26. kapitola - Mezi sněním 1. část

21. dubna 2011 v 23:16 | Nina Carter |  Rváči
Oknem do místnosti nedopadalo téměř žádné světlo, nejspíš byla zatažená obloha. Přesto Wesley zvedl levou ruku a pokusil se na svém zápěstí něco uvidět.
Marně.
Mohl si to leda tak představovat.
"Wesley? Spíš?"
Protože měli postele sražené hlavami k sobě a ty tvořily jakési písmeno L, slyšel ho velmi dobře, i když Danny jen šeptal.
"Ne, ale chtěl bych," odpověděl mu.
"Hm," zabručel Danny a postel zavrzala, jak se na ní obrátil. "Byl jsi už někdy v životě zamilovanej?"
"Cože?" zamračil se Wesley. "Pitomější otázku jsi nevymyslel takhle uprostřed noci?"
"Co je na ní pitomýho?" nechápal Danny.
"Další pitomá otázka…" zahučel Wesley. "Ty máš teda starosti, Danny!"
"Ale to nejsou starosti," namítl Danny ze tmy. "Jen nemůžu spát, tak prostě polemizuju a taky se snažím dozvědět něco o svým nejlepším kamarádovi, kterýho jsem neviděl tolik let!"
Wesley si povzdechl. "Uvítal bych raději otázku kolik lidí jsem zabil."
"I na to možná dojde," zazněl v Dannyho hlase úsměv. "Potom. Teď mě víc zajímá tohle."
"Ne."
"Co ne?"
"Ne, nebyl," odpověděl Wesley. "Snad to ani u chlapa není možný."
"Proč by nebylo?" obrátil se Danny na břicho, jako by chtěl na Wesleyho vidět, i když to stejně nebylo možné.
"Já nevím, asi jsme jinak stavěný… copak jsem nějakej odborník?" rozhořčil se Wesley. "Měl jsem pár ženskejch, možná jich bylo hodně, já ani nevím, nikdy jsem je nepočítal. Ale dneska si s jistotou nevybavím ani jedno jméno. Sally, Mary, Suzy, Lisa… co já vím. Všechno mi to splývá. Jejich tváře taky."
"Možná jsi prostě nepotkal tu pravou," namítl Danny.
"No," vyprskl Wesley posměšně. "To ne. V okruhu, ve kterým se pohybujeme, máme opravdu velkou šanci!"
Danny se odmlčel. "Je to přece přirozený mít ženu a děti," řekl pak zamyšleně.
"To je, ale ne pro lidi, jako jsme my," přerušil ho Wesley hořce. "Skončili bysme jako Flash."
Danny se opět odmlčel a Wesley zadoufal, že se mu podařilo usnout.
"Stejně je to neuvěřitelný," ozval se Danny bdělým hlasem.
"Co zas?" nezakrýval Wesley poněkud otrávený tón.
"Celou dobu jsme si mysleli, že největší poklad, kterej si vezeme, je ten přívěšek. A ona to byla Annie."
"No, to teda jo…" zahučel Wesley s ironií.
"Je to docela smutný. Opravdu by mě zajímal Flashův a její příběh."
"Odkdy, proboha, sbíráš drby?"
"To nejsou drby, opravdu mě to zajímá, je mi jí líto, mám ji rád," řekl Danny zcela prostě a jednoduše.
Wesley mlčel, protože ho nenapadalo vůbec nic, co by na to mohl říct.
"Tvoje starosti bych chtěl opravdu mít!" vyústil nakonec jeho zmatek v rozhořčení. "Místo aby ses soustředil na skutečný problémy, který nás v nejbližší době čekají, tak zíráš v noci do tmy a přemítáš o takovejch kravinách!"
"Skutečný problémy?" žádal Danny o upřesnění.
"Skutečný cíle jsem chtěl říct. Nebudeme se věčně flákat v týhle pustině, vlastně už se nemůžu dočkat, až odsud vypadneme. Bude to za chvíli, Danny, už za chvíli."
"Já vím."
"To jsem rád, že to víš. Tak se na to soustřeď. Na sebe."
Danny si povzdechl, ale žádnou námitku nevznesl.
"Asi máš pravdu. Člověk na to tady v tý zemi nikoho a daleko od všeho lehce zapomíná, otupí. Měl bych se soustředit, možná i nějak připravovat…"
"Nemůže bejt nikdo připravenější, než jsme my dva," ujistil ho Wesley vážně. "Nicméně by nebylo od věci, kdybys trochu víc jezdil na koni…"
"Jezdím na koni!"
"…a taky víc střílel. Mnohem víc, protože jinak se brzy stane, že tě přestřílí i Annie."
"Co to s tebou je, tolik humoru…" zasmál se Danny uznale.
Neřekl bych, že je to humor, pomyslel si Wesley, ale nahlas jen řekl: "Sklapni už a spi!" a obrátil se ke zdi.
"Tak jo," souhlasil Danny smířlivě. "Dobrou noc, Wesley."
"Dobrou."


* * * * *
Ellen se v posteli znovu opatrně a poněkud těžce obrátila na druhou stranu. Dlouho jí trvalo, než se konečně rozhodla promluvit.
"Annie?"
"Ne," ozvalo se z vedlejší postele.
"Co ne?" ohradila se Ellen rozhořčeně.
"Ne, ať po mě chceš cokoliv," vysvětlila Anne stručně.
"Chtěla jsem se informovat, jestli spíš," převezla ji Ellen. "Takže ráda slyším, že ne."
"Hm… takže?"
"Takže zavři to okno, je mi opravdu zima!" prohlásila Ellen panovačně.
"Cože?" posadila se Anne na posteli. "Děláš si ze mě srandu? Kvůli tomu mě budíš? Zavři si ho sama!"
"Nebudím tě, byla jsi vzhůru," ohradila se Ellen a odkryla se, aby mohla vstát. Nijak nespěchala, ale chladno, které zaútočilo na její odkryté tělo, jí popohánělo. Vydala se k oknu a chladný vzduch jí otřásl, když s vrznutím zavírala okno.
Anne v duchu musela uznat, že už opravdu někdy bývá chladno, nicméně tak dramatické to není.
Ellen se posadila zpátky na postel, ale nelehla si. Anne na ni neviděla, jen to odhadovala.
Dnešní noci byla neobvyklá tma.
Ellen si vzdychla. A znovu.
Cítila se strašně, protože si potřebovala s někým promluvit a to u ní nebývala tak naléhavá potřeba. Většinou jí stačilo o daném problému popřemýšlet s chladnou hlavou.
To bylo momentálně jaksi nedostačující. A navíc jedinou "vhodnou" osobou byla Annie a to už bylo samo o sobě nepříjemné.
"Annie, když už jsi vzhůru, chtěla bych ti jen říct, že jistá událost, které jsi byla včera svědkem… není nijak důležitá ani podstatná a že na ni můžeš úplně klidně opět zapomenout," sdělila téměř plynule.
"O čem to mluvíš?" předstírala Anne nevědomost.
"Moc dobře víš, o čem mluvím, Annie!" rozčílila se Ellen. "Tak si nehraj na hloupější, než jsi, není to nijak vtipné."
Anne se škodolibě pousmála. "Asi myslíš tebe a Dannyho," zahrála prozření.
"No ano… ráda bych, abys o tom s nikým nemluvila, protože to nic neznamenalo," dodala mírně rozkazovačně.
"Jistě, že ne," souhlasila Anne. Elleninu nervozitu si v duchu vychutnávala. "Jak by to mohlo něco znamenat, ty jsi bohatá dědička a on jenom bandita."
"Danny není bandita!" ohradila se Ellen.
"Ale El, tady jsou všichni banditi," založila si Anne ruce pod hlavu a zahleděla se do černočerného stropu. "Nebo aspoň brzo budou."
Ellen chtěla říct, že je to nesmysl, ale věděla, že by to vyznělo hodně hloupě. Takže si místo toho opět vzdychla.
"Bože, El, no a co! Tak ses líbala s banditou!" plácla Anne dlaněmi o sebe. "Nejsi sama."
Já jsem se stihla líbat už s dvěma bandity, uvědomila si Anne sebeironicky. Tuhle hru asi vyhrávám!
"To mě opravdu uklidnilo!" ušklíbla se Ellen. "Byla bych opravdu ráda, kdybys mohla zapomenout, že jsi vůbec něco viděla."
"Jasně," pokrčila Anne rameny a přikryla si ramena. "Když na to zapomeneš ty, já už o tom nevím."
No právě! vzdychla Ellen znovu a naposledy, ačkoliv by nejraději provzdychala celou noc.


* * * * *
Angličana cosi jemně vyrušilo ze spánku, pootevřel oči a vědomí mu zalila měkká záře plápolající svíčky. Prohrábl si vlasy, které i po několika hodinách spánku budily zdání upravenosti a to i přes to, že nebyl pár měsíců u holiče.
Uviděl rozsvícený zbytek svíčky přilepený voskem na desce stolu a Johna, který si právě mocně loknul ze skleněné láhve.
"Tajné zásoby?" promluvil Angličan ospale. "Hodláš se stát alkoholikem?"
"Chceš se přidat?" natáhl John ruku s láhví.
Angli
čan se mírně pousmál a posadil se na posteli. "Lákavá nabídka, přiznávám. Když i tebe to vytáhlo z postele, proč ne mě. Nebo máš nějaký jiný důvod, proč nespíš?"
"Promiň, že jsem tě vzbudil."
"Ne, to je v pořádku, miluji vstávání uprostřed noci. Rád se opíjím mezi sněním."
"Nech toho. Nechtěl jsem tě vzbudit, to asi ta svíčka. Jenže dneska je fakt tmavá noc, neviděl jsem ani svojí vlastní ruku, natož flašku."
"Jistě," odtušil Angličan a spustil nohy z postele. Byla vysoká a
tak mu bosé nohy ani nedosahovaly na dřevěnou podlahu. "Tak co tě trápí, Johne?"
"Mě nic netrápí, jen se toužím stát alkoholikem, jak jsi řekl," kontroval John. "Nebo ty si myslíš, že by mě něco trápit mělo?"
"Něco by se našlo," zůstal Angličan nekonkrétní. "Mě by možná v tvé situaci něco trápilo."
"Tys byl vždycky citlivka," mávl rukou John.
"Ovšem, a ty tvrďák."
John se pousmál a zároveň se na Angličana zkoumavě zahleděl. "Mluvil jsem s Černým Medvědem," řekl pak. "Prý se tu pohybuje skupinka čtyř bělochů a pokouší se chytit stopu. Nejspíš po nás někdo zase jde, což mě docela překvapuje, delší dobu byl na obou stranách klid."
"To ano," souhlasil Angličan. "Nicméně podle tvého tónu usuzuji, že se tak akorát motají po rezervaci."
"Tak nějak," kývl John. "Jestli v tom budou ještě pokračovat, Šajenové je vyprovodí pěkně zpátky."
"No samozřejmě. Pokud nemají po kapsách nějaký vzácný přívěšek ze stříbra, Šajenové je vyprovodí zpátky."
"Ty jsi samej vtip, Angličane!"
"To já vždy uprostřed spánku, drahý příteli."
"Ne, přívěšek, který by mě zajímal už zcela určitě nemají, tím si buď naprosto jistej."
Angličan se postavil, distingovaně se protáhl, sáhl po Johnově láhvi a zkoumavě se zahleděl skrze sklo. "Nebylo tam toho poněkud víc?" zeptal se, než se napil.
"Bylo."
"Poslyš, Johne, co je na tom přívěšku tak čarovného? Nebyla to spíš jeho majitelka, která tě donutila začít ten bláznivý podnik?"
"Bláznivý?"
"No, trochu bláznivý je," trval na svém Angličan. "Ačkoli já se docela těším. A jsem si naprosto jistý, že ty se nemůžeš dočkat, až si to vyřídíš s Martenem."
"Nepopírám, těším se na to," natáhl se John znovu po láhvi. Tímhle tempem ji máme za chvíli dopitou. "Myslíš si, že jsem Kita poslal ven schválně, že jo?"
Angličana Johnovo skákání z tématu na téma pobavilo. "A ne?"
"Jo. Měl jsem dojem, že je to dobrej nápad."
"A Annie?" zvedl Angličan obočí.
"Co Annie?"
"No co Annie?"
John mávl rukou. Na jeho pohybu už bylo mírně znát množství vypitého alkoholu. "Víš, že jsem jí jméno vybral já? Anne. Znamená to milá, milovaná."
"Hezké," řekl Angličan s velmi mírnou ironií a John předstíral, že si jí nevšiml.
"Myslel jsem, že nikdy neuvidím, jaká bude, až vyroste," pousmál se hořce.
"A vida!"
"Přesně tak - a vida! Osud má vážně smysl pro humor."
"Ty věříš na osud?" podivil se Angličan.
"Ne."
"Myslel jsem si to," pokývl Angličan hlavou.
"Víš co?" postavil John láhev na stůl. "Nejradši bych jí posadil na koně a poslal zpátky, ať to znamená kamkoliv. Okamžitě," řekl. "Jenomže…"
"Jenomže máš strach, že už bys ji nikdy neviděl," dokončil Angličan za něj a nebyla to otázka, jen tiché a vážné konstatování. John jej potvrdil skoro neznatelným souhlasným pokývnutím hlavy.
"Na tom není nic nepřirozeného, nic, co by tě mělo znepokojovat," prohlásil Angličan. "Je to přece tvá dcera."
"To je."
"A také… víš vůbec, jestli se má kam vrátit? Nebo jestli se tam vracet chce? Nebo co má v momentální situaci v plánu - pakliže v plánu něco vůbec má?"
"Hej, hej, brzdi, kamaráde!" podíval se na něj John s údivem. "Jasně, že to nevím, jak bych to moh vědět?"
Angličan pokrčil rameny. "Já nevím, zeptej se Kita, ten by o tom mohl mít ponětí. Nebo ještě lépe, zeptej se přímo Annie."
"Mohl bys jmenovat někoho z týhle osady, kdo se mnou ještě mluví?" ušklíbl se John.
"No, příteli, snad sis nemyslel, že to bude jednoduché?"
"Sám jsi mi řekl, že jsem nemyslel vůbec," připomněl mu John.
"Konkrétně jsem použil slova, že jsi vůl," neváhal Angličan upřesnit.
"Tak tak," pokýval John hlavou.
"Johne, za normálních okolností bych asi řekl obligátní větu, že to chce jen čas, ale tohle nejsou normální okolnosti," usoudil Angličan už bez ironického tónu. "Takže vlastně nevím, co ti mám říct. Zdá se mi, že chce zůstat s Dannym a Wesleym, takže se nejspíš na odjezd nechystá, ať už má jakýkoliv důvod. Takže buď jí otevřeně vyhodíš z osady… nebo ne."
"Angličane?"
"Ano?"
"Dopijeme tu flašku."



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama