19. kapitola - Bloudění 2. část

3. ledna 2010 v 14:49 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *

Bylo nádherně, nebe jako vymetené, azurové, po včerejší větrné smršti ani památky. Odráželo se v hladké ploše jezera, blízko kterého zastavili a jen vyjímečně se v jeho hluboké modři objevil osamělý bílý obláček, nadýchaný jako cukrová vata.
Anne ale nevypadala, že by jí krásný den způsoboval kdovíjak dobrou náladu. Nevypadala ale ani, že by měla náladu špatnou. Prostě mlčela a dívala se kolem sebe, poddávajíc se houpavému rytmu koně. Sama nevěděla, jak se vlastně cítí a rozhodně o tom nehodlala polemizovat ani v duchu sama se sebou. Ten včerejší nečekaný zážitek jim všem vryl do tváře pečeť bledého strachu, který se lehce objevoval i přes veskrze příjemné počasí.
Sama se cítila klidná, až příliš klidná na to, co se stalo. Jako by si pořád neuvědomovala, jak málo stačilo…Prostě jsem ten strom zahlídla…nebo vycítila. Jen jsem běžela. Proč jsem to udělala? Jak to mám sakra vědět?? Copak jsem o tom mohla stihnout zapřemýšlet?? Copak to není úplně jedno???
Rozčilovaly ji Dannyho upřené pohledy, které na ni teď často vrhal. Velmi si přála, aby to nedělal. Měl by se raději chovat jako Wesley, který si dával velký pozor, aby o ní ani jednou nezavadil pohledem.
To Ellen naproti tomu bledla ještě teď, kdykoliv si vzpomněla na obraz padajícího kmene. A na ten zvuk. Hrůzostrašný, hlasitý, ostrý. Raději se snažila na to vůbec nemyslet, aby jí nechytala závrať i v koňském sedle.
Po obědě, kdy Ellen opět podřimovala, Danny se s láskyplnou péčí staral o koně, Anne téměř nedočkavě uchopila revolver a hluboce vydechla.
Zamířit, natáhnout, cvaknout. Zamířit, natáhnout, cvaknout.
Bylo to opravdu uklidňující. A příjemné. Trochu se usmála do sluníčka a opravdu se cítila mnohem líp.
Jen Wesley dnes neměl náladu čistit zbraně, jak mě ve zvyku. Nechtělo se mu vůbec nic.
Zvedl se na nohy protáhl se.
"Půjdu se kousek projít," řekl směrem k Dannymu a vkročil do stínu stromů. Přidal do kroku, rytmicky přeskakoval kořeny a vyběhl stoupající stezku až k malé skále na kterou vylezl. Když se posadil na ostře řezané kameny, měl odtud výhled na kus jezera a lesnatý kopec.
Zavřel oči a nadechl se voňavého vzduchu. Pak uslyšel, jak zvuky přírody narušuje pravidelný rytmus kroků a věděl přesně, kdo se objeví za chvíli za jeho zády.
Myslím, že nejsem rád. Ne, nejsem rád.
"Nechci tě rušit," řekl Danny omluvně a tiše se posadil na kámen vedle něho.
"Ale rušíš."
"Chci si s tebou jenom nerušeně promluvit," pokračoval Danny. "Tohle se mi jeví jako ideální místo."
"O čem?" zeptal se tedy Wesley nepříjemně.
"O přívěšku."
Povedlo se mu Wesleyho překvapit. "Cože? Proč o přívěšku?" nechápal.
"Už o tom přemýšlím několik dní," přiznal se Danny. "A ta včerejší záležitost mě v tom utvrdila."
Wesley se ušklíbl. "Pořád tomu nerozumím," oznámil.
"Já vím, mluvím v hádankách, promiň," řekl Danny. "Máš ho?"
"Jistě, že mám!" sáhl Wesley do kapsy, odkud vytáhl v šátku zabalený stříbrný přívěšek. Vytahoval ho na světlo opatrně, tak jako vždycky a nechal ho chvíli lesknout se na slunci.
"Tak co je s ním?" obrátil se k Dannymu.
"Chtěl bych, aby ho nosila Annie."
"Co??" zasmál se Wesley nevěřícně.
"Myslím, že je to fér. Rozhodně si už takovou důvěru zaslouží, patří jen jí a takhle si opravdu připadám jako zloděj," řekl Danny a vážně se na Wesleyho zahleděl.
"Najednou tě to tak popadlo?" byl Wesley ironický. "Předtím sis tak nepřipadal?"
"Byla to přece jediná možnost, víš to sám!" zamračil se Danny.
"A teď je to jiný?"
"Jo."
Nemusel nic víc dodávat. I Wesley to věděl a nedokázal mu odporovat. Teď je to jiný. Má pravdu.
"No, já vlastně…vlastně proti tomu nic nemám, jestli ti jde o tohle," řekl nakonec a pomalu položil přívěšek vedle místa, kde Danny seděl.
Danny ho pozoroval. Pronikavě, mlčky, těma svýma čokoládově hnědýma očima. Tak, jak to nesnášel.
"Co ještě??" téměř zavrčel.
"Měl bys jí ho vrátit ty."
"Cože?? Zbláznil ses??"
"Ale Wesley…" namítl Danny, ale víc nestihl.
"Bože Danny, já rozhodně nejsem žádnej vyjednavač, to víš sám!" rozhodil ruce. "Navíc mě nemůže vystát a já nemůžu vystát jí!"
"Ale Wesley!" řekl Danny tentokrát úplně jiným tónem.
A zase ten jeho pitomej pohled!
"Co??" odsekl Wesley téměř útočně. Danny jakoby zvažoval, zda má vůbec pokračovat. Nakonec usoudil, že ano.
"Ty že jí nemůžeš vystát?" naklonil hlavu ke straně a skoro vlídně se zadíval na svého přítele.
"Ano!"
"Aha. A proto na ni zíráš, kdykoli k tomu máš příležitost? Proto už jsme několikrát zastavili a tábořili u jezera, jenom proto, že miluje vodu a ty se díváš, jak se celá rozzáří?? A nemluvě o tom, že když se chodí koupat…"
"Tak to by stačilo!!" zavrčel Wesley nepřátelsky. "To je blbost, Danny!! A navíc zrovna ty mi budeš předhazovat takový nesmysly? Ty?? Každou polovinu noci hlídám, myslíš že nevidím tebe a Ellen, jak spíte v objetí?? To má bejt co, bratrská láska???" vyplivl pohrdavě.
"Je zimomřivá," řekl Danny klidně. "Líp se jí tak spí. A mě vlastně taky," odtušil klidně. "Už ani nevím, jak to začalo, ale mám to rád, zvykl jsem si na to."
Wesley doufal v nesouhlasný odpor, ale klidné přiznání ho rozhořčilo ještě víc.
"No tak to je nádhera!" zvolal ironicky. "Jaká romantika!"
"Wesi, prosím tě!" řekl Danny tiše, ale s důrazem a uchopil kamaráda za ramena. "O čem se to tu bavíme?"
Wesley se ale mračit nepřestal a uhnul pohledem.
"Jestli si myslíš, že to nějak…nedává smysl, nebudu tě nutit, abys jí to vracel ty," řekl Danny. "Ale Annie Retlowová včera zachránila život mýho nejlepšího přítele, mýho nejbližšího člověka, nevím, proč to udělala, ale udělala to a já klidně půjdu a budu jí klečet u nohou, i když ani to by asi nevyjádřilo mojí skutečnou vděčnost! A dám jí to sám, protože už předtím si zasloužila to nosit, ale teď je moje ostuda, že to mám v kapse ještě já!"
"Proboha Danny!!!" zaúpěl Wesley zoufale a vyskočil na nohy, čímž setřásl přítelovy ruce ze svých ramen. "Fajn, fajn, tak fajn!!! Myslíš si, že jsem idiot, kterej si nic neuvědomuje!!"
"Nemyslím."
"Fajn, vrátím jí to já. Ale nečekej, že z toho bude kdovíjak u vytržení," zabručel Wesley a narval si přívěšek znovu do kapsy.
Danny se na něho usmál, vlídně a upřímně, se vším potěšením, které cítil z toho, že je Wesley živý a zdravý.


* * * * *


Ležel na břiše, přitištěný na okraji skály a pozoroval z výšky dva muže. Před chvílí se hádali a jejich hlasy doléhaly až k němu a tříštily se o nevysoké skály okolo, ačkoliv jednotlivá slova neslyšel.
To ale nebylo důležité. Věděl, že by jim nejspíš stejně nerozuměl.
Nyní oba seděli a tiše spolu rozmlouvali a on mezi nimi vycítil souznění.
Silné souznění.
Zafoukal vítr a vmetl mu do tváře pramen jeho rovných černých vlasů. Pomalu jej odstranil dlaní a dál upíral na muže pod sebou úzké temné oči tolik podobné očím dravce, dokud se nezvedli a nevydali se stezkou zpět.
I on se po chvíli zvedl. Širokou dlaní si otřel z holé hrudi ostré kamínky, které se mu tam dlouhým ležením vtiskly, a tiše jako shrbená divoká kočka se plížil zpět.


* * * * *


Tábořili téměř na druhé straně jezera, u kterého obědvali a blížící se večer se odrážel v nedaleké hladině. Wesley ji chvíli pozoroval, jak nehybně sedí a dal by v tu chvíli cokoliv za to, aby věděl, o čem přemýšlí.
Nadechl se a vykročil natolik hlasitě, aby o něm věděla.
"Ahoj," hlesl nejistě a posadil se vedle ní. Přesněji řečeno to nebylo úplně vedle, jelikož mezi nimi zelo prázdné místo.
"Ahoj," odpověděla a krátce se na něj podívala.
"Jsi v pořádku?" zeptal se stále týmž nejistým tónem.
"Mě nic není," ujistila ho. "Nic se mi nestalo, jsem v pořádku. A ty?"
Tuhle otázku slyšel velmi nerad. "Jistě, já taky, ano."
"Fajn," řekla a vrátila svůj pohled zpět na štíty vzdálených skal, které se koupaly ve světle večerní oblohy.
"Fajn," řekl on a musel uznat, že je to pohled opravdu krásný.
Tak do toho, nebo tu budeme sedět do rána! snažil se povzbudit sám sebe. Co je sakra na tom vrátit někomu půjčenou věc??
Polkl a pokusil se v sobě potlačit škodolibý hlas, který se vysmíval slovu "půjčenou".
"Annie, ještě jsem chtěl…chtěl jsem ti něco vrátit."
Nedíval se na ní, ale cítil, jak se k němu překvapeně obrátila.
"Cože?" podivila se. "Jak to myslíš?"
"Tak, jak to říkám," skoro se na ni utrhl. "Patří to tobě, tak…tak si to prostě vem," otevřel dlaň.
Mlčky zírala na stříbrný přívěšek v jeho velké dlani. Pak upřela oči na jeho tvář a on se neubránil tomu, aby se na ni podíval.
"Co to má znamenat?" zeptala se podezřívavě.
"Co?" zamračil se. "Co by to mělo znamenat?? Je to snad tvoje, nebo ne?"
Sledoval, jak se jí oči zúžily.
"K tomu tě donutil Danny, že jo?" ušklíbla se.
Nedokázal se ovládnout, aby na ni chvíli nezíral jako slabomyslný.
"No co je??" pokračovala. "Holka udělala něco nad rámec svejch povinností, tak bysme jí asi měli něčím odměnit! A koukej to udělat ty, Wesley, protože to bude dělat lepší dojem!" vychrlila na něj.
Prudce vstal. "Ty mě teda dokážeš vytočit!" vyštěkl. "Tak nějak jsem předpokládal, že tě to přinejmenším potěší, nechápu, jak jsem na to přišel!" pokračoval ironicky. "Aha, jasně, už vím - asi proto, žes neustále ječela něco na způsob "vraťte mi to, co mi patří, vy zloději"!"
"Nebuď trapnej!" vyskočila.
"Já?" zdvihl obočí. "JÁ?? Víš co?? Tady to je a dělej si s tím, co chceš!" mrštil s přívěškem na zem, až kovově třeskl o kamenitý břeh.
"Ale prosím tě, nepředstírejte, že už to najednou nepotřebujete!!" ušklíbla se.
"Potřebujeme tebe!!"
Nehybně se na sebe dívali, jak v nastalém tichu doznívala poslední řečená věta. Anne našla hlas v sevřeném hrdle jako první.
"Co…co jsi to říkal?" zašeptala zmateně.
Wesley projevil v duchu zoufalé přání, aby se z toho jezera zvedla nějaká obrovská vlna a smetla ho z povrchu země. Pochopitelně se nic takového nestalo a hladina byla dál klidná a hladká.
Pochopitelně!
Zato uvnitř Wesleyho se začala zvedat jedna pořádná vlna vzteku.
"Annie, ty jsi…ty jsi tak pitomá!!"
"Cože?"
"Ty jsi tak pitomá holka!" pokračoval. "Žiješ si v tom svým zatraceným černobílým světě a všechno ostatní je ti jedno, ty mi prostě jen tak zachráníš život a ani trochu u toho nepřemejšlíš, prostě přede mě jen tak skočíš a NEPŘEMEJŠLÍŠ, protože ty prostě nepřemejšíš u ničeho, že jo, ono je to tak jednodušší!!" vychrlil na ni a s každým slovem zvyšoval hlas. "Nikdo kromě Dannyho by pro mě nic takovýho neudělal a když ti člověk chce poděkovat, tak se kvůli tý svý idiotský hrdosti všemu jedině vysmíváš!!!"
"To jsem si teda nevšimla, že ses mi chystal poděkovat!!" vyjela na něj, když se konečně vzpamatovala. "Jak je to možný, Wesley Shane, že vždycky, když si myslím, že seš lepší, než seš, zachováš se naschvál jako naprostej kretén!!!" udeřila ho oběma rukama do hrudi tak nečekaně, až zavrávoral. Chtěla to v ráži udělat znovu, ale tentokrát narazila na tvrdé zaťaté svaly, které se nepohnuly ani o píď.
Sám jí popadl za ramena a bolestivě stiskl.
"Táhni do pekel!" sykla na něj a přivřela oči bolestí.
Odstrčil jí a zaťal pěsti, jako by se držel vší silou, aby ji neztloukl.
"Dej si pozor na jazyk!" varoval jí a do hlasu mu problesklo jakési zoufalství.
Slyšela ho tam.
Něco uvnitř jí ostře říkalo, aby přestala, aby už mlčela, aby se otočila na patě a odešla.
Prostě ne!!
"Nebo mi uděláš CO??" založila si ruce s provokativním úsměvem.
Na zaťatých pěstech mu zbělely klouby ještě víc.
V jednu chvíli vykročil, až se přikrčila a doopravdy čekala ránu…a v další chvíli ji svíral v náručí a líbal.
Vůbec netušila, jak k tomu došlo a pravděpodobně ani Wesley.
První polibek v životě Anne Retlowové měl do něžného objevování daleko, byl dravý, zuřivý a majetnický. Nemohla dýchat, jak ji svíral, ale ten pocit, který jí projel jako žhavý blesk, posouval na vedlejší kolej všechny druhotné potřeby, jako je dýchání.
Ten pocit, ve kterém se ukrývaly odpovědi na všechno to napětí mezi nimi. Ten pocit, ve kterém se ukrývaly odpovědi na všechny otázky světa.
Konečně jim dovolil oběma se nadechnout a jeho polibek zněžněl. Měl dojem, že kdyby v tuhle chvíli chtěl, dokázal by bez potíží vyrvat ze země tu skálu, která byla za nimi a hodit ji jednou rukou na druhou stranu jezera.
Ze srdce toužil, aby se takhle cítil pořád.
Opřená o něj se postavila na špičky a naléhavé líbání mu neobratně opětovala.
"Annie," oddálil ji od sebe na okamžik. "Ty vážně nejsi žádná lehká holka, viď," vydechl objevně.
Vzápětí by si nejraději nafackoval. A pořádně.
Anne téměř zůstal ten fascinovaný výraz na tváři, nateklé rty i rozpálené tváře, jen oči jí ztmavly vztekem.
Přání Wesleyho Shanea se splnilo.
PLESK!! vyťala mu facku, až se mu zajiskřilo před očima.
"Idiote!" sykla a vyrazila pryč.
"Annie!" chytl se za tvář a hmátl po ní, aby ji zastavil. Příliš pomalu a příliš neohrabaně. "Annie...počkej...!!"
Sebrala ze země pohozený přívěšek a vyrazila stezkou zpět, aniž se ohlédla.
Wesley nakopl nejbližší kámen a zuřivě zaklel. Necítil, jak ho zabolela noha, ani necítil, jak ho ostře pálí zrudlá tvář.
Bože, ona má pravdu.
Já jsem NAPROSTEJ KRETÉN!!!
Anne naklusala zpátky k tábořišti a kupodivu ani jednou na stezce nezakopla. Danny i Ellen k ní udiveně vzhlédli, ale jejich pohledy ignorovala, už za chůze si zavazovala šňůrku s přívěškem kolem krku a zvysoka se posadila ke svým věcem.
Protichůdné emoce v ní bublaly natolik, že vůbec nebyla schopná vydat ze sebe slůvko.
"Annie?" odvážil se Danny po chvilce. "Stalo se něco…?"
"Jistě, že NE!!!" zařvala a prudce vstala. "Musím si odskočit," oznámila a zmizela mezi nejbližšími stromy.
Ellen a Danny se po sobě podívali.
"Ti dva se jednou zabijou," konstatovala Ellen suše. "A možná to bude dřív, než vůbec někam dojedeme."


* * * * *


Wesley seděl nehnutě a vypadal tak v noční tmě jen jako o něco tmavší, nehybný stín. Měl zavřené oči a dýchal tak potichu, že mohl slyšet oddechování všech ostatních. Dokázal je v těchto soustředěných chvílích rozeznat jen podle sluchu.
Pousmál se nad tím nesmyslem a otevřel oči, se zpola zakloněnou hlavou viděl tmavé větve a mezi nimi o něco světlejší oblohu plnou hvězd.
Sklonil hlavu a podíval se blíž k vyhaslému ohništi, kde se rýsovala spící Ellen a Dannyho, který ji držel v objetí tak, aby spočívala hlavou na jeho hrudi. Z obou vyzařoval takový klid a souznění, až Wesleyho tupě dloublo někde uprostřed hrudi.
Podíval se víc vpravo, na osamělé spící tělo a dloubnutí se ozvalo znovu, ostře a s vyšší intenzitou. Poslední dva dny strávil tím, že se marně pokoušel přiblížit se Anne a vyplodit ze sebe něco jako omluvu, ale při svém ubohém počínání si připadal jako kretén mnohem vyšší kategorie, než do jaké byl zařazen.
Musím se přece soustředit na úplně jiný věci! Využít co se dá, ze všeho vymáčknout maximum, tak jako doposud a…dokonat to, co bylo započato kdysi dávno.
Uzavřít ten kruh a jednou pro vždy z něho vypadnout ven.
Cosi nehlučně zašustilo v křoví, Wesley zpozorněl jen trochu, uklidňovala ho tíha brokovnice opřené o stehna a navíc to bylo beztak nějaké zvíře.
Po chvíli se podobný zvuk ozval znovu, mnohem blíž a na jiné straně lesa.
Wesley se napjal a potichu vstal. Zaposlouchal se a najednou to uslyšel: mnoho podobných tichých zvuků okolo nich, plíživých, výhružných.
"Danny!" zasyčel tiše a šťouchl do spícího špičkou boty. Ten otevřel oči a okamžitě držel v ruce druhou pušku.
Násilím probuzená Ellen se nemusela vůbec na nic ptát, aby pochopila, že se blíží nějaké nebezpečí.
I Anne se posadila. Co je to?? Zvíře?? Člověk??
Náhle se blízko nich, víc, než by se dalo očekávat, ozval hlas. Hluboký a drsný a ačkoliv řeč, kterou použil, byla naprosto neznámá, její tón byl výmluvný.
Wesley na to místo zamířil brokovnicí a Danny uchopil Ellen za ruce a zdvihl ji na nohy, aby se ocitla na bezpěčnějším místě.
"Udělej ještě krok a budeš si muset mozek sbírat po okolí!" vyštěkl Wesley neméně výhružně.
"Umím vaši řeč," odpověděl mu hlas, aniž by se pohnul. "A radím dobře, ať bílí muži odhodí své pušky a dají ruce nad hlavu, nebo zemřou i se svými ženami."
Indiáni??? zavířilo Anne v hlavě. Už se nedokázala ani pohnout, jak ji svázala nevěřícná hrůza. Bylo jasné, že jsou obklíčeni a z temnoty lesa na ně míří indiánské pušky.
Danny poslechl první. Jeho puška tupě dopadla na měkkou hlínu a on zvedl dlaně vysoko nad hlavu.
Wesley váhal, zahlcen potupným vztekem a bezmocí, ale nakonec i on nechal vyklouznout brokovnici ke svým botám. Ještě dřív, než dal ruce nahoru, hmátl po Anne a prudkým trhnutím ji přitáhl k sobě.
Nebránila se ani trochu a zděšeně zírala do všudypřítomné tmy.
"Vážím si poslušnosti bílých mužů," řekl znovu ten ostrý hlas. "Budete nás muset následovat, ale máte mé slovo, že nikomu z vás nebude ublíženo."
"Slovo někoho, kdo nevystrčí ze tmy ani nos??" odsekl Wesley. "Vážně důvěryhodný!"
Anne ho ostře šťouchla loktem pod žebra, až sykl bolestí.
"Je mi líto, že bílý muž bude muset vložit svou důvěru do rukou stínu," nenechal se jím hlas ani trochu rozházet. "Ale jiná možnost není."
"Půjdeme s vámi," řekl Danny a uslyšel, jak se Ellen vedle něj přerývaně nadechla.
"KURVA!!!" zaklel Wesley, ale většího protestu se zdržel.
Konečně! pomyslel si Danny a potlačil směs radostného vzrušení a strachu. Konečně…
A stiskl ruku Ellen Sinclairové, ledovou a roztřesenou a propletl své prsty s jejími.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jordy Jordy | Web | 3. ledna 2010 v 14:59 | Reagovat

Moc se omlouvám za reklamku,ale je to moc důležitý :)
http://colourland.blog.cz/1001/soutez-o-muj-blog#komentare
Rád oplatím...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama