5. kapitola - Dům splněných přání 1. část

3. ledna 2010 v 12:35 | Nina Carter |  Rváči
Po prašné široké sugarhillské ulici rytmicky klapaly koňské podkovy. Kovboj v sedle tiše mlaskl a ryzák se zastavil. Mladý muž se rozhlédl a byl velmi spokojen s tím, co viděl. Malé a docela klidné městečko, sem tam dostavník či kůň, obyvatelé beze spěchu přecházejí.
To se mu vážně líbilo.
"Tady asi budeme správně, Tuláku," promluvil ke koni a elegantním seskokem se svezl na zem. Posunul si klobouk do týla a přes rty se mu mihl lehounký úsměv. Byl prchavý a bez důvodu, snad jen proto, že svítilo slunce.
Pak se znovu rozhlédl, tentokrát za jiným účelem. Měl za sebou dlouhou cestu, potřeboval někde ustájit koně, nakrmit ho a sám by si taky rád někde odpočinul a opláchl se u studny.
Nestěžoval si, byl zvyklý na nepohodlí dlouhých prašných cest a neustálé neplánované přesuny, ale tady na něj dýchla atmosféra klidu. Přál si jí aspoň trochu nasát i do sebe.
Asi marně. Klid není to, čeho bych v životě měl nadbytek.
Vzpamatoval se ze zamyšlení a uvědomil si, že stojí uprostřed ulice.
Zase blbnu…
Slabá chvilka byla pryč a on se obrátil na nejbližší osobu, která ho právě míjela. Byla to zdejší učitelka Katy Wilcanová a nemíjela ho zrovna náhodou, už se tu ochomýtala nějakou chvíli a mlsnýma očima za skly brýlí pozorovala pohledného zasněného kovboje. Líbil se jí na první pohled a hned v ní probudil myšlenky nehodné mravné učitelky.
Ale řeči o mravnosti jsou jedna věc a myšlenky druhá.
Mladík byl opravdu až živočišně přitažlivý, vysoký, s typicky rozkročeným postojem honáků. Měl na sobě tmavou modrou košili vyšisovanou sluncem, černé kalhoty a hnědé kožené chrániče stylu brokovnice. Okolo boků měl široký pás s nezbytnými revolvery, kterými se nijak netajil. Kolem krku měl uvázaný rudý šátek s potiskem jen tak na volný ledabylý uzel a Katy s potěšením sledovala jeho široká ramena a svaly, které odhalily vyhrnuté rukávy košile.
"Dobrý den," pozdravil ji tak náhle, až sebou trhla. Prolétlo mu hlavou, že by si měl možná sundat klobouk, když mluví se ženou, ale vzápětí to vyhnal z hlavy. "Vy určitě budete vědět, kde bych se tu mohl ubytovat i s koněm, že?"
"Dobrý den," pozdravila ho také a s odpovědí nijak nepospíchala. Místo toho si prohlížela cizincovu tvář. "Přijíždíte z daleka?"
"Ano," odpověděl netrpělivě. Otázky o svém minulém místě pobytu neměl z principu rád. "Zdaleka. Znáte to tady?" zkusil to z jiného konce.
"Samozřejmě," uculila se Katy a nenápadně si načechrala ofinku. "Narodila jsem se tady. Pracuju jako místní učitelka."
Wesley Shane si netrpělivě přešlápl a potlačil ušklíbnutí. Osobní historie staré panny v naškrobeném límečku byla to poslední, co by teď chtěl poslouchat. Už teď si byl jist, že neoslovil tu správnou osobu.
"To máte štěstí," řekl kousavě. "Poradíte mi, kde bych sehnal něco dobrého k jídlu pro sebe i pro něj?" zkusil to ještě jednou a poplácal Tuláka po krku.
"Ráda," zašvitořila Katy. "Hlavně nechoďte k té hrozné Margot Glaserové!"
Bezmyšlenkovitě kývl. "Když to říkáte."
Katy mu popisovala cestu složitými a květnatými slovy a při tom se snažila stát v jeho blízkosti tak, aby ji zasahovala mužova zemitá živočišná vůně. Dvakrát dokonce mimoděk položila dlaň na jeho svalnaté předloktí, když se do svého vysvětlování příliš vložila.
Wesley nebyl trpělivý člověk. Jakmile si byl trochu jist, kudy má jet, vyhoupl se v polovině Katyina květnatého popisu na koně tak rychle, až se zajíkla.
"Díky," řekl jí a dvěma prsty se lehce dotkl okraje klobouku místo pozdravu. "Sbohem."
Nenechal jí ani odpovědět, zprudka pobídl koně, až se pod ním skoro vzepjal a rozjel se rychle ulicí.
To bylo velmi neslušné!pomyslela si Katy. Drzé a nevychované.
A velmi vzrušující…
Katy znovu pomyslela na kovbojovy svaly pod košilí a představila si, jaké by to bylo, kdyby jí objímal…určitě dneska navštíví Dům.
Ach Bože!

Wesley Shane už za pár vteřin vypustil setkání se sugarhillskou učitelkou z hlavy, dorazil k jednomu z hostinců a nejdřív ze všeho se postaral o to, aby jeho kůň dostal čerstvou vodu a oves a potom se s úlevou opláchl u studně v chladné vodě. Pak se usadil za jeden stůl se značkami, které tam nějaký umělec vypálil cigaretou, aby se konečně najedl a napil.
To, že jídlo nebylo nejčerstvější a navíc trochu připálené mu bylo úplně jedno. Měl takový hlad, že by se za chvilku dostal do stadia, kdy by to maso snědl i syrové. Pak seděl, upíjel pivo, o kterém mu řekli, že je nejlepší, co tu mají. Nijak o tom hluboce nepřemýšlel, ale byl rád, že nemusí pít to nejhorší.
Seděl pohodlně, nohy natažené pod stolem a oči přivřené, jak přemýšlel. Nouzi o peníze teď rozhodně neměl a mohl si dovolit dokonce trochu marnotratně rozhazovat.
Bohužel v Sugarhillu bude moct zůstat nejvýš pár dní. Nesmí se zdržovat a nechat se uchlácholit, má důležitou práci.
Přihnul si ze sklenice.
A co ty, Danny? Hledáš mě taky tak zoufale, jako já tebe?


"Margot, jste tu?" volal zvesela Danny.
"Tady…páni, co to máte na sobě?" vykulila oči na Dannyho neobvyklý oděv.
"Říkal jsem přece, že mám práci!" zasmál se a otočil se kolem své osy. "Co vy na to?"
"Jste fešák!" řekla a ani trochu nelhala. Odložila umyté sklenice na bar a zálibně si Dannyho prohlížela. Měl na sobě uniformu hlídače z Domu splněných přání, tmavě šedé kalhoty i košili, která byla opatřena štítkem s nápisem, aby bylo jasné, pro koho Danny pracuje. Kolem boků měl černý nový opasek s pouzdrem se služební zbraní. Svůj klobouk výjimečně nechal doma a vypadal nezvykle uhlazeně.
"To jste se ale nepochlubil, že budete pracovat pro Sinclaira…vlastně Sinclairovou."
"Jo. To je smutný," přikývl Danny.
"Myslíte ta vražda?"
"Ano. Ten zloděj byl prý navíc hlupák, podle toho co jsem slyšel. Byla to zbytečná smrt, to je smutný. Už ho dopadli?"
"Ne. A taky o tom pochybuju," ušklíbla se Margot. "Tak už to holt chodí. Ale jestli se něco změní, já se to dozvím."
"Pracujete na správným místě, Margot!" zasmál se Danny a ona s ním. Když se usmíval, nešlo úsměv neopětovat. Margot si na jeho přítomnost za celý ten týden, co tu byl, velmi rychle zvykla a přála si, aby tu zůstal co nejdéle.
"Je dobře, že provoz Domu zůstane, jak byl," řekla Margot. "Spousta těch holek by ztratila zázemí. Jenom jsem zvědavá, jak dlouho to ta madam vydrží."
"Vy ji znáte?" zajímal se Danny. "Já jí viděl jen jednou, když k nám mluvila."
"Tu Sinclairovou?" povytáhla obočí a vzala do ruky utěrku, aby sklenice vytřela do sucha. "Jen od vidění. Taková někoho jako jsem já ani nepozdraví," prohlásila Margot suše.
Danny kývl s porozuměním a pak se rozloučil. Pomalým krokem se blížil k domu Sinclairových, kde se otevíralo už pozdě odpoledne, i když hlavní proud zákazníků nastával až ve večerních hodinách.

V tom velkém slavném domě, kam právě Danny mířil, seděla na židli ztuhlá Anne Retlowová a byla v obličeji úplně bílá.
"Je to tady, holka, dneska máš konec pracovní neschopnosti!" vešla dovnitř Candice, kyprá blondýna, která sdílela s Anne útulný podkrovní pokojík. "No tak, snažím se vtipkovat!"
Candice si už pomalu zvykala na to, že Anne skoro vůbec nemluví a na většinu věcí ani nereaguje. Vlastně se domnívala, že je trochu pomalejší v myšlení, ale snažila se být na ni milá jak jen to šlo. Nikdo netušil, proč a jak se tu ocitla, prostě tu jednoho rána před nějakými deseti dny byla.
Ona a zrzavá Beryl ji dostaly na starosti a měly za úkol jí poučit o všem, v čem bude mít dívka mezery. Zjistily brzy, že je toho tedy požehnaně, protože Anne poprvé v životě viděla zblízka korzet, punčochy s podvazky nebo dámské střevíčky na podpatku.
Candice i Beryl se do toho pustily s vervou, všechno jí ukazovaly a vysvětlovaly, oblékaly a znovu svlékaly a občas říkaly slova, jejichž významu vůbec nerozuměla a raději po něm nepátrala.
Obrnila se natolik, že ani nedokázala normálně mluvit. Udusala v sobě všechen vztek a strach, protože teď by jí jenom přitížil. Nevěděla, jak to vlastně dokázala. Snad proto, že si stále připadala jako ve zlém snu, jako by všechno kolem bylo čímkoli, jen ne realitou.
V noci, když ležela v měkké posteli s hebkými přikrývkami, které pro ni byly tak neobvyklé, že nemohla spát, plánovala útěk. A zároveň se ho bála.
Prohlížela si stříbrný šperk do tvaru blesku ve světle měsíce, které pronikalo oknem do pokoje, a myslela na svého otce.
Nezemřel, a přesto s nimi není.
Zmizel.
Kam?
Proč?
Jaký může být?
A co s ním má společného Flash? To on mu ublížil?
Na tyhle otázky jí mohl odpovědět jenom jeden člověk…otec.
A nebo John Flash.
"Anne, tak se aspoň usměj, když vtipkuju, to se tak obvykle dělá!" poplácala ji Candice po ramenou a povzbudivě se usmála. Anne nereagovala.
Ani se nenadála a všechny stopy po rvačce s Billem a Guyem byly pryč. Už jí nic neochránilo před tím, proč tu vlastně byla.
Candice jí soucitně pohladila po vlasech. Byla to žena kolem třiceti, možná něco přes, měla hladké vlasy barvy zralé pšenice, kypré tvary a krásný obličej. Anne měla chuť se jí občas zeptat, co tady vlastně dělá, proč tu je a jestli má nějakou rodinu.
Beryl byla naproti Candice drobná a štíhlá zrzka, měla zajímavý přízvuk a tvrdila, že pochází z Irska.
Nikoho jiného tu Anne jménem neznala, kromě Hannah. Ta šílená ženská z ní doposud nevypáčila jediné slovo a Anne v tom hodlala vytrvat, i kdyby Hannah vzteky rozkousala ty saténové mašle, co si dávala do vlasů.
"Holky, měly bysme sebou hodit," vpadla dovnitř Beryl. "Jinak bude za chvíli koupelna obsazená!"
Anne se ani nepohnula.
"Tak pojď, dneska by ses měla vymydlit a navonět!" mrkla na ní Beryl.
Anne zbledla ještě víc, ale nechala se vytáhnout Candice za ruku.
"Já ti říkám, ta ještě chlapa v posteli neměla!" naklonila Beryl ke Candice.
"No jo, no…jednou ho tam musí mít poprvý…" řekla Candice trochu smutně.

"Neupejpej se a pojď tam se mnou!" hučel Roger Bell do Wesleyho Shanea. Opakoval stejnou větu už dnes večer po čtvrté, ale ani Wesleymu to nevadilo. Měl celkem dobrou náladu, kterou mu podpořilo pivo a trocha whisky a tak se vcelku rychle spřátelil s těmito veselými chlápky.
"Pojďme tam všichni!" podpořil ho tlouštík s knírem.
"Jo, bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic!" prohlásil dlouhán v kostkované košili a opilecky se zachechtal.
"Kdo se bojí??" nahrbil se další u stolu. "Já už tam náhodou byl!"
"No, ty leda ve snu, Andy!"
"Ale já tam byl už několikrát, nekecám!" přisadil si Roger. "Všichni to víte! Je to ráj, pánové, kdo tam nebyl, nic nezažil!"
"Jo, je to zázrak, kterej tě zázračně připraví o prachy!" přisadil si kostnatý muž.
"Co je na tom tak zázračnýho?" hádal se Wesley. "Pánové, já prošel leckudy a ochotný holky jsou prostě všude! Jenom tady je zavírají do domu no a co?"
Ozvalo se nesouhlasné hučení. Wesley se sebejistě usmál a opřel se o opěradlo židle.
Zhruba o hodinu později kráčela rozjařená skupina z hostince po vyšlapané cestě k Domu splněných přání. Roger Bell nejspíš opravdu nelhal, protože rozhodně nevypadal, že by sem šel poprvé. Držel celou cestu Wesleyho za paži a nezavřel pusu.
"Můžeš mít, na co si vzpomeneš - černošky, blondýny, indiánky…minule tam byla jedna roztomilá Číňanka, byla k sežrání! Baculky i hubený a voňavý, že by ses z toho zbláznil!"
Wesley ho poslouchal jen napůl ucha. Byl zvědavý, to ano, ale už začínal přemítat, jestli to přece jenom byl dobrý nápad.
"Co se ti líbí, máš rád černošky?" dorážel neustále Roger.
"Ani ne…" vykoktal Wesley.
"No jo, já vlastně taky moc ne, ale víš, jednou za čas…"
Kolem velkého domu byly rafinované umístěné lampy, takže byl celý osvětlený a Wesley zahlédl i pár mužů, kteří vypadali jako hlídači, dokonce v uniformách.
Pane jo…
"Podívejte, chlapi!" sykl pobaveně muž malého vzrůstu, kterého předtím jmenovali Rob, alespoň pokud si to Wesley dobře pamatoval. "Támhle je mladej Barner a ti jeho nafintěný kamarádíčkové!"
Měl pravdu, Michael Barner s Rafaelem Swanem a Billy Russellem stáli právě u vchodu.
"Šerifův syn," odpověděl Roger na Wesleyho tázavý pohled.
"Aha," ušklíbl se Wesley. "Takže všichni jsme bratři v jednom velkém Domě?"
"To ani ne," uchechtl se Roger a poplácal Wesleyho bodře po zádech. "Ale potkávat se tu musíme."
Vešli do útulné předsíně, kde Wesley spolu s ostatními zaplatil docela tučné vstupné a také zjistil ke své velké nelibosti, že je třeba odevzdat zbraně.
"Hele, tak to tedy ne!" zarazil se ve dveřích jako beran. Se svými zbraněmi většinou i spal, nebo je minimálně míval po ruce. Ze všeho nejmíň se mu chtělo je nechat tomu navoněnému chlápkovi tady dole!
"Tak co je zase?" ohlížel se netrpělivě Roger Bell, který stál před Wesleym a už se těšil dovnitř. "Je to jen opatření, nic osobního, dělají to tak všichni, neblbni, je to normální!"
Normální…
"Je to pěkně blbý opatření!" vybuchl Wesley.
"Když se ti to nelíbí, můžeš se obrátit a jít!" upozornil ho nevrle floutek za stolem.
"To taky nejspíš udělám!" otočil se, ale Roger ho chytil za košili.
"Neblbni, říkám ti, o co jde??"
Jistě, nejde o nic. Je to normální, normální lidi to tady tak dělají. Chci být taky normální, nebo snad ne?
Wesley se sebezapřením odepnul opasek a hodil ho na odbavovací pultík. Hlídači za ním věnoval opovržlivý pohled a vstrčil si do kapsy lístek, na který dostane své zbraně zpět, až bude vycházet.
"Tak už pojď," vtáhl ho Roger dovnitř.
Wesley zamžoural do světla a trochu v údivu pootevřel ústa. Velká hala hučela jako úl plný včel a z tolika světel a barev byl Wesley chvilku nesvůj. Roger si ho nevšímal a dychtivě pátral mezi dívkami.
"Hele, kamaráde, ty seš nějakej prudkej. Tohle místo je asi přesně to, co potřebuješ," usoudil.
Wesley se znovu rozhlédl a nebyl si tím vůbec jistý.

Znovu se rozhlédl a pohledem ulpěl na titěrných kulatých stolcích a ozdobných lampičkách na nich. Měly růžová stínítka.
Bože, růžová! Já tak nesnáším růžovou!
Jeho znechucenou grimasu opět přetrhl Roger, který ho opět popadl za rukáv a násilím obrátil k pódiu.
Tímhle tempem o ty rukávy za chvíli přijdu…
Halou se rozlehl hlasitý tón a vzápětí kapela, které si Wesley předtím nevšiml, spustila veselý skočný kankán. Na pódium vtancovaly tanečnice s širokými volánovými sukněmi a stejně širokými úsměvy.
"Bože!" zaúpěl Roger nadšeně, když tanečnice zvedly poprvé sukně. Wesley zaúpěl v duchu také, ale ze zcela jiného důvodu. Měl by se pokusit Rogerovi ztratit, nebo se z něj za chvíli zblázní.
"Viděls někdy takhle krásný nohy!" šťouchl do něj Roger silně. Wesley si odhalené nohy poslušně prohlédl a pomlčel o tom, že tanečnice úplně vlevo má lehce nohy do x. Nechtěl Rogera moc provokovat.
Ohlédl se po něm, ale ten už měl jiné starosti. Rozpřahoval právě náruč, aby mohl obejmout drobnou zrzku, která se vesele usmála.
"Beryl, kočičko! Doufám, že jsi volná!" zvolal Roger.
Beryl ho laškovně poplácala po tváři. "To ještě uvidíme, ty jeden kocoure!"
Wesley se odvrátil a potřásl hlavou, jako by z ní chtěl vypudit příliš hlasitou hudbu, výskání a obdivné hvízdání.
Jsem tu vážně omylem, asi bych se měl nepozorovaně vytratit...
Právě když se rozhodl, že to udělá a začal se pomalu pohybovat směrem k východu, padl jeho zrak na jednu dívku sedící na barové židličce.
Byla to mladá číňanka, drobná a snědá, s dokonalým obličejem a šikmýma tmavýma očima. Byla nádherná, oblečená do světle fialových provokativních šatů, jejichž prostřižená sukně odhalovala štíhlé snědé stehno, jak dívka seděla na židli.
Všimla si jeho zaujatého pohledu a smyslně se na něj usmála.
Wesley celý ztuhl.
Možná měl ten Roger pravdu, co když potřebuju doopravdy rozptýlit...myslet na jiný věci...a sakra, asi jsem dost dlouho neměl ženskou!
Číňanka seskočila ze židle a vydala se směrem ke schodišti vedoucímu do patra. Ještě jednou se znovu otočila a věnovala mu úsměv. Wesley nemohl od její malé postavy odtrhnout oči a na prázdno polkl. Hannah, která ho už delší dobu pozorovala v něm tušila potencionálního nového zákazníka. Přistoupila k němu a dlaní se dotkla jeho ramene.
"Líbí se ti, zlato?" ozvalo se mu u ucha. Zmateně se ohlédl, aby se podíval, kdo na něj mluví a málem nadskočil leknutím z toho, co viděl. Zamaskoval to rozpačitým úsměvem.
"Eh...cože?"
"Ta dívka," upřesnila Hannah a přitiskla se k němu. Dosahovala mu někam k rameni a Wesley se musel ovládnout, aby neucouvl.
Pohled upíral na růžové saténové mašle, které měla v řídkých vlasech a rychle přemýšlel, jak se jí zbaví.
Vážně nesnáším tu pitomou růžovou!
"Jaká...jaká dívka?"
"Ta, kterou jsi hltal pohledem, fešáku. Jmenuje se Ťiang a zná věci, který tě dovedou do ráje a rozhodně ne jednou!"
Wesley znovu polkl, když si to představil a při jejím smyslném zavrnění už to nevydržel a o krok ustoupil.
"Bezva," bylo jediné, na co se zmohl.
"Takových je tu dvanáct do tuctu, svalovče! Stačí říct a Hannah ti se vším poradí!"
Opět mu položila dlaň na hrudník a ani se netajila tím, že znalecky ohmatávala jeho svalstvo. Zoufale přemýšlel, kam ještě ustoupí, neboť měl za zády sloup.
"No...já bych...já bych chtěl zrovna...tuhle," zakoktal Wesley a Hannah přimhouřila oči s černě namalovanými řasami.
"To bych řekla, že bys ji chtěl, podle toho, jak jsi na ni zíral!" zasmála se, olízla si rty a odhalila tak své krysí zuby.
Wesleymu se udělalo špatně.
"Za půl hodiny bude volná a bude jenom tvoje. Za dvacet dolarů."
Wesley jen strnule pokýval hlavou a ukázal za sebe. "Já se zatím něčeho napiju...asi..."
"Na kuřáž?" zasmála se chrčivě. "Ale nepovídej, ty vypadáš, že toho zastaneš dost, krasavče!"
Wesley zbledl a nepokrytě prchl k baru.
"Whisky," poručil si. "Dvojitou."
Kopl do sebe pálivou tekutinu a zhluboka se nadechl. Stál opřený o bar a hleděl nedočkavě ke schodišti a zároveň si hlídal tu šílenou ženskou s růžovými mašlemi ve vlasech, aby se k němu nepřibližovala. Byla naštěstí zaměstnána jinými obchody.
Konečně se na schodech zavlnil fialový satén sukně. Wesley vyskočil a ucítil, jak mu zatrnulo ve slabinách. Scházela ze schodů pomalým vláčným pohybem, zastavila se a upravila si spadlé ramínko šatů.
Vykročil ke schodům.
Dívka se otočila nahoru, upravovala si poněkud pocuchaný účes a na něco odpovídala muži, který šel hned za ní.
Wesley se zastavil.
Muž byl mohutný tak, jak byla číňanka malá, měl špinavou zarostlou tvář a ohromné břicho, které skoro vylézalo z jeho polorozepnuté propocené košile.
Wesley dostal chuť dát si ještě jednu whisky.
Muž popadl dívku za zadeček a na něco jí chrochtavě odpovídal. Bylo celkem jasné, co spolu ještě před chvílí někde nahoře dělali a že tlusťoch je víc, než spokojen.
Číňanka se pohledem střetla s Wesleym. Byla pořád stejně maličká a nádherná, ale...před chvílí ležela v peřinách s tímhle dobytkem!
"Je tvoje, zlato, jenom tvoje!" ozvala se za ním Hannah.
Wesley se rozkašlal, snad proto, že ani nevěděl, co má vlastně říct. Toužil po ní, opravdu ano.
Ale...
Obrátil se znovu ke schodišti. Měl bohužel velkou představivost, když se mu to nejméně hodilo.
Dotýkal se jí těma špinavýma rukama, ležel na ní a tiskl se k ní zpocenou chlupatou hrudí!
"Myslím, že jsem si to asi rozmyslel," odtušil Wesley.
"Rozmyslel? Ale proč?" nechápala Hannah a zamračila se na dívku.
"Já...víte, ono...sakra, nesápejte se pořád po mě!" neovládl se.
Hannah stáhla ruku, ale skoro se nezamračila.
"Uklidni se, fešáku a řekni pěkně Hannah, o co jde," řekla tichým uklidňujícím hlasem.
"Kašlu na to," prohlásil Wesley rozčíleně. "Pěkně dlouho jsem nespal v čistejch peřinách a rozhodně nehodlám spát v takovejch, ve kterejch se válelo nějaký podobný prase!" ukázal hlavou ke schodům. "Nezlobte se na mě, ale odcházím. Vážně tu nemám co dělat."
Otočil se k odchodu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama