přítelovy ruce ze svých ramen. "Fajn, fajn, tak fajn!!! Myslíš si, že jsem idiot, kterej si nic neuvědomuje!!"
"Nemyslím."
"Fajn, vrátím jí to já. Ale nečekej, že z toho bude kdovíjak u vytržení," zabručel Wesley a narval si přívěšek znovu do kapsy.
Danny se na něho usmál, vlídně a upřímně, se vším potěšením, které cítil z toho, že je Wesley živý a zdravý.


* * * * *


Ležel na břiše, přitištěný na okraji skály a pozoroval z výšky dva muže. Před chvílí se hádali a jejich hlasy doléhaly až k němu a tříštily se o nevysoké skály okolo, ačkoliv jednotlivá slova neslyšel.
To ale nebylo důležité. Věděl, že by jim nejspíš stejně nerozuměl.
Nyní oba seděli a tiše spolu rozmlouvali a on mezi nimi vycítil souznění.
Silné souznění.
Zafoukal vítr a vmetl mu do tváře pramen jeho rovných černých vlasů. Pomalu jej odstranil dlaní a dál upíral na muže pod sebou úzké temné oči tolik podobné očím dravce, dokud se nezvedli a nevydali se stezkou zpět.
I on se po chvíli zvedl. Širokou dlaní si otřel z holé hrudi ostré kamínky, které se mu tam dlouhým ležením vtiskly, a tiše jako shrbená divoká kočka se plížil zpět.


* * * * *


Tábořili téměř na druhé straně jezera, u kterého obědvali a blížící se večer se odrážel v nedaleké hladině. Wesley ji chvíli pozoroval, jak nehybně sedí a dal by v tu chvíli cokoliv za to, aby věděl, o čem přemýšlí.
Nadechl se a vykročil natolik hlasitě, aby o něm věděla.
"Ahoj," hlesl nejistě a posadil se vedle ní. Přesněji řečeno to nebylo úplně vedle, jelikož mezi nimi zelo prázdné místo.
"Ahoj," odpověděla a krátce se na něj podívala.
"Jsi v pořádku?" zeptal se stále týmž nejistým tónem.
"Mě nic není," ujistila ho. "Nic se mi nestalo, jsem v pořádku. A ty?"
Tuhle otázku slyšel velmi nerad. "Jistě, já taky, ano."
"Fajn," řekla a vrátila svůj pohled zpět na štíty vzdálených skal, které se koupaly ve světle večerní oblohy.
"Fajn," řekl on a musel uznat, že je to pohled opravdu krásný.
Tak do toho, nebo tu budeme sedět do rána! snažil se povzbudit sám sebe. Co je sakra na tom vrátit někomu půjčenou věc??
Polkl a pokusil se v sobě potlačit škodolibý hlas, který se vysmíval slovu "půjčenou".
"Annie, ještě jsem chtěl…chtěl jsem ti něco vrátit."
Nedíval se na ní, ale cítil, jak se k němu překvapeně obrátila.
"Cože?" podivila se. "Jak to myslíš?"
"Tak, jak to říkám," skoro se na ni utrhl. "Patří to tobě, tak…tak si to prostě vem," otevřel dlaň.
Mlčky zírala na stříbrný přívěšek v jeho velké dlani. Pak upřela oči na jeho tvář a on se neubránil tomu, aby se na ni podíval.
"Co to má znamenat?" zeptala se podezřívavě.
"Co?" zamračil se. "Co by to mělo znamenat?? Je to snad tvoje, nebo ne?"
Sledoval, jak se jí oči zúžily.
"K tomu tě donutil Danny, že jo?" ušklíbla se.
Nedokázal se ovládnout, aby na ni chvíli nezíral jako slabomyslný.
"No co je??" pokračovala. "Holka udělala něco nad rámec svejch povinností, tak bysme jí asi měli něčím odměnit! A koukej to udělat ty, Wesley, protože to bude dělat lepší dojem!" vychrlila na něj.
Prudce vstal. "Ty mě teda dokážeš vytočit!" vyštěkl. "Tak nějak jsem předpokládal, že tě to přinejmenším potěší, nechápu, jak jsem na to přišel!" pokračoval ironicky. "Aha, jasně, už vím - asi proto, žes neustále ječela něco na způsob "vraťte mi to, co mi patří, vy zloději"!"
"Nebuď trapnej!" vyskočila.
"Já?" zdvihl obočí. "JÁ?? Víš co?? Tady to je a dělej si s tím, co chceš!" mrštil s přívěškem na zem, až kovově třeskl o kamenitý břeh.
"Ale prosím tě, nepředstírejte, že už to najednou nepotřebujete!!" ušklíbla se.
"Potřebujeme tebe!!"
Nehybně se na sebe dívali, jak v nastalém tichu doznívala poslední řečená věta. Anne našla hlas v sevřeném hrdle jako první.
"Co…co jsi to říkal?" zašeptala zmateně.
Wesley projevil v duchu zoufalé přání, aby se z toho jezera zvedla nějaká obrovská vlna a smetla ho z povrchu země. Pochopitelně se nic takového nestalo a hladina byla dál klidná a hladká.
Pochopitelně!
Zato uvnitř Wesleyho se začala zvedat jedna pořádná vlna vzteku.
"Annie, ty jsi…ty jsi tak pitomá!!"
"Cože?"
"Ty jsi tak pitomá holka!" pokračoval. "Žiješ si v tom svým zatraceným černobílým světě a všechno ostatní je ti jedno, ty mi prostě jen tak zachráníš život a ani trochu u toho nepřemejšlíš, prostě přede mě jen tak skočíš a NEPŘEMEJŠLÍŠ, protože ty prostě nepřemejšíš u ničeho, že jo, ono je to tak jednodušší!!" vychrlil na ni a s každým slovem zvyšoval hlas. "Nikdo kromě Dannyho by pro mě nic takovýho neudělal a když ti člověk chce poděkovat, tak se kvůli tý svý idiotský hrdosti všemu jedině vysmíváš!!!"
"To jsem si teda nevšimla, že ses mi chystal poděkovat!!" vyjela na něj, když se konečně vzpamatovala. "Jak je to možný, Wesley Shane, že vždycky, když si myslím, že seš lepší, než seš, zachováš se naschvál jako naprostej kretén!!!" udeřila ho oběma rukama do hrudi tak nečekaně, až zavrávoral. Chtěla to v ráži udělat znovu, ale tentokrát narazila na tvrdé zaťaté svaly, které se nepohnuly ani o píď.
Sám jí popadl za ramena a bolestivě stiskl.
"Táhni do pekel!" sykla na něj a přivřela oči bolestí.
Odstrčil jí a zaťal pěsti, jako by se držel vší silou, aby ji neztloukl.
"Dej si pozor na jazyk!" varoval jí a do hlasu mu problesklo jakési zoufalství.
Slyšela ho tam.
Něco uvnitř jí ostře říkalo, aby přestala, aby už mlčela, aby se otočila na patě a odešla.
Prostě ne!!
"Nebo mi uděláš CO??" založila si ruce s provokativním úsměvem.
Na zaťatých pěstech mu zbělely klouby ještě víc.
V jednu chvíli vykročil, až se přikrčila a doopravdy čekala ránu…a v další chvíli ji svíral v náručí a líbal.
Vůbec netušila, jak k tomu došlo a pravděpodobně ani Wesley.
První polibek v životě Anne Retlowové měl do něžného objevování daleko, byl dravý, zuřivý a majetnický. Nemohla dýchat, jak ji svíral, ale ten pocit, který jí projel jako žhavý blesk, posouval na vedlejší kolej všechny druhotné potřeby, jako je dýchání.
Ten pocit, ve kterém se ukrývaly odpovědi na všechno to napětí mezi nimi. Ten pocit, ve kterém se ukrývaly odpovědi na všechny otázky světa.
Konečně jim dovolil oběma se nadechnout a jeho polibek zněžněl. Měl dojem, že kdyby v tuhle chvíli chtěl, dokázal by bez potíží vyrvat ze země tu skálu, která byla za nimi a hodit ji jednou rukou na druhou stranu jezera.
Ze srdce toužil, aby se takhle cítil pořád.
Opřená o něj se postavila na špičky a naléhavé líbání mu neobratně opětovala.
"Annie," oddálil ji od sebe na okamžik. "Ty vážně nejsi žádná lehká holka, viď," vydechl objevně.
Vzápětí by si nejraději nafackoval. A pořádně.
Anne téměř zůstal ten fascinovaný výraz na tváři, nateklé rty i rozpálené tváře, jen oči jí ztmavly vztekem.
Přání Wesleyho Shanea se splnilo.
PLESK!! vyťala mu facku, až se mu zajiskřilo před očima.
"Idiote!" sykla a vyrazila pryč.
"Annie!" chytl se za tvář a hmátl po ní, aby ji zastavil. Příliš pomalu a příliš neohrabaně. "Annie...počkej...!!"
Sebrala ze země pohozený přívěšek a vyrazila stezkou zpět, aniž se ohlédla.
Wesley nakopl nejbližší kámen a zuřivě zaklel. Necítil, jak ho zabolela noha, ani necítil, jak ho ostře pálí zrudlá tvář.
Bože, ona má pravdu.
Já jsem NAPROSTEJ KRETÉN!!!
Anne naklusala zpátky k tábořišti a kupodivu ani jednou na stezce nezakopla. Danny i Ellen k ní udiveně vzhlédli, ale jejich pohledy ignorovala, už za chůze si zavazovala šňůrku s přívěškem kolem krku a zvysoka se posadila ke svým věcem.
Protichůdné emoce v ní bublaly natolik, že vůbec nebyla schopná vydat ze sebe slůvko.
"Annie?" odvážil se Danny po chvilce. "Stalo se něco…?"
"Jistě, že NE!!!" zařvala a prudce vstala. "Musím si odskočit," oznámila a zmizela mezi nejbližšími stromy.
Ellen a Danny se po sobě podívali.
"Ti dva se jednou zabijou," konstatovala Ellen suše. "A možná to bude dřív, než vůbec někam dojedeme."


* * * * *


Wesley seděl nehnutě a vypadal tak v noční tmě jen jako o něco tmavší, nehybný stín. Měl zavřené oči a dýchal tak potichu, že mohl slyšet oddechování všech ostatních. Dokázal je v těchto soustředěných chvílích rozeznat jen podle sluchu.
Pousmál se nad tím nesmyslem a otevřel oči, se zpola zakloněnou hlavou viděl tmavé větve a mezi nimi o něco světlejší oblohu plnou hvězd.
Sklonil hlavu a podíval se blíž k vyhaslému ohništi, kde se rýsovala spící Ellen a Dannyho, který ji držel v objetí tak, aby spočívala hlavou na jeho hrudi. Z obou vyzařoval takový klid a souznění, až Wesleyho tupě dloublo někde uprostřed hrudi.
Podíval se víc vpravo, na osamělé spící tělo a dloubnutí se ozvalo znovu, ostře a s vyšší intenzitou. Poslední dva dny strávil tím, že se marně pokoušel přiblížit se Anne a vyplodit ze sebe něco jako omluvu, ale při svém ubohém počínání si připadal jako kretén mnohem vyšší kategorie, než do jaké byl zařazen.
Musím se přece soustředit na úplně jiný věci! Využít co se dá, ze všeho vymáčknout maximum, tak jako doposud a…dokonat to, co bylo započato kdysi dávno.
Uzavřít ten kruh a jednou pro vždy z něho vypadnout ven.
Cosi nehlučně zašustilo v křoví, Wesley zpozorněl jen trochu, uklidňovala ho tíha brokovnice opřené o stehna a navíc to bylo beztak nějaké zvíře.
Po chvíli se podobný zvuk ozval znovu, mnohem blíž a na jiné straně lesa.
Wesley se napjal a potichu vstal. Zaposlouchal se a najednou to uslyšel: mnoho podobných tichých zvuků okolo nich, plíživých, výhružných.
"Danny!" zasyčel tiše a šťouchl do spícího špičkou boty. Ten otevřel oči a okamžitě držel v ruce druhou pušku.
Násilím probuzená Ellen se nemusela vůbec na nic ptát, aby pochopila, že se blíží nějaké nebezpečí.
I Anne se posadila. Co je to?? Zvíře?? Člověk??
Náhle se blízko nich, víc, než by se dalo očekávat, ozval hlas. Hluboký a drsný a ačkoliv řeč, kterou použil, byla naprosto neznámá, její tón byl výmluvný.
Wesley na to místo zamířil brokovnicí a Danny uchopil Ellen za ruce a zdvihl ji na nohy, aby se ocitla na bezpěčnějším místě.
"Udělej ještě krok a budeš si muset mozek sbírat po okolí!" vyštěkl Wesley neméně výhružně.
"Umím vaši řeč," odpověděl mu hlas, aniž by se pohnul. "A radím dobře, ať bílí muži odhodí své pušky a dají ruce nad hlavu, nebo zemřou i se svými ženami."
Indiáni??? zavířilo Anne v hlavě. Už se nedokázala ani pohnout, jak ji svázala nevěřícná hrůza. Bylo jasné, že jsou obklíčeni a z temnoty lesa na ně míří indiánské pušky.
Danny poslechl první. Jeho puška tupě dopadla na měkkou hlínu a on zvedl dlaně vysoko nad hlavu.
Wesley váhal, zahlcen potupným vztekem a bezmocí, ale nakonec i on nechal vyklouznout brokovnici ke svým botám. Ještě dřív, než dal ruce nahoru, hmátl po Anne a prudkým trhnutím ji přitáhl k sobě.
Nebránila se ani trochu a zděšeně zírala do všudypřítomné tmy.
"Vážím si poslušnosti bílých mužů," řekl znovu ten ostrý hlas. "Budete nás muset následovat, ale máte mé slovo, že nikomu z vás nebude ublíženo."
"Slovo někoho, kdo nevystrčí ze tmy ani nos??" odsekl Wesley. "Vážně důvěryhodný!"
Anne ho ostře šťouchla loktem pod žebra, až sykl bolestí.
"Je mi líto, že bílý muž bude muset vložit svou důvěru do rukou stínu," nenechal se jím hlas ani trochu rozházet. "Ale jiná možnost není."
"Půjdeme s vámi," řekl Danny a uslyšel, jak se Ellen vedle něj přerývaně nadechla.
"KURVA!!!" zaklel Wesley, ale většího protestu se zdržel.
Konečně! pomyslel si Danny a potlačil směs radostného vzrušení a strachu. Konečně…
A stiskl ruku Ellen Sinclairové, ledovou a roztřesenou a propletl své prsty s jejími.

19. kapitola - Bloudění 1. část

3. ledna 2010 v 14:48 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *


Ian McKennick zvedl ruku a prudce zatáhl za otěže. Zbylí koně jedoucí v jeho stopách ho následovali.
"Něco asi máme, pánové," prohlásil a přehoupl se přes sedlo. Mathew Donnovan ho ale předběhl a jako první se sklonil nad hromádkou větví, zpod které cosi prosvítalo.
"Co je to?" seskočil Elijah také ze sedla.
"Panebože," vydechl Matthew, kvapným pohybem odstranil větve a vytáhl ven tmavě modré šaty.
"Ženský šaty," pokýval hlavou Dean. "Paráda."
"Paráda," zopakoval Ian bezmyšlenkovitě a poklekl vedle nich. "Bylo tu ohniště a je tu vážně spousta stop."
"Jo," souhlasil Dean. "Nezdá se, že by je nějak zvlášť zahlazovali."
Matthew zvedl šaty do výše a s vytřeštěnýma očima zíral na obrovské tmavé skvrny, kterými byla pokrytá jejich přední část.
"A sakra," všiml si toho Dean. "To vypadá jako krev."
"Pěkná spousta krve," upřesnil Ian a taky se napřímil.
Matthew cítil, jak se mu proti jeho vůli roztřásly ruce. "To jsou šaty Anne...Anne Retlowové..." vydechl.
"Seš si jistej?" zamračil se Ian. "Ty si fakt pamatuješ, jaký měla šaty? Že bys byl tak dobrej detektiv?"
"Měla je na sobě v Countdownu," pokračoval Matthew. "Vím to."
"Nebo dokonalý gentleman. Ten si při setkání s dámou všímá detailů," zavtipkoval Dean, ale jeho vtip zůstal nedoceněn.
"Žádnej průstřel, žádná rána," prohlížel šaty Ian. "Možná to není její krev."
"Možná jen někoho zabila," pokračoval Dean.
"Sklapni, Deane!" nevydržel to Matthew.
"Prohledáme okolí!" prohlásil Elijah rozhodně. Jeho velké oči v pobledlé tváři se setkaly s Mattovýma.
"Už tu dávno nejsou," namítl Dean.
"To vím taky!" odsekl Matthew a prudce sbalil šaty do zmuchlané hromádky.
"Co blbneš?" nechápal Dean jeho nervozitu.
"Ale můžeme najít ještě něco zajímavýho," usoudil Ian. "Já bych to tu prohledal. Dál nás povedou stopy a ty nám už v tuhle chvíli neutečou."
"Souhlasím," řekl Elijah rychle a očima hledal, kam přivázat koně.
Matthew nacpal šaty do své sedlové brašny a vyrazil za ním.


* * * * *


Slunce vykouklo mezi větvemi, prodralo se mezi větvemi a zasvítilo do očí dívce s dvěma dlouhými černými copy, až si zamračeně musela zaclonit oči. Pohupovala se v sedle podle kroku koně, který v tomto terénu nemohl jet rychleji.
"Podle mě jsme se ztratili, jenom pánové na to ještě nepřišli!" prohlásila Anne rozhořčeně s pohledem vpřed, který jí na chvíli úplně zaclonila bílá sluneční záře.
"Tím jsem si naprosto jistá," souhlasila s ní Ellen, která jela jen malý kousek za ní.
"Ale my na tom nic nezměníme, protože budeme bloudit v divočině do tý doby, než to dojde i Wesleymu!" řekla Anne a vyhrnula si rukávy příliš velké košile, jak jí slunce začalo hřát na ruce.
Ellen se vědoucně pousmála. "Ano, bohužel. Ale mohly bychom alespoň zastavit, už bolí mě nohy z toho hloupého sezení!" neopomněla připomenout a odhodila si na záda nedbale upletený, krátký cop.
"Mám pocit, že tebe něco bolí každou chvíli, El," popíchla ji Anne.
"Sedím v sedle," zdůraznila Ellen. "Jen nenormálního člověka nic nebolí!"
Anne se usmála a musela v duchu uznat, že jí Ellenina prohlášení vždycky zlepší náladu. Ona sama - nebýt všech těch neuvěřitelných okolností - si každou chvíli v divoké přírodě užívala. Ta svoboda s nádechem nebezpečí měla opojnou příchuť, ve které cítila i cosi známého, i když to nedávalo smysl.
Ellen se na druhou stranu ocitla na své hranici snesitelnosti. Z ničeho kolem sebe rozhodně nebyla nadšená, ale dalo by se říct, že si zvykla víc, než by čekala.
Čtveřice vyjela z Red Lodge před víc než týdnem a celou tu dobu se proplétali mezi montanskými skalami, lesy a jezery, kličkovali po stezkách a usínali kolem ohniště, pod stínem ze spaní frkajících koní.
"Co se tomu vlastně divím," reptala dál Ellen, kterou zřejmě už bolest strnulého těla opravdu nebavila. "Jedeme po nějaké cestě, jejíž směr určila nějaká prostitutka, takže spolehlivost je velmi nízká!"
"No, byl to tvůj nápad!"
"Jistě, já vím."
Danny, jedoucí úplně vpředu si sundal klobouk a nechal ho viset na zádech za koženou šňůru.
"Neztratili jsme se," ujišťoval právě Wesleyho.
"Jo, já vím, že ne," souhlasil Wesley s úšklebkem. "Ale cíl cesty je
jaksi v nedohlednu. V neznámým nedohlednu. Takhle tady taky můžeme bloudit pěkně dlouho!"
"Nebuď takovej pesimista!" vybízel ho Danny.
"Já nejsem! Já jsem jenom zvědavej, jak dlouho tobě vydrží ten optimismus!" zašklebil se znovu Wesley a mlaskl na koně, aby trochu přidal do kroku.
"Moc nepřidávej, nebo ztratíme zadní voj," upozornil ho Danny.
"Zadní voj snad umí taky pobídnout koně," řekl. "Hej, Annie, hejbněte trochu zadkem, jo??" zavolal směrem dozadu.
"My?? Snad koně, ne?" křikla zpátky, ale koně pobídla. Ellen to ani dělat nemusela, její kůň byl zvyklý povely nevyžadovat a jednat podle koní ostatních.
Opřel se do nich vítr, který byl dnes velmi silný a hlasitě ohýbal koruny vysokých stromů. Ellen z toho větru bolela hlava, ale raději se o tom nevyjadřovala nahlas.
Ta bláznivá holka by si ze mě akorát dělala legraci. To by jí šlo!
"Jistě, ona má odpověď na všechno!" zamumlal si Wesley, než se mu Anne objevila za zády a pokusila se nacpat na stezku vedle jeho vlastního koně.
"Porada skončena?" věnovala mu ironický úsměv. "Pánové už vědí, kudy jít?"
"Pánové si poradí i bez tvejch připomínek," zamračil se na ni.
Ellen na ně zezadu cosi zavolala, ale vítr jí natolik rval slova od úst, že se k nim nedonesl ani zvuk jejího hlasu.
Přejeli přes planinu a když se opět ocitli mezi stromy, vítr kolem nich zeslábl. Danny na ně mával, aby zastavili a oni tak učinili vcelku rádi, protože chvilku odpočinku přivítali a navíc měli hlad.
"Přivaž, prosím, koně," kývl Danny na právě toporně slézající Ellen. "Já rozdělám oheň."
"Nejspíš budou zase fazole, tak se na to radši duševně připrav, El," nezapomněla připomenout Anne.
"Nechceš mi poradit, jak se na takovou věc dá duševně připravit??" zeptala se jí Ellen ledově, zatímco obtočila provazem vhodný strom.
"Nejspíš soustavným úsměvem," napadlo Dannyho. "Budeš se pořád usmívat, až se na ty fazole začneš doopravdy těšit."
"Jsou rozhodně jiné věci, na které se těším!" odsekla Ellen. "A fazole se na ten seznam nedostanou."
"Pokaždý vypadá, jako by se chystala napsat báseň na téma "nenávidím fazole"," zakroutila Anne hlavou, zatímco vyndavala konzervy z jedné ze sedlových brašen.
Wesley se zasmál. "Možná jí jednou doopravdy složí."
"Já bych se nedivila," prohlásila Anne a vzala do ruky Wesleyho nůž, aby konzervy otevřela.
Po obědě dělal každý z nich to, na co si postupem jejich společného putování zvykl.
Ellen se opřela o něco alespoň trochu pohodlného a spala. Danny měl v ruce kus aspoň trochu čistého hadru a pečlivě jím přejížděl po koňské srsti a při tom občas zvedl hnědé oči a pozoroval Ellen. Wesley se usadil na nějaké pohodlné místo, kolem nohou si rozložil veškerý arzenál zbraní, který v tuto chvíli vlastnili a se soustředěnou pečlivostí je čistil. A Anne si ve vší tichosti vzala do ruky jeden z revolverů, který zrovna nepodléhal Wesleyho očistě, vyprázdnila jeho zásobník, stoupla si stranou a opakovala sérii stále stejných pohybů: pevný postoj, zamířit, natáhnout kohoutek, stisknout spoušť až se ozvalo duté cvaknutí.
Pak najít jiný cíl, přimhouřit oči a znovu.
A znovu.
Tohle primitivní cvičení, které si vymyslela, jí dovolovalo mít absolutně prázdnou mysl, nic, jen ty pomíjivé "cíle" před sebou. A to bylo pro Anne Retlowovou nesmírně příjemné.
Není ani potřeba dodávat, že Wesley při své péči o střeleckou výbavu více sledoval Anne, než zbraně. Dnes už mu její vážný soustředěný pohled nedovolil mlčet.
Nejdříve se ohlédl a když zjistil, že Ellen tvrdě spí a Danny je docela daleko, řekl ledabyle: "Proč to pořád děláš? Každej den?"
Zamrkala, jak se přinutila soustředit se na něj. "Co…? No…jen tak. Zabíjím čas…cvičím se…"
"Cvičíš?" pousmál se, ale neznělo to zle.
"Jo."
"No, jestli tě to tak přitahuje, proč si nezkusíš vystřelit doopravdy?" navrhl lhostejným tónem. "Kdybys chtěla, mohl bych ti to ukázat."
Nedokázala se ubránit tomu, aby udiveně nepootevřela ústa.
"Jsme přece na indiánským území, nemůžem tu jen tak střílet," namítla.
"Jasně, že ne!" obrátil oči v sloup. "Taky jsem nemyslel teď, ale potom."
Spustila ruku s revolverem k tělu. "Po čem?" zeptala se tak vážně, až se zarazil. V té otázce bylo mnohem víc, než by si on přál slyšet. Vyhovovalo mu nemyslet na nic, než na blízkou budoucnost a teď mu nebylo příjemné, že mu připomíná nemilé souvislosti.
Kdo ví, co bude za týden…kdo ví, jak tahle šílená mise dopadne.
Kde kdo z nás bude.
Potom.
Měl jsem vždycky nejistou budoucnost, tak co. Jak to ale musí vnímat někdo, komu se život převrátil vzhůru nohama??
Jako vždy, když si nedovedl poradit s nečekaným zásahem, naštval se.
"Víš co, zapomeň na to!" odsekl a s vervou se vrátil k čištění. Cítil, že jej stále pozoruje, ale pak se od něj otočila a mlčky pokračovala ve svém cvičení.
Odpoledne vyrazili dál a moc nemluvili. Vítr zesílil, obloha se zatáhla a vzduch zhoustl, rozespalé Ellen byla zima a Danny si začal dělat starosti o dnešní nocleh. Celé procesí na koních se ponořilo do melancholie podobné zamračené obloze, jako by na ně dolehla skutečná váha jejich riskantní cesty.
Za necelé dvě hodiny však byli nuceni znovu zastavit, protože nedaleko zuřila jedna z nepříliš častých zdejších bouří, spustil se déšť a vítr zběsile ohýbal zoufale naříkající kmeny stromů.
"Okamžitě slézám dolů, než mě ten kůň shodí a udupe!!" vydechla zoufale znějící Ellen, ale zároveň naprosto jistě věděla, že se ze sedla nedostane dřív, dokud ten kůň nepřestane poplašeně stepovat.
"Trošku mu ty otěže povol, El, nebo tě vážně shodí!" křikl na ni Danny starostlivě.
"To mi říkáš jen tak???" vyděsila se Ellen a pokusila se strachem ztuhlé ruce uvolnit.
Anne, která také nechtěla být svědkem katastrofálního Ellenina pádu, přehodila nohu přes koňský krk a seskočila na zem. Otěže svého koně jen ledabyle omotala okolo nejbližší větve a přiskočila k Elleninu koni. Pevnou rukou chytila otěže pod koňskou čelistí a druhou ruku položila zvířeti na krk.
"Dělej!" houkla na Ellen, ale ta se dvakrát pobízet nenechala. Pustila otěže, chytila se hrušky sedla a už byla dole.
"Děkuji," řekla docela vděčně, ale její hlas téměř zanikl v hučení větru a vrzavém sténání ohýbaných kmenů.
Anne na ni jen kývla a už sledovala svého koně, jak se prudkým pohozením hlavou osvobodil z větve a poklusával směrem pryč.
"Do háje!" vrazila otěže do Elleniny dlaně a rozběhla se za ním. "Můj kůň! Wesi!!" křikla, ale příliš pozdě. Wesley po něm sice hmátl, ale kůň byl rychlejší, proklusal kolem něj a pokračoval rozrušeně dál.
"Ale no tak, kamaráde, stůj pěkně!" zavolal Wesley a vyběhl za ním.
Anne ho následovala a paží si odstraňovala větvičky, aby jí nešlehaly do očí.
"Wesley, zkusíme mu nadběhnout!" zvolala, ale poryv prudkého větru jí vzal slova z úst, takže Wesley se ani neotočil.
Najednou uslyšela ohlušující zapraskání, byl to tak ošklivý a děsivý zvuk, že ji přimrazil na místě. Zvedla hlavu a pohledem zamlženým z větru viděla jen ohromný tmavý stín.
"WESLEY!!!" zaječela z plných plic a rozeběhla se. Ne, spíš letěla, přes pařez, přes ležící větev…
Nespouštěl oči z koně, proto se k ní otočil na poslední chvíli. Ve stejném okamžiku mu narazila do hrudi celou svou váhou a rychlostí, kterou nabrala. Ztratil dech a nekontrolovaně odletěl vzad, dopadl a ošklivě se praštil.
Jen matně pocítil, že Anne dopadla někam vedle něj. Spíš slyšela, jak před sebou padající strom tlačí ohromné množství svištícího vzduchu, než že by ho ještě stihla zahlédnout.
Stulila se do nerovného klubíčka a zakryla si hlavu pažemi. Dlouhé listnaté větve jí bolestivě, ale vcelku neškodně švihly přes tělo a strom s posledním ostrým zapraskáním spočinul na zemi.
Teď, teprve teď se přerývaně nadechla.
Připadalo jí, že nastalo ticho. Neslyšela nic. Nemohla se pohnout.
"WESLEY!!!WESLEY!!!" řval Danny tak hlasitě, že překřičel i poryvy větru. Spolu s ním křičela cosi i Ellen, ale nebylo tomu rozumět.
Za okamžik zvedaly křečovitě stulené dívčí tělo dvoje ruce: Wesleyho, který byl tak šokovaný, že se dokázal pohnout až za pár dlouhých vteřin, a Dannyho, který ve zběsilém běhu přeskočil kmen a prodral se zelenými větvemi.
"Annie, jsi v pořádku, co se stalo, řekni něco slyšíš???" mluvili na ni o překot oba naráz.
Zvedla hlavu a při pohledu na velikost právě spadlého stromu a tloušťku jeho kmenu zbledla jako stěna. Jako by jí teprve teď začal fungovat mozek, teprve teď pochopila, že jí od možné smrti dělil jen vlásek.
Ellen, která k nim právě dorazila, vypadala bledá úplně stejně.
"Tak je ti něco??" obořil se na ni znovu Wesley a přitom jí prohmatával paže a žebra, aniž si to sám uvědomoval. Jen záporně zakroutila hlavou, protože nebyla schopná vyprodukovat jediné slovo.
"Chytím toho koně," pronesl Danny a samotnému se mu rozklepaly ruce z toho, co se mohlo stát.
Jen málo chybělo, pomyslel si a otřásl se. Na chvíli jsem si myslel, že je Wesley mrtvej…Ten chvilkový pocit byl tak strašlivý, že by se sám nejradši skácel do úlevné mdloby. Wesley ale neutrpěl ani škrábnutí a kromě stále ještě nevěřícně vytřeštěných očí vypadal docela v pořádku.
"Vezmi holky do tábora," pokračoval Danny, vydal se za koněm, který vlastně postával nedaleko a snažil se zbavit pocitu, že sotva stojí na nohou.
Wesley opřel Anne o kmen stromu a donutil jí spolknout dva doušky whisky, která jí sice vůbec nechutnala, nicméně jí vrátila barvu do tváří a zklidnila dech.
"Už je to dobrý," řekla Anne chraptivě a rukou odstrčila další nabízený alkohol. "Nic se nestalo."
Spíše náhodou při tom vzhlédla a narazila na Wesleyho pohled. Díval se na ni s tak upřímným, téměř dětským výrazem, směsí nevěřícnosti, vděku i zlosti zároveň, skoro jako by se chtěl rozplakat…ale jen na chvíli. Danny se vracel s Anniným koněm a všechno to zmizelo.
"No vida, mám ho," řekl Danny a usmál se. "Vítr ustává, aspoň myslím. Bude to dobrý," pokračoval a díval se na ně, jak tam vedle sebe sedí na zemi.
Měl chuť obejmnout Wesleyho úlevou. Měl vlastně chuť obejmout ho i s Anne. Vlastně je chtěl obejmout všechny tři.




* * * * *


"Dále," řekl Henry Jacobs, aniž vzhlédl od papíru, které měl rozložené na stole.
Slyšel tiše cvaknout dveře a cinkot porcelánového nádobí.
"Váš čaj, pane," řekl dívčí hlas.
"Děkuji, Patsy," poznal Henry služebnou po hlase a teprve teď vzhlédl s úsměvem. Dívka položila tác s konvičkou a hrnkem na okraj stolu a na mladíka sedícího za ním se ani nepodívala.
Henry odložil papír a zadíval se pečlivěji na její drobný obličejík, který odvracela.
"Mohu odejít pane, nebo pro vás mohu ještě něco udělat?" řekla automaticky a její hlas zněl prázdně.
"Počkej, Patsy," zarazil ji Henry a vstal. Viděl, jak sebou trhla, ale poslušně zůstala stát na místě.
"Ano, pane?" hlesla a pokusila se ještě víc odvrátit tvář. Došel až k ní. Na muže byl spíš menší, i když docela rozložitý, ale služebná mu přesto dosahovala sotva k lícním kostem. Opatrně, ale nesmlouvavě jí uchopil za bradu a donutil podívat se na něj.
Něco se mu nezdálo už od chvíle, kdy vešla, ale přesto se při pohledu na její obličej neubránil údivu. Na bledé kůži poseté rezavými pihami se přes její tvář táhla modrá podlitina a další, již skoro zahojená bleděžlutá zdobila její levé oko.
"Patsy!!" vydechl nevěřícně. "Kdo ti to udělal??"
"Pane," hlesla a hlas se jí zlomil v přicházejícím vzlyku. "Prosím vás, nechte mě odejít!"
Zpod okraje upnutého límečku vykukovaly další hnědožluté otisky vypadající jako prsty a Henry se jich zlehka dotkl dlaní. Patsy se otřásla a ucukla. Polkl a jeho vlastní hrdlo sevřela lítost a vztek. Kdo může tak zbaběle ubližovat bezbrannému děvčeti???
"Patsy, musíš mi říct, kdo to ublížil, něco s tím okamžitě udělám!" prohlásil rozhodně.
"Pane…" vzlykla. "Prosím vás, nechte mě odejít…"
"Neboj se," promluvil k ní měkce a stejně jemně ji uchopil za ramena. Obrátila k němu zelenohnědé oči přetékající horkými slzami a jakousi bezútěšnou bolestí. "Řekni mi, kdo to byl, bude potrestán, to ti slibuju! Promluvím s panem Martenem."
Vypadala, jako by se mu každou chvíli měla zhroutit do náruče.
"Ne, prosím, pane Henry…" vypravila ze sebe. Nakonec se mu nečekaně prudce vytrhla. Zmizela za dveřmi, které třískly o futra a rozhostilo se výmluvné ticho.
Bylo to něco, čemu Henry Jacobs vůbec nerozuměl.

18. kapitola - Za tiché noci

3. ledna 2010 v 14:47 | Nina Carter |  Rváči
Viděla krev.
Všude - na dlaních, protékající mezi prsty, na dřevěné podlaze, na desce stolu,
vsáknutou do koberce…pokusila si ji otřít o šaty, ale nepomáhalo to.
Pokusila se alespoň zavřít oči, ale stále viděla to samé - krev.
Krev a mrtvé, nevidoucí oči Henryho Sinclaira.
Vykřikla.
Vykřikla a procitla.
"Ellen! Co se děje?"
Nad ní se skláněla Annina tvář lemovaná hřívou tmavých vlasů. Ellen cítila, jak jí stále buší srdce a pokusila se násilím zklidnit dech.
"Co? Nic se neděje, co by se dělo?" odpověděla ještě stále téměř bez dechu. V pokoji panovala ještě hluboká noc.
"Křičela jsi ze spaní," konstatovala Anne.
"Ehm…" Ellen si odkašlala, aby uvolnila napjaté hrdlo. "Probudila jsem tě?" zeptala se rozpačitě, protože představa, že dělá něco takového ji poněkud děsila.
"Vlastně ani ne, mívám lehký spaní," řekla Anne klidně a posadila se za stůl na židli, kde jí osvítilo bledé světlo zvenčí. "Měla jsi zlej sen?"
"Už to tak bude," přiznala Ellen a posadila se na posteli. "Otce mi zabili nedávno…nejspíš jsem se z toho ještě úplně nevzpamatovala."
Ta slova, která by mnohdy nevyslovila ani v duchu, jí ve ztemnělé místnosti vyklouzla ze rtů docela jednoduše.
"Nedivím se," řekla Anne upřímně. "Mě se taky o otci zdává. Myslím o mém pravém otci, ale nejsou to tak zlý sny."
"Vždyť jsi ho nikdy neviděla, jak se ti o něm může zdát?" nerozuměla Ellen.
"Zdá. Vidím ho jako vysokýho, silnýho chlapa…má silný ruce a svaly, aby se ho Guy bál jenom od pohledu," usmála se do tmy. "A má dobro v očích. Velký dobro."
"Vždyť ho hledáš. Budeš se moci přesvědčit, jestli jsou tvé sny jako pravdivý předobraz. Proto to přece celé podstupuješ, nebo ne?" opřela si Ellen záda o pelest.
"Jo," souhlasila Anne. "Ale čím dál tím víc se asi…bojím."
Upřímná chvilka uprostřed noci byla náhle docela příjemná pro obě.
"Čeho?" zajímalo Ellen.
"Skoro všeho," zasmála se Anne nevesele. "Že je to jen planá naděje, že je stejně mrtvý. A jestli ne, co si asi pomyslí o tom, s kým putuju a hlavně jak…"
"Bude chápat, že účel světí prostředky," usoudila Ellen. "Myslím, že muži to tak vnímají."
Anne jí sice moc nevěřila, ale přesto jí to trochu uklidnilo. "Nikdy bych neodešla. Vím, že bych se nakonec stejně nikdy neodhodlala, jsem si čím dál jistější," pokračovala ve své upřímné chvilce. "Bála bych se opustit sourozence, nechat je napospas těm dvěma idiotům! A stejně jsem to udělala…" složila si hlavu do dlaní.
Vůbec nevím, co bych dělala já, kdyby se tohle nestalo, pomyslela si Ellen, ale nahlas neřekla nic. Oznámila to policii? Zoufale se zaobírala tím, co mám dělat?? Netuším. Takhle o tom aspoň nemusím přemýšlet…
Na tváři se jí objevil ironický úšklebek, ale zůstal skrytý ve tmě.
"Snad už to nebude dlouho trvat," řekla nahlas s povzdechem. "A vrátíme se tam, kam patříme. Ty i já."
"Doufám, že máš pravdu," řekla Anne, pomalu vstala a vydala se zpátky ke své posteli. Už ležela opět zachumlaná do dek a myslela si, že Ellen znovu usnula, když se z druhé strany pokoje ozvalo tiché: "A nemáš strach, že budeš zklamaná? Že ten otec z tvých snů bude docela někdo jiný?"
"Ne," odpověděla Anne.
Ale lhala.


Lampa byla ztlumená, takže světlo dopadalo na maličký pokojík jen matně a slabě. Patsy Kellyová klečela před dřevěným křížkem v dlouhé bílé košili a se skloněnou hlavou. Bylo již pozdě večer a byla dnes unavená, ale na večerní modlitbu nezapomínala nikdy.
Věnovala ještě poslední myšlenku matce a sourozencům, pokřižovala se a vstala. Skoro se jí zavíraly oči.
Zamířila k lampě, aby ji zhasla, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Sykla bolestí a ucukla rukou, jak si spálila prsty o horký cylindr.
"Kdo…kdo je to?" zeptala se vyplašeným hlasem.
Neozvala se žádná odpověď, jen klika se pohnula a dveře se pomalu otevřely.
"Pane…pane Martene, to jste vy," vykoktala. "Stalo se něco? Co pro vás můžu…můžu udělat?" naběhly jí přirozeně naučené věty, které v tomto domě používala nejvíce.
Upírala na nečekanou návštěvu široce rozevřené oči, jak tam stál široce rozkročený, elegantně oblečený v černých kalhotách a vestě s šedými pruhy, ozdobené zlatým řetězem. Nic neřekl, jen si ji prohlížel pohledem, kterému nerozuměla, ale který ji děsil.
Polkla a překřížila paže na prsou, najednou jí vadilo, že má na sobě jen košili.
"Také nemůžeš spát, Patsy?" řekl pomalu, vstoupil do pokoje a zavřel za sebou.
"Já…právě jsem se chystala, pane," řekla po pravdě.
"Musíš být po celém dnu unavená," pokračoval klidným hlasem. "Vždyť já vím, že celé dny poctivě pracuješ, nemysli si, že si toho nevšímám."
"Já…děkuji vám, pane," sklopila oči. "Jste velice…laskavý."
"Laskavý pán - věrné služebnictvo," protáhl měkce. To už stál blízko ní. "Jsi přece věrná služebnice, Patsy, že ano?"
"Ano, pane," ustoupila o krok zpět a narazila stehny na stolek. "Pane, já jsem doopravdy unavená…dovolte mi, jít spát…" zaprosila.
"Pak tedy tvá věrnost vyžaduje mou laskavost," pokračoval, jako by jí neslyšel a uchopil do dlaně její tvář. Ten dotyk jí pálil, ale bála se ucuknout, aby ho neurazila.
"Pane…" vydechla jen a do hlasu jí vstoupily slzy.
Políbil ji.
Ten horký, vlhký polibek se jí hnusil, přestala myslet na to, že by ho mohla rozzlobit a začala se bránit jako polapené zvíře, odstrkovala ho od sebe, snažila se vymanit ze sevření, z jeho blízkosti.
"Tak dost!" prohlásil náhle tak tvrdým a chladným hlasem a stejně tvrdě jí uchopil za hrdlo.
Přitištěná ke zdi dýchala sípavě, neschopná mluvit a k smrti vyděšená. Čepec se jí svezl z vlasů a po ramenou se jí rozprostřela její hustá, měděná hříva.
"Hra na netýkavku mě obvykle baví jen chvíli," pokračoval Marten. "A ta chvíle už je pryč, Patsy, rozumíme si?"
"Pane Martene, prosím vás!" zachraptěla a po tvářích jí stekly horké slzy.
"Nezkoušej mě rozčílit, ty děvko!" sykl a mrštil s ní na postel. Ošklivě se uhodila do ramene, ale na tom jí vůbec nezáleželo.
"Pane Martene, prosím vás, nedělejte to, proboha vás prosím, nedělejte to!!" křičela, prosila, plakala.
Přestože nebyl příliš mohutný ani silný, jeho surovost a chladné odhodlání byly děsivé. Mrštil dívkou na zem a udeřil jí hřbetem ruky do tváře.
Jednou, podruhé, potřetí…
Nečekanou bolestí zvláčnělá dívka se přestala bránit a on jí vyhrnul košili až k pasu a vpadl mezi její stehna.
Surově přirážená k zemi se napůl dusila pod jeho dlaní, která tlumila vzlyky a výkřiky bolesti a z celého srdce si přála, aby se udusila doopravdy.
Když odcházel, byl stejně elegantní a upravený, jako předtím. Světlo kreslilo stíny na jeho tváři.
Vypadal jako ďábel.
"Všechny jste stejný děvky," odplivl si. "Nemusím ti připomínat, že o tomhle nesmíš ani ceknout. Mohlo by to s tebou dopadnout velmi špatně, Patsy. Ale to ty víš. Jsi chytrá."
Patsy Kellyová neodpověděla.
Ležela na podlaze a třásla se, zimou i hrůzou. Ležela tam ještě dlouho po tom, co se za ním zavřely dveře, a v celém domě bylo úplné ticho. S roztrženou košilí, krví na stehnech i na obličeji, se usilovně modlila, aby už nikdy nevstala a té noci tam zemřela.
Její modlitby však vyslyšeny nebyly.


Škrtla sirkou a zapálila druhou svíčku.
"Ani jsem se nezeptala, jestli chceš světlo, nebo tmu," řekla a obrátila k němu zrak.
"Světlo," odpověděl a opřel se pohodlně o zeď. "Mám rád světlo."
Usmála se na něj. Trochu naučenou, povinnou vyzývavostí, trochu přece jen vlídně.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se.
"Danny," odpověděl.
"Danny," zopakovala. "To je jméno skoro jako pro malýho kluka," zamrkala na něj.
"A tobě říkají jak?"
"Anita."
"Anita. To je jméno pro krásnou ženu."
Vlastně ani nelhal, byla hezká. Nějakým způsobem mu připomínala Ellen, i když jí moc podobná nebyla: měla světlejší vlasy, byla vyšší, méně oplácaná, měla hrubší hlas a ve tváři jistou zralost, až lehkou vulgárnost.
Možná ty oči...tmavé a úzké.
"Lichotník a ještě ke všemu hezkej!" zasmála se upřímně. "Nemám já dneska štěstí?"
Podívala se mu zhluboka do očí a pomalým pohybem zatáhla za tkanice své šněrovačky.
Polkl.
Ne, že by to na mě nepůsobilo,přiznal si v duchu. K sakru!
Očima sledoval pomalu se rozevírající šněrování na Anitině hrudi.
"Štěstí máš, Anito," řekl rychle, aby jí nedovolil pohyb dokončit. "Ale jinak, než myslíš."
"Co tím chceš říct?" zarazila se a tázavě zvedla obočí. "Chceš snad...něco speciálního?"
"Dalo by se to tak říct," uznal a sáhl do kapsy, aby vytáhl balíček bankovek.
Znejistěla. "Už jsi přece platil dole," řekla.
"Já vím. A tohle ti dám navíc do ruky, jen pro tebe. A nemusíš dělat vůbec nic, Anito. Chci totiž něco velmi speciálního - informace."
"Informace...nerozumím..." přiznala a nedokázala skrýt vyplašený výraz v očích.
"Nemusíš se bát," uklidňoval ji a vstal z postele.
Neucouvla, i když nejspíš trochu chtěla. "Nebojím se."
"Zajímá mě jistý muž a jeho banda. Není to tak dávno, co byli v tomhle městě a možná tu bývají i častěji. Musím je najít," promluvil velmi upřímně.
Trvalo to okamžik, než si v jejích očích přečetl, že tentokrát možná zamířil správně. Ani nedýchal, jak nechtěl vyplašit jediné její slovo, jedinou její myšlenku.
"Ten muž se jmenuje John Flash," pokračoval skoro šeptem a přistoupil k ní blíž.
Hleděla mu do očí. "Toho muže nenávidíš? Nebo některého z té jeho bandy?" odpověděla také šeptem. "Proto je hledáš? Jsi policajt?"
"Ne, rozhodně nejsem policajt," pousmál se. "Nehledám je, abych je udal, ani abych někoho z nich zabil. Hledám je, abych je požádal o spolupráci."
Hleděla na něj mlčky, dlouze a pronikavě. Téměř nežensky, jako by chladně odhadovala jeho úmysly.
"Asi ti věřím, Danny. Nevím proč, ale věřím ti," řekla po nekonečně dlouhé chvíli.
"A co to znamená?"
"Johna Flashe neznám. Ale jeden muž z jeho bandy mě...občas mě navštěvuje. Je ke mně...dost štědrej."
Danny se nadechl k otázce na jeho jméno, ale zase jen naprázdno vydechl. Poslušně mlčel, protože tušil, že tak se toho nejvíc dozví.
"Flashe a jeho muže hledá přece tolik lidí. Nikdo ještě nevypátral to jeho hnízdo," pokračovala s pohledem na rozzářenou svíčku. "Každýho napadne, že je to jistý tajemství."
Přikývl, ale opět mlčel.
"Přiznávám, že když tu je, moc toho nenamluvíme," objevil se jí v koutku úst drobný dvojsmyslný úsměv. "Ale možná z toho dám dohromady informace, který ti pomůžou, Danny s klučičím úsměvem," podívala se konečně znovu na něj.
Natáhl ruku s penězi k ní.
Sevřela jeho zápěstí, vedla mu ruku až ke svému pootevřenému výstřihu a Danny tam poslušně peníze zastrčil. Ani potom ho však nepustila a oběma rukama si měkce přitiskla jeho dlaň na poodhalené ňadro.
"Nemusíš to dělat," zopakoval. "Chci jen tvoje informace. O tom ostatním budu mlčet. Nemusíš."
"Já vím," usmála se na něj tak, až mu vyschlo v hrdle. "Ale já chci. Ani nevím proč, Danny, na to se mě neptej. Možná proto, že seš vážně tak pěknej. Možná je mi dneska smutno a ty seš milej. Nevím," vjela mu oběma rukama do hustých krátkých vlasů.
"Anito..." vydechl ve velmi chabé obraně.
"Informace chvíli počkají," přitiskla se k němu.
Přestal se bránit.
Proč? Nevěděl. Snad proto, že mu taky bylo smutno a ona byla milá, snad proto, že měla tak hebké ruce, když mu svékala košili z ramen, snad proto, že se její oči podobaly Elleniným.
Každopádně o důvodech neuvažoval.


"Neměli bychom si jít už lehnout, Jime?" řekl Jason s unaveným úsměvem, ale byla to jen taková řečnická otázka. Bylo velmi pravděpodobné, že nad tím stolem přeplněným papíry a fotografiemi, zahaleni těžkým doutníkovým dýmem, budou sedět do svítání.
"Podívej na to," řekl Jim, aniž na něj nějak reagoval. "Fotografie z jejích pěti let. Deseti. Z jejích šestnácti. A to je nejspíš jen část, protože spousta jich jistě uhořela v tom domě. Kdo dneska dává tolik fotografovat svoje dítě? Naprosto věřím všem výpovědím, že ji Sinclaire hluboce miloval, dokonce si myslím, že na ní nezdravě visel."
Položil poslední fotografii zpět na stůl a na Jasona z ní hleděla černobílá tvář desetileté Ellen Sinclairové.
"A ona asi na něm," řekl a vzal si fotografii do ruky. "Musel to být pro ni šok, když ho zavraždili."
"To zajisté," souhlasil Jim. "Její matka byla prý nějaká prostitutka, snad se jmenovala Evelyn, ale není to nijak potvrzená informace. Brzy zemřela, pravděpodobně na nějakou veselou nemoc."
"Štěstí, že se něco podobného nestalo Sinclairovi," podotkl Jason.
"Štěstí," souhlasil pobaveně Jim.
"Na dceru prostitutky tedy rozhodně nevypadá," zahleděl se Jason na fotografii, na jejíž zadní straně byla tužkou nakreslena oblá šestnáctka. "Spíš jako nějaká šlechtična."
"Fotografie Anne Retlowové neexistuje vůbec," nahmatal Jim další hustě popsaný papír. "Ale vesměs jí všichni popisují jako neposlušnou, drzou a vzdorovitou holku."
"Ale taky dobrosrdečnou, ochranitelskou, která neměla jednoduchý život," pokračoval Jason. "Jedna spala v hedvábí, druhá neměla ani na boty. Co ty dvě, probůh, měly společného??"
"Já osobně se domnívám, že neměly společného vůbec nic," řekl Jim. "Že začaly mít něco společného tu noc, co shořel Dům splněných přání. A jejich osudy protnul Wesley Shane a pravděpodobně i Daniel Larabi. Ale to je jen moje hypotéza, nikoliv věc podložená důkazy."
"Ale co ta věc s Matthewem a Elijahem? Nebo tomu jejich Countdownu nevěříš?" zajímalo Jasona.
"Ale ovšem, že ano. Ale to přece nestačí. Každopádně s podobným případem jsem se ještě nepotkal, troufám si říct."
"A v nitru tě to nesmírně baví," zazubil se přátelsky Jason a Jim mu odpověděl podobným tichým úsměvem.
"Je to už tři dny, co vyjeli. Až budou v Countdownu, pošlou nám zprávu, jak se to vyvíjí dál. Se stopařem, jako je Ian, by byla velká smůla, kdyby nechytili jejich stopu."
Jimovu větu ukončilo překvapivé zaklepání na dveře policejní stanice. Oba muži se po sobě překvapeně podívali, protože bylo už několik hodin po půlnoci.
"Vstupte," řekl Jim hlasitě.
Dveře se otevřely a v nich stála mladá žena. Vážnýma očima si prohlédla oba muže, kteří povstali, když vešla, ačkoliv neskrývali překvapení.
Nevzpomínám si, kdy naposledy vstal nějaký muž, když jsem vešla do místnosti, pomyslela si. Asi bych to měla považovat za dobrý znamení.
"Dobrý večer," řekla.
"Dobrý večer, madam," odpověděl Jim. "Můžeme vám nějak pomoci?"
"Hledám Jima Morgana," řekla. "Vím, že jste to vy."
Postoupila do světla a oba tak viděli lépe její velmi hezkou, kulatou tvář, světlé vlasy rámující obličej, spletené pod čepcem a tmavé, ne zrovna padnoucí oblečení.
"Jsem to já," přikývl. "A kdo jste vy?"
"Jsem Candice Westová," zavřela za sebou tiše dveře. "Pracovala jsem mnoho let v Domě splněných přání."
Jim si musel přiznat, že ho překvapila, neboť by jí přiřadil různá zaměstnání, ale tohle ne.
"Posaďte se, slečno Westová," nabídl jí Jason židli.
Usmála se na něj a měla krásný, něžný úsměv.
"Děkuju. Říkejte mi Candice, prosím," usadila se.
"A co děláte teď, Candice?" zeptal se Jim.
"Teď?" pousmála se hořce. "Teď jsem odkázaná na dobrotu, která stále ještě mezi lidma je. K mýmu překvapení," přiznala suše. "Ale o tom jsem nechtěla mluvit."
"Otázka samozřejmě zní, o čem jste s námi chtěla mluvit, Candice," řekl Jim.
"A také, kdybych chtěl být poněkud troufalý, proč jste přišla v tuhle hodinu," doplnil ho Jason s úsměvem.
"Na to vám klidně odpovím, pane," podívala se na něj klidně. "Nějakou dobu jsem váhala, jestli mám přijít. Dneska jsem viděla, že tu zůstáváte dlouho, tak jsem se odhodlala. Nechtěla jsem, aby někdo zatím viděl, že s váma mluvím."
To oba předpokládali, ale nic k tomu neřekli.
"Chtěla jsem hlavně mluvit o Anne Retlowový. Měla jsem ji v Domě tak trochu na starosti, sdílely jsme jeden pokoj."
"Pak jste ji tedy dobře znala."
"To bych zrovna neřekla. Ona skoro vůbec nemluvila. Byla takový malý vyplašený ptáče, pořád mlčela, chvílema měla ty svoje modrý oči plný takovýho zoufalství, až se mi svíralo srdce..." hlesla s upřímným smutkem. "A někdy v nich měla takovou úplnou prázdnotu, jako by jí bylo všecko jedno."
"Kdy přišla?" zeptal se Jim.
"Necelý dva tejdny před požárem. Byla celá potlučená, i na obličeji. Přivedla ji Hannah v noci."
"Hannah Curwingenová?"
"Ano. Ona to měla celý na starosti."
"Candice," oslovil ji Jim. "Rád bych, abyste mi potvrdila jednu mou domněnku: myslíte, že byla Anne Retlowová v Domě z donucení?"
Candice pokrčila rameny. "Víte, ona to nikdy nahlas neřekla. V Domě to vůbec nebylo zvykem, všechny jsme tam byly dobrovolně a vlastně rády, ostatní možnosti pro nás byly o hodně horší...a pan Sinclaire byl hodnej šéf. Ale já si myslím, že to tak bylo. Že jí tam někdo donutil jít...prodal...co já vím."
"Například její tatíček," ušklíbl se Jason. "Tomu bych se nedivil."
Opět pokrčila rameny. "Chtěla jsem říct, že Hannah o tom bude určitě vědět víc. A nejen o tom. Hannah ví spoustu věcí, pane Morgane. Léta tomu tam velela, pan Sinclaire jí věřil a ona si tam dělala, co chtěla."
"Před požárem ale v Domě už nepracovala," poznamenal Jason, který si dobře pamatoval její výpověď. "Říkala, že odešla."
"Odešla??" zasmála se Candice posměšně. "To určitě. Slečna Sinclairová ji vyhodila a na její místo dosadila Beryl. Mohla se z toho zbláznit!"
"Asi ji to hodně vzalo," pokýval hlavou Jim, zatímco Jason hbitě zapisoval, co právě slyšel.
"To je slabý slovo," prohlásila Candice. "Ta vyváděla tak, že si o tom ještě druhej den povídal celej Dům! Vypadalo to, jako by jí úplně přeskočilo, všem vyhrožovala, že budou litovat a že nám ještě ukáže…"
Jasonova tužka svištěla po papíře. "Takže to slyšelo víc lidí."
"Jistě. Skoro všechny holky."
"A ta Beryl…myslíte, že bychom si s ní taky mohly promluvit?" otázal se Jim Morgan.
"No…" zrozpačitěla Candice. "Víte, ona při požáru utrpěla zranění, nevím, jestli s vámi bude chtít mluvit…ale můžu to zkusit."
"Děkujeme," řekl Jim měkce.
"Neděkujte mi, detektive. Já chci, aby to všechno dopadlo dobře, pokud se to tak ještě dá vůbec říct. Spravedlivě. Aby po tý hrůze ještě třeba znova netrpěli nevinný."
"Nevinnými myslíte Anne Retlowovou?" usmál se Jason.
"Taky."
"A na druhou stranu - ti vinní by trpět měli?" pohlédl na ní pátravě Jim.
"Víte, pane Morgane, to je spíš na Bohu," řekla. "Ale na druhou stranu, proč by jinak Bůh stvořil detektivy a soudy, kdyby nechtěl, aby zlo bylo trestáno už tady na zemi?" usmála se.


Richard Dreyfuss-Stuyvessant otevřel oči. Poslední dobou spal špatně a jinak tomu nebylo také dnešní noc. Tiše vstal a otevřel okno, aby zředil dusný hustý vzduch panující v pokoji.
Byla tma, ale ve své prostorné ložnici se dokázal orientovat i se zavřenýma očima, takže mu to vůbec nevadilo.
Chvíli jen dýchal čerstvý vzduch a odhadoval, kolik hodin může zbývat do svítání.
Mnoho to nebude, obloha už pomalu světlá. Za chvíli bych si mohl založit deník a psát si do něj svá pozorování noční oblohy, pomyslel si a lehce ironicky se pousmál.
Nakonec se přece jen rozhodl rozsvítit, škrtl sirkou a lampa ozářila celý pokoj, jen v koutech zůstal stín. Chtěl se usadit do sametového křesla a číst si, jako obvykle, když mu něco bránilo klidně spát, uklidnil se tím a většinou ještě alespoň na chvíli uspal.
Sáhl po knize, kterou měl právě rozečtenou, ale dlaň mu zůstala ležet na kožené vazbě. Vedle knihy totiž bylo několik vydání New York Times z různých dnů a on na okamžik zaváhal, než po nich sáhl.
Věděl, že jestli je rozevře, rozhodně nebude spát.
Povzdychl si, uchopil noviny a měkce se posadil do svého křesla. Znovu si všechna vydání prohlížel, ačkoliv přesně věděl, co v nich je a ačkoliv tušil, že to je důvod jeho nevyrovnaného spánku.
Harry Sinclaire byl jeho dlouholetým obchodním partnerem, později dobrým přítelem. I když o tom nikdy nemluvili, Richard sám pro sebe ho nazýval přítelem nejlepším, přestože se navzdory vzdálenosti nevídali často a přestože byl Harry téměř o dvacet pět let starší.
Naposledy se viděli před dvěma lety. A vypadal přesně takhle, dotkl se fotografie otištěné v novinách. Jeho násilná smrt ho uvrhla do upřímného smutku a spravedlivého rozhořčení, ve kterém ani chvíli nepomyslel na jeho dceru.
Pak si to ale uvědomil.
Ellen Sinclairovou naposledy viděl, když jí bylo asi dvanáct let, ani to nebylo dlouhé setkání, ani mu nijak zvlášť neutkvěla v paměti, ale uvědomil si, co teď musí cítit. Jak teď musí být sama.
A Richard Dreyfuss-Stuyvessant samotu nenáviděl, protože si jí kdysi sám užil dost.
Odložil jedny noviny, aby vzal do ruky druhé, s rozsáhlým článkem o hořícím domě a záhadném zmizení - či snad únosu - Ellen Sinclairové.
Jakoby neštěstí nemělo nikdy dost, pomyslel si zase a ucítil v ústech hořkost, slabý odvar toho, co cítil, když si to četl poprvé. Jakoby muselo zkoušet pořád ty samé lidi.
Ani Ellenina fotografie nechyběla v novinách a už se pramálo podobala té dvanáctileté dívce, kterou si matně pamatoval. To ale nebylo důležité tak, jako posmrtná služba příteli, který mu bude navždy scházet. Vždyť Harryho by nic nepotěšilo víc, než kdyby bylo o jeho dceru postaráno, kdyby nestrádala, nežila ve strachu, Richard to věděl, protože Harry svou dceru miloval.
Richard noviny odložil a znovu se zadíval na oblohu, která zesvětlala zase o něco víc.
Věděl, co je tím důvodem, který ho téměř každou noc zvedá z postele. Richard byl velmi bohatý muž, o tom nebylo pochyb. Stejně tak nebylo pochyb, že peníze skýtají moc a čím víc je peněz, tím je větší moc.
Většinou mohl mít cokoliv, kdyby o to stál.
Ale teď to nešlo.
Už jsme dva, kteří vypsali odměnu za dopadení jejích únosců nebo za její nalezení. Já a její jakýsi nevlastní strýc. Ani jsem nevěděl, že měl Harry bratra. A pomohlo to něčemu? Mohu alespoň lépe spát??
Sáhl po odložené knize a zhluboka si povzdechl.
Ne. Zatím ne.


Bylo ticho.
Tak tichá noc. Wesley skoro s požitkem opřel hlavu o dřevěný trám, který sloužil k přivazování koní. Teď tam žádný kůň nebyl. Ani člověk široko daleko.
Byl tam sám a v tu chvíli mu to dělalo nesmírně dobře. Poslušně čekal na Dannyho, který už by se měl každou chvíli vrátit a jeho mlčenlivá, nehybná tmavá postava lehce splynula s dnešní tichou nocí.
Dneska je krásně, pomyslel si a zhluboka se nadechl nočního vzduchu. Hvězdy ještě svítily jasně, posledních pár chvil, než se začne noc přechylovat k pomalému svítání a ony začnou ztrácet svůj lesk. Teď ještě zářily jasně a nekompromisně.
Sundal si klobouk, aby se mu dobře opírala zakloněná hlava a díval se na hlubokou oblohu, mrkající stříbrné a zlaté body a nemyslel vůbec na nic.
Byl v tu chvíli podivně spokojený.
Nedaleké kroky ho donutily zpozornět, předpokládal, že to je Danny, ale cizí postava po chvíli zmizela za rohem a stejně tak utichly její kročeje.
Kde je ten Danny? Dneska mu to nějak trvá…
Už čtvrtou noc, kterou trávili v Red Lodge, mnoho nenaspali. Nijak mu to nevadilo, doháněl to ve dne a pak, na přílišném spánku nikdy netrval.
Posadil se na zemi pohodlněji a znovu se opřel o trám. Cosi ho zatlačilo v kapse, věděl moc dobře, co to je, ale přesto neodolal nutkání vytáhnout to ven.
Od jisté doby neměl chuť, nosit to na krku.
Byla spíš tma, přesto se lesklý stříbrný blesk v tepaném kroužku zaleskl a jakékoliv zbytky světla přilákal na svůj povrch.
Je nádherný, uznal Wesley v duchu. Je na něm něco zvláštního. Skoro chápu, proč některý lidi věřili, že dával Flashovi nadpřirozenou moc.
Najednou si vzpomněl na Anne. Jakoby mu drobné záblesky šperku připomněly zlostné energické blesky jejích neuvěřitelně modrých očí.
Žádná nemá takové oči, pokračoval ve volném proudu myšlenek. Nikdy jsem asi nepotkal žádnou, která by se jí aspoň trochu podobala. Je to asi dobře, protože druhou takovou bych potkat nechtěl, usmál se pro sebe a naposledy se podíval na šperk, než ho schoval zpět do kapsy.
Je to zvláštní. Je to hrozně zvláštní, ale tahle věc k ní nějakým způsobem prostě patří.



17. kapitola - Malé náhody

3. ledna 2010 v 14:45 | Nina Carter |  Rváči
Jim Morgan přešel místností. Jeho nynějším působištem byla sugarhillská policejní stanice, která byla k dispozici jemu i jeho hochům.
Ne celé, pochopitelně.
Jim už tu byl dva dny, bydlel v nejlepším zdejším hotelu v centru a pečlivě studoval celý případ, aby byl připraven. Byl to jeho způsob práce.
Jeho krok byl energický a mladistvý a celý jeho výraz byl tak nabitý energií, že by mu málokdo hádal přes čtyřicet. Po mexickém otci zdědil poněkud exotický vzhled, havraní vlasy a temné jiskrné oči. Už jenom z jedné z těch věcí by některým ženám slábla kolena, natož, když je Jim vlastnil všechny najednou.
K jejich zármutku však byl zatvrzele věrný své ženě.
Jeho pověst se ovšem netýkala pouze jeho vzhledu, důležité byly především jeho detektivní schopnosti.
Zatím nikdo netušil, co si o celém případu myslí a co si vůbec myslí o celém Sugarhillu. Jeho černý pohled byl neproniknutelný.
Ve stejné místnosti u dubového stolu seděl Jason Brewster. Jemu se v Sugarhillu líbilo, měl upřímně rád taková poloospalá městečka. Jason si nevybral to pravé zaměstnání, vzhledem k tomu, že miloval klid, ale nikdy si nestěžoval. Byl jen o pár let mladší než Morgan, byl jeho dlouholetým přítelem a s tím, že je Jim jeho nadřízeným, se vyrovnával s klidem - jak jinak - a s grácií.
Na první pohled vypadal jako Jimův protiklad, slunce mu vyšisovalo plavé vlasy do světla a modro jeho očí bylo téměř průhledné, seděl klidně na svém místě a občas se ohlédl na svého kolegu po pravici.
Ten pravděpodobně nebýval v klidu nikdy, snad za to mohla jeho horká skotská krev. Ian McKenick byl většinou dost nepřehlédnutelný, pro své energické pohyby, věčně varovný výraz obličeje a hlavně pro změť rovných, do všech stran trčících vlasů, jejichž barva spíš než rezavá byla ohnivě oranžová.
"Donnovan a Woodward dorazí dnešním ranním dostavníkem," promluvil Jim Morgan. "Pak hned začneme s případem."
"Konečně!" zabručel Ian. "Čím kratší dobu tady budeme, tím líp!"
"Na co si stěžuješ?" obrátil se k němu Jason. "Nejsme tu ani jeden celý den."
"Stěžování by bylo na dlouho, ale jako příklad ti uvedu to, že v tom hotelu dost otřesně vaří! A šerif je blb!" odsekl Ian. "Proč si vůbec ti dva vozí zadek v dostaníku, nemohli přijet taky včera??"
"Když už se rozčiluješ," pousmál se líně Jason, "zapomněl jsi na Deana. Ten určitě dostavníkem nejede, nesnáší je. A měl tu už být, nemám pravdu, Jime?"
"Máš," kývl Jim Morgan s nepatrným úsměvem. "Nejspíš už včera večer."
"Zmetek!" zaklel Ian. "Kde asi je??"
"Je to přece Dean. Je u nějaký ženský, kde jinde," odtušil Jason.
"To vím taky!" zamračil se Ian. "Byla to jen řečnická otázka. Navíc nikdy nepochopím, co na něm všechny ty ženský vidí! Je pro ně jak magnet. Mimochodem, když jsme u toho, ještě jsem tady žádnou pěknou ženskou nepotkal."
"Pokud vím, tak jsi sem přijel pracovat a ne lovyt ženy, Iane," řekl Morgan.
"No jasně, to jo," souhlasil Ian mírně. "Jen, že jsem si tak povšiml..."
Jim Morgan skryl úsměv a podíval se ven z okna, kde se mu naskýtal obvyklý sugarhillský obrázek. Ian se znovu výhružně zakabonil.
"Ale jestli přijede dýl, než ty dva dostavníkoví povaleči, tak ho vlastnoručně podám a zmaluju mu obličej, že se nepozná ani v zrcadle! A uvidíme pak, jestli na něj pořád ty ženský tak poletěj!"


Postrádaný kolega Dean Casey vjížděl zrovna v tu chvíli do města. Neměl tušení, že mu právě hrozí pěsti Iana McKenicka, i když samozřejmě věděl, že jede pozdě.
Rozhlédl se po ulici v dopoledním slunci a usmál se. Dean se vůbec usmíval dost často. Působil tak dojmem, že nemá žádné starosti a skoro to byla pravda. Pro Deana Caseyho byl život jako kolotoč, na kterém se veze.
Rozhlédl se po ulici a oslovil ženu ve světle hnědých šatech.
"Dobrý den, slečno!"
Seskočil z koně těsně před ní, až vyjekla leknutím. Žena už rozhodně nebyla slečna, proto jí oslovení vehnalo lehký ruměnec do baculaté tváře.
"Dobrý den," odpověděla trochu chladně. Dean Casey se usmál a to stačilo k tomu, aby led v jejím výrazu beze zbytku roztál.
V Deanu Caseym bylo něco, co způsobovalo, že ho milovaly skoro všechny ženy - staré, ty zralé, mladé i ty docela maličké. Měl kouzlo, které prostě vycítily.
"Hledám šerifskou stanici, nevíte, kudy se tam dostanu?" zeptal se.
"Jistě, že to vím," odpověděla mile. "Jsem místní."
"Tak to mám štěstí," usmál se.
"Co budete dělat na stanici?" přehodila si košík, který nesla, z jedné ruky do druhé.
Pohladil svého koně po krku. "Mám tam práci."
"Jejda, snad nejste jeden z těch detektivů??" vykulila upřímně oči.
"Už to tak bude. Překvapuje vás to?"
"Já jen, že se mi na to zdáte...no, moc...moc..."
"Moc mladej?" zazubil se, až žena opět zčervenala. "Vypadám mladší, než jsem. Ale vážně mě tam čeká šéf a asi docela netrpělivě."
Žena mu tedy ochotně ukázala cestu a Dean se znovu vyhoupl do sedla, aby se tam vydal. Rozhlížel se a Sugarhill se mu líbil. Měl tušení, proč je sem povolali, a doufal, že má pravdu. Požár Domu mu připadal jako opravdu neotřelý detektivní případ a vlastně se na to docela těšil.
Před šerifskou stanicí seskočil z koně a do místnosti, kam se nechal nasměrovat, vcházel plný energie. Tím Iana McKenicka zrovna nepotěšil.
"Dobré ráno, přátelé!" usmál se ze široka.
"Ráno??" vyjel na něj Ian. "Neměl tu někdo bejt náhodou už včera večer??"
"Omlouvám se," zatvářil se Dean zkroušeně a podíval se po Jimovi. "Měl jsem tu být včera a vím to."
"Ale?" nadzdvihl pobaveně jedno obočí Jim Morgan a vybídl ho k pokračování v omluvě.
"Ale...můj kůň onemocněl...náhle."
"Už je ale v pořádku," usoudil Jim s vážnou tváří.
"Ano, to je. Skoro jako zázrakem," přitakal Dean stejně vážně, ačkoliv to celé byla oboustranná hra.
"Skvělé," řekl Jim a dal tím najevo, že mu tentokrát zpoždění odpouští.
Dean si přisunul židli ke stolu a s uličnickým úsměvem se usadil.
"Moc se neusmívej," zavrčel nevrle Ian.
"Závidíš mi," zašeptal Dean a Ian zaťal pěsti. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se právě neotevřely dveře.
"Ahoj Jime!" zdravil Matthew a sňal si klobouk.
"No konečně," houkl Ian.
"Přesně včas," opáčil Elijah Woodward a šel stisknout Jimovi ruku.
"Ještě aby nepřijeli včas, když si vozí zadek dostavníkem," použil Jason Ianova slova a se smíchem oba zdravil.
Matthew moc dobrou náladu neměl. Na detektivní úkol se původně docela těšil, protože potřeboval hlavu něčím zaměstnat, ale cesta dostavníkem s Elijahem, který prakticky nezavřel celou dobu pusu a jeho řeči se prakticky držely jednoho tématu.
O analýzách countdownského přepadení už nechtěl ani slyšet.
"Tak, pánové," ujal se slova Jim, "když už jsme se tu konečně všichni sešli, můžeme se dát do práce."
"Jedná se o Dům, že jo?" vyhrkl Dean.
"Děkuji za nápovědu, Deane."
"Omlouvám se."
"Skvěle. Ano, opravdu se jedná o Dům splněných přání. Skoro bývalá legenda, řekl bych," pokračoval Jim.
"Což je docela škoda..." vzdychl si Dean.
"Deane!"
"To mi jen ujelo, omlouvám se znovu."
"Mě asi ujede ruka!" nechal se slyšet Ian.
"Nechte toho!" zamručel Matthew nepříjemně.
"Ticho, pánové!" řekl Jim. "Mluvím já, vy posloucháte."
Jim Morgan chvíli mlčel, jako by poslouchal nastalé ticho.
"K případu nás povolal Simon Barner," začal pak a zahleděl se z okna, "šerif Sugarhillu. Přibližně před dvanácti dny v noci propukl požár, a jak dopadl, to můžete koneckonců vidět v centru města. Prozatimní prostudování dostupných důkazů do případu vnáší spíš zmatek, jak sami poznáte. Jakoby ta změť událostí navazovala nějakými zvláštními náhodami a zároveň k sobě vůbec nepatřila: pravděpodobně úmyslně založený požár, záhadné zmizení Sinclairovy dcery, podezřelý hledaný vlakový lupič, jeho komplic zaměstnaný jako strážce v Domě...zmatené, řekl bych."
Ostatní muži souhlasně pokývali.
"Výslechy nám ovšem mnohé vyjasní," řekl Jim a obdařil je drobným povzbudivým úsměvem.
"Tak pojďme do toho," oplatil mu úsměv Jason.
"Jasone, vezmeš si na starost Hannah Curwingenovou, to je ta..."
"Vím, která," kývl Jason. "Ta hrozně "důležitá". Všichni, kdo tu jsme od včerejška, víme, kdo to je. Bohužel."
"Ano," souhlasil pobaveně Jim. "Deane, tvoje starost je Daniel Larabi, strážník z Domu. Zjisti co jde, cokoliv. Bydlel v hostinci u Margot Glaserové, tam bych začal."
"Ano, pane!" pohodil hlavou Dean.
"Na tebe zbyl náš vlakový lupič, Wesley Shane. Už je hledaný, tady je všechno, co o něm víme," posunul k Ianovi přeložené bílé papíry.
"A já?" připomněl se Elijah aktivně.
"Ty se postaráš o slečnu dědičku. Chci všechno - fotografie, historky z dětství, deníčky - všechno. Její komorná bude podstatná osoba."
Elijah soustředěně přikývl.
"A jeden důležitý detail také je, že na Ellen Sinclairovou, pokud ji zpět přivedeme živou, vypsal bohatou odměnu její strýc. To je důležité neopomíjet," dodal Jim a usmál se.
Elijahovy oči náhle vypadaly větší než obvykle a rýsoval se v nich jeden velký otazník. Nejdříve zbledl, pak zase zbrunátněl, nadechl se a pak zase polkl, ale než z jeho hrdla stihl vyjít jakýkoliv zvuk, uhodila ho do zad Matthewova dlaň tak zprudka, že se začal skutečně zajíkavě dusit.
"Není mu dobře," vysvětloval Matthew a jeho křečovité stažení úst se jen stěží mohlo podobat bezstarostnému úsměvu, o který se snažil.
"Dobře," řekl Jim a při pohledu na Elijaha starostlivě nakrčil obočí. "Na tebe, Matte, zbývá ještě někdo. Larabi se Shanem měli možná komplice a já chci zjistit, co je na tom pravdy."
Matthew souhlasně sklopil řasy, ale nepřestal bušit do Elijahových zad. Ten už na něj vrhal zoufalé pohledy.
"Ten komplic je překvapivě mladá holka," pokračoval Jim a nahlédl do papírů. "Jmenuje se Retlowová...Anne Retlowová..."
Bušení do zad ustalo.
"Co se děje, pánové?" podivil se Jim při pohledu na bledého Matthewa a poněkud potácejícího se Elijaha.
"To bude...to bude z té...cesty," vysvětlil Matthew přiškrceným hlasem. "Byla dlouhá."
"Jime!" vydechl Elijah, kterému se konečně podařilo promluvit.
"My už půjdeme," vstoupil do toho rychle Matthew a popadl Elijaha silně za paži.
"Odpoledne chci od všech hlášení," řekl Jim.
Matthew vytáhl Elijaha ven skoro násilím a zatáhl ho za roh policejní stanice.
"Co to, proboha, děláš??" zvolal Elijah. "Máš rozum???"
"Já ano! Nekřič!" napomenul ho Matthew ostrým šeptem.
"Tys ho snad neslyšel?? Co říkal?? Ta jména...jména přece!!"
Matthew položil dlaň na bratrancova ústa. "Ticho! Uklidni se!!"
Elijah se přestal vzpouzet a upíral na Matthewa oči. Ten se krátce rozhlédl, popadl ho za paži a vedl rychle pryč.
Poté, co se posadili v první hospodě, kterou cestou potkali, přitiskl si Elijah obě dlaně na čelo. "Dám si panáka," pronesl dutě.
"Vždyť nepiješ."
"Dneska začínám."
Matthew mlčel.
"Nenechal jsi mě Jimovi říct pravdu. Proč?" nerozuměl Elijah.
"Pravdu o čem?"
"Chceš říct, že to považuješ za náhodu? Ellen Sinclairová, Anne Retlowová...co to má znamenat?? Není to příliš??"
"Je to příliš," hlesl Matthew.
"Takže proč jsi mě nenechal..."
"Samozřejmě, že mu to řekneme!" přerušil ho. "Chci od tebe jen to, abys udělal ten výslech, co ti Jim zadal. Chci mít naprostou jistotu. Chci vědět, že to aspoň trochu dává smysl. Udělej to pro mě, prosím."
"Dobře," souhlasil Elijah a hlasitě vydechl. "Celý ten případ je tedy úplně jinak!"
"To ještě nevíme, Elijahu, ano? Proto to chci. Zjistěme, co jde a pak o tom všem budeme informovat Jima. S chladnou hlavou. A se všemi možnými informacemi."
"Ano, Matte," musel souhlasit Elijah.
"To jsem rád," přiznal Matthew a zahnal nutkavou touhu, dát si panáka sám. "Měli bychom jít. Hodně štěstí při pátrání."
"Tobě taky."
Vyšli pak ven spolu, do očí je uhodilo sílící slunce a pak se rozešli každý na jinou stranu ulice.



Ellen otevřela oči. Slunce teprve vycházelo a protahovalo své první paprsky. Bylo ještě opravdu brzy, ale jí už se kupodivu nechtělo znovu zavřít oči. Otřásala se sice ranním chladem, který nenáviděla úplně stejně, jako celý ten zvrhlý způsob spaní venku, ale náladu přesto měla skoro by se dalo říct dobrou.
Tušená blízkost města jí voněla teplým jídlem a voňavou párou stoupající z lázně.
Za chvíli tam budeme. Tak do hodiny, jen co vyrazíme…
Zvedla hlavu, aby se podívala na spícího Dannyho a Wesleyho, kterým šla s každým výdechem jemná pára od úst. Annino místo však bylo prázdné.
Ellen se napřímila na loktech a zbystřila, ale všechny Anniny věci byly na místě. Chyběla jen ona sama.
"Dobrý ráno!"
Trhla sebou. "Dobré!" odpověděla ještě skoro bez dechu.
"Ty jsi vzhůru? Něco se děje?" pokračoval Danny pobaveně.
"No, no, to je opravdu legrační," zamračila se. "Copak se v tomhle PROSTŘEDÍ dá vůbec spát??"
"Kam koukáš?"
"Kde je Anne?" ukázala bradou na prázdné místo a přitiskla si deku blíže k tělu.
Pokrčil rameny a také se rozhlédl. Vstal a otřásl se a přitom se sehnul k vychladlému ohništi. "Podej mi ještě nějaký dřevo, Ellen," řekl.
Odpovědí mu bylo odfrknutí, které mu prohloubilo pobavený úsměv na rtech. "Nebo můžeš vzbudit Wesleyho," dodal škodolibě a ještě škodoliběji sledoval postranním pohledem, jak stáhla ústa do tenké čárky a velmi pomalu začala zvedat své ztuhlé tělo ze země.
Anne se vracela k tábořišti s vlhkými konečky vlasů a sledovala drobnou scénku kolem studeného ohniště.
"Annie! Kdes byla?" obrátil se k ní Danny.
"Kde asi," obrátila Ellen oči v sloup. "Jestli našla nějakou vodu, tak se v ní vymáchala! Což je jistě úplně logické, když za pár hodin budeme ve městě!" bručela.
Anne se ušklíbla. "Ellen vstala špatnou nohou?" otázala se Dannyho, ale ten jen vesele pokrčil rameny. Anne se sehnula, aby Dannymu podala nějaké dřevo, protože Ellenina rychlost nebyla nejideálnější.
"Ty ranní koupele ti ale sluší," srovnal Danny nasekané klacky do hraničky. "Měl bych to taky zkusit," usmál se mile a ona na něj rozpustile mrkla.
Ellen se zamračila ještě víc a pro další dřevo se už nesehnula. "Mimochodem, v Red Lodge mají vynikající lázně. Už jsem to říkala?" dotkla se rukama svých vlasů, ale obličej se jí zkřivil odporem, když ucítila pod prsty rozcuchané a neumyté prameny.
"Jo," kývla Anne. "Myslím, že dvakrát."
Ellen ji sjela pohrdavým pohledem.
Pod Dannyho rukama se rozhořel malý plamínek a vesele zapraskal. Wesley, který už beztak nějakou dobu nespal, otevřel oči.
"Bože," vzdychl nevrle a odstrčil čenich rezavého koně, který se mu ocitl v obličeji. "Řvete jak na lesy…"
"Budíček!" šťouchl do něj Danny se smíchem.
Wesley si něco zamumlal, ale vstal a připojil se do drobných ranních prací.


Byl už pozdní večer. Šerif Barner právě s utajovaným skřípáním zubů naslouchal své dceři v noční košili, jak s nadšením povrzává na housle skladbu, kterou se dnes naučila.
"Výborně, Elizabeth," zvolal poněkud křečovitě.
"Můžu ti zahrát ještě něco!" usmála se s nadšením.
"No…myslím, že je už trochu pozdě. Necháme to na zítřek…" pokynul jí vlídně. Z rozpaků jej vysvobodil právě přicházející syn Michael.
"Tati? Máme návštěvu. Trochu nečekanou, řekl bych…"
"Cože??" zamračil se pan Barner. "V tuhle hodinu a neohlášenou?? Kdo je to?"
"Jim Morgan."
S nerudným výrazem hmátl po své odložené vestě a zapínal si knoflíky na košili, které povolil, když chtěl dopřát pohodlí svému rostoucímu břichu.
Elizabeth vypadala poněkud zklamaně a smyčcem se alespoň pokoušela porušit Michaelův dokonalý účes.
"Elizabeth!" napomenul ji Barner. "Snad tu nezůstaneš a ještě takhle oblečená! Ať už jsi ve svém pokoji!"
"Tati! Chci ho vidět, vezmu si župan…" zaprosila.
Šerif se napřímil. "Už jsem řekl!"
Elizabeth Barterová se uraženě otočila a odešla, ještě však mezi dveřmi vyplázla na svého bratra jazyk, aby se jí alespoň trochu ulevilo.
Jim Morgan vešel do šerifova domu s pláštěm noční tmy skutečně nepozván a neohlášen.
"Dobrý večer, pane Barnere," pozdravil a sňal klobouk.
"Dobrý, pane Morgane," zabručel šerif. "Co vás ke mně přivádí tak POZDĚ?"
Doufal, že takovým důrazem si vynutí okamžitou Morganovu omluvu, ale jeho host jen přimhouřil tmavé oči.
"Vážná věc, šerife. Možná bychom se na ni měli posadit."
Šerif se zamračil, ale při pohledu do Morganových očí se rozhodl mlčet a pokynul mu ke křeslu.
"Tak tedy povídejte," pobídl ho šerif. "Co je tou důležitou věcí?"
"Případ, který jste mi svěřil."
"Ach tak…"
"Něco se totiž stalo, něco, co jej nečekaně změnilo. Dá se to nazvat náhodou, nebo možná osudem, pakliže na něj věříte. Já na to mám zatím jen jednu odpověď - měl byste vypsat odměny."
"Odměny???" vyděsil se nefalšovaně Barner.
"Upokojte se, pane. Je to jen rada, kterou se můžete, ale nemusíte řídit. Já ale myslím, že by to mohlo pomoci. Objevili jsme něco, co ten případ velmi posunulo…"
"To je ovšem výborné!" zaradoval se šerif. "Čím dřív…"
"Neradujte se předčasně," řekl Morgan a v očích měl zase tu temnou nečitelnost. "Řekl bych spíš, že nás to posunulo na docela jiný start, než kde jsme začínali poprvé."
"Ach tak…" hlesl šerif, ačkoli zhola nic nepochopil. "Tak mi to tedy vysvětlete, pane Morgane. Se všemi těmi…ehm…náhodami."
Jim Morgan pomalu, téměř neznatelně přikývl. "Kvůli tomu jsem přece tady," usmál se a usadil se pohodlněji.


Čtyři uprášení cestující zastavili v okrajovém hotýlku města Red Lodge. Okamžitě, poté, co se postarali o koně, se objednali spoustu jídla a nějaký čas seděli u stolu ve vzájemné shodě mlčky a jen hltavě jedli.
Dokonce i Ellen, s prsty mastnými od hovězí pečeně, musela v duchu uznat, že si pochutnává.
Na dva nízké pokojíky v podkroví se už ale rozhodně netvářila nadšeně.
"To nemyslíte vážně??" zastavila se ve dveřích a nehodlala jít dál.
"Copak?" ušklíbl se Wesley za jejími zády. "Součástí apartmá není balkon a lázně?"
Otočila se a sjela ho chladným pohledem. "V tomhle bydlet nehodlám. Ani jednu noc. Máme sebou dost peněz na to, abychom si mohli dovolit někde bydlet alespoň na nějaké úrovni…"
"Ellen," vstoupil do toho Danny dřív, než to stihl někdo jiný. "Máš jistě pravdu. Ale taky určitě chápeš, že tohle je mnohem méně nápadné a nemyslím si, že bychom se tu vyspali špatně," vzal ji kolem ramen a jemně vstrčil do pokoje.
Anne s povzdechem prošla za nimi.
"Na horkou lázeň jsem se ptal, musíme sice počkat do večera, ale pak to nebude problém," usmál se Danny a zamrkal. Tentokrát to však na Ellen nezapůsobilo ani v nejmenším.
"Až večer?? V žádném případě! I kdyby…"
Wesley zprudka bouchl dveřmi. "Nejsme tu na žádným výletě!" zavrčel tak razantně, že Ellen skutečně raději zmlkla, přestože se jí na jazyk okamžitě dralo několik argumentů. "Potřebujeme chytit Flashovu stopu a je úplně jedno, jestli u toho budeme vykoupaný nebo NE!!"
"Ona by ti koupel taky vůbec neuškodila," pronesla Ellen ledově Wesleymu přímo do očí.
Danny se vrhnul vpřed, aby zabránil následujícímu výbuchu. "Nemáme čas se zdržovat!" vyhrkl a popadl Wesleyho pevně za ramena. "My dva teď jdeme do města, zjistit všechno, co nás může někam nasměrovat. Vy tu počkáte a pořádně si odpočinete…"
"Vy dva?" napřímila se Anne a udělala malý krok vpřed. "VY DVA?? Aha, takže už je to zase tady, že? Každý má svůj díl práce, že ano, Danny Larabi??" připomněla mu s ironickým úšklebkem jeho vlastní slova.
"Ano, přesně tak," zůstal navenek klidný. Někdy, pomyslel si v duchu, už jsem z nich všech opravdu unavený!
"A někteří díky tomu nebudou vědět nic, co?? Říkám si, proč vy dva nás vlastně taháte sebou? Jeden přívěšek už sebou taháte po kapsách, ne?? Říkám si, co s námi uděláte pak - dáte nás Flashovi místo odměny nebo co??" zuřila.
Někdo jí ale ve vzteku mohl směle konkurovat. Wesley skočil po Anne jako zuřivý tygr a sevřel jí paže. "To leda kdybychom chtěli Flashe nadobro zlikvidovat opravdu krutým způsobem! Pak by bylo skutečně originální pověsit mu na krk tak příšerný ženský, jako jste vy dvě!!!" cloumal s ní a měl pocit, že jeho ovládání balancuje na hranici, kdy už jí popadne pod krkem. S posledním slovem jí raději odhodil na postel.
Danny musel použít hrubou sílu, aby vytlačil Wesleyho ven na chodbu. "Zůstaňte tady, jak jsem řekl," prohlásil znovu Danny. "Vrátíme se brzy."
Zavřel dveře. Anne se urychleně vyhrabala ze své nedůstojné pozice na posteli, aby okamžitě sáhla po klice. Takhle jednoduše to nepůjde!
Zámek však cvakl těsně před tím, než se dveří dotkla. Chviličku jí trvalo, než to pochopila. Jak mohli stihnout vytáhnout klíč ze zámku???
Zacloumala klikou.
"Okamžitě otevřete! Slyšíte mě??"
Uhodila sevřenou pěstí do dveří.
"Vraťte se! Vraťte se a otevřete!!"
Věděla však, že je to beznadějná snaha. Ale aspoň se jí trochu ulevilo a ještě o něco víc, když několikrát silně kopla do dveří.
"Takhle na sebe nejspíš skutečně upozorníme," prohlásila Ellen.
Anne raději mlčela, aby nemusela říct něco sprostého, ale hluku skutečně nechala. Posadila se na rozvrzanou židli a založila si ruce.
"Jsou to pitomci!" vydechla.
"O tom se s tebou rozhodně přít nebudu," souhlasila Ellen.
"Neměli žádný právo nás tady zamknout!"
"To tedy neměli," přikývla znovu Ellen.
Anne zvedla udiveně obočí. "Už jsi se mnou dvakrát souhlasila!" podivila se.
"Bohužel říkáš zrovna naprostou pravdu," odvětila Ellen nevzrušeně. "A svědomí mi nedovolí nesouhlasit."
Anne se odmlčela, jen vyťukávala rozmrzelý rytmus podrážkou boty do podlahy.
"Takže pánové budou obcházet hospody a my tady budeme čekat, dokud se jim neuráčí vrátit!" prohlásila po chvíli sarkasticky.
"Nepřipadá ti to jako model běžného života?" pronesla Ellen suše.
"Jo. Nás si navíc ještě zamkli."
"No, to abychom náhodou neprojevily nějaký svobodný názor," přikývla Ellen vážně a vyměnila si s Anne souhlasné ušklíbnutí.
Anne vstala, podívala se z okna a pokusila se jej otevřít. Šlo to bez potíží. Dívka se vyklonila a zamračila se přemýšlením.
"Dokázala bych se dostat ven," řekla pak.
"No, nepochybuji o tom," souhlasila Ellen opatrně. "A nepřekvapuje mě to. Po tom, co jsi s nimi chtěla jít krást koně mě už těžko může něco překvapit."
Anne jí věnovala ošklivý pohled, ale pak se zase věnovala oknu. "To je moje věc," odsekla.
"Jistě. Ale k čemu by ti bylo, že by ses dostala ven?"
"No k čemu...prostě bych...prostě..."
"Mám lepší nápad!" řekla Ellen z nenadání a také se lehce vyklonila z okna. "Támhle ten pán je přece hostinský."
"No a co??" nechápala Anne.
Ellen, aniž jí cokoliv vysvětlovala, si stoupla tak, aby zabírala celé úzké okno.
"Haló, pane! Pane hostinský! Haló!!" zavolala nejsladším hlasem, jakým dokázala.
Anne sebou trhla a schovala se za roh. "Co blbneš??" zašeptala ostře.
"Copak, madam, stalo se vám něco?" ozval se sytý mužský hlas zdola.
"Ach, taková menší nehoda," zapředla Ellen.
Anne se zvednutým obočím čekala, co z ní vyleze.
"Naši muži odešli do města a nějak se zasekl zámek, bohužel tomu nerozumíme. Myslíte, že byste se na to mohl podívat?" zavolala znovu dolů a připojila úsměv.
"Jistě, madam, hned jsem nahoře!" zahlaholil hostinský.
"Muži??" sykla Anne. "Cože??"
"Zní to nejlogičtěji," pokrčila Ellen rameny. "Nic to neznamená. A za chvíli budeme odemčené. Já jim dám, že se budeme koupat až večer!"
Anne si povzdychla, ale to už cvakl zámek a ve dveřích stál pan hostinský osobně. "Byly jste zamčené, drahé dámy," pronesl udiveně.
"Ach," řekla Ellen "Asi nějaký omyl. Jsem Ellen...Smithová," usmála se na něj zářivě a přistoupila k němu, aby mu podala ruku. Ačkoliv na to jistě nebyl zvyklý, neměl jinou možnost, než ručku políbit na hřbet. "A tohle je moje švagrová Anne. Vřele děkujeme za vaši pomoc!"
Anne mlčela a pouze kývla hlavou na znamení pozdravu. Nespouštěla oči z Ellen.
Asi zešílela, nebo co...
"Moc mě těší. Jsem Archibald Black, majitel téhle hospůdky," představil se. "Rád jsem pomohl."
Ellen k němu přistoupila ještě blíž a snaživě zamrkala. "Víte, pane Blacku, muži spěchali do města a...nenašlo by se tady trochu horké vody a mýdlo?"

"Vidíš, říkal jsem ti, že rozhodně nezboří hotel," řekl Danny optimisticky.
"Hm," houkl Wesley, ale víc k tomu neřekl.
Zpod prahu dívčího pokoje se linulo nejen světlo, ale i hlasy, z nichž jeden byl překvapivě mužský.
Podívali se po sobě.
Klíč v zámku zvenčí pochopitelně nebyl a tak vzal Wesley prostě a jednoduše za kliku. Očekávali, že najdou dívky odpočaté, ale už ne, že je také naleznou umyté a upravené, v dobré náladě sedící za stolem s majitelem hostince.
U večeře.
Hostinský čile vyskočil na nohy. "Á, pan Smith!" zvolal až příliš radostně, ovšem při pohledu na Wesleyho výraz jeho nadšení velmi rychle pohaslo. "A druhý pan...Smith," dodal a už se neusadil zpátky.
"Pan Black byl tak hodný, že nám dělal společnost, zatímco jste byli pryč," pronesla Ellen sladce.
"A postaral se, abychom netrpěly hlady," dodala Anne potutelně. Wesleyho výraz si vychutnala do poslední kapky.
"To je od vás velice ohleduplné, pane Blacku," pronesl Danny duchapřítomně a na hostinského se přívětivě usmál.
"To byla maličkost," ohradil se Black, kterého Danny poněkud uklidnil.
"Jen se posaďte, Archie," řekla Ellen a dlaní položenou na předloktí pana Blacka ho jemně zatlačila zpátky na židli. "Pánové se stejně budou chtít nejdříve věnovat koupeli, po tak náročném dni, že, drahý?" obrátila se směrem ke dveřím, ale nebylo jasné, na koho mluví.
"Jistě," odpověděl rychle Danny, protože si všiml, jak Wesley zatíná pěsti. "Je to přesně tak. Nenechte se rušit, my půjdeme dolů," popadl Wesleyho za paži. "Uvidíme se později."
Anne se usmála.
Provokativně a ironicky.
"To jistě ano."


Stanuli ve dveřích a na chvíli tam zůstali nehybně stát. S mokrými vlasy, hladce oholenými tvářemi, oba v relativně čistých košilích s vlhkými límečky.
Danny pozoroval dívky, neseděly úplně u sebe, jen u jednoho stolu, ale atmosféra spojenectví tu byla skoro hmatatelná. Nevěděly to, ale měly v očích stejný vzdorný výraz.
Každá z jiného světa, ale spojit je dokáže jen boj proti nám dvěma. To je fakt skvělý…pomyslel si.
To Wesley neměl tak filosofické myšlenkové pochody.
"Už Archie dojedl?" pronesl ironicky.
"Ano," odpověděla mu Ellen klidně. "Dojedl, rozloučil se a odešel. Slušně."
Wesley zavřel dveře a postoupil dál do pokoje. Nebyl zrovna v tom nejlepším rozpoložení.
"Už víme kam jet?" zeptala se Anne.
"No, ne úplně přesně," odpověděl Danny.
"A budeme to někdy vlastně vědět?" pokračovala. Přestože to znělo jako obyčejná prostá otázka, postrádající jakýkoli ironický tón, Wesley se k ní prudce otočil, jako by ho píchla špendlíkem.
"Přestaň rejpat do věcí, kterým sama vůbec nerozumíš!!" sykl.
"Když něčemu nerozumím, tak se na to ptám!" zamračila se. "Byl to přece váš úkol, jak mi nezapomněl předtím připomenout Danny, ne? Tak se ptám, jak to dopadlo."
Danny si vzdychl. "Ty mi prostě nikdy nic neodpustíš, viď?" usmál se trochu hořce. "Uznávám, dostaly jste nás."
Obě mlčely a dívaly se jinam. Wesley se díval na Dannyho. Poněkud udiveně.
"Nikoho jsme nechtěly nikam dostávat," namítla Ellen důstojně.
"Dobře, ale celkem se vám to povedlo. Neměli jsme vás tu zamykat. Už to takhle nikdy neuděláme. Že ne, Wesi?" obrátil se k příteli.
"Cože??" nadechl se Wesley. Danny se k němu otočil a velmi významně se na něj zahleděl.
Co tím, proboha, zase sleduje?? zaúpěl Wesley v duchu. Doufám, že ze mě nehodlá vymámit nějakou omluvu. Na to vážně náladu nemám!
"Ehm…jo," dostal ze sebe, ale Danny po něm nejspíš víc ani nežádal.
"Jasně," ušklíbla se Anne. "Ten by nás nejradši zamknul rovnou támhle do tý truhly," ukázala bradou do rohu místnosti.
"Tak tam byste se bohužel nevešly," utrousil Wesley a Anne unikl drobný úsměv.
"To asi ne," musela souhlasit.
"Několik dnů se tu asi zdržíme, jak to tak vypadá," řekl Danny.
"Protože jste ještě nic nezjistili?" pokračovala Anne ve svých otázkách.
"Zatím!" zavrčel Wesley.
"No, vlastně nic moc novýho," souhlasil Danny a posadil se na jednu z postelí. "Flash tu byl, ale už to je skoro dva týdny. Musíme chytit tu správnou stopu, jenomže…to se nám ještě nepovedlo."
Wesley se opřel o zeď a založil si ruce.
"Je tu veřejný dům?" ozvala se doposud tichá Ellen.
"Co?" zvedl Danny hlavu. "No, to asi je a asi ne jeden."
"Tvoje zájmy mě nepřestanou udivovat!" ušklíbl se Wesley.
"Nejde o mé zájmy!" sjela ho ledovým pohledem. "Ale tatínek mi vždycky říkal, že nejvíc informací uniká právě na těchto místech. A on to musel doopravdy vědět," řekla a zahleděla se do okna, na tmavnoucí ulici.
"Na tom něco bude, Wesi," zamyslel se Danny.
"No dobře, to možná jo," souhlasil Wesley nevrle. "Ale doufám, že tě nenapadlo něco šílenýho, jako třeba že budeme obcházet veřejný domy, nebo tak něco??"
Díval se na Dannyho, i Ellen se na něj dívala a neméně zvědavě ho sledovala i Anne.
Danny významně mlčel.
"To je...zvrhlý!" vydechla Anne nesouhlasně.
"Jo, to teda je," souhlasil Wesley.
"Ale no tak, sakra, něco chceme, tak se musíme snažit!" hájil se Danny.
"Mě tam nedostaneš ani náhodou!" rozhodil Wesley ruce.
"Ale prosím tě, jen nedělej, že zrovna tobě to tolik vadí!" šlehla po něm Anne ironickým modrým pohledem.
"Že to říkáš ZROVNA ty!!"
"Proboha, nehádejte se!" zvedl se Danny. "Každýmu z nás přece záleží na tom, abychom cestu našli, nebo snad ne??"
Wesley se mračil.
"A navíc, nepředpokládám, že tě tam někdo praští židlí ještě jednou."
"To je moc vtipný!" vyhrkl Wesley společně s Anne.
Ellen to vtipné docela přišlo, ale skryla úsměv za hřbetem dlaně.
"Půjdeme spát," rozhodl Wesley unaveně. "Nebo mě trefí šlak."
"Tak to radši půjdeme," usmál se Danny. "Dobrou noc, dámy."
"Dobrou noc," odpověděla Ellen.
Anne vstala a vydala se s nimi ke dveřím. "Bude vám vadit, když se zamkneme zevnitř?" zeptala se a vzala do dlaně kovový klíč.
"Proč?" nechápal Wesley. "Kdyby sem chtěl náhodou někdo vlézt, vezmeš ho po hlavě židlí, ne?"
"Vezmu po hlavě tebe, jestli hned nevypadneš!" řekla, ale znělo to docela přátelsky.
"Fajn. Padám," řekl a z důvodu, kterému sám nerozumněl, se na ni mírně usmál.



"Musím s vámi mluvit, pane."
Matthew Donnovan sebou trhl. Lhal by, kdyby tvrdil, že se nelekl, protože vůbec si ho v té tmě nevšiml.
Obrátil se a viděl jen siluetu.
"Jen s vámi, pane," zopakoval mladý hlas.
"Kdo jsi?" pokusil se Matthew v šeru zaostřit.
"Jsem Martin Duffer, pane."
"Duffer? Syn Billa Duffera?"
"A bratr Anne Retlowové."
Konečně vystoupil do měsíčního světla. Byl jen o půl hlavy menší, než Matthew a jeho útlá ještě klukovská ramena už prozrazovala, že od dětství vykonává fyzickou práci.
"Pojď za mnou," šeptl Matthew, aniž se předtím dlouze rozmýšlel. Ačkoliv se už ani jednou neohlédl, slyšel, jak ho mladík tiše následuje.
Vklouzl zpátky do hotelu, odkud se před chvílí vydal na večerní procházku, zamířil tiše ke stájím a zůstal stát pod dřevěnými dveřmi, pod lampou. Chtěl si ho prohlédnout.
Dívaly se na něj vážné oči, pod nimiž světlo petrolejky vykreslilo hluboké stíny, ale jejich barvu nebylo možné rozeznat. Vlasy měl mladík světlé a střapaté a neustále si je prohraboval rukou.
"Sledoval jsi mě, Martine Duffere?" zeptal se Matthew šeptem.
"Já...pane, klidně si o mě myslete, co chcete," podíval se mu zatvrzele zpříma do očí. "To je mi jedno. Úplně jedno. Záleží mi jenom na jedný věci."
"A to je?" nadzdvihl Matthew obočí.
"Moje sestra, pane."
Upřímnost mladíkových slov mu na chvíli skoro vzala dech. Nechal ho pokračovat.
"Ona neutekla. Vím to tak jistě, jako že je Bůh nade mnou, pane. Zlobila se na matku, že nás tu všechny nechala a nikdy by neudělala to samý. Neopustila by nás, chtěla nás vždycky chránit."
"Chránit? Byla to přece jen dívka..."
"To jste neznal Anne, pane," ušklíbl se Martin, ale vzápětí zvážněl. "Mysleli jsme, že tam uhořela, že je mrtvá..." řekl.
"Proč šla pracovat do toho domu?" zeptal se Matthew. "Potřebovala peníze?"
I v mdlém světle viděl, jak mladíkova tvář zbledla vztekem. "Nešla tam pracovat!! Nenáviděla to, nenáviděla je všechny, vždycky říkala...radši by umřela hlady...vím to, já jsem její bratr!!!" téměř křičel.
"Doporučil bych ti ztišit hlas, Martine, pokud chceš, aby náš rozhovor zůstal soukromým," řekl mu Matthew.
Mladík zmlkl, jen hruď se mu vzdouvala vzrušeným dechem. "Pane, ona se ztratila, někdo způsobil, že tu není, možná jí i ublížil..." znovu se přerývaně nadechl a pokusil se nalézt svůj klidnější hlas. "Vy jste detektiv. Musíte jí najít!"
Odvrátil se od něj a hleděl do tmy. Matthew pocítil touhu, položit mu ruku na rameno.
Přiblížil se ale jen o krok. "Máš Anne jistě rád," řekl jen.
"Jistě, že jí mám rád," řekl mladík tichým hlasem, ale na detektiva se nepodíval. "Jsme rodina. Držíme při sobě."
Matthew najednou nevěděl, co by řekl. Cítil tu lásku, o které se mladík trochu styděl mluvit, cítil jeho zoufalství a beznaděj. V jeho žilách koluje polovina stejné krve, jako v Anne Retlowové, té divné holce, která mizí uprostřed noci z veřejných domů, vykrádá banky a která má přesto tak upřímné oči...
"Ať je obviněná z čehokoliv, je nevinná," podíval se mu znovu do očí Martin Duffer. "Přísahám na svůj život. Vy jste přece detektiv, hledáte pravdu a zachraňujete lidi."
Matthew sevřel ruce v pěst. Kéž by to byla pravda. Kéž bych byl takový, jak mě vidí on.
"Najděte jí a přiveďte jí sem domů!"

16. kapitola - Společně

3. ledna 2010 v 14:44 | Nina Carter |  Rváči
"Haló!" volala Ellen notně unaveným hlasem. "Je to snad tak hodně, když žádám další zastávku??"
"Jo, to je!" odsekl Wesley. "A přestaň pořád ječet, ano??"
"Ječet??? Jdeme celé dopoledne, včera jsme šli skoro celý den, na tom nevidím nic normálního!" stála si za svým.
Ačkoliv uvedla prakticky pravdivá fakta a ten dlouhý pochod se zdál opravdu nesnesitelný, nikdo ji nepodpořil. Také ale včera pozdě večer překročili hranici, blízko které se nacházeli, opustili Wyoming a ocitli se na území státu Montana.
To se líbilo obzvláště Dannymu a vlévalo mu to do žil optimismus, který ostatním rozhodně chyběl. Danny Larabi měl ale před očima konkrétní plán.
Také to způsobovalo, že šel neustále v čele a Wesley za ním, s pevně zaťatou čelistí, jak už ho zase bolela ruka, i když pevně utažená plátnem a zavěšená za krk provizorním šátkem.
Anne mu byla neustále skoro v patách a Ellen kdesi vzadu se hodinu od hodiny vzdalovala.
"Danny!" houkla Anne směrem kupředu a otřela si z čela prach smíšený s potem. "Neměli bysme ještě přidat?? Třeba bysme mohli běžet!!"
Danny se k ní pootočil a jejím ironickým poznámkám se jen usmál.
"Pojď sem," řekl jí.
"Proč?"
Když nevypadala, že by ho chtěla poslechnout, vzal jí za zápěstí a přitáhl k sobě. "Podívej se támhle do dálky. Vidíš tam něco?"
Napjala zrak. "Jo. Co to je?"
"Jezdí tudy dostavník," vysvětloval Danny. "Tohle je jeho zastávka. Je to dřevěná bouda, je tam voda, jídlo a KONĚ. Rozumíš?"
Anne se na něj podívala. "Já myslím, že jo," kývla.
"Výborně," stanul vedle nich Wesley. "Už bylo na čase."
"Nebývaj tam taky lidi?" napadlo Anne.
"Jistěže ano," přikývl Danny. "Musí tam bejt."
Ellen se konečně dovlekla k nim. "Dál už nejdu ani metr!" oznámila a Wesley zvedl oči v sloup. Zahleděla se na zastávku dostavníku.
"A co chcete dělat? Přepadnout je, nebo co??" ušklíbla se.
Odpověď nalezla v jejich obličejích a nefalšovaně se vyděsila.
"To snad ne! Vy je opravdu CHCETE PŘEPADNOUT???"


Chuck Flynn se zrovna natáhl na kavalec a chystal se usnout, což byla jeho oblíbená činnost, když se ozvalo bušení na dveře. Bylo drobné, ale vytrvalé a poplašné.
"Jdi se tam kouknout!" houkl na svého spolupracovníka Buddyho.
"Proč já?" zašklebil se Buddy a nesouhlasně si uhladil svůj mohutný knír.
"Jsi blíž. A já jsem si zrovna lehnul," vysvětlil Chuck a důkaz svého tvrzení přes sebe hodil vlněnou deku.
Buddy se tedy neochotně vydal ke dveřím, cestou sáhl spíš ze zvyku po pušce a vykoukl ven úzkým průhledem.
Bušení se ozvalo znovu, tentokrát ještě naléhavěji a Buddy průhledem uviděl jeho původce. Tedy spíš původkyni.
Stála na schodech až těsně u dveří, nižšího vzrůstu, ale úctyhodných rozměrů ve všech ostatních částech těla. Podle uprášeného obličeje byla velmi mladá a podle jeho výrazu velmi zoufalá.
A nikoho s ní neviděl.
Dáma v nesnázích! ušklíbl se potěšeně. Tak se ukaž, Buddy!
Odsunul západku a otevřel dveře.
"Pomoc!" vrhla se k němu Ellen okamžitě. "Pomozte mi, prosím!!"
Než se stačil muž vůbec nadechnout, aby něco řekl, zaplavila ho litanií neuvěřitelně rychlých slov, ze kterých sotva postřehl cosi o medvědovi, o sestře a smrtelném zranění.
"C...co...co prosím??" vykoktal ze sebe. Všiml si, že za dívkou se odkudsi vynořil tmavovlasý muž, svírající v náručí bezvládnou ženu. Sevřel pušku silněji a zatvářil se podezřívavě, ovšem dívka v nesnázích pokračovala téměř bez přestávky.
"Moje sestra je smrtelně zraněná, potřebujeme vaši pomoc!" přiblížila se k němu natolik, že se téměř tiskla k jeho paži svými ňadry a dopřávala mu štědrého výhledu. A nutno říci, že Buddy se něčemu takovému vůbec nebránil, přesněji řečeno zíral do jejího výstřihu s pootevřenou pusou.
"Pane!" promluvil Danny a postoupil o několik kroků k Buddymu. "Potřebujeme vaši pomoc, napadl nás medvěd!"
Buddy se zahleděl na bezvládnou ženu v mužově náruči, ale žádné zranění na ní neviděl. Možná proto, že celý její obličej i hrudník zakrývaly její husté černé vlasy. Poněkud podezřívavě couvl aspoň o krok.
"Medvěd…?" zopakoval, ale Ellen mu opět zacloumala paží a přitiskla se k němu ještě víc.
"Pane, přece nenecháte mou ubohou sestru napospas smrtelnému zranění, na první pohled vidím, že jste čestný muž a takovou věc byste nikdy neudělal, Bůh vám zaplať vaši dobrotu…" vychrlila na něj, až Danny zíral.
Muž opět jen polkl. Jak si mám rozmyslet, co mám říct, když nemůžu kloudně myslet!! zavrčel si v duchu a hodlal už konečně odpovědět něco, co bude dohromady dávat alespoň nějakou smysluplnou větu.
"Pane," zaprosil Danny znovu a postoupil opět o něco blíž, až byl téměř na krok od Buddyho. Ten se na okamžik zahleděl do Dannyho tmavých očí a chystal se konečně něco odpovědět. Ať už to mělo být cokoliv, nikdy to nevyslovil.
Nemohl.
Vlastně v první chvíli nevěděl, co že se to přihodilo, jen mu do hrudi náhle udeřilo cosi těžkého a tvrdého a on se zřítil na zem, zcela neovladatelně pouštěje svojí pušku. Podruhé se udeřil tvrdě do zad o zem a vyrazil si téměř dech.
To těžké, co upadlo na něj, se nevybíravě odrazilo a odkutálelo se z něho pryč. Ani se mu v první chvíli nechtělo uvěřit tomu nesmyslu, že to byla ta žena, která ještě před chvílí tak bezvládně visela v náruči toho mladíka…
Sotva si stačil utřídit podobné myšlenky a sípavě se nadechl, zíral do dvojité hlavně brokovnice. O něco výše se nacházela usměvavá tvář Dannyho Larabiho.
"Ani hnout. Tedy doporučoval bych to," řekl tónem, který spíš připomínal vlídný pozdrav, než výhružku. Buddy se ale pro jistotu opravdu ani nehnul.
Vedle něj vyskočila na nohy černovlasá dívka a oklepávala si písek z oblečení i z vlasů.
"Danny, probůh, jsem snad balík slámy??" vydechla s legračním dotčením. Dannyho úsměv se lehce prohloubil.
"Hlavně jsi šikovná holka!"
Úsměv mu opětovala a pochvala ji zahřála u srdce.
"Co, do prdele, chcete???" podařila se konečně Buddymu ta smysluplná věta, i když si ji sám představoval poněkud jinak. Taky si nepředstavoval, že jeho hlas bude znít tak stísněně a vysoce. "To si snad myslíte, že jsem tu sám?? Můj parťák na tebe už z okna míří a vystřelí to mozek z hlavy, ty hajzle!!"
Dveře dřevěného domku lehce vrzly a na zápraží se objevil zavalitě působící muž s rukama za hlavou a vyděšeným výrazem zhlédl dění před sebou.
"To je on?" prohlásil Danny nevinně. Za zády Chucka Flynna se vynořil Wesley, pousmál se na Dannyho a zaryl hlaveň koltu do Chuckových zad o něco víc.
"Do hajzlu!" odplivl si Buddy.
"Nikdo jinej tam není," řekl Wesley. "Co kdybys tu jenom tak nestála a šla se podívat dovnitř, čím bysme je mohli svázat??" obořil se na Anne.
"Promiň, ale před chvílí jsem se vyválela na zemi!" odsekla.
"Děláš to tak často, že jsem myslel, že tě to baví."
Na to neodpověděla, vydala se směrem k domku, a když Wesleyho míjela, nakopla ho do holeně.
Domek skrýval slušnou zásobu jídla, vodu a dva koně, což sečteno dohromady bylo dost dobré. Oběma hlídačům svázali Danny s Anne pevně ruce a navíc je ještě přivázali k sobě navzájem. Nutno říct, že příliš neprotestovali.
Vyvedli koně ven a Danny pak mezi nimi pobíhal, přemýšlivě se mračil, přehazoval zvířatům přes hřbety zaprášené tkané deky a na sedla se ani nepodíval.
"Už tak ponesou dvojnásobnou váhu," otočil se na Wesleyho. "Nevíme, jak dlouho je budeme potřebovat v plný síle."
Wesley souhlasně kývl a připevňoval sedlové brašny na koňské tělo po Dannyho vzoru opasky a provazy. Bolestivě tepajícího předloktí si okázale nevšímal.
"Musíme sebou hodit!" zavelel, když práci dokončil. "Nerad bych se tady potkal s tím dostavníkem."
Ellen si zhluboka povzdechla. Upřímně řečeno jí bylo v tuto chvíli úplně jedno, jestli kůň má nebo nemá sedlo. Jediné, co si ze srdce přála, bylo nasednout do toho dostavníku.
S nezakrývanou záští se dívala na velké zvíře před sebou a zkoušela si představit ty nejbližší hodiny, které na něm bude trávit.
Nebo snad raději nezkoušela.
"Měli bysme se vážně vydat na cestu," promluvil k ní laskavě Danny. "Nejsi ráda, že už nepůjdeme pěšky?"
To byla trochu rána pod pás. "Ano, ale…prostě ta zvířata nemám ráda!"
Rezavý kůň se k ní obrátil, jako by snad rozuměl, co říká a šťouchl do ní nosem. Neovládla se a lehce uskočila.
Danny se pobaveně rozesmál. "Nic naplat, musíme nasedat!" prohlásil, popadl ji a vysadil na koňský hřbet, aniž stihla cokoliv říct. Sám se vyhoupl za ni a uchopil otěže do rukou.
Ellen zatajila dech, jak ji obklopila Dannyho blízkost, ale neměla možnost se tím dlouze zabývat, protože koník začal pod neobvyklou zátěží poskakovat.
Anne stála nerozhodně vedle druhého koně a neodvažovala se zvednout pohled směrem k Wesleymu. Ani jednomu se nechtělo nasednout na koně společně.
Nemohl se na ní už ani podívat, natož si jenom představit, jak sedí těsně za ní, protože kdykoli chtěl - nebo spíš nechtěl - do detailů si vybavil probuzení ve skalách, kdy se k němu tisklo její spící tělo. Znal nazpaměť styl jejích rázných kroků, způsob, jakým si odhazovala vlasy na záda.
Ačkoli potom chodil vždycky raději před ní, bylo to celkem zbytečné, v duchu ji viděl tak jako tak.
"Vy dva půjdete dál pěšky?" přetrhl Wesleyho myšlenky Dannyho hlas.
Naštěstí.
"Jen se neboj, Danny!" zašklebil se na něj neochotně.
Anne usoudila, že jsou věci, které jsou nevyhnutelné a s povzdechem se mezitím vyhoupla na koně.
"Já jenom, jestli se tam dostaneš s tou rukou."
"O mojí ruku se starat nemusíš!" odsekl Wesley ostřeji a vytáhl si zraněnou paži ze závěsného šátku. Opřel se o koňský hřbet, vyskočil na něj a ostrá bolest mu na okamžik úplně zatměla mysl.
Měl tolik důvodů, proč nadávat z plných plic, ale tiskl k sobě zuby, až ho bolely a mlčel.
"Pusť ty otěže," přikázal Anne, když mu ustupující bolest dovolila použít hlas.
"Ne!" odpověděla a pokusila se posunout alespoň o píď dopředu.
"Jaký ne?? Prostě to sem dej!" zavrčel a pokusil se jí je odebrat násilím.
"Ne!" bránila se. "Jdi do háje!!"
Když zjistila, že ho nepřetlačí, ačkoliv má zraněnou paži, vrazila paty do koňských slabin. Kůň pochopitelně vyrazil skokem kupředu, ale vzápětí byl zbržděn Wesleyho silným zatažením za otěže.
Znovu koně pobídla.
Znovu trhl otěžemi.
Nebohému zvířeti se to pochopitelně přestalo líbit, zakoulel očima, přitiskl uši k hlavě a začal vyhazovat, ve snaze zbavit se nepříjemné zátěže na hřbetě.
"Vidíš, co děláš??" vyjekla a jen díky Wesleyho silným pažím, kterými ji pevně držel, neskončila pod kopyty.
"Je to tvoje vina!" osočil ji.
"Já jsem na tom koni seděla první!!"
"To je mi úplně jedno, sakra!!!" zařval.
"Hej, co je? Máte problém?" volal Danny už z dálky.
"Jistě, že máme problém!" zuřil Wesley. "Celá tahle výprava je jeden velkej problém!!"
Danny ho pochopitelně slyšet nemohl.
Nakonec se jim podařilo přimět protestujícího koně k nepravidelnému cvalu. Se zarytým mlčením se přetahovali nejen o otěže, ale oba se pokoušeli ovládat koně nohama.
Tohle se opravdu dlouho vydržet nedalo, to věděl kůň, Wesley i Anne.
A taky Danny Larabi.
Asi po dvaceti minutách téhle jízdy zastavil a počkal na ně s výrazem, který nevěštil nic dobrého.
"Wesley, vážně tě mám rád," spusil zostra, "ale jsou chvíle, kdy bych tě nejradši nakopal do zadku!"
"COŽE??"
Danny seskočil, přešel ke druhému koni a položil mu ruku na krk. "Je mokrej, jako by neběžel půl hodinky, ale půl dne! Co si proboha vybíjíš na tom zvířeti??"
Wesley mírně zalapal po dechu. "Proč řveš NA MĚ??"
"Bezdůvodně to není!" odsekl Danny. "Mě je jasný, o co tady běží, a nechápu, proč jí ty otěže nepřenecháš. Annie by to určitě zvládla a ty bys nezatěžoval tu svou zraněnou ruku!!"
Wesley vší silou svého sebeovládání polykal vztek. Kohokoli jiného by už držel pod krkem, ale Danny byl výjimka.
Ten znovu něžně pohladil koně a zamračil se ještě víc.
"Jestli nemůžeš něco překousnout," promluvil znovu k Wesleymu a tentokrát už klidně, "tak z toho koně slez a vyměníme se. Já s tím problém nemám."
Wesley mlčel, ale promluvila Anne. "Vem si je," pustila otěže, aniž se na Wesleyho podívala. Odvrátil hlavu a ignoroval ji.
Fakt skvělý!! pomyslela si zuřivě, přehodila předem nohu přes hřbet a seskočila, až jí zabolelo v kolenou. Vyhnula se Dannymu a vyhoupla se zpátky na koně, ale za Wesleyho.
Proč tohle dělám, sakra???
Ale věděla to moc dobře. Danny způsobil, že se opravdu zastyděla a byl to velmi nepříjemný pocit.
"Tak jo," řekl Danny smířlivě, nasedl zpátky a věnoval Anne kradmý povzbudivý úsměv.
Wesleymu nezbylo nic jiného, než se chopit otěží a poddat se rezignovanému, ale pevnému stisku Anniných paží.
V nekonečných hodinách cvalu a prašného větru v obličeji cítil Danny, jak mu Ellen v náruči klesá a poddává se únavě. Přál jí alespoň takový spánek, sevřel ji pevněji a ona skutečně spala. Kdyby jí někdo ještě nedávno řekl, že bude schopná usnout i na koňském hřbetě, nejspíš by se mu upřímně vysmála.
Nebe už se barvilo do oranžova, když Danny zastavil a počkal, až ho Wesley dojede.
"Zůstaneme tady," řekl mu polohlasem, aby ještě chvíli neprobudil Ellen.
"To je docela dobrá zpráva," vzdychla Anne a konečně rozpojila zdřevěnělé ruce, pevně semknuté kolem Wesleyho pasu po celou dobu jízdy.
Byla opravdu unavená, nejvíc však z toho, jak se všemožně bránila, aby se neopřela o pevná záda před sebou a nepoložila si tvář na hrubou látku jeho košile.
Byla ráda, že může slézt z toho koně.
Danny se podíval na kopec před sebou, po kterém tančilo oranžovějící světlo objal pažemi spící Ellen a jemně ji k sobě přitiskl. Když si uvědomil, co právě učinil, podivil se, nakolik to bylo přirozené gesto.
"Ellen," budil ji. "Táboříme."
Otevřela oči a zamračila se, jak ji všechno bolelo. "Usnula jsem?" pronesla poněkud zmateně.
"Ano," usmál se. "Tak pojď, slezeme."
Příprava tábořiště a večeře odpovídala svou rychlostí všeobecnému hladu a tak když skončili spokojeně sytí, bylo ještě podvečerní světlo.
Anne tak dlouho lákal blízký ledový potůček, až se k němu vydala, zula si boty, vyhrnula sukni a ponořila si do chladivé vody unavené nohy.
Když na ni padl stín, ohlédla se.
"Danny…?"
"Ahoj," řekl a posadil se vedle ní. "Neruším tě?"
"Ani ne," pokrčila rameny. "Jen odpočívám."
Ponořil ruku do vody a tvářil se zamyšleně. "To bylo…moudrý," řekl po chvíli.
"Co?" nerozuměla.
"To, co jsi dneska udělala na tom koni."
Pozorně a ostražitě se mu zahleděla do tváře a hledala v ní známku toho, že se jí nějakým způsobem vysmívá, jeho obličej byl ale klidný a vážný.
"Proč to říkáš?"
"Proč bych to nemohl říkat?" opáčil. "Ty jsi ustoupila. Něco mi říká, že to moc často neděláš," usmál se šibalsky.
Uhnula pohledem, čímž mu dala tichý souhlas a zároveň možnost beztrestně si ji prohlédnout, od rozcuchaných zaprášených vlasů, přes nepadnoucí šaty až k vysoko odhaleným nohám. U jejich bledé kůže se zastavil nejdéle, jako by čekal, až si jeho pohledu všimne a vynadá mu za něj.
Nic takového se ale nestalo.
"Proč vlastně tak zarytě neustupuješ?" zeptal se tedy a Anne k němu opět otočila pohled. "Myslíš, že je to správnej způsob?"
"To nevím," odsekla, ale díky jeho tónu se na něj víc zlobit nedokázala. "Nejspíš prostě nejsem správná holka, jak jsem si dřív myslela," vzdychla.
"Jsi tvrdohlavá holka," pousmál se. "Ale správná taky."
Mlčela.
"Wesley se někdy chová jako blbec a má taky pořádně tvrdou hlavu, ale rozhodně není zlej," řekl Danny, ale žádné reakce se nedočkal. Pouze semkla rty a zatvářila se opravdu odmítavě. Pravděpodobně jí to ale přivedlo k otázce.
"Jak dlouho ještě pojedeme takhle na dvou koních?"
"Není to pohodlný?" zakřenil se.
"Ne!"
"Víš," naklonil se k ní blíž, "támhle za tím kopcem je farma. Teče k ní ten potok."
Podívala se na něj lehce udiveně. "Jak to víš?"
"No...řekněme, že se pohybujeme v kraji, kterej znám. Na tý farmě jsem totiž kdysi pracoval," řekl.
Překvapeně pootevřela rty. "Vedeš nás sem schválně?"
"Ano."
"Ví to Wesley??"
"Ovšem."
"Aha. Takže tam si opatříme další koně?" zeptala se, ačkoliv odpověď už znala.
"Opatříme je hezký slovo," přikývl vesele. "Přesně tak. Dva koně a čtyři sedla. Potřebujeme přece cestovat rychle."
"Ukradneš je," upřesnila tvrdě.
"Jo."
"Říkáš to jen tak!" vydechla, udivená jeho souhlasem.
"Já nevím, jak bych to měl říkat jinak," pokrčil rameny.
"Mluvíme přece o zločinu!"
"Jo, jasně. Já vím. Ale to slovo má víc významů, než se zdá, Annie. Já nechci nikoho obhajovat, tím méně sebe, ale jsem to, co jsem. A proč to tak je, to je akorát otázka na zamyšlení."
Pozorovala ho, dlouze a s přivřenýma očima, jak se jí jeho slova převalovala v hlavě. Ačkoliv často bývala průhledná jako sklo, teď vůbec netušil, co si myslí.
Přiblížil obličej k chladné vodě, ponořil do ní dlaň, ale z její napjaté tváře oči nespustil.
Naklonila lehce hlavu ke straně, ještě víc přivřela oči a pak prudce vyhodila nohy zpod hladiny. Dannyho zasáhl proud vody, vnikl mu do očí a do pootevřených úst a ztlumil jeho překvapený výkřik.
"Co to...mělo znamenat?" vykoktal a vyplivl vodu. Víc nestihl, protože Anne to znovu zopakovala, kopala nohama ve zpěněném proudu vody, ale Danny už to tentokrát čekal. Ponořil obě paže do vody a cákal proti ní, dokud z obou netekla voda.
Přestali, dívali se na sebe a smáli se, Dannyho hluboký smích se smísil s Anniným sytě zvonivým a dohromady to tvořilo velmi příjemný souzvuk.
"Proč se směješ?" ptal se Danny a sám nemohl zastavit ten bezstarostný smích, který mu bublal v hrudi.
"Já nevím," smála se Anne. "Asi že vypadáš tak hrozně..."
"Jo," přikývl. "To ty taky!"
Náhle pocítil v zádech ostrý a nepřívětivý pohled od ohniště.
Vydechl, přestal se smát a sundal si klobouk, aby z jeho krempy vyklepal vodu.
"Myslím, že jediný, co mi zbejvá, je jít se usušit k ohni," prohlásil a nasadil svůj klobouk na Anniny vlhké vlasy. "Abych vypadal aspoň trochu přijatelně."
Zvedl se ze země a obrátil se směrem k ohništi a vykročil.
"Danny?"
Obrátil se.
"Ano?"
Prameny vlasů jí visely z jeho klobouku, mokré nohy jí koukaly z vyhrnuté sukně, tvářila se jako poplašené a rozpačité zvířátko a vypadala v tu chvíli naprosto neodolatelně.
"DĚKUJU."
Věděl moc dobře, za co mu děkuje. Taky asi věděl, proč to řekla až teď a ne hned, když jí vytáhl z toho sklepa. Ve skutečnosti si toho teď cenil mnohem víc.
"Rádo se stalo, Annie."
Vydal se k Wesleymu, který až příliš pečlivě urovnával kameny kolem ohniště. Danny se posadil poblíž, ale nic neřekl. Chvíli pozoroval Ellen, zabalenou v dece a tvrdě spící poblíž, než Wesley promluvil sám.
"Tak co, je to bezva, Danny?" řekl sarkasticky, aniž však odtrhl oči od ohniště, na kterém stále pracoval.
"Co?" zeptal se Danny bezelstně.
"Jistě, že to je bezva!" odpověděl si Wesley sám vztekleji.
"Ale co?" pokračoval Danny ve stejném duchu.
"Nedělej ze sebe pitomce!" sykl Wesley a křísl jedním kamenem o druhý. "Já jsem to viděl moc dobře, tak mě nechtěj naštvat!"
"Wesley..."
"Ukazovala ti ty svoje nohy a tobě málem kapaly sliny! No každopádně je to dobrej začátek, teď máme dokonce i nějaký prachy, tak si jí třeba budeš moct koupit!!" skoro zařval a podíval se Dannymu přímo do tváře.
Danny by se měl naštvat. Wesley to taky tak chtěl. Jenže Danny měl co dělat, aby se nezačal nahlas smát. "Wesi, někdy jsi fakt děsnej!" vzdychl přívětivě.
"Řekni, že kecám!" ušklíbl se Wesley. "Ty nohy..."
"Má nádherný, ano!" přerušil ho Danny. "Ale to víš stejně dobře, jako já, ne?"
Wesley vzal do ruky jeden oblý balvan a hodil ho přímo do ohně, až se k soumračnému nebi vznesl ohňostroj oranžových jisker.
Danny se díval na Wesova záda.
"Je to jen děvka. Nic víc," pronesl skrz sevřené zuby.
"Nevím. Ale vůbec netuší, že by někoho mohly okouzlovat její nohy. Ani ji to nenapadne," řekl Danny vážně. "Zdá se mi to trochu neobvyklý."
"Tvoje domněnky mě vůbec nezajímají!" odsekl Wesley.
"Zajímají. A ona tě taky zajímá," řekl Danny s krutou upřímností, připraven čelit následkům.
"Sklapni, Danny!" varoval ho Wesley ostře.
"Není nic špatnýho na tom, že se ti líbí, proč tě to štve?"
"Štveš mě ty!! Chtěl jsi mě vyprovokovat?? Tak se ti to povedlo!! Ale buď už zticha!!!"
Danny poslechl, tiše stál a pozorně sledoval kamarádovu tvář. Bylo mu ho skoro líto.
"Wesley," usmál se smířlivě a chtěl mu položit dlaň na rameno, Wesley však ucukl.
Nic netušící Anne se vracela od potoka s úsměvem, v rozšněrovaných botách a s trochou vody v dlaních, kterou s radostí a bez váhání chrstla Dannymu do obličeje, sotva jí stačil oplatit úsměv, který patřil jemu.
"Něco jsem ti asi dlužila," culila se.
"Mám dojem," vydechl a utíral si obličej. "Že tě hodím do toho potoka celou, ty divoženko!"
"I s tím kloboukem?" zamrkala nevinně. "Tvým kloboukem?"
Popadl ji v pase a zvedl, až vypískla. Jí samotné se zvuk vlastního bezstarostného smíchu líbil, ani si už tenhle pocit nepamatovala...možná, když byla ještě malá.
Wesley se zvedl, nakopl opodál ležící kotlík a odkráčel pryč
"Ach jo," povzdechl si Danny nahlas a doprovázel ho pohledem
"Co je?" nerozumněla Anne.
"Ale nic," stáhl jí klobouk do očí.
Sedla si na srolovanou deku a ve stále ještě velmi dobré náladě si začala navlékat punčochy.
Ellen spala vedle a naprosto nic ji nevzbudilo.


Spali bez ohně a s uklizeným tábořištěm, aby mohli vyjet na cestu ještě za tmy.
"Vstávej, Annie!"
Procitla, zabalená do deky, s Dannyho kloboukem na hlavě. Její oči mžouraly do úplné tmy, protože mraky na obloze zakrývaly i měsíc.
"Jo," kývla do temnoty.
Pro Ellen bylo vstávání téměř nadlidským úkonem. "Kolik je hodin?" ptala se zpomaleně.
"Podle slunce něco po půlnoci," odpověděl Danny. Ellen se otřásla chladem a na vtipy neměla ani pomyšlení. Smotali obě deky, které přehodili přes koňské hřbety a byli připraveni k odjezdu.
"Pojedete před potok, podél upátí kopce," vysvětloval Danny dívkám. "Dostanete se k vysokýmu stromu, stojí tam osamoceně. Tam se pak sejdeme."
Ellen sotva kývla, což ve tmě stejně nebylo vidět. Sama na koni bez sedla měla spoustu jiných starostí, obzvlášť, když Danny poplácal jejího koně po zadku.
"Danny?" ozval se ze tmy Annin hlas.
"Copak?" obrátil se k ní, i když ji ve tmě skoro neviděl.
"Já..." odkašlala si a polkla. "Chci jít s váma."
"Cože?" nepochopil Danny.
"Že...že chci jít s váma!" řekla mnohem hlasitěji a napřímila se v sedle.
"No to mě podrž!" prohlásil Wesley ironicky. "Co se ještě nedozvím?? Nechceš tam jít náhodou třeba sama, že bych si odpočinul?? To bych měl skutečně klid v duši!!"
"Buď zticha!" okřikla ho. "S tvojí rukou si nemůžeš moc vyskakovat, tak bys neměl odmítat mojí pomoc!"
"Moje ruka je v pořádku!" odsekl a na důkaz toho se strhl závěsný kus plátna. "Nikdo nepotřebuje tvou pomoc!!"
"Ty seš vážně idiot, Shane!!" vyštěkla. "Měla jsem dojem, že jsme nedávno mluvili o SPOLUPRÁCI, ale asi jsem se spletla!!"
Danny k ní přistoupil blíž a chytil jejího koně za ohlávku. "Jasně, že mluvilo, Annie," řekl mírně. "Každej má ale v tý spolupráci svůj úkol, o tom to přece je."
"Mluvíš se mnou jako s dítětem!" ušklíbla se. "Takže ten můj díl práce spočívá v tom, že budu hlídat strom??? To jsem ale šikovná!!"
"No tak, klid," snažil se Danny. "Je to taky důležitý, tak to, prosím, udělej!"
"Jak myslíš," řekla ledově. "Jo a Danny! Tady sis něco zapomněl!"
Pod nohama mu přistál jeho vlastní klobouk. "Můžeš si ho ještě..." začal, ale Anne pobídla koně a zmizela ve tmě. "Tak fajn," dořekl tiše a sebral klobouk ze země. Pak poplácal Ellenina koně.
"Drž se s ní," pokývl směrem, kterým tušil Anne. "Za chvíli se uvidíme."
Viděl na ní, jak je napjatá do posledního nervu, ale přesto přikývla a s prsty vnořenými do koňské hřívy se vydala za Anne.
Danny vzdychl a plácl tiše zuřícího Wesleyho po zádech. "Tak jdeme na to."
"Jistě!"
"Nezuř," dloubl do něj přátelsky. "Já vím, proč to udělala."
"Ta holka je prostě magor a já absolutně nerozumím ničemu, co ona dělá!" zvolal Wesley.
"Ono to není tak těžký."
"Nebudeš mi tu teď filozofovat, že ne?" obrátil Wesley oči v sloup. "Máme ještě práci a fakt na to není vhodná chvíle!"
"Ano, práci máme," souhlasil poslušně Danny a už mlčky se vydali po temné cestě. Někde v polovině kopce se Danny zadíval na oblohu, na které jen sem tam cípy mraků ukázaly bledé hvězdy a neodpustil si promluvit.
"Víš, ona se prostě rve. Nejspíš musela celej život a jinak to neumí."
Tentokrát se žádná odmítavá, ani ironická odpověď. Měsíc na okamžik vylezl zpoza mračné clony a odrazil se ve Wesleyho vážných očích.
Danny se do nich podíval a viděl tam víc, než měsíční zář, viděl tam také dva jiné rváče se životem, ne zas tak dávno dva malé otrhané kluky.
Pochopil.
"Přesně tak," řekl velmi tichým, skoro neslyšným hlasem.
Bok po boku se blížili k farmě a občas se dotkli rameny, v mlčenlivé souhře dvou spřízněných duší.

15. kapitola - Příliš komplikovaný případ

3. ledna 2010 v 14:43 | Nina Carter |  Rváči
Alison Williamsová postavila tác s kouřícími hrnky s kávou na stůl a dala si ruce k velmi štíhlým bokům opásaným zástěrou.
"No tak!" řekla prosebně. "Oba dva vás něco trápí. Tak mi řekněte, co to je."
"Nedělej si starosti, Alis, nic nás netrápí," řekl Matthew a stiskl své sestře ruku.
Přisedla k nim. "Zapomínáte, bratříčci, že vás znám už dlouho."
Říkávala jim bratříčci, přestože byli oba starší než ona a Elijah ani nebyl její bratr, jen bratranec.
"Alison," řekl Elijah. "Jsi hodná, že se o nás staráš, ale není nám vůbec nic, opravdu."
Alison si zhluboka povzdechla. "Má to něco společného s tím…co se stalo v bance, že ano?" zeptala se a její tvář přeběhl stín.
Oba si živě vybavili, jak byla vyděšená k smrti, když se o tom všem dozvěděla.
"Alison, ty nás neposloucháš!" pohodil hlavou Matthew. "Oba ti opakujeme, že nám nic není. Copak nevíš, čím se živíme? Myslíš, že nás něco takového může rozházet?" vzal jí za obě ruce a pevně stiskl.
"Vím moc dobře, co děláte za práci!" řekla stroze a stiskla rty.
Usmál se na ni. "Vždycky jsi byla proti tomu, jako matka."
"To ano," souhlasila vážně. "A oběma nám to nebylo nic platné."
"Jsme v pořádku. Opravdu to nic nebylo," ujistil ji znovu Elijah.
"Kevin říkal, že ti drželi zbraň u hlavy," zašeptala a pohladila Matthewa po tváři třesoucí se rukou.
"Nesmysl," ohradil se Matthew jemně. "Kevin přehání. A ty na to vůbec nemysli. Navíc mám dojem, že by sis měla pospíšit. My už jsme po obědě a Kevin nejspíš v práci netrpělivě vyhlíží, co jsi mu uvařila."
Usmála se a vstala. Fungovalo to, jak Matthew chtěl. "Máš pravdu," řekla.
"Pozdravuj ho."
"Jistě."
Sundala si zástěru a za chvilku byla na odchodu s ještě teplým kastrůlkem v ruce, který skrýval oběd pro Kevina.
"Vrátím se hned," upravila si hladce sčesané světlé vlasy a za chvíli byla pryč.
V místnosti nastalo ticho, které nepříjemně rozkrajovalo kyvadlo hodin.
Elijah si odkašlal. "Tak mě napadá," řekl po chvíli uvážlivě, "jestli se nemýlím a vím, na co myslíš celý den."
"Ale no tak, to znělo dramaticky! To už tě Alison taky popletla? Já, milý brachu, myslím leda tak na to, jak jí říct, že musíme odjet," zamračil se Matthew. "Obzvlášť, když jsme slíbili, že se tentokrát opravdu zdržíme!"
"No jo," vzdychl Elijah. "Kdy jí to řekneš? Byla tak ráda…a když jí řekneme pravdu, že nás šéf nečekaně povolává k naléhavému případu, bude si představovat to nejhorší."
Matthew sklonil hlavu a souhlasně kývl. "Počkej!" uvědomil si. "Proč bych to měl říkat zrovna já?? Odjíždíme snad oba!"
"Umíš to líp podat," usmál se Elijah. "Jsi z nás dvou ten výmluvnější!"
"A ty evidentně ten vychytralejší," zasmál se nevesele Matthew. "Chudák Alison tu naši práci těžce nese, jako moje matka. Kdyby věděly - kdyby nám věřily - že to ve velké většině neznamená víc, než dlouhé cestování a spousta papírů."
"To jo," přitakal Elijah s úsměvem. "Moc nervydrásajících situací jsme nezažili. Včera to bylo větší dobrodružství, nemyslíš?"
Matthew ponechal otázku bez odpovědi a sáhl do náprsní kapsy pro přeložený list papíru. Byla na něm stručná slova, která stvořil Jim Morgan a která už znal nazpaměť.
"Neměl jsem tušení, že ve Wyomingu existuje nějakej Sugarhill," řekl.
"No, nemůžeš znát každou díru ve Wyomingu," usoudil Elijah pobaveně
"Jo. Tohle jméno je každopádně velmi sladké," zasmál se Matthew. "Ale asi to tam zas tak sladké nebude. Zdá se, že jde o něco většího. A navíc mi pořád připadá, že už jsem to jméno někdy slyšel."
"Mám stejný pocit," souhlasil Elijah. "A víš, že jsem měl o té výmluvnosti pravdu? Ale já s tebou potřebuju mluvit o něčem opravdu důležitém, Matte. A možná o tom chceš mluvit i ty se mnou."
"Myslím, že ne."
"Já myslím, že ano."
"Ne, Elijahu!"
"Matte, to, co se stalo včera, není úplně obyčejný zážitek!"
"Ano, já vím," vzdychl Matthew. "Ale nikomu se nakonec nic nestalo a myslím, že není třeba se tím zaobírat další týden..."
"Ale já nemluvím o TOMHLE!" přerušil ho Elijah. "Matte, ona se mi doopravdy líbila! Ne jenom to, ona byla…já jsem si…já jsem si někoho takového přál potkat celý život, já…"
"Aha, myslíš tu, která cpala v bance peníze do brašny??" ušklíbl se Matthew ironicky. "Máš ale neobvyklé životní sny!"
"MATTE!" vykřikl Elijah téměř zoufale. "Nutně si o tom s tebou potřebuju promluvit, tak PROSÍM nebuď tak ironický!"
"Nejsem ironický, jenom jsem pojmenoval pravdu," odvětil Matthew, ale poněkud se zklidnil.
"Dobrá, když už si hrajeme na pravdu, dovol, abych taky něco pravdivého zmínil. Jsem možná mladší než ty, ale nejsem pitomec! Přestože se neustále tváříš, jako kus ledu, včera ses málem roztékal!"
"Co prosím??" zvedl se Matthew, až málem převrhl oba hrnky s chladnoucí černou kávou.
"Modrooká Anne," dodal Elijah se špatně zakrytým triumfem v hlase.
Matthew stiskl zuby a přehnaně klidně se posadil zase zpátky na židli.
"To jméno bylo sotva skutečné, stejně jako "Ellen", tak sladce znějící tvým uším, ty trubadúre! Když se chystá večer se svými společníky přepadnout banku, nejspíš se ti nebude představovat jménem, to by ti mohlo dojít, detektive!" odsekl.
Elijahovy velké oči se na něj podívaly téměř ublíženě. "Samozřejmě, že to vím. Chtěl jsem ti jenom říct, jak se cítím."
"Poslouchám. Ale nenavážej se do mě, prosím," řekl Matthew smířlivě.
Elijah kývl. "Dobře. Já jen…pořád na ni myslím."
"Jistě."
"Víš, včera to bylo jako zjevení! Seděla tam u toho stolku, tak krásná a jedinečná a…chovala se jako pravá dáma a seděla tam tak sama, to bylo jako znamení - no teda ne úplně sama…"
Matthew se vší silou donutil, aby mlčel.
Elijah se bohužel znovu nadechl. "Viděl jsi ty její nádherné oči? Byly jako čokoláda! Kdybys slyšel, jak mi tlouklo srdce, jako bych uběhl pět mil…"
"Elijahu…" pokusil se ho jemně přerušit Matthew.
"Víš, já jsem doposud nějak nevěřil na lásku na první pohled, ale po včerejším dnu…"
"Elijahu!"
Tentokrát se to podařilo.
"Teď už to opravdu hraničí s nesmyslem, ty rozhodně NEJSI zamilovaný!"
"To přece nemůžeš vědět," zašeptal Elijah. "Sám jsi nikdy zamilovaný nebyl."
"Dobře!" položil Matthew dlaně na stůl, až hrnky znovu nadskočily. "Ale ona není tou dámou, která tě tak okouzlila, je to nějaká bankovní lupička a to jsi ve svém výčtu nějak vynechal. Tak to tam laskavě zahrň a zapomeň na ni!"
Kroky na zápraží přerušily další konverzaci, ale zbytek odpoledne byl natolik nepříjemně napjatý, že se Matthew dokonce ani neodhodlal povědět Alison nepříjemnou novinu s jejich odjezdem.
K tomu došlo až po večeři a nebylo to o nic jednodušší, dívat se na Alisonin smutný obličej.
"Ó, to ne!" vzdychla smutně a uchopila Kevina za loket. Vedle vysokého tmavovlasého manžela vypadala ještě menší a hubenější, než obvykle. "Máte mít přece volno."
"Opravdu za to nemůžeme," řekl Elijah omluvně.
Kevin objal svou ženu kolem ramen. "Jistě, že za to nemůžete," řekl.
"Jen co to půjde, zase přijedeme," slíbil Matthew, ale věděl, že Alisonin smutek to příliš nezmírní.

Martin Duffer se zamyšleně ploužil s rukama v kapsách. Nohy ho dovedly k nepřehlédnutelnému spáleništi, ale vůbec se tomu nedivil. Poslední dobou se mu zdálo, že ho sem něco pořád táhne, k tomu místu hrůzy, kde trčely kusy spálených stěn a zela propadliště sklepů s velkou hromadou popela.
Velká jizva, která navždy změnila tvář města.
A navždy také změnila život Martina Duffera.
Všechno to bylo jako neuvěřitelný sled zlých událostí, které ho zasahovaly na bolestivých místech a stále pokračovaly.
Matka. Annino zmizení. Požár.
To vše ale nebylo nic proti tomu, co se stalo krátce po tom požáru, když zaslechl, že Anne byla v tom domě.
V Domě splněných přání! Že tam pracovala!
Sípavě se nadechl a rozkašlal se, jak vdechl částečky popela, které se ještě stále vznášely ve vzduchu.
Bylo to vlastně před pár dny, ale viděl to před sebou pořád velmi jasně.
"Není to pravda!" předstoupil před otce a Guye. Hned, jak k němu zvedli oči, viděl, jak se jim lesknou alkoholem.
"O čem to mluvíš?" zamručel Guy, ale usmíval se tak škodolibě, že zřejmě věděl velmi přesně, na co se Martin ptá.
"To, co se říká o Anne! Nepracovala v tom domě, nemohla!"
"Drž hubu, ty spratku!" zahučel otec, který se k tomu vůbec nechtěl vyjadřovat.
Guy se naopak velmi rád vyjádřil. "Tvoje sestřička šla zřejmě tam, kam jí srdce táhlo - nebo nějaký jiný orgány!" zašklebil se. "Byla jenom kurva!"
Martin si slíbil, že bude tvrdý a klidný, ale v tuhle chvíli šla předsevzetí stranou a se zlostným výkřikem se vrhl na staršího bratra.
Opilý otec byl kupodivu rychlejší, strčil ho těžkopádnou rukou do ještě hubené chlapecké hrudi a Martin vrazil zády do zdi.
Vyhrkly mu slzy ponížení a vzteku.
"To o ní nemůžeš říkat!" vydechl.
"Řeknu ti poučení do života, chlapče," povstal Guy a zapotácel se. "Všechny ženský jsou stejný - stejný kurvy!"
"Ale Anne ne!" zvolal s dětskou horlivostí. "ANNE NE!!"
"Ticho!" vyštěkl Bill. "Skoro všechny děvky tam uhořely a tvoje sestra taky, takže už o tom nechci nikdy nic slyšet!!"
Martin zalapal po dechu. Samozřejmě slyšel, že se to říká, ale nikdy to neznělo tak krutě, jako z úst vlastního otce.
Nemohla tam umřít, když tam nikdy nebyla! Nemohla tam umřít, když tam nebyla, nebyla tam, NEBYLA TAM!!!
Slzy mu tekly po tvářích proudem, utíkal pryč a zastavil se až za městem, kde plakal až do úplného vyčerpání.
I teď, při pouhé vzpomínce, mu tekly po tvářích horké slzy.
Nikdy nevěřil, jak bude těžké žít bez Anne.
Nikdy nevěřil, že se bude muset snažit být mužem v čerstvých čtrnácti letech.


Matthew se zavřel v pokoji, který bude jednou sloužit jako dětský a proto snad už teď byl prostorný a útulný.
Nic z toho si však dnešního večera Matthew příliš neužíval. Bezděky si svlékl vestu i košili, přehodil je jen tak přes židli a usadil se na posteli. Seděl dlouhou chvíli nehnutě a zastřeně pozoroval rozpálený cylindr petrolejové lampy.
Nedokážu myslet na nic jiného a Elijahovi se vysmívám??? Sám jsem hlupák!
Byl jen o pár let starší, než Elijah, ale odjakživa stál v roli staršího rádce a snažil se tu roli plnit poctivě. Dokonce i teď. Ale cenností svých rad si v tomto případě nebyl příliš jist.
Cítil se zklamaný a hloupý, že nalétl na upřímnou bezprostřednost a široce otevřené modré oči.
Anne.
Jak se asi jmenuje doopravdy?
Co je mi po tom!
Hluboce vzdychl.
Ale byla tak opravdová, tak jiná, tak čistá! Jak to, že jsem si ničeho nevšiml, neviděl jedinou faleš, jediné pokrytectví?? Je to profesionální lhářka, ztracená existence, zkažená žena a já jsem nic z toho nepoznal???
Vysvětlení je prosté. Byl jsem pěkný hlupák a jsem ještě větší, že na ni vůbec myslím!
Dveře se pohnuly a dovnitř nahlédl Elijah.
"Spíš už?" zeptal se šeptem.
Matthew hořce zalitoval, že nestihl spánek předstírat. "Co se děje?" odpověděl neochotně, doufaje, že to bratrance odradí.
Marně.
Elijah vklouzl dovnitř a zavřel za sebou dveře. "Chtěl bych s tebou ještě o něčem mluvit."
Matthew se napřímil. "No, jsem už docela unavený, takže co kdybys to nechal na zítra? V dostavníku budeme mít spoustu času…"
Elijah jeho návrh přešel beze slova a posadil se na dřevěnou židli, kterou si přisunul blíž k posteli.
"Neustále si v hlavě přehrávám to přepadení banky," řekl a Matthew měl chuť složit hlavu do dlaní, ačkoliv se neodvážil doufat, že by chtěl Elijah mluvit o něčem jiném. Samozřejmě se ovládl a dál vzpřímeně seděl. "Řekni, Matte, co se ti na tom zdálo tak divného?"
"Měl jsem revolver u hlavy a přežil jsem to?"
"Mohl bys chvíli nepoužívat ten svůj kousavý humor a vážně mi odpovědět??" zamračil se Elijah.
"Promiň," polkl Matthew. "Jistě. Můžeš mi svou otázku nějak upřesnit?"
"Ne, prostě na ni odpověz."
Vzdychl a poslušně si snažil vybavovat momenty ze včerejší loupeže. Nejraději by ale vůbec neodpovídal, protože jediné, co si z celé té záležitosti dokázal vybavit, byly vlhké, světle modré oči a zbraň v té roztřesené dívčí ruce.
Co mu mám asi tak říct???
"No tak, Matte, vážně nic?"
"Lupička, která má strach," odpověděl nakonec poněkud chraplavě.
"Co??" vyskočil Elijah ze židle.
"Ale…že se mi zdálo…že jsem měl pocit, že mi míří na hlavu a přitom se bojí…" vykoktal ze sebe zamračeně.
"Ano!" zvolal Elijah a málem židli převrhl. "Celé to přepadení bylo hrozně divné!"
"Pokud vím, žádného jiného jsme se nikdy osobně nezúčastnili," upozornil ho Matthew, ale bylo to zbytečné.
"Já jsem pozoroval Ellen celou dobu," pokračoval rozohněný Elijah. "Ona byla vyděšená, opravdu vyděšená, stejně jako všichni ostatní v bance!"
Matthew se na něj dlouze zahleděl. "To...je pravda. Obvyklé chování to nebylo, ale stejně tak dobře to mohla být jen hra."
"Hra? Ale pro koho?"
"Já nevím, Elijahu!" rozhodil Matthew ruce. "A předpokládám, že se to nikdy nedozvím!"
Elijah stiskl opěradlo židle. "Třeba k tomu byly přinuceny. Ti dva chlapi s nimi pravděpodobně nebyli žádní bratranci, to tě nenapadlo??"
Po pravdě řečeno to Matthewa napadlo už několikrát, ale zabývat se tím nehodlal. "Možná," odbyl Elijaha. "Ale opakuji ti znova, že to není naše věc. Tohle není žádný případ, který máme vyřešit, vůbec se nás to netýká! Tak to nech být!"
"Může to být únos," pokračoval dál Elijah sveřepě. "Ty dívky mohou být ve skutečném nebezpečí, Matte! Jsme přece detektivové..."
"Ale ty se nechováš jako detektiv, ty se chováš jako rytíř, co chce zachraňovat dámu v nesnázích!" rozčílil se Matthew. "Prober se! Tohle už je jiná doba! Zítra odjíždíme, tak buď tak laskav, soustřeď se na práci a přestaň se zabývat věcmi, na které už je stejně pozdě!!"
Elijah rozzlobeně vstal. "Jsi jen o pět let starší a NEJSI můj otec, tak mě nemusíš neustále jenom poučovat!"
Matthew mu s povzdechem položil ruku na rameno. "Já tě nechci poučovat," řekl. "Myslím to s tebou dobře."
"Já vím, že jo," hlesl Elijah.
"Běž spát," usmál se Matthew. "Zítra vstáváme brzo."
Elijah přikývl a sáhl po klice. Ještě než otevřel dveře, obrátil se zpět.
"Matthew?"
"Co?"
"Znám tě stejně dobře, jako ty mě a tohle ti musím říct. Vím moc dobře, že jsi z ní byl celý pryč, i když mi neustále tvrdíš opak. Viděl jsem, jak se na ni díváš, skoro jsi ji políbil přímo tam, přede všemi, nikdy jsem tě neviděl takhle se chovat!"
"Chtěl bych jít spát," vydechl Matthew.
"Vím, že na ni taky myslíš," pokračoval Elijah. "Na Anne."
"Není to žádná Anne!!"
Elijah si založil ruce a soucitně pohlédl na svého bratrance. "Nevím, proč lžeš sám sobě. Třeba já bych se skoro vsadil, že tu její rukavičku máš pořád u sebe."
"Ale nesmysl!" zasmál se Matthew ironicky.
"A co jsi s ní teda udělal?"
"Hodil jsem jí do kamen. To má být výslech??"
"Ne," usmál se Elijah. "Jenom ti nevěřím."
"To je směšný!"
Elijah pokrčil rameny a otevřel dveře. "Dobrou noc."
"Dobrou," odpověděl Matthew a vstal, aby za Elijahem zavřel. Dveře hlučně cvakly a on se o ně opřel.
Tiše a mlčky se čelem opíral o tvrdé dřevo. Pak se napřímil, toporně přešel k židli, přes kterou měl přehozené sako a sáhl do jedné hluboké náprsní kapsy.
V dlani ucítil jemnou látku a na světlo vytáhl trochu pomuchlanou rukavičku z tmavě modré krajkoviny.
"Jsem idiot!" řekl nahlas a myslel to vážně.
Naprosto.


"Toto město je přeplněné hříchem! Ale trest Boží nás zasáhl, abychom pochopili a uchopili svou šanci! Abychom se pokusili o nápravu, dokud je čas!" hřímal otec Frank Wilcan směrem k naplněným kostelním lavicím.
Vždycky měl sklony k přehánění a sugarhillská katastrofa mu teď jen hrála do noty, ale pravou je, že se mu opravdu podařilo některé obyvatele Sugarhillu přesvědčit, aby pohlíželi na požár Domu jako na Boží trest. A sám tomu pravděpodobně skutečně věřil.
Šerif Barner měl však jiné starosti a proto chodil stále zamračený a čelo měl samou vrásku. Dokonce ani když seděl v kostelní lavici, skoro ani nevnímal, co otec říká. Jeho myšlenky se toulaly úplně jinde.
U východu z kostela se k němu připojil přítel jeho syna, Rafael Swan.
"Rád vás vidím, pane."
"Dobrý den, Rafe," odpověděl šerif.
"Slyšel jsem," začal Rafael zvědavě, "že prý jste povolal do města Morganovy agenty."
Šerif neochotně zamručel. "Ano. Vznikl z toho všeho…příliš komplikovaný případ. A to už není pro nás. Jim Morgan a jeho hoši mají dobrou pověst.
"To je pravda, pane," souhlasil Rafael. "To je pravda."