2. kapitola -Otcovské povinnosti

3. ledna 2010 v 12:26 | Nina Carter |  Rváči
Do dveří hostince vstoupil mladý muž, trochu váhavě si posunul klobouk do týla a rozhlédl se po poloprázdném sále.
"Máme zavřeno!" ozvalo se zpod barového pultu téměř varovným tónem.
Muž se zarazil, ale nakonec přece jen vykročil k baru a lehce na něj zaťukal klouby. Margot s rozcuchanými vlasy a hadrem v ruce se narovnala a chvíli vypadala, že ho tím hadrem přetáhne, ale opravdu jen chvíli. Muž, který stál před ní, byl zcela určitě cizinec, tím si byla jistá. Věděla totiž, že kdyby ho jen jednou spatřila, pamatovala by si ho. Byl vysoký a štíhlý, se širokými rameny a oblečený byl jako jeden z těch ne příliš majetných kovbojů, včetně ohmataného černého stetsonu, zpod kterého mu vykukovaly rovné tmavě hnědé vlasy.
"Dobrý den," usmál se lehce. "Neruším vás, madam?"
Margot strnula. Řekl jí madam a znělo to, jako by to myslel vážně!
"Ne…nerušíte…cizinče."
V duchu by si nejradši nafackovala, vždyť Margot Glaserová nikdy nekoktá!
"Cizinče?" usmál se znovu. "To je to na mě tak vidět?"
Margot to brala jako výzvu a směle sjela pohledem jeho hladce oholenou tvář, pevně vykrojené rty, husté černé obočí a oči barvy hořké čokolády.
"Jo, to je," usoudila pak. "Všechny místní totiž já znám. Můžu vám nějak pomoct?"
Naklonil se trochu blíž, jako by se bál, že ho někdo uslyší. "Hledám ubytování, zatím jenom dočasně, než si najdu něco stálého. Poslali mě sem k vám."
"Tak to vás poslali na správnou adresu!" prohlásila Margot. "Nejsme tu sice žádnej extra hotel, ale máme pár čistejch pokojů. Jsem Margot Glaserová," napřáhla přes pult pravou ruku, kterou si ještě předtím nenápadně otřela do sukně.
Mladý cizinec jí pevně stiskl ruku. "Danny," řekl.
"Danny…kdo?"
"Danny Larabi."
"Z vás aby to taky člověk tahal jak z chlupatý deky! Už jsem myslela, že snad nemáte příjmení. Tak pojďte se mnou, ukážu vám, kde se můžete ubytovat. Bobby?" houkla směrem do kuchyně. "Chvilku to tu pohlídej."
Danny kráčel za Margot po úzkých dřevěných schodech. Byla tak mile překvapena, téměř by se dalo říct okouzlena příjemným cizincem, že zapomněla na svou obvyklou otázku o jeho finanční situaci.
"Tak, tady to je, mladíku."
Danny se rozhlédl po malém, ale čistém pokoji s postelí a jednou skříňkou.
"Vážně dobrý," řekl Danny spokojeně.
"Zaplatíte, až se ubytujete," usmála se Margot velkoryse a chtěla se vrátit dolů k baru.
"Děkuji vám, madam," prohlásil Danny svým příjemně hlubokým hlasem.
"Jak dlouho se chcete zdržet?" napadlo ji.
"To ještě nevím."
Pokrčila tedy rameny a s úsměvem se s ním rozloučila. Danny zavřel dveře, chvíli se ani nehnul a pak sebou praštil na postel, až zrezivělá péra zavrzala.
Byl spokojený, přesně něco takového hledal a taky to našel. Malé městečko, skoro díra, ale zase tu proudí spousta cizinců díky tomu proslulému veřejnému domu, takže se tu otočí spousta lidí. Mohl by se vyptávat, třeba by se i leccos dozvěděl.
Usoudil, že tenhle Sugarhill je místo, kde si odpočine, nabere novou sílu a pak se do toho vrhne vší silou.
Vstal z postele, aby došel k oknu a opřel se o okenní rám. Díval se na pomalé hemžení tam dole a chvíli nemyslel vůbec na nic.
Nějakou dobu zůstanu tady, v Sugarhillu. To je dobrý nápad. A pak se uvidí. Něco už vymyslím, něco, co vyjde.
Tentokrát ano.
Vrátil se k posteli, lehl si na záda, nohy si opřel o kovovou pelest, jednu ruku si dal za hlavu a druhou si pohrával se svým revolverem.
Akorát budu muset sehnat nějaký prachy…


Margot si prozpěvovala a do rytmu písničky energicky vystupovala po schodech. Lokál už se začínal zaplňovat a ona si ještě chtěla obléknout své nejnovější fialové šaty. Přece jen byla neděle.
Vzala za kliku a za stálého broukání vplula dovnitř. Poslední nota jí však uvízla mezi rty a Margot zůstala mezi dveřmi udiveně stát.
Na její posteli seděla schoulená postava, i přes vlasy měla přehozený starý vlněný šátek a při jejím příchodu sebou cukla, i když ji musela na chodbě slyšet.
Margotiny oči se setkaly s šedivými hlubinami zoufalství.
"Dolores!" vydechla Margot a zavřela za sebou rychle dveře. "Co tady proboha děláš???"
"Já…nevěděla jsem, kam mám jít," vzdychla Dolores tichým, skoro neslyšitelným hlasem.
Margot k ní přiklekla a vzala její studené drobné dlaně do svých. Až teď si všimla sbaleného uzlíčku u jejích nohou a také čerstvé modrající podlitiny na lícní kosti.
"Panebože, Dolores, já bych ho nejradši…!" utnula větu v polovině, jak jí hrdlo zahltil vztek.
"Už nemůžu, Margot, opravdu už nemůžu!" vzlykla Dolores a po tváři se jí skutálela jediná slza.
"Já se tomu vůbec nedivím, já bych nemohla už dávno, Dol! To je dobře, že jsi mu utekla, nedovolím ti, aby ses tam vrátila, rozumíš!" prohlásila Margot pevně a postavila se. "Já to nedovolím!"
"Margot, to bylo…tak hrozný!" upřela na ní Dolores znovu uslzené oči.
"Celý život s ním to bylo hrozný, nic si nenalhávej!" vybuchla Margot. "Je dobře, žes mu utekla, zůstaneš tady a to bych se na to podívala…"
"Já tady nemůžu zůstat, Margot."
Zarazila se v půli pohybu a otočila se zpět k drobné přítelkyni. "Proč bys tu nemohla zůstat??? Ovšem, že můžeš, já ani Bobby tě nenecháme…"
"Myslíš, že by to mělo nějakou cenu? Stejně bych…musela bych časem zpátky, copak mu v tom nějak zabráníte?" sklopila Dolores oči.
Margot se zalykala emocemi, ale věděla, že má Dolores pravdu. "Požádej šerifa!" vyhrkla.
"Šerifa?" zasmála se Dolores hořce. "Šerifovi jsme byli a budeme ukradení, to sama dobře víš!"
"Tak co tedy…"
"Musím odsud pryč. Pryč z města."
"Ty chceš odejít pryč z města???" vykulila Margot oči. "Proboha, kam bys šla? Sama??"
"Mám nějaké vzdálené příbuzné…pomůžou mi…"
"Bože, Dolores, celej život jsi jenom seděla doma za kamny a mlčela a teď chceš…" rozhodila Margot ruce. Dolores ji však přerušila.
"Ano, celej život! Celej život!!" vyjekla téměř. "Už nemůžu. Jestli to nedokážu teď, už nedokážu nic. Musím jít, Margot, teď."
"Ale co děti?" uvědomila si najednou Margot. "Přece tu nenecháš děti!"
"Já…" zajíkla se Dolores a musela si proplést prsty, aby se jí tolik netřásly ruce. "Dětem neublíží. Vrátím se pro ně, hned jak to bude možné…"
"A co Anne???" zamračila se Margot prudce. "Tý taky neublíží? Tomu opravdu věříš???"
"Anne je tvrdá holka, nedá se. Vydrží to a…já se pro ně všechny vrátím…" šeptala Dolores.
"A co když ne?"
Dolores zvedla oči.
"Je tu přece ta možnost, že ano?" pokračovala Margot. "Je a i ty s ní počítáš! Co když se nevrátíš?"
Dolores polkla a vypadala, jako by ze sebe nemohla dostat ani slovo. Margot měla chuť ječet bezmocí a nespravedlností, ale nakonec poklekla a svou přítelkyni pevně objala.
"Margot, potřebuju, abys pro mě něco udělala!" zašeptala Dolores.
"Jistě, udělám cokoli!"
Dolores uchopila Margot jemně za obličej a oddálila ji od sebe tak, aby jí dobře viděla do očí.
"Tak mě dobře poslouchej, Margot. Dobře poslouchej…"


"Dwaine se fláká!" žalovala Mary.
"Já?? No dovol!"
Dwaine vytrhl mezi náhrobky trávu i s hlínou a hodil to celé po své mladší sestře.
"Dwaine!" zaječela vysokým hláskem.
"Budeme tady dýl, když budete blbnout a ne pracovat!" napomenul je Alex.
Čas od času, když bylo potřeba, chodila Anne se všemi sourozenci (samozřejmě kromě Guye) dávat do pořádku hřbitov. Narovnala se a otřela si čelo, dneska jim to šlo od ruky docela pěkně, brzy budou hotovi, protože se doopravdy snažili.
Když se pak vraceli domů, pět postav v potrhaných šatech, poskakovali vedle sebe a pitvořili se na své stíny, v podvečerním slunci vytáhlé a dlouhé.
Martin už byl skoro tak vysoký jako Anne, která jako jediná z nich měla tmavě hnědé vlasy. Ostatní, včetně malé Mary, zdědili nevýrazné světle hnědou barvu vlasů po svém otci.
"Kdo bude doma dřív, je nejlepší!" vykřikl náhle Alex a rozběhl se. Doběhli k domku uřícení a rozesmátí.
"Vyhrál jsem!" křičel Martin.
"Budeme ještě venku, jo?" poskakoval Dwaine.
Anne kývla. "Na večeři vás pak zavolám."
Obrátila se k domu a první, čeho si všimla, byl uštípnutý roh dveří. Už dávno byly dost prohnilé, ale tohle…bude se to muset spravit. Ani nemusela hádat, kdo to asi má na svědomí.
Hned jak vstoupila dovnitř, věděla, že se tady dělo něco víc. Viděla pár kousků otlučeného nádobí rozházeného všude kolem, poličku s kořením, která visela na kousku skoby a koření rozsypané na zemi. Židle i lavice byly převržené, stejně tak stůl. Jen na jedné židli seděl Bill Duffer, v ruce poloprázdnou láhev nejlevnější whisky a skelný pohled upřený do zdi.
Anne se udiveně rozhlédla. "Co se tu…co se tu stalo?"
Bill Duffer si mlhavě uvědomil přítomnost nevlastní dcery. Pomalu, namáhavě otočil hlavu.
"Tak co se tu stalo???" zopakovala Anne důrazně a dala si přitom ruce v bok.
"Ale…sestřička se mi vrátila!"
Mezi dveřmi do druhé místnosti stál Guy. Opíral se o zeď a byl jen o něco méně opilý než jeho otec. Annin obličej se zkřivil odporem.
"Neříkej mi sestřičko, nejsem tvoje sestra!" odsekla.
"To si rád zapamatuji!" uchechtl se. "To by totiž byla škoda!"
"Bože, sklapni, Guyi! Jste oba dva odporný!"
Bill se ztěžka zvedl a zavrávoral. "Jak to mluvíš s…se svým ot…otcem?"
Anne vybuchla. "Ty nejsi žádnej můj otec, sakra! A kdybys byl, tak bych snad radši skočila do řeky a utopila se! Ty jsi jenom věčně opilej idiot!!!"
"Podívej se na ní, jak je drzá!" protáhl Guy a založil se ruce. Anne se dívala z jednoho na druhého a necítila ani špetku strachu. A jestli přece, v jejích očích by ho nikdo nenašel.
"Vždycky by…la drzá!" hučel Bill. "To má určitě p…po tom svým f…fotrovi!"
Anne se držela vší silou, aby po něm něco nemrštila.
"Kde je matka?" zeptala se co nejklidněji.
Na Billově tváři se objevil úšklebek, ale neodpověděl.
"Slyšíš?? Kde je matka???"
"Není tu, to snad vidíš," odpověděl Guy. V jeho zarudlých očích jako by byla skoro škodolibá radost.
Anne se zamračila ještě víc. "Co tím myslíte, že tu není? A kde je, kam šla??"
"To přece nikdo neví."
"Co je to za pitomost?" obrátila se opět k Billovi. "Cos jí udělal, ty prase? COS JÍ UDĚLAL???"
Guy k ní mezitím postoupil o krok blíž. "Nevyváděj, sestřičko. Tvoje matka prostě utekla."
"Jo!" pokoušel se Bill znovu posadit. "Ta čubka se sebrala a zdrhla, že prý se už nikdy nevrátí…cha, to bych chtěl vidět!" zasmál se chraplavě. "Zítra přileze p…po kolenou!"
Anne si horečnatě přejela rukou po čele. V první chvíli se jí ulevilo, že aspoň matka někde je, že třeba neudělali něco opravdu hrozného, na co se bála jen pomyslet.
"Tys jí zase zbil, že jo?"
"To není tvoje věc!" zachroptěl Bill a zahrozil rukou, ve které svíral láhev.
"Ty jeden…ty ubožáku!" vykřikla vztekle. "Tys jí zase zbil a ona…ona nevěděla…" znovu se rozhlédla po místnost a věděla, že tentokrát to bylo horší, než obvykle. "Kde je? Kam šla???"
Věděla ale, že na tuto otázku ti dva odpověď stejně neznají.
Ucítila na zápěstí stisk Guyovi ruky.
"Tvoje drahá matka utekla. Otec má sice nejspíš pravdu, ale stejně se na vás vykašlala. Je na tom něco k nepochopení?"
Prudce ucukla. "Lžete!" pokoušela se ještě.
"To by se ti hodilo, co?" zachechtal se Guy a vzápětí stáhl obličej do zuřivé grimasy. "Matka je fuč, tak co kdyby ses s tím radši rychle smířila?"
Anne těkala očima po místnosti. Svíralo se jí hrdlo a nevěděla, co si o tom všem má myslet. Matčina trpělivost přetekla…ale ona by přece nedokázala nikam sama odejít! A i kdyby, přece by je tu jen tak nenechala…
Prudce zamrkala a přiskočila ke starým kamnům. Věděla, že mezi roštem a dřevěnou stěnou je matčina tajná skrýš, tam si schovávala pár peněz a nějaké svoje drobnosti.
Sáhla tam rukou, sledována udivenými pohledy.
Ramena jí poklesla.
Ona opravdu někam utekla…
Skrýš byla naprosto prázdná. Než se Guy stačil zeptat, co tím svým počínáním vlastně sleduje, otočila se na patě a byla pryč.


Celá zadýchaná chytila za kliku dveří Margotina hostince a stejně zprudka vběhla dovnitř.
Danny se právě chystal odejít z lokálu, když do něj pružné dívčí tělo narazilo plnou parou. Aby se od něj neodrazila a neupadla zpět, chytil jí rychle do náruče a trochu k sobě přitiskl.
Anne se leknutím zajíkla a prudce k němu zvedla hlavu. Okamžitě ho probodla pohledem. "Koukej mě pustit!" zapřela dlaně o jeho hruď a snažila se ho odstrčit.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Danny, i když viděl, že zbytečně. V pořádku rozhodně byla.
"Řekla jsem, abys mě okamžitě…" zopakovala a Danny v tu ránu uvolnil paže. Anne zvládla svou rovnováhu jen tak tak, skoro upadla nazpět.
Podívala se do očí toho kovboje, nebo kdo to byl a jeho pobavený pohled ji rozčiloval. Otřela si obličej rukou a saze od kamen jí přes tvář vytvořily dlouhou šedou šmouhu.
Dannymu zacukaly koutky.
"Ustoupíš mi laskavě z cesty??" zvýšila hlas. Teď zrovna neměla trpělivost na tupě zírající kovboje.
Proklouzla kolem něj a řítila se rovnou k baru.
"Margot!"
Jakmile Margot uslyšela Annin hlas, téměř nadskočila, jak rychle se za ním obrátila.
"Anne, proboha…"
"Je tu, že jo??" vyhrkla Anne, aniž jí dala nějaký prostor k vyjádření. "Nedošlo mi to hned, ale pak mi došlo, jak je to jasný…kde jinde by byla!"
"Ne, není tu," hlesla Margot.
"Cože? Ale…ale byla tu??"
"Ano, to byla," přikývla Margot, oběhla bar a rázně chytila dívku za ruku. "Musíme si promluvit nahoře, Anne, pojď! Bobby, vezmi to na chvíli za mě!" zavolala cestou do kuchyně.
"Ano, miláčku!"
Táhla ji po schodech nahoru, do pokojů, které obývala ona s Bobbym.
"Tak kde je matka?" ptala se Anne netrpělivě už po cestě. "Přece fakt neutekla! Neopustila město! Na to přece nemá odvahu…"
Margot zavřela dveře a ukázala na židli, aby se Anne posadila. Ta se ale bezmyšlenkovitě usadila na postel, zrovna tam, kde před několika hodinami seděla Dolores.
Margot to poněkud zarazilo.
"Tak kde tedy je, Margot? Slyšíš mě, sakra, tak řekni už něco!!"
"Nejdřív se zkus uklidnit, Anne."
"No jistě, jsem úplně klidná, doma to vypadá jako po výbuchu a ty mi říkáš…"
"Anne, přestaň mi mlátit do toho stolku!" okřikla ji Margot. "Je to opravdu tak. Byla tu. Byla tu předtím, než skutečně odešla z města.
"Lžeš!" obvinila ji Anne a přála si, aby jí Margot opravdu lhala.
"Nikdy jsem ti přece nelhala. Byla zoufalá…"
"A udělala takovou blbost? A tys jí to ani nerozmluvila??"
"Myslíš, že jsem se o to nepokoušela??" rozčílila se Margot. "Ale k ničemu to nebylo. Já myslím, že…že prostě přetekl pohár té její věčné trpělivosti nebo já nevím…tvůj otčím jí…nejspíš zase…"
"Já vím, viděla jsem to doma!" přerušila ji Anne tvrdě. "A řekla ti, kam chce jít?"
"Ne," zakroutila Margot nešťastně hlavou. "Mluvila jen o jakýchsi příbuzných…"
"Co? Vždyť nikoho jiného nemáme!"
"A něco ti tu nechala."
Anne jí moc nevnímala. "A co si asi tak myslela, že bude s námi?" vydechla naštvaně.
"Anne," řekla opatrně Margot. "Tebe nezajímá, co ti tu matka u mě nechala?"
"Ne, je mi to jedno! Nechci to! Je to skvělý - nemám otce a teď už dokonce ani matku!"
Margot zamrazilo, jak tvrdě slova zněla. "Tohle neříkej, Anne," řekla nešťastně.
"Ona si snad myslí, že jí tohle odpustím?"
"Anne, prosím, snaž se jí aspoň trochu pochopit, ona se pro vás vrátí, až to půjde…"
"Tohle ti nakecala?" ušklíbla se Anne.
"Máš pořád matku, Anne, a taky…taky máš otce."
Anne vyskočila z postele. "Jestli ještě někdy nazveš toho idiota…"
"Tiše!" napomenula ji Margot. "Já jsem nemyslela Billa! Myslela jsem tvýho pravýho otce."
Anne z toho všeho začínala opravdu bolet hlava. "Ten je přece mrtvej."
"Ne, to není."
"Co to plácáš?"
"Říkám ne, není," zopakovala Margot trpělivě.
"Už toho mám doopravdy dost," prohlásila Anne skutečně unaveně. "Co proboha ty zrovna můžeš vědět o…"
Náhle se zarazila v půli věty. "To ti řekla matka???"
"Přece jen ti to pálí," kývla Margot.
Anne se rychle prošla po místnosti, což jí mělo pomoci protřídit si myšlenky. Nepomohlo.
"Matka ti řekla, že můj otec ve skutečnosti nezemřel, ale žije. To je to, co ti tu pro mě nechala?" pronesla Anne pomalu, aby si v tom sama udělala pořádek.
"V podstatě…ano."
"Proč by to celou dobu tajila? Přece jsme se musely přestěhovat z Deadwoodu, zůstaly jsme samy, když nezemřel, tak co se tedy stalo?" nerozuměla tomu dívka.
"To já nevím, Anne," řekla Margot rozpačitě. Anne klesla na židli a nitro se jí bouřilo rozporuplnými pocity, což se jí odráželo ve tváři.
"Nerozumím tomu!" prohlásila.
"Kdybys mohla…chtěla bys ho najít?" zeptala se Margot opatrně.
"Jistě, že bych ho chtěla najít, sakra!" odsekla Anne. "Proč mi to proboha matka neřekla, mohly jsme ho přece hledat spolu, nemusely jsme…tohle vážně nedává smysl!"
"Třeba měla důvod."
"No, to jistě!" vybuchla. Zaplavila jí podivná beznaděj. "Vážně ti neřekla ještě něco víc?"
Margot si povzdechla. Anniny tváře hořely, jak byla rozrušená, Margot by ji tak ráda objala, ale věděla, že by to dívka nedovolila.
"Řekla mi jen, že tvůj otec žije a řekla mi jméno muže, který by o něm snad mohl něco vědět."
"Jméno? To mi říkáš až teď?? Co je to za jméno???"
"John Flash."
Anne se zamračila. "John Flash…John Flash…tak se přece jmenuje taky ten bandita. Nemyslíš snad…Margot, nemyslíš snad, že měla na mysli jeho!" zhrozila se Anne. "Vždyť je to PISTOLNÍK!!!"
"No…já myslím, že měla na mysli jeho," pípla Margot zkroušeně. "Asi tvého otce kdysi znal, nebo co, já nevím."
"Můj otec byl policajt, třeba to myslela nějak takhle," přemýšlela Anne. "Nebo jen prostě ví, co se s ním stalo…můj otec se nikdy nepřátelil s pistolníkem!" prohlásila naprosto přesvědčeně.
"Ale vždyť jsi ho nikdy ani neznala…" namítla Margot, ale Anne ji zpražila ostrým pohledem.
"Víš, ale matka ti to řekla jen tak pro jistotu, kdyby bylo nejhůř, nebo tak něco…neznamená to, že máš něco podnikat. Jen tak, kdybys třeba…někdy…ale ona se brzy vrátí, věř mi…"
Anne se na ní dívala čím dál nedůvěřivěji, ale mlčela.
"A je tu ještě něco," řekla Margot už opravdu neochotně a přesunula se k šuplíku u nočního stolku. "Tohle ti mám dát," pokývala hlavou a natáhla k Anne ruku sevřenou v pěst.
"Nic nechci," odsekla Anne.
"Slíbila jsem Dolores, že ti to dám."
"Já žádnou památku na nepřítomnou matku nechci!" ušklíbla se Anne ironicky.
"Prostě si to vem!" řekla Margot ostře, uchopila Anne za zápěstí a ten malý předmět jí vložila do dlaně skoro násilím.
Tvářila se sice dál zarputile, ale přesto zvědavě otevřela dlaň. Spočíval jí tam malý kroužek z tepaného stříbra, který napříč protínal lesklý hladký blesk.
"To je…STŘÍBRO???" vydechla Anne. Pravé stříbro v ruce nikdy nedržela.
"Myslím, že jo," odpověděla Margot tiše.
Anne zdvihla přívěšek za tenký řetízek a on se nádherně zaleskl ve světle petrolejové lampy, kterou Margot před chvílí zapálila.
"Myslíš, že patřil Flashovi?"
"Asi ano," přikývla Margot. "Možná tvůj otec mu ho sebral…nebo mu ho Flash dal…"
"Nemohl se s ním přátelit, je to pistolník!" zopakovala Anne důrazně.
"Dobře," rezignovala Margot. "Dolores prostě chtěla, abys ho měla. Netuším, proč vlastně."
Seděly a obě mlčely. Trvalo to dlouhou dobu, než Anne vyhlédla z okna do husté černé tmy.
"Půjdu," řekla prostě a zavřela dlaň nad podivným stříbrným přívěškem. Margot jí nebránila, mlčky jí doprovodila ven. Anne šla celou dobu před ní a Margot chtěla aspoň položit ruce na dívčina záda, aby ji alespoň naznačila účast a útěchu. Ale neudělala to.
Anne se stroze rozloučila a od hostince odběhla rychleji, než bylo nutné.


Běžela celou cestu. Nejraději by se vyhnula dřevěnému domku a běžela dál, nejraději by se nikdy nezastavila, ale nakonec ji mihotavá záře svíčky, pronikající skrz škvíry ve dřevě, donutila zastavit.
Nezemřel. Žije. Mohl tu být s námi a nic z tohohle tu nemuselo být…nebo nemohl? Proč??
Bylo už dost pozdě, tiše se plížila k domku a ještě předtím, než překročila práh, vyhrnula si sukni a obtočila si kolem nohy jemný stříbrný řetízek. Držel jí pevně nad kolenem.
Vstoupila dovnitř s jistotou, že tam najde jen spící sourozence, protože Bill s Guyem budou někde zapíjet svůj "žal". Oba ale k jejímu překvapení seděli u stolu, až to skoro vypadalo, jako by čekali na ni.
"Kdes byla?" uhodil na ni Bill. Anne si všimla poloprázdné láhve v jeho ruce a znechuceně se ušklíbla.
"Tobě se zpovídat nebudu!" odsekla ostře. "Nejsi můj otec."
Bill vrávoravě vstal. "Já jsem tě vychoval, ty bastarde!" zahřímal.
"Vychoval?" ušklíbla se. "Ty jsi nedokázal vychovávat ani vlastní děti, jen se podívej na něho!" mávla rukou ke Guyovi. "Jeho matka radši umřela, než aby musela žít s váma dvěma! Ta moje byla o něco chytřejší, ta utekla!"
"Tos přehnala!"
Anne mrštně uskočila před těžkopádnou rukou.
"Mám pravdu, víš to moc dobře! A to vás štve! Jenže já taky končím, už mě nebaví se dívat na ty vaše věčně ožralý obličeje a do nekonečna poslouchat vaše blbý řeči!!!"
"Chytrá!" povstal Guy a otřel si ústa hřbetem ruky. "To ona si vždycky myslela, že je chytřejší, než my."
"Prosím tě," odfrkla si Anne pohrdavě. "Prérijní krysa je chytřejší než vy dva dohromady!"
Nejdříve to vypadalo, že Guy vybouchne vzteky a pak po ní skočí, takže byla připravená rychle uskočit. To by pak skončil na kamnech, i když bohužel vyhaslých.
Ale Guy nic takového neudělal, místo toho obrátil svůj zarudlý zrak k otci.
"Slyšíš to? Měl jsem pravdu, táto. Je to malá, chytrá a nevděčná děvka. A vždycky byla. Uděláme to, co jsem říkal."
Bill Duffer se zamyslel, pokud se to tak dá říct, svraštil zarostlou špinavou tvář, notně si přihnul z láhve a pak řekl jen: "Jo."
Annin hrudník se rychle zvedal vztekem a odhodláním, ale teď jim nerozuměla. Vždycky měla tyhle dva přečtené, na tom taky nebylo nic těžkého, ale teď tomu opravdu nerozuměla…
V jejich pohledu se totiž cosi změnilo. Upírali na ni alkoholem zarudlé skelné oči, dívali se na ni jako na kořist, ale jinak, jinak, než obvykle.
Cítila, jak k ní přes clonu vteku pomalu přichází strach.
"Nechte mě!" varovala je zvýšeným hlasem. "Nepřibližujte se ke mně!"
"Ale, ale!" ušklíbl se Guy. "Snad se nám panenka nebojí!"
"Dceruška se bojí!" zachechtal se Bill, odložil svou milovanou flašku a rázně po Anne chmátl.
Ta uskočila dozadu a sáhla na kamna po těžké pánvi, po které už celou dobu pošilhávala.
Zvedla ji a mrštila dopředu. Pánev zarotovala ve vzduchu a ze strany zasáhla Billa do čela. Nečekaný náraz ho odhodil na chatrný stůl, který povážlivě zapraskal.
"Ach bože, ty čubko!!!" zařval bolestí. Kov mu rozsekl kůži na čele a objevila se krev.
Anne neztrácela čas, všechny hrnce a hrnky, co ještě stály na kamnech brala do rukou a házela po nich jak nejrychleji dovedla.
"Tak to by snad stačilo!" zavřískl vztekle Guy, když ho do hrudi uhodil plechový hrnek. Na svou postavu a současný stav opilosti byl náhle docela rychlý. Přiskočil, vrazil do dívky a ta narazila zády na bariéru zdi.
Guy jí zaryl prsty do ramen.
"Budeš pěkně poslouchat staršího bratříčka!" vdechl jí do tváře odporný pach whisky a zkažených zubů.
"Chcípni!" procedila skrz zuby, vzepřela se proti jeho špekovité hrudi a největší silou, jaké byla schopna, mu vrazila koleno do rozkroku.
V mžiku ji pustil a vypadalo to, nejspíš omdlí bolestí. Proklínal ji všemi nadávkami, které znal a že jich nebylo málo a přitom skučel jako poraněný pes.
Anne nehodlala ztrácet čas, dokonce si ani škodolibě neužila Guyovu bolest. Prosmekla se kolem něho a mířila ven.
Zapomněla ale na otčíma.
Jeho hrubé ruce jí tvrdě sevřely krk, jak po ní skočil.
"Pusť mě," vyjekla chraplavě a drápala ho do předloktí a rukou, až po jejích nehtech zůstávaly krvavé škrábance.
Pustil sevření a za loket jí obrátil k sobě, aby jeho špinavá ruka, zvyklá bít, dopadla na její tvář.
Nevykřikla, i když to bolelo, vytrhla se mu a oběhla stůl. Zrychleně dýchala a byla si jistá, že tady se na ni chystá něco mnohem horšího, než je facka.
"Jsi jen malá děvka a půjdeš tam, kam patříš!" zabručel Guy, který stále ještě nedokázal stát vzpřímeně.
"Malá už dávno nejsem," odpověděla tiše a těkala očima po celé místnosti. Obklíčili ji z obou stran a blížili se, Anne se rozběhla o opřela se oběma rukama o stůl, aby jí pomohl k odrazu.
Guy upadl na zem, jako hubená kočka proklouzla kolem něj a už měla skoro vyhráno, když jí ležící Guy popadl za kotník.
Nečekané sevření ji vyvedlo z rovnováhy, padala tak rychle, že jen zmateně tápala rukama v prostoru a pokoušela se něčeho zachytit.
Dlaň jí jen bezmocně sklouzla po opěradle židle, na jejíž hranu vzápětí tvrdě narazila hlavou.
Ani nevykřikla a najednou ležela nehybně a tiše.
"Je mrtvá?" ozval se udýchaný Bill po chvíli tázavého ticha.
"To nevím," odpověděl upřímně Guy a otřel si pot z čela.
"Tak to koukej zjistit!" kopl do něj Bill. "Doufám, žes ji nezabil, ty chytráku!"
"JÁ?" posadil se Guy. "Já, jo?"
"Jestli je mrtvá, nebudou žádný prachy a ještě budeme mít opletačky se šerifem! A bude to tvoje vina, blbče!"
"Najednou!" rozvzteklil se Guy.
"Tak sakra zjisti, jestli žije!" řekl Bill a nejistě poklekl vedle dívčího těla.
Nemotorně ji obrátili na záda. Vypadala jako klidně spící, s vlasy rozhozenými kolem hlavy, až na oteklou podlitinu na levé straně čela.
"Já nevím jak," přiznal Guy.
"Asi zkus, jestli dýchá!"
"Jo, to bych asi…" naklonil se Guy nad Annina pootevřená ústa a chvíli poslouchal.
"Žije," prohlásil nakonec.
"No vida," oddechl si Bill. "Vlastně je dobře, že o sobě neví, jinak bysme ji tam asi nedopravili," usoudil a prohlédl si s nelibostí pálící krvavé šrámy na rukou.
"Kolik myslíš, že z toho kápne, tati?" zajímalo Guye.
"Nevím. Dost možná, že nás vykopne ze dveří. On takový věci nedělá."
"Ale tati," mávl rukou Guy a ztěžka se zvedal ze země. "Když na někoho něco máš, musí tě poslouchat! Dluží ti službu, tak ji chtěj splatit takhle a ne jinak! Budeme mít prachy a holky se zbavíme jednou pro vždy, protože jinak by nám tady dělala peklo na zemi, je jako divoká kočka," odplivl si Guy.
Bill narovnal stůl do původní polohy a s nevolí zjistil, že je celá deska naprasklá. Guyovým nápadem nebyl zrovna nadšený, ale po téhle potyčce už ani jiné východisko neviděl. A navíc - vlastní prachy jsou vlastní prachy.
"Bude se tam vyjímat! Je pěkňoučká…" zatvářil se Guy jako mlsný kocour a natáhl ruku k bezvládné Anne.
"Nech toho!" okřikl ho Bill znechuceně.
"Jen bych ji vyzkoušel. Několikrát už jsem měl chuť na tu pěknou květinku, co vůbec není moje sestra…"
"Přestaň, Guyi! Ztrácíme akorát čas. A jako panna nám asi přinese víc peněz."
"Ty myslíš, že je ještě panna?" podivil se Guy.
"To je jedno. Budeme tvrdit, že je. Tak rychle, vezmi jí za nohy a jdeme!"
Sfoukli dohořívající svíčku a jako podivné sousoší vyšli do temné noci. Ve vedlejší místnosti, kde spali ostatní sourozenci, se malý Dwaine zvedl na loktech.
Hádka a zvuky ho už vůbec nebudili, spal při nich stejně, jako by bylo ticho. Probuzen nějakým divným pocitem se rozespale dopotácel k oknu a podíval se ven.
Zahlédl ale jen jakýsi podivný stín, vzdalující se od domu.
Divný, pomyslel si. ¨
Ale byl rád, že odcházejí a že bude opravdu klid. A tak si znovu lehl na složené ruce, přitulil se k Mary a zavřel oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama