22. kapitola - Neztratit stopu 2. část

24. ledna 2010 v 13:29 | Nina Carter |  Rváči
Wesley natáhl ruku, lehce přivřel jedno oko a pak zmáčkl spoušť. Vzduchem třeskly tři rány, ale jen dvě rezavé plechovky na druhé straně zarostlé cesty se zřítily k zemi.
Třetí zůstala na prkně stát bez hnutí.
"Do hajzlu!" zaklel si Wesley pro sebe a znovu zvedl ruku s revolverem.
Kdesi za ním práskla třetí rána, ozvalo se kovové cinknutí a plechovka ležela na zemi spolu s ostatními.
Wesley sebou silně trhl a otočil se.
"Pardon, nejspíš zvyk," řekl John Flash a sklonil zbraň. Stál dobrých deset kroků za Wesleym.
"Bezva," utrousil Wesley a pokusil se násilím vnutit svému tepu jeho obvyklou frekvenci.
Flash vrátil zbraň k boku a pomalu došel k Wesleymu.
"Moc mi nevěříš, co?" řekl bez obalu, ačkoliv pohledem setrvával na spadaných plechovkách.
"Cože?" zamračil se Wesley nechápavě.
"Tu věc s indiány," upřesnil John. "Nevěříš mi."
Wesley se neubránil úšklebku. "No… nebudu lhát. Na pohádky jsem přestal věřit asi v pěti letech."
"Až? U tebe bych očekával, že budeš tvrdej chlap ještě dřív," odtušil Flash s ironickým úsměvem.
Wesley se uchechtl, ale nebylo v tom nic veselého. "Je opravdu divný, že o tvým střeleckým umění a neuvěřitelný chladnokrevnosti kolujou legendy, ale o tvým ostrým smyslu pro humor vůbec nic!"
Tentokrát rozesmál Johna doopravdy. "Taky jsi docela vtipnej!" řekl uznale a zamířil k plechovkám.
Wesley si s úšklebkem vzdychl. "Jo, to já jsem."
"No a co? Co tě žere nejvíc?" obrátil se k němu, když zvedal první plechovku ze země a stavěl jí zpět na prkno. "Že sis mě představoval jinak? Nebo tohle místo?"
"Vůbec nic mě nežere!" ohradil se Wesley. "Možná jsem si představoval, že budu mít úplně jinej pocit… ale to je fuk, nechci se o tom bavit!"
"Asi rozumím," řekl Flash svým shovívavým tónem, až se Wesleymu samy od sebe sevřely pěsti. Postavil se několik kroků za Wesleyho, namířil a vystřelil.
Tři rány, trojí cinknutí, tři tupé rány na travnatou zem.
"Hm," zabručel Wesley a vydal se bez přemýšlení k plechovkám, aby je zase narovnal.
"K těm indiánům…" vracel se John k původnímu tématu.
"PROČ by to dělali?" přerušil ho Wesley, postavil se vedle něj a namířil. "Jsou to indiáni, znám indiány, nebudou brakovat vlaky jen proto, že ty jim to řekneš, ať jsi - s prominutím - kdo jsi," zmáčkl spoušť.
Tři rány, dvě cinknutí a dva pády do trávy.
"Neznáš tyhle," řekl Flash klidně a vydal se k plechovkám.
"Na tom nesejde!"
"Ale sejde," sehnul se k zemi. "Říká ti něco Moht´a veesehe? Nejspíš ne. Je to forma vzájemného zavázání, kterou Šajenové uznávají. Doživotní. Já a náčelník kmene ji mezi sebou máme. Nepřišlo ti divný už to, jak nás hlídají? A v tomhle případě se mnou půjdou velmi rádi, Wesley Shane. To mi věř."
Vrátil se, postavil se ještě o kus dál a znovu vystřelil.
Sestřelil všechny tři.
"Co jsi… co jsi udělal?" ujelo Wesleymu, ačkoliv se vůbec nahlas ptát nechtěl.
"To je mezi mnou a náčelníkem," dostal suchou odpověď.
Wesley se ušklíbl, neboť ani nic jiného nečekal a vydal se k plechovkám, aby si je postavil.
Vrátil se na Flashovu úroveň a zacílil.
"Můžeš jet zítra se mnou. Pojedeme do vesnice a projednáme to se Šajeny. Buď u toho."
Wesley vystřelil a minul.
"Cože?? Já? Ten který tomu geniálnímu plánu jako jedinej nevěří?"ušklíbl se ironicky.
"Právě proto, chlapče."
Minul podruhé a zuřivě sevřel rty. "Jak velkorysé!"
"Spíš prozíravé," opravil ho Flash a Wesleyho roztřesená ruka minula potřetí.
"Do hajzlu!" zaklel se stisknutými zuby.
"To nic," řekl John tichým, příjemně uklidňujícím hlasem. Nic nemohlo Wesleyho rozzuřit víc. "Postav se blíž."
Podíval se na něj jasnou modří svých napůl přivřených očí a obrátil se k odchodu.



Richardu Dreyfuss-Stuyvessantovi se zajiskřilo před očima tak jasně, že chvíli vůbec nic jiného neviděl.
Teprve potom přišla bolest.
"Richarde!" ozval se překvapený a trochu polekaný výkřik, ale Richard jej v tuto chvíli moc nevnímal. Prudká bolest mu vystřelila z nosu až k hlavě, kde se nepříjemně rozbrněla. Pokoušel se tisknout si nos rukou, což mu skutečně znemožňovala kožená boxerská rukavice.
"Richarde," oslovil ho znovu Ben Moseley a pevně ho uchopil za ramena, aby ho narovnal z křečovitého sehnutí. Richard zamrkal a zmučeně se na svého společníka podíval.
"Au!" zasténal lehce obviňujícím tónem.
"Probůh, měl jsi tam úplně odryté místo!" řekl Ben Moseley nevěřícně. "Myslel jsem, že je to trik, abys mě nalákal!"
"No, tak zřejmě nebyl," zahuhlal Richard a pokusil se stáhnout pravou rukavici. Ben trhl zuby za své šněrování, aby mu pomohl.
"Měl jsi mi říct na začátku tréninku, že budeš dnes obzvláště nesoustředěný, polevil bych v tempu," řekl Ben s lehkým úsměvem.
"Rozhodně jsem nechtěl být nesoustředěný," ohradil se Richard a opatrně si ohmatával rychle otékající nos. "Omlouvám se."
Ben se rozesmál a odhodil rukavice do rohu. "Ty se omlouváš? Já tě praštil do nosu!"
"V tom případě se omluv ty."
"Ani mě nenapadne. Byla to čistá rána. Moc pěkný pravý hák," napřímil se Ben.
Richard se na něj překvapeně podíval. "Ty se nemáš co chválit, jsi můj trenér! Chválit máš mě."
"Jistě," sáhl Ben po ručníku a otřel si zpocený obličej. "V tomto případě ale opravdu není za co."
"Ach ne, odpoledne mám obchodní jednání a budu vypadat, jako když mě banda lumpů přepadla v postranní uličce!" zaúpěl Richard.
"To ti dodá autoritu," usoudil Ben a odhodil si zpocené pramínky tmavých vlasů z obličeje. "Musíš nenápadně poznamenat, že jsi je přepral. Ach, asi tě nepotěším, ale zdá se, že krvácíš."
Richard se podíval na své prsty které už zbarvila jasně červená krev.
"No výborně!"
"Na to se neumírá!" zasmál se Ben a podal mu další ručník, aby mu ho přiložil na krvácející nos.
Richard si sedl a zaklonil hlavu.
"A co je tedy důvodem té tvé nesoustředěnosti?" zajímal se Ben, když namáčel kapesník do studené vody. "Nějaká žena?"
"Žena…" zahuhlal Richard do ručníku. "Ne. I když vlastně… dalo by se říct…"
"Opravdu?" usmál se Ben udiveně a vyždímal kapesník. "To mě zajímá, nic se ke mně nedoneslo, která je ta šťastná? Znám ji?"
"Bene, mohl bys občas rychleji myslet, než mluvit?" zavtipkoval Richard a odložil ručník.
Dva tenké rudé pramínky mu ztekly přes rty a bradu a okamžitě se vpily do světlé bavlny na jeho hrudi. Ben přiskočil a přitiskl mu na obličej mokrý kapesník.
"Jsem jenom zvědavý."
"To jsi."
"Nediv se. Jsi nejlepší partie v New Yorku, možná i v Bostonu a dál!" prohlásil Ben. Richard ve své nedůstojné poloze nemohl víc, než zvrátit oči v sloup a cosi zahuhlat. "Zajímá mě, která z dam bude nakonec slavit to vítězství," dodal tedy.
"Bene," oddálil Richard mokrý zakrvácený kapesník, ale zaklonil hlavu ještě víc. "Jsi můj osobní tajemník, také můj trenér boxu a také můj velmi dobrý přítel. Myslíš, že ti to ale dává právo mě rozčilovat?" vytýkal mu, ale vážnost to postrádalo, jelikož se u toho usmíval.
"Nejspíš tě rozčílila ta rána," usoudil Ben se širokým úsměvem. "To se nedivím."
"Není v tom žádná žena, Bene, rozhodně ne tak, jak sis vyložil."
"Aha. Pak tedy zbývá jen jedna možnost: slečna Sinclairová…" vydechl Ben a shovívavě zavrtěl hlavou. "Tobě to pořád nedá spát, viď?"
"Asi ne," přiznal Richard a znovu si přitiskl kapesník k nosu. "Nedá mi to spát a zřejmě - jak se dnes ukázalo - ani se soustředit."
Ben si povzdychl a posadil se vedle Richarda na lavici. "Proboha, přestaň se tím tak trápit!"
"Rád bych dal na tvou radu," zamumlal Richard do kapesníku.
"Tak dej," zvedl obočí Ben. "Maminka a tajemník to s tebou vždycky myslí nejlíp!" poplácal ho po rameni.
"Ano," zasmál se Richard a zvedl mokrý a krvavý kus látky. "A trenér boxu obzvlášť!"



Anne stoupala rychle po schodech tesaných přímo do skály a ani se nepřidržovala skalních stěn, které se těsně svíraly kolem ní. Vyhoupla se nahoru a s očividným potěšením se rozhlédla po kraji.
"To je nádhera! Je vážně vidět daleko!" rozpřáhla ruce a nechala vítr, aby se do ní opřel.
"Moc dobře se na těchhle věžích hlídá," postavil se za ni Kit. "Támhle je druhá," ukázal skoro na opačnou stranu, "a támhle třetí. Vidíme tak do všech stran."
Uznale kývla a zvrátila hlavu, aby vstřebala sluneční paprsky, které příjemně hřály. Náhle jí úsměv z tváře vymizel, otevřela oči a sklonila hlavu zpět.
"Co je, Annie?" všiml si toho Kit.
"Ale… nerozumím tomu," hlesla.
"A čemu?"
"Já… jsou chvíle, kdy by se dalo říct, že jsem skoro… šťastná," opřela se oběma dlaněmi o skalní římsu.
Zasmál se. "A to je důvod ke smutku? Tak teď tomu zase nerozumím já."
"Ne, špatně jsem to řekla," ohradila se. "Já jsem odjela z toho pitomýho Sugarhillu aniž bych někomu nechala aspoň vzkaz. Nechala jsem tam čtyři sourozence a dva z nich jsou ještě dost malí. Utekla jim matka a pak já. Nebo si to aspoň tak budou myslet. Jsou to ještě děti, Kite!" vydechla nešťastně. "Tolik jsme drželi při sobě, abysme to všechno přestáli ve zdraví a já je zradila! A teď se tady rozplývám nad tím, jak voní vítr a svítí slunce a jsou chvíle, kdy na ně dokonce nemyslím vůbec a jsem… spokojená. A navíc TADY!"
"Ve vlčím doupěti," doplnil ji.
"Jo."
"Annie, poslyš, sama jsi říkala, žes neodešla úplně dobrovolně," postavil se těsně vedle ní.
"No, to ne…" uznala.
"Později se všechno vysvětlí. Děláš to přece i pro ně, ne? A nezůstali tam úplně sami."
"Ne," ušklíbla se znechuceně. "Mají tam otce, kterej je sice jejich vlastní, ale je to jenom hnusný ožralý hovado a pak bratra, kterej je to samý v bledě modrým a navíc je to úchyl… ještě, že je Mary malá! Proboha, nechci to ani domejšlet!" zaťala pěsti.
"No tak dost!" popadl ji pevně za ramena a obrátil téměř násilím k sobě. "Nesmíš ztrácet přesvědčení, že děláš správnou věc, rozumíš? Po cestách se nevrací! Když se už jednou na rozcestí rozhodneš, musíš jít dál a neztratit stopu."
Mlčela a dívala se mu do očí.
"A navíc, když John řekl, že tvého tátu najde, tak ho najde," pokračoval opět klidným hlasem. "Nebo aspoň zjistí všechno, co zjistit půjde."
"Jsi o tom tak přesvědčenej," poznamenala.
"To teda jsem. A navíc - až někdo z nás pojede do města a to bude hádám hodně brzo, můžeš poslat bratrům a sestře dopis. To je přece to nejmenší."
Vykulila oči. "To by vážně šlo??"
"No jasně, že jo!" usmál se na ni. Záře jeho krásného úsměvu ji prohřála víc, než to slunce.
"Jsem tak pitomá," zakroutila hlavou a usmála se taky.
"Nemusím s tebou souhlasit, že ne?" drkl do ní ramenem. Vrátila mu lehký šťouchanec a zůstali k sobě přitištěni rameny.
"A co ty, Kite? Máš sourozence?" zeptala se.
"Ne. Alespoň o nich nevím."
"A rodiče? Co se s nimi stalo?"
"Pokud vím, oba žijou a těší se dobrému zdraví," uculil se.
"No a co říkají na tvojí… práci?" zvedla obočí.
Rozesmál se víc, než by čekala. "Matku jsem neviděl asi od svých dvanácti let. Nejsem dítě z manželství a asi chápeš, že to pro matku nebylo nejjednodušší. Chtěla začít žít nějak znova, od začátku a já jsem do toho trochu nezapadal. Tak si mě k sobě vzal táta."
"Ona se tě vzdala??"
"No, taky by se to tak dalo říct," souhlasil bez hořkosti. "Možná to byla jen slabá chvíle, možná si to prostě dlouho promýšlela, ale nakonec to udělala. Ale nedívej se na mě takle, byl jsem a taky jsem naprosto spokojenej."
"A tvůj táta? Co je s ním?"
Znovu se uculil. "Je tady."
"Jak to myslíš, TADY??" zamračila se nechápavě.
"Můj táta je John, Annie," řekl prostě.
"COŽE??" vyjekla.
"Je to tak. Probůh, tváříš se, jako bys měla spadnout dolů!"
"Ale… vy…vypadáš jinak a… říkáš mu Johne…" zakoktala.
"Většinou Johne," souhlasil. "Zvykli jsme si tak. Naučil mě všechno, co umím. A takhle šílená banda tam dole," ukázal do dvora, "to je moje rodina. I včetně toho magora Shakespeara."
Přejela si obličej dlaněmi a pak se ironicky rozesmála. "Tak nevím, co je horší: mít za otčíma Billa, nevědět, jestli vlastní táta vůbec existuje a nebo mít za otce nejznámějšího psance, jehož obrázek s nápisem Hledá se si člověk může dát za rámeček místo fotky!" pronesla.
"To mě nikdy nenapadlo," rozesmál se Kit. "To bych mohl udělat, nejspíš by měl radost."
Opřela se o římsu zády a hluboce se zaklonila. "Vůbec mi nepřipadá, že jsme tu už tejden. Celý mi to připadá jako nějakej sen."
"To je naprosto jasný," usoudil Kit. "Skvělý bydlení, příroda v širokým - hodně širokým - okolí, dobrý jídlo - teda aspoň v některejch dnech, když má službu Spencer nebo David. To je sen."
"To asi je," nemohla jinak, než souhlasit, i když to nemyslela úplně vážně. Opět se usmál tak hezky, že mu ten úsměv nemohla neoplatit.
Pomyslela si, jak je to s ním všechno jednoduché, ačkoliv vůbec netušila proč.
Asi je to nějaká nepochopitelná věc. Někoho má člověk chuť zabít od prvního pohledu, vzpomněla si na Wesleyho. A někoho má hrozně brzo… rád.
"Co se na mě tak díváš?" zpozorněl a přivřel oči.
"Jak?"
"Hezky. Jak taky jinak, s takovýma očima, Annie," řekl mnohem tišeji.
"Jakýma?" zvážněla nechápavě.
"Nádhernýma," zašeptal skoro neslyšně.
V tu chvíli se do nich opřel prudký poryv větru a rozfoukal Anniny rozpuštěné vlasy na všechny strany. Kit zavřel oči a bez přemýšlení se naklonil dopředu, aby se nechal obejmout voňavými tmavými prameny, které mu šimravě klouzaly po tváři a krku, jak s nimi vítr házel.
Pak přestal foukat stejně nečekaně, jako začal a oba stáli tak blízko, že se báli i dýchat.
Anne zatoužila vnořit dlaně do těch jeho prstýnkových vlasů, jejichž některé prameny zbarvilo slunce téměř do zlata. Nijak jí ten pocit neděsil, ani nepřekvapoval a než si to uvědomila, udělala to.
Usmál se na ni tak něžně, až jí skoro vstoupily slzy do očí, protože takový pohled jí nikdo v jejím dosavadním životě nevěnoval.
Pohladil ji po vlasech na spánku, sklouzl prstem po linii čelisti a pomaličku se naklonil, aby ji políbil.
"Kite!!" zařval někdo zdola a doprovodil se dupáním po schodech. Ani trochu sebou netrhli, jako by jim bylo úplně jedno, kde kdo řve, jen se zastavili a znehybněli, poslední kousíček od sebe.
"Kite!!"
Velmi neradi se od sebe odklonili, téměř to bylo fyzicky namáhavé.
Na vrchol hlídkové věže se vyhoupl Shakespeare. "Kite, hledám tě, chce s tebou mluvit John…" začal, ale pak ztratil slova. Chvíli beze slova zíral na němé sousoší před sebou a nemohl nevycítit, co se tu dělo. "Kite?"
Teprve teď se na něj velmi neochotně podíval Kit a o chvilku později i Anne.
"Shaku?"
"No něco jsem ti přišel vyřídit, ale teď mi to zrovna nějak z neznámýho důvodu úplně vypadlo z hlavy," pronesl Shakespeare upřímně.
"Že mě shání John?" napověděl mu Kit.
"Jo, to je ono. Pokud se můžeš dostavit nejlíp hned," pokýval hlavou Shakespeare a neodpustil si věnovat Anne zkoumavý pohled.
Nezačervenala se ani trochu a pohled mu vrátila. Pak se na něj usmála.
"Žádnej citát?"
"Asi ne," zasmál se taky.
Kdesi nedaleko se ozvaly tři výstřely a Anne sebou trhla. Nikoliv leknutím, ale nadšením, jak oba - Kit i Shakespeare - věděli.
"Někdo střílí!" prohlásila. "Půjdeme pak taky? Půjdeme zas?" obrátila se ke Kitovi s dětsky rozzářenýma očima.
"Jasně, že jo. Cokoliv chceš," mrkl na ni a potlačil nutkání ji obejmout. "Pod jednou podmínkou."
"Jakou?"
"Až na mě vyjde služba v kuchyni, budeš zase vařit se mnou. Protože jinak se zvyšuje nebezpečí, že mě jednoho dne tihle starouši ukamenujou!" šťouchl do Shakespeara.
"To si piš!" prohlásil Shake smrtelně vážně a dal Anne přednost na schodech.
"Souhlasím," přikývla a začala sbíhat strmé schodiště rychlostí téměř nebezpečnou.
Kit se chystal vydat v jejích stopách, ale Shakespeare mu škodolibě zastoupil úzký průchod.
"Prudká vášeň mívá prudký konec," poznamenal.
Kit zvedl oči v sloup. "Takže přece citát."
"Varování," upřesnil Shakespeare s úsměvem a ustoupil stranou, aby Kit mohl projít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hanka hanka | E-mail | 24. ledna 2010 v 21:46 | Reagovat

jelikoz jsem nejak nestihla pripojit svuj slibovany komenatar k predchozi kapitole, tak tento venuji oboum...:-)
samozrejme me obe kapitoly nadchly a rozhodne se mi libi, ze jsme uz u flashe a jeho bandy. nejvice me okouzila prave banda a chvili jsem musela jeste vahat, ale nakonec prevazily dalsi okolnosti a jsem definitivne zamilovana do anglicana...
sice danny je danny a richard neni vubec k zahozeni a moc se tesim, az tam bude vice ( vim, ze nekdo se tesi vice na bena, nez na richarda, ale to je vec vkusu a naklonosti...), anglican me naprosto dostal:-)
jinak se mi obe kapitoly moc libi a v posledni dobe pouzivana koncepce stridani kratsich casti z ruznych lokaci s ruznymi hrdiny, myslim, ze to ctenare udrzuje v prostredi a ze ma prehled o tom, co se kde deje a zaroven se seznamuje po troskach s dalsimi postavami. treba cast s richardem a benem je velmi kratka, ale naznacuje, ze se s nimi nejspise pocita do budoucna, kdyz se o nich autorka zminuje... je jen na ctenari, aby premyslel, co oni budou vyvadet...:-)
libi se mi i vybrany sport box,ktery naprosto odpovida situaci sportu v 19. stoleti ( ne ze se se mnou bude nekdo hadat, musela jsem o sportu v 19. stoleti precist nekolik knih...).
ted se jen tesim na cas, kdy ellen nebude tak divoka z prirody a az se spoji s ann, tak to bude teprve jizda...hlapi, teste se:-)
Ps: nina CARTER????????!!!!!!!!!!

2 Margaret Margaret | 25. ledna 2010 v 19:05 | Reagovat

Rovnou začnu tvým Ps: Taky jsem si všimla Nini Carter, myslím že už minule. Líbí se mi a docela to sedí;-)
Jinak jak vždy, skvělá kapitola. Hned na žačátku mě potěšila tím, že má dvě části:)
John se mi moc zamlouvá, jak povahou tak vzhledem. A jaký otec takový syn;), ale bohužel i dcera, tak snad už je brzo uvědomí o téhle skutečnosti, aby nebyli moc ranění. To bych nerada.
Jak to tak vypadá, tak Wesley se se vším brzo srovná. A bude klid.
Jo Shakespear se mi moc nelíbí.... Danny je lepší;)

Taky jsem si ráda přečetla něco o detektivech, třeba se pohnou z místa díky Beryl(Teda myslím, že se tak jmenuje:). A velice mě pobavila scéna v lese. Moc mi připomněla náš bonusový život....
Jo Matt má problém. Chudák:-(
A taky scéna s boxem, byla moc pěkná. Nějak jsem si vysnila, že už jsem ji viděla:D. (Jinak box moc nemusím, ale v tomhle podání se mu nebráním;-). Vůbec)

Už aby se to obejvila další kapitolka:-)

3 Jindra Jindra | 26. ledna 2010 v 18:46 | Reagovat

Musim rici, ze se mi to teda docela libi, ale docela tak nevim, kdo byly ty dve osoby s tim boxem a jak souvisi s nasimi hrdiny?:)

4 hanka hanka | E-mail | 26. ledna 2010 v 23:43 | Reagovat

jindro, casem to zjistis, ale urcite se s nimi jeste setkas...:-)

5 morigan morigan | 26. ledna 2010 v 23:47 | Reagovat

Jeden z nich už tam jednou byl v jedné z předchozích kapitol a byl to nejlepší přítel Ellenina otce:-) Ale chápu, měla bych ti sepsat ten seznam, viď:-)

6 Margaret Margaret | 28. ledna 2010 v 17:37 | Reagovat

Seznam by se mi moc líbil:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama