Květen 2010

24. kapitola - Neplakej, holčičko! 1. část

19. května 2010 v 15:32 | Nina Carter |  Rváči
Anne seděla zcela oblečená na posteli a hrbila se nad rozloženým papírem. Soustředěně se mračila, jak tvořila slova, která už se modrala po celé polovině papíru.
Rozhodně se nedalo říct, že by byla úhledná a ona to věděla, protože psaní rozhodně nebylo její silnou stránkou, i když do školy nějaký krátký čas chodila. Byla ráda, že umí psát alespoň nějak.
O úhlednost teď nešlo ani v nejmenším.
Ze soustředění ji vyrušily hlasy a zvuky dole na dvoře, které k ní dolehly pootevřeným oknem a protože zachytila melodickou šajenštinu, zvedla hlavu od psaní.
"Šajeni!" pronesla polohlasem a po tváři se jí rozlil radostný úsměv. Opatrně položila papír vedle sebe na postel, aby mohla vstát, přiskočila k oknu a otevřela ho dokořán a vyklonila se ven.
"Zdravím tě, Orlí drápe!" zvolala vesele a natolik hlasitě, že sebou Ellen na posteli trhla. "I tebe, Černý medvěde!"
"Nechť jsou bohové při tobě, Divoká růže!" ozvalo se zdola zpěvavým šajenským přízvukem. "Rád tě vidím."
Ellen neochotně otevřela oči. "Probůh," vydechla nespokojeně. "Proč jsi vždycky tak hlasitá?"
"Ty už jsi vzhůru?" podivila se Anne nevinně.
"No jistě, příliš na vybranou jsi mi nedala," zahučela Ellen, ale zabalila se do pokrývky, ve snaze usnout znovu, jen co Anne vyběhne dolů za indiány.
Ta jen přeložila z poloviny popsaný papír, zasunula ho pod polštář a rychle se vydala dolů na dvůr. Šajeny viděla pokaždé až neuvěřitelně ráda, zvykla si na jejich ostře řezané tváře, tmavě zbarvenou kůži a hluboké tmavé oči.
Bylo v nich něco, co jí bylo velmi blízké a co si samo o sobě získávalo její důvěru. Obzvlášť tito dva, co právě stáli dole, si pokaždé vysloužili její upřímný úsměv, ačkoliv Černý medvěd se málokdy usmíval a působil téměř nebezpečně. Anne se ho ale nedokázala bát.
Vyběhla z domku a pozdravila je s téměř vážnou tváří po indiánském způsobu, který se naučila. Odpověděli stejným způsobem a Anne se s potěšením zadívala na oblohu.
"Tak se mi zdá, že jste nám sem přinesli krásně modrý nebe!" prohlásila.
"Zdá se to tak být," souhlasil Černý medvěd. "Nic se ale nevyrovná modři, kterou přinesla Divoká růže ve svých očích."
"Naprosto souhlasím," vyloupla se za nimi Kitova vysoká postava. "Já bych to neřekl líp, Černý medvěde."
Anne se usmála a cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. Nebyly to však rozpaky, ale příjemná, nenápadná a jen lehce potlačená radost.


Když Ellen znovu procitla, mohlo být už dopoledne. Chvíli se jen tak dívala do stropu a opájela se divným pocitem, který jí ještě zůstal ve spánkem omámeném těle.
Ten pocit nebyl nepříjemný, jen zvláštní. Věděla, že se jí zdálo o otci, ale tentokrát to nebyl sen plný bolesti, krve a strachu.
Bylo to jiné.
Otcův hlas, jeho moudré oči, jeho paže, které ji zdvihaly do výšky, když byla malá.
Cítila se smutná, ale jen trochu.
Překulila se na bok a záměrně v tom pocitu zůstávala co nejdéle. Míchal se s včerejším neuvěřitelným večerem, který strávila v Dannyho přítomnosti a ona tak nějak tušila, že i to je důvodem jejího zvláštního snu.
Posadila se a zatoužila Dannyho vidět, alespoň zdálky.
Bosá přešla k oknu a tentokrát si ani neuvědomila, jak je prkenná podlaha hrubá a nepříjemná, dole však viděla jen Johna, Angličana a Kita, kteří vyváděli ven koně a prohlíželi jim kopyta.
Zatvářila se zklamaně, ale pak se vydala k oprýskanému umyvadlu se studenou vodou, aby se upravila alespoň v rámci svých nynějších možností.
Je skutečně neuvěřitelné, jak rychle jsem přivykla takovým nesmírně omezeným podmínkám! pomyslela si, ale nějak v tom nedokázala pocítit ten správný odpor. Zřejmě tušila, že přijde čas, kdy se bude muset smířit s ještě horšími podmínkami.


Anne si otevřela
dveře botou, aby mohla projít. Měla plné ruce špinavého plechového nádobí, které zbylo po obědě a které se chystala donést opláchnout ke studni.
Udělala sotva pár kroků, když se kdosi vynořil zpoza rohu a popadl ji za paži.
Potlačila vylekaný výkřik, když se zadívala do Kitových hnědých očí.
"Kite?? Co to vyvádíš?"
"Pst," položil si prst přes ústa a sebral jí z náruče všechno nádobí. Stále ještě nechápala, co se děje.
"Co je?"
Položil nádobí na schůdky a chytil ji za ruku. "Pojď se mnou," řekl jí stále šeptem.
"Šla jsem mejt nádobí…" ohradila se, ale ruku mu sevřela.
"To počká," zašeptal a vtáhl ji mezi dřevěné stěny, aby proklouzli vedle domků a jako dva stíny se protáhli pootevřeným křídlem dřevěných vrat do stájí.
"Řekneš mi už, co se děje?" zeptala se šeptem a s úsměvem, protože tušila, co jí Kit odpoví. Téměř hladově jí popadl za ramena a políbil.
"Nemůžu na tebe přestat myslet!" vydechl mezi polibky.
"Já vím…" obtočila paže kolem jeho šíje.
"Myslel jsem, že už to nevydržím…" objal ji tak, až ji skoro nadzdvihl a ona zlehka narazila zády na dřevěný trám.
"Kite," vzepřela se zlehka dlaněmi proti jeho ramenům. "Tohle jen tak nejde… někdo nás uvidí…"
"Nikdo nás neviděl, dával jsem pozor," odvětil a jejích chabých pokusů si vůbec nevšímal.
"Seš si jistej?" pokusila se znovu, ještě o něco chaběji.
"Ano, to jsem," zašeptal jí téměř do úst, kopl do křídla dveří a jen co o sebe klaply, zastrčil dřevěnou západku.
Zvážněl a podíval se jí dlouze do očí. Chtěl z nich vyčíst odpověď na nevyřčenou otázku a očima mu proběhla skrytá obava, že ho odmítne.
Zářivě se na něj usmála.
"Kite," zašeptala něžně. "Kite, ani nevíš, jak…"
Přitáhl ji k sobě až jí jeho pevný stisk na šíji zabolel, ale nebránila se. Naopak - s radostí přijímala ten pocit, který jí dával.
Opájela se potěšením z mužské blízkosti, beze strachu, bez napětí, s velkou radostí a odevzdáním.
Neměl tušení, jak velký dar jí dával, ale ona si to uvědomovala a užívala si ten pocit důvěry, kterým jí obklopoval.


John Flash žvýkal stéblo trávy tak vehementně, že když ho znechuceně vyplivl, zbyla z něj jen zelená kaše.
Kit Angel se mýlil.
Velice se mýlil.
John viděl, kam Anne i Kit nenápadně jdou a také si dovedl představit, co tam budou dělat.
Bohužel…
"Co děláš?" přerušil ho Angličan v ponurém přemítání.
"Co?"
"Respektive - proč se tváříš, jako bys žvýkal pelyněk?" upřesnil Angličan a posadil se vedle Flashe na schod.
"Kit se právě proplížil do stájí. S Annie."
"Ach tak. No jo," povzdechl Angličan a pousmál se. "Zdá se, že se nám Kit zamiloval."
"Cože? To myslíš vážně??" obrátil se Flash a podíval se na něj zpříma.
"No…asi ano. Proč by nemohl? Každému z nás se to někdy stane a Annie je neobyčejná dívka," usoudil Angličan střízlivě.
"Tak to se zdá, že máme problém," zamručel Flash a otřel si čelo.
"My dva?" nechápal Angličan.
"Ne. Já. Já a taky Kit. A můžu za to já. No nejsem idiot?"
Angličan se na něj pozorně podíval. "Johne, nerad bych se tě dotkl, ale vůbec nechápu, o čem mluvíš."
"Já vím," přikývl John. "Já vím, že ne. Nedivím se ti," zvedl se z povzdechem.
"Jdu se aspoň pokusit zabránit tomu nejhoršímu."
"Co jdeš proboha dělat??" podivil se Angličan.
"To co musím. Bohužel."
"Cože?? Johne, proboha! Co blbneš? To je přece Kitova věc…"
"Právě, že není."
"Johne!" postavil se Angličan taky na nohy a s údivem zíral na Johna, který cílevědomě kráčel ke stájím.
"Zešílel," poznamenal si pro sebe.


Kit si nevzpomínal, jestli se mu někdy takhle třásly ruce, když svlékal ženu. Možná když to bylo úplně poprvé, ale ani tím si nebyl úplně jistý.
Nedokázal ani pořádně rozepnout knoflíčky na její košili a ona se mu smála se zčervenalými tvářemi a vlasy rozhozenými na seně.
Nakonec se mu to přece jen podařilo a z čiré radosti zahodil její košili tak daleko, že zmizela v záplavách usušené trávy.
"Kdo to bude hledat?" zvedla obočí.
"Já…" políbil jí. "…všechno najdu…" políbil jí znovu. "…dokonce i tohle…" stáhl jí košilku přes hlavu a zahodil jí snad ještě dál.
Pohled na její bledou kůži a drobná pevná ňadra ho zasáhl jako blesk z čistého nebe.
"Bože, Annie…" vydechl. "Jsi tak… tak nádherná!"
Tváře se jí zalily ruměncem, přitáhla ho k sobě a zapomněla dýchat, když ucítila na holém těle jeho hruď porostlou jemnými světlými chloupky.
Nedokázala se najednou nabažit jeho mužské kůže, jeho vůně a tvaru jeho hrudníku, který cítila pod rukama.
Neuměla ty pocity popsat.
Nechtěla je popisovat.
Nechtěla přemýšlet.
Zakryl jí svým tělem, až jí vtiskl hluboko do sena, které se jí zaplétalo do vlasů a škrábalo po holém těle, hladil jí ňadra, jako by byla z drahocenného porcelánu a rozkoší zavíral oči.
Objímala ho tak pevně, jak jen dokázala, v touze být mu co nejblíže.
"Annie," šeptal jí její jméno do vlasů a ona zase šeptala to jeho.


John přistoupil k dřevěným vratům a dvakrát se nadechl, než zvedl ruku sevřenou v pěst.
Pak zabušil.
Čekal a zabušil znovu.
Za chvíli mu stál za zády Angličan, což John vlastně čekal.
"Johne, co to děláš?" zeptal se ho klidně, nicméně dost důrazně.
"Nepleť se do toho, Angličane, je mi líto, ale tomuhle nerozumíš," odvětil John a dál upíral pozornost na dřevěná vrata.
"Možná ne, Johne, ale děláš blblost."
"Ne, blbost jsem udělal předtím. Teď se to snažím napravit," řekl John a zabušil potřetí mnohem hlasitěji.
Na druhé straně dvora vyhlédl Shakespeare ze dveří. "Co se to tam sakra děje?" podíval se po neobvyklém zvuku.
"Zdá se, že John buší do vrat stáje," informoval ho Spencer stručně.
"A proč to dělá?" objevil se vedle nich Danny.
"Nemám ani tušení, ale jdu se tam podívat," usoudil Shakespeare a dal se do pohybu.
"Co je?" přistoupil k nim Wesley.
"To právě nikdo neví," kývl Danny směrem ke stájím.
Wesley zvedl oči v sloup. "Drama," ušklíbl se.
"Drama je moje parketa!" ozval se Shakespeare a ani se u toho neohlédl.


Prvního a druhého zabušení si nevšiml ani jeden z nich. Až napotřetí se Kit velmi neochotně odtrhl od Anniných úst.
"Co to má sakra znamenat??" sykl naštvaně.
Anne pouze zmateně zamrkala. "Nevím…"
"Nezajímá mě to," usmál se na ni něžně a znovu ji políbil na vlhké rty.
Zabušení se ozvalo znovu a s větší, neutuchající intenzitou.
"Nezajímá mě to…" zopakoval šeptem do jejích vlasů.
"Kite, vím, že jste tam!" ozvalo se zdola Johnovým jasným hlasem. "Pojď okamžitě dolů!"
Kit se zvedl na pažích. "Cože?" zamračil se nevěřícně. "Co má tohle sakra znamenat??"
"Kite!" pokračoval John klidným, ale pevným tónem. "Vím, že tam jste oba. Chci, abys šel dolů!"
Anne si ani neuvědomila, že si dlaní zakryla pootevřená ústa a na Kita se upíraly její modré oči, které teď vypadaly obrovské.
"Co se stalo?" zašeptala a vypadala docela vystrašeně.
"Já… nemám ani tušení," přiznal Kit a cítil, jak s ním začíná cloumat vztek.
Co tomu Johnovi je?? Zbláznil se??
Pohladil ji po vlasech, aby ji uklidnil. "Budeme dělat, že ho neslyšíme. Nebo, že tu nejsme. Přejde ho to," navrhl.
"Tak jo," stáhla ho zpátky, ale než se jí vůbec dotkl, vrata se znovu otřásla pod údery pěstí a snad i bot.
"Kite, říkám ti naposledy, abys okamžitě přišel dolů!" zavolal opět John. "Okamžitě! Jinak ty dveře vyrazím a ty víš, že ta západka moc nevydrží!"
Kit se vztekle posadil. "Dej mi pokoj, Johne!!" zařval směrem dolů. "Dej NÁM pokoj!!"
"Rád bych, ale nemůžu!" odpověděl John. "Pojď dolů, HNED!"
"Ne!!"
I Annie se posadila a s obavami tiskla Kitovu holou paži. Cítila jeho vztek a vlastně i svůj vztek a zklamání a ani trochu tomu nerozuměla.
Další rány už jasně značily fakt, že se John chystá vrata vyrazit a že se mu to pravděpodobně povede.
"Ach můj Bože!" zaúpěl Kit. "Je mi to tak líto, Annie, vůbec nechápu, co se mu stalo, moc se omlouvám!"
"Ne… to přece není tvoje vina… já jen…" koktala zmateně. Objal jí druhou paží a přitiskl k nahé hrudi, tentokrát ochranitelsky víc, než s vášní.
Dveře dole zapraskaly.
"Mám toho dost," zavrčel Kit. "John Flash je magor!" zvedl se a začal se senem brodit k žebříku. "Magor!"
Slezl tak rychle a tak prudce, že bylo divné, že ten žebřík zůstal vcelku. Jeho boty se dotkly udusané země ve stáji zrovna ve chvíli, kdy západka skutečně praskla a vrata se rozlétla do stran.
"Můžeš mi tohle šílený chování nějak vysvětlit, Johne?!" zařval okamžitě, jak ho uviděl stát ve dveřích. "Co to má jako znamenat?! Co tě vede k tomu, chovat se jako úplnej magor?!"
Pocítil, jak se mu k zádům přitisklo dívčí tělo. Ani si nevšiml, že lezla za ním, narychlo navlečená do jeho košile, jediného kusu oděvu, který našla ve své blízkosti.
John přestal upírat své ostře modré oči na něj a na okamžik se zaměřil na Anne, částečně ukrytou za jeho zády.
"Jistě, že mám," odpověděl pak skoro tiše.
"No to pevně doufám, protože jinak za sebe asi neručím!" pokračoval dál rozzuřený Kit. Teprve teď si všiml, že za Johnem stojí všichni ostatní, všichni, které přilákalo jeho prapodivné chování.
Nádhera! Bože, ještě tady děláme představení celý osadě!
Musel bojovat se silnou chutí, zabouchnout jim vrata před nosem, případně jimi Johna trefit do hlavy.
Třeba by zmizelo to pominutí smyslů, který ho nejspíš posedlo!
Wesley chtěl původně onen neobvyklý rozruch ignorovat, ale nakonec tu stejně stál s ostatními a zatraceně toho litoval.
Vůbec nechtěl vidět Kita Angela do půl těla nahého, s polorozepnutými kalhotami, nechtěl vidět Annie v jeho velké košili, kterou si jen tak přidržovala na hrudi, aby se nerozevírala.
Nechtěl, ale viděl.
Anniny zcuchané prameny a suchá stébla trávy do nich vpletená, zrůžovělé tváře a rty naběhlé od polibků.
Od doteků.
Rudé stopy po Kitových rtech na jejím bledém krku.
Najednou ucítil stisk těsně nad loktem, hřejivý a tak silný, až bolel.
Kéž by bolel víc, kamaráde, pomyslel si hořce a konečně sklopil oči. Na Dannyho, stojícího těsně vedle něj, se však podívat nedokázal, zahlcený zuřivostí a studem.
"Měli bychom si promluvit, Kite," řekl John Flash s pohledem stále upřeným na dvojici ve vratech.
"A tohle jsi mi přišel říct??" užasl Kit a klouby na zaťatých pěstech mu zbělely ještě víc.
"Kite, vím, že se zlobíš…" řekl John téměř smířlivým hlasem.
"To si piš, že se zlobím, sakra!! Můžeš mi říct, co jsi tímhle chtěl dokázat, Johne??"
"Jsem tvůj otec."
"Tak co jsi tímhle chtěl dokázat, TATI??"
"Pusť ji a nech ji odejít do pokoje, ano?" navrhl John stále tím svým poklidným způsobem.
"No to tedy ne!!" zařval Kit. "Můžu si dělat, co chci a ona si taky může dělat, co chce a když budeme chtít bejt spolu, tak taky budeme!! Máš snad strach o její počestnost?? Vážně ti najednou hráblo?? Mám ti slíbit, že si jí vezmu??"
Nenáviděl se za to, že se do jeho hlasu dostával tón dětinského vzdoru, ale nemohl si pomoct.
"Ne, to opravdu ne," řekl John dutě.
"Když budu chtít, tak si jí vezmu!" prohlásil Kit a Anne zalapala po dechu.
"Nevezmeš," odpověděl John o něco důrazněji.
Kit ucítil, jak mu Anne silně stiskla ruku a to mu nejspíš zabránilo, aby chytl Johna za límec u košile. Propletl si prsty s jejími a stiskl ji tak silně, až se musela kousnout do rtu.
Zpoza jeho zad ale vystoupila a stanula mu po boku, jako by ho chtěla podpořit.
"Řekni mi jeden jedinej, racionální důvod! Aspoň jeden!" řekl Kit tvrdě a propaloval Johna zuřivým pohledem.
"Je to tvoje sestra."
Angličanovo obočí
vylétlo tak vysoko, že zmizelo v čupřině vlasů, Shakespeare se zakuckal a David si přestal hrát se zavíracím nožem a zapomněl se nadechnout.
Wesley zvedl oči zabodnuté do země a užasle se podíval na Dannyho.
A Ellen chladným úsudkem dospěla k rychlému názoru, že John Flash trpí nějakou duševní chorobou. Dost možná nevyléčitelnou.
Kit zalapal po dechu a chvíli mu trvalo, než dokázal promluvit, protože se zmítal mezi nevěřícným smíchem a záchvatem vzteku.
"To sis vymyslel největší blbost jen proto, abys mi kazil radost ze života?!" rozhodil ruce.
"Jsem tvůj otec, Kite, ale jsem taky… taky Annin otec. Tím pádem jste vlastně bratr a sestra," vysvětlil John. Mluvil tiše, takže všichni kolem se ani nepohnuli, aby jeho slova bylo slyšet.
"To není pravda!" ozvala se Anne a hněv jí vehnal krev do bledých tváří.

"Je, děvče," řekl ještě tišeji.
Pustila se Kita a skoro si zapomněla přidržovat rozepnutou košili. Z modrých očí jí šlehaly blesky hněvu. "Jak se opovažuješ říkat takovej nesmysl?? Můj táta…"
"…se jmenoval John Franklin Retlow. A tvoje matka Dolores Dwainová - Retlowová," doplnil ji a přimhouřil oči. "John Franklin Retlow jsem já."
Tentokrát zalapala po dechu ona a chvíli vypadala, že omdlí.
Ale neomdlela.
Přiskočila k Flashovi, vytáhla mu od boku jeden z jeho revolverů nečekaně rychle a pak mu namířila do obličeje.
"Annie!" vykřikl Kit.
"Johne!" zařval ve stejnou chvíli Shakespeare.
Mezi ostatními to zašumělo a Ellen si přikryla ústa dlaní.
John Flash už v životě mnohokrát hleděl do hlavně zbraně, tolikrát, že to ani nedokázal spočítat.
Ale jen tentokrát měl pocit, že si to doopravdy zaslouží.
"Nedovolím ti, abys říkal takový lži!!" zasyčela nenávistně a přitiskla mu revolver na spánek.
Stále se na ni díval přímým pohledem. "Rád bych to vyvrátil, ale mluvím pravdu, holčičko. Je mi to líto."
"Neříkej mi holčičko!!"
"Annie, přestaň!" ucítila na paži Kitův stiskl, ale nevšímala si ho. Mnohem důležitější věci viděla ve Flashových očích.
Soucit.
Vinu.
A pravdu.
A… sebe.
V tu jednu hroznou chvíli pochopila, že nelže. V tu jednu hroznou chvíli to najednou viděli všichni a bylo skoro nepochopitelné, že to předtím nikdy nikoho nenapadlo.
"No kurva!" prohlásil Wesley užasle.
Revolver vypadl z dívčiny roztřesené ruky a tlumeně dopadl na zem. Nikdo se po něm ani neohlédl.
"To ne," zašeptala a namáhavě zamrkala, jako by už chtěla oči nechat zavřené. "To ne. To ne! To ne, nikdy rozumíš, nikdy!! Nikdy!!!" skoro zaječela a udeřila ho několikrát sevřenou pěstí do hrudi.
Se zadrženým dechem nechal rány dopadnout
a téměř trpělivě čekal na další, možná na skutečnou ránu, kterou si dle svého soudu zasloužíl.
Ta ale nepřišla.
Na okamžik se mu znovu zadívala do očí a pak si zhnuseně uplivla k jeho nohám. "Nikdy!" procedila skrz zaťaté zuby, vytrhla svou ruku Kitovu sevření a zamířila pryč tak rychle, že málem srazila Davida.
Nastala chvíle ticha tak absolutního, že snad ani nebylo skutečné.
První se pohnul Wesley. Projel si rukama vlasy, znovu zamumlal něco sprostého a pak vykročil stejným směrem, kterým před chvílí zmizela Anne.
"Kam jdeš?" ozval se Kit.
"Jdu za ní, kam asi myslíš??"
"Jdu já!" rozhodl a prošel kolem Johna, aniž se na něj znovu podíval.
"Ne, to nejdeš, Angeli!" zastoupil mu Wesley cestu. "To teda sakra nejdeš!"
"Nejsem v dobrým rozpoložení a nehodlám se s tebou dohadovat, to mi věř, takže mi uhni a to hned!" rozkřikl se Kit.
Wesley se nadechl ke stejně odhodlané odpovědi, ale předběhl ho Angličanův hlas.
"Má pravdu, nech jít jeho, Wesley," položil mu ruku na rameno. Wesley ji okamžitě zuřivě setřásl, ale Angličana to nerozhodilo ani trochu.
"Nech, Wesi," ozval se vedle něho Danny.
Wesley si odplivl a rozhodil ruce. "Víte co, mě je to fuk!" vyštěkl a obrátil se k odchodu. Nikam daleko ale nešel, po pár krocích se obrátil a sledoval Kita, jak si na sebe v rychlosti bere koženou vestu, kterou svlékl David a pak pospíchá pryč.
I když se mu to hodně příčilo, někde uvnitř cítil, že Anne v téhle situaci raději uvidí Kita, než jeho a že je to tak i ve své absurdní zvrácenosti lepší.
Nijak dobře mu z toho ale nebylo.
John se teprve teď otočil a poprvé se podíval do očí všem ostatním.
"No," přerušil Shakespeare trapně dusivé ticho. "Oči má po tobě."