Duben 2011

26. kapitola - Mezi sněním 2. část

21. dubna 2011 v 23:19 | Nina Carter |  Rváči

Viděl je.
Cítil je.
Vůni napůl vyhaslého ohně, koňský pach, vůně jídla, která ještě jemně ulpívala v chladném vzduchu.
Uměl to vycítit, jeho smysly k tomu byly vycvičeny.
Čtyři muži na koních, ozbrojeni puškami. Věděli o nich už dlouhou dobu a právě nastal čas na vyjasnění situace.
Orlí dráp přenesl váhu na dlaně, mírně se zvedl a naklonil vpřed. Žhavé uhlíky v ohništi cizinců ukazovaly jejich siluety, tři ležící a jednu napůl sedící, s dlouhým stínem pušky položeným přes stehna.
Hlídka.
Orlí dráp znovu položil holou hruď na chladnou zem, naklonil tvář do strany a s dlaní přiloženou k ústům zahoukal jako výr.
* * * * *
Deanovi Caseymu se chtělo spát. Hlídka rozhodně nepatřila mezi jeho oblíbené činnosti, ale když na něj vyšla, pochopitelně neprotestoval.
Tiše si zívl a podíval se na oblohu. Dnešní noc byla neobvykle temná.
A chladná. Je pěkná zima, zachvěl se a přitiskl si deku blíž k tělu. Upřímně zatoužil po teple postele. Po teplém ženském těle vedle sebe. Po kořalce v žaludku, která mu aspoň na okamžik rozlije teplo po celém těle.
To poslední by bylo splnitelné, zbytek kořalky měl Ian McKennick ve své sedlové brašně, ale Dean byl líný se vůbec pohnout, natož vstát.
Měl bych přiložit do ohně, připomněl si, ale protože ho žhavé uhlíky ještě pořád hřály do nohou, ani k tomu se neodhodlal.
Potlačil zívnutí a zatoužil posunout čas na svých kapesních hodinkách směrem k vystřídání jeho hlídky. A v téhle chladné a velmi tmavé noci se víc než v jiné denní době zatoužil otočit a vrátit do civilizace. Divočina už ho unavovala, věděl, že stopu už opravdu ztratili a navíc se Elijah i Matthew chovali divně.
Vykašlal bych se na to. Akorát zbytečně plýtváme časem a svými vlastními silami. Vrátil bych se, třeba i do toho Sugarhillu.
Kdesi blízko zahoukala sova, snad výr a Dean sebou mírně trhl. Jeho dlaň sevřela pušku, kterou měl položenou na klíně a oči se podívaly po zvuku.
V té dnešní temnotě a spletité zeleni však nemohl zahlédnout vůbec nic a věděl to.
Zadržel dech, nic dalšího se už neozvalo, ale přesto cítil, jak se ho zmocňuje divný pocit, až se mu napřímily všechny chloupky na zátylku.
Polkl a zadržel dech. Napínal sluch, jak se snažil něco zaslechnout, nebo spíš doufal, že nezaslechne nic, co by ho mělo znepokojovat.
Po chvíli naslouchání, kdy ho neopouště divný vlezlý pocit, že je něco v nepořádku nechal potichu sklouznout deku z ramen a přetočil se na kolena, aby se následně zvedl na nohy.
To už nestihl.
Sova zahoukala z druhého směru a ještě blíž a vzápětí na něj skočilo cosi velkého a tmavého. Vyjekl leknutím i bolestí, jak ho zavalilo těžké tělo a silné paže mu stiskly krk jeho vlastní zbraní.
Studila a dusila ho.
"Matte! Elijahu!" pokoušel se ze sebe vypravit, ale jen sípal. Pokoušel se rychle vyhodnotit, jestli se má bránit ze všech sil, nebo raději ne. "Iane!"
Neznámý útočník přitiskl studené železo víc, Dean začal lapat po dechu a pokoušel se ho ze sebe shodit, útočník byl ale těžký.
Slyšel zvuky, které znamenaly, že se těm, které volal, děje něco podobného.
Neartikulované výkřiky, rány, zvuky zápasu.
"Chceme si jen promluvit!" ozval se ostrý hlas s podivným přízvukem.
Zcela určitě šajenským.
"Poslouchejte!"
Tlak na Deanově hrdle povolil, což vděčně uvítal a zaostřil na vzpřímenou postavu kdesi u ohniště. Podle předpokladů však neviděl víc, než siluetu.
"Promluvit?!" zařval kdesi nedaleko Ian. "To je váš způsob, jak si promluvit, kreténi?!"
"Iane!" okřikl ho Mathew.
"Nezáleží na způsobu, Bílí muži. Podstatné je jádro sdělení a to jest, že chceme, abyste se vrátili zpět do svého města. Tady pro vás není místo a vaše přítomnost nám překáží!"
"Nemáte právo nás odsud vyhazovat takovým způsobem!" ozval se Mathew zlostně. "Nic jsme tu neudělali!"
"Jste na našem území, lovíte naši zvěř!" odpověděl indián.
"Cože?" vydechl Elijah nevěřícně.
"Co tu hledáte? Jakou stopu?" pokračoval Šajen.
Museli nás sledovat už nějakou dobu, pomyslel si Mathew. Vědí, že někoho hledáme, že jdeme po stopách. To není dobré.
Elijaha nejspíš napadlo to samé, protože se ozval. "Mýlíte se, nikoho nehledáme, jen tudy cestujeme," zalhal. Pokoušel se svému hlasu vnutit dostatečně pokorný tón, který by zněl upřímně.
"Lžeš, Bílý muži," obvinil ho muž chladně. "Ale lež ti nepomůže. Jsou jen dvě možnosti - buď vyrazíte na cestu zpět hned, jak se slunce objeví na východě, nebo se stanete našimi zajatci."
"Co prosím?!" vydechl Mathew překvapeně.
"To si ze mě děláš srandu!!" zařval Ian a vzepřel se v rukou věznitelů. "Někdo ti asi zapomněl říct, že žijeme na konci devatenáctého století, ty primitive!!"
Ian dostal ránu přes tvář, nebyla ani velká, vlastně jen štípla, ale jemu to stačilo. Jemu vždycky stačilo málo.
Začal se hrubě rvát o svou svobodu a bylo mu úplně jedno, jestli na něj Mathew, Elijah nebo Dean něco volají.
V nastalém chaosu ještě umocněném tmou se pokusil Dean Casey také uvolnit šajenské sevření, jak ho všechno nutilo vrhnout se příteli na pomoc. I on dostal úder, pažbou vlastní pušky do ramene, bolestí se mu zajiskřilo před očima a zalapal po dechu, přesto se pokoušel získat zbraň zpátky a jeho koleno dvakrát zasáhlo protivníkova tvrdá žebra.
Stejně je jich přesila, je jich přesila, tak proč to, sakra, děláme?
"Ještě je tu třetí možnost!" slyšel hlas s indiánským přízvukem, mluvil zlostně a slova skoro syčel a přes přízvuk mu skoro nebylo rozumět.
A pak se ozval ten výstřel.
Ohlušující zvuk, který jim na okamžik zastřel vědomí leknutím.
"Iane!!" zařval Dean, pokoušel se k němu dostat, povedlo se mu vymanit z již změklého držení, skoro se srazil s ostatními. "Iane!"
"Kurva!!" skučel Ian. "Panebože!"
"Světlo, světlo!" volal Elijah.
"Kam jsi to dostal?"
"Do nohy… ten bastard mě střelil do nohy!"
"Puškou??"
"Ne, revolverem. Jeho vlastním," konstatoval Elijah, když vzal do ruky volně ležící zbraň s ještě teplou hlavní.
Dean po paměti hledal cestovní lampu, kterou před spaním odložil k ostatním věcem, ale zjišťoval, že není schopen škrtnout zápalkou, jak se mu roztřásly ruce a do ramene vystřeloval ostrý šíp bolesti.
Konečně se mu to podařilo.
Šajeni byli pryč tak rychle, jak se objevili, jako by tam ani nebyli. Mathew vytáhl nůž a rozřízl Ianovy kalhoty.
Krev měla v mdlém světle podivnou, přízračně tmavou barvu.
Ian úpěl a nadával zároveň, Dean se držel za rameno.
"Kterej kretén měl hlídku?!" sykl Ian. "Zabiju tě, Casey!! Dej sem tvojí bouchačku, prostřelím ti taky nohu! Nebo hlavu!!"
Dean proti útokům neprotestoval a byl bledý jako stěna.
"Pánové, to je průšvih," řekl s nešťastným výrazem.
"To teda je…" nepřel se s ním Mathew.
Indiánova "třetí možnost" mu náhle byla jasná.
Bohužel.


* * * * *
Bobby Glaser se ocitl na hranici mezi sněním a bděním, ale cosi neznámého jej burcovalo přiklonit se jen k jedné straně.
Nechtělo se mu, rád by pokračoval v příjemném snu. Čísi ruka mu však svírala rameno a třásla s ním.
"Bobby?" zašeptal Margotin hlas.
"Co?" otázal se Bobby ospale, ale víčka těžká spánkem otevřít nedokázal.
"Bobby, probuď se!"
"Děje se něco?" donutil se probrat a promnul si oči.
"Musím ti něco důležitýho říct."
Chvíli se na ni nechápavě díval a pokoušel se zaostřit, než mu došlo, že v té tmě stejně nic neuvidí. Jen zvenčí sem pronikala bledá záře pouličních světel a obkreslovala siluetu jeho ženy, která seděla vedle něho.
"Teď?" stále nechápal Bobby.
"Ano, teď!" odpověděla Margot téměř nevrle. "Musím to už někomu říct, Bobby, dýl to nevydržím."
Bobby se najednou cítil docela bdělý. "Co se stalo, Margot?" zeptal se s obavou.
"Vzpomínáš si na toho mladíka, co u nás bydlel? Říkal si Daniell Larabi, pracoval chvíli v Domě a pak se na něj vyptávali ti detektivové," přešla rovnou k věci. Mluvila překotně a její hlas měl nervózní zabarvení.
"Jo, pamatuju," přisvědčil Bobby. "Zmizel pak nějak krátce po tom požáru a detektivové ho podezřívali, že by s tím mohl mít něco společnýho."
"Neřekla jsem jim všechno."
"Co tím myslíš?"
"Tu noc jsem ho potkala tady na chodbě, říkal, že musí nutně odjet… dala jsem mu nějaké jídlo a tvoje staré košile a kalhoty, požádal mě o to. Nenapadlo mě si to spojit s něčím… s něčím takovým!"
"Margot!" užasl Bobby. "Proč jsi to udělala? A proč jsi to neřekla tomu detektivovi?"
"Nevím!" odsekla Margot. "Byl milý a dokonce vypadal, že pomáhal hasit ten požár, že se u toho zranil, prostě jsem mu chtěla pomoct! Jenže co když skutečně unesl Anne a já jsem byla jediná, kdo mohl těm detektivům napovědět a zamlčela jsem to, jen proto, že se mi zdál nevinný!"
Bobby chvíli mlčel a srovnával si to v hlavě. Margot rozhodně neudělala správnou věc, ale jak už bylo v jeho povaze, rozhodně ji za to netrestal. Naopak, měl touhu ji uklidnit.
"Proč by unášel Anne, nevíš?" vzal ji kolem ramen. "Neměl by pro to žádnej důvod, ani výkupný, ani nic jinýho."
"Ale co když unesl Ellen Sinclairovou a Anne se k tomu nějak připletla? Třeba to spolu skutečně souvisí a někdo je má obě, co když je to zrovna ten Larabi? A je to vlastně moje vina!" nedala se zviklat.
"To jsou jen teorie," namítl Bobby.
"Bobby, ale co teď, mám jim to říct? I když to už teď ničemu nepomůže?"
Bobby Glaser u své ženy jen málokdy slyšel uznání vlastní viny, proto si uvědomoval, jak moc ji to musí trápit. Povzdechl si, odpověď sám neznal.
"Promyslíme to," řekl neurčitě a přitiskl ji k sobě.

26. kapitola - Mezi sněním 1. část

21. dubna 2011 v 23:16 | Nina Carter |  Rváči
Oknem do místnosti nedopadalo téměř žádné světlo, nejspíš byla zatažená obloha. Přesto Wesley zvedl levou ruku a pokusil se na svém zápěstí něco uvidět.
Marně.
Mohl si to leda tak představovat.
"Wesley? Spíš?"
Protože měli postele sražené hlavami k sobě a ty tvořily jakési písmeno L, slyšel ho velmi dobře, i když Danny jen šeptal.
"Ne, ale chtěl bych," odpověděl mu.
"Hm," zabručel Danny a postel zavrzala, jak se na ní obrátil. "Byl jsi už někdy v životě zamilovanej?"
"Cože?" zamračil se Wesley. "Pitomější otázku jsi nevymyslel takhle uprostřed noci?"
"Co je na ní pitomýho?" nechápal Danny.
"Další pitomá otázka…" zahučel Wesley. "Ty máš teda starosti, Danny!"
"Ale to nejsou starosti," namítl Danny ze tmy. "Jen nemůžu spát, tak prostě polemizuju a taky se snažím dozvědět něco o svým nejlepším kamarádovi, kterýho jsem neviděl tolik let!"
Wesley si povzdechl. "Uvítal bych raději otázku kolik lidí jsem zabil."
"I na to možná dojde," zazněl v Dannyho hlase úsměv. "Potom. Teď mě víc zajímá tohle."
"Ne."
"Co ne?"
"Ne, nebyl," odpověděl Wesley. "Snad to ani u chlapa není možný."
"Proč by nebylo?" obrátil se Danny na břicho, jako by chtěl na Wesleyho vidět, i když to stejně nebylo možné.
"Já nevím, asi jsme jinak stavěný… copak jsem nějakej odborník?" rozhořčil se Wesley. "Měl jsem pár ženskejch, možná jich bylo hodně, já ani nevím, nikdy jsem je nepočítal. Ale dneska si s jistotou nevybavím ani jedno jméno. Sally, Mary, Suzy, Lisa… co já vím. Všechno mi to splývá. Jejich tváře taky."
"Možná jsi prostě nepotkal tu pravou," namítl Danny.
"No," vyprskl Wesley posměšně. "To ne. V okruhu, ve kterým se pohybujeme, máme opravdu velkou šanci!"
Danny se odmlčel. "Je to přece přirozený mít ženu a děti," řekl pak zamyšleně.
"To je, ale ne pro lidi, jako jsme my," přerušil ho Wesley hořce. "Skončili bysme jako Flash."
Danny se opět odmlčel a Wesley zadoufal, že se mu podařilo usnout.
"Stejně je to neuvěřitelný," ozval se Danny bdělým hlasem.
"Co zas?" nezakrýval Wesley poněkud otrávený tón.
"Celou dobu jsme si mysleli, že největší poklad, kterej si vezeme, je ten přívěšek. A ona to byla Annie."
"No, to teda jo…" zahučel Wesley s ironií.
"Je to docela smutný. Opravdu by mě zajímal Flashův a její příběh."
"Odkdy, proboha, sbíráš drby?"
"To nejsou drby, opravdu mě to zajímá, je mi jí líto, mám ji rád," řekl Danny zcela prostě a jednoduše.
Wesley mlčel, protože ho nenapadalo vůbec nic, co by na to mohl říct.
"Tvoje starosti bych chtěl opravdu mít!" vyústil nakonec jeho zmatek v rozhořčení. "Místo aby ses soustředil na skutečný problémy, který nás v nejbližší době čekají, tak zíráš v noci do tmy a přemítáš o takovejch kravinách!"
"Skutečný problémy?" žádal Danny o upřesnění.
"Skutečný cíle jsem chtěl říct. Nebudeme se věčně flákat v týhle pustině, vlastně už se nemůžu dočkat, až odsud vypadneme. Bude to za chvíli, Danny, už za chvíli."
"Já vím."
"To jsem rád, že to víš. Tak se na to soustřeď. Na sebe."
Danny si povzdechl, ale žádnou námitku nevznesl.
"Asi máš pravdu. Člověk na to tady v tý zemi nikoho a daleko od všeho lehce zapomíná, otupí. Měl bych se soustředit, možná i nějak připravovat…"
"Nemůže bejt nikdo připravenější, než jsme my dva," ujistil ho Wesley vážně. "Nicméně by nebylo od věci, kdybys trochu víc jezdil na koni…"
"Jezdím na koni!"
"…a taky víc střílel. Mnohem víc, protože jinak se brzy stane, že tě přestřílí i Annie."
"Co to s tebou je, tolik humoru…" zasmál se Danny uznale.
Neřekl bych, že je to humor, pomyslel si Wesley, ale nahlas jen řekl: "Sklapni už a spi!" a obrátil se ke zdi.
"Tak jo," souhlasil Danny smířlivě. "Dobrou noc, Wesley."
"Dobrou."


* * * * *
Ellen se v posteli znovu opatrně a poněkud těžce obrátila na druhou stranu. Dlouho jí trvalo, než se konečně rozhodla promluvit.
"Annie?"
"Ne," ozvalo se z vedlejší postele.
"Co ne?" ohradila se Ellen rozhořčeně.
"Ne, ať po mě chceš cokoliv," vysvětlila Anne stručně.
"Chtěla jsem se informovat, jestli spíš," převezla ji Ellen. "Takže ráda slyším, že ne."
"Hm… takže?"
"Takže zavři to okno, je mi opravdu zima!" prohlásila Ellen panovačně.
"Cože?" posadila se Anne na posteli. "Děláš si ze mě srandu? Kvůli tomu mě budíš? Zavři si ho sama!"
"Nebudím tě, byla jsi vzhůru," ohradila se Ellen a odkryla se, aby mohla vstát. Nijak nespěchala, ale chladno, které zaútočilo na její odkryté tělo, jí popohánělo. Vydala se k oknu a chladný vzduch jí otřásl, když s vrznutím zavírala okno.
Anne v duchu musela uznat, že už opravdu někdy bývá chladno, nicméně tak dramatické to není.
Ellen se posadila zpátky na postel, ale nelehla si. Anne na ni neviděla, jen to odhadovala.
Dnešní noci byla neobvyklá tma.
Ellen si vzdychla. A znovu.
Cítila se strašně, protože si potřebovala s někým promluvit a to u ní nebývala tak naléhavá potřeba. Většinou jí stačilo o daném problému popřemýšlet s chladnou hlavou.
To bylo momentálně jaksi nedostačující. A navíc jedinou "vhodnou" osobou byla Annie a to už bylo samo o sobě nepříjemné.
"Annie, když už jsi vzhůru, chtěla bych ti jen říct, že jistá událost, které jsi byla včera svědkem… není nijak důležitá ani podstatná a že na ni můžeš úplně klidně opět zapomenout," sdělila téměř plynule.
"O čem to mluvíš?" předstírala Anne nevědomost.
"Moc dobře víš, o čem mluvím, Annie!" rozčílila se Ellen. "Tak si nehraj na hloupější, než jsi, není to nijak vtipné."
Anne se škodolibě pousmála. "Asi myslíš tebe a Dannyho," zahrála prozření.
"No ano… ráda bych, abys o tom s nikým nemluvila, protože to nic neznamenalo," dodala mírně rozkazovačně.
"Jistě, že ne," souhlasila Anne. Elleninu nervozitu si v duchu vychutnávala. "Jak by to mohlo něco znamenat, ty jsi bohatá dědička a on jenom bandita."
"Danny není bandita!" ohradila se Ellen.
"Ale El, tady jsou všichni banditi," založila si Anne ruce pod hlavu a zahleděla se do černočerného stropu. "Nebo aspoň brzo budou."
Ellen chtěla říct, že je to nesmysl, ale věděla, že by to vyznělo hodně hloupě. Takže si místo toho opět vzdychla.
"Bože, El, no a co! Tak ses líbala s banditou!" plácla Anne dlaněmi o sebe. "Nejsi sama."
Já jsem se stihla líbat už s dvěma bandity, uvědomila si Anne sebeironicky. Tuhle hru asi vyhrávám!
"To mě opravdu uklidnilo!" ušklíbla se Ellen. "Byla bych opravdu ráda, kdybys mohla zapomenout, že jsi vůbec něco viděla."
"Jasně," pokrčila Anne rameny a přikryla si ramena. "Když na to zapomeneš ty, já už o tom nevím."
No právě! vzdychla Ellen znovu a naposledy, ačkoliv by nejraději provzdychala celou noc.


* * * * *
Angličana cosi jemně vyrušilo ze spánku, pootevřel oči a vědomí mu zalila měkká záře plápolající svíčky. Prohrábl si vlasy, které i po několika hodinách spánku budily zdání upravenosti a to i přes to, že nebyl pár měsíců u holiče.
Uviděl rozsvícený zbytek svíčky přilepený voskem na desce stolu a Johna, který si právě mocně loknul ze skleněné láhve.
"Tajné zásoby?" promluvil Angličan ospale. "Hodláš se stát alkoholikem?"
"Chceš se přidat?" natáhl John ruku s láhví.
Angli
čan se mírně pousmál a posadil se na posteli. "Lákavá nabídka, přiznávám. Když i tebe to vytáhlo z postele, proč ne mě. Nebo máš nějaký jiný důvod, proč nespíš?"
"Promiň, že jsem tě vzbudil."
"Ne, to je v pořádku, miluji vstávání uprostřed noci. Rád se opíjím mezi sněním."
"Nech toho. Nechtěl jsem tě vzbudit, to asi ta svíčka. Jenže dneska je fakt tmavá noc, neviděl jsem ani svojí vlastní ruku, natož flašku."
"Jistě," odtušil Angličan a spustil nohy z postele. Byla vysoká a
tak mu bosé nohy ani nedosahovaly na dřevěnou podlahu. "Tak co tě trápí, Johne?"
"Mě nic netrápí, jen se toužím stát alkoholikem, jak jsi řekl," kontroval John. "Nebo ty si myslíš, že by mě něco trápit mělo?"
"Něco by se našlo," zůstal Angličan nekonkrétní. "Mě by možná v tvé situaci něco trápilo."
"Tys byl vždycky citlivka," mávl rukou John.
"Ovšem, a ty tvrďák."
John se pousmál a zároveň se na Angličana zkoumavě zahleděl. "Mluvil jsem s Černým Medvědem," řekl pak. "Prý se tu pohybuje skupinka čtyř bělochů a pokouší se chytit stopu. Nejspíš po nás někdo zase jde, což mě docela překvapuje, delší dobu byl na obou stranách klid."
"To ano," souhlasil Angličan. "Nicméně podle tvého tónu usuzuji, že se tak akorát motají po rezervaci."
"Tak nějak," kývl John. "Jestli v tom budou ještě pokračovat, Šajenové je vyprovodí pěkně zpátky."
"No samozřejmě. Pokud nemají po kapsách nějaký vzácný přívěšek ze stříbra, Šajenové je vyprovodí zpátky."
"Ty jsi samej vtip, Angličane!"
"To já vždy uprostřed spánku, drahý příteli."
"Ne, přívěšek, který by mě zajímal už zcela určitě nemají, tím si buď naprosto jistej."
Angličan se postavil, distingovaně se protáhl, sáhl po Johnově láhvi a zkoumavě se zahleděl skrze sklo. "Nebylo tam toho poněkud víc?" zeptal se, než se napil.
"Bylo."
"Poslyš, Johne, co je na tom přívěšku tak čarovného? Nebyla to spíš jeho majitelka, která tě donutila začít ten bláznivý podnik?"
"Bláznivý?"
"No, trochu bláznivý je," trval na svém Angličan. "Ačkoli já se docela těším. A jsem si naprosto jistý, že ty se nemůžeš dočkat, až si to vyřídíš s Martenem."
"Nepopírám, těším se na to," natáhl se John znovu po láhvi. Tímhle tempem ji máme za chvíli dopitou. "Myslíš si, že jsem Kita poslal ven schválně, že jo?"
Angličana Johnovo skákání z tématu na téma pobavilo. "A ne?"
"Jo. Měl jsem dojem, že je to dobrej nápad."
"A Annie?" zvedl Angličan obočí.
"Co Annie?"
"No co Annie?"
John mávl rukou. Na jeho pohybu už bylo mírně znát množství vypitého alkoholu. "Víš, že jsem jí jméno vybral já? Anne. Znamená to milá, milovaná."
"Hezké," řekl Angličan s velmi mírnou ironií a John předstíral, že si jí nevšiml.
"Myslel jsem, že nikdy neuvidím, jaká bude, až vyroste," pousmál se hořce.
"A vida!"
"Přesně tak - a vida! Osud má vážně smysl pro humor."
"Ty věříš na osud?" podivil se Angličan.
"Ne."
"Myslel jsem si to," pokývl Angličan hlavou.
"Víš co?" postavil John láhev na stůl. "Nejradši bych jí posadil na koně a poslal zpátky, ať to znamená kamkoliv. Okamžitě," řekl. "Jenomže…"
"Jenomže máš strach, že už bys ji nikdy neviděl," dokončil Angličan za něj a nebyla to otázka, jen tiché a vážné konstatování. John jej potvrdil skoro neznatelným souhlasným pokývnutím hlavy.
"Na tom není nic nepřirozeného, nic, co by tě mělo znepokojovat," prohlásil Angličan. "Je to přece tvá dcera."
"To je."
"A také… víš vůbec, jestli se má kam vrátit? Nebo jestli se tam vracet chce? Nebo co má v momentální situaci v plánu - pakliže v plánu něco vůbec má?"
"Hej, hej, brzdi, kamaráde!" podíval se na něj John s údivem. "Jasně, že to nevím, jak bych to moh vědět?"
Angličan pokrčil rameny. "Já nevím, zeptej se Kita, ten by o tom mohl mít ponětí. Nebo ještě lépe, zeptej se přímo Annie."
"Mohl bys jmenovat někoho z týhle osady, kdo se mnou ještě mluví?" ušklíbl se John.
"No, příteli, snad sis nemyslel, že to bude jednoduché?"
"Sám jsi mi řekl, že jsem nemyslel vůbec," připomněl mu John.
"Konkrétně jsem použil slova, že jsi vůl," neváhal Angličan upřesnit.
"Tak tak," pokýval John hlavou.
"Johne, za normálních okolností bych asi řekl obligátní větu, že to chce jen čas, ale tohle nejsou normální okolnosti," usoudil Angličan už bez ironického tónu. "Takže vlastně nevím, co ti mám říct. Zdá se mi, že chce zůstat s Dannym a Wesleym, takže se nejspíš na odjezd nechystá, ať už má jakýkoliv důvod. Takže buď jí otevřeně vyhodíš z osady… nebo ne."
"Angličane?"
"Ano?"
"Dopijeme tu flašku."