13. kapitola - Rozhodnutí 2. část

3. ledna 2010 v 14:41 | Nina Carter |  Rváči
Divila se, že znovu nezakopla o tu pitomou sukni, ale kupodivu držela s Dannym krok a ani chvíli ji za sebou nemusel táhnout. Letěli po prašné cestě jako vítr až k hotelu Gold Nuget. Cestou skoro zapomněla dýchat, takže se jí u hotelu tak zatočila hlava, že si málem dosedla na zem.
Ale jen málem. Vzhlédla ke čtyřem přivázaným koním, kteří jim patřili, odrazila se a vyskočila na toho svého.
Stiskla mu boky, až s nadskočením vyrazil a těsně následovala Dannyho, v rukou svírajíc otěže dalšího koně. Přede dveřmi banky už stál Wesley s Ellen, připraveni vyrazit.
Tedy, tak jednoduché to samozřejmě nebylo, dostat Ellen do sedla stálo Wesleyho mnoho sil a použil u toho mnoho sprostých nadávek, než se mu to povedlo, ale i tak bylo dílem okamžiku, než se koně, rozdivočení honičkou po městě rozeběhli ulicí.
Jeli rychle, což ve městě nebylo zrovna bezpečné a ani jednoduché. Ellen bylo jedno, kudy jedou, nechala to zvíře pod sebou, ať si běží a držela se vší zbývající silou. Anne, lehce zvednutá ve třmenech a nakloněná nad koňský krk, dýchala mělce a zrychleně, přes nepříjemný tlak korzetu na hrudi.
Jak dlouho to může trvat, než nás dostihnou?? Než nás chytí a zavřou…
Neubránila se neustálému ohlížení vzad, ale neviděla tam nic. Jeli a prach je štípal do očí a mísil se s lepkavým potem, který jim stékal po tvářích. Danny se snažil střídavě zpomalovat a střídavě zrychlovat, aby koně vydrželi co nejdéle a ostatní se ho jen drželi a soustředili se na to, zůstat v sedle.
Ještě na ně ani nepadlo večerní šero, když se za nimi v dálce a v oblaku prachu přece jen objevili pronásledovatelé.
"Zatraceně!" zaklel Danny a otřel si zaprášené čelo.
"Musíme se dostat k lesu!" ukázal Wesley.
"Stihneme to?" pochyboval Danny a podíval se s obavami na křídově bledou vyčerpanou Ellen.
"Musíme!" řekl Wesley. "Vidíš, kolik jich je?"
Danny se zahleděl do dálky. "Nevím, snad šest a víc."
Ellen už to nevydržela a znaveně se položila na upocený koňský krk.
"Jsi v pořádku?" oslovil ji Danny okamžitě a v hlase mu zazněla skutečná starost. Ellen tím ovšem absolutně nedojal.
"Nech mě být!" odpověděla ostře.
"Tak jedem, rychle! HEJA!!" zvolal Wesley a sevřel koňské slabiny. Následovali ho směrem, který předtím ukázal, a po chvíli najeli na terén lesních stezek, který byl pro koně mnohem obtížnější, zato jim hustý lesní porost skýtal možnost úkrytu. Anne seděla stále předkloněná, i když už nejeli tak rychle a její dech se nezklidnil ani o trochu. Celou dobu teď hleděla před sebe do šera, které přicházelo mezi větve stromů, celou dobu se bála, že každou vteřinou přijde ten konec odkudsi zezadu, ten výkřik, ten výstřel, co vše skončí. Doufala, že to nebude bolet tolik, jak si představovala.
Věděla, že větší strach ještě nikdy nepocítila.
Nic z toho se nestalo. Za nekonečně dlouhou dobu zastavili. Pronásledovatelé ztratili jejich stopu. Wesley seskočil ze svého úplně mokrého koně a rychlým krokem si prošel blízké okolí. Tady v lese byla už skoro tma, ale byl na to zvyklý. Danny se ničím nezdržoval a začal koně zbavovat sedel.
Ellen stále seděla na koni a dívala se kamsi do té tmy.
"Všechno v pořádku?" zeptal se Danny. "Teda aspoň v rámci možností...pomůžu vám dolů," natáhl ruce k Ellen a ta se okamžitě zatvářila, jak nejnepřístupněji uměla.
"Opovaž se mě dotknout!"
Překvapeně stáhl ruce zpět a nechal jí tedy slézt samotnou, což samozřejmě málem nedopadlo dobře, ale už se jí do toho nepletl. I Anne sesedla a zůstala stát těsně vedle koně.
"Chci vám něco říct," prohlásila Ellen důležitě, i když sotva stála na roztřesených nohou.
Wesley zvedl hlavu od právě vytvářeného malého ohniště. "Jestli se ti po tom všech chce ještě mluvit, tak posloucháme. Jen doufám, že to nebude dlouhý..."
"Počkej, posaď se," vybídl ji Danny jemně, ale uskočila před jeho nabízenou rukou. Začínal chápat, že bláznivá riskantní akce, která proběhla před chvílí a ze které se ještě sám nestačil úplně vzpamatovat, bude mít ještě dohru. Nedivil se.
Sám mám skoro chuť vyvádět...a sakra si nejsem jistý, že to bylo správný.
"Poslouchejte," řekl a bylo to míněno především na Ellen a Anne. "Vím, jak se teď cítíte. Můžeme to všechno probrat..." pokusil se. Pokus mu překazila Ellen, která mu neurvale skočila do řeči.
"Já končím!" pronesla významně. "Kompletně s vámi všemi končím a důrazně žádám, abyste mě už nikdy nevyhledávali! Nechte mě na pokoji, rozumíte???"
Wesley zvedl nad nečekaným výlevem hlavu zrovna, když se rozzářil první plamen a ozářil mu zaprášenou tvář. "Můžeš přestat ječet?" řekl znechuceně.
"Ellen, Ellen, rozumím ti, že máš takovej pocit, ale zkus chvíli vydechnout. Vím, že to bylo vážně trochu...šokující, ale není třeba..."
Anne odstoupila od koně a stanula před Dannym, aby jí dobře viděl do tváře. Už jenom to ho donutilo přestat mluvit.
Bude to ještě horší, než jsem myslel... pomyslel si a nadechl se.
"Tak podle tebe NENÍ TŘEBA?! Právě jste před našima očima vykradli banku!!" přistoupila ještě blíž. "Já taky ruším tu vaší pitomou smlouvu, rozumíš mi dost dobře?!"
"Annie, uklidni se," snažil se ještě Danny a pokusil se jí položit ruce na ramena, ale zaujala obrannou pozici.
"Chci jít pryč," řekla, jak nejklidněji dokázala. "Kamkoliv, ale pryč OD VÁS! Můj přívěšek mi samozřejmě nedáte, ale víte co?! Udavte se s ním!!!"
Wesley se zvedl. "Tak dost!" houkl.
"Jsou unavený a rozrušený," pokusil se Danny naposledy, protože teď už se opravdu obával přicházející bouře. A pořádné.
"My to totiž víme," promluvila opět Ellen, ačkoliv jí něco uvnitř hlavy velmi důrazně varovalo, aby mlčela. Ale ten přetlak byl tak veliký, že to prostě musela říct. Teď.
"Co víte?" nerozuměl Danny.
"Co víme?!" ušklíbla se Anne divoce. "Víme to, co mluví za všechno! A ten dnešní večer to jen korunoval!!"
"Ale co??"
Měla bych mlčet, zatraceně mlčet a pokusit se odtud co nejtišeji zmizet, Bože, dej mi sílu, ať se ovládnu, ať se ovládnu a mlčím!!!
"Že tvůj ksicht visí na každým sloupu, Wesley Shane a že už jsi měl dávno viset i ty!!" vykřikla nenávistně a obrátila se na Wesleyho. "Možná si myslíte, že jsme jen tupý husy, ale ty husy přece jenom umějí číst!!"
Wesley a Danny měli na okamžik téměř totožný výraz v obličeji, než se po sobě podívali a sklapli údivem pootevřená ústa.
"Tak...takhle," hlesl Danny ne zrovna moudře a znovu se podíval po Wesleym. Ten nic nepopíral, ani to neměl v úmyslu.
Zkurvený vývěsky, vůbec jsem na to nemyslel...
"Do hajzlu!" zaklel si pro sebe.
Ta realita tváří v tvář byla na Ellen už opravdu příliš. "Odcházím!" napřímila se a vykročila. Myslela to naprosto vážně.
"Teď nemůžeš nikam jít!" upozornil jí Danny.
"Ty mi nebudeš říkat, kdy co můžu dělat!" sjela ho pohledem plným odporu. "To, že jsme tam neviděli tvoji tvář a tvé jméno je jistě jen nějaké nedopatření ty...ty ubožáku!"
"Ale to není..." chtěl se Danny bránit, ale zmlkl. Copak na tom záleželo? "Ellen!" vzdychl, když viděl, že si ze své sedlové brašny vytahuje šaty, které si dneska koupila a v jakémsi transu si je balí do úhlednějšího balíčku, aby se jí lépe nesly. Přestože na sebe byla jinak velmi opatrná, teď byla ochotná odsud skutečně odejít po svých a to hned.
Přešel k ní a pevně jí sevřel rameno, aby jí v tom zabránil. Ruku setřásla, rychle a se skutečným opovržením. "Už se mě nikdy nedotýkej!" sykla. "Nepřipustím, aby se mě dotýkal nějaký sprostý zločinec! Nepřipustím, aby se mnou někdo takový jen setrvával v jedné místnosti!!"
Znovu vykročila. A znovu ji zadržel. "Ellen, nech si to vysvětlit!"
"Vysvětlit! Právě jste přímo před námi vykradli banku, tak co chceš ještě vysvětlovat?!" vybuchla a po několikáté jeho ruku setřásla.
"Budeš se muset podívat pravdě do očí, slečinko, protože tu banku jste vykradli s náma!" vložil se do toho zuřivě Wesley, kterému už začínala docházet trpělivost.
Danny zničeně zavřel oči. Tak to Wesley říkat neměl, rozhodně ne takhle, sakra!
"COŽE?!" vyletěla Anne jako rozbuška, zatímco Ellen stihla jen naprázdno zavřít a otevřít pusu. "Ty hnusnej hajzle, jak tohle jenom můžeš říct?!"
"Bohužel je to pravda, holčičko!" pokračoval Wesley nabroušeně. "Je mi to líto, ale nic se s tím nedá už dělat, takže se s tím budeš muset nějak vyrovnat!" utnul větu do velké významné tečky a pokračoval k sedlům, sebral brokovnici, která byla ještě donedávna vlastnictvím countdownského strážného a pokračoval zpět k ohništi, kde ji chtěl začít čistit, aby tak dal okázale najevo, že s debatou skončil.
Na Anne však žádné podobné náznaky neplatily, uvnitř ní naopak právě teď odstartoval ten hurikán emocí.
Bez varování se na Wesleyho vrhla, když jí míjel a začala mu bušit do ramene a do hrudi. "Ty parchante, tys mi klidně strčil revolver do ruky, tys mě nechal, abych mířila... abych mu mířila na hlavu!!"
Byly to malé, ale tvrdé rány a vzhledem k tomu, že se několikrát šikovně trefila do levého ramene, které stále ještě malinko cítil, nebylo to vůbec nic příjemného.
Volnou rukou odstrčil její ruce a přimkl jí k sobě, aby zabránil dalším útokům. "Věděl jsem, že nebudeš střílet, byl to jen takovej trik!" zasyčel jí do ucha. "Myslíš snad, že já bych mu ustřelil hlavu?? Je to jen způsob, jak vzbuzovat strach!"
"Tak v tom se asi vážně vyznáš!" odsekla zoufale a podívala se mu z té blízkosti přímo do očí. "Až tě jednou budou věšet, já budu stát v první řadě a budu tleskat!" sykla nenávistně.
Odstrčil jí tak prudce, až narazila do Dannyho.
"Sakra!" odskočila od něho. "Hnusný zloději, vrazi, ZRÁDCI!!!"
To poslední slovo z ní vyšlo dřív, než si to stačila uvědomit. Nastalo ticho rušené jen rychlým oddechováním.
Proč? Proč jsem řekla ZRÁDCI?? Protože to všechno byla lež...? Protože to bolí jako... zrada?
"Tak to by stačilo!" zahřímal Wesley. "Pojď sem!!!"
"Nikdy!!!" zaječela a rozeběhla se směrem do temného lesa. Byl ale rychlejší, chytl jí za loket a prudkým trhnutím obrátil k sobě.
"Já vím, co ti nejvíc vadí, kvůli čemu tak vyvádíš!" zavrčel a cítil, jak ztrácí poslední zbytky sebekontroly. "Nejvíc ti vadí, že u toho byl ten hezoun, že jo?! Nečekaně nalezený zákazník, co?? Teď ví, že jsi nejen děvka, ale i lupička!!!"
"WESI!!" zařval Danny vztekle. "Drž hubu, sakra!!"
Wesley se k němu obrátil a na okamžik spustil Anne z očí. Ta chvilka stačila. Napřáhla se a vrazila mu takovou facku, kterou by při její tělesné konstituci nikdo nečekal.
Wesley chytl za tvář a vytřeštil nevěřícně oči.
Ellen shledala tuto chvíli za nejvhodnější, aby docela tiše zmizela v lese. Tedy opravdu se snažila, aby to bylo tiše, ale jak už bylo známo, nebyla žádné lesní zvíře.
"Ellen!" vyhrkl Danny, hned jak zahlédl pohyb. Anne už na nic nečekala, využila toho, že už ji Wesley nedrží a rozeběhla se přesně na druhou stranu, než Ellen.
"Anne!!!" zařval už opravdu zoufale. "Do háje!!! Dělej, běž za ní, jsou tam skály, někam spadne!" strčil do Wesleyho a sám se rozeběhl za Ellen. Wesley sprostě zaklel, ale poslechl Dannyho vrhl se do lesa, až ho přes obličej švihly větvičky.


"Ellen! Ellen, zastav se!"
Ohlédla se a najednou měla chuť zaklít stejně sprostě, jako to dělají ostatní.
Stiskla zuby a snažila se přidat na rychlosti, i když věděla, že to není možné. Za chvíli jí Danny dožene, to bylo víc než jisté.
Kéž bych dokázala běžet rychleji, než on! přála si zoufale. V tu chvíli se jí noha zasekla mezi kameny a Ellen s vyděšeným výkřikem upadla.
Doběhl ji v okamžiku.
"Jsi v pořádku?" sklonil se k ní. "Ellen!"
"Au! Moje koleno!"
"Nehýbej se, to bude dobrý," řekl konejšivě a nahmatal její paže, aby jí mohl pomoci vstát. Snažila se ho odstrkovat, ale její chabé snahy ignoroval. "Zkus se posadit."
"Au...nechci...chci jít pryč!"
"Teď to asi nepůjde," usoudil klidně.
"Já nechci, abys na mě sahal!"
Podíval se na ní, i když v temnotě lesa viděl jen její obrys. Cítila ale ten upřený pohled a byl jí krajně nepříjemný.
"Nejsem o nic špinavější ani horší, než předtím."
"Jenže předtím...předtím..."
"Předtím jsi to nevěděla?" doplnil ji.
Neodpověděla.
"Ty teda umíš rychle člověka odsoudit!" řekl ironicky.
"Taková věc jako vývěska na sloupu hledaných je k tomu docela dobrý důvod!" odsekla.
"A to jsi tam tu mojí ani neviděla..."
"To mi chceš tvrdit co? Že jsi jen jeho hodný kamarád?" ušklíbla se ledově. "Ne, nechci slyšet žádné vysvětlování, děkuji!" zarazila ho předem a sykla bolestí, protože právě prohmatával její koleno.
"Můžeš s tím hýbat?"
"Nevím!"
"Tak to vyzkoušíme," pokrčil rameny a opatrně jí nohu skrčil a zase natáhl.
"AU!" prohlásila spíš uraženě, než bolestně.
"Je to jenom pohmožděný," usoudil.
"JENOM??" zhrozila se.
"Tys nikdy neměla nic pohmožděnýho?"
"Ne, to jsem tedy neměla!" odsekla opět. "A sundej ty ruce z mé nohy!"
Pomalu ji poslechl a její chladný hlas naplněný skutečným opovržením mu vadil víc, než by si byl schopný přiznat.
"Jsi nejpyšnější osoba, jakou jsem kdy poznal," řekl a nevěděl, proč to říká nahlas zrovna teď. "Vidíš jen sama sebe."
"Zrovna ty mě tedy neurazíš!" odvětila a odvrátila se od něj. Teprve teď si uvědomila, v jak velké temnotě se nachází. Co mě to proboha napadlo, běžet sem sama??? Musela jsem se úplně zbláznit!
"Nechtěl jsem tě urážet," řekl Danny a najednou se cítil unavený. "Pojď, půjdeme zpátky k ohni, Ellen," dodal měkce. Nechtěla s ním nikam jít, ale zároveň rozhodně nehodlala zůstat tady a bylo těžké odolat tomu měkkému hlubokému hlasu ve tmě, kam se ani měsíc nedokázal dostat.
Nahmatal její dlaň, aby jí mohl vést a podpírat a ruku měl velkou a teplou.
Ne, ten člověk je lhář a podvodník, lupič, pistolník a možná i vrah! Donutil mě cpát peníze do brašny v countdownské bance!
Příliš to nepomáhalo. Ale pak si vzpomněla na Elijaha Woodwarda, toho milého mladíka, který na ní upíral své krásné oči a musel se dívat, jak ona, ona loupí v bance!
Už stála na nohou, když mu svou ruku vytrhla. "Ne!" prohlásila ostře, ať už to mělo znamenat cokoliv.
Poklidné noční zvuky lesa protrhl náhle řev tak strašlivý, až Dannymu naskočila husí kůže. Rozlehl se lesem, jako by neexistovalo nic, než ten zvuk všude kolem a zaryl se do kostí jako ostrá čepel.
Ellen neměla daleko k mdlobám.
Danny znovu nahmatal její ruku a v tom okamžiku se k němu tiskla a oběma dlaněmi svírala jeho paži.
"PROBOHA!" zašeptala. "Co to bylo??"
Danny polkl. "To byl velkej problém..."
"Cože??" zajíkla se zoufale.
"Medvěd."


Wesley zakopl a znovu sprostě zanadával. Při běhu mu překážela brokovnice, kterou si zapomněl v ruce, ale nemohl ji přece jen tak pohodit v lese, takže jí vláčel sebou.
"Stůj!!" řval už po několikáté před sebe do tmy, kde slyšel, jak jí pod podrážkami bot praskají větvičky a slyšel i její zrychlený dech.
"Zatracená hloupá ženská! Tak se zastav!! ANNIE!!!"
Samozřejmě, že ho slyšela, nebylo možné ho neslyšet, ale rozhodně neměla v plánu ho poslechnout. Wesley Shane byl bezpochyby rychlý, ale ona běžela tak bezhlavě a zběsile, že měla šanci mu uniknout. Napořád.
Vyběhla ze stínu stromů a osvítil jí bledý měsíc.
Skály.
Zaváhala jen chvilku a pak vrhla na nejbližší přístupně vypadající masiv kamene a pokoušela se vyšplhat nahoru, dlaněmi, prsty, podrážkami bot.
Pochopila, že to byla chyba už po pár vteřinách, že to měla zkusit celé oběhnout, ale už bylo pozdě, už ztratila drahocenný čas.
Jediná cesta byla vzhůru, pokud vůbec nějaká.
Ostré výčnělky kamene jí rozdíraly sotva zahojené dlaně, ale snažila se to nevnímat.
Wesley doběhl na mýtinu a na skále uviděl její siluetu v dlouhé sukni, jak se vší silou snaží vyšplhat nahoru.
Ona je prostě vážně šílená!! pomyslel si užasle a chvíli jen zíral s otevřenou pusou.
"Okamžitě slez dolů!!" křičel vzápětí, jen co se vzpamatoval.
"VYPADNI!" štěkla vztekle a vyjekla, jak jí podjela podrážka boty.
"Ty jsi úplně pomatená!!" přiskočil ke skále, odložil pušku a prudce jí uchopil tam, kam zrovna dosáhl, což bylo už jen na její lýtka.
"NE!!"
Nemohla se udržet, věděla, že co chvíli prohraje a spadne dolů, ale přesto si dál odírala podkluzující dlaně, lokty, kolena i tvář.
Padala.
Wesley nastavil náruč a ona spadla přímo do ní tak tvrdě, až mu málem vyrazila dech. Upadli na zem a zabolelo to podruhé, ale přesto jí nepustil, sevřel obě paže kolem jejího těla, protože další honičce v temnotě lesa se chtěl stůj co stůj vyvarovat.
Nádech a výdech, jen mělký a stlačovaný sevřením svalnatých paží.
"Pusť mě, ty hnusáku!!"
"Já se z tebe doopravdy zblázním!" vydechl poněkud přiškrceně, jak se mu začala v náručí cukat. Několikrát se převalili po zemi, ale k ničemu to nevedlo.
Dojdou jí vůbec někdy síly???
Jeho váha byla výhodou, kterou mohl kdykoliv využít, překulil se na ni a stlačil jí pod sebou silně, plnou svou vahou, bezohledně.
"Co si sakra myslíš, že děláš???" zasyčel jí přímo do ucha. "Kam asi tak jdeš???"
"Radši do...pekla, než...s VÁMA!" vydechla namáhavě, jak jí jeho trvdá hruď dusila.
"Na co si to hraješ?? Jestli se chceš zabít, ty blázne, tak stačí říct, udělám to za tebe mnohem jednodušší cestou!!"
Už to tu bylo zase, teď víc, než kdy jindy - mužské tělo, jeho neuvěřitelná síla, bezdechá hrůza, panika, prohra...
"Nenávidím tě, rozumíš?? STRAŠNĚ TĚ NENÁVIDÍM!!!" křičela zoufale a nejvíc ze všeho se chtěla hlasitě rozplakat jako malé dítě, plakat a mlátit kolem sebe. V tuhle chvíli ho nenáviděla víc než Billa, víc, než Guye, víc, než matku, která jí nechala tomu všemu napospas, víc než Ellen i celý její zatracený Dům...
Míra zoufalství jako by jí sebrala všechnu sílu, vydechla a znehybněla námahou. Unavený Wesley okamžitě povolil sevření, snad opravdu jen nevědomky, snad se domníval, že konečně přestala bojovat.
Byl to omyl, jako všechno, co se dosud vázalo k téhle dívce.
Poslední kus síly se vždycky někde najde.
Sukně, vyhrnutá při zápase na zemi až někam ke stehnům, jí uvolnila nohy a ona se vzepřela proti jeho hrudi a vrazila mu vší zbývající silou koleno přímo do rozkroku.
"BOŽE!!!" zařval Wesley a pustil ji. Okamžitě se vyhrabala na nohy a rozeběhla se podél skal někam do tmy.
Wesley proklínal všechno, na co si právě vzpomněl a největší chuť měl vzít tu brokovnici a zastřelit ji, a pak jít co nejkratší cestou za Dannym a zastřelit i jeho, protože byl za tohle všechno zodpovědný!
Čert ví, proč se ale namáhavě zvedl, sebral pušku a prkenně se rozeběhl za ní, ačkoliv měl největší touhu držet se za postižené místo a skučet bolestí.
Vrhla se na první stezku, která vedla nahoru do skal, sukně si držela vysoko zdvižené a běžela. Utíkal za ní, to slyšela, ale přesto doufala, že se mu v kamenitém bludišti dokáže ztratit. Když bude dost rychlá.
Vyběhla na skalní římsu, a protože ji docela dobře osvětloval měsíc, snažila se očima vybrat místo, kudy bude pokračovat.
Rychle.
Znovu se rozeběhla, když tu se před ní náhle něco pohnulo, něco velkého a tmavého, co jí najednou stálo v cestě.
Byl to medvěd.
Veliký, ohromný.
Samozřejmě, že zaječela.
Nemile překvapené zvíře se postavilo na zadní, otevřelo ohromnou tlamu a zařvalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama