13. kapitola - Rozhodnutí 1. část

3. ledna 2010 v 14:40 | Nina Carter |  Rváči
Bylo víc než očividné, že obě doufaly v nemožné - totiž, že u hotelu nikdo stát nebude. Což se samozřejmě nesplnilo, byť to bylo sebesilnější přání, protože už z dálky bylo vidět, jak tam postávají dvě osoby, které nešlo s nikým jiným zaměnit.
Anne ze sebe vydala jakýsi zoufalý povzdech a Ellen v té chvíli přesně věděla, co cítí. Cítila totiž úplně to samé.
"Ehm…děkujeme za milý doprovod," řekla a zastavila se. Anne to udělala také, aby bylo jasné, že dál už si doprovod nepřejí. Elijah i Matthew pochopili.
Jejich zvědavé pohledy se ale nedaly ukočírovat natolik, aby co chvíli nevystřelovaly směrem k tajemným bratrancům.
"Neměli bychom se jít představit?" navrhl Matthew.
"NE!" zhrozila se Anne tak upřímně, až Matthew zvedl udiveně obočí.
"Oni…oni nemají moc rádi, když se pohybujeme v pánské společnosti…víte, mají takový silný ochranitelský pud, však to znáte…" snažila se Ellen zachránit situaci.
"Opravdu?" podivil se Elijah. "O to víc bychom je uklidnili, kdybychom se představili, ne?"
"Ne, ne," usmála se Ellen nervózně. "Lépe jim to vyložíme my samy."
"Škoda," usoudil Matthew a stále tak trochu vypadal, že uvažuje o tom, že se přece jenom půjde představit. "Půjdeme teď se švagrem něco zařizovat, opravdu mě mrzí, že už se musíme rozdělit."
Podíval se na Anne a vzal ji za ruku. "Jste velmi milá a neobvyklá dívka, Anne, jsem rád, že jsem vás poznal."
"Mám nápad," prohlásil Elijah a všichni se k němu otočili. Matthew však Anninu ruku nepustil. "Co takhle společný zítřejší oběd?" pokračoval Elijah.
"Ale to…" začala Anne nesouhlasně, ale Ellen ji opět předběhla.
"To je výborný nápad," zvolala.
Elijah se usmál. "To tedy je. Tak se sejdeme zítra ve dvanáct u té kavárny, kde jsme se dnes potkali, ano? Moc se těším."
"Bude to nekonečně dlouhý čas!" vzdychl rozverně Matthew. "Zatím tedy nashledanou, Anne."
Anne se nadechovala k odpovědi, ale než stihla nějakou vyřknout, Matthew jí nečekaně hbitě stáhl jemnou modrou rukavičku z ruky.
"Co to…co to proboha děláte??" zamračila se.
"Já ani nevím…" zašeptal a na obnažený hřbet její ruky jí přitiskl teplé rty. Zůstala stát jako socha z kamene, jen rychle zamrkala, jako by se snažila zaplašit ten pocit, který jí zakazoval vytrhnout mu svou ruku ze sevření a udělat něco…něco…ale co??
"Matthew!"
Elijah ho sjel rychlým pohoršeným pohledem, ale Matthew si ho nevšímal. Přesto však Anninu dlaň pustil. Té to pomohlo se vzpamatovat a bez skrupulí dloubla Matthewa do žeber. Když se ještě pokusila dupnout mu na nohu, uhýbal jí a vesele se u toho smál.
Ellen zvedla oči v sloup. Mě z chování té holky snad trefí šlak! Rozhodně by jí prospěly alespoň základy slušného chování!!
Také Elijah se rozloučil polibkem na ruku, mnohem delším, než byl ten první na seznámení. Odcházely s příslibem na zítřejší oběd, který jim daly a o němž věděly, že se nikdy konat nebude.
Kdoví, co vlastně bude zítra…
Ale takhle to bylo tak nějak jednodušší.
"Proč jim lžeš?" zeptala se Anne šeptem, když kráčely směrem k hotelu.
"Mám jim snad říct pravdu?" odtušila Ellen.
"Tak jsem to nemyslela, ale proč jim slibuješ…ale to je fuk, stejně mi to nevysvětlíš, co?" mávla rukou Anne.
"Má tvou rukavičku," řekla Ellen klidně.
"Cože??"
"Tvojí rukavičku. Nevrátil ti ji."
Anne se podívala na svou levou ruku, kde jí rukavička skutečně scházela. Bezpochyby byla nyní ve vlastnictví Matthewa Donnovana.
"No a co? K ničemu mu nebude…a mě vlastně taky ne," pokrčila rameny a ohlédla se zpět, ve stejnou chvíli, kdy si Ellen vzdychla a pohlédla zpět také. Podívaly se na sebe přísně a jedna před druhou nasadily nevšímavý výraz. Už se dívaly jen kupředu, i když se jim nechtělo.
Wesley a Danny postávali před hotelem u přivázaných koní a nevypadali zrovna trpělivě. Obzvlášť Wesley. Obě pociťovaly, že čím víc se k nim přibližují, tím víc zpomalují svůj krok.
"Co to máte na sobě??" zvolal Wesley nesouhlasně. "Děláte si ze mě srandu???"
Danny se krátce zasmál. "Nech toho, náhodou jim to sluší, moc. A oběma!"
"No to rozhodně! Aby ses mi tady nerozplynul!" ušklíbl se Wesley, ale Danny se dál culil po svém, protože věděl své. Wesley totiž neviděl svůj výraz, když poprvé uviděl přestrojenou Anne. Danny se už už chystal, že ho na to upozorní, když s dívkami uviděl dva cizí muže a protože opatrnost byla na místě, rozhodl se, že to nemůže jen tak přejít.
"Kdo to byl?" zeptal se proto přímo.
"Nikdo!" odsekla Anne.
"Jako nikdo nevypadali!" připomněl jízlivě Wesley a neuvědoměle udělal pár kroků vpřed. Anne, která stála blíž, sebou cukla směrem dozadu, jako by byla připravená dát se kdykoliv na útěk.
Proč jsem to vlastně ještě neudělala?? Proč dovolím tomuhle člověku, aby se ke mně přibližoval??
Odstoupila ale od Wesleyho a rozepnula brašnu, aby se aspoň něčím mohla zabývat. Začala přendávat Elleniny šaty a sukni do sedlových brašen a posléze i svoje původní kalhoty a košili a dělala, že si Wesleyho nevšímá.
"Vykoupily jste snad obchod??" rozohnil se. "Ženský pitomý!" odfrkl si. Ellen ho probodla pohledem, ale ničeho jiného se neodvážila. Byla napjatá jako struna.
"Vždyť to přece nevadí, Wesley," mávl rukou Danny. "Nemohly přece chodit po městě v roztrhanejch hadrech," přimhouřil oči, jak to dělal vždycky, když se usmíval.
Anne ho sledovala postranním pohledem. Dělá, jako by se vůbec nic nestalo! Jako by nebyli tím, kým jsou!! Jasně, pro ně se zatím nezměnilo vůbec nic, myslí si, že to pořád nevíme!!!
Její pohyby se stávali prudšími a zuřivějšími, když cpala věci dovnitř. Wesley ji pozoroval a jeho vztek se taky stupňoval. Čím víc se jeho oči vracely k Anninu štíhlému pasu zdůrazněnému korzetem, k odhalené křivce šíje a čím víc měl chuť položit dlaně na její boky a ucítit hebkost té látky…tím víc měl chuť si nafackovat. A nebo jí. Ta holka je příšerná!!!
Když si kolem boků připnula široký kožený opasek, který se k těm šatům absolutně nehodil, sevřel mimoděk ruce v pěst a ucítil nutkání něco říct.
"Vždycky, jakmile se navlečeš do šatů, necháváš si od každýho olizovat ruku?"
Šlehla po něm pohledem. "Do toho TOBĚ nic není!"
"Tak kdo to byl?" zeptal se znovu.
"I kdyby to byl třeba prezident, je to moje věc!" nedala se. Neustále však sledovala jeho sebemenší pohyb, kdyby se chtěl náhodou přiblížit.
"To teda NENÍ!" prohlásil.
Zacouvala, ale zády narazila do stojícího koně. "Ne? A PROČ ne??"
Na tuto stručnou otázku hledal Wesley marně odpověď a do toho všeho se Danny snažil neúspěšně maskovat smích neexistujícím kašlem.
"Hele," prohlásil proto raději, aby odvedl pozornost. "Radši nasednem a vyrazíme hned, ať ještě kus ujedeme, než se setmí." Ellen si vyměnila s Anne významný pohled a Dannymu došlo, že je tu vlastně něco trochu divného. "Kde jsou peníze?" zeptal se udiveně s pohledem na prázdnou brašnu.
"No oni…nejsou," řekla Anne. Danny se znovu důkladněji podíval na ni a potom na Ellen. Vycítil, že něco není v pořádku, že se na ně obě dívají jako na nějaké dravce, kteří se na ně chystají každou chvíli vrhnout.
"Nejsou??" vyhrkl Wesley dřív, než stihl něco říct kdokoliv jiný. "Jak to myslíš, nejsou?! Já to říkal od začátku, že nedokážou zařídit ani pitomý…"
"Wesi, počkej!" zarazil ho Danny. "Co se stalo?" obrátil se k Ellen a chtěl jí jen tak, možná nevědomky položit ruku na rameno, ale Ellen obezřetně ustoupila. Musela se ovládnout, aby přímo neuskočila.
"Copak se děje, snad jste něco neprovedly?" pousmál se na ní nejistě.
"No MY jsme nic neprovedly," odpověděla a uhnula pohledem. Pak mu stručně nezúčastněným hlasem převyprávěla, co se stalo v bance a co je tedy důvodem nepřítomných peněz.
"No výborně!" posmíval se Wesley. "Hlavně, že jste si nakoupily šaty a stihly se promenádovat po městě s nějakejma hejskama! Nebo to byli snad zákazníci?"
"Co tím chceš říct?!" obrátila se prudce Anne.
"No tak!" mírnil je Danny "Vždyť se vůbec nic nestalo! Půjdeme do banky společně, moc nás to nezdrží a odjedeme v klidu z města, tak není třeba se rozčilovat!"
Wesley neodpověděl, ale ani se neomluvil. Danny si vzal brašnu od Anne a hodil si jí přes rameno.
"Tak jdeme, ať to máme za sebou," obdařil všechny povzbudivým usměvem, který se ale odezvy nedočkal. Danny se snažil negativní emoce ignorovat, vzal z jedné strany za loket Anne a z druhé Ellen. Wesley se postavil na Anninu stranu a sevřel jí přeloktí natolik hrubě, až sykla bolestí. Podívala se po Ellen a narazila na její pohled plný skrytého zoufalství.
Kéž bych věděla, co mám dělat!! Kéž bys ty věděla, co máš dělat, sakra!!! říkala si Anne při pohledu do Elleniných hnědých očí.
Klopýtaly s nimi mlčky až před banku, kde stál v uniformě oděný strážný a s důrazným významem hleděl na opasky se zbraněmi, které měli oba kolem boků.
Wesley ho sjel neskrývaným znechuceným pohledem a obrátil se na Dannyho. "Počkám venku," řekl tiše. Danny kývl, rozepnul svůj opasek a podal ho Wesleymu.
Anne vykročila směrem ke vchodu, aby se od nich alespoň trochu vzdálila, ale zapletla se do své vlastní sukně a navíc ještě do kohosi vrazila, takže se blížila k nezadržitelnému pádu. S tlumeným výkřikem se snažila dát si alespoň ruce před tělo, aby si nenatloukla moc, ale místo tvrdé země se jí kolem pasu ovinula cizí paže.
"Proboha!" zaklel tiše Wesley, který padací scénu zahlédl. "To se mi snad zdá!"
"Anne!"
Zvedla oči, když jí kolem pasu sevřela ještě druhá pevná paže a postavila ji zpět na nohy. Uviděla tmavě modré oči pod krempou klobouku.
"Matthew??"
"Jste v pořádku?"
"Já jo…jen jsem zakopla…trochu. Díky."
Lehce se k ní naklonil, jako by se ujišťoval, že doopravdy nedošla k nějaké úhoně a zašeptal jí přímo do ucha: "A pak, že nemám štěstí!"
Nemohla si pomoci, aby jí přes ústa nepřeletěl letmý úsměv. Mrkl na ní a rychle se připojil ke dvěma mužům, se kterými přišel a vešel do banky. Jeden z nich byl Elijah, který se stále otáčel zpět s toužebným pohledem na bledou Ellen. Anne vzdychla a úsměv zmizel.
"To bylo schválně?!" sykl jí Wesley do ucha.
"Ne! A kdyby?!" založila si ruce.
"Pojďme!" postrčil Danny obě dívky do vchodu a na Wesleyho se jen přísně podíval.
V bance skoro před zavírací hodinou nebylo mnoho lidí, něco okolo deseti včetně právě příchozí trojice. Danny se rozhlédl.
"No tak, Ellen," pobídl jí Danny. "Běž a vyber ty peníze," podal jí brašnu. "Anne půjde s tebou a já počkám tady u vchodu, jo?" pousmál se.
Ellen váhavě vzala brašnu a vykročila s Anne po boku k volné přepážce. Bohužel, musela zase k tomu samému nepříjemnému úředníkovi. Ten, když uviděl, kdo se k němu pomalým krokem blíží, neubránil se velmi nenadšenému výrazu.
Ellen si ho zatím nevšímala a skoro neznatelně se obrátila k Anne.
"Úžasný nápad vletět na někoho jako na žíněnku!" řekla studeně.
"No jistě!" odsekla Anne, která už toho měla za celý den opravdu dost. "Jestli chceš, podrazím ti nohy, můžeš taky na někoho vletět! Třeba támhle!" ukázala na vedlejší frontu, odkud je pozoroval Elijah.
"Dobrý večer, slečno!" pozdravil úředník kysele, dřív, než stihla odpovědět.
"Dobrý," odpověděla chladně. "Zavolejte mi pana Bishopa!"
"Bohužel," řekl úředník strojeně, "právě jsem se dozvěděl, že pan Bishop se zdržel a dostaví se až zítra odpoledne."
"To snad nemyslíte vážně??" procedila Ellen skrz zuby.
"Myslím."
"V tom případě vyžaduji, abyste mi vydal moje peníze HNED bez pana Bishopa, nebo přijdete o místo!"
Dnes už je toho na mě moc! Opravdu moc!!
"Řekl jsem vám, že bez příslušné listiny nemám právo…"
"Nechcete jít už s tou listinou do háje??" ozvala se Anne, které právě došla trpělivost. Úředník sklapl na prázdno, pak se podíval několikrát z jedné na druhou a ve tváři se mu objevil podezřívavý výraz.
"Jaké je vaše jméno??" zeptala se Ellen tvrdě.
"Johnson," odpověděl tázaný neochotně a dál si je prohlížel.
"Takže pane Johnsone, naposledy vás žádám, abyste mi při dobrém jméně vaší banky vydal MOJE peníze!"
Johnson se zamračil a přešel do protiútoku. "Podívejte se, slečno, jestli opravdu JSTE slečna Sinclairová, nebude vám vadit, vyzvednete-li si své peníze zítra, aby vše proběhlo dle platných předpisů…"
"Po mém otci nikdy nikdo žádnou listinu nevyžadoval, pane Johnsone a já jsem zvyklá na zacházení vhodné pro moje postavení!"
"O tom nic nevím, madam, ale vy nemáte ani listinu, ani váš rodný list, tudíž mám právo se domnívat…"
Anne měla chuť ho popadnou za vázanku a přiškrtit a Ellen…Ellen už vlastně taky. Ta nesmírná urážka jí pálila jako žhavé železo.
"Nemůžu čekat až do zítřka, pane!" řekla mu nejmírnějším hlasem, jaký v té chvíli dokázala vyloudit.


Wesley stál venku vedle vchodu a netrpělivě přešlapoval. Zkoušel se uklidnit, všechno šlo přece skoro podle plánu a nebylo proč se tolik rozčilovat a provokovat…
Proč nejsem radši zticha?? Zbytečně ze sebe dělám idiota a Danny se akorát baví…vlastně se mu nedivím…
"Do hajzlu…" zaúpěl si tiše a strážný, němě stojící u vchodu se po něm pohoršeně podíval. Wesley mu pohled drze vrátil a poodstoupil od něj, přičemž zůstal očima viset na dlouhé pušce ve strážcových rukou. Pěkná, říkal si v duchu. Dokonce brokovnice. Colt Hammer, pokud vidím dobře. Jestlipak s tím vůbec umíš zacházet, dědo? ušklíbl se.
Strážný uhnul pohledem a předstíral, že Wesleyho nevidí. Wesley ho napodobil a zvedl oči k obloze, která byla ještě jasná a modrá. Na široké ulici nebyla momentálně ani noha a Wesley přivřel oči a poslouchal to ticho rušené jen vzdálenými lidskými hlasy a zvuky.
Dveře banky se otevřely a Danny Larabi se postavil vedle něj. Wesley se na něj tázavě ohlédl, ale viděl, že Danny se na něj nedívá, hledí jaksi nezúčastněně kamsi na druhou stranu ulice.
"Danny?" zamračil se.
Danny se na něj nepodíval ani teď, jen sáhl do kapsy, vytáhl jednu z cigaret, které dostali od Seamuse, strčil si ji mezi rty a zapálil. Wesley na něj zůstal udiveně zírat, protože tohle se rozhodně nedalo považovat za Dannyho běžné chování.
A to rozhodně nevěstí nic dobrýho…
"Dáš si?" podal Danny cigaretu Wesleymu. Ten si jí vzal a všiml si, jak se Dannymu lehce chvějí prsty.
"Máme problém, Wesi," řekl Danny tiše a stále se na něj ještě nepodíval.
Wesley vyfoukl kouř. "Každej problém má řešení…"
"I krajní?"
"I krajní, Danny."
Wesley ještě jednou pořádně natáhl z cigarety a potom ji odhodil na zem a zašlápl do prašného písku.
Strážný právě nejspíš přemýšlel o tom, že na něj za chvíli čeká doma teplá večeře, neslyšel ani těch pár slov, co si ti dva vyměňovali, ale i kdyby je slyšel, nejspíš by to nic nezměnilo.
"Pane strážný?" obrátil se k němu jeden z těch postávajících mužů a přistoupil o něco blíž. "Moh bych se vás na něco zeptat?"
Strážný se nadechoval k odpovědi, ale nikdy na tu jednoduchou otázku neodpověděl. Poslední, co si pamatoval, byl Wesleyho skoro neznatelný pokřivený úsměv, který v tu chvíli vypadal nevyhnutelně a tak trochu omluvně.
Pak ho do břicha udeřila tvrdá bota, vzápětí dostal do hlavy pažbou vlastní brokovnice a sesul se k zemi. To všechno se odehrálo naprosto bezhlesně.


"Možná by vaše stížnost zajímala i countdownského šerifa, slečno!" mluvil Johnson čím dál škrobeněji, pokud to ještě vůbec bylo možné a už se nebránil ironii.
"Vy mi vyhrožujete??" opřela se Ellen významně o pult.
Dveře banky skoro neznatelně vrzly a nikdo se ani neotočil po nově příchozích, dokud nepromluvili.
"Dámy a pánové," ozvalo se ne hlasitě, ale velmi důrazně od vchodu. Wesleyho tón donutil Anne se okamžitě obrátit po směru jeho hlasu, v tu kratinkou chvíli, než se na něj podívala, ji ovládlo tak zlé tušení, až se jí udělalo slabo.
Ale nebylo to nic proti tomu, jak se cítila, když ho tam uviděla stát s brokovnicí v ruce.
"Dámy a pánové, tohle je přepadení," zopakoval ještě důrazněji, než předtím. "Nikdo se ani nepohne a všichni dáte ruce pomalu pěkně za hlavu, jinak neručím za nic!"
Jak už bylo řečeno, v bance nebylo mnoho lidí, ale pořádně to zašumělo, jak se přehnala první vlna paniky. Ellen ztuhla, jako by byla vytesaná z kamene a nedokázala ani pohnout prstem, natož se otočit. Na rozdíl od Anne, která otevřela nevěřícně pusu a hlasitě vyhrkla údivem: "COŽE???"
"Nikdo ani krok," přidal se Danny, který přešel za úřednické pulty tak nenápadně, že si ho nevšiml vůbec nikdo. Vytáhl revolver a postavil se tak, aby žádný z úředníků nemohl zmizet k případnému zadnímu východu. "Postavte se všichni támhle doprostřed a hezky k sobě!"
Nastal další šum a jedna z přítomných dam omdlela.
A Ellen se stále ještě nepohnula.
"Vezmi ji," přikázal Wesley nejblíže stojícímu vousatému muži, který okamžitě bledou dámu podepřel. "Všichni k sobě, a pomalu! Jakmile uvidím prudkej pohyb, budu střílet!"
Nikdo neměl nejmenší důvod mu to nevěřit a už vůbec ne Anne, která rozevřenýma očima sledovala, jak tiskne brokovnici tak, až mu blednou klouby na rukou.
"Ne," slyšela se zašeptat chraptivě. "NE!!!" vykřikla a ten silný pocit s ní doslova mrštil přímo před Wesleyho, kde se zastavila a upřela mu šokovaný pohled přímo do očí, dívala se přímo do nich a ony byly temné jako hluboká studená voda.
Wesley nikdy v lidských očích příliš číst neuměl, ale z těchhle se snad dalo číst nejlépe na světě. Modré studánky plné nesouhlasu, křivdy, zlosti a strachu…ale Wesley Shane se jen tak něčeho nezalekl, natož dívčích očí.
"Nech toho!" řekl tvrdě a uchopil ji za paži, aby ji odstrčil. Nebyl to příliš prudký pohyb, ale Anne se opět zamotala do své vlastní sukně a dopadla tvrdě na kolena, až zasyčela bolestí.
"Nech ji být!" ozvalo se troufale z davu, kam Wesley ihned zaměřil svojí pozornost. Matthew Donnovan lehce vystoupil z davu, jen natolik, aby si Wesley nemyslel, že se ukrývá v jeho anonymitě.
"Matte!" varoval ho Elijah sykavým šepotem.
Wesley se jen pohrdavě usmál. "Do toho je tobě houby, mladíku!" řekl a zvedl brokovnici tak, aby mířila Matthewovi přímo na hlavu.
Anne, stále ještě klečící na zemi, uniklo ze rtů tiché zoufalé zasténání a Wesley stiskl zuřivě zuby. Hledal v mladíkově tváři strach, který lidé mívají tváří v tvář kovové hlavni, strach, který by mu ulevil od zlosti, ale až na nepatrné zacukání mužových rtů se v jeho výrazu nezměnilo vůbec nic.
"Asi tě neučili, starat se o svý, že jo?" sykl Wesley, popadl Matthewa za límec a přitáhl si ho blíž k sobě. Nebránil se.
"Takže, kdo mě teď neposlechne a udělá něco, co se mi nebude líbit, zaviní smrt tohohle mladíka. Je to dostatečně jasný??"
Elijah stojící ve shromážděném davu, stiskl pěsti tak silně, až se mu začaly odkrvovat. "Sakra…!!!"
Ellen, která tam pořád stála a nikam se neshromáždila, která stále zírala na Johnsona, jenž už tam ale dávno nebyl, si přála zůstat takhle navždy. Ale nebylo jí to dopřáno už ani chvíli.
"Ellen, brašnu!" uslyšela Dannyho nepříjemně blízko sebe. "ELLEN!"
První pohyb byl zamrkání. "Já??" vypravila ze sebe ztuhlými ústy.
"Jo! Vezmi tu brašnu. A ty pojď sem," ukázal na Johnsona, který ho rychle poslechl. "Vyndej peníze a dávej je do tý brašny. Je něco nejasnýho?"
"Ne…pane," pípl Johnson.
"Tak rychle."
Elleniny pohyby se rozhodně nedaly nazvat rychlými, vlastně trvalo dost dlouho, než vzala brašnu a povedlo se ji těma příšerně rozklepanýma rukama otevřít, aby do ní mohl Johnson házet doposud úhledně srovnané balíčky.
Jen jednou se ohlédla za sebe a narazila na oči Elijaha Woodwarda, takže už to raději znovu neudělala, ačkoliv jí to moc nepomohlo. Jeho pronikavý pohled viděla v duchu pořád.
Anne se otočila na Dannyho, který se mezitím přemístil ke vchodu a pak zpět na Wesleyho. Ten si vyžádal dlouhý pevný provaz, a když už držel klubko v ruce, podíval se po Anne.
Nic horšího se snad nemůže stát…nic horšího…
Mýlila se.
"Pojď sem, Anne," řekl a ukázal bradou na místo vedle sebe.
Zaváhala, ale poslechla ho. Vytáhl si z opasku jeden ze svých revolverů a k jejímu velkému údivu jí ho podal do ruky. Obemkl jí prsty kolem hladké rukojeti tak šikovně, aby držela prst na spoušti a natáhl kohoutek.
Nepříjemný zvuk jí projel až do morku kostí.
"Wesley…" hlesla, ale víc nestihla. Přistrčil k ní Matthewa, chytil jí za pravé zápěstí a namířil přímo na jeho čelo.
"Kdyby se jenom pohnul, zmáčkni to," řekl dostatečně nahlas, aby to slyšeli úplně všichni. "Tak, pomalu k tomuhle sloupu a ruce pěkně před sebe!"
Matthew se nepohnul, to ona se třásla jako v zimnici, třásla se jí kolena, třásla se jí ruka se zbraní, třásla se celá. To ona měla strach, ne on. Rozhodně ne z ní. Přála by si dívat se kamkoliv jinam, ale přesto se právě nikam jinam dívat nemohla, než do jeho očí, tmavě modrých, jiskřivých a tvrdých. Pod údivem se blýskalo pohrdání, které před ní nedokázal zakrýt a které ji bůhví proč bolelo, snad proto, že zrovna tyhle oči, tyhle skoro neznámé oči jí ještě před chvílí jako jedny z mála nepohrdaly vůbec…
"Anne!" vydechl a byla to otázka a byla to výčitka a bylo to jen prosté vyslovení jejího jména.
"Ticho!" chtěla ho okřiknout, ale vzniklo z toho jen těžko slyšitelné zoufalé zasípání, které víc než cokoliv znělo jako prosba.
Kdyby se mi aspoň ta zatracená ruka tolik netřásla!!! Aspoň ta ruka…
Sevřela si pravé zápěstí levou rukou, stiskla silou, ale nic nepomohlo.
Pak to bylo rychlé - Wesley všechny svázal ke sloupu a nakonec tam přidal i Johnsona s Mathewem.
Ten z ní ani teď nespustil oči.
"Annie?" oslovil ji Danny a vytrhl jí tak z podivného tranzu. "Půjdeš se mnou pro koně!"
Přiměla se, aby přikývla, bez námitek se nechala vzít od Dannyho za ruku a Wesleymu vrátila jeho revolver.
Vyběhli ven.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama