Červen 2011

27. kapitola - Krev není voda 3. část

23. června 2011 v 15:36 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *
Milý Martine, Alexi, Dwaine a Mary!
Musela jsem vám napsat, abyste věděli, že jsem v pořádku. A to doopravdy jsem. Nechybí mi nic, kromě vás. Nemůžu napsat žádný podrobnosti, i když byste si vysvětlení zasloužili a pamatujte, že se ho jednou dočkáte. Je to trochu delší a víte, jak jsem na tom s psaním.
Jsem teď od vás hodně daleko, ale chci, abyste mi věřili, že dělám všechno proto, abychom nakonec byli spolu. Jen my.
Možná to všechno bude trvat dlouho, ale musíme to vydržet, vy, i já.
Jenom mi věřte.
Nikoho na světě nemám raději, než vás. Až to půjde, zase pošlu dopis.
Anne
Martin Duffer dočetl a rozhostilo se ticho. I když už text znal, protože si ho přečetl prakticky hned, jak dostal obálku do rukou, slyšel sám sebe, jak se mu třese hlas, když ta slova říká nahlas.
Bylo to, jako by mluvila sama Anne. Neuměl vyjádřit, co cítí, když čte její slova.
"Říkal jsem to!" prohlásil k ostatním sourozencům, když už bylo ticho dlouhé až moc. Zvedl k nim oči a uviděl, jak Mary objímá Alexe kolem pasu a tiskne se tvářičkou k jeho hrudi, jak Dwainovy stekly po ušmudlaném obličeji dvě slzy a zanechaly za sebou čisté cestičky. Sám Martin cítil, jak se mu kdesi mezi hrudí a hrdlem usadilo pohnutí a bojoval s ním.
Jsem už přece chlap. A ty nepláčou, ani dojetím, ani ničím jiným!
"Říkal jsem, že žije a že nás v tom nenechá!" řekl hlasitěji.
"Chci, aby se vrátila," popotáhla Mary.
"Píše to tam přece dost jasně, Mary," vysvětlil Alex. "Vrátí se hned, jak to půjde."
"Ale proč to nejde teď?" trvala na svém Mary. "Stejská se mi."
"Co myslíte, že chce dělat?" zajímalo Alexe. "Co má v plánu? A kde asi je?"
"Píše, že daleko," odpověděl Dwaine. "Jak se dostala daleko?"
"Všechno se dozvíme, slíbila to," poklepal na dopis Martin. "Důležitý je, že žije. Mluví pravdu a všechno dobře dopadne."
"Proč tomu tak věříš?" zamračil se Alex. "Skoro nic nevíme."
"Tak dost!" obořil se na něj Martin. "Píše, že to tak bude, tak to tak bude. Vždycky jí musíme věřit, máme společnou krev!"
"Jenom půlku," poznamenal Dwaine a natáhl se pro dopis. Byl si vědom, že by z toho moc nepřečetl, ale chtěl se ho aspoň dotknout.
"Ale tu lepší!" dodala Mary vážným tónem. Tuhle větu čas od času říkávala Anne a Mary se povedlo napodobit i její intonaci.
Z úst šestileté holčičky to znělo tak komicky, že se Martin upřímně rozesmál.
"Tu lepší!" zvolal radostně Alex a taky se smál.
"Tu lepší!" nezůstal pozadu Dwaine.
"Tu lepší," kývl Martin na smějící se sourozence a složil Annin dopis na ještě menší čtvereček, aby jej uschoval hluboko do kapsy.
Zůstane tam, aby si jej mohl přečíst kdykoliv bude chtít.
Dokud nepřijde další.
* * * * *
Ellen otevřela dveře a chvíli rozmrzele bojovala se studeným větrem, který se je pokoušel z druhé strany zase zavřít. Když konečně zvítězila a vyšla na vrzající zápraží, měla chuť se zase vrátit zpátky.
Nutně potřebuji zimní výbavu, jinak tu někde umrznu cestou z jednoho domku do druhého! pomyslela si. Raději ani v duchu nedomýšlela, jak by to vypadalo, kdyby nebylo září, ale třeba leden.
Přitiskla si k tělu kožešinovou deku, kterou nosila přes ramena místo plédu a nejraději by si do ní zavrtala celý obličej. Vítr jí divoce rozfoukal vlasy a zaclonil jí výhled, proto si až v polovině své cesty blátivým povrchem všimla, kdo jsou vlastně ti dva jezdci po její pravé straně.
Vrátil se Kit Angel a David Knife.
Kit vrazil otěže svého koně do rukou Davidovi a vydal se svižně směrem k Ellen. Cestou si jedním pohybem stáhl šátek, který mu chránil obličej před chladem a klobouk a široce se usmál.
"Ellen!" zvolal. "Jak se ti daří?"
"Dobré odpoledne," pozdravila zdvořile. Byl by to pozdrav ještě zdvořilejší, kdyby ovšem nemusela bořit nos do kožešinové deky. Nechápala, že Kit nechává chladný vítr bez povšimnutí, ačkoliv mu prudce pohazoval kudrnatými světlými prameny.
David na ni jen mávl a zamířil s oběma koňmi ke stájím.
"Kde je Annie? Nahoře?" obrátil Kit oči k oknům svého momentálně bývalého pokojíku.
"To jen těžko," odvětila Ellen. "Odjela jezdit ven s Angličanem."
"S Angličanem?" svraštil čelo Kit. "Proč?"
"Proč ne?" odpověděla mu Ellen otázkou, i když věděla, že to k dobrému vychování nepatří. "V tomhle počasí je to ovšem naprosté bláznovství lítat někde venku na koni, to tedy ano."
"Nevíš, kde můžou jezdit?" zeptal se s pohledem kamsi k bráně, odkud právě přijel. "Museli jsme je někde minout."
"Ne, to opravdu nevím," odpověděla Ellen poněkud příkře. Nejraději by rozhovor ukončila a ocitla se někde v závětří. "Les, pláně, kopce, les, pláně. Co já vím, co je tam na té straně venku, když mě sem vezli, měla jsem zavázané oči!"
Kit se na ni podíval, nejspíš, aby jí odpověděl, ale v tu chvíli ho víc upoutaly zvuky od přístupové cesty, tam, kde je brána pro koně a kudy i oni s Davidem před chvílí přijeli.
"Kite!!" zavýskla Anne a pobídla svého koně.
Ellen si nemohla nevšimnout, jak se Kitův výraz rozzářil, sotva ji uviděl a uslyšel. Jako by prostoupila celé jeho hnědé oči unavené cestou. Jako by viděl něco zvláštně krásného a ne Annie na koni ošlehanou podzimním větrem.
Ellen se teprve učila všímat si pocitů jiných a číst v nich. Tohle ale nemohlo být jasnější.
On ji má rád. Opravdu moc rád. A je úplně jedno, jestli jako bratr, nebo jako… něco jiného.
Annin kůň doklusal až k nim, ona přehodila nohu přes koňský krk, zachytila se boků sedla a přistála na blátivé zemi vcelku elegantním kotoulem vzad.
Bez rozpaků skočila Kitovi do rozpřažené náruče.
Ellen od jejich vítání stále neodtrhla oči. Cítila podivný smutek.
Annie toho spoustu ztratila, ale také získala. A co já? Ztratila jsem toho mnohem víc a nezískala jsem nic…
"Ahoj Kite, tak jste zpátky?" vrzly dveře a v nich stál usmívající se Danny Larabi.
Ellen ucítila zvláštní, slabé bodnutí u srdce. Podívala se na něj. Usmál se znovu.
Nebo ano?

27. kapitola - Krev není voda 2. část

23. června 2011 v 15:34 | Nina Carter |  Rváči

Očima se mu mihl zmatený výraz. "Co?"
"Chci se připojit do tý vaší akce proti Martenovi. Tak jako se připojí Wesley a Danny, chci se připojit já. Danny a Wesley ti chtějí nechat všechny svoje podíly a chtějí jen pomstu. Já kašlu na pomstu. Odvedu práci, kterou mi zadáš, udělám část svýho úkolu a chci za ni odměnu. Nic víc, nic míň."
Bylo zajímavé vidět Johna Flashe, který ztratil svůj napůl lhostejný, napůl shovívavý výraz a hleděl na ni značně překvapeně. Domníval se, že je to vtip, ale čím déle hleděl do její tváře, tím méně si tím byl jistý.
"Zbláznila ses?" uteklo mu udivené zasmání ve chvíli, kdy pochopil, že to myslí naprosto vážně. "To je nesmysl!"
Seskočila ze stolu rychle a prudce, ačkoliv na sobě měla těžký kožený kabát. "Umím dobře střílet!" ohradila se. Jeho smích byl urážlivý, ale chápala ho. "Shakespeare mě učí různý triky a mě to jde dobře, můžeš se sám předsvědčit, cvičím každej den. Angličan mě učí na koni, umím ho už řídit bez pomoci rukou, umím naskočit do sedla, když kůň cválá. Nepadám. Nebojím se. Ničeho."
"Annie," vypravil ze sebe konečně. "Vůbec nevíš, o co žádáš! Máš vůbec představu, CO jdeme dělat? Viděla jsi vůbec někdy na vlastní oči vlak?"
Stiskla rty. "Vím, jak vypadá vlak!" ohradila se, aby nemusela přiznávat, že má pravdu. "Udělám, co mi řekneš, dej mi úkol a splním ho! Nechci se cpát do přední linie a skákat na jedoucí vlaky, ale můžu vám hlídat záda a budu to dělat dobře! Dej mi tu šanci a dej mi za to odpovídající podíl, jen to a nic víc a pak už o mě nikdy v životě nemusíš slyšet!"
John najednou cítil, jak mu to dochází. Proto poslední týdny neustále trávila v sedle a na střelnici. Myslel, že jen tak zabíjí čas, ale ona to brala jako tvrdý trénink. Připravovala se na to, až mu tohle řekne.
Za žádnou cenu ve změti svých vlastních pocitů nedokázal analyzovat, co vlastně cítí.
"Annie," zarazil ji jak nejjemněji dokázal. "Poslouchej mě. Jestli potřebuješ peníze, rád ti je poskytnu, opakuju, že i když je to tak, jak to je, ty jsi moje dcera. Máš na ně nárok. Přistoupil jsem na dohodu s Dannym a Wesleym, ale až skončíme, možná bych ti mohl pomoct najít Dolly…"
"Nestojím o to, najít matku!" přerušila ho hrubě. "Ať si zůstane, kde je, když o to tak stála. A nestojím o milodary, nechci, abys mi něco dával, chci jen, abys mi dal práci a zaplatil mi za ní. To chci."
"Annie," povzdechl si. "Je mi líto, ale nemůžu, jsi…"
"Holka?" přerušila ho nepřátelsky.
"Dítě," opravil ji s lehce omluvným, téměř neznatelným úsměvem, očekávaje bouřku.
Nedočkal se.
"Možná," trhla zamračeně rameny. "Ale jsem taky tvoje dítě. Možná jsem zdědila nějaký nadpřirozený schopnosti," věnovala mu ironický úšklebek.
"Nemám žádný nadpřirozený schopnosti," ujistil ji.
"Odmítáš mě, i když ses nad tím ani trochu nezamyslel. Fajn. To jsem mohla čekat."
"Annie… co tím sakra získáš, když s námi půjdeš? Když s námi půjdeš TAKHLE? Co tě k tomu vede, proč to chceš?" podíval se na ni zkoumavě.
"To je moje věc!" odsekla.
"To je," souhlasil. "Jenom tomu nerozumím."
"Já ale nechci, abys tomu rozuměl, já chci, abys o tom aspoň uvažoval!"
Nejradši by si schoval obličej do dlaní, ale to gesto shledávál nehodné své vlastní osoby. "Dobře, Annie, budu o tom aspoň uvažovat, ano? Ale nic neslibuju a nic to taky neznamená. Je to šílenost a na tom trvám."
Ztichla a zkoumavě mu hleděla do očí, ve kterých se odrážely dva zmenšené plamínky petrolejky.
"Fajn," řekla najednou docela klidně. "Tak já půjdu, ať máš na uvažování klid. Už jsem tě zdržela dlouho."
"Víš, co si myslím?" zarazil ji v pootevřených dveřích. "Že mi to děláš naschvál. Za trest. Fajn. Na mě tohle ale neplatí."
Pohlédla na něj přes rameno, ve stínu krempy Kitova klobouku. "A víš, co si myslím já? Že na to nakonec kývneš. Přes všechny ty kecy v hloubi duše toužíš vidět, jak se toho zhostím. Jestli přece jenom nejsem po tobě. Protože… jak se to říká? Krev není voda."
Dlouho ještě zíral na zavřené dveře, i když už byla pryč a odezněla dokonce i ozvěna jejích kroků na schodech. Ale ozvěna jejích posledních slov mu stále zaznívala v hlavě a neslábla. Pořád dokola, jako by se zbláznil.
Zatřásl hlavou.
Ta holka se plete, zatraceně se plete!
Nebo… ne?
* * * * *
Margot Glaserová natáhla ruku a s napjatým výrazem se podívala na Martina Duffera. Vzal si od ní bílou obálku a zamračil se.
"Je otevřená," poznamenal nespokojeně.
"Ano je, otevřela jsem ji," odvětila Margot.
"Ale je na ní jenom moje jméno, pokud dobře čtu," upozornil ji Martin. "Neměla jsi právo to otevírat."
"Přišel dopis na moje jméno a v něm byla jen další obálka s tvým jménem, ani písmenko navíc!" založila si ruce vbok. "Bylo mi jasné, od koho to asi je a musela jsem to otevřít."
"Takže jsi to četla," poznamenal kysele a sevřel obálku v dlani.
Nesdílel Anniny sympatie k mladé hostinské a ani je nijak nepředstíral.
"Ano, četla," nestyděla se za to.
"Tak to ti… pěkně děkuju," ušklíbl se, zastrčil obálku za košili a otočil se k odchodu. Bez pozdravu.
"Spratek…" zamumlala si Margot, ale navzdory tomu se jí na rtech objevil úsměv, který vůbec Martinu Dufferovi nepatřil.
Byl to úsměv nesmírné úlevy.
* * * * *
Ian McKenick se dobelhal k zrcadlu a tiše syčel sérii nadávek. Zrcadlo bylo čisté, ale stáří na něm zanechalo pár černých skvrn a vracelo mu zašedlý obraz. I tak mu ale ukázalo jeho rudě rezavé vlasy přerostlé a rozcuchané více, než kdy předtím a měděné strniště vousů na bradě.
Zamračil se, což mu na půvabu nepřidalo.
Pořád to ale bylo lepší, než když se uviděl poprvé poté, co mu konečně klesla horečka.
S dalším zamručením se začal přesouvat ke stolku s lavorem a zbytkem vody od večera a v tu chvíli si vzpomněl na břitvu, kterou měl přesně na druhé staně pokoje.
Jen mírně zakopl o nařasený koberec a bolest mu projela nohou až do kyčle.
"Do hajzlu!" zařval se stisknutými zuby. "Pitomá, zkurvená noha! Do prdele!!"
Dveře se otevřely bez klepání a dovnitř opatrně nahlédl Dean Casey. "Koukám, že už jsi vzhůru, Iane," usmál se.
"Nauč se konečně klepat!" bručel Ian a dobelhal na nejbližší židli, aby se posadil. Bolest už nebyla ostrá, spíš tupější, ale o to otravnější. A stále mu připomínala, že není schopen dojít si koupit ani zápalky.
Tedy pokus by si na pomoc nevzal dřevěnou hůl, která byla opřená nedaleko v rohu, ale to by se nejspíš propadl do země studem.
"Já bych zaklepal, ale protože tvoje nadávky se rozléhají po celém domě, bylo mi jasné, že už nespíš. Uvědomuješ si, že výběr tvého slovníku prostě přivádí paní Knowlesovou do rozpaků?"
Bylo to ovšem trochu mírně řečeno, o manželku pana doktora Knowlese se pokoušel téměř infarkt, když slyšela slova linoucí se z úst Iana McKenicka.
"No jo pořád…" mávl rukou Ian. Ačkoliv si péče doktora Knowlese vážil, citlivé uši paní Knowlesové mu připadaly druhotné.
"Jestli mi neneseš dobré zprávy nebo snídani, tak můžeš zase vypadnout."
"Náhodou nesu," zavřel za sebou dveře Dean a usadil se na stoličku. "Tedy ty zprávy. Snídani ti donese paní Knowlesová, až se vzpamatuje. Což bude takovou půl hodinku ještě trvat."
"Už můžu cestovat! Můžu odsud vypadnout?!" vyskočil Ian s nadějí v hlase, ale tvář mu vzápětí zkroutila bolest. Snad jen vidina, že by se paní Knowlesová vzpamatovávala další půl hodinu a nedonesla mu žádnou snídani, ho donutila nadávat jen v duchu.
"Nevím, co ti na Red Lodge připadá tak nesnesitelný," pokrčil rameny Dean, ale Ianův vražedný pohled ho donutil ve vtipkování nepokračovat. "Ano, doktor mi říkal, že pokud následující dva dny budeš bez zvýšené teploty, jsi schopen cestovat. Pokud se ovšem vyrovnáš s mírnou bolestí."
"S mírnou?" zvedl rezavé obočí Ian. "No já se s tím nějak vyrovnám, jen nevím, jak okolí."
Dean se souhlasně zasmál.
"Vyrovnám se se vším, jen když už se nebudu muset válet v posteli!" prohlásil Ian upřímně. "A chci jet za ostatními. Chci zase pracovat. Dělat aspoň něco."
"No, v tvém případě bych byl vděčný a moc bych si na to válení v posteli ani nestěžoval. Měl jsi vážně štěstí, ztratil jsi hodně krve," upozornil ho Dean s úsměvem. "A krev není voda."
Ian se ale neusmíval. Uvědomoval si to.
Ten indián musel mít buď neuvěřitelně šťastnou ruku, nebo zatraceně věděl, co dělá, protože kulka prošla skrz Ianovo lýtko, potrhala mu svaly, ale nerozdrtila žádnou kost.
Než ho dopravili do města, rána se zanítila a nějakou dobu bojoval s horečkou, ale nebylo to nic proti tomu, co by v jeho noze ta rozdrcená kost napáchala. Doktor Knowles ho léčil skvěle.
Ano, měl jsem štěstí, Dean má pravdu.
Jenže pocit vzteku a potupy v něm stejně zůstal a ještě dlouho zůstane, aspoň do té doby, dokud bude ta zatracená noha bolet.
"Dobře, dobře," snažil se ho odbýt. "Chci prostě jenom vědět, co ostatní. Jestli už Elijah s Matthewem dorazili do Sugarhillu, co bude dál s případem. Že mě bolí noha neznamená, že nechci svůj díl práce."
"No, případ hořícího Domu je zdá se vyřešen úplně," řekl Dean. "Ale ještě je kolem toho městečka pár záhad. Jestli budeme pokračovat v jejich řešení, to se teprve uvidí. Rozhodne Jim. Ostatně jako vždy. My jsme to ale vzali špatným směrem… nebo špatným způsobem."
"Víš co, ty filozofe? Dones mi tu snídani ty," rozhodl Ian. "A když už u toho budeš, vezmi mi i teplou vodu, rád bych se oholil."
"No jistě, a postel bys ustlat náhodou nechtěl?" užasl Dean.
Ian se natáhl pro nejbližší vhodný předmět, což byla jeho bota a mrštil jím po Deanovi. Mušku měl dobrou, ale Dean Casey byl známý svou mrštností. Uskočil, zabouchl dveře a i přes ně byl ještě slyšet jeho pobavený smích.
* * * * *

27. kapitola - Krev není voda 1. část

23. června 2011 v 15:32 | Nina Carter |  Rváči

* * * * *

Danny Larabi se protáhl průrvou ve skále a vydal se ke střelnici, aby vzápětí zjistil, že je obsazená. To nebylo nic překvapivého.
Původcem cvičných výstřelů byla Anne - ani to nebylo nic překvapivého.
Nevěděla o něm a tak ji už chvíli pozoroval.
Poodešla, krátce se rozeběhla, skočila a překulila se přes rameno. Teprve potom střílela, přímo z kleku, jen co dokončila kotoul. Pak se vrátila a udělala to znovu.
A znovu.
Když se jí povedlo sestřelit všechny plechovky, šla si je posbírat a v tu chvíli si všimla Dannyho.
"Sleduješ mě?" otázala se ho, ale neznělo to nepřátelsky.
"Chtěl jsem si zastřílet, ale pak jsem zůstal u toho sledování," přiznal s úsměvem. "Co to tu vyvádíš?"
"Cvičím," pokrčila rameny.
"A tohle…" ukázal rukou ke střelnici. "To jsi viděla kde?"
"Ukázal mi to Shake," odpověděla. "Ještě mi to moc nejde."
"Ještě ti to moc nejde?" zasmál se. "Vždyť jsi všechny sestřelila."
"No jo, ale počítal jsi taky ty pokusy?" zamračila se kriticky.
"Proč tě to Shakespeare učí?" zajímal se Danny a jeho prsty stále dokola otevíraly a zavíraly bubínek na jeho zbrani.
"Proč ne? Požádala jsem ho o to. Umí spoustu věcí."
"Co ještě?" zajímalo Dannyho.¨
Zručně doplnila náboje a podívala se po něm, jako by odhadovala důvod jeho zvědavosti.
"Začínali jsme s tímhle," řekla nakonec, postavila se zády k plechovkám, pak se nadechla, bleskově se otočila s nataženou pravou rukou a vystřelila.
Trefila přesně.
Zopakovala to ještě pětkrát a plechovka pokaždé s cinknutím odletěla. Pak si znovu dobila a šla plechovky narovnat.
"Chce to hodně pevnou ruku," říkala mu a s největší pravděpodobností tak citovala Shakespeara. Tedy ne toho pravého. "Hlavně v zápěstí. Ze začátku mě ruce pěkně bolely, ale teď o tom už ani nevím."
Vrátila se zpět na místo, odkud střílela a zase se otočila zády.
Prudká otočka s nataženou rukou a šest ran.
Natáhla, vystřelila, natáhla, vystřelila.
Danny se přistihl, že na ni zírá jako slabomyslný. Byly to slušně rychlé rány a jen šestou plechovku minula.
"Ale sakra!" zaklela. "Nejspíš jsem z tebe trochu nervózní."
Nikdy neviděl dívku střílet a takhle teprve ne. Musel polknout, aby se přestal tvářit tak hloupě. "Jsi dobrá, Annie, vážně!"
"Ale nejsem," mávla rukou, ale upřímná pochvala jí rozzářila oči.
"Ty asi cvičíš hodně, že jo?"
"Možná… ani ne," zamumlala a revolver vsunula do pouzdra, které měla na opasku. "Dneska už končím, můžeš střílet," zvedla ze země cosi, co považoval za nějaký kus kůže, ale byl to dlouhý kabát, který si oblékla.
Byl jí dlouhý skoro na paty a rukávy si musela vyhrnovat, aby jí koukaly ruce.
"Co to máš?" podivil se.
"To je Kitův kabát. Řekl, že si můžu půjčit, co budu potřebovat, když tady nebude. Cokoliv," odpověděla a podívala se na něj s lehkým vzdorem. "Bývá už chladno a tenhle kabát se mi líbí. Navíc moc svýho oblečení nemám."
Danny zvedl hlavu a chladný vítr se mu opřel o obličej. Měla pravdu, chladno už bylo.
Podzim.
Noci už byly hodně studené.
"Poslyš, až docvičíš, vyjedeme si?" navrhla. "Dáme si závody?"
"Už zase?"
"Jak zase? Koně potřebujou pohyb, Angličan to tvrdí pořád, tak jim ho dopřejeme."
"Ty chceš zase prohrát?" mrkl na ni.
"Css," odfrkla si. "Už jsem tě dvakrát porazila, může to bejt i potřetí."
"Tak dobře," souhlasil. "Zkusíme to."
Spokojeně kývla. "Půjdu najít Ellen, nevíš, kde je?"
"Nevím."
"Vy dva spolu nemluvíte?"
Otočil se na ni. "Proč bychom spolu nemluvili?"
"No… po tý jedný události… nedůležitý, na kterou už jsem vlastně úplně zapomněla," zabořila ruce hluboko do kapes koženého kabátu a zvedla k Dannymu zvědavé oči.
Přiměla ho k pobavenému úsměvu, ale musel se snažit, aby neuhnul pohledem.
"Kvůli tomu spolu lidi přestávají mluvit?"
"No některý jo!" poučila ho a obrátila se k odchodu, aby tak dala najevo, že už o tom mluvit nehodlá. Je to koneckonců jejich věc.
"Až se vystřílíš dosyta, zajdi pro mě!" zavolala na něj ještě zpátky a on jí mávl na souhlas.
* * * * *
Obloha nad Sugarhillem nasadila šedou podzimní tvář a hradba mraků se zdála neprodyšná, ale kolem poledne přece jenom nečekaně vykouklo slunce. Ostré, neohoblované dřevo šibeniční konstrukce tak vykreslilo na zemi dlouhé, neuspořádané stíny. Vypadaly ještě strašidelněji, než šibenice sama.
Široká ulice byla přeplněná lidmi do posledního volného místa a přesto byla podivně tichá.
Dívali se.
Stín šibenice vypadal jako obludně zvětšený, kostnatý pavouk. Spousta lidí matně vzpomínala, kdy naposledy zažil Sugarhill takovou událost a byli tu někteří, kteří ji ani pamatovat nemohli.
Když Hannah Cuwigenovou vyvedli, dav tiše zahučel. Mezi šerifovými pomocníky vypadala podivně malá a i zadní řady viděly, že se chvěje.
Pomohli jí vystoupat po příkrých schodech na podium a na vratkých nohách jí nechali stát uprostřed, aby se jí oprátka z tlustého provazu houpala přímo nad hlavou.
Zá zády měla zuhelnatělé torzo domu, za které byla zodpovědná a ten pohled na Hannah pod oprátkou a popelavě černou kulisu tvořil mrazivě působivé divadlo.
Přestože si to zasloužila, vzbuzovala soucit. V prostých, splývavých šatech a s řídkými, splihlými vlasy vypadala starší, než ve skutečnosti byla.
Klopila oči, vypadala smířená. Ve skutečnosti nebyla. Stále byla přesvědčená o tom, že jednala v právu a ti, kterým ublížila, si to nakonec zasloužili. Ale už se unavila křičením a vzdorováním ve vězení, u soudu, při výslechu.
Už jen čekala, až to skončí.
Nenechávali jí čekat dlouho. Přes hlavu jí přetáhli pytel z neprůhledné, tuhé látky a pak už neviděla nic. Neviděla, že Beryl Linsdayová, která se ztěžka opírala o detektiva Jima Morgana z jedné strany a o svou kamarádku Candice ze strany druhé, nemá ve znetvořené tváři ani zrnko soucitu.
Soucit necítil ani Jim. Jen spravedlnost a zvláštní klid, směs pocitů, kvůli kterým dělal to, co dělal.
Neviděla ani houf dívek, které sice dnes nebyly nijak křiklavě oblečené a jejichž tváře dnes nezdobily žádné šminky, ale přesto nějakým způsobem vyzařovaly to, kam patřily. Ani v jejich tvářích byl vztek a zloba, smutek, nepochopení.
Ne soucit.
Ale nikdy nestála ani o jejich sympatie, takže by nejspíš nestála ani o ten soucit.
Neviděla ani slzy v očích Katy Wilcanové, která stála na druhé straně davu, tekly jí po tvářích a ani chladný vítr je nestíhal sušit. Mohlo by se zdát, že pláče pro život přítelkyně, ale Katy plakala pouze a jen pro sebe.
U soudu pod nátlakem přísahy a strachu ze lži prozradila všechno o své tajné zálibě, o tom, v koho se měnila každý týden v Domě splněných přání s maskou na obličeji a o její spolupráci s Hannah.
Nyní musela čelit následkům a nedokázala to. Musela opustit své místo učitelky a její bratr, farář Frank Wilcan, na ní od té doby nepromluvil. Možná na ní nepromluví už nikdy.
Tíživé ticho davu bylo tak husté, že Hannah slyšela, jak jeden z jejích popravčích přešel k páce obsluhující propadlo pod jejíma nohama.
Vrzavý zvuk páky slyšela zřetelně a zpomaleně, přestože to ve skutečnosti trvalo jen chvilku. Pod jejíma nohama se otevřela prázdnota a dav na jeden stejný okamžik zadržel dech.
Pak už byla jen tma.
* * * * *
John pootočil kolečkem lampy a její plamen se rozzářil. Venku foukal pořádný vítr a opíral se o okenní skla.
Zaklepání na dveře ho překvapilo, tady se klepání moc nenosilo.
"Dále," řekl hlasitě a dveře se s vrznutím otevřely.
"Chtěla bych s tebou mluvit."
Musel uznat, že ho překvapila, i když to samozřejmě nedal znát. Vešla dovnitř, zavřela za sebou a bez okolků se usadila na stůl.
"Angličan slíbil, že počká, až skončíme, abychom měli klid," oznámila mu. Měla na sobě Kitův ošoupaný kožený kabát a na hlavě klobouk, ve kterém taktéž poznal jeden z Kitových.
Jako provokace dobré, uznal v duchu. Ale on se jen tak vyprovokovat nenechal.
Anne však ještě úplně neskončila. Z hlubin kapsy u kabátu vylovila kůží potaženou placatku, otevřela ji a lokla si. Whisky zavoněla až k němu.
"Dáš si?" nabídla mu s ironickým úsměvem, který mu napověděl, že si nejspíš nelokla poprvé. "Kitova whisky. Našla jsem ji na dně truhly. Vážně dobrá."
"Dám, díky," přistoupil na hru. A taky trochu potřeboval na kuráž. "Jsem připraven na tvoje otázky."
"Víš, napadlo mě… neměl bys vlastně spíš dávat otázky ty mě?" naklonila hlavu lehce ke straně a prohlížela si ho. Ona si to sice neuvědomovala, ale v ironickém a urážlivě shovívavém pohledu, kterým ho znovu podarovala poznával sám sebe a bylo to skoro děsivé.
Díval se na ni, věděl, že bude pokračovat.
"Třeba… co moje matka? Co jsme dělaly po tom, co jsi… no, jak bych to nazvala… zmizel? Jaký měla možnosti, co všechno musela snášet? Zajímá tě to přece, ne? Vzpomínáš si ještě, kdo je moje matka?"
Musel se pousmát. Ne, že by mu to připadalo vtipné, byl to spíš hořký úsměv.
"Střílíš docela přesně, Annie," přikývl. "Ovšem, že si pamatuju, kdo je tvoje matka," ujistil ji. "Jsi jí podobná, víš to? Není to vidět na první pohled, ale víš, vydala jsi se do neznáma, s nebezpečnými muži, za nejistotou… jsi jako ona."
Uchechtla se. "Asi myslíme každý jinou osobu! Nepleteš si jí s jinou matkou? Třeba s Kitovou matkou."
"Ne, nepletu si jí s Kitovou matkou!" ujistil ji a musel se znovu usmát. Pokud tohle byl slovní souboj, prohrával na celé čáře. "Ty dvě si nelze splést."
"Skvěle," přitakala. "Aspoň máš jasno."
"Annie, tvoje matka, Dolores, byla jedna z nejodvážnějších žen, který jsem poznal. Byla samozřejmě krásná a milá, ale tu kuráž jí mohl závidět lecjakej chlap."
"Nelži mi aspoň!" stiskla zuby a pohled jí ztvrdl. "Moje matka po sobě nechala celej život šlapat ožralým prasetem, který si vzala a nikdy neudělala nic! A když už nemohla, sbalila se a prostě zdrhla. Kam? Kdoví. Její děti? Zůstaly."
Poslouchal. A díval se. Na její výraz, na její dlaň, která nervózně poklepávala na dřevěnou desku stolu, na které seděla.
"Třeba jinak jednat nemohla. Je těžký hodnotit někoho, když jsme nebyli v jeho kůži," namítl opatrně.
"V její kůži bych mu ustřelila hlavu!" sykla.
"Moc silný slova, holčičko," pronesl.
"Neříkej mi holčičko!" obořila se na něj zlostně. "Nejsem holčička, rozumíš?"
Její připravenost a ironická sebejistota se jí začala rozpadat pod rukama a ona to cítila. Pokoušela se rychle vrátit na koleje, po kterých měla v plánu jet.
"Víš, kde ses narodila?" zeptal se jí a předstíral, že její protesty neslyšel.
"V Deadwoodu," odpověděla. "Pokud to není další lež."
"Není to lež. V Deadwoodu v Jižní Dakotě," potvrdil. "To město ani nebylo město, byla to osada bez uspořádání, bez zákona. Sešli se tam hrdlořezové, opilci, rváči, psanci, snílci - všichni se nazývali zlatokopové a moc se jimi chtěli stát. Moc chtěli zlato."
"Nebudu se ani ptát, mezi kterou sortu bys zařadil sebe," ušklíbla se.
Pousmál se. "Těžko říct po těch letech. Ale tu zlatou horečku si neumíš představit. Byla to vážně lákavá představa za rok nebo dva si vydělat na celej život a mít ho tak lepší. Má to správnej název, člověk byl jako v horečce."
Netvářila se, že by ji to jakkoliv vzalo u srdce.
"Moc jsem to chtěl, cítil jsem, že bychom mohli začít znova, já a Dolly. Úplně znova," pokračoval.
"Nebudu se ptát, co jsi dělal předtím," konstatovala.
"To, co teď, v podstatě. Jen daleko hůř," odpověděl jí přesto. "Neváhala jít se mnou do toho hnízda bez zákonů, nebála se ničeho - dřiny, chudoby, nejistoty, mých neuskutečnitelných snů. Deadwood byl skutečná divočina, mnohem skutečnější, než ta v lese nebo v horách."
Tohle nemohla bejt moje matka. Ne moje matka. Mluví o někom jiným, myslela si v duchu, ale přistihla se, že mu věří, jeho hlasu, jeho zastřenému výrazu. Pozorovala ho skoro bez dechu, jako by za jeho očima skoro viděla dřevěné boudy, stavěné na rychlo v blátivých ulicích, hluk rvaček, zvuk střelby, tak časté v osadě. Dolores s tváří plnou šmouh, mladou, s vlasy padajícími přes tvář a smějící se tak šťastně, jak ji Anne nikdy neviděla.
Potřásla hlavou, aby představy potlačila. Vždycky jsem měla moc velkou představivost.
Bez dovolení se napil z její - z Kitovy - placatky. "Narodila ses v tom nejbouřlivějším roce. Tenkrát byla velká bitva, i když se Deadwoodu netýkala, byla daleko. Ale teď jsme vlastně dost blízko místa, kde dostali v tom roce bílí od indiánů na zadek, bylo to docela nedaleko, u Littlebig horn river.
Taky se osadou hnala epidemie neštovic, až se museli všichni stěhovat a přesouvat, aby byla nějaká karanténa… a ty sis klidně přišla na svět, vřeštící a kypící zdravím. A když jsi uměla chodit, což bylo brzo, vůbec ses těch zarostlých chlapů, co byli všude kolem nebála a klidně za nima běhala."
Odmlčel se a úsměv, který se mu na rtech vytvořil, zase smazal. Pozorovala ho a on očekával tu nejdůležitější otázku a snad byl na ni připraven odpovědět, jak nejlépe uměl.
Proč jsi teda odešel. Proč.
Jenže ona ji schválně nepoložila a ani to neměla v úmyslu. Jen ho pozorovala se založenýma rukama a s ironicky přivřenýma očima. Zase viděl sám sebe, jako v nějakém začarovaném, divném zrcadle, a bylo to hrozné i krásné zároveň.
Podobala se jemu samotnému mnohem víc, než Kit.
"Na nic z Deadwoodu si nevzpomínám," řekla po chvíli mlčení chladným hlasem. "Byla jsem moc malá."
"Ovšem," přikývl.
"Vlastně mě ta minulost zas až tak nezajímá," obdařila ho nacvičeným, lhostejným úsměvem. "Udělal jsi, co jsi udělat musel… chtěl. Důležitější je, co bys pro mě mohl udělat teď."
Dívali se na sebe, aniž by jeden z nich uhnul pohledem.
"To asi jo…" řekl a pomalu kývl hlavou. "Samozřejmě… tak nebo tak, ty jsi moje dcera, Annie. Pokud bych pro tebe mohl cokoliv udělat…"
"Chci se připojit," nenechala ho dokončit větu.