6. kapitola - Setkání 1. část

3. ledna 2010 v 12:59 | Nina Carter |  Rváči
Anne bez pohybu seděla na polstrované židli, na kterou byla odporučena, přestože by raději postála. Tedy úplně nejraději by odešla, což ale zatím nebylo možné. Pevně ovšem doufala, že už to nebude dlouho trvat a tady v té přepychové kanceláři, či co to je, se to vyřeší.
Wesley seděl opodál a neochotně líčil události, které se seběhly v pokoji číslo osm. Anne se to snažila neposlouchat, protože to, co říkal, byla pravda a jí se to neposlouchalo příliš dobře, když tu za chvíli měla působit jako oběť zlých okolností. Tohle se k tomu nějak nehodilo.
Danny stál blízko Wesleyho, aby v případě nutnosti zabránil problému, jak mu bylo přikázáno. Ono to také vypadalo, že problém nastane, kdykoliv se Wesley podíval na Anne. Pokaždé vypadal, že ji začne škrtit. Danny poslouchal Wesleyho vyprávění, oči mu občas přeskočily na Anne s roztrženou sukní a zmáčeným živůtkem a v duchu se nestačil podivovat. Kdyby na něj náhlý obrat událostí nebyl příliš velké sousto, možná by mu chvílemi zacukaly koutky úst.
Ellen byla rozčarovaná a překvapená. Dost nepříjemně. Události byly úplně jinak, než si myslela, než si byla jistá, že se seběhly. Ráda byla na věci připravená a teď byla připravená jednat se zákazníkem, který zničil jeden z pokojů a fyzicky napadl dívku.
Jenže pokud ten pan Shane mluvil pravdu, to bylo naopak.
Neuvěřitelné!
"Co mi k tomu řekneš ty?" obrátila se na Anne, která se mračila. Otočila k Ellen hlavu, ale neodpověděla. Jejich pohledy se setkaly uprostřed a ani jedna pochopitelně neuhnula. Dívaly se na sebe, dvě stejně staré dívky, seděly jen malý kousek od sebe, ale každá byla jakoby na opačné straně světa.
"Bylo to tak?" zeptala se Ellen znovu a v tu chvíli si uvědomila, že tyhle oči se už na ni tímto způsobem hleděly. Anne neřekla ani slovo. Wesley se k ní prudce otočil, už jenom pohled na tuhle holku ho doháněl k zuřivosti.
A ona tam prostě jen tak strnule seděla, vůbec nic neřekla a roztržená sukně odhalovala její punčošku až po krajku a malé bílé růžičky na ní. Naštvaně odvrátil hlavu a rukou sevřenou do pěsti uhodil do stolu, až Ellen mírně nadskočila, i když se snažila tvářit pořád stejně.
"Podívejte se, madam!" prohlásil, přičemž slovo "madam" mělo silně ironický podtext a ze všeho nejvíc připomínalo sprostou nadávku. "Přišel jsem proto, že jsem se nechal přemluvit chválou provázející ten váš zatracenej podnik! Ať už jsem čekal cokoliv, rozhodně ne to, že se mi někdo pokusí přerazit o hlavu židli!" rozčiloval se. Dotkl se bezděčně rukou tváře a přitom si rozmazal už pomalu zasychající krev z tržné rány na spánku. Červená tekutina na jeho prstech ho rozvzteklila ještě víc.
"Co na mě tak zíráte!" křikl na Ellen. "Vypadám, jako bych si sám omlátil zrcátko o hlavu???"
Ellen to nekomentovala, sáhla do jednoho ze šuplíků a zdvořile mu nabídla bělostný kapesník. Wesley odmítl zuřivým gestem.
"Velice se vám omlouvám, pane Shane," řekla Ellen, ale slova jí příliš od srdce nešla.
Wesley se ušklíbl.
"Samozřejmě se domluvíme na finančním odškodnění."
Vyskočil ze židle. "Na to vám kašlu, dámo! Mě už tady v tom vašem bordelu nikdo neuvidí a lituju každýho, kdo sem vkročí! Co by se taky dalo čekat, když tady tomu v čele stojí ženská!" otočil se k prudkému odchodu.
Ellen se zvedla na nohy, jak se jí urážka dotkla.
"Pane Shane!"
Wesley se obrátil a věnoval jí jeden ze svých posměšně vyzývaných pohledů.
"Kolik chcete?" zeptala se se sebezapřením.
"Za mlčení?"
"I tak," uznala chladně.
Vztekle se zasmál. "Nejsem na prodej, tedy ne pro vás! Sbohem, doufám, že navždy!" odfrkl si a bouchl za sebou dveřmi.
"Jdi za ním a vyveď ho ven. Pak se vrať," přikázala Ellen Dannymu a ten jenom kývl. Když se i za ním zavřely dveře, Ellen se posadila a dovolila se malé, nepatrné vydechnutí. Pak se obrátila k Anne, která si bezděčně třela paže, na kterých pomalu naskakovaly namodralé podlitiny.
Hodnou chvíli se navzájem pozorovaly, jako by chtěly pohledem porazit jedna druhou.
"Co to mělo znamenat?" zeptala se pak Ellen kousavě, ale Anne zarytě mlčela. To Ellen začínalo opravdu rozčilovat. Pro dnešek toho měla vážně dost.
"Tak dobrá! Číslo ve výkazu?"
"Nevím," odsekla Anne.
Ellen nadzdvihla obočí. "A jméno aspoň znáš?"
Anne jí vrátila bez okolků ironický úšklebek a vyslovila své jméno. Dřív, než ho Ellen našla v Sinclairově slavném výkazu, energicky si vytáhla z vlasů modrou stuhu a zahodila ji.
"Já vám to ulehčím. Rovnou mě z toho seznamu vyškrtněte, protože tam ani nemám bejt."
Ellen přestala listovat. "Prosím?"
"Nemám tam bejt. Vůbec. Nemám bejt ani tady."
"Tady tedy rozhodně máš být, to co jsi udělala, rozhodně není normální a musíš počítat s tím, že poneseš následky…" začala Ellen.
"Já nemyslím tenhle pitomej pokoj, já myslím celej tenhle pitomej dům!" přerušila ji Anne. "Můj otčím a nevlastní bratr mě sem prodali. Nejsem tu dobrovolně a chci odsud odejít!"
"Cože??" vydechla Ellen nevěřícně.
"Jo! Sinclair mě koupil jako koně, nebo kus nábytku do tohohle fajnovýho pokojíčku!"
Anne cítila, jak jí zaplavuje vlna zloby, když myslela na ten večer a na ty dva.
Ellen zbledla. "Jak se opovažuješ urážet mého otce???"
"Nikoho jsem neurazila," prohlásila Anne pevně. "Řekla jsem jen pravdu. A tohle pravda je!"
"Mlč!"
Ellen nekřičela, ale sálala z ní zloba.
"To teda mlčet nebudu!" zvedla se Anne zprudka ze židle. "Je mi jasný, že to tady nikoho nezajímá, ale tohle teda, milá dámo, bylo mimo zákon!! A nemysli si, že snad budu mlčet o tom, že tu Sinclair sprostě obchoduje s lidma!!! A budu o tom mluvit tak dlouho, dokud s tím ten zkurvenej šerif něco neudělá!!!"
Ellen byla šokovaná. Nikdy neslyšela nikoho takhle mluvit a už vůbec si nepředstavovala, že by někdo mohl takhle mluvit s ní.
"Můj otec," prohlásila důrazně, "by tohle NIKDY neudělal, tím jsem si naprosto jistá!"
"Ó! Nejspíš jsi ho znala asi tak, jako já toho svýho!"
"A NEOPOVAŽUJ SE MI TYKAT!" dupla si Ellen a hlas jí přeskočil do vysokých tónin.
Anne se zlomyslně uchechtla. "To tedy nebudu, jelikož odcházím!"
Obrátila se na podpatku a energicky vyrazila ke dveřím. Nic jí tentokrát nemohlo odradit od úmyslu opustit tenhle zatracený prokletý dům i tu bleduli nasoukanou do drahých šatů. Vůbec nic…
Až na vysokou postavu v uniformě hlídače, do které vrazila přímo mezi dveřmi. Vztekle zvedla hlavu a zahleděla se do nechápavého obličeje.
"Uhni mi z cesty!!" zaječela v ráži.
Ellen, pobledlá šokem, se nadechla. "Ať zůstane stát!" řekla ostře a chladně. Anne se pokusila proklouznout rychle, ale ruce Dannyho Larabiho dopadly na její ramena.
"Pusť mě!" sykla nenávistně. Ale stisk nepovolil ani o trochu.
"Proti vašemu odchodu nic nemám, SLEČNO Retlowová!" řekla Ellen. Anne sebou znovu trhla v Dannyho rukách.
"To mě těší," řekla ironicky.
"Nemám," pokračovala klidně Ellen, "pokud mi hned teď zaplatíte škodu, která byla způsobena."
"Cože?" otevřela Anne ústa.
Ellen pocítila zadostiučinění a na nepatrný okamžik se jí přes rty mihl triumfální úsměv.
"Ta škoda není z nejmenších."
"Já ale nemám peníze!" vyhrkla Anne a pokusila se Dannymu znovu vytrhnout. Ten něco takového čekal, proto ji sevřel ještě pevněji za lokty.
Ellen si založila ruce a sjela pohledem od Dannyho zpátky k Anne. "To jsem předpokládala," kývla nevzrušeně. "Pořád ještě jsi zaměstnankyně tohoto domu a já ti dám možnosti si je tu vydělat. Až mi zaplatíš všechno, můžeš si jít, kam chceš."
Anne zalapala po dechu. "CO??? To...to nikdy!"
"Zdá se mi, že jinou možnost nemáš."
Anne probodla Ellen nenávistným pohledem a vrazila loket Dannymu do břicha. Ten vykřikl, prohnul se a uvolnil sevření přesně tak, jak Anne potřebovala.
Skočila ke dveřím. Jeho rychlost ale podcenila, protože po ní sáhl, chytl ji kolem pasu a zvedl nad zem.
"No tak, no tak, děvče!"
"Koukej mě pustit!" bránila se. "Nebo toho budeš litovat!" Pokusila se mu podupat nohy ostrými podpatky, ale byl už na to připravený, takže se jí to nezdařilo.
"Jak už jsem řekla, až si vyděláš a všechno mi uhradíš, můžeš odejít podle libosti," pokračovala Ellen, jako by se nic nedělo. "Jinak ne."
"To si strč někam!" zaječela Anne. "To nikdy! NIKDY!!!"
Když Ellen viděla, jak se Danny s Anne potýká, měla chuť znovu něco pronést o jeho zbrani u pasu, ale vzpomněla si na jeho reakci a raději pomlčela.
"Nikdy, říkáš?" zeptala se se špatně skrytou pomstychtivostí. "Tak to tedy uvidíme. Jak se jmenuješ?" zeptala se Dannyho.
"Larabi."
"Tak dobře, Larabi. Odveď ji dolů!"
Danny - ač nerad - se musel projevit méně inteligentně, než by si přál.
"Kam dolů?" zeptal se pomalu a Anniny nehty se zaryly do jeho kůže na předloktí.
"Au!" sykl bolestí a rychle se jí snažil přitisknout paže k tělu. Začala sebou házet víc, než předtím a mimoděk zopakovala Dannyho slova se značným podezřením: "KAM DOLŮ???"


"Hlavně sebou moc necukej, kamaráde," radil Danny a nalil na kapesník řádnou dávku té nejsilnější vodky, kterou prodávala Margot Glaserová. Wesley seděl na rozvrzané židli, na tváři neochotu a velmi pomalu doznívající vztek. Danny mu chytil bradu a zaklonil mu hlavu.
"To není nutný!" zabručel Wesley, ale Danny mu přitiskl kapesník na krvavou ránu.
Palčivá bolest ho téměř vystřelila ze židle. "Au!"
"Copak, copak?" smál se mu Danny, ale stisk nepovolil.
"Zatracená mrcha!" zaklel Wesley znovu. Rána ho pálila jako čert, ale Danny mu pečlivě otřel pramínky krve a vytrvale poléval ránu alkoholem.
"To stačí!" bránil se Wesley.
"Jen drž! Zdá se, že tam budeš mít pěknou jizvu. Možná by sis to měl nechat zašít."
"Na to kašlu!" odsekl Wesley a vstal ze židle.
"Uklidni se!"
"Jak se mám po tom všem sakra jen tak uklidnit!!!"
Danny mu chtěl odpovědět, ale vlastně nevěděl co. Stál proti němu, pokrčil rameny a usmál se. "Chyběl jsi mi, Wesi."
"Ty mě taky," řekl Wesley tiše a i jemu přelétl úsměv přes rty.
V návalu bratrských citů se vřele objali, dlouze a mlčky tak stáli a silou se k sobě tiskli.
"Jak je to dlouho, Wesi, proboha?" zakroutil Danny nevěřícně hlavou a dnes již po několikáté studoval Wesleyho tvář.
"Víc než pět let…" zašeptal Wesley skoro neslyšně.
"Já…já jsem tě hledal."
"Já vím," kývl Wesley pevně.
A já jsem hledal tebe, Danny…
"Já…víš…asi jsem pořád dělal něco špatně, ale i když jsem třeba…třeba měl tvou stopu, ztratil jsem ji…já…" vychrlil ze sebe Danny zajíkavě.
Wesley položil obě dlaně na kamarádova ramena. "Tiše, Danny, je to v pořádku!" řekl konejšivým šeptem Wesley. "Je to v pořádku. Není to tvoje vina. Našel jsi mě."
Dannymu proběhl po tváři úsměv. "Abych řekl pravdu, tam jsem tě nečekal!"
"Jo, já vím," opětoval Wesley úsměv. "Ani se tomu nedivím."
"Nějak jsi zestárl!" přimhouřil Danny oči a úsměv se mu protáhl.
"Ty taky, Danny, hrozně. Skoro je z tebe chlap!"
Danny se rozesmál, upřímně a svobodně a téměř cítil, že se tak nezasmál celých těch pět let, co spolu nemohli být.
"Ale v jedný věci ses nezměnil vůbec, tím jsem si jistej!" řekl, když se dostatečně vysmál.
"Tos poznal za tak krátkou chvilku? A která je to věc?" nadzdvihl Wesley zvědavě obočí.
"Tvoje zatraceně horká krev."
Wesley se ušklíbl. "Jo. Tak to máš pravdu, brácho," řekl hořce a odvrátil se. Od kohokoliv jiného by takovou narážku nesnesl, ale Danny na to měl právo. "Ale neboj se, už nedovolím, aby nás cokoliv rozdělilo, ani ta moje zatracená horká krev, rozumíš?? To radši…to radši…"
"Radši nic neplánuj," pousmál se Danny. "Řekneš mi něco…něco o tom, kdes byl?" zeptal se opatrně a pozoroval Wesleyho. Samozřejmě ho zajímal každý den, který jeho přítel prožil kdesi, kde ho přes veškerou snahu nemohl nalézt…a odkud zase on nemohl nalézt jeho. Ale zároveň se obával, že o tom Wesley nebude chtít mluvit. Bylo to přece jedno. Teď ano, teď, když tu stojí živý a zdravý kousek od něj.
"Poslali mě na galeje. Ale to asi víš," trhl Wesley rameny, popošel k oknu a podíval se ven do tmy, jako by se nechtěl dívat Dannymu do očí.
"To vím!" kýval Danny. "Jen jsem nevěděl kam…nedokázal jsem to zjistit za žádnou cenu a…"
"Nevím, jestli se to dalo vůbec zjistit," přerušil ho Wesley. "V tom pitomým Brokeinu to nejspíš stejně nikdo nevěděl. Předávali si nás jako nějaký zvířata…já jsem skončil kdesi na severu. Stavěli jsme železnici…každej den, přikovaný ke kolejím, jsme pokládali nový pražce a železa přes ně…"
Wesley se neohlédl, protože věděl, že by narazil na Dannyho bolestný výraz v očích. A to chtěl teď ze všeho nejmíň.
"Ale bylo to fajn, vážně," protáhl ironicky. "Měl jsem to na sedm let…vydržel jsem to tři čtvrtě roku. S pár dalšíma muklama jsme jedný pěkný vlahý noci prostě zdrhli."
Danny polkl. "Já tam seděl měsíc," řekl po chvíli. "Pak mě pustili, ale už jsem neměl šanci vydat se po tvý stopě."
"Přestaň si to dávat za vinu!" otočil se prudce Wesley a zamračil se. "Nezapomeň, že si moc dobře vzpomínám, že jsem to byl já, kdo nás do tý díry dostal! Já a ta moje...jak jsi to tak hezky nazval…horká krev."
"On si zasloužil dostat," oponoval Danny. "I když možná ne tolik…"
"Protože to byl šerif?" ušklíbl se Wesley. "Abych řekl pravdu, kdykoliv si na něj vzpomenu, pevně doufám, že jsem mu tu nohu zlámal tak, že dodneška kulhá a taky ho pekelně bolí!"
"O tom nepochybuju!" ušklíbl se Danny souhlasně.
"No…asi bys měl ještě něco vědět, Danny," řekl Wesley a opět se otočil k oknu, ven do noční tmy.
"Co?"
"Potom, víš…jsem se živil různě. Vlastně ani ne tak různě jako…prostě poznal jsem spoustu chlapů, co ani neumějí žít jinak. Vykrádají nákladní vlaky, okrádají bohatý lidi…a to jsem já. Dokonce mě hledá policie."
Nastalo ticho, ve kterém Wesley skoro ani nedýchal a žádná sebevětší odvaha by ho nedonutila se otočit. Danny přešlápl a podlaha tiše zavrzala.
"Já…viděl jsem tvůj zatykač, Wesley. Vím to už nějakou dobu. Je mi to jedno."
Wesley se prudce obrátil. "To ti nemá být jedno Danny, sakra!" křikl rozzlobeně. "Odsuzuješ mě? Měl bys!"
"Wesi, k sakru, copak bych si tě já někdy dovolil soudit??" oponoval Danny a dvěma krátkými kroky došel až k němu. "Copak bych na to měl právo???"
"To bys teda zatraceně měl," hlesl Wesley a znovu se vyhnul jeho pohledu. "Ty jsi čestnej kluk, vždycky jsi byl a já…"
"Já jsem čestnej kluk," zopakoval Danny hořce. "Tak ten čestnej kluk, kamaráde, dělal skoro rok a půl na farmě. Kde taky jinde, když jsme práci na farmách hledali skoro pořád, že jo. Práce nebyla těžká na docela dobře placená a ten čestnej kluk vyjížděl s ostatníma ven a kradl koně."
"Co??" obrátil se k němu Wesley.
"Jednomu ukradneš, dalšímu prodáš…nejsem sice bandita, ale těch koní jsem se něco nakradl. Můj zatykač sice nevisí všude a nejspíš po mě už ani nikdo nejde, ale sem tam se najde. Spadl jsem do toho, ani jsem si nevšiml jak…"
"Danny…" hlesl Wesley a přikryl si dlaní čelo.
"No jo…nebyl jsi se mnou, abys mě tahal z louže," pousmál se Danny ve snaze obrátit všechno v žert.
"No a co s tím?!" uhodil náhle Wesley otevřenou dlaní do okenního rámu, až se roztřáslo sklo. "My si nemusíme vyčítat vůbec nic! My nic životu nedlužíme, život kurva dluží nám!!"
"Jeden dluh už mi vrátil. Našel jsem tě," řekl Danny a usmál se.
"Pitomče," odtušil Wesley a ať se sebevíc snažil, úsměv mu přes rty přelétl taky.
"Sám seš pitomec!" šťouchl do něj Danny.
"Nech toho!" oplatil mu Wesley šťouchanec.
Danny ho se smíchem popadl v pase ve snaze ho zvednout a strkali se a smáli a napůl znovu objímali, dokud Wesley tiše nezaúpěl a nechytil se za levé rameno.
"Promiň," řekl Danny a povyhrnul si spadlý rukáv košile.
Wesley ho rychle chytil za zápěstí. "Ale ale, copak to je?"
Vyhrnul mu rukáv vysoko nad loket. Na předloktí se mu táhly čtyři dlouhé krvavé škrábance. I sám Danny se podivil, protože na ně ve víru událostí docela zapomněl.
"Ale," mávl rukou.
"Poškrábala tě snad nějaká kočka, nebo co?"
Danny se zašklebil. "Dalo by se to tak říct. Sotva odrostlý kotě, ale pěkně divoký! Páni, je to docela krvavý, ani jsem si toho nevšim!"
"Jo tak divoký!" zakřenil se Wesley. "To chce, myslím, vyčistit!"
"Asi jsem si vzal rizikovější práci, než jsem původně myslel, no. Hele, nech toho! Wesi, dej pryč tu flašku! Ty blbče!"
Danny byl rázem skoro celý pokropený lihovinou.
"Pálí to aspoň trochu?" doufal Wesley.
"Ne," lhal Danny. "Jsou to jen škrábance. Za to ty vypadáš, jako kdyby ses porval v hospodě."
"Vážně vtipný, Danny!" odsekl a zamračil se. "Jestli ještě někdy potkám tu malou mrchu, bude to její poslední den!"
"To není mrcha," odvětil Danny s klidným úsměvem. "Spíš trochu…no sotva odrostlý kotě, ale pěkně divoký."
"Nějak se v tom sakra vyznáš…počkej, tím chceš říct, že…"
Danny zvedl ruku, aby znovu upozornil na své zranění. Wesley to konečně pochopil.
"COŽE? No to snad ne! Umí taky něco jinýho, než mrzačit lidi???"
"Jo. Vyhrožovat jim," odtušil Danny klidně a díval se na Wesleyho. Ve tváři se mu odráželo, jak balancuje na hranici zuřivosti a smíchu. Nakonec sebou raději hodil na Dannyho rozvrzanou postel, aby nemusel udělat ani jedno.
"No tak, Wesi. Buď už v klidu," řekl Danny konejšivě. "Věřím, že to byla nečekaná událost, ale je za námi."
"Tvůj klid ti někdy fakt závidím! Tys tam nebyl. Ta holka je magor, blázen! Doufám, že si teď říkáš, do jakýho podniku jsi to sakra šel dělat!"
Položil si obě ruce za hlavu a pokradmu si Dannyho prohlédl. "Mimochodem, víš o tom, že v tý uniformě vypadáš trochu směšně?"
Danny si s vážnou tváří oprášil neexistující smítko z ramen. "Ani náhodou. Sekne mi to. Ženský na mě poletěj, vždycky letěj na uniformy."
"No na tu tvojí leda tak ty slepý," zahučel Wesley a Dannyho opět rozesmál.
"Skoro jsem zapomněl, jak jsi vtipnej!"
Wesley se posunul až ke zdi a Danny se posadil vedle něho na postel. Hodnou chvíli pak mlčeli, skoro se ani nepohnuli a nemít do prázdna otevřené oči, vypadali by, jako ve spánku.
Pak se na sebe podívali.
Ten pohled byl vážný a hluboký, neviděli při něm oči dospělých mužů, ale uslzené oči malých chlapců, plné obrovské bolesti a neštěstí.
Wesley prudce zamrkal, aby vidinu zaplašil.
"Nás dva čeká ještě spousta práce," řekl trochu ochraptělým hlasem.
"To čeká," odpověděl Danny, protože věděl, že oba mysleli na to samé. Nemuseli to říkat nahlas. Snad ani nechtěli. "Zajdeme dolů. Je sice dost pozdě, ale Margot nám určitě něco k jídlu udělá. Vezmem si to sem nahoru. S plným žaludkem se nám bude líp…povídat. Já mám teda hlad jako vlk," vyskočil z postele.
"To já taky," zvedl se Wesley hned za ním. "Tak Margot, jo?"
"To je majitelka hostince."
"Jasně. Že by ta tvoje uniforma vážně fungovala?"
Danny vyprskl smíchy a vystrčil ho ze dveří.
"Au!" sykl Wesley vyčítavě a chytl se za levé rameno.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama