14. kapitola - Lovci a kořist

3. ledna 2010 v 14:42 | Nina Carter |  Rváči
Danny utíkal a táhl za sebou Ellen, která byla natolik ochromená strachem, že zapomněla na své bolavé koleno. Co chvíli se zastavoval a naslouchal a zase utíkal a Ellen s ním. Ani na okamžik jí nenapadlo protestovat.
Slyšel ale jen koně, které medvědův řev i jeho pach rozdráždil a poplašil natolik, že řičeli strachy.
Slyšel dusot kopyt, ale nic víc.
Cestou sebral ze země tlustou suchou větev, o kterou zakopl a svíral jí v jedné ruce, i když si nebyl vůbec jistý, jestli mu bude něco platná.
Na své poslední setkání s medvěděm si ještě živě pamatoval, ale to bylo na farmě a nebyl sám. A přinejmenším měl pušku a ne jen dva kolty za pasem.
Zase se zastavil a poslouchal.
Už vůbec nevím, z jakýho směru to bylo! Možná to stejně nedokážu poznat...Tak blízko nás to nebylo, ale co Wesley, proboha, co Wesley!!!
Medvěd přece neřve sám od sebe, proboha...
V tuhle chvíli chtěl jen běhat po lese a řvát Wesleyho jméno, dokud se mu neozve živý a zdravý, dokud ho neuvidí stát před sebou! Jenže byla tu slečinka Ellen polomrtvá strachy a naprosto bezbranná a on jí nechtěl vystavit skutečnému nebezpečí, když bude hulákat a upozorňovat na sebe.
Bojoval sám se sebou a byl to boj velmi nerozhodný.
Dovedl ji k ohništi, které ještě stále trochu hořelo, a pořádně do něj přiložil třesoucíma se rukama. Shledal, že skoro nepřivázaní koně udělali to, co jim velel jejich odvěký zvířecí instinkt - utekli z dosahu nebezpečí.
Čím dál tím líp!!
Wesley, Wesley, Wesley...DO HAJZLU!!!
"On...bojí se ohně?" pípla Ellen. Stála tak těsně blízko něho, jak jen to bylo možné, když přikládal. Obrátil se k ní a viděl její k smrti vyděšenou bledou tvář.
"No...trochu," řekl a znovu oheň přikrmil.
"Je blízko? Najde nás? Není jich víc??"
Nemohla si pomoct, aby takové otázky nepokládala, i když se snažila ovládnout. Věděla, že jsou hloupé, věděla, že mluví hlasem ustrašeného dítěte, ale... Tiskla se k Dannymu a svírala jeho dlaň a on, přestože mu trochu překážela, jí nepustil ani na okamžik.
Slyšel jsem hlasy???
Musel se ovládnout, aby nevyskočil a nerozeběhl se.
Byly to hlasy, výkřiky, panebože!!!
Tmu nečekaně proťal hřmotný výstřel, který dvakrát vrátily ozvěnou nedaleké skály.
Danny ztuhl a Ellen vyjekla. Poslouchal, napínal sluch a nevědomky přitom drtil Elleninu dlaň, ale bylo jí to jedno.
Slyšel jsem i medvěda, nebo se mi to zdálo? Proboha, copak nedokážu jednat správně???
"A co bylo tohle??" zašeptala Ellen, protože sevřené hrdlo jí víc, než šepot neumožnilo.
"Výstřel z brokovnice," šeptl Danny podobným způsobem.


Anne rozhodně na nic nečekala, otočila se na patě a dala se na útěk. Narazila do Wesleyho, stojícího na kraji stezky tak nešikovně, až upustil pušku a měl co dělat, aby oba zůstali stát a nezřítili se dolů ze skály.
Nestihl ani sám vykřiknout, dokonce nestihl ani nadávat, sotva chytil alespoň nějakou rovnováhu, popadl jí a mrštil s ní ke skalní stěně. Narazila do tvrdého kamene a ani ji to nestihlo zabolet, když jí na skálu přimáčkla jeho široká záda.
"Wesley...?" zašeptala.
Wesley Shane se napřímil, jak nejvíc dovedl a podíval se zpříma do tváře medvědímu samci, který byl pochopitelně rozčílený jejich nečekaným vpádem. Zvíře stálo a vydávalo z hrdla tiché varovné hrdelní bručení, jako by teprve zvažovalo, co udělá. Wesley o tom uvažovat nemusel, moc dobře to tušil.
Ještě byla možná šance, kdyby se jim podařilo zpočátku vycouvat, ale medvěd vytržený ze svého klidu většinou dělal vždycky to samé.
Útočil.
Samozřejmě, že se bál, někde tam hluboko v něm byl ten ochromující a přirozený strach, ale byl tak hluboko, že si ho Wesley vůbec neuvědomoval.
Teď už se nedalo nic jiného dělat. Stál zpříma a klidně, aby neprovokoval šelmu zbytečnými pohyby.
Puška kdesi ležela, když jí upustil z rukou, ale ani jí neviděl. Mohl se pokusit k ní dostat, ale tím by odkryl Anne, a i když to bylo velmi podivné, za žádnou cenu nechtěl to bláznivé stvoření za sebou vystavit medvědovým tesákům.
To se možná stejně nakonec stane…pomyslel si a při té představě namáhavě polkl. Ale ten huňáč bude muset jít přese mě…
Medvěd se znovu vztyčil na zadní a jeho výška byla opravdu působivá.
Opět zařval, ale tišeji a hrozivěji, než předtím. Wesley napjal všechny svaly v těle a sáhl k bokům.
Pozdě.
Pozdě...
Medvěd máchl obrovskou tlapou, Wesley se přimáčkl ještě víc ke skále, ale už nebylo kam couvnout. Zvedl alespoň paže k chabé obraně a zavřel oči.
Cítil, jak mu ostré drápy proťaly látku košile, kůži a zaťaly se až do svalů. Prudká bolest jím projela jako blesk a neubránil se bolestnému výkřiku, zatímco síla samcova úderu jím tvrdě mrštila do strany.
"WESLEY!!!" vykřikla Anne zoufale a chráníc si hlavu pažemi, vrhla se také na zem. Lezla po kolenou, dál, jako by jí to mohlo pomoci dostat se z dosahu šelmy.
Wesley neviděl bolestí, cítil, jak mu jeho vlastní krev uniká mezi prsty a pokoušel se alespoň postavit, protože medvěd rozhodně ještě neskončil.
"ANNIE!!!" volal, protože jí najednou nikde neviděl. "ANNIE!!!"
Nestihnu vstát, zatraceně ani nestihnu vstát!!!
Zajíkla se a pod špinavými dlaněmi nahmatala cosi studeného a dlouhého.
Puška!!
Popadla ji do rukou a vyhrabala se na nohy. Viděla v chabém měsíčním světle Wesleyho siluetu na kolenou u úpatí skály a tmavší stín velkého medvědího samce, rozkročila se a pažbu si přiložila k rameni.
Vstát nestihl. Jen se znovu pokusil alespoň jednou rukou sáhnout pro kolt, už skoro držel v dlani vykládanou rukojeť...
Třeskl výstřel.
Zvuk se opřel o skály a na okamžik Wesleyho úplně ohlušil. Medvěd zařval znovu, tentokrát skutečnou bolestí a Wesleyho štíply odražené broky do lýtka.
Uchopil revolver a střílel, dokud do zvířete nevyprázdil celý zásobník. Velké chlupaté tělo leželo na zemi nehybně, jen s posledními záškuby života.
Klesl na všechny čtyři, dlaně mu zvlhčila ještě horká zvířecí krev, která se mísila s tou jeho.
"Annie!" zachraptěl.
Ležela na zemi, tam, kam ji zpětný ráz brokovnice odhodil, a chvíli lapala po dechu bolestí. Pravé rameno měla v jednom ohni.
"Wesley!!" vydechla, když popadla dech. Odložila brokovnici snažila se k němu dostat co nejrychleji, po kolenou, zamotávajíc se do sukně. "Wesley, co je ti, co je ti??"
"Nic..." hlesl a slabost ho donutila posadit se ke skále. Přiklekla k němu.
"Tak mi to "nic" ukaž," rozkázala.
Moc toho sice neviděla, ale rozedraná košile na předloktí a evidentně hluboké rány, které skrz ni prosvítaly, donutily Anne hlasitě polknout.
Bez přemýšlení se zvedla na nohy, ale skoro ji nevnímal. Nevěděla, co má dělat, měla v hlavě úplně prázdno a celá se klepala. Náhle se zarazila v půli pohybu.
Proč jsem ještě neutekla?? Teď k tomu mám tu nejlepší příležitost...nic mi nebrání zmizet v tom temným lese, pryč od banditů a zlodějů! To jsem přece celou dobu chtěla!
Nadechla se, znovu vydechla a sevřela si tvář do dlaní. Zůstaly jí na tváři krvavé otisky, ale ani to necítila.
Tak proč to neudělám???


"Musím je jít hledat!" vyskočil Danny a sám se lekl, jak zoufale jeho hlas zní.
"Teď??" Ellenin hlas nezněl o nic méně zoufaleji.
"Ano, teď!" přikývl, znovu ještě přiložil do ohně a oprášil si ruce.
"Nemůžeš nikam jít, sám si říkal, že je tam MEDVĚD!" vyhrkla rozčíleně.
"Ano, ale je tam taky Wesley a Anne!"
"Dobrý důvod, proč se dát sežrat!" ušklíbla se.
"Jistě!" vybuchl, vzteklý sám ze sebe, ze své bezmocnosti a nerozhodnosti. "On je jako můj bratr! Ale nečekám, že ty bys to mohla pochopit!!"
Urazil ji, nečekaně hluboce. "A ona je jistě také jako tvůj bratr, že?? Divoška, co se chová jako nějaká sprostá indiánka!!"
Proč to proboha říkám?? Co to s tím má co dělat??
Nadechla se a vydechla, ale strach jí tak svíral hrdlo, že to bylo jen přerývané syknutí.
Byl k ní otočený zády, sehnutý k ohni a nehýbal se. Viděla ale, jak se mu napínají svaly na šíji, jak se mu zvedají ramena přerývaným dechem.
Pocítila touhu mít moc vzít tu hloupou větu zpátky nebo ji smazat nějakou omluvou...ale nedokázala ze sebe vypravit nic.
Zvedl se náhle na nohy, sáhl pro nůž, energicky si odřízl kus z dolní části své košile a začal jím omotávat suchou větev, kterou předtím sebral ze země.
"Danny...?" vypravila ze sebe.
Bezmyšlenkovitě ji polil alkoholem ze své sedlové brašny, strčil ji do ohně a doufal, že bude aspoň nějakou chvíli hořet.
"Zůstaneš tady u ohně, budeš sedět a ani se nehneš, ano?" promluvil klidně, aniž se na ni podíval. "Nic se ti nestane. Není tu, slyšeli bychom ho. Zůstaneš tu v bezpečí a já se po nich půjdu podívat."
"Danny, já...nechtěla jsem to říct zrovna takhle..." pípla tiše.
"Ani já ne."
Její pokus o omluvu ho však nezastavil, provizorní louč vzplanula a on se k ní obrátil.
"Posaď se a ani nedutej. Budu brzo zpátky."
Cítila, jak ji zaplavuje strach snad ještě větší, než doposud, představa, že Danny odejde a nechá ji tu úplně samotnou v té tmě a strachu, ta představa ji téměř zadusila.
Viděl to na ní, v jejích očích, v křídově bledé tváři, křečovitě napjatých ramenou. Pocítil soucit, silný a palčivý, měl chuť ji obejmout a chlácholit, aby ten výraz z jejích očí zmizel.
"Ellen...neboj se," řekl měkce, sám překvapen tak silným pocitem. "Nikdo ti neublíží, budu rychle zpátky, neměj strach..."
Zaťala zuby a přivřela oči. "Já se NEBOJÍM!" sykla ledově.
Jako by ho někdo polil studenou vodou.
"Aha," řekl suše. "V tom případě se uvidíme za chvíli," řekl a otočil se k odchodu.
Viděla, jak jeho silueta mizí mezi stromy, jak rychle splývá s tmou a v dálce svítí jen oranžové plameny jeho louče.
Slyšel ji za sebou hned, jak překotně pospíchá, jak zakopává o kořeny, jak se její sukně zamotává do trnitých porostů. Zastavil, ale neobrátil se.
Zůstala stát kousek od něho a přerývaně dýchala námahou. "Danny?"
"Ano?"
"Já tam...nemůžu tam zůstat sama," řekla upřímně.
Otočil se k ní a podíval se jí do očí. "Proč?"
Proč to sakra dělám? Chci ji poučovat, nebo co?? Zesměšnit?? Proč, mám na to snad právo sakra???
"Já se...já se bojím," řekla skoro neslyšně a sklonila hlavu tak, že viděl jenom temeno zchuchaných vlasů.
A bylo to tu znovu, soucit a něha, která ho v naprosto nečekané situaci zaplavila jako vlnobití. Natáhl ruku, sevřel její studenou dlaň a propletl prsty s jejími, pevně, až skoro bolestivě, ale ani sebou necukla. Tiskla ho stejně, jako on ji, přimkla se k jeho paži, až ho málem objímala.
"Najdeme je spolu," vypravil skrze podivně sevřené hrdlo a viděl, jak neznatelně kývla.


Procital do bolesti, do které se mu zatraceně nechtělo. Ani nevěděl, že upadl do podivného spánku spíše podobného mdlobám, než čemukoli jinému.
Do jeho vědomí vnikl zvuk, který nedokázal rozeznat, trhavý, opakovaný.
A znovu.
Zamrkal a v pravé ruce mu ošklivě zacukalo, až zkřivil obličej a zasténal.
Zvuk ustal.
"Wesley?"
Dlouhou dobu nemohl pochopit, že tam je, že vidí, byť v měsíčním světle, její obličej bílý, jako vytesaný z mramoru, její uvolněné prameny vlasů, jak jí padají až na živůtek.
"Co to děláš??" dostal ze sebe namáhavě.
"Trhám si spodničku," odpověděla stručně, zařízla nůž do bílého plátna a znovu trhla.
"...proč?" řekl vůbec ne chytře a také si tak připadal.
"Něčím ti musím ovázat tu ruku," vysvětlila a dál se svědomitě věnovala činnosti. U jejích kolen se už hromadily bílé pruhy plátna.
Zasmál se, ironicky a hrubě, ale smích přešel v bolestné zasténání, jak mu bolest vystřelila až do mozku. Upustila plátno a znovu se nad něj rychle naklonila, svírajíc nůž v ruce.
"Chystáš se mě podříznout?" ušklíbl se s námahou.
"To už bych dávno udělala!" odsekla.
Pokusil se nadzvednout, ale zanechal toho dřív, než jej bolest zase úplně ovládla. Uvědomil si, že mu do hlavy proniká další zvuk a otočil se po něm.
"Co ten...oheň?" podivil se. Sáhla mu po zraněné ruce a jedním trhnutím rozřízla zbývající části Wesleyho rukávu až k rameni. Zatajil dech, aby znovu nesykl bolestí.
"Rozdělala jsem ho."
"Jak?"
Opatrně obnažila celou jeho paži. Přes tmavou krev nedokázala odhadnout, jak je zranění velké, stále však krvácelo.
"Vypadám jako idiot, co nedokáže rozdělat oheň?? Našla jsem sirky v tvojí kapse!"
Bolestivě zamrkal, když se dotkla zranění a chvíli jí pozoroval, jak se soustředí a mračí.
"Proč jsi nezdrhla?" vyslovil. "Mohla jsi bejt dávno pryč, jak jsi...au!...chtěla!"
"Sklapni!" doporučila mu. Tohle téma bylo poslední, které s ním chtěla probírat. Poklekla vedle něj a jeho zraněnou paži si opatrně položila do klína.
"Co to děláš?" trhl sebou.
"Snažím se tě ošetřit, ale ty nedáš chvíli pokoj! Mlč!"
Když utáhla první plátěný pruh, musel silou stisknout zuby, aby nevykřikl a obraz rychle rostoucí krvavé skvrny na bílém se mu rozmazal před očima.
"Co jsi vůbec zač!?" rozčílil se, protože ho bolest nutila alespoň nějak křičet. "Lehká holka, dítě, divoška nebo ošetřovatelka?!"
"Ty prostě nemůžeš mlčet aspoň chvíli!!" okřikla ho. "Nejsem sakra žádná lehká holka, kdy už si to zapamatuješ?!"
S posledním slovem utáhla obvaz tak, že měl co dělat, aby mu nevyhrkly slzy do očí. Hned přiložila další.
"Kde...kde ses tohle naučila?" vypravil ze sebe.
"To můj bratr," odpověděla. "Jednou si ošklivě zranil nohu, když jsme pracovali na poli a já ho musela ošetřit."
"Tvůj bratr?"
"Můj bratr Martin," přikývla. "Rozsekl si nohu a hrozně to krvácelo. Byla jsem tam jen já a moji bratři, Mariana byla ještě moc malá. Poslala jsem Dwaina pro doktora, ale neměla jsem žádnou spodničku ani nic podobnýho, co bych mohla rozřezat."
Všimla si, jak sebou přestal tolik cukat a začal jí pozorně poslouchat. Nebylo divu, byla to nejdelší věta, kterou k němu kdy promluvila, pokud nepočítal sled nadávek.
"Alex tehdy téměř přepadl jednu dívku a tu spodničku z ní skoro serval," pokračovala. "Měl o něj tak hroznej strach. Udělala jsem to, co teď a...no zvládla jsem to. Bohužel z toho byl potom průšvih, ta holka byla totiž Betty Barnerová, dcera našeho šerifa. V jejím podání to vyznělo tak, jako by jí chtěl Alex zavraždit," objevil se na jejím obličeji ironický úšklebek. "Našemu vysvětlování už se taková váha nepřikládala. Ale jen tak jsem to taky nenechala."
"Praštila jsi šerifa zrcátkem?"
Očima sjela ke skoro zahojené rance na jeho čele.
"Ne," odpověděla docela klidně, protože jeho tón skoro nebyl výsměšný. "Vylila jsem mu na hlavu pivo."
Dodatek o tom, že jí pak otčím uštědřil pořádný výprask, si nechala pro sebe.
"No," pousmál se křivě. "To si představit umím. Barvitě."
"Jasně."
"A čím to, že spravedlivá Annie se opovážila potrestat po svém zastánce zákona?" rýpl si velmi ironicky. "Nebo jsou snad tlustý omezený šerifové na maloměstech nějakou vyjímkou mezi skvosty všech těch policajtů??"
Pustila jeho ruku. "A teď mi určitě vysvětlíš, že i mezi zločincema existujou stejně vyjímečný slušný a spravedlivý vlakový lupiči!" vyjela vztekle. "Myslíš si, že jsem tak blbá?!"
"Musím odpovídat?"
"Ne!!" vyskočila na nohy, zamotala se do sukně a nedůstojně se poroučela zpátky na zem. Rameno, naražené od pažby pušky jí ostře zabolelo a bolest a vztek jí vehnaly slzy do očí. "Kéž bys do toho pitomýho domu nikdy nevstoupil!!!"
"To si nikdo nepřeje víc, než já, holčičko!" odsekl.
"Táhni si k čertu, Wesley Shane, k čertu!!!" podařilo se jí tentokrát s úspěchem vstát. "Narodil ses pro šibenici, tak si tam chcípni! Já jen doufám, že to bude brzo!!"
Obrátila se a vyrazila do tmy.
"Stůj!!!" zařval a pokusil se vyskočit, stále přítomná bolest mu však doslova podrazila nohy a donutila ho lapat po dechu.
"Sama si táhni k čertu!" zaúpěl a schoulil se do třesoucího se klubíčka.
Rozeběhla se do tmy a vztek jí dovolil ignorovat všechny ty bolestivé pohmožděniny, které utrpěla během docela krátkého času.
"Chcípni si už tady...na holý zemi...je mi to úplně...fuk!!!" vydechovala zlostně do rytmu kroků.
Náhle se zastavila.
Ale není, není mi to fuk! Vím sakra dobře, že ho tam nechat nedokážu! Je to parchant, ale zachránil mi život!! Nastavil té obludě svoje tělo, abych já přežila!!!
Sevřela si tvář do dlaní jako v největším zoufalství, ten pitomý korzet jí výsměšně svíral hrudník a nutil jí dýchat přerývaně a krátce.
Podklesla slabostí na kolena.
Jak snadný je nenávidět. Celej život nenávidím! Ale co mám dělat teď??
Vstala.
Kašlu na všechny úvahy! Kašlu na všechno!


Chladný dotek na rozpáleném čele ho probral do reality, která bolela.
"Annie?"
"Anne," opravila ho automaticky a na čele se jí objevily vrásky, jak jí znepokojila jeho stoupající teplota.
Tentokrát si nebyl jistý, jestli si jí nevysnil nebo jestli se k němu znovu doopravdy vrátila.
"Proč mi pořád říkáš tak pitomě?" zeptala se rychle, aby předešla otázkám, na které nechtěla odpovídat.
Zavřel oči a na její hru přistoupil. "Moje sestra se tak jmenovala. Vlastně byla Annabel, ale každej jí říkal Annie."
"Aha," kývla a zbytkem plátna ze spodničky mu otřela čelo i tváře, lesknoucí se potem. Začínala být čím dál tím víc znepokojená.
"Musím najít Dannyho!" prohlásil najednou a pokusil se zvednout. Zatlačila mu dlaněmi do hrudi.
"A byla starší, nebo mladší?" pokusila se zoufale odvést jeho pozornost od, v tuto chvíli, nesmyslného nápadu.
"Starší," odpověděl poslušně a znovu zavřel oči, aby potlačil bolest. "Myslím, že o děvět let."
"A byla mi podobná," tipovala Anne a rozhlížela se, jestli ještě někde nejsou nařezaná plátna, protože krev už prosákla všechna, kterým Wesleymu ruku ovázala.
"Ne!" nesouhlasil a zase se pokusil posunout alespoň o něco výš. "Měla vlasy jako med...a hlas taky. Jako máma. A nikdy snad nebyla na nikoho zlá..."
Jeho tón jí donutil přestat na chvíli dýchat. Něha a smutek mu natolik změnily hlas, že to skoro znělo, jako by mluvil někdo úplně jiný.
"Co se s ní stalo?" zeptala se po chvíli šeptem.
"Kdo tě naučil střílet?" řekl, jako by její otázku vůbec neslyšel. Chtěla jí zopakovat, ale donutila se polknout.
"Nikdo. Neumím střílet."
"Trefilas medvěda do hlavy!"
"No já nevím...moc jsem o tom nepřemejšlela," řekla nejistě. "Jen jsem viděla, jak se s tím zachází, ale nikdy jsem nestřílela."
Wesley chvíli mlčel, až si začala myslet, že snad usnul.
"Nevím, co na to mám říct," prohlásil po chvíli. Celá situace by mu přišla velmi absurdní, kdyby s ním horečka nezačínala třást, proto mu přes rty přeběhl jen letmý, pokřivený úsměv.
Anne taky nevěděla a tak mlčela a přihodila do malého provizorního ohýnku, co rozdělala, alespoň nějaké větvičky.
"A ty tvoji bratři, cos říkala," ozval se nečekaně.
Obrátila k němu hlavu. "Ano?"
"Jsou naživu?"
Zarazila se nad podivnou otázkou. "No...ano, jsou."
"Tak to je dobře," řekl, zavřel oči a na rtech se mu objevil skoro nepostřehnutelný, podivně spokojený úsměv.


Louč už byla vyhaslá, ale nepřekvapovalo ho to. Stále jí však z nějaké setrvačnosti svíral v pravé ruce a občas s ní rozrážel hustější křoviny.
Ellen sem tam švihla větvička přes krk nebo obličej, ale v tuto chvíli jí to bylo úplně jedno. I kdyby měla tvář plnou šrámů, za Dannyho pevnou teplou dlaň by to stálo.
Víc než to teď neměla.
Zastavil se tak zprudka, že do něj narazila.
"Co se děje??" vyrazila ze sebe.
"Oheň!"
"Cože??"
Zvedla pohled tam, kam jej upíral Danny. Mezi skalami nahoře se prodíralo tmou nesmělé rudooranžové světlo a pro Dannyho to bylo jednoznačné znamení.
"Wesley! Annie!! Wesley!!!"



Otevřel oči.
V levé ruce mu bolestivě zacukalo.
K pravé polovině jeho těla se tiskla Anne, spíš na něm téměř ležela, obličej zabořený k jeho klíční kosti.
Vzpomínal si, jak se k němu přitulila, ale už nevěděl, jestli víc proto, že ho chtěla hřát, nebo proto, že se bála.
Možná pořád spala, protože se nehýbala a jejím hrudníkem jen rytmicky zvedal krátký dech.
Něco ho probudilo, ale nevěděl, co to bylo a zatím se nepohnul. Jednak proto, že bez pohybu byla bolest snesitelnější, a jednak ležel, vnímal Anninu tvář na svém krku, její dlaň bez rukavičky položenou na jeho a opájel se absurdním pocitem...
"Wesley!!"
Oba sebou trhli a Anne stála rázem na nohou. Wesleymu se to už tak dobře nepodařilo.
"Danny!!" vykřikla Anne, zatímco Wesley jen zaskučel a držel se za předloktí.
"Do prdele!" zaúpěl.
Anne se vrhla k okraji skály a s nadějí zírala do tmy, odkud slyšela před chvílí Dannyho hlas.
"Danny, jsme tady nahoře!" zavolala tam. "Musíš k nám oklikou po pravý straně! Wesley je zraněnej!"
"Nic mi není!" ozvalo se vzápětí za jejími zády velmi nevrlým hlasem.
"Hned tam jsem!" ozvalo se zdola. A nahoře byl skutečně dost rychle, vzhledem k tomu, že za sebou táhl Ellen.
V záři vyhasínajícího malého ohníčku nebylo nic překvapivějšího, než propletené ruce Ellen Sinclairové a Dannyho Larabiho.
"Wesley!" vydechl Danny a pustil ji. "Proboha, co se to...tady...stalo??"
Čím víc se kolem sebe rozhlížel, tím víc mu docházela slova. Pohozená brokovnice, medvědí mrtvola, Wesley s ovázanou rukou, zbytek spodničky a bledá Anne, které se umně spletený účes už dávno uvolnil a silné prameny vlasů jí padaly po zádech.
"Měli jsme štěstí," pronesl Wesley ironicky a zkřivil obličej.
"Nemohli jsme vás najít," řekl Danny poněkud zmateně a přiklekl k Wesleymu.
"Promiň," řekl Wes naprosto vážně a pokusil se posadit.
"Nic se nestalo," odvětil Danny a konečně se úlevně usmál. "Jsem rád, že jste naživu. Tak pojď, kamaráde, vrátíme se. A myslím, že bych si docela rád poslechl popis situace," rozhlédl se kolem ještě jednou.
Anne zrozpačitěla a zmačkala do rukou zbytek své spodničky.
"Měli bysme jít, potřebuje to vyčistit," řekla důrazně.
"To ano," souhlasil Danny.
"Nesmysl!" zavrčel Wesley a vstal na nohy s co nejmenší možnou pomocí. "Akorát přeháníte."
S druhé strany ho mlčky podepřela Anne a on se jí neodvážil odporovat.
Vlastně měl pocit, že se na ni v tuto chvíli nedokáže ani podívat.


Anne se probudila první. Bylo ještě brzy, takže toho moc nenaspala, ale přesto otevřela oči a posadila se. Její šaty měly v denním světle ohromné tmavé skvrny od zaschlé krve a rozhodně to nebyl hezký pohled. Obličej si sice opláchla zbytkem vody ještě, když se vrátili, ale byla si jistá, že hezký pohled není ani na ten.
Nedaleko ní spal Wesley zabalený do deky s levou rukou opatrně položenou přes břicho. Na její převázání padla druhá Annina spodnička, ale vůbec jí to nevadilo. Stejně jí přišla jako docela zbytečná věc.
Na druhé straně doutnajícího ohniště ležel Danny a Ellen vedle něj, skoro tak blízko, jako by ho znovu chtěla držet za ruku, jako v noci.
Ale nedržela, jejich dlaně od sebe ležely jen kousek, ale nedotýkaly se. Anne ten obrázek přišel podivně působivý a dlouho tiše seděla a dívala se na ně. Pak se znovu obrátila k Wesleymu, který ze spaní tiše vzdychl, a uvědomila si, že si za celou dobu vůbec nevzpomněla na svůj přívěšek, který někde u sebe musí mít.
To ji na chvíli tak udivilo, že jen němě zírala a bezmyšlenkovitě si uhlazovala vlasy. Pochopitelně si do nich zamotala ruku.
"Kruci!" zaklela tiše, pokoušela se dlaň vyprostit.
"Copak?" ozvalo se z druhé strany ohniště. "Nemůžeš dospat?"
"Jako že bych měla špatný sny?" ušklíbla se lehce a obrátila se k Dannymu. "Ani ne. Kupodivu."
"No, je třeba vstávat brzo," usoudil Danny a Ellen vedle něj se nespokojeně pohnula. "A vymyslet, jak z toho zbytku jídla, co neodnesli koně, vytvořit vydatnou snídani."
Podívala se na jeho ospalý usměvavý obličej a i jí samotné unikl jemný úsměv.
Ztrácí tenhle člověk vůbec někdy dobrou náladu??
"Hm," řekla jen.
"Ta snídaně mě taky zajímá," ozval se Wesley. "Ale něco mi říká, že bysme s klidem mohli posnídat medvědí kotlety!"
"Ani náhodou!" zašklebila se Anne.
Pomalu se posadil a velice živě si vzpomněl, jak mu Danny v noci nekompromisně poléval rány od medvědích drápů čirým alkoholem. Nadával tak sprostě, že u toho Ellen málem omdlela a když se pohnul, měl chuť nadávat znovu.
Naštěstí ta bolest byla o dost menší, takže se ovládl a na nadávky jenom myslel.
Snídali mlčky a to nejen proto, že snídaně byla docela skromná.
"Musíme chvilku šetřit jídlo, protože dost nám toho zmizelo i s koňma. Nemyslím si, že by se nám je ještě teď podařilo chytit," porušil Danny ticho. "To je docela špatná zpráva."
"A ta dobrá?" zeptala se Anne.
"Kdo řekl, že mám i dobrou?" pozdvihl Danny obočí.
"Jenom to zkouším."
"Jedna by byla," uznal. "Spočítal jsem peníze."
Zvedly se k němu tři páry tázavých očí.
"Máme skoro patnáct tisíc dolarů."
Chvíli bylo naprosté ticho, které přeťalo Wesleyho hvízdnutí. "No, to není zlý."
"Kolik potřebujete pro Flashe?" řekla Ellen věcně.
Danny se na ni usmál. "No, tohle asi bude stačit."
Ellen si v duchu oddechla, i když to nedala najevo. Jedna zkušenost s bankou jí stačila. Zato Wesley se zatvářil potěšeně zcela nepokrytě.
"Takže jedeme rovnou do Red Lodge!" prohlásil.
"JEDEME asi nebude to pravý slovo," zahučela Anne, aniž se na něj podívala. I Wesley se raději díval do země, případně do ohně nebo také na Dannyho. Anne se zatím důsledně vyhýbal.
"Má pravdu," přitakal Danny. "Musíme pěšky, nebo aspoň kousek cesty, než seženeme koně."
Anne přemítala, kde se uprostřed lesů a divočiny shánějí koně a zda je čeká odchyt nějakých divokých mustangů. Nejspíš by se už nedivila ničemu.
Ellen o tom ani nijak nepřemítala, protože její mysl právě plně zabírala představa cestování pěšky.
"Tohle nám naštěstí zbylo," vytáhl Danny přeloženou mapu. "Takže hurá do Montany."
"Hurá…" utrousila Anne stroze a Dannyho rozesmála. Nastalo zase ticho, ale nebylo nepříjemné. Nikdo se nevracel k včerejší noci, kdy se ten samý les, ve kterém teď tiše seděli, otřásal výkřiky a výhružkami.
Všem se zdálo, že se to stalo strašně dávno.
Anne se převlékla do Elleniných druhých šatů, které jí sahaly sotva do půl lýtek a visely na ní jako pytel, nevadilo jí to ale ani v nejmenším. Stáhla si je v pase opaskem a velmi ráda se zbavila korzetu.
Ellen při pohledu na tu nevkusnou hrůzu krčila nos, ale donutila se mlčet. Dneska prostě nebyl den určený k tomu, aby se příliš mluvilo.
Danny nahrnul Annino potřísněné oblečení na udusané ohniště a přikryl to nějakými větvemi. Blesklo mu sice hlavou, že by to možná měl celé spálit, ale pak usoudil, že by tak ztratili čas a také by to možná bylo zbytečně přehnané opatření.
Co komu řeknou potrhané ženské šaty uprostřed lesa…
Vyrazili pomalu na cestu. Wesley s napjatými svaly na čelisti, jak tajil stále čerstvou bolest, Danny s přehozenými sedlovými brašnami, Anne se sklopenou hlavou a vráskou přemýšlení mezi obočím a Ellen s už teď těžkýma nohama.
Tiše, ale přece spolu víc, než kdykoliv předtím. Danny, který uzavíral řadu, si uvědomoval, že to téměř visí ve vzduchu a že je to opravdu důležité.
Jako by se dnešním ránem rozplývalo to ostré dělení na lovce a kořist.
A to by mohl bejt konečně dobrej začátek cesty, pomyslel si Danny a zatvářil se docela spokojeně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama