4. kapitola - Rodinná návštěva

3. ledna 2010 v 12:31 | Nina Carter |  Rváči
Ellen se mračila na Sofii, na sebe do zrcadla i na sněhobílé rukavičky, které si natahovala na ruce.
"Ale no tak, slečno Ellen!"
"To bych radši byla bez večeře, než abych tam musela jít!" pronesla Ellen nerudně.
"Je to váš strýc. Bratr vašeho otce," přesvědčovala ji Sofie tichým, melodickým hlasem.
"NEVLASTNÍ bratr!"
"Ano, jistě. Projížděl jen Sugarhillem, tak přijel pozdravit své příbuzné. Jiné nemá, než vás. Proč ho vlastně tolik nesnášíte, slečno?"
Ellen trhla rameny. "Protože je to slizký, tlustý pokrytec…ehm. Zkrátka je mi opravdu nesympatický."
"Byl tu naposledy před pěti lety. Určitě se změnil…"
"Možná tak k horšímu!" ušklíbla se Ellen. "Před pěti lety tu byl, protože chtěl půjčit peníze. Vím to, i když mi bylo jen dvanáct! Zajímalo by mě, co bude chtít teď."
"Je čas jít," usmála se Sofie povzbudivě. "Jít k té večeři,"
"Půjdu," řekla Ellen ledově a vstala. "Ale opravdu nerada."
Nevlastní bratr Harryho Sinclaira seděl pohodlně na polstrované židli ve velké jídelně a kochal se tím luxusem všude kolem. Ne, že by na luxus nebyl zvyklý, to tedy byl, ale cizí bohatství je vždycky mnohem víc uchvacující. A obzvlášť to na dosah ruky.
Samozřejmě dnešní návštěva nebyla náhoda, trik s tím, že projížděl kolem taky nebyl zrovna moc vydařený, ale co. Však se na něj Harry celou dobu podezřívavě dívá.
Harry se příliš netajil tím, že svého bratra neviděl příliš rád. Jeho přítomnost ho poněkud znepokojovala. I když spolu vyrůstali, rádi se příliš neměli, Harryho v dětství děsila bratrova krutá povaha. Byl si jist, i když po tom nepátral, že už od raného věku jel v něčem nekalém a se stupňujícími léty se také stupňovala nezákonná činnost.
Na druhou stranu jeho osobní morálka mu nedovolila nepozvat svého bratra ne večeři.
Začínala přesně v sedm hodin, kdy Ellen vstoupila do jídelny, neboť tam nechtěla být ani o minutu dříve. Formálně se přivítala se strýcem, který jí políbil ruku v rukavičce a prohlédl si ji s údivem od hlavy k patě.
"Vyrostla jsi, Ellen, od té doby, co jsem tě neviděl," prohlásil. "Vidím, že tě příroda bohatě obdařila vším, co má správná žena mít!" prohlásil napůl žertovně a napůl vážně.
Za to na tebe pozapomněla, když se rozdával mozek! pomyslela si Ellen, ale navenek věnovala strýci správný zdrženlivý úsměv a nad jeho chválou cudně sklopila oči.
"To už je dívka na vdávání, Harry!" otočil se k bratrovi. "Už máš pro ni nějakého ženicha?"
Ellen byla opravdu ráda, že otec nechal strýcovu poznámku bez odpovědi, k nedávnému zážitku by se nerada vracela byť jen v myšlenkách.
Večeřeli mlčky v poněkud napjaté atmosféře a Ellen pokradmu pozorovala strýce jako nějakého hrozivého exotického hada. Ten si ale jejích pohledů nevšímal a požitkářsky si vychutnával každý kousek jídla. Nevypadal na to, ale i jemu se v tu chvíli honily myšlenky jako roj včel.
Po jídle nad skleničkou vína přece jen poletovala nad stolem lehká konverzace, nicméně Ellen se už nemohla dočkat, až z jídelny zmizí.
"Mohla bych už jít, otče?" zeptala se, když už to nemohla snést. "Trochu mě bolí hlava."
"Ale jistě, Ellenko. Sofie se o tebe postará."
Ellen vyloudila trochu pokřivený úsměv a podala strýci ruku na rozloučenou. Ten jí samozřejmě galantně políbil a Ellen se nechtěně zachvěla, jako by se na ni s tím jeho lehkým dotykem přelila jakási neviditelná ledová vlna čehosi, co v sobě měl a co vyzařovaly jeho oči, tmavé a šedavé, usazené pod hustým obočím.
"Doufám, že nás zase brzy navštívíš," řekla a neznělo to ani tak upřímně, jak si v rámci slušnosti přála říct.
"To já taky doufám," odpověděl její strýc tónem, za kterým nerozpoznala vůbec nic.
Ellen odešla.
Oba muži se za stolem usadili pohodlněji a zapálil si doutníky. Mlčky vyfukovali kouř a Harrymu se zdálo, jako by jeho bratr prostě jen čekal, až budou sami a nikdo je nebude vyrušovat. Nakonec to nevydržel a promluvil první.
"Tak," řekl rozvážně. "Copak máš na srdci, Georgi?"
George nejdříve vyfoukl modravý dým a pak se jízlivě usmál. Přetvářka padla.
"Proč myslíš, že mám něco na srdci, Harry?"
"A není tomu tak snad?"
"Je. Jsi chytrý. Co myslíš?"
"Nic, co by se mi líbilo, že?"
"To už záleží na tobě," pronesl George.
"Kolik chceš půjčit tentokrát? Na další nějaké tvé záhadné investice…" zeptal se Harry mrazivě.
"Já nechci vůbec nic půjčit, Harry," odpověděl George. "Ale požádat jsem přece jen o něco přišel."
Nikdo tenkrát neslyšel, o čem se dva nevlastní bratři bavili. Ten rozhovor netrval nijak dlouho a obešel se bez křiku a bouchání do stolu, ale když skončil, byl George nemilosrdně vykázán z domu Sinclairových.
Pohled Harryho Sinclaira, který ho vyprovázel, byl tvrdý a nenávistný, tak hrozivý pohled spatřil v jeho očích jen málokdo.
"Nikdy tu nejsi a nebudeš vítán!"
"Neboj se bratříčku," řekl George vážně. "Nebudeš tu věčně, nebo ano? Přijde čas, kdy se nebudu ptát TEBE, jestli smím vstoupit!"
Vchodové dveře se halasně zavřely a George polohlasně zaklel. Samozřejmě nepočítal, že by všechno proběhlo tak hladce, ale přece jen tak velký odpor neočekával. Ten starý tvrdohlavý mezek se musel zachovat takhle vyhroceně!
No co. Zvolil si to sám. Musí tedy stranou. Je třeba přistoupit k rezervnímu plánu.
Vstoupil do stinné uličky, kde stál jeho kočár. Kočí trošku podřimoval, ale když zaslechl kroky, zvedl hlavu. George otevřel dvířka a vlezl dovnitř, kde už na něj čekal Thomas Strawn, jehož občas nazýval svou pravou rukou. Ale jen když měl dobrou náladu a ani to nemyslel příliš vážně. Ruce měl nejraději obě své vlastní.
Thomas byl ale odborník v lichotkách a to se Georgovi zamlouvalo.
Bouchnutím dvířek se probral. "Tak co, pane?" ptal se hned zvědavě. Stačil mu však pohled na Georgovu tvář a znal odpověď.
"Nečekal jsem, že by to vyšlo," řekl George a drtil slůvka mezi zuby. Tak trochu lhal, malinko přece jen doufal, že by to vyjít mohlo. "Takže je na řadě nás rezervní plán, Thomasi."
Thomas se snažil napodobit Georgeův ďábelský úsměv. "Jo, to bude fajn, pane. Kdy ho provedem?"
"Ne my, ty tupče! Je to špinavá práce, na tu si vždycky sjednej někoho jiného, to si zapamatuj! Zítra v noci bude, myslím, docela vhodná doba."
"A vyjde to, pane?"
"To mají být pochyby??" zamračil se výhružně George.
"N…ne, pane, to n…ne!" přesvědčoval ho Thomas rychle.
"To jsem rád. O mých plánech se nepochybuje. Moje plány se plní. To zjistí i můj bratříček, ale to už pro něj bude pozdě. Jsem přece George Marten."


Harry Sinclair byl tak rozzlobený, že nemohl ani zůstat sedět v klidu. Chodil po své pracovně jako lev v kleci.
Jestli ještě někdy George potkám ve městě, zapomenu na své slušné vychování! Kdybych měl psy, pustil bych je na něj! Jak tohle po mě mohl vůbec žádat?? Dovolil si žádat o to nejdražší, co mám!
Já se ale ještě rozhodně nechystám umřít, drahý Georgi. A planými výhružkami mě nevyděsíš!
Najednou si tolik vzpomněl na Ellen, že se musel vydat k její ložnici. Už ležela a spala. Díval se na ní a říkal si, jako moc ji zbožňuje. Pořád pro ni byla tím nejkrásnějším a nejmilejším stvořením, zázrakem, který mu položili do náruče, když se narodila. Pochyboval, že se to někdy změní.
"Stalo se něco, tati?" otevřela náhle oči.
"Ale ne."
"Kde je strýček?"
"Už odešel."
Přisedl na postel a vzal její ruku do své. "Ellen, vím, že jsi zdědila vnitřní sílu, kterou jsem vždycky měl a musel mít já."
Ellen nerozuměla. Takové řeči otec zpravidla nevedl.
"Slib mi, že budeš silná vždycky, ať se se mnou stane cokoliv."
"Tati, co se stalo, proč to říkáš? Má s tím co dělat…"
"Slib mi to, Ellen Sinclairová."
Ellen se nadechla a opětovala pevný otcův pohled. "Slibuji."
"Promluvíme si o tom zítra, Ellen," řekl po chvíli a pustil ji. "Dobrou noc."
"Dobrou noc, tati."


Druhý den ráno už neviděl Harry všechno tak černě a s o to větší vervou se vrhl do práce. I Ellen byla ten den zaneprázdněná a noční rozhovor s otcem odplul do pozadí.
Harry seděl v pracovně pozdě do noci a právě odložil poslední list papíru. Vzdychl a vzpomněl si, že chtěl dnes s Ellen vést vážný rozhovor.
Nevadí, promluvíme si zítra.
S pozdní noční tmou na něj opět dolehly chmurné myšlenky, neustále si otíral čelo, jako by mu to mohlo pomoct se jich zbavit.
Dole pod oknem stál muž. Pod rouškou tmy nebyl skoro vidět a stál úplně bez pohybu a tiše. Pak se rozhlédl, obrátil se čelem k domu a podíval se na slabě osvícené okno. Přikrčil se, pružně vyskočil a jeho ruce se v úctyhodné výšce pevně zachytily.
Dovedl lézt jako veverka, tiše a rychle a vylezl prakticky na cokoliv.
Říkalo se mu Lenny Skunk. Byl drahý, to ano. Ale byl taky velice diskrétní a neznal žádnou překážku.
Harry si promnul unavené oči a vstal, aby se protáhl. Pomalu přešel na druhou strany pracovny a právě v tu chvíli strčila čísi ruka zlehka do pootevřeného okna a než se Harry po skoro nepatrném zvuku otočil, skočil Lenny Skunk dovnitř místnosti a tlustý koberec ztlumil jeho už tak lehké nohy.
Pár vteřin tam jen tak stáli, Harryho zrak se upíral na tvář toho muže, ale moc dobře viděl i tmavou hlaveň revolveru, která se ve světle svíček vyzývavě zaleskla.
Harry se ani nepohnul a najednou jako by vůbec nepochyboval, proč sem ten člověk přišel.
Lenny Skunk byl zvyklý mířit na lidi zbraní a každý se u toho choval jinak, ale Sinclairova reakce ho překvapila trochu nepříjemně. Rád lidi děsil a teď se na něj upíraly stříbřitě modré oči, ve kterých nenacházel ani stopu strachu.
"Ani se nehni, dědku," řekl tedy Lenny Skunk.
"Nehýbám se," odpověděl klidně Harry. "Ty jsi pozdrav od mého bratra, že?"
Lenny se nevyjádřil, jen vyzval Harryho, aby přistoupil blíž.
"Bojíš se, co?" ušklíbla se špinavá tvář s porostem tmavých vousů.
"Ne," zazněla odpověď. Nebyla to úplná pravda, Harry se k smrti rozhodně nechystal a zoufale přemýšlel, jak z této situace ven.
"Ale to bys měl!" upozornil ho Lenny a přimhouřil lehce zešikmené tmavé oči. "Víš, proč jsem přišel?"
"Tuším."
"Zabít tě."
Harry pokrčil rameny. "Pokud je to boží vůle, ať se tak stane."
Tímto výrokem Lennyho rozesmál, jeho smích zněl jako porouchaná lokomotiva a na okamžik polevil v pozornosti. To právě Harry chtěl.
Hbitě skočil ke zdi, strhl odtud obraz v těžkém zlaceném rámu a vrhl se na Lennyho.
Překvapený muž nejprve dostal těžkým rámem do krku a posléze se na něj plnou vahou vrhl Harry Sinclair. Se zlostným výkřikem bojoval Lenny s bolestí i s váhou náhle bojovného Harryho, který se mu snažil vyrazit revolver z ruky.
Lenny však náhle udělal něco nečekaného. Jeho levá ruka se posunula k opasku, kde měl v koženém pouzdře dlouhý nůž. Ocel se ještě stačila zablyštět v měkkém světle petrolejové lampy, ale Harry to nezahlédl.
Ostrá čepel mu zajela do zad až skoro po střenku.
Harry široce otevřel ústa, ale výkřik už z nich nevyšel, jen hlava mu pomalu a bezvládně klesla.
Lenny Skunk odvalil nehybné tělo, aby mohl vstát a vydechnout. Kvůli té ráně do krku se mu velmi špatně dýchalo.
Smrt jím nijak neotřásla, za tu dobu se k ní naučil být naprosto lhostejný. Jeho úkol navíc ještě neskončil, tenhle pokoj byl dostupná pokladnice, byla by škoda, neurvat si z toho něco pro sebe.
Když odtud odcházel, měl kapsy nacpané vším, na co mu padl zrak a co se mu jen trochu zalíbilo a pečlivě udělal v pracovně co největší nepořádek.
Harry, ležící na zemi, zasténal bolestí. Probral se z tíživého bezvědomí a zachvěla jím křečovitá bolest. Nebyl ještě mrtvý, jak se domníval vrah, věděl ale, že smrt je velice blízko.
Cítil, jak z rány, ze které Skunk vytáhl nůž, prýští krev a pokusil se zdvihnout na lokty. Stálo ho to mnoho bolesti a obrovské námahy, jako by nezdolával metry ale míle, než se mu povedlo dostat se k desce stolu.
Chtěl dosáhnout na inkoust, třesoucí rukou rozlil jeho obsah po celém stole, až stekl i na jeho ruce. Bolestí mu slzely oči, cítil, mu od rtů odkapává krev a jeho poslední myšlenka patřila Ellen.
Pak klesl vysíleně na zem, kde si smrt konečně vybrala svou daň.
Tu noc byl George Marten vzdálen víc než padesát mil od Sugarhillu, ale s výkonem Lennyho Skunka by byl jistě spokojen.


"Dneska jste vstala brzy, slečno," konstatovala Sofie.
"Ano," kývla Ellen zamyšleně hlavou. "Nějak jsem nemohla dospat, vzbudila jsem se brzy."
"To je u vás neobvyklé," protáhla Sofie lehce ironicky, ale Ellen ji zpražila pohledem.
"Otec se mnou chtěl mluvit už včera, ale nějak jsme to nestihli. Zajdu za ním dneska, v tuhle dobu už nejspíš bude u sebe v pracovně. Zatím mi ukliď pokoj."
"Jistě," řekla Sofie a věnovala své mladé paní úsměv.
Ellen kráčela po chodbě a zamyšleně poslouchala, jak jí sukně jejích šatů šustí kolem nohou. Dnes v noci spala dost špatně a to se jí stávalo málokdy a ráno se cítila neodpočinutá. Jako by jí na hrudi tížil balvan, kterého se nemohla zbavit.
Ten pocit nezmizel. Doufala, že po rozhovoru s otcem jí bude lépe.
"Tati?" ozvala se, když stála za dveřmi a lehounce zaklepala. Když se nikdo neozýval, předpokládala, že tam nikdo není, ale přesto vzala za kliku. Velmi ji překvapilo, že je otevřeno. Když tam otec nebyl, nikdy přece odemčeno nenechával!
Balvan na hrudi ztěžkl.
"Tati…?"
Pomalu otevřela dveře v jakési zlé předtuše…která byla správná. Naskytl se jí pohled, který jí zůstane v paměti navždy. Bylo jí, jako by jí někdo vytrhl srdce z těla a ono ještě bilo, když po něm dupal. Všechno v ní chtělo křičet jako smyslů zbavené, ale ústa se jen naprázdno otevřela a nemohla vydat ani hlásku.
"Tati!" vysoukala ze sebe nakonec a klesla na kolena u zhroucené postavy. "Proboha, tati!"
Tiskla mu ramena,jako by ho chtěla proudit k životu, ale sama dobře věděla, že už ho neprobere. Oči se jí zaplnily slzami a cítila, že brzy omdlí. Náhle jí však zrak padl na rozlitý inkoust.
Dříve, než se horké slzy vydaly na cestu po dívčiných tvářích, spatřila, že na desce stolu nejsou jen náhodné inkoustové skvrny, jak to zprvu vypadalo. Dávají cosi dohromady.
Byla to pětice neumělých, roztřesených písmen, poslední šesté byla jen čára, která sklouzávala dolů z desky stolu.
Ellen skoro viděla, jak otcova umdlévající ruka vysíleně sklouzla ze stolu a vydala ze sebe přidušený vzlyk.
Ta písmena byla slovem, které jí ale donutila neplakat.
G-E-O-R-G s posledním nedopsaným E.
"George."

Obličej se jí stáhl do zuřivé grimasy. Nemusela příliš dlouho přemýšlet. Instinktivně věděla hned, co tím chtěl ubohý Harry Sinclair říci. Inkoustová písmena ji hypnotizovala, držela se křečovitě desky stolu a pohled jí těkal od písmen k vychladlému otcovu tělu.
Sprostý vrah, vrah, který mu vrazil nůž do zad! Něco tak…neuvěřitelného!
Představila si tu podlou tvář George Martena a ovládl jí nezvladatelný vztek a zloba, pocity tak silné, že jí doslova lomcovaly celým tělem i myslí, tak silné, jaké v životě nezažila.
Nemohla plakat.
"Neboj se, tati," zašeptala. "Neboj se."
Natáhla ruku a otevřenou dlaní rozmazala písmena. I když to vypadalo, že není zcela při smyslech, věděla moc dobře, co dělá. Vyšetřování se ujme šerif a zástupci sugarhillské policie a v tu Ellen nevěřila ani v nejmenším, stejně jako Harry.
Na ztrestání pravého viníka se bude muset najít někdo jiný.
Inkoust se rozmazal a vpil se do zpocené dlaně. Ellen se prkenně dopotácela ke dveřím a začala volat Tonyho.
"Tony!! TONY!!!"
"Slečno Ellen!"
Tony běžel, ale na takový běh nebyly už jeho kosti ani plíce stavěné, takže sotva popadal dech.
"Co se stalo???"
"Zavolej šerifa, Tony," vydechla Ellen a ztěžka se opřela o dveře. "Hned zavolej šerifa."
Vražda Harryho Sinclaira v místě tak relativně klidném, jako byl Sugarhill, způsobila poprask. Mluvilo se o tom všude - v hospodách, na ulicích, v obchodech, na čajových dýcháncích i u rozžhavené výhně v kovárně.
Šerif Barner měl na svém šerifování rád všechny jeho způsoby, kromě přímého vyšetřování zločinu. Proto měl rád Sugarhill, kde nejhorším zločinem byla rvačka opilých honáků či nějaká drobná krádež. Co vyřešit měl, řešil rychle a příliš o tom nepřemýšlel.
Vražda uprostřed města ho nemile vytrhla z příjemného stereotypu, ale naštěstí všechno jasně ukazovalo na loupežnou vraždu. Zloděj narazil při vloupání na Sinclaira v pracovně, došlo k potyčce a Harry byl zavražděn. Zloděj a vrah pak v panice prchl. Vcelku prosté a jasné.
Byla nalezena Harryho platná závěť, v níž odkazoval vše, včetně veškeré hotovosti, nemovitostí a obchodních závazků teď patřilo jeho jediné dceři Ellen Sinclairové a jejímu manželovi. Tím, že žádného neměla, přechází všechno pouze na ní.
Při prohlášení, že si musí určit poručníka, protože jí ještě není dvacet, určila Tonyho.
Ve městě vládlo vzrušení. Co teď bude s Domem? Copak jej dokáže vést sedmnáctiletá dívka a starý správce?
To je nemožné!
Ti, kdo se pohybovali v Ellenině blízkosti, nedovedli odhadnout, na co myslí Ellen Sinclairová. Místo tváře měla chladnou neprostupnou masku a nikdo ji neviděl plakat, dokonce ani Sofie. Vysvětlení bylo prosté - Ellen totiž neuronila ani jedinou slzu. Slíbila přece, že bude silná a pláč považovala za projev slabosti. Nezdravě na tom slibu lpěla, neplakala dokonce ani v noci, když ležela hodiny sama v posteli a zírala do tmy.
Sama neměla vůbec ponětí, co dělat s faktem, že její nevlastní strýc zavraždil jejího otce. S faktem, který navíc znala jen ona sama. Kdesi uvnitř těla jí pálilo, jako by tam měla oheň. Aby ten oheň uhasila, aby Harry Sinclair měl konečně klidný spánek, musela ho pomstít.
Pomstít…ani nevěděla, co to slovo vlastně znamená. Jak by to taky mohla vědět?
Pomstít, ale jak? Kdo za mě tu pomstu vykoná?
Nevyřčené otázky bez odpovědi.
Ať se lidé dohadovali jakkoli, Ellen byla rozhodnutá jednat tak, aby nebyla patrná žádná velká změna. Hned druhý den ráno se ujala svých povinností a shromáždila si v hale všechny vyděšené zaměstnance Domu splněných přání, aby k nim mohla promluvit.
Řeč si vůbec nestihla připravit, ale slova jí sama plynula z úst. Všechny se snažila uklidnit ujištěním, že se nebude měnit nic včetně jejich výplat.
Pak se nechala Hannah provést všemi místnostmi veřejné části domu, kde se jako vyjádření smutku a soustrasti dnes nepracovalo. Ellen viděla tuto část poprvé ve svém životě, neboť otec jí před ní přísně střežil.
Nyní se jí tedy utajovaný svět náhle otevřel a ona měla co dělat, aby se neudivovala nahlas. Hala dole byla zařízena jako lepší salón se světlými parketami, kulatými stolky a lampami, které za večera vydávaly měkké sladce růžové světlo.
Velký bar do tvaru L z leštěného černého mramoru zabíral důležité místo a obsluha u něj bývala také dámská. V levé části rozlehlé místnosti bylo pódium vyhrazené pro tanečnice a kousek od něj také místo pro kapelu. Pak následovalo pár menších místností oddělených barevnými korálkovými závěsy, kde byly pohodlné vypolstrované sedačky a nízké stolky. Všechny ladily vždy do jedné barvy a na stěnách visely zdařilé reprodukce renesančních malířů.
"Semka se uchylujou, když se jim chce mít trochu soukromí," prohlásila Hannah. "Však víte, ne?"
Ellen samozřejmě neměla ani ponětí, ale výraz na tváři se jí vůbec nezměnil.
Po schodech, které lemovalo zdobené dřevěné zábradlí, se vinul červený koberec. Stejný byl i na zemi na chodbě v patře a vytvářel vcelku vkusný kontrast se smetanově bílými stěnami, na kterých byly zavěšené petrolejové lampy se zdobeným kováním.
Sem tam také visela zrcadla v ozdobných rámech nebo nějaký obraz nahé dívky.
Pokoje s červeně nalakovanými dveřmi sloužily pro zákazníky a vybrané dívky. Každý z pokojů byl uvnitř jiný, jak se Ellen vzápětí přesvědčila. Některý byl zařízen něžnými pastelovými barvami, jiný měl ostře červené stěny, další byl plný čínských, indických nebo indiánských prvků. Ellen z toho začínala jít hlava kolem, uvědomila si, že dole v hale, v davu dívek, který ji tam při jejím proslovu obklopoval, zahlédla i spoustu exotických tváří - indiánské míšenky, Číňanky, Němky. Tak nějak si to v duchu začala spojovat s těmito pokoji.
"To víte, slečinko, každej má rád něco jinýho a pan Sinclair se mu to snažil dát. Tady si každej najde svý, rozumíte mi?" mrkla na ni Hannah s lascivním úsměvem.
Ellen pochopitelně nerozuměla, ale nechala to bez odpovědi.
Vracela se do soukromé části svého domu průchozími dveřmi, které předtím nikdy nepoužila a které teď asi bude používat často. Měla v plánu si nad vším udržovat kontrolu osobně, jakkoli se o ni z toho pokoušely mrákoty. Té ošklivé Hannah se lstivým pohledem totiž nějak nevěřila.
Vešla do pracovny, která teď také patřila jí. Byl to mužsky zařízený pokoj plný knih, tmavých decentních barev a kromě stolu také tmavého dřeva. Voněl tu tabák a staré listy knih spolu s inkoustem.
Ellen stála u dveří a pořád měla pocit, že se otec objeví za ní a řekne jí něco hezkého, jako jí vždycky říkal.
Jenže to byl jen klam, klamala sama sebe. On už se neobjeví.
Stopy po hrozném činu byly už dávno uklizené, ale Ellen prsty přejela po místě, odkud stírala inkoustová písmena.
Včera.
"Slečno Ellen, tady jste."
"Tony!" trhla sebou.
"Ehm…chtěl jsem…až si budete přát to tady změnit, stačí říct…" opsal rozmáchlým gestem pracovnu.
"Všechno tu zůstane tak jak je," řekla tvrději, než měla v úmyslu.
"Jak…jak si přejete," řekl Tony poněkud překvapen. Nemyslel si, že by zrovna Ellen Sinclairová chtěla pracovat a trávit čas v něčem tak "mužském". Ale její pohnutky v tuto chvíli chápal.
Měl chuť pohladit dívku po vlasech, ale něčeho takového se neodvážil. Jeho samotného se smrt Harryho Sinclaira velmi dotkla, vždyť u něj pracoval tolik let, že sám už ani nevěděl, kolik to bylo. I on měl obavy, co teď bude s celým podnikem, který Harry během svého života vybudoval a velké naděje do Ellen nevkládal.
Proto ho velmi překvapilo, když se sebevědomě usadila na velkou pohodlnou židli za stolem a nechala si od něj předložit všechny výdaje a příjmy za několik posledních let.
Seděli tak spolu dlouho do noci nad papíry plnými čísel a Ellen si počínala, jako by v tom pracovala odjakživa.
Tony přestal mít obavy.
Harry Ellen naučil vše, co sám uměl, ale ani to by nestačilo, kdyby po něm nezdědila jeho úžasný obchodní talent.
A Ellen byla pravou dcerou svého otce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama