25. kapitola - Všechno nejlepší 4. část

21. března 2011 v 21:41 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *
Někdo ji nesl.
Bolest ji svírala v kleštích a trvalo dlouho, než si vůbec uvědomila, co se stalo.
"Jime…" zašeptala chraplavě. Těžce dýchala a každý nádech provázela ještě větší bolest.
"Jsem tady," odpověděl Jim Morgan. "Za chvíli budeme ve vašem pokoji."
Kdesi slyšela i tiché kroky druhého detektiva Jasona Brewstera, ale nedokázala otevřít ani své zdravé oko.
"Jak… mi to šlo?" zeptala se.
"Byla jste úžasná!" řekl Jason a stiskl jí nezraněné rameno. Hlavu měla opřenou o Jimovu hruď a pokusila se o úsměv.
"Víte, že… jsem kdysi… chtěla bejt herečka?"
"Talentovaná rozhodně jste, bylo to působivé," pousmál se Jason a otevřel dveře.
Vklouzli do domu. Šli po schodech mlčky a ani vrzající dřevo nepřehlušilo Berylino namáhavé, chraplavé dýchání.
"Vyjde to?"
Jim ji opatrně položil na postel.
"Vyjde," přikývl. "Věřte mojí detektivní intuici."
"To si pište, že věřím."
"Klidně spěte, jsme tu s vámi," ujistil ji. Chtěla otevřít oči, nebo aspoň to oko, které otevřít mohla, aby se na něho podívala, ale nešlo to.
"Víte, co je škoda, Jime? Že jsem vás nepotkala dřív, když jsem byla ještě mladá. Nebo aspoň hezká…"
Jim Morgan zvedl oči a podíval se na svého přítele. Možná čekal pobavené zvednutí obočí, ale Jason měl v očích jen podivný tupý smutek.
Stejně tak se cítil i Jim.
"Jste statečná žena a já vám přeji jen to nejlepší!" vyhnul se dalšímu Jasonovu pohledu a přikryl Beryl.
Neodpověděla.
Spala.
* * * * *
Ellen i Danny hleděli na zabouchnuté dveře.
"Panebože!" zaúpěla Ellen tiše a přiložila si dlaň na ústa. Pořád
tam cítila Dannyho rty. "Panebože… jak jsem mohla dovolit… jak sis ty mohl dovolit…!"
Podíval se na ni. "El…"
Nechtěl se omlouvat. Po pravdě řečeno jediné, co chtěl, bylo políbit ji znovu, Annin nečekaný vpád mu byl prakticky úplně ukradený. Respektoval ale Ellenino ohromení, nechtěl ji plašit ještě víc.
"Ona nás viděla, Danny!"
"Jo, já vím, ale… nic se přece nestalo," usmál se konejšivě.
"Tomu ty říkáš, že se nic nestalo?!" téměř vyjekla.
"Ale takhle jsem to přece nemyslel!"
"Teď se to všichni dozví. Budeme jako Annie s Kitem!" prohlásila s podtónem určitého mučednictví.
"Cože? Ale El, uklidni se přece! Viděla nás jenom Annie a komu myslíš, že to bude vykládat? Ta má svých starostí víc, než dost. A navíc ji to nejspíš vůbec nezajímá."
Ellen se opravdu začala uklidňovat. "Dobře," řekla a očima těkala po místnosti. Oknem zahlédla, že Anne se zastavila u zábradlí a s někým hovoří. Měla chuť nahlas zaklít, ale ovládla se.
"Ellen, poslouchej mě…" řekl něžně a uchopil jí za ruku.
"Nechci… nechci o tom mluvit," vytrhla se mu rozpačitě. Nedokázala se na něho ani podívat. Stačilo, jak ji pořád pálily rty, jako by ji ve skutečnosti líbat nepřestal.
"Postarej se nějak o to víno, prosím, já mám ještě spoustu práce, takže budu muset jít," sáhla po šátku a znovu se podívala z okna. "Je třeba, abychom to všechno stihli do té oslavy, však víš, není mnoho času…"
Anne už tam naštěstí nebyla.
Ellen vyrazila ke dveřím a dočista vypustila z hlavy, že má na šatech mokrou růžovou skvrnu. Danny ji na to raději neupozorňoval.
* * * * *
Hannah Curwigenová šla toporným krokem prázdnou ulicí. Na nebi nebyla vidět ani hvězda a foukal teplý vítr místy tak silný, že jí škubal za uvolněný volán u výstřihu šatů. Měla v sobě nepočítané množství alkoholu, přesto si připadala podivně střízlivá.
Dalo by se říct, že nemyslela na nic a zároveň jí cosi v hlavě pracovalo na plné obrátky, samo, téměř bez její vůle.
Noha na podpatku se jí podlomila a Hannah dopadla kolenem na hrubý šterk cesty. Odřela si koleno, k okům na punčoše se jí přidala další díra, ale ani necítila bolest. Hmátla po botě, která jí sklouzla z nohy a zachytila pohledem postavu ležící na zemi opodál.
Nehýbal se.
Zvedla se a kulhavým krokem - jelikož botu si zapomněla nazout - se vydala k němu. I v nedobrém osvětlení v něm poznala na mol opilého kováře Francise Sparka.
Sklonila se k němu, až by to náhodnému pozorovateli mohlo připadat jako starost o bližního - kdyby ho vzápětí vší silou neudeřila přímo do obličeje.
* * * * *
Jane Smithovou probudilo bušení na hlavní dveře. Jako doktorova hospodyně a služebná měla už léta slabý spánek a navíc pokoj blízko hlavního vstupu do domu.
Přehodila si přes ramena vlněný šátek, vzala do ruky lampu a vydala se ke dveřím. Bušení se ozvalo znovu, ale Jane příliš nezrychlila, přece jenom, už nebyla nejmladší.
Otevřela dveře, za kterými stála nevysoká, oplácaná žena v nevkusných šatech a skoro se prohýbala pod váhou muže, kterého přidržovala.
"Potřebuju doktora!" vyhrkla na služebnou, jen co je osvětlilo světlo z lampy. Muž byl napůl v bezvědomí nebo opilý a obličej měl celý od krve.
"Co se mu stalo…?" otázala se Jane zmateně.
"Nevím, nejspíš ho někdo zmlátil, zatraceně!" obořila se na ni žena. "Takhle jsem ho našla. Tak sebou hejbni, ženská, vždyť ten chlap tady vykrvácí!"
"Pojďte tedy dovnitř," ustoupila Jane, aby je pustila. "Vzbudím pana doktora. Ještě ani nesvítá…"
Vedla nesourodou dvojici a dokonce podpírala raněného muže z druhé strany. Jeho váha jimi oběma zametala, cosi nesmyslného blábolil a rozmazával si krev po krku a obličeji.
"Tady počkejte," pravila Jane Smithová zadýchaně a bolestně se chytila za kříž, ve kterém jí píchalo. "Dojdu pro doktora Hammonda."
Doktorovi stačilo pár Janiných slov, bez váhání se zvedl z postele, oblékl si župan a následoval ji do pracovny.
"Přivedla ho taková ženská, taková… no, však mi rozumíte. Kdoví, co se přihodilo ve skutečnosti!" sdělovala mu Jane po cestě. Vešli do pracovny, muž, kterého předtím uložili na kavalec se na něj zhroutil a tiše pochrupoval.
Doktor Hammond rozsvítil další lampu a přistoupil k raněnému s krvavým obličejem. "Budu potřeboval nějaké pruhy plátna. A ohřejte trochu vody. Zdá se mi ale, že to nebude nic tak akutního. Kde máte tu ženu?" obrátil se k Jane.
"Já nevím," pokrčila rameny udiveně. "Ještě před chvílí tu byla."
Doktor mávl rukou. "Nejspíš se bála, že bychom se příliš vyptávali," vzdychl unaveně a promnul si oči. "Tak tu vodu, Jane, prosím."
* * * * *
Dveře se otevíraly pomalu a skoro neslyšně, jen slabě zavrzaly. V pokoji svítila jedna svíčka a její plamen se občas zachvěl v jemném závanu vzduchu, který sem nepravidelně vnikal pootevřeným oknem.
Na posteli kdosi ležel a těžce, sípavě oddechoval.
Hannah věděla, že tentokrát trefila správný pokoj. Udělala pár kroků blíž a protože byla jen v punčochách, nebyly na tkaném koberci skoro slyšet.
Světlo padalo jen na zdravou polovinu Beryliny tváře a tvořilo tak milosrdný optický klam, jako by ani nebyla zohavená.
Stejně bys nepřežila. Já ti jenom ukrátím to tvoje utrpení, pomyslela si Hannah a samým soustředěním se jí zkřivily rty. Udělala další a další krok, nevědomky v rytmu dechu zraněné ženy a rukou sáhla po polštáři.
Naklonila se.
Beryl spala.
Je to tvoje vlastní hloupost, holka, zvedla polštář a položila ho spící ženě na obličej.
Za zápěstí jí uchopila čísi ruka, silně a bolestivě, ale daleko horší bylo leknutí, které pocítila.
"Myslím, že to stačilo, slečno Curwigenová!" řekl Jim Morgan ledovým hlasem.
"Pu…pusťte mě, nemáte právo… já jsem jenom…"
Otočil ji k sobě hrubě a zápěstí jí zabolelo. Nabodla se na jeho tmavé, ostré oči a v tu chvíli věděla, že došla někam, odkud se jen těžko dostane. Že udělala velkou chybu.
Z vedlejší místnosti, kterou odděloval jen těžký závěs vyšel Jason Brewster a přistoupil k nim.
Byla vyděšená. Na chvíli byla vyděšená, jako ještě nikdy a na nehezkém obličeji se jí usadil plačtivý výraz. Skoro by mohl budit lítost, ale nebudil.
"Tak půjdeme," pravil Jason.
"Nikam nepůjdu!" vzepřela se a když se jí nepovedlo vykroutit ruku z Jimova sevření, zvedla druhou, aby ho udeřila do tváře. Nečinilo mu potíže úder zachytit, aniž ho jakkoliv rozrušil.
"Nebojujte s námi, jen si to ztěžujete. Nemám problém vás spoutat," řekl jí. "Půjdeme. Šerif možná nebude rád, že ho budíme v tuto hodinu."
"Ale bude," pousmál se Jason a položil svou velkou ruku na rameno Hannah Curwigenové.
"Jime…" ozvalo se slabě z lůžka, těsně předtím, než odešel z pokoje.
"Ano?" vrátil se.
"Bude viset?"
Pokýval hlavou. "To bude."
Na zdravé tváři Beryl Linsdayové se zaleskla stružka čerstvých slz.
Byly to slzy radosti.
* * * * *
Wesleyho oslava neproběhla podle Ellenina plánu, protože spousta věcí byla poněkud jinak, ale dalo by se říct, že byla podařená. Slunce barvilo oblohu do neskutečných tónů od zlaté, přes oranžovou, červnou až do fialova, vzduch voněl a Spencer hrál na housle.
Shakespearův koláč byl sice nevábného vzhledu (podle Ellen vypadal naprosto příšerně), protože nebyla bílá mouka ani vejce, ale alespoň chutnal sladce. Vína od Spencera byla polovina, ale naštěstí se nad tím nikdo nepozastavil, stejně, jako si nikdo nevšiml, že má Ellen jiné šaty, než jaké tu obvykle nosí.
Angličan věnoval Wesleymu mosazné pouzdro na cigarety a Danny svůj nejlepší tmavomodrý šátek s drobným bílým vzorem, na jehož cíp vyšila Ellen smetanově bílou bavlnkou ozdobně propletená písmena W a S. Píchla se u toho do prstu tolikrát, že by to ani nešlo spočítat, ještě teď ji to bolelo.
Wesley všechno přijímal s rozpačitým úsměvem, který se občas podobal spíš úšklebku, ale jinak neprotestoval, nikoho neurážel, ani nedělal nic z toho, čeho se Ellen obávala. Občas se neudržel a pokradmu se podíval na Anne, která s ním aspoň na tu vteřinu, kdy její pohled zachytil, sdílela určitý náznak spiklenectví.
Byla docela ráda, že ji neprozradil a dokonce si s ním vyměnila docela malý, nenápadný úsměv.
Netradiční hluk přilákal i Flashe, přibližoval se k ostatním s rukama v kapsách a klidným úsměvem.
Annin obličej se okamžitě zachmuřil.
"Slyšel jsem, že máš narozeniny," pravil směrem k Wesleymu. "To jsem netušil."
"Já skoro taky ne," trhl Wesley rameny a pousmál se.
"Tak tedy všechno nejlepší," řekl Flash. Ruku mu nepodal, zato mu podal placatku obalenou tmavou kůží. "Tohle je tady někdy potřeba víc, než cokoliv jinýho."
Wesley otevřel uzávěr a do nosu ho udeřila kořeněná vůně pálenky.
"Děkuju."
Spencer pak zahrál rozvernou melodii a Wesley, Anne, Ellen a Angličan si zatančili čtverylku, samozřejmě pod vedením právě Angličana.
I když Anne Flashe ignorovala, nepřimělo ho to opustit vcelku veselou společnost. Soumrak je všechny zahalil do tmavě fialového šera a vzduch voněl tak, že by člověk uvěřil, že ho může čekat všechno.
To nejlepší i to nejhorší.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Roni Roni | 21. března 2011 v 22:15 | Reagovat

Morigan, bezva, bezva, bezva!! moc děkuju za další super kapitolku! 3. a 4. část jsem si chtěla přečíst až po umytí, ale to prostě nešlo :-DDD
a Dannyho a Ellenina premiéra byla úžasná!!

2 Margaret Margaret | 21. března 2011 v 23:42 | Reagovat

Ach jo a poslední část je za mnou:-( Ale bylo to opravdu skvělý. Jak jinak.
Dobře to vyřešili s Hannah. Moc dobře.
A oslava, ráda bych se ji zúčastnila taky. Doufám, že se bude dál vyvíjet vztah mezi Dannym a Ellen.
Ráda čtu úseky, kde se konečně Wesley s Annie nehádají. Takže tahle kapitola byla pohlazení:-).
Snad se v další kapitole dozvíme odpovědi na otázky co Annie má:-)A nebo tohle je už ukončení první části?

3 morigan morigan | 21. března 2011 v 23:43 | Reagovat

Děkuji:-)
Ještě to není ukončení první části, to poznáte:-) Sama nevím, na kolik ještě kapitol to vyjde...

4 Margaret Margaret | 21. března 2011 v 23:50 | Reagovat

Tak to jsem moc ráda:-)Těším se na další!!

5 Werana Werana | 29. března 2011 v 18:37 | Reagovat

Hmm, to bylo krásné :-) Strašně moc a moc se mi líbila část o předávání dárku! To bylo takové milé. Doufám, že podobné nekonfliktní scénky budou mezi Anne a Wessem přibývat :-)

6 Golden Fox Golden Fox | E-mail | 23. dubna 2011 v 20:12 | Reagovat

Moc se mi to líbí, celý příběh. Uplně mě vtáhnul. Kdy se můžu těšit na další pokračování =) doufám, že brzo, protože opravdu dost potřebuji vědět, jak to dopadne =) Opravdu parádní příběh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama