19. kapitola - Bloudění 1. část

3. ledna 2010 v 14:48 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *


Ian McKennick zvedl ruku a prudce zatáhl za otěže. Zbylí koně jedoucí v jeho stopách ho následovali.
"Něco asi máme, pánové," prohlásil a přehoupl se přes sedlo. Mathew Donnovan ho ale předběhl a jako první se sklonil nad hromádkou větví, zpod které cosi prosvítalo.
"Co je to?" seskočil Elijah také ze sedla.
"Panebože," vydechl Matthew, kvapným pohybem odstranil větve a vytáhl ven tmavě modré šaty.
"Ženský šaty," pokýval hlavou Dean. "Paráda."
"Paráda," zopakoval Ian bezmyšlenkovitě a poklekl vedle nich. "Bylo tu ohniště a je tu vážně spousta stop."
"Jo," souhlasil Dean. "Nezdá se, že by je nějak zvlášť zahlazovali."
Matthew zvedl šaty do výše a s vytřeštěnýma očima zíral na obrovské tmavé skvrny, kterými byla pokrytá jejich přední část.
"A sakra," všiml si toho Dean. "To vypadá jako krev."
"Pěkná spousta krve," upřesnil Ian a taky se napřímil.
Matthew cítil, jak se mu proti jeho vůli roztřásly ruce. "To jsou šaty Anne...Anne Retlowové..." vydechl.
"Seš si jistej?" zamračil se Ian. "Ty si fakt pamatuješ, jaký měla šaty? Že bys byl tak dobrej detektiv?"
"Měla je na sobě v Countdownu," pokračoval Matthew. "Vím to."
"Nebo dokonalý gentleman. Ten si při setkání s dámou všímá detailů," zavtipkoval Dean, ale jeho vtip zůstal nedoceněn.
"Žádnej průstřel, žádná rána," prohlížel šaty Ian. "Možná to není její krev."
"Možná jen někoho zabila," pokračoval Dean.
"Sklapni, Deane!" nevydržel to Matthew.
"Prohledáme okolí!" prohlásil Elijah rozhodně. Jeho velké oči v pobledlé tváři se setkaly s Mattovýma.
"Už tu dávno nejsou," namítl Dean.
"To vím taky!" odsekl Matthew a prudce sbalil šaty do zmuchlané hromádky.
"Co blbneš?" nechápal Dean jeho nervozitu.
"Ale můžeme najít ještě něco zajímavýho," usoudil Ian. "Já bych to tu prohledal. Dál nás povedou stopy a ty nám už v tuhle chvíli neutečou."
"Souhlasím," řekl Elijah rychle a očima hledal, kam přivázat koně.
Matthew nacpal šaty do své sedlové brašny a vyrazil za ním.


* * * * *


Slunce vykouklo mezi větvemi, prodralo se mezi větvemi a zasvítilo do očí dívce s dvěma dlouhými černými copy, až si zamračeně musela zaclonit oči. Pohupovala se v sedle podle kroku koně, který v tomto terénu nemohl jet rychleji.
"Podle mě jsme se ztratili, jenom pánové na to ještě nepřišli!" prohlásila Anne rozhořčeně s pohledem vpřed, který jí na chvíli úplně zaclonila bílá sluneční záře.
"Tím jsem si naprosto jistá," souhlasila s ní Ellen, která jela jen malý kousek za ní.
"Ale my na tom nic nezměníme, protože budeme bloudit v divočině do tý doby, než to dojde i Wesleymu!" řekla Anne a vyhrnula si rukávy příliš velké košile, jak jí slunce začalo hřát na ruce.
Ellen se vědoucně pousmála. "Ano, bohužel. Ale mohly bychom alespoň zastavit, už bolí mě nohy z toho hloupého sezení!" neopomněla připomenout a odhodila si na záda nedbale upletený, krátký cop.
"Mám pocit, že tebe něco bolí každou chvíli, El," popíchla ji Anne.
"Sedím v sedle," zdůraznila Ellen. "Jen nenormálního člověka nic nebolí!"
Anne se usmála a musela v duchu uznat, že jí Ellenina prohlášení vždycky zlepší náladu. Ona sama - nebýt všech těch neuvěřitelných okolností - si každou chvíli v divoké přírodě užívala. Ta svoboda s nádechem nebezpečí měla opojnou příchuť, ve které cítila i cosi známého, i když to nedávalo smysl.
Ellen se na druhou stranu ocitla na své hranici snesitelnosti. Z ničeho kolem sebe rozhodně nebyla nadšená, ale dalo by se říct, že si zvykla víc, než by čekala.
Čtveřice vyjela z Red Lodge před víc než týdnem a celou tu dobu se proplétali mezi montanskými skalami, lesy a jezery, kličkovali po stezkách a usínali kolem ohniště, pod stínem ze spaní frkajících koní.
"Co se tomu vlastně divím," reptala dál Ellen, kterou zřejmě už bolest strnulého těla opravdu nebavila. "Jedeme po nějaké cestě, jejíž směr určila nějaká prostitutka, takže spolehlivost je velmi nízká!"
"No, byl to tvůj nápad!"
"Jistě, já vím."
Danny, jedoucí úplně vpředu si sundal klobouk a nechal ho viset na zádech za koženou šňůru.
"Neztratili jsme se," ujišťoval právě Wesleyho.
"Jo, já vím, že ne," souhlasil Wesley s úšklebkem. "Ale cíl cesty je
jaksi v nedohlednu. V neznámým nedohlednu. Takhle tady taky můžeme bloudit pěkně dlouho!"
"Nebuď takovej pesimista!" vybízel ho Danny.
"Já nejsem! Já jsem jenom zvědavej, jak dlouho tobě vydrží ten optimismus!" zašklebil se znovu Wesley a mlaskl na koně, aby trochu přidal do kroku.
"Moc nepřidávej, nebo ztratíme zadní voj," upozornil ho Danny.
"Zadní voj snad umí taky pobídnout koně," řekl. "Hej, Annie, hejbněte trochu zadkem, jo??" zavolal směrem dozadu.
"My?? Snad koně, ne?" křikla zpátky, ale koně pobídla. Ellen to ani dělat nemusela, její kůň byl zvyklý povely nevyžadovat a jednat podle koní ostatních.
Opřel se do nich vítr, který byl dnes velmi silný a hlasitě ohýbal koruny vysokých stromů. Ellen z toho větru bolela hlava, ale raději se o tom nevyjadřovala nahlas.
Ta bláznivá holka by si ze mě akorát dělala legraci. To by jí šlo!
"Jistě, ona má odpověď na všechno!" zamumlal si Wesley, než se mu Anne objevila za zády a pokusila se nacpat na stezku vedle jeho vlastního koně.
"Porada skončena?" věnovala mu ironický úsměv. "Pánové už vědí, kudy jít?"
"Pánové si poradí i bez tvejch připomínek," zamračil se na ni.
Ellen na ně zezadu cosi zavolala, ale vítr jí natolik rval slova od úst, že se k nim nedonesl ani zvuk jejího hlasu.
Přejeli přes planinu a když se opět ocitli mezi stromy, vítr kolem nich zeslábl. Danny na ně mával, aby zastavili a oni tak učinili vcelku rádi, protože chvilku odpočinku přivítali a navíc měli hlad.
"Přivaž, prosím, koně," kývl Danny na právě toporně slézající Ellen. "Já rozdělám oheň."
"Nejspíš budou zase fazole, tak se na to radši duševně připrav, El," nezapomněla připomenout Anne.
"Nechceš mi poradit, jak se na takovou věc dá duševně připravit??" zeptala se jí Ellen ledově, zatímco obtočila provazem vhodný strom.
"Nejspíš soustavným úsměvem," napadlo Dannyho. "Budeš se pořád usmívat, až se na ty fazole začneš doopravdy těšit."
"Jsou rozhodně jiné věci, na které se těším!" odsekla Ellen. "A fazole se na ten seznam nedostanou."
"Pokaždý vypadá, jako by se chystala napsat báseň na téma "nenávidím fazole"," zakroutila Anne hlavou, zatímco vyndavala konzervy z jedné ze sedlových brašen.
Wesley se zasmál. "Možná jí jednou doopravdy složí."
"Já bych se nedivila," prohlásila Anne a vzala do ruky Wesleyho nůž, aby konzervy otevřela.
Po obědě dělal každý z nich to, na co si postupem jejich společného putování zvykl.
Ellen se opřela o něco alespoň trochu pohodlného a spala. Danny měl v ruce kus aspoň trochu čistého hadru a pečlivě jím přejížděl po koňské srsti a při tom občas zvedl hnědé oči a pozoroval Ellen. Wesley se usadil na nějaké pohodlné místo, kolem nohou si rozložil veškerý arzenál zbraní, který v tuto chvíli vlastnili a se soustředěnou pečlivostí je čistil. A Anne si ve vší tichosti vzala do ruky jeden z revolverů, který zrovna nepodléhal Wesleyho očistě, vyprázdnila jeho zásobník, stoupla si stranou a opakovala sérii stále stejných pohybů: pevný postoj, zamířit, natáhnout kohoutek, stisknout spoušť až se ozvalo duté cvaknutí.
Pak najít jiný cíl, přimhouřit oči a znovu.
A znovu.
Tohle primitivní cvičení, které si vymyslela, jí dovolovalo mít absolutně prázdnou mysl, nic, jen ty pomíjivé "cíle" před sebou. A to bylo pro Anne Retlowovou nesmírně příjemné.
Není ani potřeba dodávat, že Wesley při své péči o střeleckou výbavu více sledoval Anne, než zbraně. Dnes už mu její vážný soustředěný pohled nedovolil mlčet.
Nejdříve se ohlédl a když zjistil, že Ellen tvrdě spí a Danny je docela daleko, řekl ledabyle: "Proč to pořád děláš? Každej den?"
Zamrkala, jak se přinutila soustředit se na něj. "Co…? No…jen tak. Zabíjím čas…cvičím se…"
"Cvičíš?" pousmál se, ale neznělo to zle.
"Jo."
"No, jestli tě to tak přitahuje, proč si nezkusíš vystřelit doopravdy?" navrhl lhostejným tónem. "Kdybys chtěla, mohl bych ti to ukázat."
Nedokázala se ubránit tomu, aby udiveně nepootevřela ústa.
"Jsme přece na indiánským území, nemůžem tu jen tak střílet," namítla.
"Jasně, že ne!" obrátil oči v sloup. "Taky jsem nemyslel teď, ale potom."
Spustila ruku s revolverem k tělu. "Po čem?" zeptala se tak vážně, až se zarazil. V té otázce bylo mnohem víc, než by si on přál slyšet. Vyhovovalo mu nemyslet na nic, než na blízkou budoucnost a teď mu nebylo příjemné, že mu připomíná nemilé souvislosti.
Kdo ví, co bude za týden…kdo ví, jak tahle šílená mise dopadne.
Kde kdo z nás bude.
Potom.
Měl jsem vždycky nejistou budoucnost, tak co. Jak to ale musí vnímat někdo, komu se život převrátil vzhůru nohama??
Jako vždy, když si nedovedl poradit s nečekaným zásahem, naštval se.
"Víš co, zapomeň na to!" odsekl a s vervou se vrátil k čištění. Cítil, že jej stále pozoruje, ale pak se od něj otočila a mlčky pokračovala ve svém cvičení.
Odpoledne vyrazili dál a moc nemluvili. Vítr zesílil, obloha se zatáhla a vzduch zhoustl, rozespalé Ellen byla zima a Danny si začal dělat starosti o dnešní nocleh. Celé procesí na koních se ponořilo do melancholie podobné zamračené obloze, jako by na ně dolehla skutečná váha jejich riskantní cesty.
Za necelé dvě hodiny však byli nuceni znovu zastavit, protože nedaleko zuřila jedna z nepříliš častých zdejších bouří, spustil se déšť a vítr zběsile ohýbal zoufale naříkající kmeny stromů.
"Okamžitě slézám dolů, než mě ten kůň shodí a udupe!!" vydechla zoufale znějící Ellen, ale zároveň naprosto jistě věděla, že se ze sedla nedostane dřív, dokud ten kůň nepřestane poplašeně stepovat.
"Trošku mu ty otěže povol, El, nebo tě vážně shodí!" křikl na ni Danny starostlivě.
"To mi říkáš jen tak???" vyděsila se Ellen a pokusila se strachem ztuhlé ruce uvolnit.
Anne, která také nechtěla být svědkem katastrofálního Ellenina pádu, přehodila nohu přes koňský krk a seskočila na zem. Otěže svého koně jen ledabyle omotala okolo nejbližší větve a přiskočila k Elleninu koni. Pevnou rukou chytila otěže pod koňskou čelistí a druhou ruku položila zvířeti na krk.
"Dělej!" houkla na Ellen, ale ta se dvakrát pobízet nenechala. Pustila otěže, chytila se hrušky sedla a už byla dole.
"Děkuji," řekla docela vděčně, ale její hlas téměř zanikl v hučení větru a vrzavém sténání ohýbaných kmenů.
Anne na ni jen kývla a už sledovala svého koně, jak se prudkým pohozením hlavou osvobodil z větve a poklusával směrem pryč.
"Do háje!" vrazila otěže do Elleniny dlaně a rozběhla se za ním. "Můj kůň! Wesi!!" křikla, ale příliš pozdě. Wesley po něm sice hmátl, ale kůň byl rychlejší, proklusal kolem něj a pokračoval rozrušeně dál.
"Ale no tak, kamaráde, stůj pěkně!" zavolal Wesley a vyběhl za ním.
Anne ho následovala a paží si odstraňovala větvičky, aby jí nešlehaly do očí.
"Wesley, zkusíme mu nadběhnout!" zvolala, ale poryv prudkého větru jí vzal slova z úst, takže Wesley se ani neotočil.
Najednou uslyšela ohlušující zapraskání, byl to tak ošklivý a děsivý zvuk, že ji přimrazil na místě. Zvedla hlavu a pohledem zamlženým z větru viděla jen ohromný tmavý stín.
"WESLEY!!!" zaječela z plných plic a rozeběhla se. Ne, spíš letěla, přes pařez, přes ležící větev…
Nespouštěl oči z koně, proto se k ní otočil na poslední chvíli. Ve stejném okamžiku mu narazila do hrudi celou svou váhou a rychlostí, kterou nabrala. Ztratil dech a nekontrolovaně odletěl vzad, dopadl a ošklivě se praštil.
Jen matně pocítil, že Anne dopadla někam vedle něj. Spíš slyšela, jak před sebou padající strom tlačí ohromné množství svištícího vzduchu, než že by ho ještě stihla zahlédnout.
Stulila se do nerovného klubíčka a zakryla si hlavu pažemi. Dlouhé listnaté větve jí bolestivě, ale vcelku neškodně švihly přes tělo a strom s posledním ostrým zapraskáním spočinul na zemi.
Teď, teprve teď se přerývaně nadechla.
Připadalo jí, že nastalo ticho. Neslyšela nic. Nemohla se pohnout.
"WESLEY!!!WESLEY!!!" řval Danny tak hlasitě, že překřičel i poryvy větru. Spolu s ním křičela cosi i Ellen, ale nebylo tomu rozumět.
Za okamžik zvedaly křečovitě stulené dívčí tělo dvoje ruce: Wesleyho, který byl tak šokovaný, že se dokázal pohnout až za pár dlouhých vteřin, a Dannyho, který ve zběsilém běhu přeskočil kmen a prodral se zelenými větvemi.
"Annie, jsi v pořádku, co se stalo, řekni něco slyšíš???" mluvili na ni o překot oba naráz.
Zvedla hlavu a při pohledu na velikost právě spadlého stromu a tloušťku jeho kmenu zbledla jako stěna. Jako by jí teprve teď začal fungovat mozek, teprve teď pochopila, že jí od možné smrti dělil jen vlásek.
Ellen, která k nim právě dorazila, vypadala bledá úplně stejně.
"Tak je ti něco??" obořil se na ni znovu Wesley a přitom jí prohmatával paže a žebra, aniž si to sám uvědomoval. Jen záporně zakroutila hlavou, protože nebyla schopná vyprodukovat jediné slovo.
"Chytím toho koně," pronesl Danny a samotnému se mu rozklepaly ruce z toho, co se mohlo stát.
Jen málo chybělo, pomyslel si a otřásl se. Na chvíli jsem si myslel, že je Wesley mrtvej…Ten chvilkový pocit byl tak strašlivý, že by se sám nejradši skácel do úlevné mdloby. Wesley ale neutrpěl ani škrábnutí a kromě stále ještě nevěřícně vytřeštěných očí vypadal docela v pořádku.
"Vezmi holky do tábora," pokračoval Danny, vydal se za koněm, který vlastně postával nedaleko a snažil se zbavit pocitu, že sotva stojí na nohou.
Wesley opřel Anne o kmen stromu a donutil jí spolknout dva doušky whisky, která jí sice vůbec nechutnala, nicméně jí vrátila barvu do tváří a zklidnila dech.
"Už je to dobrý," řekla Anne chraptivě a rukou odstrčila další nabízený alkohol. "Nic se nestalo."
Spíše náhodou při tom vzhlédla a narazila na Wesleyho pohled. Díval se na ni s tak upřímným, téměř dětským výrazem, směsí nevěřícnosti, vděku i zlosti zároveň, skoro jako by se chtěl rozplakat…ale jen na chvíli. Danny se vracel s Anniným koněm a všechno to zmizelo.
"No vida, mám ho," řekl Danny a usmál se. "Vítr ustává, aspoň myslím. Bude to dobrý," pokračoval a díval se na ně, jak tam vedle sebe sedí na zemi.
Měl chuť obejmnout Wesleyho úlevou. Měl vlastně chuť obejmout ho i s Anne. Vlastně je chtěl obejmout všechny tři.




* * * * *


"Dále," řekl Henry Jacobs, aniž vzhlédl od papíru, které měl rozložené na stole.
Slyšel tiše cvaknout dveře a cinkot porcelánového nádobí.
"Váš čaj, pane," řekl dívčí hlas.
"Děkuji, Patsy," poznal Henry služebnou po hlase a teprve teď vzhlédl s úsměvem. Dívka položila tác s konvičkou a hrnkem na okraj stolu a na mladíka sedícího za ním se ani nepodívala.
Henry odložil papír a zadíval se pečlivěji na její drobný obličejík, který odvracela.
"Mohu odejít pane, nebo pro vás mohu ještě něco udělat?" řekla automaticky a její hlas zněl prázdně.
"Počkej, Patsy," zarazil ji Henry a vstal. Viděl, jak sebou trhla, ale poslušně zůstala stát na místě.
"Ano, pane?" hlesla a pokusila se ještě víc odvrátit tvář. Došel až k ní. Na muže byl spíš menší, i když docela rozložitý, ale služebná mu přesto dosahovala sotva k lícním kostem. Opatrně, ale nesmlouvavě jí uchopil za bradu a donutil podívat se na něj.
Něco se mu nezdálo už od chvíle, kdy vešla, ale přesto se při pohledu na její obličej neubránil údivu. Na bledé kůži poseté rezavými pihami se přes její tvář táhla modrá podlitina a další, již skoro zahojená bleděžlutá zdobila její levé oko.
"Patsy!!" vydechl nevěřícně. "Kdo ti to udělal??"
"Pane," hlesla a hlas se jí zlomil v přicházejícím vzlyku. "Prosím vás, nechte mě odejít!"
Zpod okraje upnutého límečku vykukovaly další hnědožluté otisky vypadající jako prsty a Henry se jich zlehka dotkl dlaní. Patsy se otřásla a ucukla. Polkl a jeho vlastní hrdlo sevřela lítost a vztek. Kdo může tak zbaběle ubližovat bezbrannému děvčeti???
"Patsy, musíš mi říct, kdo to ublížil, něco s tím okamžitě udělám!" prohlásil rozhodně.
"Pane…" vzlykla. "Prosím vás, nechte mě odejít…"
"Neboj se," promluvil k ní měkce a stejně jemně ji uchopil za ramena. Obrátila k němu zelenohnědé oči přetékající horkými slzami a jakousi bezútěšnou bolestí. "Řekni mi, kdo to byl, bude potrestán, to ti slibuju! Promluvím s panem Martenem."
Vypadala, jako by se mu každou chvíli měla zhroutit do náruče.
"Ne, prosím, pane Henry…" vypravila ze sebe. Nakonec se mu nečekaně prudce vytrhla. Zmizela za dveřmi, které třískly o futra a rozhostilo se výmluvné ticho.
Bylo to něco, čemu Henry Jacobs vůbec nerozuměl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama