6. kapitola - Setkání 2. část

3. ledna 2010 v 13:00 | Nina Carter |  Rváči
Když jedli, mlčeli. Věděli, že po tom, o čem chtěli hovořit, by jim to dobré jídlo zatraceně zhořklo v ústech.
"Nechce se mi ani začínat," přiznal Wesley tiše, když dojedl. "A zároveň jako bych netoužil po ničem jiným."
"Vyslov to jméno, to ti udělá jasno," vybídl ho Danny, ale ani trochu se neusmál.
"George Marten," poslechl Wesley.
"George Marten," zopakoval ho Danny a pak stiskl rty.
"Víš, kde teď je? Teda co z něj je?" ušklíbl se Wesley ironicky. "Dřív pobíhal po stepích a střílel indiánům do zad. Pak pro jistotu střílel i do bělochů. A teď je z něj spolumajitel Central Pacific Railroad, kamaráde!"
"Cože?" vydechl Danny nevěřícně.
"To se může podařit jenom takovejm parchantům, jako je on!" otřásl se Wesley nenávistí.
"Najít ho a prostřelit mu hlavu přece není problém, ať je kým je, nebo ne?" prohlásil Danny a založil si ruce na hrudi.
"To jsme mohli i před deseti lety, Danny!" odsekl Wesley vztekle. "Ale o to nám přece nejde!"
"Já vím, že ne. To je málo," přikývl Danny.
"To je zatraceně málo! Chci ho zničit ze všech stran, chci dostat na kolena jeho pýchu, jeho moc, celej jeho život a PAK mu teprve vpálím kulku do hlavy!" Wesley shodil nohy ze stolu, protože nedokázal při tak napjatých slovech sedět v uvolněné pozici. "Ne, vlastně ne. Pořád ho vidím na tom koni, s maskou, s puškou, s tím zkurveným šklebem na ksichtě! Nejdřív mu prostřelím obě kolena a potom teprve mozek!!!"
Neuvědomil si to a stál uprostřed místnosti s rukama zaťatýma v pěst, se zubama stisknutýma tak, až mu nabíhal sval na čelisti.
"Dobrá, Wesi. Ano. I já to tak chci," stanul Danny proti němu. "Ale tohle rozhodně nezvládneme sami."
"Sami jsme to nezvládli, když nám bylo deset, Danny!" rozhodil Wesley ruce.
"Já jsem o tom přemejšlel, Wesley. Mockrát, vážně mockrát."
V mnoha bezesných nocích...
"A dokonce jsi snad něco vymyslel?" dodal Wesley ironicky.
"Ano! Ano, vymyslel! Přestaň na mě tak zírat! My dva na to nemůžeme jít sami."
"Co??? Zbláznil ses?? Nechci ničí pomoc, ničí, rozumíš!!" zasyčel Wesley a slovo POMOC znělo z jeho úst jako něco silně odporného.
"Neříkám pomoc, sakra! Spojenectví! Myslím spojenectví!" přesvědčoval ho Danny. Wesley se ušklíbl sevřenými rty, ale donutil se k mlčení.
"A s kým by sis to spojenectví představoval?" řekl po chvíli a trvalé ironii se schválně nebránil. "S policií??"
Danny se ji snažil ignorovat.
"Ne," odpověděl prostě. "Samozřejmě, že ne. My dva jsme na opačný straně. Tam musíme taky hledat, Wesi. Někoho, kdo má opravdovou moc, srovnatelnou s Martenem. Nebo větší. Přesně tak, abysme mohli..."
"Porazit toho hajzla jeho vlastními zbraněmi!" dořekl Wesley poněkud ohromeně, jako by mu ta myšlenka pomalu začínala docházet. Nikdy ho nic podobného nenapadlo.
Spojenectví.
Slovo, které neměl rád, které neuznával. Nepřijímal pomoc. Nespoléhal na nikoho. Nechtěl, aby někdo spoléhal na něj. Do čehokoliv šel, dal veškerou svojí sílu, ale sám.
"Ano!" řekl Danny.
"Počkej, Danny, jak to přesně myslíš? To si jako podáme inzerát typu: dva kamarádi hledají spojence mimo zákon na snadnou výpomoc při pomstě. Značka..."
"John Flash."
"Co?" zarazil se Wesley a zůstal civět na Dannyho.
"Flash. Král psanců. Jeho moc je nezpochybnitelná, ne?"
Wesley polkl na prázdno a pak se hořce zasmál. "Ty jsi někde při tom kradení koní upad na hlavu, ne???"
"Nech toho!" okřikl ho Danny. "A trochu přemejšlej!"
"Já právě přemejšlím, narozdíl od tebe, Danny! Co si jako představuješ?? Že Flash se svojí bandou sedí někde v hospodě a my si tam nakráčíme s prosbou jestli by se k nám nechtěli přidat???"
"Napadlo mě...když jsi říkal, že znáš různý lidi a tak...jestli se s ním náhodou neznáš," hlesl Danny tiše a sklopil zrak k podlaze.
"Já?" zasmál se Wesley nevesele. "Nikdy jsem se s ním nepotkal. Ani nevím, jestli bych chtěl. Slyšel jsem, že se nezastaví před ničím, to se aspoň říká. Dokonce ani před hromadnou vraždou ženskejch a děcek, ale to určitě dobře víš i ty, je to jedno z jeho nejslavnějších přepadení! Jeho činy mluví samy za sebe!"
"Já vím. Není to ale to, co právě potřebujeme?" zvedl Danny obočí.
"Můj bože, Danny! Vůbec se mi nelíbí, co naznačuješ! Já nikoho dalšího nepotřebuju!!!"
"Mohl bys na chvíli přestat řvát??"
"A co chceš jako dělat, najmout si je snad??" ušklíbl se Wesley hořce. "Flash není žádnej nájemnej vrah! Jede si po svojí cestičce, co mu chceš sakra nabídnout, aby se k něčemu takovýmu rozhodl! Nic takovýho nemáme, Danny, probuď se!"
"Nemáme, ale budeme mít. Martenův majetek."
Wesley užasl. "Ty to snad máš vážně promyšlený! Ty jsi doopravdy zešílel, Danieli Larabi! I když je najdeme, nebudou s náma chtít ani mluvit! Ty jsi byl vždycky tak naivní!"
"Nejdřív jsem podle tebe čestnej a teď navíc blbej!"
"Já jsem neřek blbej, já řek naivní!"
Wesley si jenom vztekle povzdychl a přešel znovu k oknu.
Venku právě svítalo.


"Je čas vstávat, slečno Ellen!"
Ellen s námahou pootevřela oči. Cítila se unavená, protože včera odešla spát velmi pozdě. Sotva si vzpomněla na to, co se stalo včera v noci, zamračila se. Ze všeho nejvíc toužila se zahrabat zpátky do prachového peří a hedvábného povlečení, ale Sofie vpustila do pokoje sluneční světlo.
"Připravila jsem vám ty kávově hnědé šaty. Snídani máte dole připravenou."
Ellen zaťala zuby a vstala. Dnes ráno měla opravdu mizernou náladu. Sofie to poznala hned, protože ani když ji česala a oblékala, neřekla Ellen ani slovo a to obvykle tyto činnosti komentovala. Ani snídaně jí příliš nechutnala a to ještě nevěděla, co ji čeká v pracovně.
Mezi papíry na stole našla čerstvě doručený expresní dopis, který tam nejspíš položil Tony.
Moje drahá Ellen,
jsem tolik zarmoucen tragickou událostí, která způsobila Harryho smrt. Neumím ani vyjádřit slovy, jak hrozně se teď musíš cítit osamělá, bezmocná a ztracená. Chci, abys věděla, že i když nejsme pokrevně spřízněni, budu tu pro Tebe vždy, vždyť nikoho bližšího už nemáš.
Vím, že se teď oddáváš smutku, ale snad by Ti moje přítomnost pomohla, protože bych s tebou zároveň rád pohovořil o velmi důležité věci, kterou jsme již probírali s Tvým otcem. Dej mi co nejdříve vědět, prosím.
Tvůj oddaný George Marten
Ellen se zatmělo před očima. On se ještě opovažuje! Setkání a rozhovor! Upřímná soustrast!!! Bídák a vrah, bídák a vrah!!!
Několikrát se nadechla a pak vztekle a s třesoucíma rukama četla dopis znovu a znovu, až ho uměla nazpaměť, před očima úzké zkosené písmo na onom bílém papíře s hlavičkou Central Pacific.
Když pominul prvotní silný záchvat vzteku, lámala si hlavu nad tím, o čem s ní chce vést vážný rozhovor, který začal už s jejím otcem? Otec jí přece o žádném vážném rozhovoru neříkal??
Někdo zaklepal na dveře.
"V…vstupte!"
"Slečno?" nakoukl dovnitř Tony. "Přála jste si, abych hned ráno přivedl Hannah a Beryl."
Zdála se mu něčím rozčílená, přesto, že to skrývala. Zadíval se na ni se soucitem, znal ji od narození a pro jejího otce upřímně truchlil. Hned po jeho smrti se slečna vrhla do veškeré práce tak po hlavě…určitě by jí pomohl odpočinek. Myslel na to, ale nahlas samozřejmě neřekl nic.
"Ovšem, přála," odpověděla Ellen a hluboce vydechla. "Ať vstoupí."
Než se tak stalo, nacpala ten příšerný dopis za živůtek. Beryl i Hannah se usadily a obě měly ve tváři rozrušené očekávání. Hannah se ho snažila překrýt obvyklým servilním úsměvem, který měla vyhrazený pro nadřízené či jakkoliv jinak výše postavené osoby, Beryl jen nervózně svírala rty, jako by se bála, že přijdou nějaké potíže.
"Pravděpodobně nevíte, proč jsem si vás dala zavolat," řekla Ellen. Snažila se, aby její hlas zněl normálně.
"To ne, slečno Sinclairová," odpověděla Hannah za obě.
"Věc je prostá," prohlásila Ellen a usadila se za stolem pohodlněji. Neměla dnes sebemenší náladu mluvit oklikami. Neměla vlastně náladu mluvit vůbec. "Rozhodla jsem se dosadit Beryl na tvoje místo, Hannah."
Beryl pootevřela ústa údivem a Hannah vyvalila oči. "PROSÍM???"
"Nemluvím snad cizí řečí, Hannah. Rozhodla jsem se, že ode dneška bude Beryl vykonávat tvoje povinnosti se vším všudy, včetně platových podmínek. Doufám, že s tím souhlasíš?"
Beryl polkla a dychtivě přikývla. "Jistě, slečno! Já…slibuju, že se budu snažit…já jsem moc ráda…nic nepokazím, uvidíte…"
"Ale co já, slečno??" vydechla Hannah nevěřícně. "To přece nemůžete udělat!"
"To samozřejmě udělat můžu, jsem majitelka tohoto domu, o tom se mnou snad nechceš diskutovat??" odsekla Ellen ledově.
Hannah dvakrát naprázdno zaklapala pusou. "Je to moje práce!!"
"Nevyhazuji tě z tohoto domu," pokusila se být Ellen o něco vlídnější. "Jsem si jistá, že nějaká práce se pro tebe tady v domě najde."
"Práce tady v domě?" zopakovala Hannah. Bohužel tušila, co je tím myšleno. "Jaká?"
"Jakákoliv," odpověděla Ellen stále ještě trpělivě. "Je tu spousta práce, to víš přece sama. Například udržovat pořádek."
Hannah vyskočila ze židle. "To nikdy!" vykřikla.
"Nezvyšuj na mě hlas, Hannah!" řekla Ellen ostře. Hannah spolkla další rozhořčená slova. Stále nemohla uvěřit vlastním uším. Věděla, že to podobně dělával Sinclair se ženami, které už byly příliš staré nebo vysloužilé na to, aby dál pracovaly přímo v Domě. Pokud tedy neměly kam jít, většinou je zaměstnal nějak jinak. Hannah se ale na takové místo ještě za žádnou cenu nechtěla přesunout.
Tu potupu bych nikdy nepřežila!
"Slečno Sinclairová, vykonávám tuhle práci už tak dlouho a dobře!" nasadila téměř plačtivý hlas.
"To ti řekl kdo?"
"Pan Sinclair!"
Ve tváři Ellen Sinclairové se nedalo číst. "Teď jsem tu ale paní já. Pokud nechceš zůstat, odejdi, myslím, že sis stranou za ta léta nastřádala tolik, že si můžeš někde v klidu žít, není to tak?"
Hannah zalapala po dechu. Dívala se na Ellen a ta jí pohled oplácela s významně pozvednutým obočím.
"Jak…jak to myslíte, slečno Sinclairová…" koktala Hannah.
"Ty víš dobře, jak to myslím. A jestli se domníváš, že o tom můj otec nevěděl, tak se hluboce mýlíš. Netuším, proč ti to trpěl, ale já si nemohu dovolit být tolik shovívavá. Je mi líto."
Ve skutečnosti jí to nebylo líto ani trochu. Bylo to nutné, nic víc.
Hannah zrudla a chvíli naprázdno otevírala a zavírala ústa, jako by chtěla něco říct a nenacházela slov.
"Tohle by pan Sinclair…pan Sinclair by to nikdy neudělal!" vydechla nakonec.
"Nemáš nejmenší právo pokoušet se říkat mi, co by udělal nebo neudělal můj otec!!"
Hannah věděla, že prohrála. Vstala ze židle, až jí málem převrátila a vycenila své žluté zuby v zuřivé grimase. "Věděla jsem to hned!" sykla vztekle. "Věděla jsem hned, že to tu nemůže vést ženská, která je studená jak mrtvola a v životě ji nepřefiknul žádnej chlap!!"
"Ven!" řekla Ellen ledově a smrtelně vážně. "Tento dům je pro tebe navždy uzavřený!"
Hannah však nešla jen tak zastavit, rozhořčená a ukřivděná na nejvyšší míru. "Tohohle budete jednou hořce litovat!" zvolala téměř pološíleně.
Ellen toho měla právě dost. Za poslední dva dny už s ní vyhrožovalo tolik lidí, jako za celý její život. Už odmítala poslouchat další drzosti.
"Tony!"
Volaná osoba otevřela dveře téměř okamžitě. "Prosím?"
"Odveď Hannah, zavolej nějakého strážce a mým jménem mu přikaž, ať dohlédne, aby si sbalila věci a opustila co nejrychleji tento dům. Navždy."
"Jak si přejete," odpověděl Tony bez mrknutí oka a vzal Hannah za loket. Ta se mu ale vysmekla a znovu upřela na Ellen své vodnaté oči, ve kterých se dala číst slova, která před chvílí vyřkla nahlas. Tony ji znovu uchopil a tentokrát ji vyvedl na chodbu.
"Slečno Sinclairová?"
Ellen zamrkala a obrátila se k dosud tiché ženě na druhé židli.
"Beryl? Máš nějaké otázky k funkci, kterou vykonávala Hannah?" řekl věcně.
"N…ne, to nemám, slečno, vím všechno, co potřebuju. A slečno Sinclairová? Já…já jsem poctivá ženská, já…"
"Já vím, Beryl," mávla rukou Ellen unaveně. "Nejmenovala bych tě jen tak. A teď můžeš jít."
Ellen se ocitla sama a sevřela si čelo v dlaních. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava. Je to jen zdání, nebo to všechno opravdu nezvládám??


Hannah si rázovala po chodbě krátkými vzteklými kroky a před očima neviděla nic kromě velkých rudých kol.
"Litovat, litovat, bude litovat!" prskala. "Mě si dovolit…mě dát…mě, MĚ!" opakovala šíleně. "Já, která vždycky mohla mít každýho chlapa, kterýho jsem chtěla!!"
"Co to slyším, Hannah?" ozval se ženský hlas, velmi tichý a velmi ironický. O stěnu vedle svícnu se zlehka opírala Candice, v očích škodolibý úsměv.
Hannah se prudce zastavila, až jí z nohy sklouzla jedna pantofle ozdobená labutěnkou.
"Neměla bys spíš říct, žes ochotně dala každýmu chlapovi, kterej tě jen trochu chtěl," pokračovala Candice. "To je přesnější, ne?"
Hannah se k ní hrozivě přiblížila, ale Candice neustoupila. Nebyla v Domě jediná, kdo Hannah nesnášel, ale jedna z mála, kdo jí nepodlézal.
"Co si to dovoluješ, ty couro???"
"Vol slova, Hannah. Kdo z nás je větší coura?"
Hannah se z úst vydral vzteklý a neartikulovaný výkřik, chvíli trvalo, než nalezla slova. "Ty budeš taky litovat, žes…že ses vůbec narodila!" sykla a učinila pohyb, jako by ji chtěla chytit za vlasy. Candice tomu však zabránila jedním prudkým pohybem ruky.
"Budeš litovat, děvko!" zopakovala Hannah výhružku a oddusala pryč. Candice se ohnula, aby ze země sebrala botu, na kterou Hannah zapomněla. Pak se jen posměšně usmála a zahodila ji, jako by byla něčím silně odporným a spěšně odkráčela najít Beryl, aby se dozvěděla, co vlastně Hannah tak vyvedlo z rovnováhy.
Netrvalo to ani příliš dlouho, co se zpráva o Hannině vyhazovu a Berylině nástupu na její místo roznesla po celém Domě.
Tedy skoro po celém. Byla tu jedna obyvatelka Domu, ke které se nedoneslo nic z tohoto ranního poprasku. V noci vůbec nespala a i teď neustále chodila sem a tam po malém prostoru, jako zvíře zavřené v kleci. Ten příměr ani nebyl tak daleko od pravdy.
Když Ellen přikázala Dannymu, aby odvedl vzpurnou dívku DOLŮ, znělo to sice trošku záhadně, ale vlastně to žádná záhada nebyla. Harry Sinclair pamatoval na všechno a spolu s rozšiřováním svého Domu splněných přání nechal v suterénu vystavět jednu pevnou místnost bez oken, zato s pevnou mříží místo dveří. Harry měl raději svou rezervu, kdyby se našel někdo, kdo by potřeboval trochu zchladit hlavu.
Ellen o soukromém maličkém vězení samozřejmě věděla a usoudila, že Anne je zrovna ten případ. Danny Larabi dostal za úkol ji hlídat, když se odpoledne znovu hlásil v práci. Zrovna nadšený tím nebyl, ale samozřejmě neprotestoval.
Anne zuřila. Večer jí nezákonně zavřeli do tohohle sklepa a drze ji tu nechali bez vysvětlení! Jenže i když lomcovala mřížemi, kopala do zdi a nadávala, nikdo jí neodpověděl a nejspíš ji nikdo ani neslyšel.
Na chodbě před mřížemi hořely dvě petrolejové lampy. Anne čekala, ale nedalo by se říct, že trpělivě. Mezitím sem okny na chodbě pronikly paprsky svítání, petrolejová světla slábla a venku se objevilo denní světlo zkreslený zvuk běžného života venku na ulici. Vůbec si nevšimla, že jí mezitím dávno uschly šaty a že má opravdu velký hlad.
Když se dole objevil Danny Larabi, předpokládala, že ji jde pustit. Ale spletla se. Ten příšerný strážce se jenom usadil na stoličce pod jedním oknem, přímo naproti jejím mřížím…a neudělal vůbec nic.
Anne se obezřetně přiblížila k mřížím.
"Okamžitě mě pusť ven!" pronesla důrazně. "Slyšíš mě??"
"Já tě slyším, nemusíš křičet," odpověděl klidně Danny. "Ale pustit tě nemůžu."
Anne se chtělo křičet, dupat a přinejlepším ještě někoho škrtit, ale vší silou se ovládla, sevřela rukama chladnou ocel mříže a stiskla zuby.
"Proč?" zeptala se po chvíli napjatě.
"Nemám klíč," zněla odpověď.
Zprudka se nadechla, ale pokusila se znovu uklidnit. "Jasně. Chápeš, že jsem rozčílená a chci ven, když jsem tu zavřená už dost hodin!"
"To chápu."
Anne si ho poprvé prohlédla důkladně. Měl pohlednou tvář s tmavě hnědýma očima, které na ni hleděly bezelstně, skoro by se dalo říct prostě.
Pomalu se posadila na studenou kamennou podlahu těsně u mříží, aby se dostala na strážcovu úroveň.
"Jak dlouho tu pracuješ?" zeptala se co nejnezávazněji dokázala.
"Dva dny," řekl Danny. "A ty?"
"Já jsem nikdy…!" začala, ale opět se uklidnila. Rozhodla se jeho otázku ignorovat.
"Chci odsud ven," řekla.
"Já vím."
"Drží mě tu proti zákonu. Nikdo nemá na takový věci právo, jenom šerif. A toho by to hodně zajímalo!"
Hm, toho by to nezajímalo ani trochu, šmejda jednoho! pomyslela si, ale ve hře snaživě pokračovala.
"Myslíš?" nadzdvihl obočí.
"Jo, to myslím. A rozhodně by poděkoval někomu, kdo by takovou věc nahlásil. A to bys mohl bejt ty."
"Přijdu o práci," trhl rameny a dál se jí upřeně díval do očí.
"Najdeš si lepší. Nikdo přece nechce dobrovolně pracovat tady! V Sugarhillu můžeš pracovat…no kde chceš."
Cítila, že se jí taktizování vymyká z rukou.
"Vážně?" zeptal se.
"Jo!"
Když dál nic neříkal, chvíli si kousala rty, než se rozhodla zkusit to jiným způsobem.
"Když mě pustíš - stačí odemknout ty dveře, ven se už nějak dostanu sama - zaplatím ti," navrhla a v duchu se proklínala, proč se nikdy nenaučila pořádně lhát.
"Zaplatíš? A jak?" podivil se. "Nejsi tu náhodou proto, že nemáš peníze?"
"Ehm…jo, ale to je jinak…" improvizovala. "Mám peníze, ale doma, schovaný. Není to málo, věř mi. Všechno bude tvoje!"
"To nezní špatně," zamyslel se hluboce Danny.
Skvělé, on je přímo tupej! zaradovala se Anne v duchu a potlačila úsměv.
"A co kdybych peníze nechtěl?" zvedl Danny oči a zadíval se Anne do očí.
"A co bys teda chtěl?" nerozuměla.
Vstal ze stoličky a udělal krok dopředu. "Třeba mě peníze nezajímají. Třeba bych chtěl zaplatit něčím úplně jiným."
Ocitl se těsně u mříží a opřel o ně své dlaně. Oči měl najednou úplně jiné. Zmizela prostota, která se v nich zračila, teď se zdály temné, skoro černé.
"Čím?" pípla Anne tiše a donutila se neucouvnout.
"Tvým tělem," pronesl temným hlubokým hlasem. Tentokrát ucouvla a vykulila na něj vyděšené modré oči.
"Mým…čím??" zakoktala.
V tmavých očích mu jen nepatrně zajiskřilo smíchem, ale pak se mu úsměv přenesl i na rty a on se začal nepokrytě a vesele smát.
Nějakou chvíli vůbec nechápala, co se tak najednou stalo.
"Pustit tě prostě nemůžu, děvče, s tím nic neudělám," pronesl téměř bezstarostným hlasem, když ustal ve smíchu.
Došlo jí to. Celou dobu si s ní jen hrál a bavil se tím jejím neumělým taktizováním!!!
Vylítla jako blesk a zalomcovala mřížemi. "TY HAJZLE!!! Ty parchante, bastarde!!! Okamžitě mě pusť ven!!!"
Danny se posadil zpátky na svou stoličku a snažil se předstírat její nepřítomnost, což bylo ale velmi těžké. Když se vykřičela, začala opět pochodovat malou místností a podpatky jejích bot klapaly jako velké a důrazné vykřičníky.
"Jednou mě odsud stejně pustí," pokračovala znovu. "A pak si tě najdu a probudíš se s nožem na krku, ty jeden ignorante!!!"
Mlčel a díval se jinam.
"Mám hroznej hlad, tohle je prostě proti zákonu!!"
"To asi jo," kývl.
"A chce se mi na záchod!!"
"Je tam kýbl," odtušil Danny.
"Potom ti ho vyleju na hlavu!" vyštěkla.
"Já včas uhnu."
"TO SI JENOM MYSLÍŠ!!"
Ve skutečnosti se jí na záchod vůbec nechtělo, ve skutečnosti s ní zmítal bezmezný vztek. Ale ani ten jí k ničemu nepomohl.
Když přišel Tony s nakrájeným chlebem a čerstvou vodou. Původně chtěla znovu spustit křik, ale měla takový hlad a žízeň, že se okamžitě vrhla na chleba i vodu. Sotva ale stihla sníst první krajíček, objevila se vedle Tonyho postava ve fialových šatech bohatě zdobených krajkou.
Anne se zamračila a prudce odložila talíř. Její pohled se zkřížil s Elleniným.
"Čemu vděčím za tuhle mizernou návštěvu!!" zavrčela Anne.
Ellen se pomalu otočila na Dannyho. "Dělala nějaké problémy, Larabi?"
"Ani ne," řekl Danny klidně a čokoládovýma očima vyhledal Anne. Možná to měl být pokus o jakýsi spiklenecký pohled, ale Anniny oči na něho na oplátku pohlédly tak mrazivě, až se oklepal. Postavila se těsně k mříži.
"Myslíš, že mě vyděsíš, když mě někam zavřeš do klece??"
Ellen polkla, ale jinak nehnula ani brvou. Musela si přiznat, že si ještě stále nestačila zvyknout na takovou otevřenou drzost a uváděla ji do rozpaků.
"O tom se nebudeme bavit. Přišla jsem se osobně přesvědčit, jestli už jsi zchladla."
Anne se ušklíbla. "Osobně? Jaká oběť!!"
"Půjdu rovnou k věci - abys tomu rozuměla, budeš tu zavřená, dokud nezaplatíš škodu, kterou jsi způsobila. Přesněji řečeno tedy, dokud nezačneš pracovat, aby sis vydělala peníze."
"To neuděláš!" vydechla Anne nevěřícně.
Ellen povýšeně přivřela oči a pak se otočila na podpatku a kráčela pryč s pyšně zvednutým nosem.
Anne se ovládala. Vteřinu, dvě, tři…
"To nikdy, nikdy!!!" zaječela. "Nikdy nebudu tady pro tebe pracovat, to tady dřív všechno podpálím, slyšíš mě??? VŠECHNO PODPÁLÍM!!!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama