12. kapitola - Countdown 2. část

3. ledna 2010 v 14:38 | Nina Carter |  Rváči
Ohromeně zírala na ten cár papíru, jako by tím mohla něco změnit. Ale nemohla. Bylo to tady a bylo to tak evidentní, že se jí udělalo špatně od žaludku. Zírala na nalepený zatykač na hledaného vlakového lupiče Wesleyho Shanea.
"MŮJ BOŽE!" vydechla jen cizím, chraptivým hlasem.
Ellen se na ni podívala. "Co se děje?"
Anne ji nevnímala, opřela se o sloup a sevřela ruku v pěst.
"Tak co je?" opakovala Ellen.
"Já…asi budu ječet," řekla Anne pomalu. Ellen stále vůbec ničemu nerozuměla.
"Nech toho," řekla jí nevrle. V následující chvíli sebou trhla leknutím, když ze sebe Anne vydala krátký zlostný výkřik a sevřenou pěstí udeřila do sloupu.
"Co to děláš?? Lidi se po nás dívají!"
"To mě právě teď ale vůbec NEZAJÍMÁ!!" odsekla Anne a s posledním slovem nakopla sloup špičkou boty, až se otřásl.
"Okamžitě přestaň!" rozkázala Ellen.
Anne se na ni podívala a začala se hořce a ironicky smát. Ellen začala uvažovat o tom, že jí snad přeskočilo.
"Jo, já přestanu!" ušklíbla se Anne. "Jenom ti nejdřív něco ukážu, je to vážně zajímavý! Mám takovej pocit," zasmála se znovu, "že, rozhodně nemusíš objednávat kočár!"
Popadla Ellen, která na ni stále hleděla s vyděšeným údivem, za loket a přistrčila ji ke sloupu.
"Tady!" ukázala prstem, aby nebylo pochyb.
Podobizny na zatykačích nebyly nijak přesné, ale i tak bylo jasné oběma, že o žádný omyl nejde.
Cestovaly s bandity.
Spolčily se s BANDITY!
"Omdlím!" zaskuhrala Ellen. Skutečně byla bledá jako stěna a přestože na mdlobu nikdy dřív netrpěla, teď se jí lehce protočily oči a povážlivě se zakymácela.
"To si zkus!" zhrozila se Anne a přiskočila, aby ji podepřela. Rychle si spočítala, že kdyby doopravdy omdlela, neměla by šanci jí udržet.
"Ellen! Okamžitě s tím přestaň, hned!"
Když její ostřejší tón nepomohl, uchopila ji za bradu, obrátila k sobě její obličej a vrazila jí dvě lehké facky.
Ellen prudce zamrkala, ale neobvyklá terapie jí pomohla uvědomit si, že stojí na ulici. "Co si to dovoluješ??" osočila se na Anne.
"Jestli se chceš radši vyválet v prachu, tak prosím! Tvejm novejm šatům to asi nebude připadat moc důstojný!" odsekla Anne a s úlevou zaznamenala Elleniny růžovějící tváře.
Ellen stiskla rty. Anne se skoro proti své vůli znovu podívala na sloup a celá se doslova roztřásla. "Myslím, že budu znova ječet!"
Ellen jí to bez výhrad věřila. "Jestli začneš, tak já omdlím doopravdy," řekla vážně.
Vyměnily si dlouhý, mlčenlivý pohled. "Necháme toho a vypadnem odtud," prohlásila Anne.
"Ano," kývla Ellen a vykročila.


"Víte co, to je fakt těžká otázka hoši a nemá přímou odpověď," kývl Seamus vyfoukl kouř z úst. "Nikdo neví, kde přesně je. Ale pokud o to vážně stojíte…jako že asi jo…neptejte se mě, odkud to vím, ale Flashe hledejte v Montaně."
Chvíli se na sebe jenom tak dívali, Seamus, Wesley i Danny, jako by se snažili přečíst myšlenky toho druhého.
"I když děkujeme za informace, Montana je docela širokej pojem, to snad uznáš, Seamusi," namítl Wesley skoro opatrně.
"No jo, to je," pokýval Seamus a znovu popotáhl z dýmky.
"Máme s ním určitý jednání," řekl Danny.
"Tak to hodně štěstí, hoši!" zasmál se Seamus pokřiveně.
"Znáš se s ním?" zajímalo Wesleyho.
"Osobně ne, a abych řekl pravdu, nijak mě to nermoutí, i když znám lecjaký parchanty!" odplivl si Seamus. "Ale když vás to zajímá, občas se tu stavuje jeden z nich, David Knife. Kdysi jsme se znali…ale to je trochu jinej příběh."
V herně už nebyli sami, postupně se tu objevovalo víc lidí, hluku i kouře. Wesley usrkl ze své druhé whisky, ale její chuť vůbec necítil, jak se soustředil na Seamusova slova.
"No a co?" pobídl ho vyčkávavě.
"Ty seš hrozně nedočkavej, Shane!" zašklebil se Seamus.
Wesley se ošil, ale neodporoval. Danny si poposedl na židli a naklonil se blíž přes bar. "Mohl bys třeba aspoň naznačit, O´Gaily, i to by dost možná stačilo."
Seamus se usmál. "Red Lodge. Přepadli poštovní vůz, asi tak před tejdnem. Je to jeho rajón, hoši, tam někde na jihovýchodě Montany. Víc nevím a pochybuju, že někdo jinej ví. Zbytek je na vás."
"Díky, Seamusi," řekl Wesley a dopil.
"Neptám se, o co jde," řekl Seamus a ladně naučeným pohybem si v ruce nadhodil nově otevřenou flašku whisky. "Někdy je lepší nevědět. Jen ještě jednu věc, pánové: soustřeďte se na Šajeny, tudy vede cesta. Ať při vás stojí Bůh i ďábel, pánové."
"Abych řekl pravdu, doufám, že budou," řekl zamyšleně Wesley. "Oba dva."


Dívky seděly u bílého kulatého stolku v jakési zahradní restauraci, jejíž název ani jedna nevzala na zřetel. Objednaly si černou kávu, která Anne vůbec nechutnala, a dívaly se kamsi do prázdna.
"Nevím, na co ty si stěžuješ!" prohlásila Anne ostře. "Ty se přece můžeš kdykoliv sebrat a odejít, ještě máš navíc hromadu peněz, můžeš si najmout ten svůj kočár a nechat se odvézt domů!!"
"Já už domov nemám!" upozornila ji Ellen mírně ukřivděně.
"No dobře!" rozhodila Anne zoufale ruce. "Já ale bez toho přívěšku prostě nemůžu nikam!"
"Já s nimi taky nemůžu nikam, nepojedu přece dál s někým TAKOVÝM!" prohlásila Ellen a stiskla rty do úzké čárky.
Anne zamrkala a zatvářila se opravdu nešťastně. "Já vím…" řekla.
"Ne, to nevíš!" odsekla Ellen. "Mezi námi je totiž podstatný rozdíl."
Anne se zamračila a oči se jí zaleskly zlobou. "To teda je! Já jsem totiž skrz na skrz poctivá holka!!"
"Nevíš, o čem mluvíš!" zvedla Ellen nos.
"To teda sakra vím!"
Ellen se od ní odvrátila a pevně se rozhodla, že ji bude ignorovat a Anne jí v tom rozhodně bránit nehodlala. Dívaly se každá na jinou stranu a zarytě mlčely, lehký letní větřík si pohrával s nakadeřenými pramínky jejich vlasů a na stole stydla skoro netknutá káva.
Byly natolik ponořené do svých chmurných a beznadějných myšlenek, že si ani nevšimly, jak je od jiného stolu už delší dobu pozorují dva páry zaujatých očí. Dokonce, i když vstali a přistoupili mírně váhavým krokem k jejich stolu, obě dívky zvedly poněkud polekaně pohledy a upíraly je na dva mladíky.
"Dobré odpoledne," řekl ten vyšší a mile se usmál Anne přímo do očí. Dočkal se ale jen podezřívavého, mírně zamračený pohled.
"Dobré odpoledne," odpověděla mu Ellen zdvořile, ale neubránila se lehkému otazníku na konci věty. "Přejete si?"
"Doufám, že nerušíme," řekl ten druhý skoro s omluvou. Oba drželi své klobouky v rukou, jako by považovali takovou slušnost za samozřejmost. To Ellen v duchu trošku obměkčilo. "Víme, že to není úplně vhodné, ale rádi bychom si k vám s vašim dovolením přisedli a na něco vás pozvali. Pokud by vám to tedy nevadilo…"
"To by teda vadilo!" odsekla Anne upřímně, protože něco takového bylo to poslední, na co právě teď měla náladu a navíc si s žádnou zdvořilostí hlavu nelámala. Řekla to přímo do očí tazatele. Ten si ale tak neslušnou odpověď, nad kterou Ellen zadržela hlasitě dech, evidentně vůbec nevzal osobně. Naopak pobaveně se usmál a přivřel oči.
"Prosím," dodal měkce jeho společník a zadíval se upřeně na mírně šokovanou Ellen.
Samozřejmě věděla, že se to nehodí, byly samotné ženy a ti dva byli naprosto cizí muži v cizím městě. Ale copak na tom poslední dobou záleželo? A copak neměla tak strašnou chuť na něco opravdu dobrého? A copak se někdo nechoval po dlouhé době tak mile??
"Tak dobře," slyšela sama sebe. "Máte pravdu, úplně vhodné to není, ale…budeme rády, když nám budete dělat společnost," uzavřela a také se zdvořile usmála.
Anne po ní střelila nesouhlasným pohledem, který se ani nepokoušela skrývat. Jí snad přeskočilo, nebo co??? Teď jsme si to teda zavařily…
"To je skvělé!" řekl ten vyšší vesele a chytl Anninu dlaň dřív, než mu v tom stihla jakkoliv zabránit. "Jsem Matthew Donnovan, slečno," představil se, mrkl na ni a vtiskl jí jemný polibek na hřbet ruky.
"Anne…Anne Retlowová," vypravila ze sebe a podívala se na něj užasle rozšířenýma očima, jak jí jeho rty ještě stále pálily na kůži.
"Elijah Woodward," představil se i ten druhý a pro změnu nejdřív políbil Elleninu ruku. Další zdvořilá věc, která jí mile překvapila.
"Ellen Sinclairová."
"Naše jména začínají na stejné písmeno," řekl Elijah. "Není to hezké?"
"Jistě," odvětila Ellen a pokradmu si ho prohlédla. Byl na muže docela malý, ale to jí rozhodně nevadilo. Za to měl oči, které musely zákonitě zaujmout každého, dokonce i Ellen, opravdu velké a nádherně modrozelené. Vlnité hnědé vlasy se určitě snažil usměrnit, ale stejně vypadaly příliš rošťácky.
Matthew byl o kus vyšší, s temně modrýma očima, které měl stále jako by lehce přivřené a usměvavé a s medově plavými vlasy sčesanými hladce ke straně.
Přisedli a objednali všem čerstvou kávu se smetanou a dva velké sladké koláče, jablkový a jahodový. Anne seděla chvíli úplně tiše a třela si hřbet pravé ruky. Nenapadlo jí, že vůbec někdy přijde situace, kdy ji někdo políbí na ruku. Taky bych to nikomu nedovolila! Jenže teď si jen pamatovala příjemný dotyk rtů přes krajku rukavičky. Ještě, že ten krajkovej nesmysl mám. Jaký by to asi bylo bez rukavičky…
Zamračila se, jak se zlobila sama na sebe a prudce se napila kávy. Pochopitelně si nepříjemně spálila rty i jazyk. Tak, to mám za trest!
"Dávejte pozor," řekl Matthew, kterému to neuniklo.
"Proč??"
"Chutnější je trochu vychladlá, věřte mi," usmál se na ni. Chvíli na sebe hleděli zvědavě i vyzývavě zároveň a Anne cítila, jak se její vztek pomalu odplavuje. Nevěděla proč, ale byl to příjemný pocit a tak ho neřešila. Prohlížela si ty tmavě modré oči před sebou, ten lehce pokřivený úsměv, který patřil v tuto chvíli jí.
Zasmála se, upřímně a lehce. "No jo, teď už to nezjistím. Úplně jsem si spálila jazyk!"
"Ukažte!" zamračil se vážně a dvěma prsty jí chytil za bradu. Neváhala a vyplázla na něj růžový jazyk. "To je opravdu vážné!" usoudil, ale zasmál se znovu spolu s ní.
Elijah a Ellen jejich podivné a velmi nekonvenční chování sledovali s jistým údivem a lehkým despektem a měli velmi podobný výraz.
"Ehm…" odkašlala si Ellen rozpačitě, Elijah se k ní okamžitě obrátil a ona se v okamžiku rozhodla, že si těch dvou vedle sebe radši nebude moc všímat. Právě měla tu nejlepší možnost si poprvé vyzkoušet společenskou konverzaci v praxi. Teoreticky poučená byla dokonale, ale v Sugarhillu s ní žádný mladý muž konverzovat nechtěl a hovořit s otcovými přáteli bylo také něco jiného, nemluvě o tom, že flirtování znala jen ze Sofiiných vyprávění. To bylo ale natolik barvité, že velmi dobře věděla, že s ní Elijah Woodward při rozhovoru flirtuje, že z ní nespustí své modrozelené oči, jako by byla nějaký velmi hezký obrázek. Vyčítala si v duchu, jak moc ji to vlastně těší. Sama sobě se sice líbila, ale líbit se někomu jinému je mnohem lepší pocit…
Rozhovor plynul na obou stranách a koláče mizely rychleji, než by se prve zdálo. Jahodový koláč byl to nejlepší, co Anne v životě jedla a také se přesně tak tvářila. A Matthew Donnovan se tváří tak, jako by chtěl ze všeho nejvíc sníst Anne, pomyslela si Ellen, ale kupodivu jí to víc pobavilo, než pohoršilo. Už se ale neubránila hořkému úšklebku při pohledu na Anniny návyky u stolování, jako například její přílišná gestikulace a lokty na stole, nadšeném hltání nemluvě. Matthewovi, jak se zdálo, to však nevadilo ani v nejmenším.
Anne si strčila do úst poslední kus jahodové dobroty a na horním rtu jí zůstal bílý cukrový poprašek. Ellen ji chtěla nenápadně upozornit, ale Matthew ji předběhl. Udělal to první, co ho napadlo, drze a beze slov vzal Anne za bradu a palcem cukr setřel. Zůstala na něj zírat s ústy pootevřenými údivem, znehybněl jí prsty na tváři a očima zrcadlil její užaslý pohled. Věděl, že by jí měl pustit nebo se dokonce omluvit, ale dokázal myslet jen na to, jak malá vzdálenost dělí jejich obličeje, jen na to, jak moc by jí chtěl políbit na pootevřená ústa teď a tady, u toho stolu před Elijahem a Ellen, před kýmkoliv…
Kdyby to Elijahovi nezakazovalo slušné vychování, nakopl by Matthewa pod stolem do holeně. Skoro mu v noze cuklo, ale neudělal to.
Anne samozřejmě neměla tušení, co Mathewův výraz znamená, ale intimita okamžiku jí projela jako šíp. Nedávalo to smysl, toho mladého muže před sebou znala sotva hodinu, ale nenacházela v něm vůbec nic z toho, co ji obvykle děsilo. Jako by postrádal veškerou nebezpečnou moc a sílu, kterou jí muži většinou děsili a odpuzovali.
Ve chvíli, kdy se Matthew pohnul jen o malý kousíček blíž k Annině obličeji, Elijah potlačil své vychování a ťukl jej pod stolem lehce nohou do boty.
"Ehm…" odkašlal si Matthew. "Já jen…já jen, abyste nebyla ještě sladší, než teď. To už by se dalo těžko snést," usmál se na Anne a Elijaha pod stolem lehce kopl také. Ten se rychle otočil k Ellen.
"Na co myslíte, Ellen?" zeptal se, využívaje toho, že si navzájem začali říkat křestními jmény.
"Já?" zopakovala překvapeně. "Já…ani nevím, jen tak si přemýšlím…na co myslíte vy?"
"Na vás."
Přinutila se vydržet pohled upřených modrozelených očí. "To vaše myšlenky neutíkají příliš daleko," řekla mu s úsměvem.
"Jak by mohly, Ellen," opětoval úsměv. "Dnešní odpoledne už jsem odsoudil jako nudné, dokud jsem neuviděl u stolu vás."
"Vy ale nejste z Countdownu, že?" zeptal se Matthew a přerušil Elijahovy romantické výlevy.
"Ne, to nejsme," odpověděla Anne a rychle dodala: "Vy ano?"
"Ne, my také ne," odpověděl Elijah. "Ale čas od času se tu objevíme."
"Jsme totiž s Elijahem bratranci," doplnil Matthew. "Bydlí tu jedna z mých sester s manželem, jsme tu u ní na návštěvě."
"Vy máte sestry?" usmála se Anne.
"Ano, čtyři!"
"Za to já jsem jedináček," povzdychl si Elijah nevážně. "Takže jsem tak trochu adoptoval ty své sestřenice a udělal z nich své sestry."
"Taky jsem jedináček," řekla Ellen.
"No vidíte, to je další věc, kterou máme společnou," usmál se. "Ale v Countdownu musíte být poprvé, jinak bychom si vás už museli všimnout."
"Jsme tu poprvé," přikývla Ellen a v duchu horečně přemýšlela.
"U bratranců," doplnila ji Anne, než stihla něco vymyslet.
"Jsou to JEJÍ bratranci!" vyslala Ellen rychle směrem k zaskočené Anne oslnivý úsměv a výhrůžný pohled zároveň, kdyby se snad pokusila protestovat.
"Co…" zakoktala Anne. "Totiž…ano. To jsou moji…moji bratranci," dodala a Ellen vražedný pohled vrátila.
"Pevně doufám, že tu nejste naposled," řekl Matthew a zjistil, že oba talíře po koláčích jsou už prázdné.
"Myslím, že bychom měli objednat ještě medový koláč, to by byl hřích odejít odtud bez toho, abychom ho ochutnali, je výborný!" rozhodl Elijah.
"Mám nápad, objednáme ten největší a sníme ho dohromady!" připojil rozjařeně Matthew. Anne ani Ellen nedokázaly důrazně protestovat a když se koláč ocitl na stole a rozvoněl se, zmizely úplně i ty chabé protesty.
Byl výtečný. Matthew bral trojúhelníky koláče rovnou do ruky a krmil jimi střídavě sebe a střídavě smějící se Anne a Elijah zase vybíral a krájel pro Ellen ty nejlepší kousky.
"Kolik je hodin?" zeptala se Ellen do té veselé a uvolněné atmosféry. Elijah sáhl do vesty pro hodinky a odpověděl: "Tři čtvrtě na šest."
Atmosféra byla rázem pryč. Anne zaskočilo její poslední sousto, takže jí musel Matthew dvakrát praštit do zad, aby se neudusila. Vyměnila si s Ellen polekaný pohled.
"Musíme jít," řekla pak Ellen. "Máme domluvenou schůzku s těmi…s našimi…totiž samozřejmě Anninými bratranci."
"Skutečně? To je ale škoda!" prohlásil Elijah upřímně.
"Doprovodíme vás," navrhl Matthew a nabídl Anne rámě.
"To nejde!" zvolala Anne a pohledem hledala oporu u Ellen.
"Trváme na tom!" prohlásil Elijah. "Budeme platit, prosím…"
"Tak snad kousek," připustila Ellen. Anne hlasitě vydechla. Já tu holku něčím praštím, sakra! Ona zešílela úplně!
Ale nemohla s tím dělat nic jiného, než se váhavě zavěsit do Matthew.
Dvě dvojice se pomalým krokem vydaly směrem k hotelu Gold Nuget.
Zajímalo by mě, jak tohle dopadne! pomyslela si Anne. Protože mám pocit, že nijak dobře…
A vůbec se jí ten pocit nelíbil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama