1. kapitola - Sugarhillská rána

3. ledna 2010 v 12:25 | Nina Carter |  Rváči
MĚSTEČKO SUGARHILL, 1893

"Hej, Margot, hejbni tou svojí krásnou prdelkou!"
Margot Glaserová se za barovým pultem narovnala. "Moc na mě nepokřikuj, Frankie, nebo nedostaneš nic!" houkla varovně směrem ke stolu, odkud ta rozjařená věta zazněla.
"Máme žízeň, Margot!"
"Jo, chceme pivo!"
Margot důrazně postavila plné sklenice na stůl. "Mám jen jedny ruce, chlapi, nemůžete chtít zázraky!"
Muži o zázracích více nepřemýšleli a raději se chopili rázně a velmi nedočkavě svých sklenic.
Margot se rozhlédla po lokále. Dneska bylo obzvlášť plno a hlučno, jako ostatně každý výplatní den. Každý měsíc to probíhalo prakticky stejně - v období výplat se právě v Margotině hostinci dveře podávaly z ruky do ruky. Jedna část návštěvníků se během večera či noci postupně pozvedala a většinou notně posilněna alkoholem se přesouvala za jinou radostí, kterou může život poskytovat - do proslulého veřejného domu Harryho Sinclaira, do Domu splněných přání.
Co také jiného v Sugarhillu…
A ti ostatní, co přece jen zůstávaly u Margot, se vesele věnovali dalšímu pití a karetním hrám až do brzkých ranních hodin.
Margot mívala v tyto dny opravdu plné ruce práce večer jí často bolely záda, ruce i nohy, ale nestěžovala si, nebo možná jen občas a malinko, protože žila svůj sen. Možná trošku neobvyklý sen uprostřed zakouřeného sálu za barem, obklopena hordou halasných buranů, ale bylo to tak.
Měla svůj hostinec spolu s manželem a nikdy se nestávalo, aby lokál zel prázdnotou a to bylo její zadostiučinění. A s burany - ať už místními nebo ne - se uměla dost dobře vypořádat. Ona ta rázná a veselá Margotina povaha byla také jedním z důvodů, proč se sem sugarhillští mužští stále vraceli a trávili tu svůj čas.
Margot nakoukla dozadu do kuchyně a Bobby Glaser se na ni láskyplně usmál.
Kuchyně byla zase Bobbyho království. Nikdo na něj neviděl a on se spokojeně věnoval tomu, co mu šlo nejlíp - vaření. O všechno ostatní se starala Margot, protože ona všechno uměla přece zařídit nejlépe.
Převzala si od něho dva talíře plné horkého jídla a Bobby ji na okamžik lehce přitiskl k sobě a políbil na čelo. Usmála se na něj a spěchala donést jídlo hladovým zákazníkům.
Pro Franka Linetta bylo Margotino pozadí v kostkované látce šatů velmi silným lákadlem. Když procházela uličkou mezi stoly s plnýma rukama, napřáhl se a plácl jí.
Prudce se ohlédla.
"Ještě jednou to uděláš, Franku Linette a poneseš si následky!" pronesla klidně, ale výhružně.
"Co?" zašklebil se. "Pošleš na mě Bobbyho?"
"Ne, ale to jídlo budeš mít na hlavě!"
Počkala, až odezní smích a dodala: "A ještě ho budeš platit!"
Odměnila úsměvem ty, co se uznale smáli a rázně kráčela zpět k baru. I Frankie Linett se smál, i když věděl, že Margot do větru nemluví. To jídlo by mu na hlavě docela dobře mohlo skončit…

Brzy k ránu, kdy nebe už začalo světlat, se prašnou cestou potácely dvě postavy. Opíraly se o sebe, kličkovaly po rovině a občas snaživě hulákaly jakousi odrhovačku.
Scéna, kterou Sugarhill dobře znal: otec a syn, Bill Duffer a Guy Duffer se ubírali k domovu.
V dřevěném domku na okraji města, který byl cílem jejich cesty, se doposud spící oči prudce rozevřely do tmy. Dívčí silueta se prudce posadila a zaposlouchala se.
"Ach jo!" vzdychla si Anne Retlowová tiše a zoufale.
Už se vracejí…
Přehlédla temnou neprostornou místnost a chvíli jen poslouchala klidné oddechování svých sourozenců. Spali pochopitelně dál, protože tyhle ranní návraty je ze snů vytrhnout nedokázaly. Žili v tom od svého narození a patřilo to prostě k jejich životu.
Anne se ale budila vždycky, už když k ní dolehly skoro nepatrné zvuky od cesty, které ale dokázala velmi dobře rozeznat.
Důvod byl v podstatě jediný - Guy s nimi spával v jedné místnosti a i když občas sotva dokázal dojít domů, někdy býval pořádně dotěrný. Ovšem už delší dobu se mu ani jednou nepodařilo zastihnou Anne v její posteli…
Otřásla se a skoro se jí při té myšlence zvedl žaludek. Guy byl ten nejodpornější člověk, jakého znala. Hned po Billu Dufferovi, jeho otci. Nebo to bylo naopak? Těžko říct.
Potichu vyklouzla zpod hrubé deky a přelezla spící bratry a sestru. Neměla strach, že by je vzbudila, měli tvrdý spánek.
Popaměti nahmatala v rohu svojí sukni a vklouzla do ní.
Raději uvidím vycházet slunce, než dva odporný opilce! pomyslela si. Jako už tisíckrát za svůj život v duchu nechápala matku, proč raději nezůstala sama a pustila si do domu něco takového, jako je Bill Duffer. A ještě k tomu s takovým prasetem, jako je Guy.
Znovu vzdychla, zastrkala si košili do sukně a pak se v duchu matce omluvila.
Promiň, maminko… asi to jinak nešlo…
Jenže v sobě pořád cítila takový vztek, se kterým bylo těžko bojovat. Dotkla se rukou jedné rozbité okenice, která v tom okně ještě zbyla a s vrznutím jí otevřela. Lehce vylezla oknem a proklouzla kolem domku zrovna ve chvíli, kdy se otčím s Guyem snažili trefit do malých vchodových dveří.
Zahlédla v blednoucím světle matčinu štíhlou siluetu, vypadala tam tak drobná a slabá, jak se jim snažila pomáhat až Anne polila vlna horké bezmoci. Zaťala ruce v pěst a zrychlila.
Hrubý prach a štěrk z cesty se dotýkal jejích bosých nohou. Byl v něm ještě noční chlad, ale jinak bylo teplo a ona to ani necítila, byla zvyklá. Brzy se dostala z okrajové chudinské části blíž do města, které ještě spalo.
Tedy aspoň na pohled.
Zamířila k Margotině hostinci, překročila huhlajícího opilce, který ležel přes cestu a ve kterém poznala Alberta Twikese z konírny a tiše se přikradla k hospodskému oknu.
V podstatě se za to styděla, ale vždy, když takhle brzy ráno byla nucena opustit dům, dělávala právě tohle. Tiskla se k chladnému sklu, dívala se dovnitř, kde stál trochu rozladěný klavír. Prsty Bobbyho Glasera po něm pluly lehce jako kdyby jej hladil, možná proto něžné tóny, které z něj vycházely, hladily Anne po její duši.
Margot většinou stála vedle něho nebo za ním a jen tak zlehka se opírala o ramena svého muže.
Hostinec byl zavřený a v neuklizeném sále byli jen oni dva v ranním šeru.
Anne se jednou zeptala Bobbyho jen tak mezi řečí, zda umí hrát na klavír. Vyděsil se a řekl, že samozřejmě neumí!
To věděla jen Margot.
A Anne.
Ta tiskla dlaň na sklo a dívala se se sevřeným hrdlem na lásku stejně prostou, jako byla Bobbyho hudba vydržela by se na ni dívat hodiny.
To ale nebylo možné. S povzdechem se odtrhla od okna, protože jí do úplného východu slunce zbývala skoro hodina, jak dokázala odhadnout.
Procházela se ještě ztemnělým městem a dívala se na spící domy. Byly to opravdové domy, ne jen dřevěné boudy a ona si na okamžik představila, že v takovém domě bydlí.
Netísní se se všemi v jedné místnosti…má svůj pokoj, s dveřmi na klíč, s pevnými dveřmi, do kterých si Guy i otčím můžou bušit jak chtějí…
Pocítila bodnutí závisti a ušklíbla se. Závist neuznávala, závidí jen slabí. A to ona nebyla, nemohla být.
První, ještě nehřející paprsky slunce se dotkly její tváře. Obrátila se a zamířila zpátky k hostinci, aby pomohla Margot uklízet. Nebylo to nic příjemného, ale těch pár drobných, které z toho byly, Annina matka s radostí uvítala.
"Dobrý ráno, Margot!" zdravila Anne už ode dveří. Margot sklízející sklenice ze stolů se ohlédla.
"Dobrý, Anne," opětovala dívce úsměv.
Anne se rozhlédla po střepech, převržených židlích a politých stolech.
"Tady zase muselo bejt veselo!" řekla hořce.
"Chlapům stačí plná sklenice a karty, aby se rozveselili!" ušklíbla se Margot vesele.
"No jo, chlapi!" odfrkla si Anne.
"Co ty víš o chlapech, holka!" rozesmála se Margot.
Anne zvedla hlavu. "Dost na to, abych se jim vyhýbala do konce života!"
Margot zvážněla. "Já vím, Anne, že to máš těžký. Tvůj otec zrovna není…"
"Ten hnusák není můj otec!" vybuchla Anne tak prudce, až Margot leknutím nadskočila. "Můj otec je mrtvej, mám JEHO příjmení! Bill Duffer si jenom vzal mojí matku!!"
"Promiň, Anne! Nemusíš tolik vyvádět…" řekla Margot poněkud přivedená do rozpaků.
"Byli včera tady?" zeptala se Anne.
"Ne, tady ne," zakroutila Margot hlavou a dívala se raději do země, aby nemusela čelit těm ostrým modrým očím.
Anne pevně sevřela násadu koštěte, až jí zbělely klouby. Margot jí tiše sledovala, jak zametá tak vehementně, až se prach kolem ní šíří v šedých oblacích. Pozorovala její tmavě modrou hrubou sukni s roztřepeným okrajem, špinavou a dlouhou sotva ke kotníkům. Halenku kdysi dávno bílou, která jí odhalovala ramena.
Bylo jí jen sedmnáct a musela být tvrdší, než kdejaký chlap, to Margot věděla až příliš dobře, stejně tak jako věděla, že často opilý Duffer nejde pro žádnou ránu daleko.
Co Margot pamatovala, Dolores - Annina matka - přišla s maličkou Anne z Deadwoodu, kde byla provdaná za jakéhosi Retlowa, ale ten brzy zemřel. V Sugarhillu se jim vedlo opravdu špatně a když bylo Anne asi pět, provdala se Dolores za Billa Duffera, vdovce se šestnáctiletým synem, aby se dostala s té hrozné bídy, do které s Anne zabředly.
To se ale rozhodně nestalo. Margot si říkala, že ona sama by v takovém manželství nevydržela, utekla by, ale Dolores už nedokázala udělat vůbec nic. Jen jedinou věc - Anne zůstalo příjmení po jejím pravém otci, za tím si stála opravdu pevně, až s tím ani Duffer nic nezmohl. Však se tím Anne neustále oháněla a byla na to nesmírně hrdá, i když si na svého pravého otce nezachovala skoro žádnou vzpomínku. Měla tak aspoň pocit, že s Billem a Guyem má společného jen málo, i když své ostatní sourozence milovala a chránila do roztrhání těla.
"Jdu si lehnout, Anne," přerušila Margot násilím své úvahy. "Až to doděláš, vezmi si v kuchyni něco k jídlu, Bobby ti tam něco nechal."
Anne jen pevně kývla, ale neodpověděla. Držela na uzdě svůj vztek, ten, který v ní teď poslední dobou narůstal každým dnem.
Toužila se s někým pohádat, ale nechtěla, aby to byla zrovna Margot, jediná přítelkyně její matky a vlastně i její.
Když Margot vystoupala po schodech a zavřela za sebou dveře, Anne zuřivě praštila do dřevěné židle, až se s hlukem zřítila na zem.
Něco se už přece musí stát! Cokoliv, ale NĚCO!!!


Na jiném místě ve městě, začínal pro Ellen Sinclairovou den až několik hodin po svítání. Procitla v prachových peřinách s hebkým povlečením a ještě se jí nechtělo vstávat. Slunce skrz závěsy pronikalo jen málo a jaksi vzdáleně a Ellen znovu zavřela oči.
"Slečno!" ozvalo se cvaknutí dveří a melodický hlas s francouzským přízvukem. "Slečno Ellen!"
Ellen si přikryla obličej ve snaze předstírat, že tu není.
"Slečno Ellen, už jste vzhůru?"
Malá ženská ruka chytila vršek peřiny a snaha byla marná.
"Sofie!" zabručela Ellen, nicméně se posadila.
"Musíte vstávat! Váš otec si s vámi přeje mluvit ještě dřív, než půjdete do kostela."
"Aha," řekla Ellen a přivřela hnědé oči před světlem, které proniklo oknem, jakmile Sofie odhrnula závěsy.
"Tak pojďte," usmála se černovlasá a černooká Sofie, jejíž pleť byla stále hladká a skoro bez vrásek. "Dneska je venku opravdu krásně!"
Ellen se lhostejně vyhrabala z peřin. Počasí ji nikdy nijak nevzrušovalo.
"Nevíš, co mi otec chce?" zeptala se a pomalu se protáhla. Sofie jí pomohla svléknout dlouhou noční košili fialkové barvy a zručně ji ustrojovala do šatů, které si Ellen zvolila. Činila to tak každé ráno už deset let, od té doby, do Ellen oslavila své sedmé narozeniny. Nepotřebovala už zbytečná slova, aby plnila některá Ellenina přání. Zašněrovala korzet tak, jak to Ellen vyhovovalo - ani ne moc, ani málo - věděla, jaké boty ke který šatům Ellen ráda nosí.
Věděla skoro všechno. A Ellen si, aniž o tom někdy přemýšlela, život bez Sofie nedokázala představit.
Ani nevěděla, odkud k ní Sofie vlastně přišla. Možná byla i jednou z otcových dívek, ale protože byla Francouzka, uměla dobře anglicky a navíc předtím byla učitelkou, nabídl jí Harry Sinclair docela jiné zaměstnání.
Oblečená a učesaná Ellen sešla schody a po měkkých kobercích zamířila do otcovy pracovny. Dvakrát krátce zaklepala na dubové zdobené dveře.
"Vstupte!" ozval se pevný hlas.
Ellen otevřela dveře a vstoupila do prostorné místnosti, které vévodil obrovský pracovní stůl se spoustou šuplíků. Elleniny oči spočinuly na otcově postavě. Jeho vzhled by se dal popsat jako ztělesnění autority a důstojnosti. Oblečen byl vždy do šatů z těch nejkvalitnějších látek, perfektního střihu a bez poskvrnky. Nebyl nijak vysoký, spíš podsaditý, ale měl širaká ramena a vždy vypjatou hruď. Tvář měl sice plnou vrásek, ale modré oči měl stále mladé a jasné. Šedé vlasy sčesané dozadu mu jen dodávaly zdání chladu. Díky jeho očím a energické chůzi se ani nezdálo, že už mu táhne na šedesátku.
"Dobré jitro, Ellen!"
"Dobré jitro, tati!" usmála se dívka. "Chtěl jsi se mnou mluvit?"
"Ano, posaď se, prosím."
Sledoval, jak se jeho dcera pomalu a způsobně posadila na okraj polstrované židle.
"Je to něco důležitého?"
"Vlastně ani ne," usoudil Harry Sinclair. "Chtěl jsem se jen zeptat, zda je pravda…prostě jsem se doslechl, že byl na tebe otec Wilcan zase drzý."
Ellen se krátce ušklíbla. "Ale ne. Jen měl ty svoje řeči, které mívá pokaždé, když na mě jednou do roka promluví. O hříšnících, věčném zatracení a tak."
"Ach," udělal pouze pan Sinclair. "Nejspíš si s ním budu muset promluvit."
"To nebude třeba," potřásla Ellen hlavou. "Je to jen užvaněný nadutec…odpusť, že se takhle vyjadřuji o knězi, ale…"
Nechala větu nedokončenou a Harry se usmál sám pro sebe. Byl rád, že se mu dceru povedlo vychovat přesně tak, jak chtěl.
Ať jsi čím jsi, buď na to hrdá a ostatní se pak neodváží to nerespektovat, říkával jí to, čím se řídil skoro celý svůj život.
"Být po mém, vyhodil bych ho z města," řekl Harry klidně. "Je to hlupák. Ale přece jen duchovní osoba…"
Otec a dcera se na sebe usmáli s porozuměním.
"Ellen!" zastavil ji, než vyšla ze dveří.
"Ano?" obrátila se.
"Dnes ti to moc sluší, dceruško."
Ellen se potěšeně usmála. Otec jí vždycky lichotil a nejlepší na tom bylo, že pro to nebyly jen lichotky, věděla, že pro něj je opravdu krásná.
Harry Sinclair ji miloval jako nikdy nikoho a chtěl jí dopřát víc, než rodiče obvykle dopřávají svým dětem. Od sedmi let ji učila Sofie nejen číst a psát, ale i francouzštinu a později také další předměty. Otec jí chtěl chránit před vnějším světem a to se mu také dařilo, byl nejbohatší muž z města to mu dávalo velké pravomoci.
Ellen věděla, čeho se otcův podnik týká, velmi dobře znala všechny jeho účetní knihy a papíry kolem, ale s dívkami z Domu splněných přání se nesetkávala, nikdy.
Svůj život měla ráda, líbil se jí. Měla přece všechno, co potřebovala.


"Otče Wilcane! Otče Wilcane, co děláte s mým bratrem???"
Anne přiběhla k postavě oděné do černého taláru, která svírala v kostnaté ruce ucho Dwaina Duffera. Chlapec se svíjel bolestí a snažil se faráře odstrčit.
"Ten spratek po mě házel kamení!" stěžoval si otec a slunce se mu odráželo v brýlích s hranatými kovovými obroučkami.
"Neházel!" vzpouzel se Dwaine. "To nebylo po vás!"
"Slyšíte?" zvedla Anne hlavu. "Neházel je po vás, tak už ho pusťte!"
A než se Frank Wilcan vzpamatoval, Anne popadla bratra za ruku a ten se ponižujícímu sevření vytrhl.
"Anne Retlowová, jsi neuvěřitelně drzý fracek!"
Anne se ho ani trochu nelekla, jen se jí bojovně blýsklo v očích. "Co byste čekal, otče?"
"A skončíš v horoucím pekle, to si pamatuj, děvče!" vyhrkl farář, až mu přeskočil hlas. "Ty, i celá tvoje povedená rodina!"
Díval se na ní, jak tam stojí s rukama v bok a vedle ní ten drzoun.
"A mám se z toho snad zbláznit?" odpověděla, chytla Dwaina za ruku a byla pryč dřív, než Wilcanovi stačila zaklapnout ústa.
"Tohle je do nebe volající!" zahrozil a vztekle dupl, až se rozvířil prach, nebylo mu to ale vůbec nic platné.
"Taky musíš trefit zrovna faráře???" hubovala Anne svého nejmladšího bratra.
"Byla to náhoda," vykrucoval se. "Šel prostě kolem."
"A na koho jsi vlastně ty kameny házel?" zajímala se. Dwainovi se rozzářil obličej škodolibou radostí. "Po učitelce!"
"Po slečně Wilcanové?" nadzdvihla Anne obočí. "To se ti ani nedivím…" přiznala upřímně a láskyplně rozcuchala bratrovu čupřinu vlasů.
Katy Wilcanová byla farářovou sestrou a těžko by se dalo hádat, jestli mladší, nebo starší. Byla učitelkou v místní škole a se svým bratrem měla mnoho společného, protože velmi ráda poučovala každého, kdo se jen namanul a podle ní byla jediná mravná osoba v celém Sugarhillu ona sama a samozřejmě její bratr.
Anne ta žena skutečně rozčilovala, vždycky měla chuť do ní pořádně strčit, aby si ten svůj špičatý noc rozplácla o něco hodně tvrdého. Takže věděla, že být Dwainem, taky by si hodila.


Vždy ve stejnou nedělní hodinu se obyvatelé města scházeli v místním kostele. Byl jen prostý, ale byl ve městě jediný.
Ellen kráčela prašnou ulicí zavěšena do svého otce. Někteří lidé je upřímně zdravili, jiní už jen váhavě a nenápadně a většina na ně jen civěla.
Oba se ale nesli s neuvěřitelným sebevědomím a i přes všechnu špatnou pověst seděli v kostele v první lavici na úrovni šerifa Bariera a jeho rodiny. Otci Wilcanovi se to samozřejmě nelíbilo, ale nemohl s tím vlastně nic dělat.
Anne se jako vždy tlačila vzadu s těmi, na které už lavice nezbyly. Dnes v ní ještě dozníval vztek z dnešního zatím opravdu nepovedeného dne a tak si prohlížela s očividným opovržením lidi sedící v prvních lavicích. Dneska ji rozčilovali víc, než obvykle.
Tolik metrů drahejch látek a výšivek na tlustým těle! kroutila hlavou nad paní Barnerovou. Směšné kudrlinky natočený horkým železem, mašličky ve vlasech, bože… ušklíbla se nad její dcerou Betty. Krajkový rukavičky, to mě podržte… spočinula pohledem na rukách Ellen Sinclairové.
Pak vešel otec Wilcan se svými brýlemi a vypadal, že si snad vlasy stříhal podle pravítka. Byl dnes také v ráži, proto začal své kázání vzletně a energicky.
Ellen to ale nudilo stejně jako vždy a tak se zvolna a nenápadně otočila, jen aby si protáhla krk. Zarazilo jí, když se nabodla na jiskřivě modrý pohled a nenávistný úšklebek.
Překvapilo ji to tak, že se prudce otočila zpět k otci Wilcanovi.
Kdo to je, ta holka??Neznala jí, nikdy si jí nevšimla, proč by to taky dělala.
Tentokrát jí to ale nedalo, znovu se pomalu obrátila s rozhodnutím, že tentokrát tomu drzému pohledu rozhodně neuhne. Ale z jejího plánu nebylo nic, protože Anniny oči už bloudily někde jinde.
A tak se zase možná trochu zklamaně otočila a spočinula pohledem na komicky vážné postavě v taláru.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ciculky ciculky | E-mail | 16. září 2013 v 19:03 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama