24. kapitola - Neplakej, holčičko! 2. část

14. června 2010 v 0:09 | Nina Carter |  Rváči
Nemusel nijak dlouho křižovat les, aby ji našel. Seděla na oblém kameni, ramenem se opírala o kmen a druhou rukou se objímala kolem hrudníku.
Blížil se k ní pomalu, jako k nějakému plachému zvířeti, které může každou chvíli uprchnout a přestože už ho musela vidět i slyšet, nedala to nijak najevo.
Upřeně hleděla do prázdna se široce otevřenýma očima.
"Annie?" ozval se opatrně.
Nepohnula se.
"Annie, slyšíš mě, zlato?" poklekl pomalu před ní a vzal ji za ruku. Zamrkala, jako by skutečně až teď zaznamenala jeho přítomnost, podívala se na něj a ruku mu stiskla.
"Kite?"
"Annie… já… já vůbec nevím, co mám říct," přiznal.
"Já taky ne," pokývala hlavou a přes rty jí přelétl hořký úsměv.
"Neměl jsem ani tušení, opravdu…"
"Vždyť já vím."
Podíval se pozorně na její tvář a teprve teď pochopil, že ten její prázdný nepřítomný výraz, zaťaté zuby i napětí kolem úst značí jen jedinou věc - z posledních sil zadržovaný pláč.
"Ach bože, Annie…" vydechl. "Annie… pojď ke mně…" natáhl k ní i druhou ruku. Vzápětí mu už ležela v náručí a její tělo se otřásalo neovladatelnými vzlyky.
Byl to tak hlasitý a zoufalý pláč, že se Kitovi svíralo srdce. "No tak, neplakej… holčičko, neplakej!" kolébal ji v náručí a cítil, jak mu horké slané slzy stékají na holou hruď.
"Takhle to… nemělo vůbec bejt…," zalykala se. "Je to… všechno… úplně špatně…Kite, je to… špatně!"
Nedokázal najít slova, aby ji utěšil a tak ji jen držel, jak nejpevněji dovedl. Seděli tak dlouho, opravdu dlouho, dokud se její vzlyky neutišily.
Ochladilo se, Anniny slzy citelně studily Kita na hrudi i na břiše a na pažích mu naskakovala husí kůže. Ale nehodlal se pohnout, dokud sama nebude chtít.
Konečně zvedla hlavu.
"Jsem tak pitomá!" prohlásila ochraptělým hlasem unaveně.
"Nic z toho není tvoje vina, Annie, na to nezapomeň," zatřásl s ní něžně.
Znovu se k němu přitulila jako zraněné štěně a sám se přistihl, že ho zápalily slzy v očích. Zamrkal, aby je zaplašil.
"Něco ti řeknu, Annie, musím ti to říct, i když bys nevěřila, jak těžce mi to jde z úst," prohlásil s tváří přitisknutou do jejích rozcuchaných vlasů. "Hodně těžko, protože v tuhle chvíli ho fakt nenávidím. Ale až přijde čas... asi to bude za dlouho... ale až přijde... dej mu, prosím, ještě jednu šanci."
Učinila pokus rychle zvednout hlavu, ale nepustil ji.
"Až to přejde, aspoň o tom uvažuj."
Neodpověděla kladně, ale ani záporně, což samotné považoval za úspěch.
"Je ti zima," konstatovala po chvíli, když přejela dlaní po jeho paži zhrublé chladem.
"Není," zalhal. "Hřeješ, holčičko."



Angličan vystoupal na strážní věž svým typickým, lehce škrobeným způsobem a dle svého očekávání tam našel nehybně stojícího Johna.
Chtěl mu položit ruku na rameno, ale nakonec si takové utěšující gesto rozmyslel a pouze stanul vedle něj.
"Pěkně jsem to podělal, co?" konstatoval John.
"To teda jo."
"Většího pitomce bys v Montaně nenašel."
"To teda ne."
"Co teď?"
Angličan pokrčil rameny. "Čas. Nic víc."
"I tak si nejsem jistý, jestli to dopadne dobře," konstatoval John skepticky.
Dívali se na tmavnoucí oblohu a mlčeli.
"Takže máš dceru," poznamenal Angličan po chvíli.
"Ano."
"Kdy jsi to poznal?"
"Hned jak jsem jí poprvé uviděl."
Angličan stiskl rty, ale jinak nedal najevo vůbec nic.
"Johne, ty jsi vůl!" prohlásil věcně.



Temnota už vstoupila mezi kmeny stromů a stíny dvou kráčejících postav se v ní skoro ztratily.
Bylo chladno.
Rozechvívalo je oba, ale ani jeden z nich to nevnímal, drželi se za ruce pevně, skoro až křečovitě, jako by je chtěl někdo rozdělit.
"Měli bychom se vrátit, budou se o nás bát," řekl Kit.
Ušklíbla se, ale v té tmě to neviděl. Cítila se podivně klidná, otupělá, unavená.
Ani jednomu z nich se nechtělo zpátky do osady.
Kit se nadechl. "Pořád budu s tebou, Annie… rozumíš? Nic na tom nemění to, že… chci říct, že ačkoliv se mění všechno… já pořád… pořád tě mám… "
Pustila ruku jen proto, aby ho objala, pevně a silně. Tiskla tvář na jeho holý krk a on jí políbil do vlasů, na čelo, na tvář… na ústa.
Beznadějně zoufale, beznadějně vášnivě a beznadějně naposled.



Když se otevřely dveře, Ellen sebou trhla, přestože Anniny kroky slyšela již na schodech.
Nespala, dokonce ani nebyla převlečená, jen seděla na posteli, vzpřímeně a napjatě.
Anne sice dveřmi nepraštila, ale přešla prudce ke své posteli, kde praštila sebou. Po chvíli ovšem znovu vstala, přešla k oknu, pak zase zpátky ke dveřím a zase k oknu.
"Co na mě tak zíráš??" obořila se na Ellen.
"Nezírám."
"To teda zíráš! No neboj se, dvě hlavy mi nenarostou jen proto, že jsem… že jsem… jeho dcera!"
Netušila, jak těžké je vyslovit to nahlas. Usadila se na postel a pozorovala svoje ruce, jak se třesou.
Zlostí.
"To mě napadlo," odvětila Ellen pokud možno klidně.
Anne se ušklíbla, ale víc k tomu neřekla. Ellen pokradmu pozorovala její zarudlé oči, nateklá víčka, tváře jako v horečce. Ať se snažila sebevíc, nedokázala si představit plačící Anne, ačkoli tomu vše nasvědčovalo.
"Proč vlastně nespíš?" pokračovala Anne pichlavě. "Bála ses, že nepřijdu? Nebo, že přijdu??"
Ellen sotva pohnula hlavou. Obojí, přesně tak, jak říkáš, Annie, pomyslela si. Nevím, co je horší.
Nahlas ale moudře neřekla nic. Anne opět vstala a přešla tentokrát k židli. Pak do rohu, kde dlouze pozorovala koženou sedlovou brašnu.
Slíbila jsem to. Slíbila jsem to před chvílí, že neudělám žádnou pitomost. Neuteču uprostřed noci do neznáma.
Sama.
Neuteču, nebudu zbrklá, hloupá, dětinská.
Slíbila jsem to Kitovi.
Vzdychla si tak nahlas, až sebou Ellen opět zlehka trhla.
Jenže bez Kita po boku to vidím jinak.
Neměla bych slibovat, co nedokážu dodržet.
Sbalím si.
"Co to, proboha, děláš??" ozvala se Ellen šokovaně.
"Co asi myslíš?" odsekla Anne.
"To nemyslíš vážně?" užasla Ellen a vstala z postele. "Ty chceš někam jít teď uprostřed noci?? Sama??"
"A co je tobě do toho!" rozkřikla se Anne a ustala ve své činnosti.
"Nic. Jen ses asi zbláznila," stiskla Ellen rty a snažila se tvářit netečně.
"Správně - nic!" souhlasila Anne vztekle.
"Vůbec to nedává smysl, Annie."
"Drž hubu!"
"To jsi celá ty, na všechno odpovíš vulgaritou, abys o tom nemusela přemýšlet," ušklíbla se Ellen.
"O čem mám jako přemýšlet?? No tak schválně, povídej, co z tebe vyleze za moudrost? My hloupý holky z chatrče tomu určitě nerozumíme tak, jako učený slečinky, ty přece vědí všechno!!"
"Ty se ale opravdu chováš hloupě!" nevydržela to Ellen a vstala. "Celou dobu hledáš svého otce, podstupuješ kvůli tomu různé šílené věci a když ho nakonec najdeš, když stojí před tebou, tak utíkáš! Je to tvůj otec a je tady! Neumíš si ani představit, co já bych za to dala!"
Obě zmlkly, hleděly na sebe, modré oči do hnědých. Pocit vzteku, křivdy a bezmoci.
Nepochopení.
Zoufalý výkřičník visící za poslední větou.
"Zmlkni," sykla Anne. "To je něco úplně jinýho."
"A v čem je to jiné? Já otce už nikdy v životě neuvidím, i kdybych udělala cokoli a ty toho svého odmítáš! Nezlob se na mě, že tohle nemůžu pochopit!"
"Nehraj mi tady na city," ušklíbla se Anne jak nejošklivěji dokázala a začala si rozepínat Kitovu košili, aby ji hodila na postel. S nelibostí si vzpomněla, že svou má kdesi zahrabanou v seně.
"Já už vím, čím to je," pokračovala Ellen poklidně, pozorujíc Anne, jak si zuřivě navléká šaty místo košile. "Nesplnil tvoje představy. Tvoje sny. Není to policista, rytíř bez bázně a hany, není to ten ideál počestnosti a síly."
Anne třískla na zem z opaskem, který si právě chystala zapnout. "Ellen, on je vrah!" vykřikla. "Střílí po lidech, do hajzlu! Je odsouzenej na oprátku, když ho chytí! Už tomu rozumíš, ty huso??"
Jestli Ellen rozuměla, nebo ne, bylo těžké poznat.
Mlčela.




Kit otevřel dveře rozhodně a rychle, aby nebylo poznat, že ještě před chvílí stál venku a váhal.
Seděl u stolu s rozzářenou petrolejovou lampou, jako by na něho čekal a nezatvářil se ani trochu překvapeně. To ovšem nebylo nic divného, Kit si nevzpomínal, že kdy viděl Johna Flashe, jak se tváří překvapeně.
"Chci s tebou mluvit," oznámil mu.
"Já vím."
Kit se ušklíbl a nabízenou židli ignoroval. Po pravdě řečeno by do ní nejraději kopl. John se podíval svému synovi do tváře a všechno to tam viděl - zlost, bezmoc, bolest. Jeho vlastní i Anninu.
"Je mi to líto, Kite," řekl upřímně. "Opravdu líto."
"Jo?" zvedl Kit obočí. "Co přesně je ti líto? Že jsi to neřekl dřív? Že sem Annie přijela? Že ses vlastně musel přiznat?? Tak co, co je ti líto nejvíc??"
"Kite…"
"Víš, napadá mě otázka, jak dlouho to víš. Napadá mě taky otázka, jestli bys vůbec něco řekl, kdyby nebylo… mého zájmu o Annie. Taky mě napadá, proč jsi mi nikdy neřekl, že mám někde ve světě nevlastní sestru. Nebo je ještě nějaká další? A co nějakej brácha??"
"Rád ti to vysvětlím, synu, i když mě to neobhájí," řekl John tiše.
Kit se zlostně uchechtl a položil rozevřenou dlaň na stolní desku.
"To asi ne," prohlásil pomalu. "Jak chceš něco takovýho obhájit? Umíš si to vůbec představit? Zajímá tě to vůbec??"
"Ovšem…"
Kit zuřivě udeřil do stolu dlaní. "Ovšem! Řekneš to tak klidně, tak nezúčastněně, jako všechno, kurva! Já jí m… mám rád! Mám jí moc rád, tak moc, že… umíš si představit, jak mě její pláč bolí?? Jak i mě… ale… do hajzlu!!" odvrátil se tak prudce, jako by chtěl utéct ven, ale neudělal to. Zůstal stát u stěny, čelem opřený o dřevo.
Dýchal tak přerývaně, až se mu třásla ramena a protože se neotočil, nemohl vidět ten výraz v jasně modrých očích.
Ve stejných, jaké má Annie.
John vstal a pomalu obešel stůl.
"Umím si to představit, Kite. Umím. Nehájím se. Ublížil jsem jí. Tobě. Ublížil jsem její matce. I tvojí. Všechny ty viny si nesu a ponesu sebou.
"Amen," zasmál se Kit, drsně a zle.
"Rád bych tě teď objal, synu, ale…"
"To zkus a rozbiju ti hubu!" sykl Kit.
"Právě," řekl suše John.



Anne seskočila z posledního schůdku, až jí ledabyle svázaná deka tlumeně klepla do ramene. V úzkém pruhu pootevřených dveří právě spatřila Kita, který prošel kolem studny.
Zatajila dech a zůstala stát ve tmě.
Kit obešel studnu a chtěl pokračovat dál, když se zarazil a podíval se do míst, kde byla tma ještě o něco temnější a odkud stoupal těžký cigaretový dým.
Vím, kdo tam stojí.
Budu dělat, že jsem ho neviděl. Nechci ho vidět. Ne jeho.
Stín provokativně vyfoukl cigaretový kouř a z temnoty se zablýsklo bělmo očí.
"Nech mě na pokoji, Shane," pronesl Kit.
"Ani jsem si tě nevšiml, ale evidentně si chceš popovídat," ozvalo se posměšně.
"S tebou rozhodně ne."
Wesley zahodil nedokouřenou cigaretu a vystoupil ze stínu domu. "Tak tatínkovi ses už na rameni vyplakal, zřejmě jsem další na ráně."
"Drž hubu, nebo ti tu ránu dám, ty pitomče, nemám zrovna nejlepší náladu!" varoval ho Kit.
"To se nedivím," pokračoval Wesley stejným, urážlivým tónem. "Taky bych na tvým místě neměl. Sestřičku už asi nevojedeš!"
Wesley Shane měl v plánu Kita vyprovokovat, ale rána na lícní kost byla rychlá, prudká a zastihla ho nepřipraveného.
Narazil zády na dřevěný sloup, před očima se mu roztančily zlaté jiskry a zahučelo mu v hlavě.
Vzpamatoval se ale rychle. Alespoň dostatečně na to, aby zuřivě skočil Kitovi po krku.
Upadli,
zem tvrdě udeřila Kita do zad, ale skoro tu bolest vítal. Bušili do sebe jako smyslů zbavení, oba zvráceně vítajíc možnost vší silou udeřit.
"Okamžitě toho nechte, magoři!!" zařval někdo v jejich blízkosti. V tu chvíli existoval jen jeden hlas na světě, který by je od sebe dokázal oddělit.
A byl to on.
Pustili se, ač neradi a podívali se vzhůru, kde se proti měsíčnímu světlu rýsovala dívčí silueta z vlajícími dlouhými vlasy.
"Úplně vám hráblo??" pokračovala Anne rozlíceně. "Chcete se pozabíjet, nebo co?? Jako by se tady toho dneska nestalo už dost!!"
Ani jeden z nich nevěděl, co by na to měl říct. Proto setrvávali v jakémsi souzněném mlčení, jen Kit popotáhl nosem, ze kterého mu kapala krev.
"Vstávejte z tý země, sakra," pokračovala. "A vypadněte spát."
Mlčeli dál a s námahou vstali, aniž ze sebe oklepali prach.
Dívala se na oba dva.
Možná.
Možná na nikoho z nich, ve tmě neviděli její oči.
"Proč máš sebou deku?" ozval se Wesley chraplavě a vyplivl na zem hořkou krvavou slinu.
"Jakou deku?"
"Tu, co máš na zádech," upřesnil Kit.
"Protože jdu spát!" odsekla.
"Kam jdeš spát?"
Ostře se po Wesleym ohlédla, ale chvíli vůbec nic neřekla. "Do postele. A vy už taky sakra zmizte!" dodala a unaveně se usadila na okraj studny.
Chvíli tam stáli, i když se dívala do země, viděla jejich nehybné stíny, slyšela jejich dech, vrzání prachu pod podrážkami bot, jak přešlapovali.
A pak, mlčky a opět v nedobrovolném souznění, udělali to nejlepší, co udělat mohli.
Nechali ji tam samotnou.
Trvalo ještě dlouhou dobu, než zvedla hlavu, rozhlédla se po prázdném dvoře a pak se podívala do okna, ve kterém do tmy svítil bledý ovál strnule napjatého Ellenina obličeje.
Vzdychla, sebrala ze země svojí deku a postavila se.
A pak zamířila rovnou tam, do dveří, které nechala pootevřené, jak z nich rychle vyběhla.
Tentokrát je za sebou tiše a opatrně zavřela, aby už nikoho neprobudila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | 14. června 2010 v 23:16 | Reagovat

Super, super, super. Tahle dvojkapitola byla opravdu moc hezká. Hodně emocionálně vypjatá. Což jsem zase potřebovala:-)
Už se těším na další. Doufám, že nastane nějaké to zklidnění.

2 hanka hanka | E-mail | 28. června 2010 v 21:03 | Reagovat

líbilo se mi to, ale to ty vis:-)uz aby tu bylo pokracovani...styska se mi po dannym...

3 hanka hanka | E-mail | 1. září 2010 v 20:39 | Reagovat

tak ja porad cekam a porad nic....dokonce jsem si k tomu poridila i berle a porad nic:-(

4 katja katja | Web | 2. března 2011 v 14:35 | Reagovat

Skvělý příběh, jen kdyby se tu co nejdřív objevilo nějaké pokračování... (O:

5 magda magda | 13. března 2011 v 13:20 | Reagovat

prosim, prosim, pokracovani ... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama