15. kapitola - Příliš komplikovaný případ

3. ledna 2010 v 14:43 | Nina Carter |  Rváči
Alison Williamsová postavila tác s kouřícími hrnky s kávou na stůl a dala si ruce k velmi štíhlým bokům opásaným zástěrou.
"No tak!" řekla prosebně. "Oba dva vás něco trápí. Tak mi řekněte, co to je."
"Nedělej si starosti, Alis, nic nás netrápí," řekl Matthew a stiskl své sestře ruku.
Přisedla k nim. "Zapomínáte, bratříčci, že vás znám už dlouho."
Říkávala jim bratříčci, přestože byli oba starší než ona a Elijah ani nebyl její bratr, jen bratranec.
"Alison," řekl Elijah. "Jsi hodná, že se o nás staráš, ale není nám vůbec nic, opravdu."
Alison si zhluboka povzdechla. "Má to něco společného s tím…co se stalo v bance, že ano?" zeptala se a její tvář přeběhl stín.
Oba si živě vybavili, jak byla vyděšená k smrti, když se o tom všem dozvěděla.
"Alison, ty nás neposloucháš!" pohodil hlavou Matthew. "Oba ti opakujeme, že nám nic není. Copak nevíš, čím se živíme? Myslíš, že nás něco takového může rozházet?" vzal jí za obě ruce a pevně stiskl.
"Vím moc dobře, co děláte za práci!" řekla stroze a stiskla rty.
Usmál se na ni. "Vždycky jsi byla proti tomu, jako matka."
"To ano," souhlasila vážně. "A oběma nám to nebylo nic platné."
"Jsme v pořádku. Opravdu to nic nebylo," ujistil ji znovu Elijah.
"Kevin říkal, že ti drželi zbraň u hlavy," zašeptala a pohladila Matthewa po tváři třesoucí se rukou.
"Nesmysl," ohradil se Matthew jemně. "Kevin přehání. A ty na to vůbec nemysli. Navíc mám dojem, že by sis měla pospíšit. My už jsme po obědě a Kevin nejspíš v práci netrpělivě vyhlíží, co jsi mu uvařila."
Usmála se a vstala. Fungovalo to, jak Matthew chtěl. "Máš pravdu," řekla.
"Pozdravuj ho."
"Jistě."
Sundala si zástěru a za chvilku byla na odchodu s ještě teplým kastrůlkem v ruce, který skrýval oběd pro Kevina.
"Vrátím se hned," upravila si hladce sčesané světlé vlasy a za chvíli byla pryč.
V místnosti nastalo ticho, které nepříjemně rozkrajovalo kyvadlo hodin.
Elijah si odkašlal. "Tak mě napadá," řekl po chvíli uvážlivě, "jestli se nemýlím a vím, na co myslíš celý den."
"Ale no tak, to znělo dramaticky! To už tě Alison taky popletla? Já, milý brachu, myslím leda tak na to, jak jí říct, že musíme odjet," zamračil se Matthew. "Obzvlášť, když jsme slíbili, že se tentokrát opravdu zdržíme!"
"No jo," vzdychl Elijah. "Kdy jí to řekneš? Byla tak ráda…a když jí řekneme pravdu, že nás šéf nečekaně povolává k naléhavému případu, bude si představovat to nejhorší."
Matthew sklonil hlavu a souhlasně kývl. "Počkej!" uvědomil si. "Proč bych to měl říkat zrovna já?? Odjíždíme snad oba!"
"Umíš to líp podat," usmál se Elijah. "Jsi z nás dvou ten výmluvnější!"
"A ty evidentně ten vychytralejší," zasmál se nevesele Matthew. "Chudák Alison tu naši práci těžce nese, jako moje matka. Kdyby věděly - kdyby nám věřily - že to ve velké většině neznamená víc, než dlouhé cestování a spousta papírů."
"To jo," přitakal Elijah s úsměvem. "Moc nervydrásajících situací jsme nezažili. Včera to bylo větší dobrodružství, nemyslíš?"
Matthew ponechal otázku bez odpovědi a sáhl do náprsní kapsy pro přeložený list papíru. Byla na něm stručná slova, která stvořil Jim Morgan a která už znal nazpaměť.
"Neměl jsem tušení, že ve Wyomingu existuje nějakej Sugarhill," řekl.
"No, nemůžeš znát každou díru ve Wyomingu," usoudil Elijah pobaveně
"Jo. Tohle jméno je každopádně velmi sladké," zasmál se Matthew. "Ale asi to tam zas tak sladké nebude. Zdá se, že jde o něco většího. A navíc mi pořád připadá, že už jsem to jméno někdy slyšel."
"Mám stejný pocit," souhlasil Elijah. "A víš, že jsem měl o té výmluvnosti pravdu? Ale já s tebou potřebuju mluvit o něčem opravdu důležitém, Matte. A možná o tom chceš mluvit i ty se mnou."
"Myslím, že ne."
"Já myslím, že ano."
"Ne, Elijahu!"
"Matte, to, co se stalo včera, není úplně obyčejný zážitek!"
"Ano, já vím," vzdychl Matthew. "Ale nikomu se nakonec nic nestalo a myslím, že není třeba se tím zaobírat další týden..."
"Ale já nemluvím o TOMHLE!" přerušil ho Elijah. "Matte, ona se mi doopravdy líbila! Ne jenom to, ona byla…já jsem si…já jsem si někoho takového přál potkat celý život, já…"
"Aha, myslíš tu, která cpala v bance peníze do brašny??" ušklíbl se Matthew ironicky. "Máš ale neobvyklé životní sny!"
"MATTE!" vykřikl Elijah téměř zoufale. "Nutně si o tom s tebou potřebuju promluvit, tak PROSÍM nebuď tak ironický!"
"Nejsem ironický, jenom jsem pojmenoval pravdu," odvětil Matthew, ale poněkud se zklidnil.
"Dobrá, když už si hrajeme na pravdu, dovol, abych taky něco pravdivého zmínil. Jsem možná mladší než ty, ale nejsem pitomec! Přestože se neustále tváříš, jako kus ledu, včera ses málem roztékal!"
"Co prosím??" zvedl se Matthew, až málem převrhl oba hrnky s chladnoucí černou kávou.
"Modrooká Anne," dodal Elijah se špatně zakrytým triumfem v hlase.
Matthew stiskl zuby a přehnaně klidně se posadil zase zpátky na židli.
"To jméno bylo sotva skutečné, stejně jako "Ellen", tak sladce znějící tvým uším, ty trubadúre! Když se chystá večer se svými společníky přepadnout banku, nejspíš se ti nebude představovat jménem, to by ti mohlo dojít, detektive!" odsekl.
Elijahovy velké oči se na něj podívaly téměř ublíženě. "Samozřejmě, že to vím. Chtěl jsem ti jenom říct, jak se cítím."
"Poslouchám. Ale nenavážej se do mě, prosím," řekl Matthew smířlivě.
Elijah kývl. "Dobře. Já jen…pořád na ni myslím."
"Jistě."
"Víš, včera to bylo jako zjevení! Seděla tam u toho stolku, tak krásná a jedinečná a…chovala se jako pravá dáma a seděla tam tak sama, to bylo jako znamení - no teda ne úplně sama…"
Matthew se vší silou donutil, aby mlčel.
Elijah se bohužel znovu nadechl. "Viděl jsi ty její nádherné oči? Byly jako čokoláda! Kdybys slyšel, jak mi tlouklo srdce, jako bych uběhl pět mil…"
"Elijahu…" pokusil se ho jemně přerušit Matthew.
"Víš, já jsem doposud nějak nevěřil na lásku na první pohled, ale po včerejším dnu…"
"Elijahu!"
Tentokrát se to podařilo.
"Teď už to opravdu hraničí s nesmyslem, ty rozhodně NEJSI zamilovaný!"
"To přece nemůžeš vědět," zašeptal Elijah. "Sám jsi nikdy zamilovaný nebyl."
"Dobře!" položil Matthew dlaně na stůl, až hrnky znovu nadskočily. "Ale ona není tou dámou, která tě tak okouzlila, je to nějaká bankovní lupička a to jsi ve svém výčtu nějak vynechal. Tak to tam laskavě zahrň a zapomeň na ni!"
Kroky na zápraží přerušily další konverzaci, ale zbytek odpoledne byl natolik nepříjemně napjatý, že se Matthew dokonce ani neodhodlal povědět Alison nepříjemnou novinu s jejich odjezdem.
K tomu došlo až po večeři a nebylo to o nic jednodušší, dívat se na Alisonin smutný obličej.
"Ó, to ne!" vzdychla smutně a uchopila Kevina za loket. Vedle vysokého tmavovlasého manžela vypadala ještě menší a hubenější, než obvykle. "Máte mít přece volno."
"Opravdu za to nemůžeme," řekl Elijah omluvně.
Kevin objal svou ženu kolem ramen. "Jistě, že za to nemůžete," řekl.
"Jen co to půjde, zase přijedeme," slíbil Matthew, ale věděl, že Alisonin smutek to příliš nezmírní.

Martin Duffer se zamyšleně ploužil s rukama v kapsách. Nohy ho dovedly k nepřehlédnutelnému spáleništi, ale vůbec se tomu nedivil. Poslední dobou se mu zdálo, že ho sem něco pořád táhne, k tomu místu hrůzy, kde trčely kusy spálených stěn a zela propadliště sklepů s velkou hromadou popela.
Velká jizva, která navždy změnila tvář města.
A navždy také změnila život Martina Duffera.
Všechno to bylo jako neuvěřitelný sled zlých událostí, které ho zasahovaly na bolestivých místech a stále pokračovaly.
Matka. Annino zmizení. Požár.
To vše ale nebylo nic proti tomu, co se stalo krátce po tom požáru, když zaslechl, že Anne byla v tom domě.
V Domě splněných přání! Že tam pracovala!
Sípavě se nadechl a rozkašlal se, jak vdechl částečky popela, které se ještě stále vznášely ve vzduchu.
Bylo to vlastně před pár dny, ale viděl to před sebou pořád velmi jasně.
"Není to pravda!" předstoupil před otce a Guye. Hned, jak k němu zvedli oči, viděl, jak se jim lesknou alkoholem.
"O čem to mluvíš?" zamručel Guy, ale usmíval se tak škodolibě, že zřejmě věděl velmi přesně, na co se Martin ptá.
"To, co se říká o Anne! Nepracovala v tom domě, nemohla!"
"Drž hubu, ty spratku!" zahučel otec, který se k tomu vůbec nechtěl vyjadřovat.
Guy se naopak velmi rád vyjádřil. "Tvoje sestřička šla zřejmě tam, kam jí srdce táhlo - nebo nějaký jiný orgány!" zašklebil se. "Byla jenom kurva!"
Martin si slíbil, že bude tvrdý a klidný, ale v tuhle chvíli šla předsevzetí stranou a se zlostným výkřikem se vrhl na staršího bratra.
Opilý otec byl kupodivu rychlejší, strčil ho těžkopádnou rukou do ještě hubené chlapecké hrudi a Martin vrazil zády do zdi.
Vyhrkly mu slzy ponížení a vzteku.
"To o ní nemůžeš říkat!" vydechl.
"Řeknu ti poučení do života, chlapče," povstal Guy a zapotácel se. "Všechny ženský jsou stejný - stejný kurvy!"
"Ale Anne ne!" zvolal s dětskou horlivostí. "ANNE NE!!"
"Ticho!" vyštěkl Bill. "Skoro všechny děvky tam uhořely a tvoje sestra taky, takže už o tom nechci nikdy nic slyšet!!"
Martin zalapal po dechu. Samozřejmě slyšel, že se to říká, ale nikdy to neznělo tak krutě, jako z úst vlastního otce.
Nemohla tam umřít, když tam nikdy nebyla! Nemohla tam umřít, když tam nebyla, nebyla tam, NEBYLA TAM!!!
Slzy mu tekly po tvářích proudem, utíkal pryč a zastavil se až za městem, kde plakal až do úplného vyčerpání.
I teď, při pouhé vzpomínce, mu tekly po tvářích horké slzy.
Nikdy nevěřil, jak bude těžké žít bez Anne.
Nikdy nevěřil, že se bude muset snažit být mužem v čerstvých čtrnácti letech.


Matthew se zavřel v pokoji, který bude jednou sloužit jako dětský a proto snad už teď byl prostorný a útulný.
Nic z toho si však dnešního večera Matthew příliš neužíval. Bezděky si svlékl vestu i košili, přehodil je jen tak přes židli a usadil se na posteli. Seděl dlouhou chvíli nehnutě a zastřeně pozoroval rozpálený cylindr petrolejové lampy.
Nedokážu myslet na nic jiného a Elijahovi se vysmívám??? Sám jsem hlupák!
Byl jen o pár let starší, než Elijah, ale odjakživa stál v roli staršího rádce a snažil se tu roli plnit poctivě. Dokonce i teď. Ale cenností svých rad si v tomto případě nebyl příliš jist.
Cítil se zklamaný a hloupý, že nalétl na upřímnou bezprostřednost a široce otevřené modré oči.
Anne.
Jak se asi jmenuje doopravdy?
Co je mi po tom!
Hluboce vzdychl.
Ale byla tak opravdová, tak jiná, tak čistá! Jak to, že jsem si ničeho nevšiml, neviděl jedinou faleš, jediné pokrytectví?? Je to profesionální lhářka, ztracená existence, zkažená žena a já jsem nic z toho nepoznal???
Vysvětlení je prosté. Byl jsem pěkný hlupák a jsem ještě větší, že na ni vůbec myslím!
Dveře se pohnuly a dovnitř nahlédl Elijah.
"Spíš už?" zeptal se šeptem.
Matthew hořce zalitoval, že nestihl spánek předstírat. "Co se děje?" odpověděl neochotně, doufaje, že to bratrance odradí.
Marně.
Elijah vklouzl dovnitř a zavřel za sebou dveře. "Chtěl bych s tebou ještě o něčem mluvit."
Matthew se napřímil. "No, jsem už docela unavený, takže co kdybys to nechal na zítra? V dostavníku budeme mít spoustu času…"
Elijah jeho návrh přešel beze slova a posadil se na dřevěnou židli, kterou si přisunul blíž k posteli.
"Neustále si v hlavě přehrávám to přepadení banky," řekl a Matthew měl chuť složit hlavu do dlaní, ačkoliv se neodvážil doufat, že by chtěl Elijah mluvit o něčem jiném. Samozřejmě se ovládl a dál vzpřímeně seděl. "Řekni, Matte, co se ti na tom zdálo tak divného?"
"Měl jsem revolver u hlavy a přežil jsem to?"
"Mohl bys chvíli nepoužívat ten svůj kousavý humor a vážně mi odpovědět??" zamračil se Elijah.
"Promiň," polkl Matthew. "Jistě. Můžeš mi svou otázku nějak upřesnit?"
"Ne, prostě na ni odpověz."
Vzdychl a poslušně si snažil vybavovat momenty ze včerejší loupeže. Nejraději by ale vůbec neodpovídal, protože jediné, co si z celé té záležitosti dokázal vybavit, byly vlhké, světle modré oči a zbraň v té roztřesené dívčí ruce.
Co mu mám asi tak říct???
"No tak, Matte, vážně nic?"
"Lupička, která má strach," odpověděl nakonec poněkud chraplavě.
"Co??" vyskočil Elijah ze židle.
"Ale…že se mi zdálo…že jsem měl pocit, že mi míří na hlavu a přitom se bojí…" vykoktal ze sebe zamračeně.
"Ano!" zvolal Elijah a málem židli převrhl. "Celé to přepadení bylo hrozně divné!"
"Pokud vím, žádného jiného jsme se nikdy osobně nezúčastnili," upozornil ho Matthew, ale bylo to zbytečné.
"Já jsem pozoroval Ellen celou dobu," pokračoval rozohněný Elijah. "Ona byla vyděšená, opravdu vyděšená, stejně jako všichni ostatní v bance!"
Matthew se na něj dlouze zahleděl. "To...je pravda. Obvyklé chování to nebylo, ale stejně tak dobře to mohla být jen hra."
"Hra? Ale pro koho?"
"Já nevím, Elijahu!" rozhodil Matthew ruce. "A předpokládám, že se to nikdy nedozvím!"
Elijah stiskl opěradlo židle. "Třeba k tomu byly přinuceny. Ti dva chlapi s nimi pravděpodobně nebyli žádní bratranci, to tě nenapadlo??"
Po pravdě řečeno to Matthewa napadlo už několikrát, ale zabývat se tím nehodlal. "Možná," odbyl Elijaha. "Ale opakuji ti znova, že to není naše věc. Tohle není žádný případ, který máme vyřešit, vůbec se nás to netýká! Tak to nech být!"
"Může to být únos," pokračoval dál Elijah sveřepě. "Ty dívky mohou být ve skutečném nebezpečí, Matte! Jsme přece detektivové..."
"Ale ty se nechováš jako detektiv, ty se chováš jako rytíř, co chce zachraňovat dámu v nesnázích!" rozčílil se Matthew. "Prober se! Tohle už je jiná doba! Zítra odjíždíme, tak buď tak laskav, soustřeď se na práci a přestaň se zabývat věcmi, na které už je stejně pozdě!!"
Elijah rozzlobeně vstal. "Jsi jen o pět let starší a NEJSI můj otec, tak mě nemusíš neustále jenom poučovat!"
Matthew mu s povzdechem položil ruku na rameno. "Já tě nechci poučovat," řekl. "Myslím to s tebou dobře."
"Já vím, že jo," hlesl Elijah.
"Běž spát," usmál se Matthew. "Zítra vstáváme brzo."
Elijah přikývl a sáhl po klice. Ještě než otevřel dveře, obrátil se zpět.
"Matthew?"
"Co?"
"Znám tě stejně dobře, jako ty mě a tohle ti musím říct. Vím moc dobře, že jsi z ní byl celý pryč, i když mi neustále tvrdíš opak. Viděl jsem, jak se na ni díváš, skoro jsi ji políbil přímo tam, přede všemi, nikdy jsem tě neviděl takhle se chovat!"
"Chtěl bych jít spát," vydechl Matthew.
"Vím, že na ni taky myslíš," pokračoval Elijah. "Na Anne."
"Není to žádná Anne!!"
Elijah si založil ruce a soucitně pohlédl na svého bratrance. "Nevím, proč lžeš sám sobě. Třeba já bych se skoro vsadil, že tu její rukavičku máš pořád u sebe."
"Ale nesmysl!" zasmál se Matthew ironicky.
"A co jsi s ní teda udělal?"
"Hodil jsem jí do kamen. To má být výslech??"
"Ne," usmál se Elijah. "Jenom ti nevěřím."
"To je směšný!"
Elijah pokrčil rameny a otevřel dveře. "Dobrou noc."
"Dobrou," odpověděl Matthew a vstal, aby za Elijahem zavřel. Dveře hlučně cvakly a on se o ně opřel.
Tiše a mlčky se čelem opíral o tvrdé dřevo. Pak se napřímil, toporně přešel k židli, přes kterou měl přehozené sako a sáhl do jedné hluboké náprsní kapsy.
V dlani ucítil jemnou látku a na světlo vytáhl trochu pomuchlanou rukavičku z tmavě modré krajkoviny.
"Jsem idiot!" řekl nahlas a myslel to vážně.
Naprosto.


"Toto město je přeplněné hříchem! Ale trest Boží nás zasáhl, abychom pochopili a uchopili svou šanci! Abychom se pokusili o nápravu, dokud je čas!" hřímal otec Frank Wilcan směrem k naplněným kostelním lavicím.
Vždycky měl sklony k přehánění a sugarhillská katastrofa mu teď jen hrála do noty, ale pravou je, že se mu opravdu podařilo některé obyvatele Sugarhillu přesvědčit, aby pohlíželi na požár Domu jako na Boží trest. A sám tomu pravděpodobně skutečně věřil.
Šerif Barner měl však jiné starosti a proto chodil stále zamračený a čelo měl samou vrásku. Dokonce ani když seděl v kostelní lavici, skoro ani nevnímal, co otec říká. Jeho myšlenky se toulaly úplně jinde.
U východu z kostela se k němu připojil přítel jeho syna, Rafael Swan.
"Rád vás vidím, pane."
"Dobrý den, Rafe," odpověděl šerif.
"Slyšel jsem," začal Rafael zvědavě, "že prý jste povolal do města Morganovy agenty."
Šerif neochotně zamručel. "Ano. Vznikl z toho všeho…příliš komplikovaný případ. A to už není pro nás. Jim Morgan a jeho hoši mají dobrou pověst.
"To je pravda, pane," souhlasil Rafael. "To je pravda."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama