26. kapitola - Mezi sněním 2. část

21. dubna 2011 v 23:19 | Nina Carter |  Rváči

Viděl je.
Cítil je.
Vůni napůl vyhaslého ohně, koňský pach, vůně jídla, která ještě jemně ulpívala v chladném vzduchu.
Uměl to vycítit, jeho smysly k tomu byly vycvičeny.
Čtyři muži na koních, ozbrojeni puškami. Věděli o nich už dlouhou dobu a právě nastal čas na vyjasnění situace.
Orlí dráp přenesl váhu na dlaně, mírně se zvedl a naklonil vpřed. Žhavé uhlíky v ohništi cizinců ukazovaly jejich siluety, tři ležící a jednu napůl sedící, s dlouhým stínem pušky položeným přes stehna.
Hlídka.
Orlí dráp znovu položil holou hruď na chladnou zem, naklonil tvář do strany a s dlaní přiloženou k ústům zahoukal jako výr.
* * * * *
Deanovi Caseymu se chtělo spát. Hlídka rozhodně nepatřila mezi jeho oblíbené činnosti, ale když na něj vyšla, pochopitelně neprotestoval.
Tiše si zívl a podíval se na oblohu. Dnešní noc byla neobvykle temná.
A chladná. Je pěkná zima, zachvěl se a přitiskl si deku blíž k tělu. Upřímně zatoužil po teple postele. Po teplém ženském těle vedle sebe. Po kořalce v žaludku, která mu aspoň na okamžik rozlije teplo po celém těle.
To poslední by bylo splnitelné, zbytek kořalky měl Ian McKennick ve své sedlové brašně, ale Dean byl líný se vůbec pohnout, natož vstát.
Měl bych přiložit do ohně, připomněl si, ale protože ho žhavé uhlíky ještě pořád hřály do nohou, ani k tomu se neodhodlal.
Potlačil zívnutí a zatoužil posunout čas na svých kapesních hodinkách směrem k vystřídání jeho hlídky. A v téhle chladné a velmi tmavé noci se víc než v jiné denní době zatoužil otočit a vrátit do civilizace. Divočina už ho unavovala, věděl, že stopu už opravdu ztratili a navíc se Elijah i Matthew chovali divně.
Vykašlal bych se na to. Akorát zbytečně plýtváme časem a svými vlastními silami. Vrátil bych se, třeba i do toho Sugarhillu.
Kdesi blízko zahoukala sova, snad výr a Dean sebou mírně trhl. Jeho dlaň sevřela pušku, kterou měl položenou na klíně a oči se podívaly po zvuku.
V té dnešní temnotě a spletité zeleni však nemohl zahlédnout vůbec nic a věděl to.
Zadržel dech, nic dalšího se už neozvalo, ale přesto cítil, jak se ho zmocňuje divný pocit, až se mu napřímily všechny chloupky na zátylku.
Polkl a zadržel dech. Napínal sluch, jak se snažil něco zaslechnout, nebo spíš doufal, že nezaslechne nic, co by ho mělo znepokojovat.
Po chvíli naslouchání, kdy ho neopouště divný vlezlý pocit, že je něco v nepořádku nechal potichu sklouznout deku z ramen a přetočil se na kolena, aby se následně zvedl na nohy.
To už nestihl.
Sova zahoukala z druhého směru a ještě blíž a vzápětí na něj skočilo cosi velkého a tmavého. Vyjekl leknutím i bolestí, jak ho zavalilo těžké tělo a silné paže mu stiskly krk jeho vlastní zbraní.
Studila a dusila ho.
"Matte! Elijahu!" pokoušel se ze sebe vypravit, ale jen sípal. Pokoušel se rychle vyhodnotit, jestli se má bránit ze všech sil, nebo raději ne. "Iane!"
Neznámý útočník přitiskl studené železo víc, Dean začal lapat po dechu a pokoušel se ho ze sebe shodit, útočník byl ale těžký.
Slyšel zvuky, které znamenaly, že se těm, které volal, děje něco podobného.
Neartikulované výkřiky, rány, zvuky zápasu.
"Chceme si jen promluvit!" ozval se ostrý hlas s podivným přízvukem.
Zcela určitě šajenským.
"Poslouchejte!"
Tlak na Deanově hrdle povolil, což vděčně uvítal a zaostřil na vzpřímenou postavu kdesi u ohniště. Podle předpokladů však neviděl víc, než siluetu.
"Promluvit?!" zařval kdesi nedaleko Ian. "To je váš způsob, jak si promluvit, kreténi?!"
"Iane!" okřikl ho Mathew.
"Nezáleží na způsobu, Bílí muži. Podstatné je jádro sdělení a to jest, že chceme, abyste se vrátili zpět do svého města. Tady pro vás není místo a vaše přítomnost nám překáží!"
"Nemáte právo nás odsud vyhazovat takovým způsobem!" ozval se Mathew zlostně. "Nic jsme tu neudělali!"
"Jste na našem území, lovíte naši zvěř!" odpověděl indián.
"Cože?" vydechl Elijah nevěřícně.
"Co tu hledáte? Jakou stopu?" pokračoval Šajen.
Museli nás sledovat už nějakou dobu, pomyslel si Mathew. Vědí, že někoho hledáme, že jdeme po stopách. To není dobré.
Elijaha nejspíš napadlo to samé, protože se ozval. "Mýlíte se, nikoho nehledáme, jen tudy cestujeme," zalhal. Pokoušel se svému hlasu vnutit dostatečně pokorný tón, který by zněl upřímně.
"Lžeš, Bílý muži," obvinil ho muž chladně. "Ale lež ti nepomůže. Jsou jen dvě možnosti - buď vyrazíte na cestu zpět hned, jak se slunce objeví na východě, nebo se stanete našimi zajatci."
"Co prosím?!" vydechl Mathew překvapeně.
"To si ze mě děláš srandu!!" zařval Ian a vzepřel se v rukou věznitelů. "Někdo ti asi zapomněl říct, že žijeme na konci devatenáctého století, ty primitive!!"
Ian dostal ránu přes tvář, nebyla ani velká, vlastně jen štípla, ale jemu to stačilo. Jemu vždycky stačilo málo.
Začal se hrubě rvát o svou svobodu a bylo mu úplně jedno, jestli na něj Mathew, Elijah nebo Dean něco volají.
V nastalém chaosu ještě umocněném tmou se pokusil Dean Casey také uvolnit šajenské sevření, jak ho všechno nutilo vrhnout se příteli na pomoc. I on dostal úder, pažbou vlastní pušky do ramene, bolestí se mu zajiskřilo před očima a zalapal po dechu, přesto se pokoušel získat zbraň zpátky a jeho koleno dvakrát zasáhlo protivníkova tvrdá žebra.
Stejně je jich přesila, je jich přesila, tak proč to, sakra, děláme?
"Ještě je tu třetí možnost!" slyšel hlas s indiánským přízvukem, mluvil zlostně a slova skoro syčel a přes přízvuk mu skoro nebylo rozumět.
A pak se ozval ten výstřel.
Ohlušující zvuk, který jim na okamžik zastřel vědomí leknutím.
"Iane!!" zařval Dean, pokoušel se k němu dostat, povedlo se mu vymanit z již změklého držení, skoro se srazil s ostatními. "Iane!"
"Kurva!!" skučel Ian. "Panebože!"
"Světlo, světlo!" volal Elijah.
"Kam jsi to dostal?"
"Do nohy… ten bastard mě střelil do nohy!"
"Puškou??"
"Ne, revolverem. Jeho vlastním," konstatoval Elijah, když vzal do ruky volně ležící zbraň s ještě teplou hlavní.
Dean po paměti hledal cestovní lampu, kterou před spaním odložil k ostatním věcem, ale zjišťoval, že není schopen škrtnout zápalkou, jak se mu roztřásly ruce a do ramene vystřeloval ostrý šíp bolesti.
Konečně se mu to podařilo.
Šajeni byli pryč tak rychle, jak se objevili, jako by tam ani nebyli. Mathew vytáhl nůž a rozřízl Ianovy kalhoty.
Krev měla v mdlém světle podivnou, přízračně tmavou barvu.
Ian úpěl a nadával zároveň, Dean se držel za rameno.
"Kterej kretén měl hlídku?!" sykl Ian. "Zabiju tě, Casey!! Dej sem tvojí bouchačku, prostřelím ti taky nohu! Nebo hlavu!!"
Dean proti útokům neprotestoval a byl bledý jako stěna.
"Pánové, to je průšvih," řekl s nešťastným výrazem.
"To teda je…" nepřel se s ním Mathew.
Indiánova "třetí možnost" mu náhle byla jasná.
Bohužel.


* * * * *
Bobby Glaser se ocitl na hranici mezi sněním a bděním, ale cosi neznámého jej burcovalo přiklonit se jen k jedné straně.
Nechtělo se mu, rád by pokračoval v příjemném snu. Čísi ruka mu však svírala rameno a třásla s ním.
"Bobby?" zašeptal Margotin hlas.
"Co?" otázal se Bobby ospale, ale víčka těžká spánkem otevřít nedokázal.
"Bobby, probuď se!"
"Děje se něco?" donutil se probrat a promnul si oči.
"Musím ti něco důležitýho říct."
Chvíli se na ni nechápavě díval a pokoušel se zaostřit, než mu došlo, že v té tmě stejně nic neuvidí. Jen zvenčí sem pronikala bledá záře pouličních světel a obkreslovala siluetu jeho ženy, která seděla vedle něho.
"Teď?" stále nechápal Bobby.
"Ano, teď!" odpověděla Margot téměř nevrle. "Musím to už někomu říct, Bobby, dýl to nevydržím."
Bobby se najednou cítil docela bdělý. "Co se stalo, Margot?" zeptal se s obavou.
"Vzpomínáš si na toho mladíka, co u nás bydlel? Říkal si Daniell Larabi, pracoval chvíli v Domě a pak se na něj vyptávali ti detektivové," přešla rovnou k věci. Mluvila překotně a její hlas měl nervózní zabarvení.
"Jo, pamatuju," přisvědčil Bobby. "Zmizel pak nějak krátce po tom požáru a detektivové ho podezřívali, že by s tím mohl mít něco společnýho."
"Neřekla jsem jim všechno."
"Co tím myslíš?"
"Tu noc jsem ho potkala tady na chodbě, říkal, že musí nutně odjet… dala jsem mu nějaké jídlo a tvoje staré košile a kalhoty, požádal mě o to. Nenapadlo mě si to spojit s něčím… s něčím takovým!"
"Margot!" užasl Bobby. "Proč jsi to udělala? A proč jsi to neřekla tomu detektivovi?"
"Nevím!" odsekla Margot. "Byl milý a dokonce vypadal, že pomáhal hasit ten požár, že se u toho zranil, prostě jsem mu chtěla pomoct! Jenže co když skutečně unesl Anne a já jsem byla jediná, kdo mohl těm detektivům napovědět a zamlčela jsem to, jen proto, že se mi zdál nevinný!"
Bobby chvíli mlčel a srovnával si to v hlavě. Margot rozhodně neudělala správnou věc, ale jak už bylo v jeho povaze, rozhodně ji za to netrestal. Naopak, měl touhu ji uklidnit.
"Proč by unášel Anne, nevíš?" vzal ji kolem ramen. "Neměl by pro to žádnej důvod, ani výkupný, ani nic jinýho."
"Ale co když unesl Ellen Sinclairovou a Anne se k tomu nějak připletla? Třeba to spolu skutečně souvisí a někdo je má obě, co když je to zrovna ten Larabi? A je to vlastně moje vina!" nedala se zviklat.
"To jsou jen teorie," namítl Bobby.
"Bobby, ale co teď, mám jim to říct? I když to už teď ničemu nepomůže?"
Bobby Glaser u své ženy jen málokdy slyšel uznání vlastní viny, proto si uvědomoval, jak moc ji to musí trápit. Povzdechl si, odpověď sám neznal.
"Promyslíme to," řekl neurčitě a přitiskl ji k sobě.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 tonad tonad | 21. dubna 2011 v 23:25 | Reagovat

Našel jsem nejlepší věc na svetě, tak jsem ji sepsal abych se s vám podělil.
http://zdarma-iphone.blog.cz/

2 Golden Fox Golden Fox | E-mail | 23. dubna 2011 v 20:14 | Reagovat

Parádní =) Kdy se můžu těšit na další díl? =D

3 katja katja | 24. dubna 2011 v 19:39 | Reagovat

První část-rozhovor Dannyho a Wesse byla pro mě jen těžko uvěřitelná. Danny je sice napsán jako romantik, ale ani tak jsem si ho nedovedla představit jak uprostřed noci tlachá jako puberťačka na intru, jinak ale obvyklá vysoká laťka, bezva a těším se na pokračování!!!
Nejlepší byl rozhovor Johna a Angličana.

4 morigan morigan | 25. dubna 2011 v 17:48 | Reagovat

:-D Ale jo, chápu, každý to cítíme jinak. Ale je zajímavé, kolik kluků ve skutečnosti občas tlachá jako puberťačky na intru (mimochodem hezké přirovnání!:-))

Na pokračování už se pracuje, děkuju za podporu!

5 Margaret Margaret | 25. dubna 2011 v 19:59 | Reagovat

Jako vždy skvělý. Mě rozhovor přišel docela normální... všichni si potřebujeme nějak promluvit;-) Ale je pravda, že byl asi nej ten poslední.
Docela by mě zajímalo jestli Margot řekne její tajemství o Dannym... A jaký by to mělo dopad...
Teším se na další.

6 Golden Fox Golden Fox | E-mail | 25. dubna 2011 v 20:16 | Reagovat

Jen jsem se chtěla zeptat, zda sem díly dáváš v pravidelnou dobu, nebo prostě jak je dopíšeš. Protože si připadám skoro jako blázek, když každou hodinu kontroluju 12x jestli náhodou nepřibila nová kapitola =)

7 morigan morigan | 25. dubna 2011 v 22:25 | Reagovat

Pravidelně ne, jak mi to vyjde...:-( Bohužel to pravidelně nezvládám.

8 Werana Werana | 26. dubna 2011 v 17:28 | Reagovat

Jsem nadšená :-) Vždycky mám hroznou radost, když na RČK někdo napíše, že už je tu další kapitola...
Morigan, vím, že jsi tady psala, že až bude konec, tak to poznáme...chtěla jsem se zeptat, jestli bys mohla odhadnout, kolik asi zhruba zbývá kapitol k ukončení tohoto dílu???

9 Golden Fox Golden Fox | E-mail | 3. června 2011 v 14:47 | Reagovat

jen jsem se chtěla zeptat, jak to vypadá s další kapitolou. asi nejsem jediná, kdo pravidelně kontroluje novinky. už se moc těším na další díl.

10 Erunis Erunis | E-mail | 13. června 2011 v 17:06 | Reagovat

Píšeš moc hezky, objevila jsem tě náhodou na fantasyobchodu (taky larpařka :)) Klidně bys z toho mohla udělat knížku je to poutavý, má to děj i spád a zatim jsem nepostřehla jedinou chybičku kdy by něco nesedělo :) Doufám že budeš psát i dál, vím že často nejsou nápady nálada a že to trvá než takovou kapitolu napíšeš, ale myslím, že pak na sebe můžeš po každý kapitole být hrdá. To jak píšeš ti ukazují i čtenáři, kteří se rádi vrací na tvé stránky a stejně jako já je konrolujou několikrát týdně. :) Doufám že tentokrát opět nenecháš psaní jako před rokem :) byla by to věčná škoda.

11 morigan morigan | 15. června 2011 v 10:00 | Reagovat

Ahoj, moc ti děkuji za to, co jsi napsala:-) Vím, že to dlouho trvá, než někdy napíšu další kapitolu, ale někdy mě zavalí pracovní povinnosti...:-/ vloni jsem měla tvůrčí krizi, asi nejdelší ve svém dosavadním životě a znovu začít psát mi pomohly právě takové reakce, jako je ta tvoje :-)) Letos žádnou krizi nepřipustím, dokončím první díl a rovnou začnu psát druhý! :-)
Je moje největší odměna, že někdo čte to, co se mi rodí v hlavě a co tvořím do slov a děkuji, že to čtete.

12 Erunis Erunis | 15. června 2011 v 16:51 | Reagovat

Taky píšu knížku.. ale to už je marný byla nejmín 5x předělávaná a musela bych jí vzít zas od začátku.. ale měla 120 stránek xD vím jaké to je :) ale vlastně píšu jen pro sebe, na net sem ji nedávala. Víšco bylo ale největší odměnou? Když ta knížka byla tak reálná že mi u toho jedna holka brečela.. :) vidíš pak jak na čtenáře působí a je pravda že většina knihy se utápí v temnotě a strachu.. ale jak říkám, mám první část a dál? už nedokážu vymyslet skoro nic nevím jak se z toho dostat..

13 morigan morigan | 15. června 2011 v 22:00 | Reagovat

Vím přesně o čem mluvíš:-) Už jsem toho napsala dost (většinou nevydavatelné) a psala jsem takový seriál. Nejlepší je opravdu sledovat na vlastní oči, jak čtenáři milují nebo nenávidí tvoje hrdiny a prožívají děj.
Jinak k tomu, že nevíš co s tím dál...mě hodně pomáhá s někým o tom mluvit. S kýmkoliv, ani ti nemusí moc radit, ale když o tom ději a postavách budeš mluvit a ten člověk tě bude poslouchat (a třeba i hodně dlouho) a občas řekně nějaký svůj postřeh, určitě tě to někam přivede.
Minimálně rozhodně získáš chuť znovu to psát. Mě to teda pomohlo už několikrát! :-) Tak držím palce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama