25. kapitola - Všechno nejlepší 3. část

21. března 2011 v 21:40 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *
Na Ellen to účinkovalo rozhodně - vymýšlení oslavy v podmínkách, kde je oslava prakticky nemožná ji plně zaměstnalo myšlenky i čas. Nikdy ji nenapadlo, že je to skoro zábavnější, než mít všechno potřebné k dispozici.
Nesla v náručí kameninový džbán, ze dvou třetin naplněný červeným vínem. To, že ho nesla sama osobně a nepověřila tím kohokoliv jiného, způsobily zřejmě ony zaměstnané myšlenky. Uvědomila si to zhruba v polovině své cesty, ale už se jí nechtělo vracet.
Nespokojeně nakrčila nos a neelegantně si odfrkla, džbán se docela pronesl. Navíc se pokoušela jít pokud možno rychleji, aby náhodou nepotkala venku Wesleyho. K tomu ale naštěstí nedošlo, s velkými obtížemi a za pomoci vlastních nohou a loktů se jí podařilo otevřít vrzající dveře do místnosti používané jako jídelna či kuchyně.
Konečně džbán postavila na stůl a protřepala si nepříjemně tuhnoucí paže.
"El, hledal jsem tě, mám to pro tebe," vrazil dovnitř Danny a přestože nemluvil hlasitě a ani jinak nebyl příliš hlučný, málem nadskočila leknutím.
"Proboha, Danny! Vylekal jsi mě, neumíš zaklepat?!" obořila se na něj zamračeně.
"Na kuchyň?" podivil se upřímně.
"Ale na tom nezáleží," mávla jemně rukou a pomalu se uklidňovala. "Co jsi mi vlastně chtěl?"
"Mám to pro tebe," zopakoval a vložil jí do dlaní tmavomodrý přeložený kus látky. Zjistila, že je to šátek, ve kterém se ukrývá špulka bílé niti se zapíchnutou jehlou.
"Ještě jsem ho vypral," usmál se Danny. "Je to můj nejlepší šátek, tak doufám, že to Wes trochu ocení! Je ještě trochu vlhký, ale do večera to uschne. Nit a jehlu ti s potěšením zapůjčil Spencer, můžeš vyšívat, co hrdlo ráčí. Když už jsme u toho, docela rád bych to viděl," mrkl na ni.
"Ty nevěříš, že umím vyšívat, že?"
"To jsem neřekl, ale přiznávám, že jsem na to zvědavý."
"Není to rozhodně můj koníček," přiznala, šátek položila na desku stolu a na něj nit s jehlou. "Ale otec a Sofie nedali jinak, než že to každá slušná dáma musí ovládat. A tak to tedy na určité úrovni ovládám, ačkoliv musím přiznat, že nebylo jednoduché naučit mé prsty tak drobnou práci."
"Jsi roztomile upřímná," zasmál se.
Z okny kuchyně, kolem jejího zápraží, se mihla čísi postava.
"Musím schovat to víno," rozhodla Ellen hbitě, "nebo ho ještě nějaká dobrá duše vypije."
Popadla džbán energicky do obou rukou a zároveň se rozhlížela, kam by ho mohla schovat a snad proto přehlédla Dannyho, který vykročil vpřed ve snaze jí pomoci.
Skoro se srazili a Ellen jen na poslední chvíli uhnula stranou, aby vzápětí ucítila, jak jí nezadržitelně ujíždí podrážka levé boty po čemsi mokrém.
Vykřikla, z výšky se posadila na zadek a víno ze džbánu jí vychrstlo na obličej a šaty.
"Proboha, Ellen, jsi v pořádku, stalo se ti něco?!" přidřepl k ní Danny a popadl ji za ramena. Byla mu nesmírně vděčná, že se nesměje.
"Ellen, nebolí tě nic?"
"N…ne," zalhala, protože ve skutečnosti jí naražená kostrč bolela příšerně. To mu ale samozřejmě nemohla říct.
Odebral jí z rukou poloprázdný džbán a pomohl jí vstát.
"Proboha!" ventilovala konečně svou bolest nahlas. "Moje šaty! Kdo mi to tady vyčistí?! To je naprostá hrůza… proboha!" pokoušela se odlepit vínem nasáklou látku od svého těla.
Chtěl ji utěšit a nadechl se k tomu, ale nevypravil ze sebe nic, protože věděl, že by to nemělo příliš inteligentní znění. Nedokázel totiž odtrhnout zrak od místa, kde se mokrá a načervenalá látka přisála k Elleniným ňadrům a těsně kopírovala věci, které si doposud ani nepředstavoval.
"Podívej se na to!" rozhodila ruce, skutečně dojemně nešťastná, s mokrým obličejem a krůpějemi vína, které jí kapaly z vlasů kolem tváře.
Proboha, musím se ovládat! okřikl se v duchu Danny. Zbláznil jsem se, nebo co??
Zvedla k němu oči a nabodla se na jeho pohled jako motýl na špendlík. Viděla v jeho očích nepokryté okouzlení a něhu a ještě cosi, co pojmenovat nedokázala. Víc, než kdykoliv jindy, připomínaly jeho oči hořkou čokoládu a v ní samotné zatrnulo tak sladce a horce, jako by si dala prudký doušek onoho nápoje.
"Danny…?" dokázala jen nechápavě vydechnout.
Víc říct nestihla, protože ji popadl za ramena a políbil. Ničím by jí asi nedokázal tolik překvapit, chvíli nebyla schopná ani obrany, ani jiného pohybu.
A pak už ji ani nenapadlo se bránit. Omamná vůně vylitého vína se jim rozlila v žilách, Danny ji tiskl silou, aniž si to uvědomoval a nevnímal nic jiného, než její měkké poddajné tvary, které si tiskl k hrudi.
Dveře se rozletěly tak nečekaně, že jim oběma srdce málem vyskočilo z hrudi. Stála v nich Anne, která si šla ve vší nevinnosti pro něco malého k jídlu a nyní vypadala téměř stejně překvapeně, možná až šokovaně, jako oni dva.
"To…" pokusil se chopit slova Danny. "…neumíš zaklepat?"
"Na kuchyň?!" vydechla Anne a vykulila oči.
Bylo to celé absurdní a Dannymu by to přišlo i k smíchu, kdyby byl ovšem schopen pojmout do sebe tolik různorodých emocí.
Nebyl.
Jen stál a zíral na Anne a u toho stále ještě držel jednu dlaň na Ellenině paži.
"Já radši…" ukázala Anne kamsi ven. "…vypadnu."
Udělala to doslovněji, než možná měla v úmyslu, protože práskla dveřmi a zakopla o schody na zápraží takovým způsobem, že prakticky vypadla na hrubý šterk z ostrůvkami trávy rovnou pod něčí nohy.
"Annie…?" podivil se Wesley. "V pořádku?"
"Já? Jo!" pokusila se co nejrychleji vyskočit na nohy.
"Kam tak pádíš?" prohlížel si její doširoka rozevřené modré oči a zmatený výraz. "Stalo se ti něco?"
"Ne, co by se mi mělo stát?"
"Kam jsi tak letěla…doslova?" zajímal se opatrně. Čekal, že ho každou chvíli pošle do příslušných míst.
"Z kuchyně…totiž, ne z kuchyně, já jsem…hledala jsem…tebe," vykoktala ze sebe. Stále ještě nedokázala skládat slova do věty a tak se jí pletly na jazyk, jak se jim zachtělo.
"Mě?" podivil se upřímně.
"Jo…no, prostě…tady máš," udělala to první, co ji napadlo a vrazila mu do dlaně cosi drobného. "Všechno nejlepší."
"…cože?" zůstal na ni v údivu zírat.
"No - máš přece narozeniny, nebo ne?"
"To jo…" přiznal a otevřel dlaň.
"Jsou to indiánský korálky. Orlí dráp mi říkal, že z toho jejich ženy vyrábějí i náramky, tak jsem to taky zkusila. Není to nic moc, jen kožený řemínky a pár korálků… moc to neumím."
"Je… pěknej," dostal ze sebe a z malovaných korálků nespustil oči. "Ale jak můžeš… jak jsi mohla vědět, že mám narozeniny?"
"No, víš…" zrozpačitěla.
El mě zabije. Trochu se mi to nepovedlo.
"Danny, že jo," došlo mu. "On si to vážně ještě pamatuje…"
Stále ještě nepohnul rukou ani nezavřel dlaň, jako by na ní měl motýla s barevnými křídly a ne pár řemínků a korálky.
Opřela se zády o zábradlí kuchyňské verandy. "Ne tak úplně," přiznala. "Ona je to tak trochu skupinová práce."
"Cože?" zasmál se zmateně.
"Je to nějakej Ellenin výmysl," začala neochotně a zadívala se do země. "Znáš jí. Nejspíš si přála nějakou oslavu a Danny…"
Znovu se jí promítla scéna, kterou před chvílí viděla v kuchyni.
"Nejspíš jí řekl o tvých narozeninách. Asi se mi povedlo tě připravit o překvapení."
Opřel se vedle ní, ale s dostatečným odstupem a konečně kolem náramku sevřel dlaň. "To ani náhodou…" řekl upřímně.
"Čeká tě oslava i s dortem a hudbou," neposlouchala ho. "Asi večer. El rozdala úkoly všem," ušklíbla se.
"To snad ne…"
"Ale jo. Asi bys nezvládl předstírat, že o ničem nevíš, co?" podívala se na něj pokradmu.
"Ale… jo, asi zvládl," připustil. "Oslava?!" rozhodil ruce a chtělo se mu kdoví proč smát.
"Jo," přikývla Anne. "To je ale blbost, co?"
"To teda je."
Chvíli mlčeli a ačkoliv každý z nich myslel na něco úplně jiného, jejich společné ticho skoro připomínalo souznění.
"Tak," nadechl se po chvíli Wesley. "Každopádně… děkuju za ten… dárek."
"Jo, to je… to nic není," mávla rukou nepřítomně.
"Uvažeš mi ho? Sám to asi nesvedu."
"Jasně," trhla rameny. "Uvážu."
Skoro ani nedýchal, když si vyhrnoval levý rukáv košile. Uvědomoval si vzácnost chvíle, Anne už na něj několik minut nekřičela, neposílala ho do horoucích pekel a dokonce ho ani neprobodávala tím svým modrým pohledem.
Té byla ovšem vzácnost chvíle na míle vzdálena. Za to si všimla dlouhých jizev na jeho předloktí, lesklých a červených, na některých místech tmavě, na některých už světlající. Věděla až moc dobře, odkud je má.
"Bolí tě to ještě?" zeptala se.
"Už o tom dávno nevím," zazněla předpokládaná odpověď.
"Vážně jsem se tenkrát bála," přiznala a utáhla uzel na kožené šňůrce. Na Wesleyho silném snědém zápěstí vypadal barevný náramek trochu zvláštně, nepatřičně.
"To já taky."
Pozoroval její skloněný obličej, z téhle blízkosti viděl kresbu pih, které jí na tváři zanechalo sluníčko a byl rád, že k němu nezvedla oči. Mohla by v jeho pohledu spatřit víc, než by chtěl.
"Hotovo," odlepila se od zábradlí a spustila ruce. "Musím jít," toužila se zbavit jeho přítomnosti. "Nejspíš se uvidíme na tý tvý oslavě."
"Nejspíš jo," pousmál se. Narovnal se a zamyšleně se vydal pryč od kuchyně. Rukáv si nechal vyhrnutý a stále pokradmu hleděl na nečekaný dárek.
Úplně zapomněl, kam měl původně namířeno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | 21. března 2011 v 23:23 | Reagovat

Tak tohle byl moc hezký a vtipný kousek. Dojal mě. Opravdu to byla jedna z mála scén, když na sebe nekřičeli a nebo vražedně nekoukali:-) (Trochu jsem se v dárku sekla, ale překvapený byl;-))
No a Danny s Ellen, co říct:-)Muselo k tomu dojít, ale okamžik jsi vystihla pěkně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama