27. kapitola - Krev není voda 2. část

23. června 2011 v 15:34 | Nina Carter |  Rváči

Očima se mu mihl zmatený výraz. "Co?"
"Chci se připojit do tý vaší akce proti Martenovi. Tak jako se připojí Wesley a Danny, chci se připojit já. Danny a Wesley ti chtějí nechat všechny svoje podíly a chtějí jen pomstu. Já kašlu na pomstu. Odvedu práci, kterou mi zadáš, udělám část svýho úkolu a chci za ni odměnu. Nic víc, nic míň."
Bylo zajímavé vidět Johna Flashe, který ztratil svůj napůl lhostejný, napůl shovívavý výraz a hleděl na ni značně překvapeně. Domníval se, že je to vtip, ale čím déle hleděl do její tváře, tím méně si tím byl jistý.
"Zbláznila ses?" uteklo mu udivené zasmání ve chvíli, kdy pochopil, že to myslí naprosto vážně. "To je nesmysl!"
Seskočila ze stolu rychle a prudce, ačkoliv na sobě měla těžký kožený kabát. "Umím dobře střílet!" ohradila se. Jeho smích byl urážlivý, ale chápala ho. "Shakespeare mě učí různý triky a mě to jde dobře, můžeš se sám předsvědčit, cvičím každej den. Angličan mě učí na koni, umím ho už řídit bez pomoci rukou, umím naskočit do sedla, když kůň cválá. Nepadám. Nebojím se. Ničeho."
"Annie," vypravil ze sebe konečně. "Vůbec nevíš, o co žádáš! Máš vůbec představu, CO jdeme dělat? Viděla jsi vůbec někdy na vlastní oči vlak?"
Stiskla rty. "Vím, jak vypadá vlak!" ohradila se, aby nemusela přiznávat, že má pravdu. "Udělám, co mi řekneš, dej mi úkol a splním ho! Nechci se cpát do přední linie a skákat na jedoucí vlaky, ale můžu vám hlídat záda a budu to dělat dobře! Dej mi tu šanci a dej mi za to odpovídající podíl, jen to a nic víc a pak už o mě nikdy v životě nemusíš slyšet!"
John najednou cítil, jak mu to dochází. Proto poslední týdny neustále trávila v sedle a na střelnici. Myslel, že jen tak zabíjí čas, ale ona to brala jako tvrdý trénink. Připravovala se na to, až mu tohle řekne.
Za žádnou cenu ve změti svých vlastních pocitů nedokázal analyzovat, co vlastně cítí.
"Annie," zarazil ji jak nejjemněji dokázal. "Poslouchej mě. Jestli potřebuješ peníze, rád ti je poskytnu, opakuju, že i když je to tak, jak to je, ty jsi moje dcera. Máš na ně nárok. Přistoupil jsem na dohodu s Dannym a Wesleym, ale až skončíme, možná bych ti mohl pomoct najít Dolly…"
"Nestojím o to, najít matku!" přerušila ho hrubě. "Ať si zůstane, kde je, když o to tak stála. A nestojím o milodary, nechci, abys mi něco dával, chci jen, abys mi dal práci a zaplatil mi za ní. To chci."
"Annie," povzdechl si. "Je mi líto, ale nemůžu, jsi…"
"Holka?" přerušila ho nepřátelsky.
"Dítě," opravil ji s lehce omluvným, téměř neznatelným úsměvem, očekávaje bouřku.
Nedočkal se.
"Možná," trhla zamračeně rameny. "Ale jsem taky tvoje dítě. Možná jsem zdědila nějaký nadpřirozený schopnosti," věnovala mu ironický úšklebek.
"Nemám žádný nadpřirozený schopnosti," ujistil ji.
"Odmítáš mě, i když ses nad tím ani trochu nezamyslel. Fajn. To jsem mohla čekat."
"Annie… co tím sakra získáš, když s námi půjdeš? Když s námi půjdeš TAKHLE? Co tě k tomu vede, proč to chceš?" podíval se na ni zkoumavě.
"To je moje věc!" odsekla.
"To je," souhlasil. "Jenom tomu nerozumím."
"Já ale nechci, abys tomu rozuměl, já chci, abys o tom aspoň uvažoval!"
Nejradši by si schoval obličej do dlaní, ale to gesto shledávál nehodné své vlastní osoby. "Dobře, Annie, budu o tom aspoň uvažovat, ano? Ale nic neslibuju a nic to taky neznamená. Je to šílenost a na tom trvám."
Ztichla a zkoumavě mu hleděla do očí, ve kterých se odrážely dva zmenšené plamínky petrolejky.
"Fajn," řekla najednou docela klidně. "Tak já půjdu, ať máš na uvažování klid. Už jsem tě zdržela dlouho."
"Víš, co si myslím?" zarazil ji v pootevřených dveřích. "Že mi to děláš naschvál. Za trest. Fajn. Na mě tohle ale neplatí."
Pohlédla na něj přes rameno, ve stínu krempy Kitova klobouku. "A víš, co si myslím já? Že na to nakonec kývneš. Přes všechny ty kecy v hloubi duše toužíš vidět, jak se toho zhostím. Jestli přece jenom nejsem po tobě. Protože… jak se to říká? Krev není voda."
Dlouho ještě zíral na zavřené dveře, i když už byla pryč a odezněla dokonce i ozvěna jejích kroků na schodech. Ale ozvěna jejích posledních slov mu stále zaznívala v hlavě a neslábla. Pořád dokola, jako by se zbláznil.
Zatřásl hlavou.
Ta holka se plete, zatraceně se plete!
Nebo… ne?
* * * * *
Margot Glaserová natáhla ruku a s napjatým výrazem se podívala na Martina Duffera. Vzal si od ní bílou obálku a zamračil se.
"Je otevřená," poznamenal nespokojeně.
"Ano je, otevřela jsem ji," odvětila Margot.
"Ale je na ní jenom moje jméno, pokud dobře čtu," upozornil ji Martin. "Neměla jsi právo to otevírat."
"Přišel dopis na moje jméno a v něm byla jen další obálka s tvým jménem, ani písmenko navíc!" založila si ruce vbok. "Bylo mi jasné, od koho to asi je a musela jsem to otevřít."
"Takže jsi to četla," poznamenal kysele a sevřel obálku v dlani.
Nesdílel Anniny sympatie k mladé hostinské a ani je nijak nepředstíral.
"Ano, četla," nestyděla se za to.
"Tak to ti… pěkně děkuju," ušklíbl se, zastrčil obálku za košili a otočil se k odchodu. Bez pozdravu.
"Spratek…" zamumlala si Margot, ale navzdory tomu se jí na rtech objevil úsměv, který vůbec Martinu Dufferovi nepatřil.
Byl to úsměv nesmírné úlevy.
* * * * *
Ian McKenick se dobelhal k zrcadlu a tiše syčel sérii nadávek. Zrcadlo bylo čisté, ale stáří na něm zanechalo pár černých skvrn a vracelo mu zašedlý obraz. I tak mu ale ukázalo jeho rudě rezavé vlasy přerostlé a rozcuchané více, než kdy předtím a měděné strniště vousů na bradě.
Zamračil se, což mu na půvabu nepřidalo.
Pořád to ale bylo lepší, než když se uviděl poprvé poté, co mu konečně klesla horečka.
S dalším zamručením se začal přesouvat ke stolku s lavorem a zbytkem vody od večera a v tu chvíli si vzpomněl na břitvu, kterou měl přesně na druhé staně pokoje.
Jen mírně zakopl o nařasený koberec a bolest mu projela nohou až do kyčle.
"Do hajzlu!" zařval se stisknutými zuby. "Pitomá, zkurvená noha! Do prdele!!"
Dveře se otevřely bez klepání a dovnitř opatrně nahlédl Dean Casey. "Koukám, že už jsi vzhůru, Iane," usmál se.
"Nauč se konečně klepat!" bručel Ian a dobelhal na nejbližší židli, aby se posadil. Bolest už nebyla ostrá, spíš tupější, ale o to otravnější. A stále mu připomínala, že není schopen dojít si koupit ani zápalky.
Tedy pokus by si na pomoc nevzal dřevěnou hůl, která byla opřená nedaleko v rohu, ale to by se nejspíš propadl do země studem.
"Já bych zaklepal, ale protože tvoje nadávky se rozléhají po celém domě, bylo mi jasné, že už nespíš. Uvědomuješ si, že výběr tvého slovníku prostě přivádí paní Knowlesovou do rozpaků?"
Bylo to ovšem trochu mírně řečeno, o manželku pana doktora Knowlese se pokoušel téměř infarkt, když slyšela slova linoucí se z úst Iana McKenicka.
"No jo pořád…" mávl rukou Ian. Ačkoliv si péče doktora Knowlese vážil, citlivé uši paní Knowlesové mu připadaly druhotné.
"Jestli mi neneseš dobré zprávy nebo snídani, tak můžeš zase vypadnout."
"Náhodou nesu," zavřel za sebou dveře Dean a usadil se na stoličku. "Tedy ty zprávy. Snídani ti donese paní Knowlesová, až se vzpamatuje. Což bude takovou půl hodinku ještě trvat."
"Už můžu cestovat! Můžu odsud vypadnout?!" vyskočil Ian s nadějí v hlase, ale tvář mu vzápětí zkroutila bolest. Snad jen vidina, že by se paní Knowlesová vzpamatovávala další půl hodinu a nedonesla mu žádnou snídani, ho donutila nadávat jen v duchu.
"Nevím, co ti na Red Lodge připadá tak nesnesitelný," pokrčil rameny Dean, ale Ianův vražedný pohled ho donutil ve vtipkování nepokračovat. "Ano, doktor mi říkal, že pokud následující dva dny budeš bez zvýšené teploty, jsi schopen cestovat. Pokud se ovšem vyrovnáš s mírnou bolestí."
"S mírnou?" zvedl rezavé obočí Ian. "No já se s tím nějak vyrovnám, jen nevím, jak okolí."
Dean se souhlasně zasmál.
"Vyrovnám se se vším, jen když už se nebudu muset válet v posteli!" prohlásil Ian upřímně. "A chci jet za ostatními. Chci zase pracovat. Dělat aspoň něco."
"No, v tvém případě bych byl vděčný a moc bych si na to válení v posteli ani nestěžoval. Měl jsi vážně štěstí, ztratil jsi hodně krve," upozornil ho Dean s úsměvem. "A krev není voda."
Ian se ale neusmíval. Uvědomoval si to.
Ten indián musel mít buď neuvěřitelně šťastnou ruku, nebo zatraceně věděl, co dělá, protože kulka prošla skrz Ianovo lýtko, potrhala mu svaly, ale nerozdrtila žádnou kost.
Než ho dopravili do města, rána se zanítila a nějakou dobu bojoval s horečkou, ale nebylo to nic proti tomu, co by v jeho noze ta rozdrcená kost napáchala. Doktor Knowles ho léčil skvěle.
Ano, měl jsem štěstí, Dean má pravdu.
Jenže pocit vzteku a potupy v něm stejně zůstal a ještě dlouho zůstane, aspoň do té doby, dokud bude ta zatracená noha bolet.
"Dobře, dobře," snažil se ho odbýt. "Chci prostě jenom vědět, co ostatní. Jestli už Elijah s Matthewem dorazili do Sugarhillu, co bude dál s případem. Že mě bolí noha neznamená, že nechci svůj díl práce."
"No, případ hořícího Domu je zdá se vyřešen úplně," řekl Dean. "Ale ještě je kolem toho městečka pár záhad. Jestli budeme pokračovat v jejich řešení, to se teprve uvidí. Rozhodne Jim. Ostatně jako vždy. My jsme to ale vzali špatným směrem… nebo špatným způsobem."
"Víš co, ty filozofe? Dones mi tu snídani ty," rozhodl Ian. "A když už u toho budeš, vezmi mi i teplou vodu, rád bych se oholil."
"No jistě, a postel bys ustlat náhodou nechtěl?" užasl Dean.
Ian se natáhl pro nejbližší vhodný předmět, což byla jeho bota a mrštil jím po Deanovi. Mušku měl dobrou, ale Dean Casey byl známý svou mrštností. Uskočil, zabouchl dveře a i přes ně byl ještě slyšet jeho pobavený smích.
* * * * *
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama