18. kapitola - Za tiché noci

3. ledna 2010 v 14:47 | Nina Carter |  Rváči
Viděla krev.
Všude - na dlaních, protékající mezi prsty, na dřevěné podlaze, na desce stolu,
vsáknutou do koberce…pokusila si ji otřít o šaty, ale nepomáhalo to.
Pokusila se alespoň zavřít oči, ale stále viděla to samé - krev.
Krev a mrtvé, nevidoucí oči Henryho Sinclaira.
Vykřikla.
Vykřikla a procitla.
"Ellen! Co se děje?"
Nad ní se skláněla Annina tvář lemovaná hřívou tmavých vlasů. Ellen cítila, jak jí stále buší srdce a pokusila se násilím zklidnit dech.
"Co? Nic se neděje, co by se dělo?" odpověděla ještě stále téměř bez dechu. V pokoji panovala ještě hluboká noc.
"Křičela jsi ze spaní," konstatovala Anne.
"Ehm…" Ellen si odkašlala, aby uvolnila napjaté hrdlo. "Probudila jsem tě?" zeptala se rozpačitě, protože představa, že dělá něco takového ji poněkud děsila.
"Vlastně ani ne, mívám lehký spaní," řekla Anne klidně a posadila se za stůl na židli, kde jí osvítilo bledé světlo zvenčí. "Měla jsi zlej sen?"
"Už to tak bude," přiznala Ellen a posadila se na posteli. "Otce mi zabili nedávno…nejspíš jsem se z toho ještě úplně nevzpamatovala."
Ta slova, která by mnohdy nevyslovila ani v duchu, jí ve ztemnělé místnosti vyklouzla ze rtů docela jednoduše.
"Nedivím se," řekla Anne upřímně. "Mě se taky o otci zdává. Myslím o mém pravém otci, ale nejsou to tak zlý sny."
"Vždyť jsi ho nikdy neviděla, jak se ti o něm může zdát?" nerozuměla Ellen.
"Zdá. Vidím ho jako vysokýho, silnýho chlapa…má silný ruce a svaly, aby se ho Guy bál jenom od pohledu," usmála se do tmy. "A má dobro v očích. Velký dobro."
"Vždyť ho hledáš. Budeš se moci přesvědčit, jestli jsou tvé sny jako pravdivý předobraz. Proto to přece celé podstupuješ, nebo ne?" opřela si Ellen záda o pelest.
"Jo," souhlasila Anne. "Ale čím dál tím víc se asi…bojím."
Upřímná chvilka uprostřed noci byla náhle docela příjemná pro obě.
"Čeho?" zajímalo Ellen.
"Skoro všeho," zasmála se Anne nevesele. "Že je to jen planá naděje, že je stejně mrtvý. A jestli ne, co si asi pomyslí o tom, s kým putuju a hlavně jak…"
"Bude chápat, že účel světí prostředky," usoudila Ellen. "Myslím, že muži to tak vnímají."
Anne jí sice moc nevěřila, ale přesto jí to trochu uklidnilo. "Nikdy bych neodešla. Vím, že bych se nakonec stejně nikdy neodhodlala, jsem si čím dál jistější," pokračovala ve své upřímné chvilce. "Bála bych se opustit sourozence, nechat je napospas těm dvěma idiotům! A stejně jsem to udělala…" složila si hlavu do dlaní.
Vůbec nevím, co bych dělala já, kdyby se tohle nestalo, pomyslela si Ellen, ale nahlas neřekla nic. Oznámila to policii? Zoufale se zaobírala tím, co mám dělat?? Netuším. Takhle o tom aspoň nemusím přemýšlet…
Na tváři se jí objevil ironický úšklebek, ale zůstal skrytý ve tmě.
"Snad už to nebude dlouho trvat," řekla nahlas s povzdechem. "A vrátíme se tam, kam patříme. Ty i já."
"Doufám, že máš pravdu," řekla Anne, pomalu vstala a vydala se zpátky ke své posteli. Už ležela opět zachumlaná do dek a myslela si, že Ellen znovu usnula, když se z druhé strany pokoje ozvalo tiché: "A nemáš strach, že budeš zklamaná? Že ten otec z tvých snů bude docela někdo jiný?"
"Ne," odpověděla Anne.
Ale lhala.


Lampa byla ztlumená, takže světlo dopadalo na maličký pokojík jen matně a slabě. Patsy Kellyová klečela před dřevěným křížkem v dlouhé bílé košili a se skloněnou hlavou. Bylo již pozdě večer a byla dnes unavená, ale na večerní modlitbu nezapomínala nikdy.
Věnovala ještě poslední myšlenku matce a sourozencům, pokřižovala se a vstala. Skoro se jí zavíraly oči.
Zamířila k lampě, aby ji zhasla, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Sykla bolestí a ucukla rukou, jak si spálila prsty o horký cylindr.
"Kdo…kdo je to?" zeptala se vyplašeným hlasem.
Neozvala se žádná odpověď, jen klika se pohnula a dveře se pomalu otevřely.
"Pane…pane Martene, to jste vy," vykoktala. "Stalo se něco? Co pro vás můžu…můžu udělat?" naběhly jí přirozeně naučené věty, které v tomto domě používala nejvíce.
Upírala na nečekanou návštěvu široce rozevřené oči, jak tam stál široce rozkročený, elegantně oblečený v černých kalhotách a vestě s šedými pruhy, ozdobené zlatým řetězem. Nic neřekl, jen si ji prohlížel pohledem, kterému nerozuměla, ale který ji děsil.
Polkla a překřížila paže na prsou, najednou jí vadilo, že má na sobě jen košili.
"Také nemůžeš spát, Patsy?" řekl pomalu, vstoupil do pokoje a zavřel za sebou.
"Já…právě jsem se chystala, pane," řekla po pravdě.
"Musíš být po celém dnu unavená," pokračoval klidným hlasem. "Vždyť já vím, že celé dny poctivě pracuješ, nemysli si, že si toho nevšímám."
"Já…děkuji vám, pane," sklopila oči. "Jste velice…laskavý."
"Laskavý pán - věrné služebnictvo," protáhl měkce. To už stál blízko ní. "Jsi přece věrná služebnice, Patsy, že ano?"
"Ano, pane," ustoupila o krok zpět a narazila stehny na stolek. "Pane, já jsem doopravdy unavená…dovolte mi, jít spát…" zaprosila.
"Pak tedy tvá věrnost vyžaduje mou laskavost," pokračoval, jako by jí neslyšel a uchopil do dlaně její tvář. Ten dotyk jí pálil, ale bála se ucuknout, aby ho neurazila.
"Pane…" vydechla jen a do hlasu jí vstoupily slzy.
Políbil ji.
Ten horký, vlhký polibek se jí hnusil, přestala myslet na to, že by ho mohla rozzlobit a začala se bránit jako polapené zvíře, odstrkovala ho od sebe, snažila se vymanit ze sevření, z jeho blízkosti.
"Tak dost!" prohlásil náhle tak tvrdým a chladným hlasem a stejně tvrdě jí uchopil za hrdlo.
Přitištěná ke zdi dýchala sípavě, neschopná mluvit a k smrti vyděšená. Čepec se jí svezl z vlasů a po ramenou se jí rozprostřela její hustá, měděná hříva.
"Hra na netýkavku mě obvykle baví jen chvíli," pokračoval Marten. "A ta chvíle už je pryč, Patsy, rozumíme si?"
"Pane Martene, prosím vás!" zachraptěla a po tvářích jí stekly horké slzy.
"Nezkoušej mě rozčílit, ty děvko!" sykl a mrštil s ní na postel. Ošklivě se uhodila do ramene, ale na tom jí vůbec nezáleželo.
"Pane Martene, prosím vás, nedělejte to, proboha vás prosím, nedělejte to!!" křičela, prosila, plakala.
Přestože nebyl příliš mohutný ani silný, jeho surovost a chladné odhodlání byly děsivé. Mrštil dívkou na zem a udeřil jí hřbetem ruky do tváře.
Jednou, podruhé, potřetí…
Nečekanou bolestí zvláčnělá dívka se přestala bránit a on jí vyhrnul košili až k pasu a vpadl mezi její stehna.
Surově přirážená k zemi se napůl dusila pod jeho dlaní, která tlumila vzlyky a výkřiky bolesti a z celého srdce si přála, aby se udusila doopravdy.
Když odcházel, byl stejně elegantní a upravený, jako předtím. Světlo kreslilo stíny na jeho tváři.
Vypadal jako ďábel.
"Všechny jste stejný děvky," odplivl si. "Nemusím ti připomínat, že o tomhle nesmíš ani ceknout. Mohlo by to s tebou dopadnout velmi špatně, Patsy. Ale to ty víš. Jsi chytrá."
Patsy Kellyová neodpověděla.
Ležela na podlaze a třásla se, zimou i hrůzou. Ležela tam ještě dlouho po tom, co se za ním zavřely dveře, a v celém domě bylo úplné ticho. S roztrženou košilí, krví na stehnech i na obličeji, se usilovně modlila, aby už nikdy nevstala a té noci tam zemřela.
Její modlitby však vyslyšeny nebyly.


Škrtla sirkou a zapálila druhou svíčku.
"Ani jsem se nezeptala, jestli chceš světlo, nebo tmu," řekla a obrátila k němu zrak.
"Světlo," odpověděl a opřel se pohodlně o zeď. "Mám rád světlo."
Usmála se na něj. Trochu naučenou, povinnou vyzývavostí, trochu přece jen vlídně.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se.
"Danny," odpověděl.
"Danny," zopakovala. "To je jméno skoro jako pro malýho kluka," zamrkala na něj.
"A tobě říkají jak?"
"Anita."
"Anita. To je jméno pro krásnou ženu."
Vlastně ani nelhal, byla hezká. Nějakým způsobem mu připomínala Ellen, i když jí moc podobná nebyla: měla světlejší vlasy, byla vyšší, méně oplácaná, měla hrubší hlas a ve tváři jistou zralost, až lehkou vulgárnost.
Možná ty oči...tmavé a úzké.
"Lichotník a ještě ke všemu hezkej!" zasmála se upřímně. "Nemám já dneska štěstí?"
Podívala se mu zhluboka do očí a pomalým pohybem zatáhla za tkanice své šněrovačky.
Polkl.
Ne, že by to na mě nepůsobilo,přiznal si v duchu. K sakru!
Očima sledoval pomalu se rozevírající šněrování na Anitině hrudi.
"Štěstí máš, Anito," řekl rychle, aby jí nedovolil pohyb dokončit. "Ale jinak, než myslíš."
"Co tím chceš říct?" zarazila se a tázavě zvedla obočí. "Chceš snad...něco speciálního?"
"Dalo by se to tak říct," uznal a sáhl do kapsy, aby vytáhl balíček bankovek.
Znejistěla. "Už jsi přece platil dole," řekla.
"Já vím. A tohle ti dám navíc do ruky, jen pro tebe. A nemusíš dělat vůbec nic, Anito. Chci totiž něco velmi speciálního - informace."
"Informace...nerozumím..." přiznala a nedokázala skrýt vyplašený výraz v očích.
"Nemusíš se bát," uklidňoval ji a vstal z postele.
Neucouvla, i když nejspíš trochu chtěla. "Nebojím se."
"Zajímá mě jistý muž a jeho banda. Není to tak dávno, co byli v tomhle městě a možná tu bývají i častěji. Musím je najít," promluvil velmi upřímně.
Trvalo to okamžik, než si v jejích očích přečetl, že tentokrát možná zamířil správně. Ani nedýchal, jak nechtěl vyplašit jediné její slovo, jedinou její myšlenku.
"Ten muž se jmenuje John Flash," pokračoval skoro šeptem a přistoupil k ní blíž.
Hleděla mu do očí. "Toho muže nenávidíš? Nebo některého z té jeho bandy?" odpověděla také šeptem. "Proto je hledáš? Jsi policajt?"
"Ne, rozhodně nejsem policajt," pousmál se. "Nehledám je, abych je udal, ani abych někoho z nich zabil. Hledám je, abych je požádal o spolupráci."
Hleděla na něj mlčky, dlouze a pronikavě. Téměř nežensky, jako by chladně odhadovala jeho úmysly.
"Asi ti věřím, Danny. Nevím proč, ale věřím ti," řekla po nekonečně dlouhé chvíli.
"A co to znamená?"
"Johna Flashe neznám. Ale jeden muž z jeho bandy mě...občas mě navštěvuje. Je ke mně...dost štědrej."
Danny se nadechl k otázce na jeho jméno, ale zase jen naprázdno vydechl. Poslušně mlčel, protože tušil, že tak se toho nejvíc dozví.
"Flashe a jeho muže hledá přece tolik lidí. Nikdo ještě nevypátral to jeho hnízdo," pokračovala s pohledem na rozzářenou svíčku. "Každýho napadne, že je to jistý tajemství."
Přikývl, ale opět mlčel.
"Přiznávám, že když tu je, moc toho nenamluvíme," objevil se jí v koutku úst drobný dvojsmyslný úsměv. "Ale možná z toho dám dohromady informace, který ti pomůžou, Danny s klučičím úsměvem," podívala se konečně znovu na něj.
Natáhl ruku s penězi k ní.
Sevřela jeho zápěstí, vedla mu ruku až ke svému pootevřenému výstřihu a Danny tam poslušně peníze zastrčil. Ani potom ho však nepustila a oběma rukama si měkce přitiskla jeho dlaň na poodhalené ňadro.
"Nemusíš to dělat," zopakoval. "Chci jen tvoje informace. O tom ostatním budu mlčet. Nemusíš."
"Já vím," usmála se na něj tak, až mu vyschlo v hrdle. "Ale já chci. Ani nevím proč, Danny, na to se mě neptej. Možná proto, že seš vážně tak pěknej. Možná je mi dneska smutno a ty seš milej. Nevím," vjela mu oběma rukama do hustých krátkých vlasů.
"Anito..." vydechl ve velmi chabé obraně.
"Informace chvíli počkají," přitiskla se k němu.
Přestal se bránit.
Proč? Nevěděl. Snad proto, že mu taky bylo smutno a ona byla milá, snad proto, že měla tak hebké ruce, když mu svékala košili z ramen, snad proto, že se její oči podobaly Elleniným.
Každopádně o důvodech neuvažoval.


"Neměli bychom si jít už lehnout, Jime?" řekl Jason s unaveným úsměvem, ale byla to jen taková řečnická otázka. Bylo velmi pravděpodobné, že nad tím stolem přeplněným papíry a fotografiemi, zahaleni těžkým doutníkovým dýmem, budou sedět do svítání.
"Podívej na to," řekl Jim, aniž na něj nějak reagoval. "Fotografie z jejích pěti let. Deseti. Z jejích šestnácti. A to je nejspíš jen část, protože spousta jich jistě uhořela v tom domě. Kdo dneska dává tolik fotografovat svoje dítě? Naprosto věřím všem výpovědím, že ji Sinclaire hluboce miloval, dokonce si myslím, že na ní nezdravě visel."
Položil poslední fotografii zpět na stůl a na Jasona z ní hleděla černobílá tvář desetileté Ellen Sinclairové.
"A ona asi na něm," řekl a vzal si fotografii do ruky. "Musel to být pro ni šok, když ho zavraždili."
"To zajisté," souhlasil Jim. "Její matka byla prý nějaká prostitutka, snad se jmenovala Evelyn, ale není to nijak potvrzená informace. Brzy zemřela, pravděpodobně na nějakou veselou nemoc."
"Štěstí, že se něco podobného nestalo Sinclairovi," podotkl Jason.
"Štěstí," souhlasil pobaveně Jim.
"Na dceru prostitutky tedy rozhodně nevypadá," zahleděl se Jason na fotografii, na jejíž zadní straně byla tužkou nakreslena oblá šestnáctka. "Spíš jako nějaká šlechtična."
"Fotografie Anne Retlowové neexistuje vůbec," nahmatal Jim další hustě popsaný papír. "Ale vesměs jí všichni popisují jako neposlušnou, drzou a vzdorovitou holku."
"Ale taky dobrosrdečnou, ochranitelskou, která neměla jednoduchý život," pokračoval Jason. "Jedna spala v hedvábí, druhá neměla ani na boty. Co ty dvě, probůh, měly společného??"
"Já osobně se domnívám, že neměly společného vůbec nic," řekl Jim. "Že začaly mít něco společného tu noc, co shořel Dům splněných přání. A jejich osudy protnul Wesley Shane a pravděpodobně i Daniel Larabi. Ale to je jen moje hypotéza, nikoliv věc podložená důkazy."
"Ale co ta věc s Matthewem a Elijahem? Nebo tomu jejich Countdownu nevěříš?" zajímalo Jasona.
"Ale ovšem, že ano. Ale to přece nestačí. Každopádně s podobným případem jsem se ještě nepotkal, troufám si říct."
"A v nitru tě to nesmírně baví," zazubil se přátelsky Jason a Jim mu odpověděl podobným tichým úsměvem.
"Je to už tři dny, co vyjeli. Až budou v Countdownu, pošlou nám zprávu, jak se to vyvíjí dál. Se stopařem, jako je Ian, by byla velká smůla, kdyby nechytili jejich stopu."
Jimovu větu ukončilo překvapivé zaklepání na dveře policejní stanice. Oba muži se po sobě překvapeně podívali, protože bylo už několik hodin po půlnoci.
"Vstupte," řekl Jim hlasitě.
Dveře se otevřely a v nich stála mladá žena. Vážnýma očima si prohlédla oba muže, kteří povstali, když vešla, ačkoliv neskrývali překvapení.
Nevzpomínám si, kdy naposledy vstal nějaký muž, když jsem vešla do místnosti, pomyslela si. Asi bych to měla považovat za dobrý znamení.
"Dobrý večer," řekla.
"Dobrý večer, madam," odpověděl Jim. "Můžeme vám nějak pomoci?"
"Hledám Jima Morgana," řekla. "Vím, že jste to vy."
Postoupila do světla a oba tak viděli lépe její velmi hezkou, kulatou tvář, světlé vlasy rámující obličej, spletené pod čepcem a tmavé, ne zrovna padnoucí oblečení.
"Jsem to já," přikývl. "A kdo jste vy?"
"Jsem Candice Westová," zavřela za sebou tiše dveře. "Pracovala jsem mnoho let v Domě splněných přání."
Jim si musel přiznat, že ho překvapila, neboť by jí přiřadil různá zaměstnání, ale tohle ne.
"Posaďte se, slečno Westová," nabídl jí Jason židli.
Usmála se na něj a měla krásný, něžný úsměv.
"Děkuju. Říkejte mi Candice, prosím," usadila se.
"A co děláte teď, Candice?" zeptal se Jim.
"Teď?" pousmála se hořce. "Teď jsem odkázaná na dobrotu, která stále ještě mezi lidma je. K mýmu překvapení," přiznala suše. "Ale o tom jsem nechtěla mluvit."
"Otázka samozřejmě zní, o čem jste s námi chtěla mluvit, Candice," řekl Jim.
"A také, kdybych chtěl být poněkud troufalý, proč jste přišla v tuhle hodinu," doplnil ho Jason s úsměvem.
"Na to vám klidně odpovím, pane," podívala se na něj klidně. "Nějakou dobu jsem váhala, jestli mám přijít. Dneska jsem viděla, že tu zůstáváte dlouho, tak jsem se odhodlala. Nechtěla jsem, aby někdo zatím viděl, že s váma mluvím."
To oba předpokládali, ale nic k tomu neřekli.
"Chtěla jsem hlavně mluvit o Anne Retlowový. Měla jsem ji v Domě tak trochu na starosti, sdílely jsme jeden pokoj."
"Pak jste ji tedy dobře znala."
"To bych zrovna neřekla. Ona skoro vůbec nemluvila. Byla takový malý vyplašený ptáče, pořád mlčela, chvílema měla ty svoje modrý oči plný takovýho zoufalství, až se mi svíralo srdce..." hlesla s upřímným smutkem. "A někdy v nich měla takovou úplnou prázdnotu, jako by jí bylo všecko jedno."
"Kdy přišla?" zeptal se Jim.
"Necelý dva tejdny před požárem. Byla celá potlučená, i na obličeji. Přivedla ji Hannah v noci."
"Hannah Curwingenová?"
"Ano. Ona to měla celý na starosti."
"Candice," oslovil ji Jim. "Rád bych, abyste mi potvrdila jednu mou domněnku: myslíte, že byla Anne Retlowová v Domě z donucení?"
Candice pokrčila rameny. "Víte, ona to nikdy nahlas neřekla. V Domě to vůbec nebylo zvykem, všechny jsme tam byly dobrovolně a vlastně rády, ostatní možnosti pro nás byly o hodně horší...a pan Sinclaire byl hodnej šéf. Ale já si myslím, že to tak bylo. Že jí tam někdo donutil jít...prodal...co já vím."
"Například její tatíček," ušklíbl se Jason. "Tomu bych se nedivil."
Opět pokrčila rameny. "Chtěla jsem říct, že Hannah o tom bude určitě vědět víc. A nejen o tom. Hannah ví spoustu věcí, pane Morgane. Léta tomu tam velela, pan Sinclaire jí věřil a ona si tam dělala, co chtěla."
"Před požárem ale v Domě už nepracovala," poznamenal Jason, který si dobře pamatoval její výpověď. "Říkala, že odešla."
"Odešla??" zasmála se Candice posměšně. "To určitě. Slečna Sinclairová ji vyhodila a na její místo dosadila Beryl. Mohla se z toho zbláznit!"
"Asi ji to hodně vzalo," pokýval hlavou Jim, zatímco Jason hbitě zapisoval, co právě slyšel.
"To je slabý slovo," prohlásila Candice. "Ta vyváděla tak, že si o tom ještě druhej den povídal celej Dům! Vypadalo to, jako by jí úplně přeskočilo, všem vyhrožovala, že budou litovat a že nám ještě ukáže…"
Jasonova tužka svištěla po papíře. "Takže to slyšelo víc lidí."
"Jistě. Skoro všechny holky."
"A ta Beryl…myslíte, že bychom si s ní taky mohly promluvit?" otázal se Jim Morgan.
"No…" zrozpačitěla Candice. "Víte, ona při požáru utrpěla zranění, nevím, jestli s vámi bude chtít mluvit…ale můžu to zkusit."
"Děkujeme," řekl Jim měkce.
"Neděkujte mi, detektive. Já chci, aby to všechno dopadlo dobře, pokud se to tak ještě dá vůbec říct. Spravedlivě. Aby po tý hrůze ještě třeba znova netrpěli nevinný."
"Nevinnými myslíte Anne Retlowovou?" usmál se Jason.
"Taky."
"A na druhou stranu - ti vinní by trpět měli?" pohlédl na ní pátravě Jim.
"Víte, pane Morgane, to je spíš na Bohu," řekla. "Ale na druhou stranu, proč by jinak Bůh stvořil detektivy a soudy, kdyby nechtěl, aby zlo bylo trestáno už tady na zemi?" usmála se.


Richard Dreyfuss-Stuyvessant otevřel oči. Poslední dobou spal špatně a jinak tomu nebylo také dnešní noc. Tiše vstal a otevřel okno, aby zředil dusný hustý vzduch panující v pokoji.
Byla tma, ale ve své prostorné ložnici se dokázal orientovat i se zavřenýma očima, takže mu to vůbec nevadilo.
Chvíli jen dýchal čerstvý vzduch a odhadoval, kolik hodin může zbývat do svítání.
Mnoho to nebude, obloha už pomalu světlá. Za chvíli bych si mohl založit deník a psát si do něj svá pozorování noční oblohy, pomyslel si a lehce ironicky se pousmál.
Nakonec se přece jen rozhodl rozsvítit, škrtl sirkou a lampa ozářila celý pokoj, jen v koutech zůstal stín. Chtěl se usadit do sametového křesla a číst si, jako obvykle, když mu něco bránilo klidně spát, uklidnil se tím a většinou ještě alespoň na chvíli uspal.
Sáhl po knize, kterou měl právě rozečtenou, ale dlaň mu zůstala ležet na kožené vazbě. Vedle knihy totiž bylo několik vydání New York Times z různých dnů a on na okamžik zaváhal, než po nich sáhl.
Věděl, že jestli je rozevře, rozhodně nebude spát.
Povzdychl si, uchopil noviny a měkce se posadil do svého křesla. Znovu si všechna vydání prohlížel, ačkoliv přesně věděl, co v nich je a ačkoliv tušil, že to je důvod jeho nevyrovnaného spánku.
Harry Sinclaire byl jeho dlouholetým obchodním partnerem, později dobrým přítelem. I když o tom nikdy nemluvili, Richard sám pro sebe ho nazýval přítelem nejlepším, přestože se navzdory vzdálenosti nevídali často a přestože byl Harry téměř o dvacet pět let starší.
Naposledy se viděli před dvěma lety. A vypadal přesně takhle, dotkl se fotografie otištěné v novinách. Jeho násilná smrt ho uvrhla do upřímného smutku a spravedlivého rozhořčení, ve kterém ani chvíli nepomyslel na jeho dceru.
Pak si to ale uvědomil.
Ellen Sinclairovou naposledy viděl, když jí bylo asi dvanáct let, ani to nebylo dlouhé setkání, ani mu nijak zvlášť neutkvěla v paměti, ale uvědomil si, co teď musí cítit. Jak teď musí být sama.
A Richard Dreyfuss-Stuyvessant samotu nenáviděl, protože si jí kdysi sám užil dost.
Odložil jedny noviny, aby vzal do ruky druhé, s rozsáhlým článkem o hořícím domě a záhadném zmizení - či snad únosu - Ellen Sinclairové.
Jakoby neštěstí nemělo nikdy dost, pomyslel si zase a ucítil v ústech hořkost, slabý odvar toho, co cítil, když si to četl poprvé. Jakoby muselo zkoušet pořád ty samé lidi.
Ani Ellenina fotografie nechyběla v novinách a už se pramálo podobala té dvanáctileté dívce, kterou si matně pamatoval. To ale nebylo důležité tak, jako posmrtná služba příteli, který mu bude navždy scházet. Vždyť Harryho by nic nepotěšilo víc, než kdyby bylo o jeho dceru postaráno, kdyby nestrádala, nežila ve strachu, Richard to věděl, protože Harry svou dceru miloval.
Richard noviny odložil a znovu se zadíval na oblohu, která zesvětlala zase o něco víc.
Věděl, co je tím důvodem, který ho téměř každou noc zvedá z postele. Richard byl velmi bohatý muž, o tom nebylo pochyb. Stejně tak nebylo pochyb, že peníze skýtají moc a čím víc je peněz, tím je větší moc.
Většinou mohl mít cokoliv, kdyby o to stál.
Ale teď to nešlo.
Už jsme dva, kteří vypsali odměnu za dopadení jejích únosců nebo za její nalezení. Já a její jakýsi nevlastní strýc. Ani jsem nevěděl, že měl Harry bratra. A pomohlo to něčemu? Mohu alespoň lépe spát??
Sáhl po odložené knize a zhluboka si povzdechl.
Ne. Zatím ne.


Bylo ticho.
Tak tichá noc. Wesley skoro s požitkem opřel hlavu o dřevěný trám, který sloužil k přivazování koní. Teď tam žádný kůň nebyl. Ani člověk široko daleko.
Byl tam sám a v tu chvíli mu to dělalo nesmírně dobře. Poslušně čekal na Dannyho, který už by se měl každou chvíli vrátit a jeho mlčenlivá, nehybná tmavá postava lehce splynula s dnešní tichou nocí.
Dneska je krásně, pomyslel si a zhluboka se nadechl nočního vzduchu. Hvězdy ještě svítily jasně, posledních pár chvil, než se začne noc přechylovat k pomalému svítání a ony začnou ztrácet svůj lesk. Teď ještě zářily jasně a nekompromisně.
Sundal si klobouk, aby se mu dobře opírala zakloněná hlava a díval se na hlubokou oblohu, mrkající stříbrné a zlaté body a nemyslel vůbec na nic.
Byl v tu chvíli podivně spokojený.
Nedaleké kroky ho donutily zpozornět, předpokládal, že to je Danny, ale cizí postava po chvíli zmizela za rohem a stejně tak utichly její kročeje.
Kde je ten Danny? Dneska mu to nějak trvá…
Už čtvrtou noc, kterou trávili v Red Lodge, mnoho nenaspali. Nijak mu to nevadilo, doháněl to ve dne a pak, na přílišném spánku nikdy netrval.
Posadil se na zemi pohodlněji a znovu se opřel o trám. Cosi ho zatlačilo v kapse, věděl moc dobře, co to je, ale přesto neodolal nutkání vytáhnout to ven.
Od jisté doby neměl chuť, nosit to na krku.
Byla spíš tma, přesto se lesklý stříbrný blesk v tepaném kroužku zaleskl a jakékoliv zbytky světla přilákal na svůj povrch.
Je nádherný, uznal Wesley v duchu. Je na něm něco zvláštního. Skoro chápu, proč některý lidi věřili, že dával Flashovi nadpřirozenou moc.
Najednou si vzpomněl na Anne. Jakoby mu drobné záblesky šperku připomněly zlostné energické blesky jejích neuvěřitelně modrých očí.
Žádná nemá takové oči, pokračoval ve volném proudu myšlenek. Nikdy jsem asi nepotkal žádnou, která by se jí aspoň trochu podobala. Je to asi dobře, protože druhou takovou bych potkat nechtěl, usmál se pro sebe a naposledy se podíval na šperk, než ho schoval zpět do kapsy.
Je to zvláštní. Je to hrozně zvláštní, ale tahle věc k ní nějakým způsobem prostě patří.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tcica Tcica | E-mail | 17. ledna 2011 v 9:44 | Reagovat

Super! Celej víkend jsem v tom ležela, hrozně semi líbí tvůj styl psaní. Kdy přibude další dílek?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama