3. kapitola - Nejlepší partie

3. ledna 2010 v 12:30 | Nina Carter |  Rváči
Rázné zaklepání na dveře vyrušilo Harryho Sinclaira od hromady účtů.
"Vstupte!" řekl poněkud udiveně.
"To jsem já, pane, Tony," ozval se za dveřmi trochu nejistý hlas.
"Tak pojď dál, Tony."
Harry odložil pero. Do jeho pracovny vstoupil Tony, starý správce celé soukromé části Sinclairova domu.
"Odpusťte, že ruším tak pozdě, ale..máte asi návštěvu, pane."
"Návštěvu?" podivil se Harry. "Kdo je to?"
"Je to…no…je to Bill Duffer a jeho syn Guy, pane," řekl Tony neochotně.
"Co? A v tuto pozdní, skoro noční hodinu? Co chtějí?"
Tony rozpačitě přešlápl. Neměl rád, když se jeho pán rozzlobil, i když to bývalo jen zřídka. Teď k tomu ale neměl daleko.
"Říkají, že s vámi chtějí udělat dobrý obchod," tlumočil.
"Obchod? Oni dva se mnou? Kdybych nebyl tak unavený, zasmál bych se! Jdi a vyhoď je, Tony."
"Jistě, pane."
Harry se znovu pohroužil do účtů, i když mu přece jen vrtalo hlavou, co tu ti Dufferové můžou v noci chtít. Za účelem obchodu. To je opravdu divné.
Billa Duffera znal, i když na to nebyl zrovna hrdý. Většinu svého života úspěšně předstíral, že ho nezná, což nebylo těžké, protože byli každý úplně někde jinde.
Pokusil se znovu soustředit, ale náhlý rozruch před dveřmi jeho pracovny mu to nedovolil. Hlasy naznačovaly, že je tam víc lidí a Harry se zamračil.
"Pane!"
Tentokrát Tony vstoupil bez zaklepání a zdál se být silně rozčílen.
"Co se to tam děje, Tony?"
"Pane, oni se…nedali se zadržet. Chtějí s vámi…ehm…obchodovat teď hned a mají s sebou…ehm…"
Harry nebyl rád vyrušován od své práce a navíc vyrušení tohoto druhu se mu nelíbilo dvojnásob. Jenže věděl, že když je tedy nepřijme, přijdou nejspíš otravovat znovu a rozhodně nechtěl dopustit, aby je tu náhodou spatřila Ellen.
"Přiveď je sem," přikázal poněkud znechuceně.
Tony poslechl a během chvíle stálo podivné uskupení uvnitř pracovny. To "něco", co sebou měli, byla dívka.
Svírali ji za paže a kolem pasu, jak by to byla jen nějaká loutka. A ona tak působila, jako hadrová panenka v rukou špinavých loutkářů.
"Co to má znamenat??" vztyčil se Harry za mohutným pracovním stolem.
"Obchod," usmál se Guy úlisně a zároveň stíhal hltat očima přepychové zařízení pracovny.
Dívka mátožně zvedla hlavu a dlouhé vlasy se jí shrnuly z obličeje. Upřela nechápavé oči přímo na Harryho Sinclaira. Nebylo v bezvědomí, jak se původně zdálo, ale nejspíš se z něj před pár okamžiky probrala.
"Jaký obchod?" řekl Harry s podezřením.
"S čím asi tak obchoduješ, Sinclaire?" ušklíbl se Bill. "Tady ti nabízíme jedno prvotřídní zboží!"
Harry sevřel ruku v pěst a uhodil do dubové desky stolu.
"To se trochu pleteš, Duffere!" odpověděl tvrdě. "Já nejsem nějaký otrokář! Nekupuji otrokyně. Všechny dívky jsou u mě dobrovolně!"
"Nebojte, to tahle bude taky," přesvědčoval ho Guy. "Je to nový a neokoukaný zboží. Jo, a je panna!"
"Řekl jsem NE!"
Guy nevybíravě šťouchl do Billa a jeho výraz ztvrdl. "Asi jsi na něco zapomněl, Harry Sinclaire!" zasyčel. "Já ale ne. Teď se sice na mě díváš jako na kus hadru, ty hnusnej pracháči, ale tím nevymažeš, že mi dlužíš službu a dobře to víš!"
Harry Sinclair stiskl zuby, neboť se stalo to, čeho se obával.
"Nebo si na to radši nevzpomínáš? Na to, že jsem tě v tom klidně moh nechat namočenýho až po uši…"
"Ano, vím to a vzpomínám si!" řekl Harry rychle, aby to Bill dále nerozvíjel. "Jsem ochoten tě vyplatit, ostatně to jsme mohli vyřídit už dávno, nemám rád nesplacené dluhy…"
"Můj otec ale není žádnej vyděrač!" vložil se do toho Guy. "Řekl vám, že chce uskutečnit obchod a to je fér, ne? Tak ho s ním laskavě uskutečněte."
Harry Sinclair zuřil. Nesnášel, když ho někdo jakýmkoli způsobem držel v šachu, i když to se stávalo opravdu málokdy. Ale teď, v takovéto nepravděpodobné situaci ano.
Harry Sinclair měl svědomí i čest, ale dražší, než obě ctnosti mu byla jeho dcera Ellen. Nedopustil by, aby se špinavé události, kterých byl účastníkem, byť staré víc než dvě desítky let, jakýmkoli způsobem donesly jeho dceři.
Nikdy.
Přistoupil blíž k dívce a pomalu jí zvedl hlavu. Tmavě hnědé vlasy se jí shrnuly z tváře a modré oči, které na něj upřela, svědčily o tom, že už je zcela při vědomí.
Měli pravdu, hezká byla, i když nenaplňovala měřítka obvyklé dívčí krásy. Odborník na takovou krásu všech druhů v ní na okamžik viděl opravdu přínosné zboží, přestože byla špinavá, oblečená ve starých hadrech a na tváři i na pažích měla několik čerstvých modřin.
Dlouhé a husté vlasy jí splývaly až pod pas, měla tmavé dlouhé řasy i obočí, ale světle modré oči. Postava postrádala výrazné ženské křivky, ale byla příjemně útlá a pružná.
Pustil její bradu, ale ona nechala hlavu vzdorovitě zvednutou. Harry si na malý okamžik uvědomil, že je možná stejně stará jako jeho dcera. Že je nejspíš také něčí dcera.
Zatřásl hlavou, podobné myšlenky zaplašil a obrátil se k Tonymu.
"Zavolej mi Hannah. Ať přijde hned."
Zmatený Tony přikývl a odběhl tak svižně, jak mu to jeho staré kosti dovolily. Tady šlo o vážnou věc.
Zmiňovaná Hannah dorazila záhy. Byla to asi pětačtyřicetiletá žena a patřila k vůbec prvním Sinclairovým děvčatům. Vdusala do pracovny v krajkové košilce po kolena a v rozevřeném dlouhém županu. Nápadné oblečení jako by bylo na její malé, tlusté postavě nějakým omylem, stejně jako červené pantoflíčky s labutěnkou na sloupovitých nohách.
Vlastně nebyla hezká ani zamlada, ale své řemeslo ovládala. Teď, kdy už před nějakým časem překročila čtyřicítku, měla nesouměrnou postavu s velkým pozadím a ani její tvář nebyla nijak přitažlivá. Řídké vlasy, rovné a neurčitě plavohnědé, úzké rty a zažloutlé vlčí zuby. Spolu s úzkýma šedýma očima a zvednutým nosem připomínala tlustou lstivou krysu.
Ještě občas své řemeslo vykonávala, ale Harry ji už před lety jmenoval vrchní správkyní Domu splněných přání. Ona to byla, kdo vítal dole zákazníky, ona jim nabízela děvčata a ona vše referovala přímo Harrymu.
Ten se pak mohl starat pouze o obchodní stránku svého podniku a všechno praktické nechával na Hannah, se kterou byl spokojen.
Když ji Tony vytáhl uprostřed noci z postele, chtěla ho poslat do háje, protože zrovna dnes měla výjimečně volno už od jedenácté hodiny. Ale starý Tony měl oči navrch hlavy, že musí jít k pánovi a to hned. Způsobil to nejen ten přímý rozkaz, ale také zvědavost, že se zvedla a následovala Tonyho jak nejrychleji to v danou chvíli dokázala.
Překvapilo ji množství lidí, které v pracovně osvětlené petrolejovými lampami uviděla.
"Tohle je nová dívka," ukázal Harry bez průtahů na Anne, jejíž paže dosud svírali dva muži. Hannah vzala petrolejku do ruky a přiblížila ji k Anne.
"Postarej se o ni. Jak dlouho bude potřebovat na to, aby mohla začít pracovat?"
Hannah chvíli přemýšlela. "Asi tak tejden, než se jí zahojí ty modřiny," odpověděla.
Anne se tvářila netečně a když jí Hannah chytila za zápěstí, vytrhla se jí, aby jí následovala sama. Když ale vycházela ze dveří, otočila se všechny obdařila pohledem čiré nenávisti na celý tenhle svět.
Harryho Sinclaira zamrazilo.
Vzdychl si, otevřel sešit vázaný v modrých kožených deskách a vzal do ruky pero. Anne Retlowová se právě stala právoplatnou dívkou z Domu splněných přání za vyplacených 300 dolarů.
Sotva za ní zapadly dveře a ještě si ani neuvědomovala kde je a co se právě stalo a Billovi šustily bankovky v dlaních.
"Přijdu si ji vyzkoušet!" šklebil se Guy. "Když na to teď mám."
Harry se k tomu nevyjádřil, protože měl pocit, že by musel být hodně sprostý. Chtěl je mít oba z krku co nejdříve.
"A tímhle to skončilo, Duffere, dluh je splacen. Nikdy už o tom nechci slyšet."
A nejlépe ani o tobě.
"Služebníček, Sinclaire!" zašklebil se Bill.
Harry pokynul Tonymu, aby konečně nevítanou návštěvu vyprovodil ze dveří. Když odešli, znovu se usadil za stůl, ale na práci už se nedokázal soustředit.
Znovu viděl v duchu dívčin tvrdý pohled. Jak se vlastně jmenuje?
Anne.
Číslo v seznamu 53.
Harry Sinclair si povzdechl a zavřel sešit. Najednou byl hrozně unavený a snad poprvé v životě se cítil na svá léta. Jediné, po čem teď toužil, byl spánek.


To ráno bylo jako malované. Ve velkém prosvětleném domě místního šerifa Barnera se někdo probudil ve velmi dobré náladě.
Michael Barner věděl, že dnešní den je jako stvořený pro jeho plán. Všechno mu hrálo do ruky, dokonce i to počasí. Ostatně kdy se tak nedělo.
Byl přece synem šerifa a po celých osmadvacet let svého života dostával všechno, co chtěl mít. Neexistoval důvod, proč by to nemělo být i dnes.
V jeho hlavě se už před nějakou dobou zrodil plán. Geniální. Ostatně podle mínění Michaela Barnera bylo jen málo jeho myšlenek, které nebyly geniální.
Šerif Barner byl velmi bohatý a sám Michael měl také nezanedbatelné jmění a jednou, pochopitelně, nastoupí na otcovo místo. Ale i tak to nebylo vše, co by chtěl.
Něco jako bohatství a vliv Harryho Sinclaira.
To ráno pohlédl do velkého zrcadla ve svém pokoji a spokojeně se usmál. Považoval sám sebe málem za dokonalého džentlmena.
Také si uměl užívat života po svém a plnými doušky, jak by správný džentlmen měl a taky nikdy nepřemýšlel o tom, že by se měl oženit. Tedy jednou samozřejmě ano, na šerifa se sluší, aby měl rodinu, ale to byla ještě hudba budoucnosti.
Asi před třemi měsíci však dostal nápad, který ho zcela pohltil. Vždyť cesta stát se nejbohatším a nejvlivnějším mužem Sugarhillu je tak prostá!
A vede přes nevěstu: Ellen Sinclairovou.
Sinclair už není nejmladší a ta Ellen je jeho jediná dcera, všechno odkáže jí, potažmo jejímu muži a to bude on.
"To budu já!" řekl šerifův syn svému odrazu v zrcadle a upravil si vkusně uvázanou vázanku. Zrcadlo mu vracelo obraz, který se mu líbil. Byl si naprosto jist, že jeho nabídce nemůže Ellen Sinclairová odolat. To je slabé slovo, bude štěstím bez sebe, protože on bude nejspíš jediný, kdo ji o její ruku požádá, což je pochopitelné.
I kdyby Sinclairovou někdo chtěl, neodvážil by se jí nabídku k sňatku dát, protože by tím pádem přišel o svou slušnou pověst, neboť dcera člověka, který zaměstnává všechny děvky z okolí, má pověst černou jako bahno.
To ale Michaela neděsilo. Byl chytřejší, než všichni ostatní a navíc věděl, že peníze váží víc, než dobrá pověst. A pak - bude majitelem takového ráje, jako je Dům splněných přání. A pak, že svět nemůže být ještě dokonalejší!
Vyšel ze šerifského domu Barnerových a uctivě cestou zdravil ty, co si uctivé pozdravení zasloužili. Obešel velký dům, kam rozpustile zamával dvěma polonahým dívkám, vyklánějícím se z okna a klepadlem udeřil na dveře jeho soukromé části.
Chvíli trvalo, než se otevřely.
"Dobré ráno, mladý pane Barnere," řekl Tony poněkud překvapeně. "Co vás sem přivádí?"
Michaela ani nenapadlo, že by měl na pozdrav odpovědět, dokonce se na Tonyho ani nepodíval.
"Chci mluvit s panem Sinclairem o něčem důležitém. Hned."
"No…jistě, pan Barnere, tak pojďte za mnou. Pan Sinclair je ve své pracovně."
Dovedl Michaela dlouhými chodbami k tmavým dveřím a ohlásil ho uvnitř.
"Můžete vstoupit, pane Barnere," pokynul mu pak Tony.
Michael vstoupil a zdvořile pozdravil. Pečlivě si znaleckým okem prohlédl zařízení a usmál se.
"Dobrý den," pozdravil také Harry.
"I vám, pane Sinclaire. Asi si říkáte, co mě sem přivedlo."
"Přesně tak," přikývl Harry a pokynul návštěvníkovi, aby se posadil. Michael se usadil na měkce polstrované židli a sebevědomě pohlédl na muže za stolem.
"To si říkám," potvrdil Harry. "Nějaký problém?"
Považoval totiž Michaela za vyslance šerifa a očekával nějakou nepříjemnost, i když to na sobě nedával moc znát.
"Ne, je to záležitost čistě osobní," pochopil Michael Barner a sáhl do své kapsy, aby tam nahmatal hranatý tvar malé krabičky.
Harry Sinclair povytáhl obočí. Nikdy s tímto mladým mužem nevyměnil více slov, než zdvořilé pozdravení, i když si ho pamatoval jako malého vzteklého kluka a teď najednou přišel za ním až do jeho domu dokonce v osobní záležitosti.
"Opravdu?" podivil se nahlas. "O co se jedná?"
Michael se postavil a narovnal. "O žádost, pane Sinclaire."
"Aha, o žádost," poznamenal Harry a upřel na mladého Barnera stříbřité modrošedé oči.
"Ano. Chci požádat o ruku vaší dcery."
Harry poněkud ztuhl. "Prosím??" otázal se nevěřícně.
"No ano," usmál se Michael trpělivě. "Chtěl bych si vzít vaši dceru."
"Ellen??"
Michael přikývl. Na tváři mu trůnil shovívavý úsměv, protože podobnou reakci samozřejmě očekával.
"Ano, Ellen. Vaši dceru Ellen. Žádám vás tímto o její ruku."
Sáhl do kapsy, vytáhl krabičku potaženou červeným sametem a natáhl ruku, aby Harry viděl co nejlépe.
Pak ji teprve otevřel.
Na malém sametovém polštářku se skvěl opravdu hezký prsten.
"Je to osmnácti karátové zlato. Perfektně zpracované. A rubín, jemně vybroušený."
Michael Barner začínal být netrpělivý. Harryho výraz nebyl příliš čitelný a ani se nijak zvlášť neměl k odpovědi.
"Tak co na to říkáte?" napřímil se.
Harry se za stolem postavil. "Milý pane Barnere, posaďte se, prosím."
Michael poslechl, ale zatvářil se poněkud kysele. Nechápu, proč to ten dědek tolik protahuje.
"Ten prsten je opravdu krásný. Takže vy byste chtěl mou dceru Ellen za manželku?"
"Ano!"
"A proč?"
Michaelovi ztuhly rysy. Proč? Co je to proboha za otázku?? Na to se přece vůbec neměl ptát!
"Proč? No...přece...já - totiž otec, můj otec chtěl, abych se oženil. A...a vaše dcera je...ehm..."
Harry ho nechal topit v rozpacích jen chvíli.
"Podívejte se, pane Barnere. Ať jsou vaše pohnutky jakékoliv, vy teď čekáte na moji odpověď. Já vám ji ale dát nemohu. Tedy tu odpověď."
"Proč ne?"
"Musíte se zeptat mé dcery."
Michael Barner se zamračil. S touhle situací vůbec nepočítal. Takový nesmysl ho ani nenapadl, ptát se na souhlas dcery osobně, jako by v tomto případě nestačil souhlas otce!

Ellen naplnilo vyrušení nelibostí, právě seděla před zrcadlem, malovala si rty a Sofie jí vyčesávala vlasy do drdolu.
"A co se děje?" obořila se na Tonyho.
"Chce s vámi mluvit váš otec, slečno," odpověděl Tony. "A má tam nějakou návštěvu."
Ellen odložila rtěnku a mlčky vyčkala, až jí Sofie pevně sepne vlasy.
"Jakou návštěvu?"
"Michaela Barnera, šerifova syna, slečno."
"Cože? Toho?" podivila se Ellen. Obrátila se k zrcadlu a ušklíbla se. "Co tady dělá ten uhrovitý nadutec?"
"To nevím, slečno," odpověděl Tony upřímně a koutky mu zacukaly. "Ale váš otec si přeje, abyste přišla do jeho pracovny."
Ellen vstala a uhladila si šaty. "No tak dobře."
Když vešla, usmála se na otce, jako by tu ani nikdo jiný nebyl.
"Dobré jitro, otče!"
"Dobré jitro, Ellen. Tady pan Barner přišel za tebou."
Ellen k němu obrátila tmavé oči. Michael Barner si musel přiznat, že je malinko zaskočen. Jeho plán vůbec neprobíhal tak hladce, jak měl. A rozhodně nečekal, že bude muset žádat tu Sinclairovou osobně, do toho se mu tedy vůbec nechtělo.
Nepokrytě si ji prohlédl, tak jako to činil se všemi ženami, takhle zblízkosti ji vlastně viděl poprvé. Na jeho vkus příliš přetékala, všude.
Jako by na tom záleželo, když je stejně jen hromadou dolarů...
"Za mnou?" řekla Ellen chladně. "A proč?"
Michael Barner se usmál. Rozhodl se použít veškerý svůj šarm, o kterém byl přesvědčen, že ho vlastní.
"Přinesl jsem vám dárek," řekl, ale s Ellen to ani nehnulo.
Michael se nadechl. Po svatbě jí bude muset trochu přítáhnout otěže, tenhle troufale chladný pohled se mu nelíbil. Otevřel sametovou krabičku a přiblížil ji Ellen k očím.
"Tohle je jen pro vás, slečno Ellen," řekl s lehkou, zdvořilou úklonou.
"Slečno Sinclairová," opravila ho důrazně a sklopila oči k tomu, co jí nabízel. Prsten ji nechal absolutně chladnou, takových šperků už viděla mnoho a dokonce jich pár i vlastnila. Nechápala, čím ji chce ohromit a hlavně proč. Odpověď přišla záhy.
"Přišel jsem, abych vás požádal o ruku, slečno Sinclairová."
Ellen poklesla čelist. "Prosím??? MĚ O RUKU???"
Michael sice očekával velký úžas, ale tento měl poněkud jiný podtón, než by se mu líbilo. A tak se tedy pokusil o další šarmantní gesto: vtiskl krabičku i s prstenem ztuhlé Ellen do ruky a její dlaň si přiložil ke rtům.
Ellen se vzpamatovala. Rychle mu svou ruku vytrhla, zaklapla krabičku a vrazila mu ji zpátky.
"To je vyloučeno, pane Barnere!" řekla s důrazem a po tváři doposud mlčky stojícího Harryho Sinclaira přelétl tlumený úsměv.
"Cože? Jak...vyloučeno???"
Teď bylo na Michaelovi, aby ho ovládl údiv. Zcela zapomněl tvářit se jakkoliv šarmantě a měl opravdu zajímavý výraz.
"Jak to myslíte?"
Ellen si uhladila šaty, ale také to mohlo vypadat, že si chce otřít ruku od polibku Michaela Barnera.
"Tak jak to říkám, pane," opáčila chladně.
"Ale to...jak si vůbec můžete dovo...ehm...ale proč?"
Zvedla hlavu a zadívala se mu do tváře. "Protože se nechce vdávat. A kdybych přece jen někdy v budoucnu zatoužila po sňatku, rozhodně tím vyvoleným nebudete vy."
Michaelu Barnerovi došla řeč a to se mu stávalo málokdy. Ovšem málokdy se dostával do ošemetných situací a v takto trapné a ponižující situaci se ocitl vůbec poprvé v životě. Cítil, jak ho nezvladatelně zaplavuje vztek a rozpaky. V zoufalství se obrátil na Harryho Sinclaira, ale ten se tvářil dost záhadně.
Skoro jako by přemáhal smích nebo co!
Ellen toho využila a uklonila se. "Omluvíte mě? Mám hodinu francouzštiny. Otče, pane Barnere."
A dřív než se stihli vzpamatovat, zmizela za dveřmi. Prudkým otevřením málem srazila Tonyho, který stál dveřím podezřele blízko.
"Tony?? Co to tu děláš??"
"Já? Totiž…šel jsem zrovna okolo, tak jsem…kdyby mě pan Sinclair volal…"
Ellen mu raději naznačila, aby mlčel a sama přitiskla ucho k dřevěným dveřím.
Michael Barner se prudce obrátil k Harrymu.
"Co to má znamenat, pane Sinclaire??"
"Vy nechápete?" podivil se Harry klidně.
"To je…to byla…to byla urážka!"
Harry obešel stůl. "To nikoliv, pane Barnere, to bylo odmítnutí. Používáte zbytečně silná slova."
"Ale…"
"Moje dcera se vyslovila a jak jsem už řekl, já ji plně respektuji."
"Pane Sinclaire, vy mi ji ale musíte dát za ženu!" neovládl se Michael a zvýšil hlas.
"To samozřejmě nemusím!" odpověděl Harry a jeho hlas ztvrdl.
"To si snad myslíte, že ještě někdo jiný vůbec požádá o její ruku??? Ne! A já jsem navíc nejlepší partie v okruhu sta mil! Co byste ještě chtěl??? Takhle si můžete být akorát jist, že ta vaše dceruška zůstane pěkně na ocet! Nikdo si totiž nebude chtít vzít dceru pasáka a kurvy!!!" zasyčel vztekle.
Harry uhodil pěstí do stolu.
Nutno říci, že rozvzteklený pohled majitele domu Michaela polekal.
"A VEN!" houkl Harry.
Michael odešel tak rychle z Harryho pracovny, že Tony s Ellen stačili sotva zmizet.
Ellen Sinclairová zuřila málokdy. Možná ještě nezuřila nikdy, ale teď tedy ano. Moc dobře všechno slyšela a ještě jí to znělo v hlavě. Urážka! Urážka?! Nejlepší partie v okruhu sta mil?? Dcera p… a k… no dobrá, některá slova se jí neopovážila ani znít v hlavě, nicméně tím se její vztek nezmenšil.
Když vlítla dolů do kuchyně, kuchařkám málem leknutím vypadly hrnce z rukou.
"Liso! Liso!!" volala vrchní kuchařku. "Kde jsou včerejší zbytky jídla??"
"Co? Na co je potřebujete, slečno?"
"Neptej se a dej to sem! Nalij to všechno do vědra, rychle!" přikázala Ellen.
Lisa poslechla a zůstala stát s otevřenou pusou, když Ellen vědro popadla a zmizela z kuchyně tak rychle a hlučně, jako se objevila.
"Viděli jste to? Ona běžela!!"
"Ona se dočista pomátla!" vydechla Lisa.
Ovšem Ellen se nepomátla, i ve chvíli svého doposud největšího vzteku uvažovala logicky. Vyběhla schody a zamířila do tatínkovy ložnice, kde bylo strategicky nejvýhodněji umístěné okno.
Opatrně se vyklonila ven zrovna ve chvíli, kdy se blížila nasupeným krokem kráčející postava Michaela Barnera. Vyklonila se víc i s vědrem, které prudce naklonila. Mířila dobře a všechna ta mastnota, kusy masa, shnilé zeleniny a zbytky polívky skončily na hlavě šerifova syna.
A kdesi nahoře jen lehce bouchly okenice o okenní rám, ať Michael napínal zrak jak chtěl, neviděl nic vysvětlitelného.
Ellen se opřela zády o zeď a neubránila se širokému úsměvu. Tak takhle chutná pomsta!
"Nikdo mě neviděl," vydechla spokojeně, ale nebyla to tak docela pravda. Někdo přece jenom zahlédl červený záblesk šatů v okně a baculaté dívčí ruce, které rychle obrátily vědro.
Danny Larabi si náhodou přečetl v sugahillském plátku inzerát, který ho zaujal. Nabízela se tam práce strážného v Domě splněných přání a i když se tomu zpočátku pobaveně zasmál, nabízená suma ho rozhodně nerozesmívala.
Dělal už leccos, ale hlídače ve veřejném domě rozhodně ne. Může se tam zdržet třeba dva tři týdny, něco si vydělat, porozhlídnout se po městě a pak zase vypadnout, jak měl v plánu.
V dopoledním čase se vydal do domu pana Sinclaira, aby se o práci přihlásil. Zeptal se jakéhosi muže na směr, ale ten se na něj celou dobu díval jako na slabomyslného, neboť jenom takoví nevědí, kde se proslulý dům nachází. Při jeho spatření mu Danny musel dát za pravdu, stavba to byla skutečně impozantní a zvenku i dost vkusná na to, čím ve skutečnosti byla.
Právě obdivoval drobné umělecké řezby na okenních rámech, když spatřil tu rychlou a neobvyklou akci.
"No…co to…co to má…co to má…POMOC!!"
Danny zíral na mladíka, který byl sice oblečen podle nejnovější módy, ale v tuto chvíli rozhodně nevypadal jako džentlmen. A rozhodně se tak nechoval.
Danny se zvědavě zastavil a vrazil si ruce do kapes.
Michael v první chvíli nevěděl, jak má reagovat. Vlastně ani nejdřív nechápal, co se mu přihodilo. Docela nevychovaně si zanadával a pak si teprve všiml, že není sám. Svědkem jeho neskutečného pokoření byl nějaký neznámý buransky vyhlížející kovboj.
"Viděl jsi to???" vyštěkl na něj, ale když to s ním vůbec nehnulo, přistoupil k němu. Danny o krok ustoupil s mírně znechuceným výrazem. Ve skutečnosti ho nevábné kusy čehosi na drahé látce, na vlasech a obličeji onoho rozčileného mladého muže nenutily k smíchu tolik, jako výraz na jeho rudnoucím obličeji. Michaelovi pomalu docházelo, jaké urážlivé a hrozné potupě byl vystaven a navíc se toho ještě někdo stal svědkem.
"Nic jsem neviděl," řekl Danny.
Jeho pobaveně klidný výraz Michaela vytočil k nepříčetnosti.
"Tak ty mi budeš do očí lhát, ty chudáku???" sevřel pěsti, ale včas se zastavil. Nebyl natolik zaslepený vztekem ani sám sebou, aby si nevšiml, že mladík je víc než o půl hlavy větší a má velké ruce zvyklé na tvrdou práci. S tím by ty jeho hladké líné ruce bohatého synka mohly jen těžko soupeřit. Ani to nechtěl zkoušet.
Z Dannyho očí zcela zmizela pobavená jiskra, když byl nazván chudákem a Michael Barner ustoupil.
"Za tohle mi zaplatí," řekl jen napůl rozzlobeně a napůl rozpačitě a prudce se obrátil, aby došel k velkým tmavým dveřím a začal do nich bušit jako smyslů zbavený.
Danny šel rovnou za ním, protože - ač to bylo podivné - mají nejspíš stejnou cestu.
Tony otevřel a opravdu se lekl.
"Pane Barnere?!" zhrozil se při pohledu na vzteky supícího Michaela. "Co se vám to stalo??"
"Ještě se mě ptej, ty starej hlupáku!" obořil se na něj. "Tohle je práce někoho z toho vašeho zatracenýho domu! A já chci vysvětlení, omluvu a náhradu zničeného oblečení!!!"
"Myslím, že to půjde vyprat," poznamenal Tony náhle úplně nevzrušeně. Někdo takový jako Michael nemohl poznat, že tím vlastně maskuje zadržovaný smích.
"Co…cože to půjde??"
"Vyprat," zopakoval Tony ochotně. "Je nemyslitelné, že by někdo z tohoto domu udělal něco…takového. Musel jste se zmýlit. Snad to bylo z té veřejné části," nabídl mu.
"Nesmysl!!!" vybuchl Michael. "Bylo to z TÉHLE části!!!"
"Ale pane Barnere…
"Mám na to svědka!!!" vřískal nepříčetně Michael a trhavým pohybem ukazoval na opodál stojícího Dannyho.
"Já šel jen kolem. Ničeho jsem si nevšiml," řekl klidně.
Michael vypadal, že by ho nejraději vlastníma rukama zabil.
"Komu patří to druhé okno zleva, na severní straně???"
"Panu Sinclairovi!" odsekl Tony důrazně a zatvářil se nepřístupně. Věděl, že tím, že stojí stále mezi dveřmi, brání rozvzteklenému Michaelovi, aby vtrhl dovnitř. "Měl byste jít raději domů, pane Barnere. Než vás někdo takhle uvidí."
Michael ze sebe vyrazil další vzteklý výkřik. "Chci mluvit HNED s panem Sinclairem!"
"Vyloučeno. Teď nepřijímá. Přijďte jindy, pane Barnere."
"Já nechci…" náhle zarazil proud slov a spolkl další nadávky. "Toho budete litovat!" řekl co nejvýhružněji a obrátil se na podpatku. Zuřivě odcházel, přitom se snažil zbavit lepkavé hmoty na svém saku a štítivě ji setřást z rukou. Ve vlasech mu ulpěly nudle z polévky, kterou včera u Sinclairů večeřeli.
Danny Larabi a Tony na sebe poprvé pohlédli, jako by ani nebyli naprosto cizí lidé.
"Šel jsem za panem Sinclaire, kvůli práci," začal pak Danny lehce rozpačitě a v ruce svíral pomačkaný list vytržený z Sugarhill news. "Ale jestli není vhodná doba, můžu přijít kdykoliv jindy," pokračoval.
Tony na něj spiklenecky mrkl. "Jen pojďte dál. Myslím, že to půjde, pane…"
"Larabi."
"Pane Larabi. Následujte mě."
Danny se na sympatického správce lehce usmál a vykročil za ním do domu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama