27. kapitola - Krev není voda 1. část

23. června 2011 v 15:32 | Nina Carter |  Rváči

* * * * *

Danny Larabi se protáhl průrvou ve skále a vydal se ke střelnici, aby vzápětí zjistil, že je obsazená. To nebylo nic překvapivého.
Původcem cvičných výstřelů byla Anne - ani to nebylo nic překvapivého.
Nevěděla o něm a tak ji už chvíli pozoroval.
Poodešla, krátce se rozeběhla, skočila a překulila se přes rameno. Teprve potom střílela, přímo z kleku, jen co dokončila kotoul. Pak se vrátila a udělala to znovu.
A znovu.
Když se jí povedlo sestřelit všechny plechovky, šla si je posbírat a v tu chvíli si všimla Dannyho.
"Sleduješ mě?" otázala se ho, ale neznělo to nepřátelsky.
"Chtěl jsem si zastřílet, ale pak jsem zůstal u toho sledování," přiznal s úsměvem. "Co to tu vyvádíš?"
"Cvičím," pokrčila rameny.
"A tohle…" ukázal rukou ke střelnici. "To jsi viděla kde?"
"Ukázal mi to Shake," odpověděla. "Ještě mi to moc nejde."
"Ještě ti to moc nejde?" zasmál se. "Vždyť jsi všechny sestřelila."
"No jo, ale počítal jsi taky ty pokusy?" zamračila se kriticky.
"Proč tě to Shakespeare učí?" zajímal se Danny a jeho prsty stále dokola otevíraly a zavíraly bubínek na jeho zbrani.
"Proč ne? Požádala jsem ho o to. Umí spoustu věcí."
"Co ještě?" zajímalo Dannyho.¨
Zručně doplnila náboje a podívala se po něm, jako by odhadovala důvod jeho zvědavosti.
"Začínali jsme s tímhle," řekla nakonec, postavila se zády k plechovkám, pak se nadechla, bleskově se otočila s nataženou pravou rukou a vystřelila.
Trefila přesně.
Zopakovala to ještě pětkrát a plechovka pokaždé s cinknutím odletěla. Pak si znovu dobila a šla plechovky narovnat.
"Chce to hodně pevnou ruku," říkala mu a s největší pravděpodobností tak citovala Shakespeara. Tedy ne toho pravého. "Hlavně v zápěstí. Ze začátku mě ruce pěkně bolely, ale teď o tom už ani nevím."
Vrátila se zpět na místo, odkud střílela a zase se otočila zády.
Prudká otočka s nataženou rukou a šest ran.
Natáhla, vystřelila, natáhla, vystřelila.
Danny se přistihl, že na ni zírá jako slabomyslný. Byly to slušně rychlé rány a jen šestou plechovku minula.
"Ale sakra!" zaklela. "Nejspíš jsem z tebe trochu nervózní."
Nikdy neviděl dívku střílet a takhle teprve ne. Musel polknout, aby se přestal tvářit tak hloupě. "Jsi dobrá, Annie, vážně!"
"Ale nejsem," mávla rukou, ale upřímná pochvala jí rozzářila oči.
"Ty asi cvičíš hodně, že jo?"
"Možná… ani ne," zamumlala a revolver vsunula do pouzdra, které měla na opasku. "Dneska už končím, můžeš střílet," zvedla ze země cosi, co považoval za nějaký kus kůže, ale byl to dlouhý kabát, který si oblékla.
Byl jí dlouhý skoro na paty a rukávy si musela vyhrnovat, aby jí koukaly ruce.
"Co to máš?" podivil se.
"To je Kitův kabát. Řekl, že si můžu půjčit, co budu potřebovat, když tady nebude. Cokoliv," odpověděla a podívala se na něj s lehkým vzdorem. "Bývá už chladno a tenhle kabát se mi líbí. Navíc moc svýho oblečení nemám."
Danny zvedl hlavu a chladný vítr se mu opřel o obličej. Měla pravdu, chladno už bylo.
Podzim.
Noci už byly hodně studené.
"Poslyš, až docvičíš, vyjedeme si?" navrhla. "Dáme si závody?"
"Už zase?"
"Jak zase? Koně potřebujou pohyb, Angličan to tvrdí pořád, tak jim ho dopřejeme."
"Ty chceš zase prohrát?" mrkl na ni.
"Css," odfrkla si. "Už jsem tě dvakrát porazila, může to bejt i potřetí."
"Tak dobře," souhlasil. "Zkusíme to."
Spokojeně kývla. "Půjdu najít Ellen, nevíš, kde je?"
"Nevím."
"Vy dva spolu nemluvíte?"
Otočil se na ni. "Proč bychom spolu nemluvili?"
"No… po tý jedný události… nedůležitý, na kterou už jsem vlastně úplně zapomněla," zabořila ruce hluboko do kapes koženého kabátu a zvedla k Dannymu zvědavé oči.
Přiměla ho k pobavenému úsměvu, ale musel se snažit, aby neuhnul pohledem.
"Kvůli tomu spolu lidi přestávají mluvit?"
"No některý jo!" poučila ho a obrátila se k odchodu, aby tak dala najevo, že už o tom mluvit nehodlá. Je to koneckonců jejich věc.
"Až se vystřílíš dosyta, zajdi pro mě!" zavolala na něj ještě zpátky a on jí mávl na souhlas.
* * * * *
Obloha nad Sugarhillem nasadila šedou podzimní tvář a hradba mraků se zdála neprodyšná, ale kolem poledne přece jenom nečekaně vykouklo slunce. Ostré, neohoblované dřevo šibeniční konstrukce tak vykreslilo na zemi dlouhé, neuspořádané stíny. Vypadaly ještě strašidelněji, než šibenice sama.
Široká ulice byla přeplněná lidmi do posledního volného místa a přesto byla podivně tichá.
Dívali se.
Stín šibenice vypadal jako obludně zvětšený, kostnatý pavouk. Spousta lidí matně vzpomínala, kdy naposledy zažil Sugarhill takovou událost a byli tu někteří, kteří ji ani pamatovat nemohli.
Když Hannah Cuwigenovou vyvedli, dav tiše zahučel. Mezi šerifovými pomocníky vypadala podivně malá a i zadní řady viděly, že se chvěje.
Pomohli jí vystoupat po příkrých schodech na podium a na vratkých nohách jí nechali stát uprostřed, aby se jí oprátka z tlustého provazu houpala přímo nad hlavou.
Zá zády měla zuhelnatělé torzo domu, za které byla zodpovědná a ten pohled na Hannah pod oprátkou a popelavě černou kulisu tvořil mrazivě působivé divadlo.
Přestože si to zasloužila, vzbuzovala soucit. V prostých, splývavých šatech a s řídkými, splihlými vlasy vypadala starší, než ve skutečnosti byla.
Klopila oči, vypadala smířená. Ve skutečnosti nebyla. Stále byla přesvědčená o tom, že jednala v právu a ti, kterým ublížila, si to nakonec zasloužili. Ale už se unavila křičením a vzdorováním ve vězení, u soudu, při výslechu.
Už jen čekala, až to skončí.
Nenechávali jí čekat dlouho. Přes hlavu jí přetáhli pytel z neprůhledné, tuhé látky a pak už neviděla nic. Neviděla, že Beryl Linsdayová, která se ztěžka opírala o detektiva Jima Morgana z jedné strany a o svou kamarádku Candice ze strany druhé, nemá ve znetvořené tváři ani zrnko soucitu.
Soucit necítil ani Jim. Jen spravedlnost a zvláštní klid, směs pocitů, kvůli kterým dělal to, co dělal.
Neviděla ani houf dívek, které sice dnes nebyly nijak křiklavě oblečené a jejichž tváře dnes nezdobily žádné šminky, ale přesto nějakým způsobem vyzařovaly to, kam patřily. Ani v jejich tvářích byl vztek a zloba, smutek, nepochopení.
Ne soucit.
Ale nikdy nestála ani o jejich sympatie, takže by nejspíš nestála ani o ten soucit.
Neviděla ani slzy v očích Katy Wilcanové, která stála na druhé straně davu, tekly jí po tvářích a ani chladný vítr je nestíhal sušit. Mohlo by se zdát, že pláče pro život přítelkyně, ale Katy plakala pouze a jen pro sebe.
U soudu pod nátlakem přísahy a strachu ze lži prozradila všechno o své tajné zálibě, o tom, v koho se měnila každý týden v Domě splněných přání s maskou na obličeji a o její spolupráci s Hannah.
Nyní musela čelit následkům a nedokázala to. Musela opustit své místo učitelky a její bratr, farář Frank Wilcan, na ní od té doby nepromluvil. Možná na ní nepromluví už nikdy.
Tíživé ticho davu bylo tak husté, že Hannah slyšela, jak jeden z jejích popravčích přešel k páce obsluhující propadlo pod jejíma nohama.
Vrzavý zvuk páky slyšela zřetelně a zpomaleně, přestože to ve skutečnosti trvalo jen chvilku. Pod jejíma nohama se otevřela prázdnota a dav na jeden stejný okamžik zadržel dech.
Pak už byla jen tma.
* * * * *
John pootočil kolečkem lampy a její plamen se rozzářil. Venku foukal pořádný vítr a opíral se o okenní skla.
Zaklepání na dveře ho překvapilo, tady se klepání moc nenosilo.
"Dále," řekl hlasitě a dveře se s vrznutím otevřely.
"Chtěla bych s tebou mluvit."
Musel uznat, že ho překvapila, i když to samozřejmě nedal znát. Vešla dovnitř, zavřela za sebou a bez okolků se usadila na stůl.
"Angličan slíbil, že počká, až skončíme, abychom měli klid," oznámila mu. Měla na sobě Kitův ošoupaný kožený kabát a na hlavě klobouk, ve kterém taktéž poznal jeden z Kitových.
Jako provokace dobré, uznal v duchu. Ale on se jen tak vyprovokovat nenechal.
Anne však ještě úplně neskončila. Z hlubin kapsy u kabátu vylovila kůží potaženou placatku, otevřela ji a lokla si. Whisky zavoněla až k němu.
"Dáš si?" nabídla mu s ironickým úsměvem, který mu napověděl, že si nejspíš nelokla poprvé. "Kitova whisky. Našla jsem ji na dně truhly. Vážně dobrá."
"Dám, díky," přistoupil na hru. A taky trochu potřeboval na kuráž. "Jsem připraven na tvoje otázky."
"Víš, napadlo mě… neměl bys vlastně spíš dávat otázky ty mě?" naklonila hlavu lehce ke straně a prohlížela si ho. Ona si to sice neuvědomovala, ale v ironickém a urážlivě shovívavém pohledu, kterým ho znovu podarovala poznával sám sebe a bylo to skoro děsivé.
Díval se na ni, věděl, že bude pokračovat.
"Třeba… co moje matka? Co jsme dělaly po tom, co jsi… no, jak bych to nazvala… zmizel? Jaký měla možnosti, co všechno musela snášet? Zajímá tě to přece, ne? Vzpomínáš si ještě, kdo je moje matka?"
Musel se pousmát. Ne, že by mu to připadalo vtipné, byl to spíš hořký úsměv.
"Střílíš docela přesně, Annie," přikývl. "Ovšem, že si pamatuju, kdo je tvoje matka," ujistil ji. "Jsi jí podobná, víš to? Není to vidět na první pohled, ale víš, vydala jsi se do neznáma, s nebezpečnými muži, za nejistotou… jsi jako ona."
Uchechtla se. "Asi myslíme každý jinou osobu! Nepleteš si jí s jinou matkou? Třeba s Kitovou matkou."
"Ne, nepletu si jí s Kitovou matkou!" ujistil ji a musel se znovu usmát. Pokud tohle byl slovní souboj, prohrával na celé čáře. "Ty dvě si nelze splést."
"Skvěle," přitakala. "Aspoň máš jasno."
"Annie, tvoje matka, Dolores, byla jedna z nejodvážnějších žen, který jsem poznal. Byla samozřejmě krásná a milá, ale tu kuráž jí mohl závidět lecjakej chlap."
"Nelži mi aspoň!" stiskla zuby a pohled jí ztvrdl. "Moje matka po sobě nechala celej život šlapat ožralým prasetem, který si vzala a nikdy neudělala nic! A když už nemohla, sbalila se a prostě zdrhla. Kam? Kdoví. Její děti? Zůstaly."
Poslouchal. A díval se. Na její výraz, na její dlaň, která nervózně poklepávala na dřevěnou desku stolu, na které seděla.
"Třeba jinak jednat nemohla. Je těžký hodnotit někoho, když jsme nebyli v jeho kůži," namítl opatrně.
"V její kůži bych mu ustřelila hlavu!" sykla.
"Moc silný slova, holčičko," pronesl.
"Neříkej mi holčičko!" obořila se na něj zlostně. "Nejsem holčička, rozumíš?"
Její připravenost a ironická sebejistota se jí začala rozpadat pod rukama a ona to cítila. Pokoušela se rychle vrátit na koleje, po kterých měla v plánu jet.
"Víš, kde ses narodila?" zeptal se jí a předstíral, že její protesty neslyšel.
"V Deadwoodu," odpověděla. "Pokud to není další lež."
"Není to lež. V Deadwoodu v Jižní Dakotě," potvrdil. "To město ani nebylo město, byla to osada bez uspořádání, bez zákona. Sešli se tam hrdlořezové, opilci, rváči, psanci, snílci - všichni se nazývali zlatokopové a moc se jimi chtěli stát. Moc chtěli zlato."
"Nebudu se ani ptát, mezi kterou sortu bys zařadil sebe," ušklíbla se.
Pousmál se. "Těžko říct po těch letech. Ale tu zlatou horečku si neumíš představit. Byla to vážně lákavá představa za rok nebo dva si vydělat na celej život a mít ho tak lepší. Má to správnej název, člověk byl jako v horečce."
Netvářila se, že by ji to jakkoliv vzalo u srdce.
"Moc jsem to chtěl, cítil jsem, že bychom mohli začít znova, já a Dolly. Úplně znova," pokračoval.
"Nebudu se ptát, co jsi dělal předtím," konstatovala.
"To, co teď, v podstatě. Jen daleko hůř," odpověděl jí přesto. "Neváhala jít se mnou do toho hnízda bez zákonů, nebála se ničeho - dřiny, chudoby, nejistoty, mých neuskutečnitelných snů. Deadwood byl skutečná divočina, mnohem skutečnější, než ta v lese nebo v horách."
Tohle nemohla bejt moje matka. Ne moje matka. Mluví o někom jiným, myslela si v duchu, ale přistihla se, že mu věří, jeho hlasu, jeho zastřenému výrazu. Pozorovala ho skoro bez dechu, jako by za jeho očima skoro viděla dřevěné boudy, stavěné na rychlo v blátivých ulicích, hluk rvaček, zvuk střelby, tak časté v osadě. Dolores s tváří plnou šmouh, mladou, s vlasy padajícími přes tvář a smějící se tak šťastně, jak ji Anne nikdy neviděla.
Potřásla hlavou, aby představy potlačila. Vždycky jsem měla moc velkou představivost.
Bez dovolení se napil z její - z Kitovy - placatky. "Narodila ses v tom nejbouřlivějším roce. Tenkrát byla velká bitva, i když se Deadwoodu netýkala, byla daleko. Ale teď jsme vlastně dost blízko místa, kde dostali v tom roce bílí od indiánů na zadek, bylo to docela nedaleko, u Littlebig horn river.
Taky se osadou hnala epidemie neštovic, až se museli všichni stěhovat a přesouvat, aby byla nějaká karanténa… a ty sis klidně přišla na svět, vřeštící a kypící zdravím. A když jsi uměla chodit, což bylo brzo, vůbec ses těch zarostlých chlapů, co byli všude kolem nebála a klidně za nima běhala."
Odmlčel se a úsměv, který se mu na rtech vytvořil, zase smazal. Pozorovala ho a on očekával tu nejdůležitější otázku a snad byl na ni připraven odpovědět, jak nejlépe uměl.
Proč jsi teda odešel. Proč.
Jenže ona ji schválně nepoložila a ani to neměla v úmyslu. Jen ho pozorovala se založenýma rukama a s ironicky přivřenýma očima. Zase viděl sám sebe, jako v nějakém začarovaném, divném zrcadle, a bylo to hrozné i krásné zároveň.
Podobala se jemu samotnému mnohem víc, než Kit.
"Na nic z Deadwoodu si nevzpomínám," řekla po chvíli mlčení chladným hlasem. "Byla jsem moc malá."
"Ovšem," přikývl.
"Vlastně mě ta minulost zas až tak nezajímá," obdařila ho nacvičeným, lhostejným úsměvem. "Udělal jsi, co jsi udělat musel… chtěl. Důležitější je, co bys pro mě mohl udělat teď."
Dívali se na sebe, aniž by jeden z nich uhnul pohledem.
"To asi jo…" řekl a pomalu kývl hlavou. "Samozřejmě… tak nebo tak, ty jsi moje dcera, Annie. Pokud bych pro tebe mohl cokoliv udělat…"
"Chci se připojit," nenechala ho dokončit větu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama