21. kapitola - Rozmyslím si to

3. ledna 2010 v 14:52 | Nina Carter |  Rváči
Celou cestu proklínal tu pitomou bláznivou holku, ale když mu sundali šátek z očí, konečně se bolestivě rozkoukal do světla a uviděl ji, jak sedí na zemi a nepřítomně zírá před sebe, nesmírně se mu ulevilo.
Tedy alespoň v první chvíli. V té druhé měl chuť se k ní rozběhnout a pořádně s ní zatřást, aby vůbec vnímala jejich příjezd! Zdálo se ale, že je jí to upřímně jedno.
Ucítil, jak se mu Danny postavil po boku a ohlédl se po něm. Dlouho se díval do jeho tmavých, světlem oslněných očí.
Jsme tady, kamaráde, co? pomyslel si, ale nahlas neříkal nic. Danny by se rád pokusil o povzbudivý usměv, ale nějak na to neměl sílu.
Oba dva, i Ellen stojící ochable za nimi, se konečně zaměřili na skupinku mužů před sebou. Vlastně stáli nepravidelně rozprostřeni okolo, žádnou skupinku netvořili, ale bylo evidentní, že k sobě nějakým způsobem patří. Dalo se jich napočítat šest, byli většinou nehybní, několik z nich drželo skoro ledabyle pušku a pozorovali je. Jen jeden, určitě nejmladší z nich, stál velmi blízko a žádnou zbraň nedržel.
Zcela jistě mu patřil ten mladý hluboký hlas, kterým na ně hovořil kdesi na návrší a byl to ten, který sem dovedl Anne Retlowovou.
Uprostřed toho všeho stál muž a i když jej nikdy nespatřili na vlastní oči, věděli, že je to on.
"Jsem John Flash," řekl nečekaně tichým, klidným hlasem. "A vy jste na mém území, protože jste to sami chtěli. Pokud se budete chovat podle mých pravidel, nikdo vám nezkřiví ani vlásek. Pokud ne…" nechal větu nedokončenou, snad aby si ji návštěvníci mohli sami domyslet podle libosti. Ellen v duchu usoudila, že v rámci vlastního duševního zdraví si nic domýšlet nebude.
"Děkujeme, že jste nás přijal," promluvil Danny lehce ochraptělým, za poslední dny nepříliš používaným hlasem. "Ačkoliv poněkud zvláštním způsobem."
John Flash se pousmál nezvyklým pokřiveným úsměvem, který byl dokonalou směsí klidné shovívavosti a ironie. "To už patří k věci, mladíku. Tady fungují jiná pravidla. Nicméně, vaše "vstupenka" zafungovala a já se rozhodl vás vyslechnout."
Wesley se opět neubránil, aby mu zrak nevystřelil ke stále nehybně sedící Anne, ale ani tentokrát nedala najevo, že vůbec poslouchá.
"Děkuju," odpověděl prostě Danny.
"Ještě neděkuj," zvedl obočí Flash. "To až jestli zjistíme, jak moc se mi ta vaše nabídka zamlouvá."
"Jistě," souhlasil Danny skepticky a sklopil oči.

Wesley se ušklíbl a nervózně přešlápl, neboť z Flashova obličeje nedokázal vůbec nic přečíst.
Takže tohle má bejt ten, co nás spasí? Ten, co všechno vyřeší? přemítal dál. Čím to, že mi to najednou připadá jako naprostá blbost??
"Hoši se postarají o vaše koně i věci," pokračoval Flash v poklidu. "A my si mezitím můžeme promluvit."
Danny se podíval nejdřív na nehybné indiány, pak na ostatní muže a nakonec trochu nejistě následoval Johna Flashe, který zmizel v nejbližších dveřích.
Ellen poplašeně zamrkala, svádějíc vnitřní boj, zda zůstat raději venku, nebo být v jedné místnosti s Flashem.
Anne nedělala nic.
Wesley rozhodl za ně, přešel k Anne, zvedl ji poněkud hrubě na nohy a při té příležitosti se znovu ujistil, že nedošla k žádné úhoně. Druhou rukou popadl Ellen za paži a obě neurvale postrčil kupředu, ke dveřím, kam vešel před chvilkou Danny.

"Nemusíme u toho být!" namítla Ellen zamračeně, ve stejnou chvíli, kdy Anne vyhrkla: "Pusť mě!"
"Jestli si myslíte, že vás nechám venku s těma chlapama, tak jste na omylu!" vyštěkl a znovu do nich strčil.
Anne se mu chabě vzepřela a nadechla se k námitce, ale nakonec ji spolkla. Byla na to příliš vynervovaná.

Kit Angel zamyšleně sledoval zavírající se dveře a založil si ruce.
"Ty, Spencere," oslovil muže rozložitého do všech stran, "o co myslíš, že může jít?"
"Nemám tušení," zamručel Spencer hlubokým hlasem. "Nemám ani tušení. John o tom s tebou nemluvil?"
"Ne, s tebou snad jo?"
"Ne."
"Ta hezká tmavovláska mu něco dala. Něco, co nečekal," zapřemýšlel Kit. "Víc jsem toho z tý dálky nepostřehl. A o čem mluvili, to už jsem vůbec neslyšel."
"Hezká?" pozvedl obočí Spencer a uprostřed hustého černého plnovousu se mu vykrojil téměř neviditelný úsměv.
"Půjdu jim donést něco k pití," rozhodl se náhle Kit a Spencerovu otázku ignoroval. "Musí mít hroznou žízeň."
"Myslíš, že se něco dozvíš?" zeptal se suše vysoký muž s neobvykle pevným držením těla.
"To nevím, ale rozhodně to aspoň zkusím, Angličane," odvětil Kit bezstarostně, nasadil si klobouk zpátky na hlavu a zamířil ke studni.

"My nejsme žádný lovci odměn ani nic podobnýho," řekl Danny.
"To vím, jinak byste tady ani neseděli."
Wesley se neklidně pohnul na židli, Flashova mírná shovívavost a jeho sebejistota jej popuzovaly, ale snažil se udržet se v klidu a pokud možno v tichu.
"No dobře, pak jste asi informovanej," pokusil se mu úsměv vrátit mírně nervózní Danny.
"Dobrá informovanost je základem jak přežít ve světě, ve kterým žiju já. Ale o tom jste si asi nepřišli popovídat, nemám pravdu?"
"Ne," pokýval hlavou Danny. "Vlastně možná jo... možná taky."
Nadechl se a vyměnil si krátké pohledy s Wesem i s Ellen. Anne se jeho pohledu vyhýbala a navíc seděla co nejvíc vzadu, aby dala najevo, že k nim nepatří.
Flashovy pohledy pochopitelně neušly, ale trpělivě čekal, až se Danny znovu nadechne a promluví."
"Pane Flashi," začal mnohem pevnějším hlasem.
"Johne," opravil ho tiše Flash.
"Johne!" otevřely se náhle dveře a dovnitř vešel usměvavý Kit se džbánkem v jedné ruce a s různorodými plechovými hrnky v ruce druhé. "Napadlo mě, že naše... ehm... no, návštěva bude mít asi po tý dlouhý cestě žízeň, tak jsem něco přinesl!"
"To je od tebe milý," odpověděl mu Flash a věnoval mu dlouhý vědoucný pohled. "A ode mě hloupý, že jsem na to nepomyslel sám. Takže díky, Kite."
"Není zač," usmál se znovu Kit a hrnky tlumeně cinkaly, než je před každého postavil a naplnil studenou vodou. Jinak bylo v místnosti ticho, jen Ellen se neudržela a dvakrát nervózně podupla nohou pod stolem a Wesley si odkašlal.
John Flash stále držel kamennou tvář a trpělivě čekal, dokud Kit nepoložil džbán na stůl a pomalu za sebou nezavřel dveře. Už se tolik neusmíval.
Ellen se špatně skrývaným odporem vzala hrnek do konečků prstů a opatrně se napila. Měla tak velkou žízeň a voda byla tak chladná a lahodná, že jí nedělalo problém hrnek vyprázdnit.
"Kde jsme přestali pánové?" navázal Flash. "Aha, už vím. Chtěli jste mi konečně vysvětlit, proč jste mě tak usilovně hledali."
"Ano," přikývl Danny. "Já jsem Daniel Larabi a tohle je Wesley Shane," kývl bradou směrem k Wesovi. "Jak už jsem řekl - a jak jste tedy sám poznal - nejsme žádný lovci odměn nebo soukromí detektivové."
Flashovými ústy prolétl úsměv, jako by ho taková představa snad pobavila.
"Ano," odpověděl jen.
"Asi to bude znít divně, obzvlášť, když vypadáme tak, jak právě vypadáme," řekl Danny vážně. "Ale máme pro vás nabídku, která by vás mohla zajímat."
"Chceš říct, že byste byli rádi, aby mě zajímala," opravil ho Flash o něco tvrdším hlasem.
"Říká vám něco jméno George Marten?" vyštěkl ostře Wesley dřív, než stihl Danny znovu odpovědět.
Anne i Ellen sebou trhly.
Skvělé, pomyslela si Ellen. Ten šílenec Wesley Shane se jako vždy nakonec nedokáže ovládnout a naštve nejhoršího banditu Západu, který zrovna náhodou sedí naproti nám za stolem. Jak to dopadne potom, to se neodvažuji ani domyslet. Tak co tu proboha ještě dělám???
Zoufale si stiskla prsty, které měla i přes teplo zcela studené. Pokradmu se podívala po Anne, která se zamračila. Bojovala se silným pokušením nakopnout Wesleyho do holeně.
Flash se zahleděl Wesleymu do očí a chvíli se do něj nehnutě vpaloval ostrým modrým pohledem.
"George Marten mi skutečně něco říká, ale pokud se ti zdá, že bychom měli snad něco společného, hluboce se mýlíš, mladíku," pronesl po chvíli.
"To jsem neřekl," připodobnil se Wesley podvědomě jeho tónu.
"To jsem rád," kývl Flash a napjaté držení jeho těla se opět uvolnilo. "Pak se ale musím zeptat, jestli s ním máte něco společného vy."
"Ano i ne," odpověděl Danny. "On je důvodem, proč jsme tady. Kdysi dávno ublížil našim rodinám. Velmi ublížil."
Flash se naklonil lehce hlavu ke straně a nehybně poslouchal, Ellen si ještě více stiskla vlastní prsty a Anne pozorovala, jak Wesleymu ztuhla ramena. Zůstat nezúčastněná začínalo být těžší, když ji to všechno tak zajímalo.
"Jenže to jsme byli ještě děti," pokračoval Danny a sám cítil, jak mluví čím dál obtížněji. "Museli jsme čekat s vědomím, že ten člověk si spokojeně žije, dál si dělá, co se mu zachce a…"
"Jistě, a teď nastal čas si zahrát na boží mlýny," využil malé pauzičky v Dannyho promluvě Flash. "Rozumím vaší bolesti, ale takových, jako vy, je na světě dost. Kdyby se každý z nich chtěl pomstít, vybili bychom se navzájem."
Suchý věcný tón a ta protivná shovívavost v hlase doslova vymrštily Wesleyho se židle. "Rozumíte naší bolesti?? Rozumíte leda tak hovno!!!" zařval.
Ellen neměla daleko k mdlobám.
"Wesley!" popadl ho Danny za rukáv.
"Co??" obrátil hněv proti němu. "Vysmívá se nám tady do očí! To si necháš líbit??"
"To není výsměch, jen fakt," odvětil Flash, se kterým Wesleyho výbuch ani nehnul, nebo tak alespoň vypadal.
Wesley se opřel dlaněmi o stůl a naklonil se. "Já vím přesně, co si myslíte," sykl. "Že jsme dva podělaný srabi, který se celej život užírají touhou pomstít svoje ubohý rodiny, ale nemají koule na to, aby toho hajzla sami střelili do hlavy! Tak já vám něco povím, pane Flashi."
"Johne."
"Tak já vám něco povím, PANE FLASHI, jste zatraceně vedle! Protože až ten hajzl bude chcípat, budu to já nebo Danny, kdo mu prostřelí obě kolena, pak ruce, pak břicho a nakonec mu to napálí přímo doprostřed jeho zkurvenýho ksichtu! Takhle přesně to bude! Jenomže zatím si nezaslouží ani takovou smrt, zatím ne!"
Wesleyho hlas donutil Anne přes všechny nezúčastněnost zvednout hlavu a podívat se na něj. Síla nenávisti, která mu planula z očí a vyzařovala z celého, křečovitě napjatého těla jí donutila pootevřít údivem ústa.
Ellen Sinclairovou zahlcovaly prazvláštní pocity. Jako by ta hrubá, drsná Wesleyho slova najednou chápala, jako to kdesi v nitru cítila přesně takhle, jakkoli se jí z toho dělalo mdlo.
John Flash na sebe nechal ta slova působit a dlouho na oba mladíky hleděl.
"Už rozumím. A mezitím… mezitím, než k tomu dojde," promluvil velice klidně. "Tak si představujete, že se stane CO?"
Wesley dosedl zpět na židli, aniž uvolnil zaťaté svaly.
"Mezitím," promluvil Danny. "se mu zhroutí celej ten jeho zkurvenej svět, ve kterým si žije, kterej si vybudoval šlapáním po ostatních. Mezitím přijde ten parchant o všechno, na čem mu kdy záleželo."
"Určitě příjemná představa," usoudil Flash.
"Neuvěřitelně," připustil Danny s chladným úsměvem.
"Nechci vás zklamat, ale takovým, jako je on, zřídkakdy vůbec na něčem záleží."
"To se mýlíte," slyšela se náhle říkat Ellen. Dívčí hlas všechny tři přítomné muže zarazil a donutil je podívat se přímo na ni. Podvědomě se na židli napřímila, ačkoliv její záda protestovala bolestí.
"Vážně?" lehce se ušklíbl Flash.
"Velice mu záleží na penězích," pokračovala Ellen. "Naprosto jakýchkoli. Na těch, které vydělal, na těch, které ukradl, na těch, které získal ještě horšími způsoby. Záleží mu na všem, co peníze produkuje a posílá do jeho pokladny. Na všem, z čeho by ještě peníze mohl dostat."
V místnosti panovalo hluboké ticho.
"Je také velice pyšný a egoistický, tudíž je pro něj nesmírně důležité, aby ho lidé ctili a uznávali. Nesmírně mu záleží na jeho vlastní velikosti a moci, kterou mu propůjčuje jeho majetek i jeho jméno."
Ticho pokračovalo. Všichni přítomní, včetně Anne, na ni nehnutě hleděli.
"Věci, o které skutečně přijít lze," poznamenal Flash.
"To ano," souhlasil Wesley.
"George Marten je můj nevlastní strýc," pokračovala Ellen odpovědí na dosud nepoloženou otázku.
"Ale podívejme," protáhl Flash ironicky.
"Rodinu jsme si nevybrali," odvětila Ellen mrazivě. "Ačkoliv to nesouvisí s těmito dvěma mladými muži, mám velký osobní zájem na tom, aby mu bylo… ublíženo."
Stále si ji poněkud pobaveně prohlížel. "Kolik je ti let?" zeptal se. Přestože se ho bála, otázka i způsob jejího položení ji hluboce urazila.
"To snad vůbec není předmětem našeho jednání!" sykla ledově.
Danny se zvedl a položil na stůl mezi nimi velký vak. "Předmětem našeho jednání je tohle, pane Flashi. Dvanáct tisíc dolarů, teď a tady do vašich rukou. Můžete si je spočítat."
Tentokrát Flash neudržel svůj kamenný výraz a udiveně protáhl obličej.
"Je to jen záloha. Všechno, co získáme z Martenova majetku, z jeho železnice nebo čehokoliv… bude vaše. Nechceme z toho vůbec nic, nehledě na to, kolik toho bude. To je ta nabídka pro vás. Na oplátku nám vy a vaši muži pomůžete."
"Musím opravdu uznat, že je to velmi odvážné. A že jste mě překvapili," řekl Flash a jeho hlas podivně ztvrdl. "Ale pánové a dámo, já nejsem nájemný lupič, kterého si koupíte za balík peněz ukradený v bance! Vypadám tak snad?!"
Anne si musela dlaní přikrýt ústa, aby jí neuniklo lehce hysterické uchechtnutí.
Nejdřív vyskočil ze židle Wesley, následoval ho Danny a s tvrdým výrazem v očích vstal i Flash.
Všiml si, jak Danny téměř zoufale uchopil Wesleyho paži a tvrdě ji sevřel, až Wesley zalapal po dechu.
"Věřím, že to tak vypadá," předběhl Danny Wesleyho. "A chápu proč. Ale mýlíte se."
"Aha. Už podruhé, že?" ušklíbl se Flash.
"Na penězích nezáleží. Tahle dáma je velice bohatá dědička, ačkoliv na to nevypadá," ukázal na Ellen, která se napřímila ještě víc a přitom zabodla do Dannyho nehezký pohled.
"A to znamená co?"
"Myslíme si, že k tomu, co chceme udělat, jste vy ten nejvhodnější člověk. Nesejde nám na penězích."
Flash se nadechl, ale tentokrát ho Wesley promluvit nenechal.
"A já si navíc myslím, že ta nabídka je pro vás sakra výhodná a vy to moc dobře víte! Takže berte nebo ne!
"Pozor, mladíku."
"Neberete vy, vezme někdo jinej!" rozhodil ruce Wesley. "Rozhodně nejste Bůh, pane Flashi, i když si to myslíte!" obrátil se k prudkému odchodu.
"Počkej!" zarazil ho Flash.
Wesley se obrátil z nehezkým úšklebkem na tváři. "Co?"
"Ta vaše nabídka, pánové, není jen sakra výhodná, ona je přesně řečeno naprosto šílená!"
"Já vím," řekl Danny vážně.
"Jenže to je koneckonců vaše věc," dodal Flash a díval se na vzteky rychle oddechujícího Wesleyho. Pak věnoval ještě jeden zkoumavý pohled Dannymu, dědičce Ellen Sinclairové s bezkrevně bílou tváří a Anne Retlowové s tmavými kruhy pod očima.
"Přestanu posuzovat na základě prvního dojmu," řekl pak. "Dejte mi čas a já se nad tím zamyslím."
"Ehm…no jistě," řekl překvapený Danny a v očích mu znovu bleskla naděje. Měl chuť okamžitě vykopat Wesleyho ven ze dveří, aby náhodou neřekl něco nepředloženého, ale jen na něj významně hleděl.
I Anne zapomněla na nezájem a zvedla překvapeně hlavu.
"Kolik času?" sykl Wesley.
"Kolik bude třeba," řekl Flash a naklonil hlavu ke straně. "Rozmyslím si to."
"Souhlasíme," řekl Danny za všechny a přál si, aby k tomu už nikdo nic nedodal.


* * * * *

"To jsem jen já, pane Martene," ozval se hlas Henryho Jacobse za pootevřenými dveřmi.
"Pojď dál, Henry, myslel jsem, že už jsi odešel," zvedl se Marten překvapeně z křesla.
"Chtěl jsem s vámi ještě o něčem mluvit," vstoupil dovnitř Henry a na okamžik obrátil pohled k Thomasi Strawovi, který stál u okna.
"Jistě. Thomasi, nech nás tu o samotě," pochopil ihned George Marten a gestem ruky Thomase vykázal.
"Sa…samozřejmě, pane," neotálel Thomas. "Nashledanou, pane Jacobsi."
Osaměli.
George Marten se díval na mladíka, který se tvářil vážně. "Copak se stalo, Henry?" zajímal se.
"Mohu se posadit?" ukázal Henry na volnou židli.
"Ovšem, proč se na to ptáš?" pousmál se Marten. Henry se tedy usadil na židli, ale neopřel se, záda držel vzpřímená.
"Měl bych jednu takovou neobvyklou prosbu," začal Henry. "Týká se to Patsy Kellyové."
"Patsy Kellyové?" podivil se George. "Té služebné z našeho domu?"
"Ano," souhlasil Henry. "Té mladičké."
"Proboha Henry, snad se nezajímáš o služebné holky!"
"Ale ne!" ubezpečil ho Henry. "Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že si myslím, že jí někdo ubližuje."
"Ubližuje? Jak to, proboha, myslíš?" nerozuměl Marten.
"Nevím," rozhodil Henry ruce v upřímné bezradnosti. "Minulý týden jsem si toho všiml poprvé, nechtěla o tom se mnou mluvit, ale viděl jsem, jaké má modřiny na krku a na obličeji," pokračoval. "Teď se mi vyhýbá, ale modřiny má zase čerstvé!"
"Henry," zadíval se na něj George a nadobro odložil psací pero na stůl. "Je to jen služebná!"
"Ale je to dívka!" zvolal Henry a v nevědomky vstal ze židle. "Dívka a nějaký muž jí nejspíš ošklivě bije, může to být někdo z tohoto domu! Prosím, můžeš s tím něco udělat?"
George Marten pozoroval svého syna. Doposud v něm dokázal v každém případě číst jako v otevřené knize.
Co je tohle za vzplanutí spravedlnosti? Kde se to v něm tak najednou vzalo? Ten oheň v něm by mě v jiném případě docela potěšil, ovšem můj drahý syn jím plýtvá dosti nesprávným směrem! To se mi nelíbí.
"Henry," pravil však laskavě. "Jsem velice zaměstnaný muž, jak sám víš. Kam bych přišel, kdybych měl řešit každý spor mezi svým služebnictvem?"
Pozoroval, jak Henry viditelně zkrotl a znovu se posadil na židli. "Já vím, ovšemže ano," řekl mnohem tišeji. "Ale je mi to… je mi to tak nepříjemné, když někdo ubližuje ženám."
George ho opět důkladně pozoroval.
"Henry, opakuji ti, že je to jen služebná."
Tentokrát mu Henry vrátil dlouhý pohled, ze kterého nedokázal nic podstatného vyčíst, ale vůbec se mu nelíbil.
"Já vím," řekl Henry. "Přesto tě, otče, ještě jednou žádám, aby ses na to podíval. To je všechno, co jsem ti chtěl."
Povstal, ale stále ještě očekával odpověď.
"Dobře. Rozmyslím si to," řekl Marten.
"Děkuji, otče."


* * * * *


Kit Angel se loktem opíral o dřevěné zábradlí a už dlouhou dobu pozoroval dvě dívky u studny. Přesněji řečeno jednu z nich.
Tmavovláska si rozpustila rozcuchané copy a dlouhou dobu se soustředila na to, aby si umyla dlouhé vlasy v chladné vodě. Vlhkostí získaly téměř uhlovou čerň a padajíc na bílou spodní košilku, kterou měla pod svlečenou mužskou košilí, připadaly Kitovi úchvatné.
"Že jsem kdy miloval? Ach ne, ó ne… já krásu neznal do dnešního dne," ozvalo se mu náhle těsně u ucha.
Kit se znechuceně ušklíbl. "Nech toho, Shaku!" odstrčil tvář muže, který narušil jeho pozorování.
"Já jen komentuju nastálou situaci," pokrčil rameny nevzrostlý muž a opřel se vedle Kita.
"To ty děláš neustále," zavrčel Kit.
"Jo, jenže tahle situace je pro mě nová, tudíž o hodně zábavnější!" zazubil se Shakespeare a založil si ruce.
"Kdybys přestal vtipkovat a radši zjistil, o co jde," obrátil se k němu Kit, "když mě se to zjistit nepodařilo. Jsem si jistej, že jde o něco důležitýho."
Shakespeare pokrčil rameny. "Asi jsi na to šel špatně."
"Tak vymysli něco lepšího!" rozhodil ruce Kit.
"Kite, až bude John chtít, tak nám to řekne sám," namítl.
"Bezva!" prohlásil Kit nenadšeně a odplivl si. Nejvíc ze všeho se chtěl vrátit ke své původní činnosti - pozorování.
Možná si svlékne ještě něco, pomyslel si.
"Šmírujete?" přitočil se k nim neslyšně vysoký vzpřímený muž a zvědavě kopíroval jejich směr pohledu. "Zajímavé."
"Výborně, tys tu chyběl, Angličane. Nechcete se tady postavit všichni do řady?" zamračil se Kit.
"Co mu je?" obrátil se Angličan na Shakespeara.
"Horká krev."
"Ach tak," odtušil Angličan a významně pozvedl obočí.
"Pánové, už mě vážně nebavíte!" napřímil se Kit. "Jdu."
"A kampak?"
Kit přimhouřil oči a na jeho tváři se objevil rozverný úsměv. "Sledujte!"


* * * * *

"Nehodláš si doufám sundat i ty kalhoty??" prohlásila Ellen s upřímným zděšením.
"Co?" vzhlédla k ní Anne skrz závoj mokrých vlasů.
"Jestli se taky hodláš svléknout úplně!" zasyčela Ellen.
"Dej mi pokoj!" odsekla jí Anne. "Chtěla jsem se umejt aspoň trochu, komu to vadí!"
"Zírá na nás celé osazenstvo tohohle... téhle... prostě celé osazenstvo!"
"El, nikdo na nás nezírá, ano? A když, tak rozhodně ne kvůli mojí sundaný košili, ale kvůli tomu, že tu vůbec jsme. Takže mi to je jedno!" ponořila Anne dlaně do vědra a ještě jednou si umyla obličej. Voda byla chladná a příjemná.
"Že mě to ještě překvapuje!" zakroutila Ellen hlavou. "Na takovém místě můžeš udělat ostudu skutečně jenom ty."
Anne neměla chuť na to odpovídat. Neměla chuť vůbec mluvit. Ve skutečnosti neměla ani tušení, jestli právě teď existuje něco, co by dělat chtěla. Cítila se podivně sevřená v zajetí lhostejnosti a marnosti, která měla slabou příchuť zoufalství.
Promnula si vlhkými dlaněmi oči, snad aby ten pocit zahnala, ačkoliv předem věděla, že to nepomůže.
Jsem jenom "vstupenka", jak to řekl Flash. Byla to jenom pitomá lest s přívěškem. Mohli jet jenom s ním, ale protože já husa se ho nechtěla pustit, tak mě prostě vláčeli sebou!
Usadila se na okraj studny.
Co jsem si proboha myslela? Že mi dá do ruky tátovu adresu??
Uvědomila si, že na ní Ellen zase mluví.
"Co je?!" vyštěkla na ní.
"Pouze konstatuji, že míří přímo sem," zopakovala Ellen ledově, nicméně hlasem jí probleskla lehká obava.
"Kdo?" nechápala Anne a rozhlédla se.
"Jeden z těch čumilů, o kterých si tvrdila, že nás nesledují!" vysvětlila Ellen s jistým zadostiučiněním.
Anne se podívala po směru a viděla, že Ellen mluví pravdu. Mladý muž s šedým kloboukem na hlavě si to rázoval rovnou ke studni. A k nim.
Ellen nevědomky okamžitě vystřelila pohledem do stinného kouta, ve kterém si povídali Wesley s Dannym. Byli pohrouženi do svého rozhovoru, Ellen ale viděla, že Danny je po očku neustále pozoruje.
Uklidnilo ji to víc, než by byla ochotna si přiznat.
Anne se podívala do očí přicházejícího muže s výzvou a odporem, kterého si všiml, ale zřejmě se rozhodl na něj nereagovat.
"Zdravím vás, dámy!" řekl zvesela a opřel se o rumpál hned vedle Anne. "Vítejte u nás ve vlčím doupěti. Jsem Kit Angel."
Ellen předstírala, že ho nevidí a upřeně hleděla na střechy dřevěných stavení. Anne neodolala a vzhlédla od svých bot položených v písku.
Usmíval se na ni, hezky, upřímně a zářivě. Chvíli se dívala beze slova na jeho velmi pohlednou, mladou tvář, kterou lemovaly neposlušné prstýnky blonďatých vlasů.
"Vlčí doupě," poznamenala pak, přesto že s ním mluvit vůbec nechtěla. "Dobrý označení."
"Jo, je to doupě plný vlků. Ale jsou hodný, koušou jenom někdy."
Téměř proti její vůli se jí zachvěly koutky úst a málem mu ten zářivý úsměv oplatila.
"Můžu vás provést," navrhl a než stihly obě odmítnout, dodal: "Nebo ne, nejdřív vám představím ty vlky. Jelikož jsou všichni na očích, nebude to nic těžkýho," rozhlédl se. "Támhleten," ukázal na mohutného muže s černým plnovousem. "To je Spencer. Pořád předstírá, že je hroznej bručoun a snaží se zastřít skutečnost, jak moc je to hodnej chlap. Ale neříkejte mu to, mohl by se naštvat! Támhle stojí David, David Knife," obrátil se na druhou stranu a gestem ukázal okna, ve kterém seděl pohodlně usazený mladý muž v modré kostkované košili. "Vsadím se, že jste nikdy neviděli nikoho zacházet s nožem tak, jak to umí on. Já teda ne. Moc toho nenamluví, což mě někdy docela těší."
Zastaneš to určitě i za něj, pomyslela si Anne vcelku vesele a přistihla se, že se poctivě dívá tam, kam Kit ukazuje.
"Ti dva," kývl bradou směrem k zábradlí, u kterého ještě před chvílí postával sám. "Ten vysokej, tomu říkáme Angličan. Je to pravej angličan, myslíme si, že tam snad býval nějakým šlechticem, ale nikdy nám to nepotvrdil," zamrkal a všiml si, jak se na něj Ellen zvědavě zahleděla.
"No a ten druhej je Shakespeare. Říkáme mu tak, protože skoro pořád a za všech okolností cituje Shakespeara. Musím říct, že je to někdy opravdu otravný a on je tak trochu magor."
"Koho?" nechápala Anne.
"Williama Shakespeara!" odsekla Ellen znechuceně. "Sečtělý bandita, jak úchvatné."
"Nic úchvatnýho na tom není," ujistil ji Kit upřímně. "Ani náhodou."
"Na jednoho z vlků jsi zapomněl," řekla Anne.
"Nezapomněl. Jenomže on je jedinej, kdo tu s nenápadným výrazem nezírá z nějaký díry. John Flash, náš velitel. Co víc říct. Je ztělesněním toho slova."
"Vyčerpávající," ocenila Anne jeho monolog.
"Díky," zazubil se na ni znova. "Asi pořád doufám, že mě obdaříš něčím podobným."
Pozorovali se navzájem. Celá ta záře jeho příjemné osoby ji obklopovala proti její vůli, aniž to věděl, utlačoval její pocity marnosti a bezradnosti do pozadí tím svým hezkým úsměvem.
Konečně se na něj usmála taky.
Koutkem oka zachytila v dálce pohyb a když se po něm ohlédla, skoro se fyzicky nabodla na Wesleyho zlý pohled, který jejich směrem upíral.
Co mu sakra zase je?!
Obrátila se zpátky. "Jsem Anne," řekla a Kitův úsměv se ještě prohloubil. "A tohle je Ellen," ukázala vedle sebe, aniž se tam podívala.
"Ellen Sinclairová!" zdůraznila nepřívětivě, nerada, že ji Anne představuje proti její vůli.
Vážný tón jejího hlasu, najednou tak nepatřičný, zabrnkal na Anniny poslední dobou tak obnažené nervy. Musela se hodně ovládnout, aby nevyprskla smíchy. Všechno to lehce hysterické veselí jí zajiskřilo v očích a zazářilo v obličeji.
"SLEČNA Ellen Sinclairová!" zdůraznila Anne a významně zvedla prst.
"Zapomněl jsem použít titul?" rozesmál se uvolněně Kit a tím spustil i lavinu Annina smíchu.
"A políbit jí ruku," připojila se k němu. "Je na to zvyklá."
Vedle sebe uslyšela ostré zasyknutí, jak se Ellen rozhořčeně nadechla, ale než stihla něco říct, popadl Kit její ruku a políbil jí na hřbet.
Ellen jen vykulila oči, ústa se jí stáhla do tenké čárky a znechuceně si otírala ruku do sukně. Výraz v jejím obličeji způsobil, že se Anne rozesmála doopravdy a ten upřímný a srdečný zvuk zasáhl Kita přímo doprostřed hrudi.
Přestal se smát a zůstal na ni zírat jako zhypnotizovaný tak dlouho, dokud si nepřitáhl její oči. Dozníval v nich ještě její smích, ale kdesi pod ním byla naléhavá prosba.
Směj se se mnou, prosím tě, rozesmívej mě, ať se cítím aspoň na okamžik dobře… ať zapomenu kde jsem a proč… ať zapomenu, že nevím, kam jít dál.
Viděl ji tam. Slyšel její hlas a síla toho společného pouta je znehybněla a donutila téměř nedýchat.
"Myslíte si, že je na tom něco vtipného??" rozřízl hustý vzduch mezi nimi Ellenin ostrý hlas. "Moc mě těší, že si tak rozumíte a ani mě to vlastně NEUDIVUJE, ale mě do toho nezatahujte!"
Ani jeden z nich jí neodpověděl, ale rozhodně na to nečekala a obrátila se k důstojnému odchodu. Zastavil ji ale docela jiný hlas.
"Rád bych vám něco řekl," ozvalo se hlasitě. Ellen se rychle obrátila a viděla, jak Flash stojí v pruhu slunečních paprsků.
Vůbec si nevšimla, kdy přišel.
Pohyb na celém dvoře se zastavil a všechny oči se upíraly na Johna Flashe. On se nedíval na nikoho, pohled upíral kamsi nad střechy a skály, které je obklopovaly.
"Jak jsem řekl, přemýšlel jsem o tom," pokračoval stále dostatečně hlasitě. "A přišel jsem na to, že musím něco přiznat."
Utichl i ten poslední zvuk.
"George Marten kdysi dávno udělal i mě něco, co mě přinejmenším vážně naštvalo. A já si řek: není sakra právě teď čas mu to připomenout? Nejspíš jo. A druhá věc je, že i když jste na mě ušili jste na mě boudu s přívěškem, vlastně jste mi přinesli něco, co jsem myslel, že už neuvidím. Je to dost sentimentální, ale udělali jste mi radost."
Odmlčel se, ale nikdo ho nepřerušoval.
"Už mám svoje roky, takže si můžu sem tam dovolit nějaký nelogický čin nebo bláznivý nápad. Takže říkám, já souhlasím s vaší nabídkou, pokud samozřejmě nebudou proti moji hoši."
Wesley měl pocit, že vyskočí na nohy a zařve radostí, ale ztuhl tak, že se nemohl ani pohnout. Cítil, jak mu Danny drtí dlaň, ale nebyl schopen se na něj ani podívat.
John Flash sklopil oči níž a neomylně se podíval na Anne. "Tys mi ho přinesla, ať je to jak chce, Anne Retlowová. Jediný, co ti můžu slíbit je, že se pokusím aspoň něco zjistit o tom tvým tátovi. Možná jsem doopravdy kdysi nějakýho Retlowa znal."
Chtěla se nadechnout, ale nešlo to, jen zkousla rty, až to zabolelo.
"No," přerušil Flash spojení pohledů téměř lhostejně. "A teď hoši na krátkou poradu," kývl na nejblíže stojícího Spencera, ale pochopitelně ho následovali všichni.
Zůstali sami na prázdném dvoře a všichni čtyři se dívali na ten pruh slunečního světla, ve kterém ještě před chvílí stál Flash.
"Páni," řekl konečně Danny. "On souhlasil. Souhlasil!"
"Jo!" kývl Wesley mátožně. "Takže to začíná!"
"Začíná," usmál se Danny se vší únavou uplynulých dní a náhlou radostí a vstal. Přešel na ztuhlých nohách ke studni a bez varování objal Ellen a přitiskl ji k sobě.
Anne se na chvíli zatvářila zděšeně, jako by se bála, že Wesley udělá to samé. Ten ale naštěstí nejevil známky něčeho podobného, jen se znechuceně ušklíbl.
"Bože, Danny, přestaň s tím!"
Danny přerušil objetí, ale ještě na okamžik zůstal dlaněmi na Elleniných zádech. "Omlouvám se," řekl, ale jeho rozzářený výraz o omluvě příliš nehovořil. Posadil se na okraj studny a zkoprnělou Ellen stáhl za ruku vedle sebe.
"To je dobrý, Annie, ne?" obrátil se k ní.
"To… jasně, to jo," zakoktala. "Možná."
"Teď to znamená, že zůstaneš tady?" usmál se na ní a téměř to nebyla otázka. "S námi."
"Ve vlčím doupěti," doplnila hořce.
"Cože?" nerozuměl.
"Ale nic," mávla rukou. "Já nevím. Nevím, jestli zůstanu. Mám chuť nasednout na koně a vypadnout daleko odsud!" zamračila se.
"Ale taky máš chuť tady zůstat a třeba něco zjistit," šťouchl jí do žeber, až sebou cukla.
"Nech mě!" ohnala se. "Já nevím," ohlédla se pokradmu po Wesleym, který stál pořád u dřevěné stěny. "Rozmyslím si to."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | 3. ledna 2010 v 19:44 | Reagovat

Super! Jen škoda, že mi tak rychle utekla. Pomalu se to začíná rozjíždět;-)!
A jsem zvědavá kdy Flash vyklopí vše co by měl.

2 Jindra Jindra | 6. ledna 2010 v 0:14 | Reagovat

Dalsi skvela kapitolka:-D Uz se tesim, az zjistim, jak to ten fleš umí s koltem :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama