12. kapitola - Countdown 1. část

3. ledna 2010 v 14:36 | Nina Carter |  Rváči
Do města Countdown by se Sugarhill vešel třikrát, možná dokonce čtyřikrát. V ulicích se ještě povalovalo ranní šero, když Wesley a Danny spolu s dívkami vjížděli do města mírným klusem. Dostali se na hlavní ulici, a i když bylo tak brzo, sem tam potkávali pár lidí. U hotelu Gold Nuget, který měli vytipovaný předem, seskočili z koní a přivázali je.
"Tak jo, rozdělíme se," řekl Danny a vložil do Elleniny dlaně část peněz, které u sebe ještě měli. "Přesně v šest hodin se sejdeme zase tady, jo?"
"Jo," zahučela Anne. "Slyšely jsme to už mockrát, Danny, pamatujeme si všechny ROZKAZY."
"Tak se jimi řiďte!" upozornil ji Wesley.
"Neměj strach!" vrátila mu stejný tón. "Odveďte si svou práci!"
"O to ty se starat nemusíš!"
"Můžeme už jít?" ozvala se Ellen s netrpělivým pohledem na Anne, která neustále zdržovala. Měla špatnou náladu, protože stávat takhle brzy před rozedněním pro ni bylo doslova utrpení a už se nemohla dočkat, až si tu náladu spraví.
"Tak šťastné pořízení, dámy!" řekl Danny vesele a obřadně si nadzdvihl klobouk. Anne na něj zamávala a Ellen se musela v duchu napomenout, aby nezamávala taky, protože jí k tomu přirozenost nutila.
Ale rozhodně ne důstojná přirozenost!
"Tak jdeme!" zavelela nahlas, když jim Wesley i s Dannym zmizeli z dohledu. V Countdownu nebyla poprvé a i když těch jejích návštěv, kdy doprovázela otce, nebylo moc, nepřepokládala, že by tu zabloudila. Šla skoro středem ulice a vtahovala do sebe atmosféru města, jak nejvíc to šlo. Chvíli nepotřebovala nic jiného, jen dýchat.
Chvíli.
Pak se zastavila a rukou si zaclonila oči proti sluníčku a hbitě se rozhlížela po okolí.
"Summer House…" přečetla tiše velký dřevěný nápis na dvoupatrovém dřevěném domě.
"Cože?" nerozuměla jí Anne.
"Jdeme támhle," vzala jí Ellen za rukáv a popotáhla směrem ke svému právě zvolenému cíli.
"Co to je?" zvedla Anne hlavu a zatvářila se nedůvěřivě.
"To je hotel," odtušila Ellen. "Ne moc luxusní, to je tedy pravda," sjela ho kritickým pohledem. "Ale domnívám se, že bude k našemu účelu docela dobře stačit."
"K účelu? K jakému účelu??" nerozuměla Anne a vzepřela se, aby ji Ellen nemohla táhnout dál.
"Ke koupeli. Hodlám se vykoupat. Za každou cenu!" upozornila ji důrazně a opřela se do dveří, aniž pustila její zápěstí.
"V hotelu??"
"Ano. Najmeme si pokoj na dvě hodiny a koupíme si koupel. Nehodlám se do nových šatů oblékat takhle špinavá a nenechám to udělat ani tebe, i když je ti to úplně jedno, jak se tak dívám!" ušklíbla se a zazvonila důrazně na malý zvoneček v předsíni.
Anne se stihla jenom udiveně nadechovat, když se ocitly v pokoji a vzápětí v horké vaně. Ne, že by to bylo tak úplně nepříjemné, ale Anne si u toho připadala jako v nějakém snu a nevěřícně sledovala naprosto spokojenou Ellen, která skoro nezavřela pusu. Bylo jí ale nejspíš úplně jedno, jestli jí Anne poslouchá, nebo ne.
Jen s odporem se oblékala zpátky do špinavých šatů, ale věděla, že to musí vydržet. "Tak, teď si nejdřív ze všeho zajdeme koupit šaty, doufám, že tu najdu nějaký kvalitní obchod, už si to nějak nepamatuju…"
"Ty to s těma šatama myslíš fakt vážně??" zeptala se Anne a přes rameno si odhodila ještě mokré vlasy.
"Jistě. Vypadala jsem snad, že žertuji?" odpověděla Ellen a ani se na ni nepodívala. "Ze všeho nejdříve teď šaty, pak se půjdeme někam dobře najíst a pak…pak ještě nakoupíme něco na cestu."
Po tváři se jí rozlil blažený úsměv, ale Anne její nadšení nesdílela ani v nejmenším.
"Se mnou teda nepočítej," svraštila čelo.
Ellen se zastavila. "Tak to ne. Máme se tu pohybovat nenápadně. Ty jsi snad přesvědčená o tom, že když si tu chodíš po ulici v mužských šatech, mimochodem dost nepadnoucích, že jsi nenápadná?? Že já v těchto cárech - možná i to je příliš vznešený název pro tu věc, co mám na sobě - jsem nenápadná?? Že si můžu jen tak přijít do banky takhle a chtít si vybrat peníze?? Věř mi, že tohle si nemyslí ani ti dva."
Anne se zatvářila vzpurně, ale tolik logických argumentů jí drželo v šachu.
"Já žádný šaty nechci, rozumíš??" prohlásila přesto.
"No tak to máš asi smůlu," odsekla Ellen rozkazovačně. "Bohužel alespoň dneska musíš předstírat, že jsi slušná dívka, tak se laskavě uklidni a pojď se mnou."
"Blbý město!" posteskla si Anne alespoň, když už jí evidentně nezbývalo nic jiného, než následovat Ellen.
V módním salónu RENOIR je uvítala vůně látek, pracího prášku a parfémů a také paní majitelka - asi padesátiletá drobná Francouzka s vlasy obarvenými na agresivní odstín zrzavé. Nejdřív je obě nepřivítala zrovna vlídně a kvůli jejich vzhledu ani nebylo divu. Ale její sympatie si nejdříve získaly peníze, které jí Ellen diplomaticky ukázala a také Ellenino umění hovořit francouzsky, což jí vyloženě velmi nadchlo. Za pár chvilek kolem nich korpulentní dáma ochotně poskakovala a vesele švitořila.
Rozebírala s Ellen módu, kvalitu látek, střihy šatů, protože to bylo i Ellenino oblíbené téma. Anne pochopitelně nerozuměla ani slovo a o to víc si přála odtud zmizet. Měla však tušení, že kdyby jim rozuměla, nudila by se navlas stejně, jako teď.
Ellen byla sice odmalička zvyklá na osobní švadlenu a nenapadlo ji, že by si někdy měla kupovat hotové šaty, ovšem v tuto chvíli jí na tom nepobuřovalo vůbec nic. Bylo to také proto, že madame Renoir tu měla docela slušný výběr, který seděl její postavě, stačilo jen pár maličkých úprav. Nedivila se tomu, protože sama madame byla také malá a baculatá.
Ellen si nakonec vybrala elegantní tmavě vínové šaty se širokou sukní a dlouhými rukávy. Měly špičatý výstřih lemovaný límcem ze smetanové krajky a stejné krajkové manžety. Nedovedla popsat ten příjemný pocit, když jí madame stáhla kolem těla korzet, nedokázala se široce neusmívat.
Do brašny, kterou sebou měly (a kterou pochopitelně nesla Anne) naskládala ještě jedny podobné šaty a jednu sukni.
Anne tam seděla na měkkém křesle a z té švitořivé francouzštiny jí už bolela hlava. Ellen jí netrpělivě pokynula, aby si stoupla.
"Jémine, ta dívenka je ale hubená!" spráskla ruce madame Renoir. Pochopitelně to řekla ve své rodné řeči, takže jí Anne nerozuměla, ale přesto se ušklíbala, jak si jí prohlížely obě dvě ze všech stran. Ten zaujatý výraz v Ellenině tváři se jí vůbec nelíbil.
"To by chtělo něco světlého a veselého," prohlásila madame.
"Ne, ne, potřebujeme naopak něco tlumeného a elegantního," oponovala Ellen.
"Jak si přejete…co modrá barva? Má nádherné modré oči, bude to vypadat skvěle! A když tmavá, tak tmavá," navrhla madame a Ellen souhlasila. Ani tomuhle Anne pochopitelně nerozuměla, ale už předem protestovala. Bylo to ale marné.
Stáhly jí do korzetu a posléze navlékly do hebkých tmavě modrých šatů s decentním čtvercovým výstřihem, který lemovala jen úzká bílá krajka, stejná, jako byla na rukávech k loktům. Madame kolem ní párkrát proběhla s jehlou a nití a šaty jí padly dokonale.
"To bude stačit," pokývla Ellen spokojeně a usmála se na madame Renoir.
"Jsou velmi levné," zašvitořila madame zpěvavě. "Máme ještě na výběr spoustu dalších."
"Ne, děkuji, myslím, že jí to bude naprosto stačit," odpověděla Ellen a pozorovala Anne, jak nepřívětivě hledí na svůj obraz v zrcadle. Ale nakonec se zamračeně podvolila a košili a kalhoty nacpala do brašny, protože se jich nehodlala vzdát. Pak se jen dívala, jak si Ellen vybírá boty a tak si alespoň prosadila docela praktické vysoké šněrovací boty na nízkém širokém podpatku a kožený opasek. Ten se bude hodit.
Na ty boty z černé kůže se dívala jako na zjevení, na rozdíl od těch ostatních věcí. Nikdy pořádné boty neměla a tyhle vypadaly jako z nějakého snu. Ještě, když vycházely z obchodu o značných pár dolarů lehčí, měla tendence si nadzdvihávat dlouhou sukni šatů a boty pozorovat.
"Nech toho!" okřikla ji Ellen. "Chovej se aspoň trochu slušně. A ty boty se k tomu vůbec nehodí, tak je moc neukazuj."
Anne nepovažovala za nutné ani odpovědět, ale přestala Ellen tou sukní provokovat. To si můžu nechat na později.
Ellen si navlékla téměř pavučinkové jemné smetanové rukavičky a jedny tmavě modré vnutila i Anne.
"Kolik jsme tam tak utratily?" zeptala se Anne nevinně.
"Nevím přesně, nepočítala jsem to," odpověděla Ellen. "Záleží snad na tom??"
"No…to přece nebyly tvoje prachy."
"Že zrovna tebe to zajímá!" ušklíbla se Ellen. "To sice JAKO nebyly mé peníze, ale já za pár hodin vyberu ze svého konta tolik, že si to zrovna ty ani neumíš představit. Takže s tímto obnosem si můžu dělat, co uznám za vhodné, protože za peníze tady zodpovídám já. Už je to jasné? Protože tyhle úpravy tedy byly víc než nutné a naznačil mi to i Danny, když mi ty peníze svěřoval."
"Vážně?" podivila se Anne, ale už ničemu neoponovala. Šly se nasnídat do doporučené hospůdky a měly se v jejích očích přímo královsky. I Ellen jen zářila.
"Možná bychom mohly nakoupit i nějaké jídlo sebou," řekla.
"Hele, o jídlo na cestu se nemáme starat my," upozornila ji Anne a docela překvapeně se dívala na Elleninu rychle mizející porci. "Co s tím jídlem děláš? Nejedla jsi snad měsíc??"
"TÝDEN!"
Anne vyprskla smíchy a skoro vylila svou sklenku mléka. "Já bych řekla, že jsme hlady netrpěli."
"Já nepovažuji to, co jsme jedli, za jídlo," prohlásila Ellen a způsobně dopravila do úst další sousto.
"Aha," kývla Anne a dál se tvářila pobaveně.
Po vydatné snídani dospěla Ellen k rozhodnutí, že jim ještě zbylo dost peněz na další "nezbytné úpravy", protože se z okna hospůdky celou dobu dívala na vývěsní štít kadeřnictví. Poté, co jí Ellen rozhodně ukázala z okna, Anne vstala, také se podívala a prohlásila: "Jasně."
Ellen ji zkoumavě pozorovala, protože jí bylo okamžitě divné, proč souhlasí tak brzo. Ale Anne se tvářila skoro mile. Při jídle si totiž uvědomila, že ty šaty a boty se Wesleymu vůbec nebudou líbit. Sice netušila, co ji přesně u kadeřníka čeká, ale to se taky Wesleymu líbit nebude. Bude zuřit. Nakonec by to mohla být docela legrace!
"Vlastně vůbec nechápu, proč bychom nemohli cestovat na úrovni," uvažovala Ellen, když obě seděly v kadeřnických křeslech. "Teď už nikam neutíkáme, takže klidně můžeme," usoudila. "Zbude nám spousta času, takže bychom možná mohly vše zjistit a rovnou zamluvit kočár!"
"Nějak ti otrnulo!" popíchla jí Anne, ale Ellen nereagovala, příliš se nechala unášet tou představou. Anne jí to nerozmlouvala. Tak to bych teda umřela smíchy, kdyby se ti dva dozvěděli, že jsme nepřinesly celou domluvenou částku, protože jsme najaly kočár! To by Wesley asi prasknul...usmívala se škodolibě.
"A to s tím jídlem…" pokračovala Ellen směle v plánech.
"Ty si nedáš pokoj! Však oni nakoupí zásoby."
"Ale jsem si jistá, že to zase budou fazole, chleba, sýr a sušené maso!"
Anne se zasmála jejímu znechucenému tónu, protože jí osobně ten výčet zněl celkem bohatě. "Nemůžeš si na cestu zabalit koláče! I když si o nich myslím leccos, budou vědět, co mají koupit."
Ellen se zatvářila povzneseně. "Já chápu, že tobě to stačí, ale mě tedy rozhodně ne!"
"Jenže se s tím budeš muset smířit, ty princezno!" odsekla Anne už vztekle.
"Jsi hloupá," odtušila Ellen.
"Hloupá jsi ty!"
"Hotovo, slečno," oznámila kadeřnice trochu nesměle a tím přerušila hádku. Celou dobu si hrála s Anninými dlouhými hustými vlasy a konečně se dobrala kýženého výsledku. "Máte krásné vlasy, slečno, ale to vám asi opakují pořád."
Anne se na ni zmateně ohlédla a chtěla jí říct, že jí to nikdy nikdo neřekl, ale nakonec jen lehce zrůžověla a obrátila se k zrcadlu.
Nejdřív se skoro lekla, protože měla dojem, že na ni těma modrýma udivenýma očima hledí někdo jiný. Ale byla to pořád ona. Měla kolem obličeje pár kratších pramínků nakroucených, vlasy nad ušima zapletené do úzkých copánků a všechny vlasy stočené do velkého drdolu v týle. V kombinaci s těmi šaty a rukavičkami to vypadalo docela působivě. No jo. Nikdy bych nevěřila, co udělá pár takovejch nesmyslů…a jak to člověka může změnit.
Ellen se zdála být docela spokojená se svými vysoko vyčesanými vlasy, ačkoliv nezapomněla upozornit kadeřnici, že by to příště neuškodilo, kdyby to v místech nad ušima více utáhla.
Byl akorát čas na oběd. Poobědvaly tam, kde předtím snídaly a dospěly ke zjištění, že jim z přidělených peněz skoro nic nezbylo.
"Dojdeme do banky už teď," rozhodla Ellen.
"Pane jo!" ušklíbla se Anne. "Pokud si dobře vzpomínám, tak neustále opakovaný rozkaz zněl: vyzvednout peníze těsně před šestou hodinou! To byl plán."
"Já vím," řekla Ellen nespokojeně, jako by na to nechtěla myslet. "Ale to přece není tak důležitý, ne? Vždyť se nedozví, jestli jsme je vyzvedly v šest, nebo ve dvě. A navíc jsou to přece MOJE peníze!"
"No, to se asi nedozví," souhlasila Anne s dalším ze svých škodolibých úsměvů. Čím to, že mě tak těší jenom ta představa nesplnění těch pitomých příkazů?
Nadhodila si brašnu na rameni a spolu s Ellen se vydaly směrem ke Countdownské centrální bance.


Wesley a Danny se ze všeho nejdřív pořádně najedli. Město Countdown nebylo úplně náhodnou volbou, protože splňovalo hned několik aspektů, které potřebovali k dalšímu pokračování své cesty. Jednak byl jedním z míst, kde měla Ellen Sinclairová své konto, a jednak tu Wesley také nebyl poprvé.
Herna U Seamuse bylo takové zajímavé místo v severní části města, kde se scházelo opravdu zajímavé spektrum lidí. Ne každý o té herně věděl, dalo by se říct, že byla tak trochu pro "zasvěcené". Nacházela se ve sklepě jinak docela počestného domu, ve kterém sídlil obchod s tabákem a sám Seamus O´Gaily byl veskrze zajímavý člověk.
Jeho rodiče se sem přistěhovali z Irska, ale on sám se považoval za čistokrevného Američana. Nevysoký a podsaditý Seamus byl mazanější, než vypadal a na to také vsázel celých těch čtyřicet let, co byl na světě. Pohyb mezi nebezpečnými muži považoval za zábavu a neustálé vzrušení, protože - jak sám říkal - nikdy nevíte, kdo vám střelí kulku do zad.
Countdown nebyl velký, ale křížil mnohé cesty a jestli byl někdo informovaný, byl to Seamus O´Gaily. A Wesley to moc dobře věděl.
"Hej, Seamusi, otevři!" zabušil Wesley na nízké postranní dveře. Bylo kolem poledne, a tak doufal, že se ho vůbec dobuší. Nebyla to typická doba pro návštěvu tohoto místa. I když Seamuse neudivilo snad vůbec nic.
Až po chvíli se ozvaly šouravé kroky a za dveřmi zabručel odmítavý hluboký hlas. "Co je??"
"Jen otevři, starouši, to jsem já!" odpověděl mu Wesley a ještě jednou zabušil.
"Kdo JÁ???"
"Shane!"
Zámek zaskřípal a dveře se s vrznutím otevřely jen na několikacentimetrovou škvíru, ve které se objevila část obličeje s rezavým knírem a podezřívavé hnědé oko. Během okamžiku se však Seamusův obličej rozjasnil.
"Shane! Namouduši Shane!" vykřikl radostně. "Co tě sem přivádí, chlape?"
"Žízeň," usmál se Wesley. Seamus energicky otevřel dveře, podal Wesleymu rozmáchlým gestem ruku a v tu chvíli si všiml Dannyho, stojícího za ním.
"A tohle je kdo??" řekl ostře.
"Přítel. Danny Larabi," odpověděl Wesley.
"Nikdy jsem ho s tebou neviděl," prohlížel si ho Seamus zvědavě a Danny mu pohled oplácel.
"Řekl jsem někdy o někom, že je přítel?" zašklebil se Wesley.
"Ne," kývl Seamus. "Vítej, Larabi!" plácl Dannyho přes rameno a oba vtáhl dovnitř. Prošli úzkou tmavou chodbou a ocitli se v místnosti, která vypadala zakouřeně i teď, v době, kdy tu nikdo nebyl.
Nejspíš už je tu takovej vzduch pořád…pomyslel si Danny, když se usazoval na vysokou barovou židli. Wesley se vyhoupl vedle něj a Seamus před ně rychle postavil dvě sklenky.
"Na účet podniku," naplnil je medově zbarvenou tekutinou. "Zdržíte se dlouho? Večer bude jízda," mrknul na Wesleyho.
"Ostatně jako každej večer, že jo Seamusi," ušklíbl se Wesley přátelsky.
"Ale divil by ses, hochu, nedávno tu bylo pár docela klidných večerů!" oznámil mu Seamus pobaveně.
"Bohužel se nezdržíme," řekl Wesley a zazněla v tom lehká omluva. "Právě, že docela spěcháme. Nepřipiješ si s náma, Seamusi? Na účet podniku…"
Seamus se rozesmál hlubokým smíchem, naklonil se přes bar a plácl Wesleyho po rameni. Protože to bylo levé rameno, musel ze všech sil stisknout zuby, aby nahlas nezaúpěl a Danny do sebe honem vyklopil whisky, která ho zapálila v krku jako oheň a zabránila mu se smát.
Seamuse k pití nemuseli přemlouvat, ťukl si s Wesleym a hodil do sebe obsah skleničky rychleji, než Danny.
Wesley vydechl, ještě ho whisky pálila v krku a pohlédl přímo na Seamuse.
"Něco bysme od tebe potřebovali, O´Gaily, " řekl.
"To mě nepřekvapuje, Shane," odpověděl Seamus klidně. "Povídej. Uvidím, co bude v mejch silách…"


"Děláte si ze mě legraci???" prohlásila chladně Ellen a upírala mrazivý pohled na bankovního úředníka za přepážkou.
"Nikoli, slečno," odpověděl úředník nepříjemně skřehotavým hlasem, ale pod Elleniným pohledem se ošíval. "Nemohu vám vydat vaše peníze, pokud mi nepředložíte příslušnou listinu."
"Pane," řekla povýšeně. "Já vám žádnou listinu předkládat nemusím, když si chci své peníze vyzvednout osobně. Okamžitě mi zavolejte pana Bishopa! Jemu se rozhodně nebude líbit, že pochybujete o tom, že jsem Ellen Sinclairová!"
Úředník se nesympaticky zašklebil, ale dál zachovával úřednickou zdvořilost, přestože se s tou slečnou dohadoval dobrou čtvrt hodinu.
"Pan Bishop přijede až večer, slečno."
"Až večer? V kolik hodin??" zeptala se Ellen ostře.
"Asi tak kolem půl sedmé."
"No dobře," prohlásila Ellen ledově. "Přijdu sem večer znovu a pamatujte si, že si na vás budu stěžovat. Budete moci mluvit o štěstí, jestli ta stížnost zůstane jen u pana Bishopa!"
Hubený vytáhlý úřední polkl a zatvářil se, jako by měl v krku citron. "Slečno, doufám, že mi tím nechcete naznačit, že to mám brát jako výhružku?"
"To jste řekl vy!" řekla Ellen a důstojně se obrátila k odchodu. Anne sice postávala u východových dvěří, ale velkou většinu jejich rozhovoru docela dobře slyšela. Vida, to vypadá na komplikaci. To se jim asi taky líbit nebude…
"Jdeme," kývla na ni Ellen a sama zamířila ven z banky.
"Vypadá to na problém, co?" podívala se po ní pátravě.
"Malý," odpověděla Ellen škrobeně.
"Jsi naštvaná," konstatovala Anne a skoro jí to pobavilo.
"Nejsem naštvaná, já nikdy nejsem naštvaná," vysvětlila s klidem.
"Ne? A co teda teď jsi?"
"Jsem spravedlivě rozhořčená!"
"Aha!" řekla Anne a tentokrát smích netajila.
"Vlastně na tom nezáleží, protože tenhle úředníček by mi ty peníze nejspíš nevydal ani před šestou stejně jako teď. Však já mu to pěkně osladím!" sykla.
To se teda nedivím, pomyslela si Anne. Já už bych toho zmetka nejspíš držela pod krkem, bejt na jejím místě.
Byly poněkud rozladěné, Ellen ještě o něco víc a jen tak bez cíle se procházely městem. Anne se měla na co dívat, protože nikdy žádné jiné město, než Sugarhill neviděla a na Deadwood, kde se narodila, si už vůbec nevzpomínala. Tohle všechno kolem ní jí připadalo nové a nové věci ji většinou lákaly a tak se rozhlížela a sbírala dojmy.
Cítila se jinak, tak, jak ještě nikdy. Ani si neuvědomila, že jí z tváře postupně mizí ten obranný nepřátelský pohled, kterým byla zvyklá čelit případným urážkám nebo posměškům, protože tady nic takového nebylo třeba. Tady nebyla Anne Retlowová, opilcova holka, drzý spratek, bosé děvče v potrhané sukni. Byla cizí slečna v hezkých šatech, na kterou se kolemjdoucí usmívali.
Ten pocit byl nový, trochu se ho bála a trochu se jí líbil. Po dvou samotných mladých dívkách se ohlédl nejeden muž, ale ony myslely obě spíš na to, jak budou v šest hodin u hotelu Gold Nuget vysvětlovat, že do banky se teprve musí dojít.
"Pan Bishop mě zná a hned dá tomu ukňouranému úředníčkovi za vyučenou, aby si to zapamatoval! Jak se zachází s někým takovým, jako jsem já!"
Anne už neustálé omílání podobných vět nebavilo, ani na ně nereagovala a těkala zrakem všude kolem. Našel si cíl na tlustém sloupu, který byl celý polepený zatykači hledaných osob, zločinců, vrahů a podvodníků.
Zatajila dech a přestala Ellen úplně poslouchat. Pocítila podivné vzrušení spojené se spravedlivým hněvem a nevědomky změnila směr chůze, aby se ke sloupu přiblížila. Vězení nebo oprátka. Tohle všem těm patří a oni si klidně chodí po světě! Je to skoro neuvěřitelný…vidět to pohromadě.
Pátrala po něčem konkrétním a brzy to našla, v prostředku sloupu, nejsilněji orámovaný černou barvou, s docela nejvyšší sumou.
John Flash.
Hleděla na nakreslenou podobiznu, jako by se z ní snažila něco vyčíst, prohlédnout skrze načrtnuté rysy jeho tváře, které zobrazovaly ostrou vážnou tvář bez vousů.
Cítila, jak se jí třesou ruce, když si představila osobní setkání s tímto člověkem. Ale lze se setkat s ďáblem? S legendou zla?? Stojí mi to vůbec za to???
Tady, před jeho obrázkem zaváhala natolik, že měla chuť se obrátit a odejít z Countdownu nejkratší cestou pryč. Donutila se raději zaměřit svou pozornost na jiné zatykače, zvědavě, ale raději letmo prolétla očima členy Flashovi bandy a tiskla ruce do pěstí, aby se jí konečně přestaly třást. Ellen, která teď stála někde vedle ní, znovu něco říkala, ale Anne vnímala pouze zvuk jejího hlasu.
Obešla sloup a okraje zažloutlých listů obkreslila prsty v rukavičce, když jí do očí uhodilo jméno, pár písmen poskládaných do známého slova, které na ní zaútočilo naprosto nečekaně.
Shane.
WESLEY SHANE.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama