25. kapitola - Všechno nejlepší 1. část

21. března 2011 v 21:36 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *
Kit přijal z dívčích dlaní na několikrát zalepenou obálku a přiložil jí opatrně k těm ostatním, hned navrch.
"Zařídím to, jak nejlíp to půjde," slíbil. "Věř mi."
"Já ti věřím," ujistila ho tiše.
Dlouze ji objal, aby se rozloučil, aby ji utěšil a aby si mohl přivonět k jejím vlasům. Když zvedl oči, zachytil přes její rameno letmý Shakespearův pohled, kterým hned uhnul.
Vytočilo ho to.
Poslední dobou stačilo opravdu málo k tomu, aby vyskočil jako právě zapálená výbušnina.
Objetí přerušil a zamračil se.
"Objal jsem ji!" oznámil mu nabroušeně. "To je, pokud vím, mezi sourozenci dovoleno, nebo ne?? Tak přestaň tak blbě zírat!"
Anne se otočila a podívala se na Shakespeara spíš útrpně, než jakkoli jinak.
"Neřekl jsem ani slovo!" ohradil se Shakespeare udiveně.
"To jsme všichni nesmírně šťastný!" ujistil ho Kit s úšklebkem, vložil nohu do třmenu a vyhoupl se na koně.
"Dávej na sebe pozor," přistoupila až těsně k nim a dotkla se jeho kolene.
"Na sebe jsem obzvlášť opatrný," ujistil ji a konečně se na ni vřele usmál.
"Ty taky," obrátila se k druhému jezdci, kterým byl David, ale ten odpověděl jen lehkým kývnutím hlavy.
Pobídli koně a vyjeli.
Běžela zpátky, protáhla se nízkým vchodem a vyběhla do kamene vytesané schody, jak nejrychleji dokázala. Na vrcholu jižní strážní věže zafoukalo.
Zvedla obě ruce, aby ji jezdci v dáli viděli, alespoň tak maličkou, jako ona viděla je.
Jeden z jezdců se otočil a zamával.
Usmála se.
* * * * *
Jim Morgan zaklepal na dveře. Byly to jen boční dveře a neměly žádný zvonek, ale bylo to tak pro jejich návštěvu příhodnější, stejně jako tma, která je obklopovala.
Dveře se otevřely prakticky vzápětí a nestála v nich žádná služebná, ale majitel domu osobně. Nesnažil se ani zakrýt nevraživý výraz.
"Dobrý večer, doktore Hammonde," pozdravil Jim tiše a sňal klobouk. "Můj společník Jason Brewster," ukázal za sebe. Jason napodobil jeho zdvořilý pozdrav. Doktor Hammond ustoupil a úsporným gestem je pozval do předsíně.
"Pánové," řekl doktor chladně. "Poslední, co bych chtěl dělat, je mařit vaši práci, chraň Bůh. Nevím, co přesně se chystáte udělat a zabránit vám v tom nemohu, slečna Linsdayová je svéprávná žena. Ale nesouhlasím s tím, její zranění jsou komplikovaná a neměla by vůbec vycházet z domu."
"Já váš postoj respektuji, doktore," řekl Jim. "Cením si vašeho názoru i vašeho nasazení, kéž by takových lékařů bylo víc."
"Nemusíte mi lichotit, pane Morgane," utnul ho doktor chladně.
"Já vím, že nemusím," pousmál se Jim. "Ve skutečnosti není mnoho věcí, které musím, doktore Hammonde. "Možná bych vám mohl vysvětlit, co zamýšlíme, ale… nejsem povinnen."
"Následujte mě, prosím," řekl doktor škrobeně.
* * * *
Přivřela jedno oko a palcem natáhla kohoutek. Teprve potom zmáčkla spoušť, plynule a uváženě, ale zároveň rychle a silně, jak ji to učil Kit.
Zvuky se ozvaly následně přesně tak, jak chtěla - třesknutí výstřelu, kovové zazvonění kulky do plechu a tlumený pád plechovky do písku.
"Víc uvolni paži," ozvalo se za ní. Nelekla se, vytušila ho za sebou ještě o chvilku dřív.
"Však jsem trefila," odsekla nepřátelsky a ani se neohlédla.
John Flash se zastavil kousek za ní. "Okraj plechovky. Ale i tak jsi dobrá."
"Nesnaž se," ušklíbla se a pomalu se vydala postavil plechovky zpět.
"O co?" zeptal se zvědavě.
"Mluvit se mnou."
"To už se mi povedlo," usadil se na ohlazený kámen vykukující z trávy.
Stiskla rty a neřekla na to nic.
"Kdo tě to učil?" ptal se, jako by neviděl její vztek. Stavěla plechovky do původních pozic a mlčela ve snaze ho okázale ignorovat.
"Kit, předpokládám," odpověděl si sám. "Dobrý učitel má dobré žáky, v tom to nejspíš bude."
Namířila znovu na plechovky. Jeho přítomnost ji ale rozptylovala natolik, že jednu trefila sotva na okraj a druhou minula úplně.
"Prý jsi skolila medvěda," řekl. "Brokovnicí."
"To ti řekl kdo?!" otočila se k němu překvapeně a s nevolí.
"Nepráskám," pousmál se.
"Na tom nesejde, jsou to kecy," obrátila se zase zpět.
"Vím, že mě teď nenávidíš a chápu to," konstatoval s upřímným klidem.
Opět se ušklíbla, nehodlala mu to nijak ulehčit. "Tvoje chápání mi je ukradený. Teď se nejspíš chystáš říct, že mi dáš čas, abych mohla změnit názor. A že za tebou můžu pak kdykoliv přijít."
Díval se na ni, viděl jen její záda, neposlušně zacuchané vlasy padající až k jejímu pasu a obrys dívčího profilu.
"Ne," odvětil klidně. "Chtěl jsem jen říct, že kdybys chtěla na cokoli odpověď, kterou bych mohl znát - můžeš za mnou přijít. Nemusíš k tomu měnit názor."
Překvapil ji a zarazil, dotazů měla v hlavě desítky. Dala by ale cokoli za to, aby je mohla položit své vlastní matce, ne jemu.
"Díky, ale nechci!" ušklíbla se.
"Myslel jsem si to," vykouzlil na rtech jeden ze svých vědoucích poloúsměvů a povstal. "Platí to ale i nadále."
"Trhni si nohou," zamumlala vztekle, ale dala si pozor, aby už nebyl na doslech.
* * * * *
"Nelíbí se mi ta atmosféra, která tu teď panuje!" přiznala Ellen a nakrčila nos.
Danny se zasmál. "Tomu se nemůžeš divit, vzhledem k tomu, co se stalo. A taky vzhledem k tomu, kde se nacházíme."
"Já přece vím. Ale chtělo by to nějak všechny… rozptýlit. Čekají nás přece těžké věci, pojedeme pryč a… tak."
Zadíval se na ni vážnýma očima.
"Co?" vrátila mu pohled.
Není tak úplně jisté, kdo kam pojede, pomyslel si. Nikomu, zdá se, se to nechce začít řešit.
"Nic," řekl nahlas. "Máš pravdu. Ale fakt si nedokážu přestavit, jak bys tady chtěla někoho rozptylovat. Tedy pokud nepočítám sebe."
To, že jeho poznámku slyšela, prozradil jen lehký ruměnec, který jí zbarvil tváře. "Mě když chtěl tatínek rozptýlit, uspořádal většinou nějakou oslavu," prohlásila. "Nemá třeba někdo narozeniny?"
"Cože?" vykulil Danny oči rozesmál se. "To teda opravdu nevím… počkat, ale ano, jestli dobře počítám, Wesley bude mít narozeniny! Málem jsem na to úplně zapomněl! Někdy teď, v nejbližších dnech, nevím ani, kolikátého vlastně je…"
Ellen ožila. "No to se výborně hodí! Uspořádáme oslavu narozenin, i když bude muset být v naší situaci značně skromná…" přejela si přemýšlivě dlaní po čele.
"El, ty to myslíš vážně?"
"Jistě, že ano."
Natáhl se a vzal ji za ruku. "Vím, že to myslíš dobře, ale není to úplně nejlepší nápad," naklonil se k ní. "Stalo se tolik věcí, že asi nikdo nebude chtít dělat nějakou oslavu a tím méně Wesley, víš?"
Naklonila se k němu také a druhou dlaní ho lehce poplácala po paži. "Danny Larabi, ocenila bych, kdybys na mě nemluvil, jako bych byla slabomyslná."
"To nedělám!" ohradil se upřímně.
"To děláš," vstala a oprášila si sukni šatů. Bylo to spíš symbolické gesto, protože moc čisté nebyly tak jako tak.
"Kam jdeš?" nechápal Danny, když Ellen směle vyrazila přes dvůr.
"Najít Shakespeara. Máme tedy smůlu, že je David zrovna pryč, ale snad to Shakespeare taky zvládne. Potřebujeme nějaký dort, nebo alespoň koláč."
"Ellen," nadběhl jí a zastoupil cestu. "Tohle není dobrej nápad."
"To naštěstí neurčuješ ty," sdělila mu s klidným úsměvem a pokusila se ho s důstojně zvednutou bradou obejít.
Stačilo mu jen udělat krok stranou, aby do něj měkce narazila. Zvedla přimhouřené oči až do jeho výšky. "Ty mi v tom chceš bránit násilím?" zeptala se ledověji.
"Tomuhle ty říkáš násilí?" vyprskl smíchy. "Ne," zvážněl. "Nechci ti v ničem bránit, ale…"
"Tak to je dobře, protože tě budu potřebovat," prohlásila Ellen.
"K čemu?"
"Přesvědčíš Wesleyho, aby spolupracoval. Tobě to půjde rozhodně líp, než mě."
"Dáváš mi nadlidský úkoly!" rozhodil Danny ruce, ale oči se mu smály. "Tohle ti nemůže vyjít."
Opřela si ruce o kypré boky. "Tak to jsi mě ještě neviděl pořádat oslavu."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | 21. března 2011 v 22:41 | Reagovat

Je zvykem, že hodnotím každý článek:-) Tak tady to bude 4x, doufám:-)
Nedivím se chování Annie, je to pro ni složité, ale doufám, že se nakonec půjde zeptat v zájmu nás obou. Já jsem taky zvědavá na spoustu otázek:-)
Snad se nakonec Ellen vyplatí její zapálenost a oslava bude. Mám na ni docela chuť;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama