10. kapitola - Obchod

3. ledna 2010 v 13:28 | Nina Carter |  Rváči
Anne chvíli pobíhala po břehu, aby oschla. Její tělo už bylo zbaveno veškerého prachu i popela, ale bohužel podrápané ruce a velké modřiny na bocích i končetinách voda smýt nedokázala. Přeběhla k hromadě šatstva a vklouzla do krajkových spodních kalhotek a mužské košile. Byla měkká a voněla po vyprání, ale přesto se do ní Anne navlékala poněkud neochotně. Možná kdyby tušila, že je na cestu vypravovala Margot Glaserová a že obě košile i kalhoty patří Bobbymu Glaserovi, bylo by to pro ni jednodušší. Ale nic takového ji ani nenapadlo.
Zatím se snažila potlačit pocit hrdosti, který jí bránil, aby si od nich cokoliv vzala a dívala se přitom na světle modrou špinavou hromadu a korzet, protože to jí velmi pomáhalo.
Ne, tohle už si na sebe nemůžu vzít za žádnou cenu!
Nikdy nebyla moc praktická, ale občas prostě musela být. Nikdy to taky nebylo tolik nutné jako teď. Neuměla příliš klamat a intrikovat, neuměla se ani příliš ovládat a byla často průhledná a čitelná…tohle všechno věděla a tohle všechno se jí opravdu nehodilo.
Potřebuje teď veškerý svůj zdravý rozum i odvahu a to také znamená obléknout si tohle.
A mlčet, to v první řadě! Radši úplně. Musím je ukonejšit, aby polevili v ostražitosti. Musím. A pak se uvidí.
Navlékla na sebe kalhoty, které jí okamžitě sjely přes boky dolů, takže utrhla cár ze své sukně a ten použila místo pásku.
Ellen měla víc než mizernou náladu, protože si musela obléknout šaty bez korzetu. Pochopitelně jí to stálo velké úsilí, aby se do nich nacpala a stejně musela nechat zapínání na bocích skoro rozepnuté. Nezbývalo jí nic jiného, než si druhou mužskou košili uvázat nad pasem, aby alespoň trochu zamaskovala holou kůži, která prosvítala zapínáním. Kalhoty ignorovala, i když už měla punčochy na několika místech roztržené.
Jak dlouho to ještě bude trvat??? Jsem obětí únosu a s tím přece někdo musí něco udělat??? Jsem Ellen Sinclairová, to jméno přece něco znamená!
Ale pro koho…
Otec už přece nežije a její jediný příbuzný je George Marten…
Otřásla se a na pažích jí naskočila husí kůže.
Ne! Pořád jsem velmi bohatá dáma a je tu ještě Sofie a Tony! Nesmím ztrácet hlavu, někdo mě dostane z rukou únosců…jen jak dlouho to ještě bude trvat???
Nebyla si jistá, kolik času se ještě zvládne trmácet na tom příšerném zvířeti, kolikrát ještě dokáže snít nějaký pochybný kus chleba a omývat se pod širým nebem studenou vodou z nějakého jezera!
Jak dlouho může trvat, než dopadnou dva burany na koních??? Jenže…Ellen si čím dál víc uvědomovala, že nejsou jenom obyčejní burani, vyznali se ve volné přírodě, na koních jezdili jako ďáblové (alespoň, co dokázala posoudit) a bohužel už měl tu čest vidět, jak rychle dovedou vytáhnout kolty. Doufala, že se nikdy nedozví, jací jsou střelci.
V hlavě měla neustále scénu ze sugarhillské stodoly. Dopis, který měl jeden z nich stále ještě u sebe, jenom vzpomínka na něj jí donutila skřípat zuby. Oba tak zarytě tvrdili, že chtějí vidět George Martena plazit se na kolenou v prachu.
Ona chce přece úplně to samé.
Svázala si světle hnědé vlasy v týle a rámci možností si uhladila šaty. Bylo to nesmyslné, když byly potrhané a vyspravené jenom tím, že k sobě kousky roztržených látek přivázala na uzlíky. A to ještě ani nemyslela na sukni rozříznutou uprostřed.
Bylo jí mizerně, opravdu mizerně.
Měla jsem jít rovnou na policii, měla jsem Martena udat rovnou a na nic nečekat!!
Trhaně se nadechla a rozhodla se.
Až nás policie najde a tyhle dva pověsí, taky jim to všechno řeknu. Policie to přece vyřeší, od toho je policie!
Násilím se pokusila uklidnit. Jen aby to už netrvalo dlouho.


Vracely se zpět k tábořišti ne tak docela spolu. Hořel oheň a oba muži seděli u něj a on teple ozařoval je i zšeřelé okolí.
"Těm to teda trvalo!" ušklíbl se Wesley, strčil si do úst kus pečené ryby, kterou ulovili v jezeře a zajedl ji chlebem. "Ale neutekly."
"Neutekly by," prohlásil Danny.
"Škoda," prohlásil Wesley provokativně. "Proč seš si tak jistej?"
Danny trhl rameny. "Ta tmavovláska, Anne, ta je toho schopná. Vsadím se, že by se vážně odvážila vzít roha někam do divočiny. Jenže to neudělá, protože ten Flashův přívěšek neopustí," dokončil zadumaně. "A naše slečna Ellen nezdrhne, tady ne. Na to je rozumná a opatrná."
"Moc pozoruješ," usoudil Wesley znechuceně.
"A ty málo," odsekl Danny a vesele sledoval směr Wesleyho pohledu. "Kromě týhle chvíle, ovšem."
"Sklapni!" zavrčel Wesley a odvrátil pohled od blížících se dívek. "Kdo jim dal to oblečení??" zeptal se, ačkoliv odpověď předem znal.
"Já," řekl Danny.
"A proč?"
"Vím, co ženy potřebujou. A ty to nevíš, protože se nezajímáš."
"Správně," souhlasil Wesley. "Nezajímám se. A zajímat se nechci!"
Setmělo se ještě víc, všichni čtyři seděli beze slov kolem ohně na kterém právě dohořívaly Anniny modré šaty. Wesley i Danny seděli na zemi opřeni zády o sedlo, stejně tak i Anne s ohrnutými nohavicemi a bradou téměř na skrčených kolenou.
Ellen seděla na sedle, jak nejzpůsobněji to bylo možné, s nohama u sebe a rovnými zády, jako by spolkla nejmíň dvě pravítka. Snažila se umastit si ruce od pečené ryby co nejméně a ke své špatné náladě shledávala námahu marnou. Všichni jedli a nikdo nemluvil.
Ellen pokradmu pozorovala Dannyho. Ne, že by chtěla, ale oči jí k němu samy sklouzávaly. S čistým obličejem a vlasy uhlazenými ke straně působil zase věrohodně, jako prostý a poslušný hlídač Domu splněných přání. Až na ty oči. Už jim nevěřila prostotu a poslušnost.
Přemýšlela, co ho asi vedlo k tomu, pracovat v domě jejího otce. Možná to ani nebyla náhoda…zatřásla hlavou, protože teď o tom přemýšlet nechtěla. Byla k smrti unavená.
Dannyho v tu chvíli pozorovala i Anne. Byl totiž poslední, u koho viděla svůj přívěšek a snažila se uhodnout, kde ho může skrývat.
Určitě ho u sebe má, ale kde???
Ale nebyl to jediný důvod, proč se na něj dívala. Když natáhl ruku, aby přiložil do ohně, mohla vidět na jeho předloktí dlouhý hluboký šrám. Věděla, že si ho způsobil dole ve sklepě, když rozbíjel okno holou rukou, aby mohli vylézt na vzduch. Když se pro ni vrátil, aby ji…zachránil.
Byla si dobře vědoma toho, že kdyby nepřišel, byla by teď zcela určitě mrtvá.
Proč to udělal?? Proč by to někdo dělal, zachraňovat úplně cizí holku??
O přívěšku nevěděl, a přesto riskoval svůj život, aby zachránil ten její…???
Teď měla v kapse u kalhot zmuchlaný šátek, který jí uvázal přes obličej, aby se neudusila kouřem a ona nevěděla, co s ním udělat. Cítila se kvůli tomu opravdu divně.
Její oči uhnuly kousek vpravo a pohlédly na Wesleyho v záři plamenů. Oba, jeho i Dannyho v tuhle chvíli ze srdce nenáviděla a obou se bála. Ale Wesleyho Shanea možná ještě o něco víc. Ten člověk pro ni byl ztělesněním všeho zla.
Sklopila oči k zemi a zarytě do ní nějakou dobu hleděla, jako by se pokoušela uklidnit a myslet na něco jiného.
Wesley se ale díval na ni. Samotného ho štvalo, že ho cosi donutilo na ní hledět, přemýšlet o ní. Jenže nemohl si pomoct. Její tvář, zbavená všech líčidel a sazí mu připadala docela jiná, stejně jako dlouhé, rovné a rozpuštěné vlasy, které ještě nestačily zcela uschnout. Ve větších mužských šatech a schoulená vypadala sotva na čtrnáct let.
Zamračil se, až se mu na čele znovu vyrýsovala hluboká vráska. Nesnášel lidi, kteří dovedli klamat tělem, ať už stáli proti němu nebo vedle něho. Kde stojí tahle holka, mu bylo jasné. Jenže on jí nehodlal skočit na žádný nevinný obličej a nos posetý pihami, ani na tu její náhlou nemluvnost. Na vlastní kůži pocítil, že je prudká jako šlehající plameny a pere se jako skutečná divoká kočka, že by tak najednou zkrotla? To je přece dost divná věc…
"Wesi, přilož ještě, prosím," ozval se Danny. Wesley se probral ze svých myšlenek a přestal se tak úporně mračit. Zvedl se ze země, sklonil se pro kus dřeva a v tu chvíli se cosi zalesklo v záři ohně ve výstřihu jeho košile, pod uvázaným šátkem. Cosi jednoznačně stříbrného.
Byla to jen chvilička, než se zase napřímil, ale Anne málem vyskočila ze země. Naštěstí jen málem, protože se nějakým zázrakem ovládla a raději si rychle nacpala do úst kousek chleba, aby zabránila jakékoliv nepředvídané reakci. Výsledkem bylo, že se začala dusit.
Tak jo, vím, kde je. Vím přesně, kde je! Na tom nejhorším místě, kde by mohl bejt, sakra!!!
"Deky jsou tady."
Dannyho hlas ji vylekal.
"Všichni jsme utahaný, nebo ne?" dodal s lehkým úsměvem a položil se na zem. Wesley ho následoval a i Anne se zachumlala do hrubé deky a opřela si hlavu o složené ruce. Noc pod hvězdami pro ni nebyla ničím novým, strávila jich mnoho za městečkem, bez ohně i bez plného žaludku. Obrátila obličej k obloze zdobené nehybnými diamanty hvězd a povzdechla si.
Ellen stála, deku držela od těla, jako by se od ní nechtěla zašpinit a cítila se naprosto zoufale. Už toho na ni bylo opravdu příliš, fyzická námaha, zničený korzet, studené jezero, tohle jídlo, celý ten únos...a teď tohle! Jakkoliv se cítila zoufale, potlačila to a na jejím obličeji se objevil opět dokonalý ledový výraz.
"Nebudu spát na zemi!" prohlásila autoritativně. Wesley, Danny i Anne se po ní ohlédli.
Wesley se zlomyslně rozesmál. "Cože??"
"Že nebudu spát na holé zemi! Na to zapomeňte!"
Danny se napřímil na loktech a prohlížel si ji. Celý živůtek šatů měla podivně zakřivený a zauzlovaný, takže si tam pořád přidržovala ruku. Přes to všechno držela hlavu tak zpříma.
Byla zvyklá, že každý poslouchal její rozkazy. Musí to pro ni být hrozné.
Zabránil ušklíbnutí. "Nemusíš," odpověděl klidně. "Nikdo tě přece nenutí."
"Ale...ale já to myslím..."
Danny se bavil jejím zmatkem a nebyl sám.
"Jasně," přidal se Wesley. "Beztak potřebujeme někoho, kdo bude vzhůru na hlídce. Klidně celou noc, jestli máš chuť."
"Nedělám si legraci," odsekla Ellen. "Na zemi spát nebudu."
"Jistě, zapomněl jsem, že s námi cestuje dáma. Nikdy s náma žádná necestovala," řekl Danny kajícným tónem a ten zněl tak upřímně, že Ellen opravdu nevěděla, co si o tom má myslet.
"Tomu věřím," řekla upjatě.
"Nemusíš spát na zemi," řekl téměř konejšivým šeptem. "Tady v divočině je spousta možností. Někdo dává přednost koňskému hřbetu."
Ellen stiskla zuby a Danny se odvrátil, aby neviděla, jak se směje. S něčím takovým si Wesley hlavu nelámal, jeho spokojený a zlomyslný úsměv zasvítil v šeru. I přes Annina ústa přelétl letmý úsměv.
Danny ležel na boku, oheň ho hřál do zad a trochu ho bodlo někde u srdce. I když se odvrátil, v mysli pořád viděl trochu zmatený a trochu ustrašený pohled, krytý vrstvou toho jejího ledu. Možná to nebylo správné tak trochu se mstít na jedné slečně.
Ellen se dívala na tři ležící postavy, které si jí nevšímaly, a spustila ruce podél těla. Přece si nelehne jen tak na zem! To přece nejde! Už jenom proto, že je teď přece nemůže poslechnout!
Kdesi v té temné divočině zavylo nějaké zvíře a Ellen málem vypustila duši leknutím, jak se v ní všechno sevřelo. Danny se potichu otočil.
"Jsou daleko," zašeptal, aby ji uklidnil. "A bojí se ohně."
Sevřela rty. "Nebojím se."
Danny se usmál. "To je dobře. Mám rád odvážný holky."
Myslel to dobře, ale urazil ji. "Hleď si svých věcí!" poradila mu ledově.
"Příjemnou noc ve stoje," neodpustil si ještě. Ellen vydechla. Ať chtěla být hrdá sebevíc a ať měla sebevíc silnou vůli, noc ve stoje strávit nemohla. Bolely ji všechny svaly v těle a oči se jí samy zavíraly. V životě nebyla tolik unavená...přehodila si deku přes ramena a klesla na sedlo.
"Za tohle mi jednou zaplatíte," prohlásila těsně před usnutím. Vlastně to ani nechtěla říct, byla to jen myšlenka vyslovená nahlas. Během pěti minut se její spící bezvládné tělo pomalu svezlo na zem a Ellen spala.



Anne pomalu natáhla ruku a dotkla se ještě vyhřátého písku. Sevřela ho v dlani a chvíli vnímala jen jeho hrubost v poškrábaných prstech.
Jak dlouho už takhle ležím? Dvě hodiny? Tři?? Kolem jen ticho, praskání ohně a zvířecí zvuky v dálce. Všechny noční zvuky divočiny rušilo jen slabé pravidelné oddechování, které poslouchala. Nemohla spát.
Bála se. Ale celou dobu se snažila ten strach překonat, protože možná už takovou šanci nebude mít. Možná to bylo úplně šílené, ale nic jiného jí nezbývalo, nic jiného už vymyslet nedokázala. Směřovala k tomu skoro celý dlouhý den, od té doby, co se probudila na zemi a snědla chleba a sýr. Nebyla žádné dítě divočiny, nejdál byla možná míli za Sugarhillem a neuměla si představit, co bude sama dělat.
Ale všechno bylo lepší, než tohle. Alespoň v tuhle chvíli jí to tak připadalo.
Jediná možnost je útěk. Zvládnu to. Musím. Umím přece utíkat rychle, obzvlášť když mě někdo pronásleduje.
Zvedla se nejdřív na lokty a pak se pomaličku posadila. Oheň už byl malý, ale stále ještě hořel. Chvíli se dívala na žhavé uhlíky. Pomalu obkreslila pohledem všechny tři spící postavy a nikdo z nich se ani nepohnul. Pak se pohledem vrátila doprostřed.
Jakýsi neznámý Wesley Shane. Přišel si, ublížil mi a sebral si v jednom okamžiku mojí budoucnost v podobě malý stříbrný věci! Tak jdeme na to...
Potichu vstala a nízko při zemi se krok za krokem pohybovala pryč od ostatních. Pohybovat potichu se tedy uměla a byla si toho vědoma, tak jí naučila léta strávená pod jednou střechou s Billem a Guyem. Přesto trvalo celou věčnost, než se dostala k uvázaným koním. Cítili ji a byli neklidní.
"Pst! Šššš..." snažila se je utišit a natáhla ruku, aby se dotkla koňské srsti.
Stačila chvíle a uvolnila vázání kobylce, na které přijela.
No tak, přece mě nezradíte vy, to nejhorší mě ještě čeká!
Kobylka tiše zafrkala a zadupala.
"Šššš, no tak!" šeptala Anne a přitiskla se ke kmeni. Pár vteřin byla bez hnutí a srdce jí tlouklo jako o závod. Kolem ohniště se však nepohnulo vůbec nic.
Díky bohu. Tedy asi. To je jedno, někdo při mě stůjte! Zvládnu to, musím, prostě musím! Kůň už je odvázanej a nůž...zrak jí padl na lovecký tesák, který ležel na zemi vedle brašen. Nůž je támhle.
Dostávala se k němu pomaličku a tiše, přesto jí samotné každé šlápnutí připadalo hrozně hlasité. Sehnula se a pomalu vyndala nůž z pouzdra, zaleskl se ve světle dohasínajícího ohně a Anne zatajila dech.
Wesley spal. Ležel na zádech, jednu ruku pod hlavou a Anne stála chvíli bez pohnutí, skoro zhypnotizovaná rytmickým pohybem jeho hrudníku. Poklekla neslyšně vedle něj a pozorovala jeho tvář, která vypadala ve spánku docela neškodně.
Pouhé zdání.
Bála se ho i teď, ve spánku, protože vyzařoval teplo a sílu stejně, jako když byl vzhůru, jen to byla trochu jiná síla. Zuřivě semknuté čelisti byly pryč, stejně tak zamračená vráska na čele a pootevřené, vzteky nesevřené rty vypadaly měkké a teplé.
Odhodlaně si přehodila dlouhé vlasy na záda, aby se ho náhodou nedotkly a ještě více sevřela rukojeť nože. Studila ji do prstů a neuvědomovala si, jak moc křečovitě ji svírá.
Pomalými opatrnými pohyby odhrnovala šátek z jeho krku a rozepnula mu poslední zapnutý knoflík u košile.
Slyšela své vlastní srdce, jak jí tluče strachy a nejraději by ho nějak umlčela, aby nevytvářelo takový hluk, kdyby to šlo.
Je tady.
Plochý přívěšek s bleskem, takové malé stříbrné nic a jak je důležité.
Je můj. Můžu si ho vzít.
Natáhla ruce a vzala do zpocených prstů tenkou koženou šňůrku, na kterou přívěšek navlékli. Kdoví, kde je konec tenkému přetrženému řetízku. Druhou rukou přiložila lesklé ostří a dávala si pozor, aby se nedotklo teplé mužské kůže. Stačil malý pohyb a už měla zahřátý šperk v dlani.
Bože, dokázala jsem to! Teda skoro. Pořád spí, ani se nepohnul!
Byla nad ním stále ještě skloněná, s obličejem blízko jeho tváře a nehýbala se.
Co je vůbec zač, kovboj? Podle jeho postavy a svalů dost možná. Ale taky zloděj a násilník. Jako všichni chlapi…
Jenže Wesley Shane rozhodně nevypadal jako všichni muži, co znala. V tuhle šílenou chvilku věděla, že je to ta nejhezčí mužská tvář, kterou kdy viděla a pocítila silné nutkání položit mu dlaň podél hrany jeho čelisti a palcem obkreslit ten důlek v jeho bradě.
Já jsem snad zešílela, nebo co!!!
Tiše vydechla zadržený dech a napřímila se. Než se však zvedla na nohy, zaujal ji slabý obrys jednoho revolveru u Wesleyho pasu a zarazila se. Měla tu kovovou věc na dosah a byla povzbuzena úspěchem, který ji hřál v dlani.
Kolty, které míval vždycky u boků, měl vedle své ruky na dosah, skoro se jich dotýkal. Rozhodovala se, zda si jeden z nich vezme.
Můžu to ještě potřebovat, až budu sama. Však má ještě jeden. Nebude to krádež, on sám je zloděj!
Znovu se sklonila, v jedné ruce přívěšek i lovecký nůž a druhou natáhla až k jeho opasku, kde nahmatala revolver v pouzdře. Celou dobu úzkostlivě sledovala Wesleyho obličej, ale nepohnul se v něm ani sval a hruď se mu zvedala pořád stejně pravidelným a hlubokým dechem.
Vytáhla revolver na světlo a byla na sebe opravdu pyšná. Teď už jenom vyskočit na koně a zabořit mu nohy do slabin.
A pryč odsud!
Stiskla studenou zbraň v ruce a posadila ji do správné polohy v dlani. Nebo si alespoň myslela, že taková je správná, protože si úplně jistá nebyla, nikdy revolver nedržela.
Byl to tak divný pocit. Silný, až jí rozechvíval, ale zároveň podivně známý.
Tak taková malá věc v rukou znamená velkou moc. Je to divný. Kdo ji drží, může si dovolit rozkazovat…Fascinovaně si prohlížela lesknoucí se kolt v záři žhavých uhlíků, zvedla si ho až k obličeji a poté napjala paži a pomalu přiložila hlaveň k Wesleyho hlavě. Nepřemýšlela o tom, jen se dívala na ten obraz její ruky, revolveru a nic netušícího Wesleyho a nemohla od něj odtrhnout oči, jak se skoro dotýkala kovem jeho spánku vedle místa, kde se skvěla ještě docela čerstvá rána.
Jakoby teprve v tuhle chvíli pochopila, jak může být moc fascinující…a jak rychle může být pryč. Za zápěstí jí popadla Wesleyho pevná ruka rychlostí, kterou téměř nepostřehla a tu druhou s nožem a přívěškem jí zkroutil za záda, ani si nevšimla jak.
Anne hlasitě vykřikla leknutím a vzápětí bolestí, která jí vystřelila do zápěstí. Pustila revolver.
Danny byl na nohou okamžitě, Ellen o něco později. Ozval se jen tichý svištivý zvuk, který skoro nebyl slyšet, a Dannymu se objevila v ruce jeho zbraň.
Anne chtěla vykřiknout znovu, ale příliš to nešlo, jednak jí srdce bušilo tak rychle, že měla pocit, že jí zalkne a jednak se Wesley převalil a bez servítek jí drtil pod sebou celou svojí vahou.
Udělala jsem chybu, proč jsem tu chybu udělala, proč, sakra, proč???
Z pravé ruky pustila revolver do prachu ihned a i nůž ležel na zemi vedle ní, jen přívěšek nepustila. Držela jej v pěsti, i když měla paži zkroucenou pod tělem.
"NE!!!" křičela. Sevření bylo opravdu bolestivé. "Ne, prosím!!!"
"Ty jedna bestie!!" supěl Wesley neovladatelným vztekem. "Ty děvko!!!"
Anne se znovu vzepřela, ale proti jeho síle se nepohnula ani o milimetr. Cítila, jak jí hrubý písek sdírá kůži z kloubů.
"Au! Pusť mě, pusť mě!!"
"Tys mě chtěla zabít!" zavrčel temně.
Danny odložil kolty, které do té doby stále ještě svíral v rukou a přiskočil k ležící dvojici.
"Wesley!"
Wesley ho ale neslyšel. "Drž hubu!" sykl na bojující dívku. Jednou rukou sáhl po svém noži, který ležel kousek od Anniny hlavy a přitiskl jí studenou ocel na hrdlo.
Zadržela dech. "Nech…nechtěla jsem…" řekla přiškrceným hlasem. "Já jsem tě nechtěla…zabít."
Wesley nůž položil naplocho a přitlačil na napjatou kůži. "Dej mi ten přívěšek!"
Anne jeho hlas najednou slyšela jako z velké dálky. Měla pocit, že se každým okamžikem udusí.
"Wesley!!"
Danny zvýšil hlas a popadl Wesleyho za ramena. Obrátil se k němu.
"Víš, co chtěla ta malá mrcha udělat???"
Danny viděl, že naprosto rozzuřený Wesley si neuvědomuje, že ji skutečně dusí.
"Počkej, pusť ji!"
Wesley zahodil nůž a odsunul se, ale jen na okamžik, hned jí popadl za ruku a neurvale vytáhl za nohy. Sotva popadala dech, ale snažila se hrubému sevření bránit.
Věděl, že má navrch a její zoufalství se stupňovalo s každým jeho dalším důkazem mužské síly. Přívěšek ale stále ještě držela zamčený v odřené ruce.
"Jen mi to vrať!" trhl s ní k sobě.
"Je to moje!"
Jejich křik začal zneklidňovat koně a Danny přispěchal ke stromům, aby uvázal odvázanou kobylku. Wesley drsně zkroutil Anninu ruku za záda, až dlaň bolestí otevřela a přívěšek vypadl na zem. Sáhl po něm a v tu chvíli se mu vytrhla, nemyslela na ten zatracený přívěšek, nechtěla nic jiného, než od něj být co nejdál. Co nejdál od té síly, která ji tak děsila a kterou nenáviděla.
Dohonil ji hned, stačila doběhnout jen ke stromu a obrátit se, aby k němu nestála zády. Cítila se tak slabá a bezmocná, zahnaná do kouta jako vždy, jako celý svůj dosavadní život. Mohla mít jen vztek a zlost, jen zoufalství a vzpouru v sobě, jen zkřížené ruce před obličejem.
Čekat ránu a snést ji.
Snést ji a pak se bránit nebo utíkat.
A takhle rána bude hodně bolet…
Žádná ale nepřišla. Možná by ji uhodit dokázal, nepřál si nic víc, než jí uštědřit pořádný výprask, přestože si nevzpomínal, že by někdy vztáhl ruku na nějakou ženu nebo dívku. Ale ten pohyb jejích rukou, napjaté tělo zvyklé na násilí, ty oči plné vzdoru a přimhouřené v očekávání rány a bolesti…sebrala mu vítr z plachet, ani nevěděl jak, zasáhla ho hluboko a bolestivě, jako by někdo uhodil jeho.
Ten pocit byl tak silný a intenzivní, že se musel kousnout do rtu, otočit se na místě a odkráčet zpátky k ohništi.
Anne spustila pomalu ruce podél těla a dívala se na jeho odcházející siluetu. V očích se jí zračil zmatek.
Neuhodil mě. Mohl to udělat, ale neuhodil mě.
Vracel se k Dannymu, který si mezitím většinu souvislostí domyslel sám, ale Wesley mu ochotně vysvětlil tu podstatnou.
"Ta děvka mě chtěla ZABÍT!!" zařval zuřivě. To Anne pomohlo rychle se vzpamatovat, sebrala se a rychlými kroky nakráčela zpátky k ostatním.
"Nechtěla jsem zabít NIKOHO, dokonce ani TEBE!!"
"Ukradla mi tohle přímo z krku," zvedl přívěšek do výšky, "chtěla ukrást koně a mě prohnat hlavu kulkou!!!"
"TO NENÍ PRAVDA!!!" zaječela. Nespravedlivá obvinění jí opět zapálila jako cejch.
"Není pravda???" otočil se k ní Wesley. "Mířilas mi na hlavu revolverem, ty jedna zmije!"
Anne měla chuť něco po něm hodit. "Nejsem žádnej vrah, rozumíte??? Jsem jenom obyčejná holka a NIKDY bych nemohla nikoho zabít, dokonce ani, kdyby si to stokrát zasloužil!! Ani neumím střílet!!!"
Wesley chtěl poznamenat něco odporujícího, ale nestihl to.
"A toho zatracenýho koně bych si vzala, protože jste ho stejně ukradli v Sugarhillu!!!"
"Přestanete už laskavě křičet?" vložil se do toho Danny, ale nebyl vyslyšen.
"Chtěla jsem jenom to, co je moje!" pokračovala Anne. "To vy jste zloději, ne já! NE JÁ!!"
Ellen se do toho vůbec míchat nechtěla, ale nemohla si pomoci. Jak bylo jednoduché a přirozené se dříve ovládat a jak to bylo poslední dny těžké. Obzvlášť, když ji prudce vzbudili uprostřed noci.
"Jak by někdo mohl věřit tvé obhajobě?? Zapálilas můj dům!!"
"Kolikrát mám říkat, že jsem nic takového neudělala, sakra!! Vyberte si někoho jinýho, na koho budete házet všechnu vinu, protože já ten správnej člověk nejsem! Já jsem nechtěla mít nic společnýho s nikým z vás, vůbec nic!!"
"A já snad ANO?? Byla jsem, prosím, unesena dvěma zloději a žhářkou, která mi zapálila…"
Anne do Ellen prudce strčila, až dívka skoro upadla. "Poslouchej, ty jedna namyšlená fifleno, já mám svoje svědomí čistý na rozdíl od vás!!"
"Lžeš!" vyhrkla Ellen.
"Já nelžu! A jestli mě budeš neustále obviňovat, zmaluju ti ten tvůj obličejíček!!"
"TAK DOST!" naštval se Wesley znovu. Anne se k němu obrátila.
"Dost?? Já toho mám taky dost! Chtěla jsem jen ten přívěšek, tak mi ho dejte a nechte mě sakra jít, kam chci!" dořekla už skoro zoufale.
"Odvezte mě do města a nic policii hlásit nebudu," vložila se do toho Ellen, které se zdálo, že by mohla být vhodná doba na vyjednávání. Tedy alespoň vhodnější, než jindy. Ve svém úsudku se ale zmýlila.
"Sklapni!" vykřikla Anne.
"No dovol??"
"Držte už konečně hubu, nebo to tady někdo fakt odnese, mám toho vážně dost!" zuřil Wesley.
"Já toho mám dost!" dupla si Ellen.
"To já…
Najednou do té noci plné křiku zazněly dva ohlušující výstřely. Všichni se zarazili uprostřed slova i pohybu a chvilku trvalo, než jim došlo, že to byl Danny a vystřelil do vzduchu.
"Co děláš??" rozhodil Wesley ruce.
"TICHO!" řekl Danny důrazně. "BUĎTE UŽ ZTICHA!"
Kupodivu opravdu ticho nastalo. Všichni stáli rozzuření, udýchaní, ale ztichlí.
"A sedněte si!" pokračoval Danny v ráži. "Jestli chcete něco řešit - jako že asi chcete - tak si na to sedneme a nebudeme u toho řvát!"
"Jenomže já nechci…"
Danny vrhl na Anne ostrý pohled, který jí donutil zmlknout. Najednou prostě a jednoduše měl takovou autoritu, že se všichni opravdu posadili, i když ne zrovna ochotně.
"Tak začnu mluvit já," prohlásil. "Můžu požádat o to, že mi nikdo nebude skákat do řeči? Wesley?"
Jmenovaný nevrle uhnul pohledem.
"Anne?"
Zamračila se. "Hm."
Taky se posadil, aby se mu k nim mluvilo líp. Danny Larabi uměl být trpělivý, ale také pořádně nekompromisní.
"Možná to byla chyba," prohlásil po chvíli zamyšleného ticha. "Možná jsem měl poslechnout ten všeobecnej odpor k tý věci. Ale pořád jsem doufal, že to jenom vám ostatním ještě nedošlo, že si můžeme navzájem pomoct a že vám to taky dojde!"
"Navzájem pomoct???" nevydržela do Anne, ale Danny ji neokřikl, jen se jí upřeně podíval do očí.
"Ano, přesně tak, jak to říkám. NAVZÁJEM POMOCT. Když se nad tím zamyslíte, je to prostě tak. Každej z nás něco chceme a ty věci se propojujou. My dva chceme pomstu. Žijeme pro to, abychom ji vykonali. Abychom naprosto zničili George Martena, člověka, kterej nám kdysi zničil všechno, co jsme měli."
Ellen na něj upřela pohled. Až ji zamrazilo, jak řekl přesně to, co cítila ona sama. Když to řekl takhle, byly její a jejich pocity hodně podobné. Ve stejnou chvíli k ní obrátil oči i Danny.
"Je to tvůj nevlastní strýc, Ellen Sinclairová?"
"Ano, je," odpověděla váhavě.
"Nelhala jsi? Nelhala jsi, když jsi říkala, že si přeješ jeho smrt? Že ho chceš naprosto zničit? Že ti zabil otce?"
"Nelhala."
Chtělo se jí odtrhnout oči, chtělo se jí neposlouchat ten vemlouvavý hlas, ale nešlo to. Danny jen krátce, spokojeně kývl.
"A ty, Anne, přece chceš najít Johna Flashe. Chceš, aby ti řekl, co je s tvým otcem, je to tak?"
"Já…" nadechla se Anne. "Nejsem si ještě úplně jistá…já asi…"
Danny nadzdvihl obočí.

Jak mám vědět, co přesně chci?? Jak to mám vědět teď???
"Chci," slyšela se, jak říká.
"Dobře," řekl Danny. "Sami slyšíte, jak to sakra zní všechno podobně! Jenže to na sebe musíme přestat navzájem všichni útočit a přestat někoho neustále z něčeho obviňovat!" obrátil se adresně na Ellen.
Tu to opět vytrhlo z ovládání, prudce vstala a ukázala na Anne. "Ona si moje obvinění zaslouží! Zapálila můj dům, to je snad málo???"
"NIC JSEM NEUDĚLALA!!"
"Jakej důkaz máš pro to, že to byla ona?" zeptal se Danny a natáhl se, aby přiložil do uhasínajícího ohně.
"No…přece…"
Nepřerušil ji, čekal, co Ellen řekne. Jenže Ellen to nějak nešlo.
"Všichni to přece slyšeli!" prohlásila nakonec. "Říkala, že ten dům podpálí a taky to udělala! Křičela to na celý dům!"
"Neudělala jsem…"
"Počkej," zarazil ji Danny gestem ruky a znovu se obrátil k Ellen. "Ano, ona to říkala. I já jsem to slyšel. Dokonce dost hlasitě. Anne často křičí, viď, Anne?"
"Já…"
"Řekla to, ale neznamená to přece, že to udělala! Mě například slibovala, že se probudím s nožem na krku," prohlásil Danny s vážnou tváří, ale v očích mu zajiskřilo.
"No, koukám, že to vzala o kousek vedle!" zavrčel Wesley.
"Ale…" nadechla se Ellen ignorujíc Wesleyho.
"Slečno Ellen Sinclairová, velmi chytrá a vzdělaná dívko! Nechci podceňovat Anniny schopnosti, ale rád bych viděl někoho, kdo se dostane zpoza zamčené mříže, založí požár na druhé straně domu a pak se tam zase sám zamkne, aby uhořel!"
Ke konci jeho řeči se mu hlas zvýšil rozhořčením. Polkl, aby se ztišil. "Jestli měla v úmyslu tvůj dům zapálit, pak jí někdo předběhl, Ellen."
Rozhostilo se ticho. Všichni se dívali do ohně a nevydali ani hlásku. Ellen si srovnávala v hlavě, co právě Danny řekl. Byla z toho poněkud zaražená, protože ji doposud nenapadlo začít zkoumat okolnosti. Viníka už si prostě našla.
"Měl jsi celou dobu klíč od té mříže. Jak mi vyvrátíš, že jste nebyli domluvení?" ušklíbla se povýšeně.
"To ti nemám jak vyvrátit," uznal Danny. "Jen svým slovem. Nebyli jsme na ničem domluvení. Nikdo z nás neměl důvod zapalovat tvůj dům."
Anne mlčela také a přemýšlela, proč nikdy nepoužila takhle logickou obhajobu. Proč to za ni musel udělat někdo jiný??
"Chtěl jsem jen říct," pokračoval Danny do ticha, "že bychom si měli přestat házet klacky pod nohy a aspoň to vedle sebe přetrpět, aniž bychom se pozabíjeli, nebo sebou pohrdali tak očividně!"
"A jak si to jako přesně představuješ, ty mírotvůrče?" ušklíbl se Wesley. Danny se od něj rozhodit nenechal.
"Anne nám dá slovo, že s námi pojede k Flashovi a až se k němu za pomoci toho přívěšku dostaneme a budeme s ním řešit naši věc, necháme tě na pokoji, to přísahám. Na oplátku máš naši ochranu až do cíle."
Anne neodpověděla, ani odpověď nijak nenaznačila, jen se na něj ostražitě dívala.
"A co vyžadujete ode mě?" ozvala se Ellen ironicky.
"Tvoje peníze," odpověděl Danny upřímně a Ellen už po několikáté zaskočil. "Na úplatek Flashovi, aby nám pomohl s naším plánem a na to, co budeme potřebovat, abychom se k němu dostali. Pak budeš samozřejmě taky volná. A snad i spokojená. Ale do tý doby uzavřeme aspoň nějaký příměří, abychom se přestali likvidovat a okatě nenávidět! Protože jinak to nepůjde!"
Domluvil a čekal, s důraznými pohledy na každého z nich. První kupodivu promluvila Ellen.
"Dobrá," řekla poněkud nejistým hlasem. "Přísahala jsem si, že udělám všechno pro to, abych otcova vraha dostala. Peníze v tom případě nejsou důležité, a i když mi shořel celý dům…" zarazila se na okamžik, jako by váhala, jestli to má skutečně vyslovit. "Jsem pořád velmi bohatá. Velmi."
Danny se lehce usmál, zřejmě mu to jako souhlas stačilo.
"Sakra Danny, ty mě jednou vážně zabiješ," zaúpěl Wesley. "Zabiješ mě tou tvojí nevymáchanou hubou, která absolutně netuší, kdy by měla sklapnout!"
Dannyho ale neurazil, poznal v jeho řeči, že v podstatě přesvědčil i jeho, i když se ještě nějaký čas bude vzpouzet a vztekat.
"Pojďme to brát jako obchod, ve kterým má každej z nás nějakou svojí výhodu. No…a taky nevýhodu. Takový už obchody jsou," dodal Danny. "Já, Daniell Larabi, dávám svoje slovo místo smlouvy, že budu spolupracovat," pronesl smrtelně vážně a natáhl svou dlaň nad oheň.
Wesley zavrtěl hlavou a ušklíbl se, na Dannyho se však pokradmu podíval skoro něžně.
"Taky dávám slovo," kývl a přikryl svou dlaní tu kamarádovu.
Anne si odkašlala, protože věděla, co se od ní očekává. Tak tohle už je doopravdy šílenství! pomyslela si, ale nahlas vykoktala slabé: "Já…já taky…dávám slovo." A položila svou dlaň na tu Wesleyho, kde vypadala podivně drobná.
"Já taky," dořekla Ellen, i když jí stálo mírné přemáhání dohrát s nimi do konce tu hru na dlaně a přidat tam tu svou.
Pak se dlaně rozpojily a oheň je pokropil gejzírem jisker. Seděli tam ještě dlouho, v té tmavé noci prolnuté chladem, který vedl celonoční boj s vyhřátým pískem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama