22. kapitola - Neztratit stopu 1. část

24. ledna 2010 v 13:27 | Nina Carter |  Rváči
"Slečna Lindsdayová vás přijme, pane Morgane. Ale prosím vás, abyste to zbytečně neprodlužoval."
"Jistě, doktore Hammonde," přikývl Jim, vzal do ruky svůj klobouk a pokročil k pootevřeným dveřím, ze kterých před okamžikem doktor vyšel.
Doktor Hammond však mezi Jima Morgana a ošoupaná futra od dveří položil paži. "Kdyby na tom sama tolik netrvala, nikdy bych to nedovolil," řekl mu tiše. "Není na tom dobře, pane Morgane. Jestli se jí přitíží, budu se zlobit, ať jste detektiv, nebo ne."
"Rozumím. Budu se snažit," řekl Jim bez jakékoliv ironie.
V pokoji panovalo přítmí díky zataženým závěsům a také dusno. Jim tiše přistoupil k posteli a posadil se na připravenou židli.
Přikrývky na posteli se pohnuly.
"Vy jste… Jim Morgan?" řekl slabý ženský hlas.
"Ano, to jsem. Beryl Lindsdayová? Dostal jsem váš vzkaz."
"Ano," přikývla téměř neznatelně. I v tom šeru viděl, jak polovinu její tváře halí bílé pruhy obvazů. "Musím s vámi mluvit, detektive."
Znovu se pokusila posadit, nebo aspoň nadzvednout, ale zřejmě to pro ni bylo velmi bolestivé.
"Ležte, Beryl!" položil jí dlaň na rameno tak zlehka, jak to jen dovedl. "Prosím, ležte. Já vás poslouchám. Proto jsem tady."
Slyšel i cítil pod dlaní, jak namáhavě dýchá. Trpělivě bez pohnutí čekal a setrvával dlaní na jejím rameni. Prohlížela si ho.
"Nejste na detektiva moc hezkej?" řekla tiše a polovina jejího obličeje se pokusila usmát, zůstal však jen napůl bolestný škleb.
Usmál se na ni. "A to jste ještě neviděla moje hochy," zavtipkoval. Rozesmál ji, ale bylo vidět, jak velmi ji to bolí.
"To je teda škoda," usoudila vyčerpaně a položila hlavu zpátky na polštář. Trvalo zase nějakou dobu, než se na něj znovu podívala, ale nenaléhal na ni.
"Mám ráda sladký. Je to moje neřest."
"To má být výzva? Nic jsem nepřinesl, ale příště se rozhodně polepším…"
"Ne, tak jsem to nemyslela. Často jsem chodila do kuchyně, už na to byli zvyklí… tam… v Domě."
"Ano?"
"Ano. Byla jsem tam… i ten večer… tu noc, kdy se to stalo."
"Máte na mysli požár?"
"Jo. Byla jsem v kuchyni. Věděl jste, že někde tam prej ten požár začal? Říkal to šerif a jeho chlapi."
"Ano," přikývl Jim. "Je to velmi pravděpodobné."
Znovu se párkrát sípavě nadechla. "Já jí viděla."
"Koho jste viděla?"
"Nebylo to úplně v kuchyni…jsou tam zásobovací místnosti… komory. Dá se projít ven bočníma dvířkama. A taky dovnitř."
"Někdo vešel pozdě v noci dovnitř postranními dvířky?" ptal se Jim dál a kolem úst se mu objevily napjaté vrásky.
"Musela mít klíče. Byla zabalená v nějakým plédu, nejdřív jsem jí nepoznala, volala jsem na ní, co tam dělá…"
Odmlčela se.
"Na chvíli mi zmizela v té tmě, která dole byla. Myslela jsem, že odešla nebo… proklouzla nahoru. Pak tam všude páchl petrolej. Hrozně moc a potom… dál to znáte."
Odvrátila hlavu a Jim přikývl. "Ano, dál to znám. Ale říkala jste, že jste JÍ viděla. Vy víte, kdo to byl?"
Podívala se na něj tím jedním okem, které nezakrývaly obvazy. "Nejenom to, já jsem JÍ poznala, pane Morgane. Ano, vím, kdo to byl, vím to tak jistě, jako že je Bůh nade mnou. Byla to Hannah Curwigenová."
"Viděla jste její tvář?" řekl Jim a neuvědomoval si, že se k ní naklání blíž.
Pousmála se, pokud se o něčem takovém dalo hovořit. "Jen trochu. Ale viděla jsem její boty. Kus její sukně. Znám jí několik let, vím, jak… jak se pohybuje…věřte mi. A ona rozhodně mohla mít klíče!"
"Já vám věřím," ujistil ji. "Byla byste ochotná to odpřísáhnout před soudem?"
"Jistě, že ano!" zašeptala. "Odpřísáhnu to, kolikrát bude potřeba, před soudem, před Bohem, před kým budete chtít. Tohle přece tý potvoře nesmí projít! Víte, ona si myslela… myslela si, že jsem zemřela. Ale to není pravda," ušklíbla se bolestně. "Aspoň ne… zatím."
"Jste velmi statečná, Beryl," řekl upřímně. Místo úsměvu, který jí způsoboval bolest, mu položila na ruku pravou dlaň celou schovanou v obvazech. Naklonil se k ní ještě víc a ucítil zápach bolesti, potu a masti na popáleniny.
"Děkuji," zašeptala téměř neslyšně a zavřela oči.
"To já děkuji."



Ellen seděla na židli, kterou si přinesla ven před vchod a rozhlížela se. Ještě po týdnu, který už tady strávili bylo těžké se nerozhlížet, protože se prostě nacházeli na neuvěřitelném místě.
Mezi přírodním masivem skal se rozpínaly dřevěné stavby - domky, stáje, stodola - v téměř nepochopitelné symbióze, jako by tu byly odjakživa a vyrostly spolu se skalami.
Celé to tvořilo jakýsi uzavřený kruh, který před nepovolanými zraky chránily skály a křovinaté porosty, takže zvenčí nebylo poznat vůbec nic. Uvnitř byl tichý svět sám pro sebe, malý a kupodivu neuvěřitelné klidný.
Seděla s nohama nataženýma před sebe a s přivřenýma očima chytala na svou tvář sluneční paprsky.
"Ahoj Ellen," ozvalo se vedle ní tak blízko, až sebou trhla leknutím.
"Proboha!" vydechla a zakroutila hlavou.
"Snad ses nelekla?" usmál se Danny a usadil se vedle ní, přímo na dřevěné schodiště.
"Já? Jistě, že ne," odvětila klidně.
"Co děláš?"
"To přece vidíš. Jen sedím."
"To je fajn," usmál se znovu a lehce naklonil hlavu na stranu.
Dělá to často, uvědomila si. Je to divné…ale milé.
Pousmála se nad svou divnou myšlenkou a v tu chvíli si všimla, že dělá nevědomky to samé, napodobuje ten lehký sklon jeho hlavy.
Zasmála se tomu nahlas.
"To je moc hezkej zvuk," řekl.
"Co?"
"Tvůj smích."
"Ach, jistě."
"Myslím to vážně. Moc se nesměješ."
"No, neměla jsem poslední dobou důvody k smíchu," vysvětlila. "Ale to sis jistě všiml i ty."
"Ale ne," prohlásil dotčeně. "Pořád ještě mi vyčítáš, že jsem tě unesl!"
Chvíli na něj nevěřícně zírala, neschopna pochopit, jestli je to žert nebo jestli to myslí vážně, ale pak zjistila, že je to vlastně jedno.
Zasmála se znovu, nahlas a upřímně.
"Vidíš, pořád říkám Wesleymu, že jsem vtipnej a on mi to pořád vyvrací."
"Darebák," konstatovala Ellen suše.
"Jo, darebák. Kde je vůbec Annie?" rozhlédl se náhle.
"Vypadám snad jako její chůva? Nemám tušení," odsekla s lehkým znechucením. "Naposledy jí chtěl Kit ukázat hlídkovou věž. Kde ty máš Wesleyho?"
Pokrčil rameny. "Po pravdě řečeno, taky nevím, někam se vypařil. Možná bych se po něm měl jít radši podívat. Teda ne, že bych já byl chůva…"
"Jistě. Wesleyho skutečná chůva buď skončila v blázinci, vstoupila do kláštera nebo dobrovolně ukončila svůj život," usoudila Ellen ironicky.
"Nikdy žádnou chůvu neměl," rozesmál se upřímně Danny. "Což je možná vážně dobře. Pro tu chůvu."
"Jo. Já chůvu měla. Nejdřív chůvu a potom vychovatelku, Sofii," řekla Ellen a zvážněla.
"Stýská se ti po ní?" zeptal se jemně.
"Ano, stýská. Po ní, po Tonym, po celém našem domě, dokonce i po mém učiteli tance, kterého jsem spíš nemohla vystát. Po každém ránu, kdy jsem se budila ve svém pokoji a po každém společném obědě, protože ze všeho nejvíc se mi stýská po… po…"
"Po otci," doplnil ji šeptem a Ellen jen kývla, jako by nedokázala to slovo říct nahlas.
Dlouhou chvíli jen mlčeli a Danny se díval, jak si lehký vánek hraje s jejími vlasy, uvolněnými z jednoduše spleteného účesu, sledoval její ruce v klíně, semknuté do tvrdého stisku.
"Víš, o čem jsem přemýšlela?" řekla pak.
"Nevím."
"Jaké to je, když se konečně pomstíš. Jestli ta chuť, ta slast je tak silná, že konečně potlačí a umlčí tu ukrutnou bolest… třeba aspoň na nějaký čas. Ty bys to mohl vědět, Danny," zvedla oči ze svého klína a podívala se na něj.
"Já?" zvedl obočí. "El, já to nevím úplně stejně, jako ty. A tohle si říkám už patnáct let! Já nevím. Nevím," rozhodil ruce. "Hrozně rád bych ti na to odpověděl, vlastně bych hrozně rád, aby na to někdo odpověděl mě! Jenže…" odmlčel se pokrčil rameny.
"Tak proč to všechno děláte?" zeptala se. "Tak dlouho."
"Protože zatraceně doufáme, že to je tak, jak říkáš. Že ta slast z pomsty je tak silná, že umlčí tu bolest. Aspoň na nějaký čas," použil její slova. "Sama ses přece rozhodla zúčastnit se pomsty, musíš taky aspoň trochu vědět, proč to děláš."
Podívala se na oblohu, která byla jasná a modrá a ostře s ní kontrastovaly tmavé zuby skalních vrcholků. Ještě stále jí svítilo slunce na obličej.
"Protože jsem viděla to, co máte v obličeji. Ty a Wesley, když jste se poprvé bavili s Flashem. Uvědomila jsem si, že tohle je to, co nechci, z čeho mám obavy. Tohle je bod, do kterého nikdy nechci dojít."
Dlouho se na ní díval vážnýma hnědýma očima, skoro jakoby se bál promluvit. Chvíli ji sevřela obava, že přestřelila, že řekla něco, co neměla.
Něco čím ho ranila.
"Nikdy jsem si neuvědomil, že je to tak děsivý," zašeptal.
"Ne, ne, já jsem to nemyslela…"
"Neurazil jsem se!" zarazil ji. "Jen mě to nikdy nenapadlo, být odstrašujícím příkladem," pousmál se hořce.
"Danny, nemyslela jsem to tak!" zamračila se.
"Ne, máš totiž naprostou pravdu, El," naklonil se k ní. "Ani já nechci, aby ses někdy cítila jako já… jako Wesley… nechci to! Chci, abys toho byla ušetřená."
"Proč?"
Protože mi na tobě záleží! zaznělo mu v hlavě tak jasně, až ho zabolela a musel si skousnout rty, aby to nevyhrkl nahlas.
"Bude to dobrý, uvidíš," řekl místo toho. "Jednou to bude dobrý. Tohle si nebudeme pamatovat a všechno to bude dobrý!"
Oči se jí nezvykle zaleskly a chvíli vypadala, že by se nejraději sesunula ze židle a schoulila se Dannymu do náruče. Ani ne tolik za ta slova, která říkal, jako za ten upřímný a silný tón, který v nich zněl.
Nakonec se však ani nepohnula.
"Tohle si těžko nebudu pamatovat," řekla a do svého hlasu se vší silou pokusila procpat zlehčení. "Nikdy v životě jsem nevypadala hůř."
"Panebože Ellen!" rozesmál se a prohlédl si ji. Ošuntělé šaty, zaprášené botky a vlasy ledabyle spletené do copu, ze kterého jí kratší vlasy vylézaly a kroutily se kolem obličeje. "Ani nevíš, jak moc se pleteš. Nikdy jsi nevypadala líp."



"Matte! Matte, slyšíš mě, sakra?"
Matthew se zamračil a rychle nastrkal zbytky modrých dívčích šatů zpátky do cestovního vaku.
"Jistě, že tě slyším, řveš tady jako na lesy!" zavrčel nepříjemně.
Ian odhrnul keř, který mu stál v cestě. "Tady jsme v lese, jestli sis ještě za ty nekonečný dny nevšiml! Takže trocha řvaní je jenom ku prospěchu, obzvlášť, když volám někoho, kdo zřejmě přišel o sluch!"
Teprve teď se na Matthewa, klečícího na zemi, podíval pořádně.
"Ty jsi zase zíral na ty šaty, že jo?" přivřel oči.
"Cože?? Jistě, že ne a přestaň se do mě navážet!" bránil se Matthew a rychle vstal ze země.
"Jsi normálně nemocný, Matthew, fakt! Jdi se léčit!"
"A ty jdi už do háje!"
"Chlapi, jásejte, bude večeře!" přerušil začínající hádku Deanův veselý hlas. "Chvalte mě do nebes, nesu vlastnoruční úlovek! Co tady na sebe koukáte jako v ringu?" podivil se.
"Ale nic," mávl rukou Matthew. "Ian má vztek, tak si ho vylévá na mě! Nevím, čím jsem si tu výsadu zasloužil. Kde je Elijah?"
Ian zrudl vzteky, ale Dean ho raději předběhl. "Rozdělává oheň, protože BUDE VEČEŘE, slyšeli jste? Jídlo, maso! Tak pojďte a nechce toho."
Maso evidentně zabralo, protože nikdo už neřekl ani slovo a následovali Deana k ohništi. Jeho úlovek sice nebyl tak úplně zázračný, jak vyhlašoval, nicméně dnes večer byla jistota, že se všichni čtyři dosyta nají teplého masa.
Elijah držel maso v obou rukou a lesklá mastnota mu stékala po prstech a po bradě.
Zničeho nic se rozesmál.
"Co je?" zamračil se nechápavě Ian.
"Ale... jen jsem si tak uvědomil, že jsme opravdu rychle přestali vypadat jako gentlemani," otřel si bradu hřbetem ruky. "A pryč je veškerý šarm," zasmál se znovu.
"Mluv za sebe!" prohlásil Dean. "Můj šarm rozhodně není závislý na tom, co mám na sobě a jestli je to čisté. Můj šarm je věčný," mrkl na ostatní.
"Jo," zabručel Ian. "Tady ovšem můžeš oslňovat leda tak medvědice, nebo vlčice. Pokud na ně ten tvůj šarm bude účinkovat."
"Když bude pěkná..." pokrčil Dean rameny a všichni ostatní se rozesmáli.
"A nebo se musíš spokojit s dámskýma šatama," dodal Ian. "Matt má jedny v brašně, třeba ti je půjčí."
"Iane, sklapni!" zvážně okamžitě Matthew.
"Nechte toho!" mírnil je Elijah.
"Jedině, když si je na sebe oblékneš ty, Iane," prohlásil Dean s naprostou vážností.
Představa Iana navlečeného do dámských šatů byla natolik silná, že přicházející napjatou situaci nemohla nezlehčit.
"Abych tě nepraštil!" vyletěl Ian a pokusil se smějícího se Deana vyválet v prachu.
"Kluci, nechte toho, skončíte v ohništi!" varoval je Elijah, ale nijak Deana nebránil.
"Pojďme se radši bavit o něčem vážnějším," snažil se je přerušit Matthew.
"Třeba o čem?" zasípal ze země Dean, přiškrcený Ianovým předloktím.
"Třeba o tom, o čem se nikomu z nás nechce. Že jsme ztratili stopu."
Ian přestal okamžitě klečet na Deanovi a zvedl se. "Já jsem neztratil stopu!"
"Ale Iane! A co pošleme Jimovi za hlášení?" namítl Matthew a napil se z čutory. "Jsme v divočině, je tu plno stop a my se motáme dokola... ale snažíme se, fakt!"
"Matte, já jsem neztratil stopu!"
"Ale nejsme schopni dál pokračovat!" oponoval.
"Je tu spousta stop, Matte, kdybys mě poslouchal. Většina z nich patří indiánům!" zvýšil hlas Ian. "Takže mám teoreticky dvě možnosti - buď prostě zdrhli tak šikovně někam do háje a už jsou na hranicích s Kanadou a my jsme diletanti... nebo je mají indiáni."
Chvíli ticha přerušoval jen praskání ohně.
"Jak mají. Jako, že je unesli?" zeptal se tiše Matthew. "To je nesmysl. Je to rezervace, indiáni neunášejí lidi."
"Jak to můžeme vědět?" namítl Dean.
"Panebože!" vydechl Matthew. "To snad ne!"
"Jsou to dvě možnosti," zopakoval Ian. "Netuším, která je správná a možná teď ani netuším, jak to zjistit. Ale neztratil jsem stopu, Matte, aby bylo jasno!" prohlásil a vztekle hodil klacek do ohniště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama