5. kapitola - Dům splněných přání 2. část

3. ledna 2010 v 12:36 | Nina Carter |  Rváči
Hannah povytáhla namalované obočí a popadla Wesleyho za košili.
"Počkej, svalovče," zarazila ho tiše. "Neřekla jsem, že nemám řešení."
Neochotně se k ní otočil a všiml si, že dává Ťiang rukou hrubé nespokojené znamení.
Trochu ho bodl trn lítosti, ale jen trochu. Bohužel se s tím nedalo nic dělat.
"Jak to myslíte řešení?" zamračil se.
"Dvacet pět dolarů a dívka, která je tu nová. Budeš její úplně první zákazník," řekla vemlouvavě a zamrkala nabarvenými krátkými řasami.
Wesley se nadechl a zase vydechl naprázdno. Nepřál si nic víc, než odtud co nejdříve zmizet.
"Dvacet pět dolarů?" chytil se aspoň něčeho.
"No, stojí to za to, ty samečku! Je jako bílá holubička, květinka. Tichá a něžná, můžeš si s ní dělat, co budeš chtít. Bude jen poddajně vzdychat a neřekne ani slovo."
Vyčkávavě hleděla na Wesleyho napjatou tvář a nehodlala nadějného zákazníka ztratit. Vždycky věděla, jak se trefit do černého.
"Ehm...no..." odkašlal si Wesley. Představa poddajného těla pod sebou jím začínala prostupovat proti jeho vůli.
Ráno, kdy se probudí pozdě, už do plného slunečního světla v čistých peřinách a ospale na něj zamrkají něžné modré (nebo zelené nebo hnědé) oči orámované řasami.
Mě ta moje zatracená představivost přivede jednou do hrobu!
"No tak tedy dobrá...dobrá," vzdal to Wesley a rozhodl se.
"Nebudeš litovat!" zavrněla Hannah vítězně a Wesley potlačil touhu znovu ustoupit. "Dveře číslo osm, kocourku, za malej okamžik!"
Dávala znamení rukou nějaké blondýně, která se vydala ihned po schodech nahoru a Wesley vážně uvažoval, že si objedná ještě jednu whisky. Nakonec se ale jen napil vody, zíral na růžová stínítka a doufal, že podobné lampičky v tom pokoji nebudou.
Netrvalo to dlouho a Wesleyho kroky tlumil tlustý červený koberec položený na schodišti, které skoro vůbec nevrzalo.
Takže pokoj číslo osm...dobře, no tak jo. Něžná a mladá, člověk jako já takovou holku potřebuje, i když jen na jednu noc.
Ta ženská dole říkala, že je to tmavovláska a Wesley se skoro neznatelně usmál jen jedním koutkem úst, protože to považoval za dobré znamení.
Na tmavovlásky si docela potrpěl.
Pohled mu padl na broušené zrcadlo pověšené na stěně a tak si sundal klobouk a prohrábl si neposlušné vlasy. Zamračil se a poškrábal se po tváři porostlé dvoudenním strništěm, ale pak mávl rukou.
Nadechl se a zamířil k červeným dveřím, které byly výrazně označené osmičkou.

Anne se křečovitě tiskla ke zdi. Byla ztuhlá tak, že si nebyla jistá, jestli dokáže pohnout snad i jedním prstem. Všechno se najednou seběhlo tak rychle, tak šíleně...
Před týdnem se poprvé koupala v teplé vodě s pěnou namísto studené řeky a dnes si na ní Beryl s Candice daly obzvlášť záležet, dokonce jí dvakrát umyly vlasy. Pak kolem ní jenom běhaly a do něčeho jí šněrovaly, jako by se úplně zbláznily. Výsledek byl asi dobrý, protože i ta protivná Hannah je pochválila, ale Anne měla co dělat, aby při pohledu do zrcadla neupadla do šoku.
Tmavohnědé vlasy, kartáčováním úplně lesklé jí vyčesaly do ohonu a ten ještě propletly blankytně modrou stužkou. Konečky a vlasy kolem obličeje jí natočily žhavým želízkem, aby se kroutily do prstýnků a tak dlouho je upravovaly, dokud nebyl každý vlásek na svém místě.
Na nohy jí skoro násilím navlékly pavučinkové bílé punčochy uchycené podvazky a zdobené bílými a modrými růžičkami. Anne stále ještě nechápala, jak něco tak tenkého může držet u sebe. Do korzetu z tuhého materiálu už jí opravdu ušněrovaly s použitím násilí, protože tuhle věc Anne nenáviděla od první chvíle. Nedalo se v ní pořádně dýchat ani hýbat.
Šaty, do kterých jí pak konečně navlékly, byly s blankytného saténu s dlouhou řasenou sukní, která měla z vnitřní strany spoustu krajek a podobných nesmyslů. Vlastně tím byly pokryté celé šaty, které ani navíc neměly rukávy. Všude samé vyšité růžičky a mašličky, až se Anne točila hlava a viděla je i za zavřenýma očima.
"Dneska budeš mít možná prvního zákazníka," sdělila jí Candice s úsměvem, který ze sebe musela trochu nutit při pohledu na Anninu tvář, kterou měla stejně bílou jako ty punčošky.
"Ani nemusíme používat pudr, jak má bílou pleť," poznamenala na toto téma Beryl, ale pro jistotu ji jen tak symbolicky poprášila. Rtěnkou jí obkreslila rty a byla s výsledkem práce spokojena.
Anne neřekla ani slovo. Soustředila se, aby neomdlela. Nebo by bylo dobré omdlít??
Než si to stihla rozmyslet, osaměla a seděla ve svém pokojíku tiše a v přicházející tmě. Hlavou jí běhaly absurdní představy a kladla si otázky, zdali by si někdo všiml, kdyby se pokusila slézt z toho podkrovního okna. Nemusela se z něj ani vyklánět, ani nemusela vstávat, už dávno věděla, že by se jí to nikdy nemohlo podařit.
Zítra musím zmizet za každou cenu!
Její chmurné úvahy přerušily kroky na chodbě a Candice, která vtrhla do pokoje.
"Vstávej, Anne, jde se pracovat!"
Tentokrát omdlela málem doopravdy. "Prac...ovat?" vykoktala ze sebe, ale to už ji Candice popadla za paži a klidně, ale nekompromisně táhla za sebou dolů k zákaznickým pokojům.
"Ano, přesně tak. Takže hodně štěstí, holka," řekla Candice, když ji strčila do jednoho z pokojů. Ve dveřích se ale zastavila, upřela pohled na Anninu křídově bílou tvář, na její zoufalé oči téměř volající o pomoc.
Candicin pohled zjihl, jak ji zaplavil soucit a zároveň lítost, že s tím nemůže dělat vůbec nic. "Neboj se, Anne. Zvykneš si. Každá jsme si zvykla. Tady se budeš mít dobře. Viděla jsem ho dole, on bude určitě hodný...a je moc hezký, máš štěstí!"
Nenapadlo ji už nic, co by ještě mohla říct, aby ji utěšila. V Annině výrazu se nezměnilo vůbec nic, snad ji ani neposlouchala, snad ji ani nemohla slyšet přes své srdce hlasitě bušící panikou. Candice se povzbudivě usmála a tiše zavřela dveře.
Anne se v hrůze přitiskla ke studené bílé zdi.
Co teď, co teď??? Za chvíli tu bude nějakej chlap...nějakej jako Guy...PROBOHA!!!
Zachvěla se odporem a donutila se odlepit od zdi.
To nikdy. Nikdy! To radši skočím z okna a zlomím si nohu.
V náhlém popudu jí to připadalo jako ideální nápad, vrhla se k oknu a už po něm natahovala třesoucí ruce, aby ho otevřela, když se náhle zarazila.
Počkat! Proč bych si lámala svojí nohu! Proč prostě nezlomím nohu tomu chlapovi???
Svěsila ruce dolů, začala se energicky rozhlížet a přitom si kousala rudě nabarvené rty. Místnosti vévodila postel plná malých barevných polštářků, které jí ale nebyly k ničemu. Ve světle čtyř petrolejových lamp pátrala po čemkoliv, co by ji přivedlo k nějakému řešení.
Zrak jí padl na malý toaletní stolek, u kterého stála nízká dřevěná židle.
Neměla jsem skoro nic a ti parchanti Guy s Billem mě připravili i o ten zbytek. Teď mi chtějí vzít i to poslední...moji čest. Sakra! To je ale taky to jediný, co si vážné vzít nenechám, ne teď a ne tímhle pitomcem, co sem právě míří!!!
Ujistila se rychle, že má u podvazku pevně uvázaný stříbrný řetízek a její ruce v rukavičkách popadly židli za zdobně vyřezávané nohy. Dřevo bylo těžší, než se zdálo a to Anne potěšilo. Vhodné přesně k účelu, ke kterému mělo být použito.
Její strach postupně potlačovalo pevné odhodlání, když se postavila těsně vedle dveří a napřáhla se.

Wesley chvíli zíral na černě namalovanou osmičku a snažil se nemyslet na to, proč sem někdo dal takový kýč, jako jsou rudě natřené dveře.
Konečně se vyburcoval, bez klepání vzal za mosaznou naleštěnou kliku a vstoupil.
Jakmile se dveře pohnuly, Anne stiskla opěradlo vší zbývající silou a ránu se snažila mířit přímo na hlavu právě vcházejícího hosta.
Nic netušící Wesley, snad jakoby vytušil něco neurčitě neobvyklého, se ale trochu naklonil a natočil na levou stranu a tato maličkost mu s velkou pravděpodobností tu jeho hlavu zachránila, protože vzápětí ucítil těžký náraz do ramene a ostrou bolest.
"Sakra!" zaklela Anne a rychle se napřáhla znovu, tentokrát aby úder vedla vodorovně a zcela jistě neminula cíl. Wesley se, otupený bolestí a nevěřícným překvapením, přesto zmohl na hbitou reakci a sehnul se. Židle dopadla na stěnu, kde se s mohutným praskáním rozletěla na několik kusů.
Tentokrát Anne zaklít nestačila, její vlastní síla, vložená do úderu s ní mrštila vpřed, rovnou do Wesleyho náruče.
Ten byl v podřepu a nic takového neočekával, navíc ho bolestivě udeřila do právě zraněného ramene, takže se zřítil na zem i s dívkou.
Vztek přehlušil jeho prvotní ochromení a on vztekle sevřel její tělo. "Co to má znamenat, ženská bláznivá???" zařval jí do ucha.
Anne zpanikařila nečekanou blízkostí a jeho sevřením. "Pusť mě!" dokázala ze sebe jen vypravit a vzepřela se.
"Tak to ne!" vyštěkl vztekle. "Tos mě chtěla zabít, nebo co???"
Ležel na zádech, držel dívku na sobě a ta sebou mrskala, co nejvíc mohla, takže mu neustále vrážela do levého ramene.
Byla nemile překvapena jeho velkou silou, hrdlo se jí svíralo panikou, ale odmítala se vzdát.
Pryč, pryč od něj, sakra!!!
Z věčné obrany proti Guyovi uměla některé velmi praktické věci, například s loktem. Takhle v leže to bylo o něco složitější, ale vrazila mu ho vší silou, které byla schopna, do oblasti břicha. Nejlépe ještě o něco níž.
"Ty mrcho!!!" zařval bolestí a ještě větším vztekem, ale chtě nechtě, povolil sevření. Anne čekala jenom na to, vyškubla se a snažila se co nejdál odkutálet.
Wesley se snažil dostat z toho nevěřícného ohromení, ve kterém se stále ještě nacházel, ale pekelně ho bolela už dvě místa na těle a ta holka byla rychlá jako kočka. Sotva se posadil, už na něj začaly dopadat kusy rozbité židle, jen tak tak stačil zkřížit ruce před obličejem.
"Tak dost! TAK DOST!!!" křičel zuřivě. "Dobrá, jak chceš, dostaneš, co si zasloužíš!" vyskočil ze země a nohou přibouchl dveře.
Anne okamžitě odskočila co nejdál od něj. "Nepřibližuj se ke mně!" varovala ho, ale v hlase jí zazníval strach, který měla, strach z jeho síly.
"Změníme scénář, děvče, ne ty mě, já ZABIJU TEBE!" prohlásil zadýchaně a skutečně vypadal jako vrah před vraždou.
Rychle se rozhlédla, ale žádný kus židle se už v jejím dosahu nenacházel. Na poslední chvíli se stihla zvednout a uskočit, protože se po ní vrhl jako býk v aréně po rudém plášti.
Pokoj nebyl stavěný na honičku, ale snažila se využít veškerou svou mrštnost, aby se k ní nedostal. Věděla ale, že to dlouho nepůjde. Neustále po něm alespoň házela ty malé barevné polštáře. Rány to byly sice bezbolestné, ale přece jen ho trochu zaměstnaly.
A rozvzteklily.
Když už i polštáře došly, oba se na okamžik zastavili, dokonce si přestali i nadávat. Do ticha zazníval jen zrychlený dech obou dvou.
Anne se korzet bolestivě zařezával do žeber, ale nevnímala to.
"Je jen dílem okamžiku," vydechl hlasitě Wesley a ovládal se opravdu z posledních sil. "než tě chytnu a napráskám ti, co se do tebe vejde!"
A nejdřív ti asi roztříštím židli o rameno!
Anne byla ráda, že je mezi nimi postel, to jí dodávalo trochu jistoty. Snad proto se také nepokrytě ušklíbla, protože jí zmínka o bití připomněla to, co nenáviděla ze všeho nejvíc.
"Tak ty bys chtěl bít ženu! Bože, proč ti ta židle nerozbila hlavu na kaši!"
Skoro nepostřehla pohyb, jak rychle přeskočil tu širokou postel a hmátl po ní. Ve zmatku jen uskočila dozadu a tvrdě narazila na zeď, až si skoro vyrazila dech. Nezbylo jí nic jiného, než se vrhnout na stranu.
Byla rychlá, takže stihl zachytit jen její kotník, ale zato opravdu pevně. Podrazil jí nohy a Anne sebou praštila o zem. Představa, že by se mohla znovu ocitnout v jeho ocelovém sevření, jí děsila natolik, že se odmítala nechat chytit za každou cenu.
"Nedotýkej se mě, ty hnusnej, odpornej parchante!" ječela a kopala jako šílená, ale Wesley přesto vydržel a kotník nepustil. Tvrdé rány její botou jakoby přes vztek necítil, chytil ji pod koleny a stahoval k sobě, mlátila sebou a začínala opět panikařit. V poslední chvíli se jí povedlo se natáhnout a z toaletního stolku sebrala malé postříbřené zrcátko. Její prsty se pevně sevřely kolem rukojeti a Anne se bez jakéhokoliv míření rozmáchla za sebe.
Wesley v tu chvíli zrovna zvedl hlavu a zachytil jen rychlý stříbrný odlesk, než mu ozdobný kovový okraj zrcátka rozsekl kůži nad spánkem.
"AU!" vykřikl a instinktivně si přitiskl dlaň na zraněné místo. Okamžitě ucítil lepkavou krev. Rána ho ochromila a na okamžik se mu skutečně zatmělo před očima. Ten okamžik stačil Anne k tomu, aby se vyvlíkla a odkopla co nejdál od něho. Ještě po ní sáhl, ale ozval se jen trhavý zvuk a zůstal mu v ruce kus modré saténové látky.
Nemohl už vzteky ani mluvit, ani křičet. Vstal, popadl vázu s indickými motivy, která stála na stolku u postele, a mrštil jí po Anne. Mířil mizerně, nejspíš za to mohla ta rána do hlavy, váza jen proletěla kolem dívky, polila jí celý obličej i živůtek studenou vodou a dutě dopadla na měkký kobereček, takže se ani nerozbila.
Anne se pro ni jen bleskově sehnula a hodila, Wesley uskočil a ozval se ohlušující zvuk tříštícího se skla. Po váze zbyla jen díra v okenním skle.

Váza vyletěla ven a rozbila se dole na zemi, těsně vedle stojícího hlídače Dannyho Larabiho. Ten nadskočil leknutím.
"No to...to snad ne?" řekl si pro sebe s vykulenýma očima a obrátil se nahoru.
Stačil jen kousek a ta váza se mu rozbila o hlavu a to by rozhodně nebylo nic příjemného!
Zamračil se a sáhl po své služební zbrani, jako by se chtěl mimoděk ujistit, zda je na svém místě. Hluk z toho pokoje už upoutal jeho pozornost před chvílí, ale nijak se nehrnul způsobit nějaký planý poplach, byl přece jenom v práci teprve první den.
Teď právě nabyl jistoty, že by zasáhnout měl. Prsty si stále nevědomky pohrával s revolverem v pouzdře a svižně se vydal nahoru.

Ellen Sinclairová se procházela chodbami veřejné části Domu a měla k tomu hned několik důvodů. Jeden z nich byl, že hodlala všem dokazovat, že se své nové funkce rozhodně nebojí a že má nad vším neustálý osobní dohled. A to myslela pochopitelně vážně. Chtěla, aby si zvykli, že k tomuto domu patří a že jej řídí, jakkoliv se jim to nezamlouvá.
A pak také byla trochu zvědavá, ačkoliv si to přiznat moc nechtěla.
V broskvových šatech s malým kulatým výstřihem a krajkovým bílým límečkem se sem vůbec nehodila, ale právě o to jí šlo.
Nezvyklé zvuky a křik upoutaly její pozornost právě když se nacházela na konci jedné z chodeb.
Zarazila se.
Vlastně neměla ani tušení, jaké zvuky tak můžou vycházet z podobných pokojů, ale tohle bylo trochu podezřelé.
Chvilku přemýšlivě mlčela a naslouchala, ale pak se zamračila a vydala se po zvucích.
"Hej, ty...pojď sem!" křikla krátce na právě přiběhnuvšího hlídače. Danny si ji prohlédl, její šaty i chladný pohled.
"Děje se něco?"
"Ano, ale nevím co," řekla Ellen. Dannymu už bylo jasné, koho má asi před sebou.
"To zjistíme, slečno," kývl, vytáhl revolver z pouzdra a bez dalšího okolkování vzal za kliku dveří s číslem osm.

Plná láhev červeného vína proletěla kolem Wesleyho, který se opět sehnul a rozbila se o zeď těsně vedle dveří.
Kapky rudé tekutiny potřísnily šaty i překvapené obličeje obou příchozích.
"Co...co to tu provádíte, pane?" řekla Ellen sotva se vzpamatovala z prvotního šoku. Pohled na pokoj byl totiž opravdu šokující: rozbité okno, všude poházené polštáře, kusy dřeva a polámaných kytek, velké zrcadlo na toaletním stolku bylo rozbité, záclona natržená a po zdi stékala temně rudá tekutina na roztříštěné střepy.
Uprostřed toho všeho stál Wesley, kolem pasu svíral zmítající se Anne a ta se ho neustále snažila kopat a mlátit. Ellen stále ze všech sil hledala svůj typický klid, ale tentokrát to bylo těžké. Nebyla si jistá, co by měla udělat.
"Okamžitě pusťte tu dívku!" řekla hlasitě a ostře se podívala na Dannyho.
Co je to za hlídače, že nedokáže zakročit??
Poslední na co však Danny myslel, bylo nějaké zakročení. Nejspíš nemyslel ve skutečnosti vůbec na nic, jenom stál s otevřenou pusou a hleděl na muže uprostřed pokoje, na muže který byl urostlý a ramenatý, který měl tvář ošlehanou zkušenostmi, ale který zcela jistě a bezpochyby byl...
Wesley...
"Wesley Shane! WESLEY!" vykřikl, aniž si to uvědomil.
Wesley vzhlédl a zuřivý výraz mu pomalu z tváře mizel a měnil se v nehraný údiv.
"Můj bože, DANNY!"
Uvolnil ruce a Anne mu z nich urychleně vyklouzla. Ani si toho nevšiml.
Oba se na sebe dívali a všechno ostatní jakoby přestalo existovat - zdemolovaný pokoj, Ellen v broskvových šatičkách i udýchaná Anne. Dívali se jen jeden druhému do tváře, jako by zoufale pátrali, nakolik je cizí a nakolik blízká.
Anne se přitiskla ke stěně vedle dveří a prudce oddechovala. Teď by měla možnost uniknout, kdyby se jí jen podařilo proklouznout kolem té nafintěné slečny...ale ještě tam stojí ten hlídač.
V tu chvíli se Ellen obrátila přímo na Anne. "Ublížil ti?" zeptala se chladně.
"Mě? Ne...ano...ne, neublížil," koktala zaskočená Anne.
Wesley odtrhl zrak od Dannyho a zuřivě vykročil. "JÁ JÍ???"
"Laskavě stůjte, pane!" vyhrkla Ellen, ale mimoděk o krok ustoupila. Wesley vypadal dost nebezpečně. Obrátila se k Dannymu a věnovala mu nehezký pohled, který byl směsí opovržení a výzvy.
Měl by se chovat jako hlídač, nebo ne? Zatím je tu úplně k ničemu.
"Zůstaň, prosím tě...zůstaňte kde jste," řekl Danny podivně zmateným hlasem a zvedl ruku v neurčitém gestu. Ellenin pohled na něm zůstal, jako by ještě čekala něco dalšího.
Wesley se zastavil, ač očividně nerad. Nebyl by tak učinil, kdyby se na něj neupíraly temně hnědé oči za kterými bylo mnoho jiných slov, než Danny vůbec vyslovil.
Ellen znovu projela pohledem zničený pokoj.
"Za tohle mi zaplatíte, pane..." významně se odmlčela, jestli se zákazník sám dovtípí. Nestalo se tak.
"Vaše jméno, prosím!" řekla tedy.
"Shane!" vyštěkl Wesley.
"Tak tedy, pane Shane, až vyčíslíme veškerou škodu, kterou jste způsobil, očekávám, že ji zaplatíte a hlavně očekávám, že na zaplacení máte!"
Wesley sevřel ruce v pěst a ušklíbl se. "Milá dámo, vždycky jsem platil jenom za to, za co jsem platit měl. A někdy ani to ne!"
Anne uniklo proti její vůli škodolibé uchechtnutí, za které by si vzápětí nejraději nafackovala. Wesley se po ní otočil, jeho pohled narazil na její a on k ní vykročil.
Danny mu nečekaně lehce zastoupil cestu a stiskl mu paži těsně nad loktem, pevně a dlouze, tak jako už tolikrát v životě, tak, jako když byli úplně malí kluci.
"Klid," řekl tiše a důrazně, ale ani to slovo nemusel říkat. Wesleyho ten dotek jakoby přimrazil na místě, tak známý a blízký víc než cokoliv za posledních několik let.
Anne se znovu pokusila se protáhnout dveřmi, ale modrý záblesk v jeho zorném poli Wesleyho probral z transu.
"Zabiju ji!" zavrčel a když se zastavila a pokusila se nahodit nevinný modrý pohled, měl co dělat, aby po ní neskočil.
"Dost už těch výhružek!" řekla rázně Ellen a pohlédla na Dannyho s lehce ironickým výrazem. Tady se dělo něco, čemu nerozuměla a co se jí vůbec nelíbilo. "Tu zbraň u pasu máš jen na ozdobu?"
"Ne, madam. Já jenom vytahuji zbraň jen když je to nutný."
Sebejistý hlas a klidný pohled hnědých očí Ellen nezvykle vykolejily. Odkašlala si.
"Očekávám vysvětlení. Promluvíme si u mě v pracovně," rozkázala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama