Prosinec 2011

28. kapitola - Jako bratr a sestra 3. část

30. prosince 2011 v 17:36 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *

Petrolejka nepříjemně prskala. Danny se natáhl, aby otočil kolečkem, ale bylo zatuhlé a nechtělo pod jeho prsty povolit. Byl nakloněný přes postel ke stolku a málem spadl, když někdo zaklepal na dveře.
"Vstupte?" zvolal tázavě. Wesleyho pochopitelně za dveřmi neočekával, ale nenapadlo ho, kdo by to mohl v tuhle pozdní dobu být.
Dveře se otevřely pomalu a opatrně a Danny poznal v zakuklené postavě Ellen. Vyskočil z postele tak rychle, že by to sám do sebe neřekl.
"El, stalo se něco?" zeptal se s obavami.
Z hrubé deky, kterou byla obalená, vykukoval jen nos a oči a ty oči se zamračily.
"Každý si chodí na noční výlety a je to v pořádku, ale když se někam vydám já, tak se musí hned něco dít?" zeptala se přísně.
"Annie je na nočním výletě?" pochopil hned a byl rád, že se skutečně nic neděje.
"S Kitem. Ale mě do toho samozřejmě vůbec nic není."
"Nechceš jít dál?" navrhl, když mu studený noční vítr pročísl vlasy a zastudil na kůži.
"No… asi ano," zaváhala, ale pak vstoupila dál do místnosti a zavřela dveře.
"Takže sis taky udělala noční výlet?" nadhodil s úsměvem. "Trocha dobrodružství?"
Ellen to ale zřejmě moc vtipné nepřišlo, sundala si deku z hlavy a tváře a nechala ji ležet na ramenou, takže viděl, že se neusmála.
"Nesnáším dobrodružství," sdělila mu vážně.
Pousmál se, ale už jen lehce, skoro neznatelně. "Takže… můžu pro tebe něco udělat, Ellen?" zeptal se tiše. "V tuhle chvíli?"
"Já…"
Zjistila, že má v hlavě docela prázdno. Ne, to nebylo to správné označení, na mysl jí přicházela spousta odpovědí, jen je vyhrknout, ale žádná se v tuhle chvíli nehodila.
Co mu mám říct? nakrčila zoufale obočí. Že jsem se cítila tak strašně sama, že jsem nedokázala vydržet ve svém pokoji? Že jenom potřebuji slyšet tvůj hlas? Že vlastně nevím, co chci, jen… nějak… tebe?
Neuměla si představit, že cokoliv z toho vysloví nahlas, ale stejně tak si neuměla představit, že se otočí a odejde.
"El," zněžněl mu hlas a zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři. Mírně ucukla a tak nakonec jen přejel konečky prstů po pramíncích jejích vlasů. "Ty se mě bojíš?"
"V žádném případě!" prohlásila a slyšela, jak její vlastní hlas potupně kolísá.
"Tak se bojíš toho, co bych mohl udělat?" napověděl opatrně a vážně.
"Přestaneš laskavě analyzovat moje pocity?" obořila se na něj chladně. "Nemám tušení, co míníš tím, co bys mi mohl udělat…"
Přitáhl ji k sobě za ramena a políbil ji.
Ještě vteřinu před tím si říkal: Neudělám to! Nesmím to udělat! Zamotám nám oběma hlavu ještě víc!
Stejně to udělal.
Ellen strnula. Nebyl to takový polibek jako předtím, jen tiskl skoro zavřené rty k jejím a jinak se ani nepohnul, ani ji k sobě nepřitáhl blíž. Na prchavý okamžik jí to skoro mrzelo, ale pak se vzpamatovala a odstrčila ho od sebe.
Tedy spíš symbolicky, ale to gesto bylo dost srozumitelné.
Její oči byly vlhké a vypadala ještě zranitelněji, než kdykoliv předtím, Danny cítil, jak se mu srdce sevřelo zvláštním soucitem.
Teď se omluvím, říkal si v duchu. Nejspíš… bych měl…
"Proč jsi to udělal?" řekla tiše a ústa jí lehce zacukala.
"Já jsem…" odkašlal si Danny. "Myslel jsem… chtěl jsem… zničehonic jsi přišla uprostřed noci a já…"
Nenáviděl se za to, že nedokáže vyslovit celou větu.
Roztržitě zamrkala. "Ty jsi myslel, že jsem… že jsem přišla kvůli TOMUHLE?" zhrozila se. "Myslím, že je právě vhodná chvíle, abych odešla!" obrátila se k odchodu a přitiskla si deku k tělu, ale Danny byl mnohem rychlejší. Proklouzl kolem ní a opřel se zády o dveře dřív, než k nim vůbec stihla dojít.
Krátce se nadechla a zastavil se kousek od nich. Od něj.
"Nemyslel jsem to tak," řekl jemně. "Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak hloupě."
"To tedy vyznělo," souhlasila s ním.
"Omlouvám se."
Lehce kývla, jako že omluvu přijímá, ale ani tehdy neustoupil ze své obranné pozice ve dveřích. "Ale z nějakého důvodu jsi přece jenom přišla, nebo ne?" zeptal se skoro šeptem.
Semkla rty. Ovšem, že k tomu měla nějaký důvod, už tak se o tom těžko mluvilo nahlas, obzvlášť, když stál Danny takový kousek od ní a opíral se o ty zatracené dveře.
"Nemůžu spát," slyšela říkat sama sebe. "Skoro nikdy nemůžu spát. Já myslím… já myslím, že se bojím."
Díval se na ni bez dechu.
"Čeho se tolik bojíš?" zeptal se něžně. Ne, že by nebylo dost důvodů ke strachu.
"Bude to znít nejspíš hloupě," zamrkala. "Jenže já si připadám tak strašně sama. Tak strašně. A myslím, že to nedokážu, já… můj otec se mě snažil připravit na všechno, víš, vždycky se snažil, ale na tohle jsem připravená nebyla, já… on…myslím, že nepočítal s tím, že bych někdy mohla být… sama."
Nečekané přiznání ho zasáhlo víc, než by kdy čekal. Její přiznání jej dojalo tak, že se mu sevřelo srdce bolestí, jako by neexistovalo nic, než její chvějící se rty, lesknoucí se hnědé oči a křečovitě stažený obličej, který z posledních sil držel blížící se pláč.
Chtěl to jen zastavit.
Vymazat z jejího obličeje všechnu tu bolest, hned teď.
"El," vyrazil ze sebe přiškrceným hlasem, ale na delší větu už se nezmohl.
Ten pocit, o kterém mluvila, sám v minulosti několikrát pocítil. Ale už věděl, jak s ním bojovat a navíc… on měl vždycky Wesleyho a nezáleželo na tom, když zrovna byli každý někde jinde. Vždycky ho měl.
Neměla by se tak cítit. Nikdy. Ne ona. Ne ona…
Jako ve snu natáhl ruku a propletl si její vlasy mezi prsty.
Dám jí čas, aby mi dala najevo, že mám přestat, byla jeho poslední souvislá myšlenka, než ji znovu políbil. Není ale jisté, jestli Ellen spíš nepolíbila jeho, byl to velmi vzájemný polibek.
Danny se ještě chvíli opravdu snažil zachovat zbytky rozumu, ale její blízkost a doteky s ním zamávaly víc, než by si kdy myslel.
Nedokázal to.
Nedokázal ji přestat líbat, nedokázal uvažovat o tom, že to všechno není možná úplně nejlepší nápad… jeho tělo a srdce mu prostě říkalo něco jiného.
Ellen poprvé v životě zcela ztratila hlavu. A poprvé v životě někomu důvěřovala tak, jako právě teď Dannymu Larabimu. Brala si a dávala zároveň, nechávala se jím vést a chtěla to, co chtěl on.
Když mu pak udýchaná ležela v náručí, přikrytá jen hrubou dekou, která jí ale najednou vůbec hrubá nepřišla, rozhodně necítila nic z toho dusivého pocitu bezmocné samoty.
Pomalu jí ale začínaly docházet všechny souvislosti.
Právě jsem udělala něco neskutečného! nemohla tomu sama uvěřit. Ale nedokázala rozeznat, jaký z toho má vlastně pocit, věděla jen, že je velmi silný.
Danny mlčel, tiskl ji a sem tam jí políbil kamsi do vlasů.
Nic víc.
Leželi pod dekou nazí, Ellen pozorovala svou dlaň položenou na Dannyho hrudi a cítila, jak je to podivně přirozené. Je to naprosto nepřípustné! To všechno, co se teď stalo, ale… přirozené. Tak nějak divně, nečekaně přirozené.
"Někdo sem klidně mohl přijít, že ano?" zeptala se s pozdními obavami, aniž zvedla hlavu. Věděla, že o to se měla zajímat daleko dřív.
"Ne," uklidnil ji Danny. "Wesley spí venku."
Byla příliš zaneprázdněná sama sebou, aby ji zarážela skutečnost, že by někdo chtěl spát dobrovolně venku.
"Měla bych jít," vzdychla, ale neučinila ke svému prohlášení ani jediný pohyb, který by něco takového naznačoval.
"Zůstaň," řekl Danny něžně, ale taky se ani nepohnul.
"Jak to myslíš - zůstaň? To přece nejde," namítla.
Vzdychl, ale uznal, že má asi pravdu, tak úplně to nejde. Jenže jemu se nechtělo ji pustit. Dokázal jí aspoň nedržet, když namáhavě vstala a velmi rozpačitě tápala očima po svém oblečení.
"Musíš si o mě myslet hrozné věci," hlesla rozpačitě, když se pokoušela nasoukat do spodničky. Nepodívala se na něj a uvažovala, jestli se mu ještě někdy vůbec dokáže podívat do očí.
"Já o tobě??" posadil se na posteli.
"No samozřejmě, vždyť jsem udělala… my jsme udělali…prostě to bylo naprosto nepřípustné a bylo by dobré, kdyby…"
Natáhl se z postele a uchopil ji za zápěstí. Jelikož však vrávorala na jedné noze, jak se stále pokoušela nasoukat do spodničky, málem upadla.
Zachytil jí i druhou rukou a obrátil k sobě. Než se nadála, už se mu do očí dívala a ani to nebolelo.
Jak by také mohlo. Má krásné oči.
Přestala se oblékat a přestala dýchat. Ono ani jedno ani druhé dost dobře nešlo.
"El, neublížil jsem ti?"
"Jestli jsi mi…neublížil?" nechápala.
"Já… vím, že jsi ještě neměla… nikoho přede mnou a nechoval jsem se úplně podle toho," připustil zahanbeně.
"Já tak úplně nerozumím," přiznala.
"Já vím, že ne."
Donutila se od něj odvrátit a pokračovat v oblékání. Nebyla si jistá, jestli to zvládne, zatím nenašla ani svou druhou punčochu.
"El," vstal. "Pomůžu ti."
Chtěla odmítnout, ale slova se jí zasekla kdesi po jazykem. Danny našel obě její punčochy, pomáhal jí zapnout knoflíčky u šatů a několikrát jí něžně políbil kamsi mezi šíji a rameno.
Pokaždé se proti tomu chtěla ohradit a pokaždé to nedokázala.
Musím se vzchopit! přikázala si v duchu přísně. Podívat se zpříma na to, co jsem si sama způsobila!
"Musíme si teď vážně promluvit, Danny," prohlásila rozhodně a obrátila se k němu. Zcela oblečená se teď cítila o něco jistěji, ale ještě lepší by to bylo, kdyby se oblékl i Danny. Neměla ale odvahu jej o to požádat.
"Opravdu vážně?" ujistil se.
"Ano, opravdu vážně," přikývla a nadechla se.
"Budeš chtít, abych si tě teď vzal," konstatoval a upřel na ní bezelstné oči.
Ellen zase vydechla a zatvářila se šokovaně. "Co? … to… já jsem… jak můžeš… špatně jsi pochopil…"
Danny už výraz neudržel a hlasitě se rozesmál. "Ellen! Dělám si samozřejmě legraci!"
Ellen cítila jak rudne v obličeji a zatoužila odtud zbaběle prchnout. "To je nevhodná legrace!" zpražila ho chladně.
"To je," uznal. "Ale nemohl jsem si pomoct, promiň."
"Chtěla jsem říct…!" začala, ale přerušil ji jemným pohlazením po tváři.
"Já vím, co jsi chtěla říct. Že bys byla ráda, aby se o tomhle nikdo nedozvěděl."
Jak to, že najednou všechno tak dobře ví!?
Nadechla se, aby mu do toho skočila, ale nebyla dost rychlá.
"A já ti na to řeknu, milá El, že souhlasím," chytil ji něžně, ale důrazně za bradu. "Ale ne proto, že bych to chtěl já. Ne proto, že bych toho snad litoval, nebo že bych po tom netoužil. A ne proto, že bych si to nechtěl zopakovat. Souhlasím jen proto, že si to přeješ."
Dívala se na něj vykuleně a na chvíli z něj měla opravdu strach.
"Dobře," přikývla slabě, protože ji nenapadlo nic jiného.
"A teď tě aspoň doprovodím," rozhodl se. Opět se nadechla a opět jí do toho vstoupil. "Neboj se, nikdo nás neuvidí, všichni dávno spí. A i kdyby ne, bude to velmi počestný doprovod. Půjdeme jako bratr a sestra," zamrkal.
"Tak to se nezapomeň nejdříve obléct," připoměla mu věcně.

28. kapitola - Jako bratr a sestra 2. část

30. prosince 2011 v 17:32 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *

Wesley praštil dveřmi tak, že Dannymu málem vyskočilo srdce z hrudi. Nemusel být ani trochu vnímavý, aby mu bylo jasné, že má vztek. A pořádný vztek.
Danny dokonce chvíli váhal, jestli ho má vůbec oslovit.
"Wesley?" zkusil to opatrně. Odpovědi se nedočkal, Wesley přešel ke své posteli, kde si začal balit deky. Tedy přesněji řečeno je zmuchlal do jedné velké šedohnědé koule.
"Wesley?"
"Co?!"
"No… ty někam jdeš?"
Zamračeně se na něj podíval. "Budu dneska spát venku."
"Proč? Je tam docela chladno a…"
"Už se to tady nedá vydržet, nenávidím to tu!" vybuchl Wesley. "Je to tu jako vězení! Takže budu spát venku!"
"Wesley?"
"Co zase??" obrátil se Wesley ode dveří.
"Co se stalo?"
"Co by se mělo stát, nic!"
"No…" zvedl se Danny ze židle. "Máš na rukou krev. A taky na košili."
Wesley se podíval na ruce a potom na košili.
"Buď v klidu, Danny," ušklíbl se. "To není moje krev."
Danny pootevřel ústa a pak je zase zavřel. "To mě moc neuklidnilo, Wesi."
"No jo. Co s tím, viď," odpověděl Wesley a zabouchl za sebou dveře.


* * * * *

Večerní podzimní vítr se opíral o okenní skla v nepravidelných intervalech. Anne si stáhla ošoupané kalhoty a zůstala jen v pánské košili, která jí dosahovala do půlky stehen.
Noci byly už chladné, ale tady uvnitř bylo pořád teplo, obzvlášť pod dekou. Ellen její názor ovšem nesdílela a každý večer se balila do pár vrstev oblečení navíc.
Na okno někdo zřetelně zaškrábal a s oběma dívkami to trhlo. Ellen málem nedůstojně vyjekla, což se jí na poslední chvíli podařilo potlačit.
"Co to má zase znamenat?" zamračila se, když našla řeč. Anne se neptala a šla okno otevřít.
Dovnitř okamžitě vnikl studený vítr a přilepil Anne košili na tělo. Kit - protože to pochopitelně byl Kit - se zhoupl a posadil se na parapet, nohama dovnitř.
"Kite…" usmála se Anne překvapeně. "Není už trochu pozdě?"
"Ovšem, že je pozdě," zamumlala Ellen a přehodila si deku přes nohy, aby dala najevo, jak nepříjemný je jí náhlý chlad.
"Já vím," přikývl Kit, aniž si Ellen všímal. "Ale potřebuju s tebou mluvit. O samotě."
Teprve teď si Anne uvědomila, že se Kit neusmívá. Tedy trochu se usmíval, ale jeho oči byly vážné a nejiskřily jako obvykle.
"Jasně," přikývla. "Obleču se a půjdu ven."
"Zřejmě toužíš po nastydnutí," ozvala se Ellen sarkasticky. "O tom, že je to krajně nevhodné snad raději pomlčím."
Anne si založila ruce, zčásti proto, že u okna jen v té košili opravdu bylo chladno. "Je to můj bratr," pronesla. "Můžu se s ním scházet třeba o půlnoci a nebude na tom nic nevhodnýho."
Je to můj bratr.
Opájela se chvíli v duchu tou prostou větou. Líbila se jí. Podle všeho se líbila i Kitovi, protože jí odměnil hlubším úsměvem, který se odrazil i v jeho očích.
"V případě vás dvou bych si tím rozhodně nebyla tak jistá," odvětila Ellen břitce.
"El! Nechtěla bys sklapnout?"
Ellen jim věnovala jeden dlouhý, přezíravý pohled a dala si na něm záležet.
"Ačkoliv pravděpodobně jste skutečně příbuzní. Tváříte se teď stejně. Stejně hloupě."
Anne popadla deku ze své postele a hodila ji Ellen na hlavu. "Nechystala ses jít spát??"
Ellen se vyhrabala zpod deky se svraštělým obočím. "Já ano," uhladila si rozcuchané vlasy. "Vy si dělejte co chcete."
Anne se obrátila k oknu. "Počkej dole, obleču se," řekla Kitovi. Ten přikývl, přehoupl se přes parapet a s dunivým zvukem dopadu zmizel ve tmě. Anne zavřela okno a urychleně se oblékala.
Ellen ji pozorovala káravým pohledem, ale už neřekla ani slovo, ani když přes sebe Anne přehodila deku přeloženou napůl a vyběhla ze dveří.
Venku jí okamžitě vítr foukl do obličeje změť jejích vlastních vlasů. Kit už čekal dole a chytl ji za paži, když oslepeně tápala.
"Možná bysme si radši měli povídat někde vevnitř," navrhla.
"Možná," odstranil jí vlasy z obličeje.
"Co se děje, proč se mnou musíš mluvit?"
"Co se ti stalo s nosem?"
"Cože? Je tma, nemůžeš vidět na můj nos!" nakrčila čelo.
"To ne, ale viděl jsem předtím a nahoře bylo světla dost," odpověděl.
"Zakopla jsem a praštila jsem se. O dveře," odsekla.
Krátce se zasmál. "Špatná lež."
"Nelžu."
Objal ji kolem ramen, aby ji ochránil před větrem a ona se k němu vděčně přitiskla. Voněl podzimním chladem, kůží, koňmi a sám sebou. Jeho vůně pro ni byla známá a stále v ní vzbuzovala pocit bezpečí.
Je to můj bratr, zopakovala si v duchu se smíšenými pocity, když opatrně přitiskla nos k jeho košili. Chyběl mi. Moc.
Doba, co byl pryč, jí trochu pomohla všechno si utřídit v hlavě, ale její tělo na to mělo přesto svůj vlastní názor.
Je to můj bratr.
Bylo opravdu snadné vklouznout mu do náruče a namlouvat si, že je to kvůli ledovému větru.
Možná má El pravdu a není chytrý scházet se venku ve tmě, sami…
"Annie," zašeptal blízko jejích vlasů. "Mluvil jsem s Johnem. O tobě. Řekl mi to."
Veškeré rozechvělé pocity z ní rázem vyprchaly. Ztuhla napětím a na okamžik zadržela dech.
"No a co?" pokusila se prohodit lhostejně. Vymanila se z jeho objetí, ale nepustil ji úplně, držel ji za paži, když kráčeli tmou. Nohy se jim bořily do bláta, ale Anne to nevnímala.
"Musím ti složit poklonu, docela jsi ho rozhodila. Ne, že by to na něm bylo poznat, ale jsem přece jenom jeho syn. Já to poznám, i když si hraje na kamennou tvář. Jenomže, Annie, mám obavy, že ty to myslíš tak trochu vážně."
Chvíli mlčela a bláto pod jejich nohama nepříjemně mlaskalo.
"Já to myslím naprosto vážně, Kite. Něco ti na tom vadí?"
"Co mám na to asi tak říct?"
"Nic. Je to mezi mnou a… a Johnem Flashem," řekla a stiskla rty.
Zastavil se a ona musela také. "Annie," řekl velmi něžně. "Víš sama, že je to nesmysl."
"Ty nejsi ten, kdo o tom bude rozhodovat!" odsekla.
"Rozhodovat o tom bude John."
"Jo, takže ho laskavě nech!"
"Nikdy tě sebou nevezme," mluvil stále tím něžným, opatrným tónem.
Zarytě mlčela.
"Ty musíš vždycky něčím šokovat, viď," pohladil jí hřbetem ruky po vlasech. "A vždycky se ti to povede."
Prudce jeho ruku odrazila. "Nemluv se mnou jako s dítětem!"
"Nikdy jsem si nemyslel, že jsi dítě."
"Jo, jasně!" ušklíbla se a pokusila se od něj odejít. Jenže ji držel. "Pusť mě!"
"Annie, tak se přece uklidni," neposlechl ji, což ji opravdu rozčílilo.
"Proč sakra neexistuje aspoň jeden člověk, kterej by věřil, že vím, co dělám?!" zvýšila rozhořčeně hlas. "Že jsem si to nevysnila, ale že se to přesto stalo a já jen prostě jdu po cestě, která se mi nabízí! Že se kolem mě změnilo úplně všechno, co jen mohlo a já jen hraju podle těch novejch pravidel!"
"Já ti věřím. Ale jak bys mohla vědět, co děláš, když to prostě vědět nemůžeš? Neumíš to představit, jaký to je, když jde do tuhýho… není možný, abys pochopila, jak moc je to…"
"Nebezpečný?" doplnila ho ironicky. "Jejda, vážně? A já myslela, že si tam budeme hrát s panenkama!"
"Nemáš představu JAK to může bejt nebezpečný!" zvýšil nevědomky také hlas.
"Moje představivost je dost velká. Nikdy jsem neřekla, že chci skákat po jedoucích vlacích, budu třeba hlídat koně, je mi to fuk! Připravuju se na to, jak můžu, cvičím…"
Přešlápl a jak se pohnul, pruh měkkého světla z nejbližšího příbytku ozářil jeho udivený výraz. "Cvičíš? Jak to myslíš, že cvičíš, ty máš snad dojem, že nějaký cvičení tě může…"
V návalu bezmocné zlosti ho popadla za paži, zakroutila mu s ní, jak ji to učil Orlí dráp, trhla s ním a kopnutím mu podrazila nohy. Povedlo se jí to tak dokonale, jak ještě nikdy. Nestihl vydat ani hlásku a už se válel na zádech v blátě.
Sama se lekla, ale přesto mu ještě odsekla: "Třeba takhle! Třeba takhle cvičím!"
"Annie!" vydechl nevěřícně ze země.
"A ty mi dej pokoj, jo? Neříkej mi, co mám dělat! Nic o mě nevíš. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že zrovna ty to budeš chápat, že zrovna ty budeš… že budeš rád, protože pojedu s vámi, že se… no, že ještě nebudeme muset rozloučit! Jenže jsem se spletla. Takže si trhni nohou, Kite!" obrátila se prudce k odchodu.
Chytil ji za kotník tak prudce, že také nestačila ani vyjeknout a rozplácla se v blátě vedle něj.
"Kite!" zaúpěla vztekle. "To si ze mě děláš srandu?!"
"Tak poslouchej teď ty!" držel jí stále za nohu, aby se od něj nemohla odplazit a její zlosti si nevšímal. "Když jsem byl pryč, skoro celou dobu jsem myslel na tebe! Chtěl jsem, až bude po všem, až skončíme tuhle akci, chtěl jsem… tě najít, poznat, jak žiješ, poznat tvoje sourozence. A taky třeba žít trochu jinak, aspoň na chvíli. Na to jsem myslel, na to, jak to udělat, abych se tady s tebou nerozloučil a neviděl tě naposled. Ty o mě nic nevíš!"
Natáhla se a přikryla mu ústa dlaní. Nebránil se.
Úzký pruh světla, který procházel nedovřenou okenicí, mu teď dopadal přímo na tvář.
Vždyť je to Kit. Kit. Jediná trochu spřízněná duše, kterou tady mám. Můj bratr.
Bratr.
"Nikdy bych neřekla ani ve snu, že budu na místě, jako je tohle. S lidma, jako jste vy. Ale je to tak," promluvila tiše. "Změnila jsem pohled na spoustu věcí. Mám obavy, ale cítím velkou příležitost. Cítím, že je to… že je to osud. Jdu po cestě, po který mám jít. Mám obavy. Ale nebojím se. Potřebuju ty peníze a vydělám si je. A potom vezmu Martina, Alexe, Dwaina i Mary někam, kde to bude moc pěkný a kde budeme moct žít bez toho kreténa Guye a bez toho ochlasty Billa Duffera. Víš, budu mít do začátku peníze a chci si je všechny osvojit! Bude úplně jedno, kde je naše matka a jestli se jejich fotr uchlastá. Budeme jenom spolu a bude nám dobře."
Jeho oči byly v tom polosvětle temné, vřelé a lesklé. Odtáhl si její dlaň od úst a na obličeji mu zůstal blátivý otisk.
"Já mám peněz dost, Annie. Cokoliv budeš potřebovat… jsme teď přece vlastně rodina a…"
Zavrtěla hlavou. "Takhle jednoduše to nefunguje. Jsem dospělá, Kite. Nemůžu si brát milodary."
John tě sebou nikdy nevezme, pomyslel si smutně a bylo mu to doopravdy líto. Místo toho ale nahlas řekl: "Promiň, Annie."
"Prominuto."
Vzdychl si a lehl si znovu na záda do bláta. "Podívej se, je skoro jasno," ukázal na oblohu. "Vidíš ty hvězdy? Je to nádhera."
Lehla si vedle něj, ramenem a hlavou se opřela o jeho hruď. Bláto bylo studené a mokré a nebyl moc dobrý nápad válet se v něm, ale s Kitem se bláznivé věci prováděly přirozeně a jednoduše.
"Kite?"
"Hm?"
"Jak se jmenuješ pravým jménem? Jsi taky Retlow?"
"Christopher Retlow," přikývl. "V celé své kráse."
"Nepřipadá ti to legrační, že se jmenujeme stejně?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Líbí se mi to."
Zavrzalo dřevo a na okamžik je zalil příval teplého světla. Ve dveřích se objevila Shakespearova silueta, která rychle seběhla pár schůdků, aby o ně v následující chvíli zakopla.
Kit ani nestihl otevřít pusu, aby ho varoval.
"No do hajzlu…co to je??" vyjekl Shake, když se rozplácl vedle nich. "Co to tady, sakra, vyvádíte??"
Anne se začala smát, protože nic jiného ani dělat nešlo.
"Promiň," pokrčil Kit rameny a snažil se, aby se k Anninu smíchu nepřipojil.
"Vy dva!" hrabal se Shakespeare na nohy. "Vy dva! Proč ležíte na zemi před mým příbytkem? V noci??"
"To… se těžko vysvětluje," řekl Kit se smíchem.
"No to se hodně těžko vysvětluje, kamaráde!" obořil se na Kita už ze stoje. "Ví John, že se scházíte v noci? A… kdoví co tady děláte?"
"Měli jsme takovou poradu. Jako bratr a sestra," odvětil Kit důležitě, zvedl se a pomáhal na nohy Anne.
Shakespeare si odfrkl. "Vyloženě to tak působí!"
"A kam jsi šel ty?" zajímal se Kit vesele.
"Kam asi, potřeboval jsem si odskočit! A úplně se mi z toho leknutí přestalo chtít."
"Aspoň jsme ti ušetřili cestu," zazubil se Kit a pátral na zemi po Annině shozené dece.
"Buď si kde chceš, tvé právo je to přece," povzdychl si Shakespeare rezignovaně, "ty nejlíp víš, jak s časem nakládat - a vlastní hříchy odpustíš si lehce: já tohle právo nehodlám ti brát!" vysypal ze sebe. "A teď padejte spát!"
"Rozkaz, pane," zasalutoval mu Kit a popadl Anne za ruku, aby zmizeli ve tmě. Smáli se tiše ještě, když došli před Anniny dveře.
"Doufám, že Ellen už bude spát," uvědomila si. Neviděla sice ani na sebe, ani na Kita, ale oba musí ve světle vypadat hrozně. "Jinak jí ze mě doopravdy popadne záchvat."
Kit se zasmál. "Ale to by možná stálo za to vidět."
"Já bych to vidět nechtěla!"
"Dobrou noc," zašeptal. "Sestřičko."
"Dobrou noc."
Naklonil se a přitiskl rty někam vedle jejích úst.
Povzdechla si.
A pak zmizela ve dveřích.
Nahoře byla tma a Annie se snažila jít navzdory vrzající podlaze tiše. Jestli mě Ellen uvidí celou od bahna, bude mít tolik keců, že budeme vzhůru do rána!
Plížila se podél zdi ke své posteli, kde se snažila rychle ze sebe svléknout oblečení a zalézt pod deku. Raději se moc nedívala směrem k Ellenině posteli a doufala, že už spí.
Kdyby se podívala, i v té temnotě by viděla, že Ellen nespí.
Vůbec tam totiž nebyla.

28. kapitola - Jako bratr a sestra 1. část

30. prosince 2011 v 17:30 | Nina Carter |  Rváči
Wesley seskočil z koně, vzal do rukou kožené otěže a zamířil ke vstupu do Flashova skalnatého doupěte, ačkoliv to ještě pěkných pár desítek kroků bylo.
Chtěl ale, aby kůň vychladl a po rychlé jízdě se trochu uklidnil. Nějaký pohyb mezi řídkými křovinami však upoutal jeho pozornost, po chvilce váhání zamířil tam a když rozhrnul ostré keře uviděl něco, co nečekal.
Indián Orlí dráp, který byl i v podzimním chladu oděný jen do umně tkané košile bez rukávů, držel pod krkem Anne Retlowovou a vpíjel se do ní sveřepýma, temnýma očima.
Wesley zalapal po dechu.
Anne se ale nenechala jen tak držet, kopla ho do holeně a z držení se pokusila vycuknout, což se jí podařilo. Odskočila a zkusila na indiána zaútočit z boku. Náhle jí hřbet jeho ruky udeřil přímo do obličeje.
Wesley cítil, jak se mu krev vzpěnila a horkou silou mu vstoupila do svalů a do hlavy. Jeho svět zrudnul a zúžil se.
Ten indiánskej zmetek, ten hajzl, ten parchant!!
Anne upadla na zem, hned se posadila a on se k ní ještě sklonil, víc už ale udělat nestihl. Wesley pustil koně a se zuřivým výkřikem srazil indiána k zemi.
"Wesley!!" zaječela Anne kdesi za ním, ale nevnímal ji. Zvedl Orlího drápa za krk a nebyl příliš ohleduplný, ačkoliv se indián nebránil. Jenom ho pozoroval, přestože mu Wesley nedopřával příliš vzduchu.
Anne se vyhrabala na nohy. "Wesley, pusť ho!"
Napřáhl se a udeřil, zasáhl bradu a část rudochovy čelisti a protože ho přitom pustil, zacouval Orlí dráp o několik nedobrovolných kroků zpět, ale neupadl.
Anne skočila přímo mezi ně a téměř se na něj pověsila, jinak by jen těžko zabránila dalšímu úderu.
"WESLEY!!" zaječela. "Přestaň!"
Přesunul svůj pohled k ní.
Z obou nosních dírek jí vytekla krev a kapala dál přes rty až na bradu, ale v tuhle chvíli si toho moc nevšímala.
"Napadl tě!" procedil skrz stisknuté zuby.
"Co?" nechápala Anne. "Ty ses vážně zbláznil??"
"Uhni, Annie!"
Pokusila se ho odstrčit, zastavit, ale byla to marná snaha. "Wesley, sakra, nech toho, nechovej se jako idiot!" udeřila otevřenými dlaněmi do jeho hrudi. " Já jsem to po něm chtěla!"
Konečně se přestal tlačit dopředu a zahleděl se jí do tváře. Popotáhla nosem, ale krev jí přesto stále tekla po bradě a kapala jí na krk a na košili. I na jeho košili.
"Cože?" vydechl. "Chtěla jsi aby… aby tě praštil??"
"Ne, jasně, že ne!" popotáhla znovu a hřbetem ruky si krev rozmazala. "Jen jsme tak… cvičili."
"Cože jste?" vykulil oči.
"Cvičili!" zopakovala vztekle. "Chápeš?!"
"Ale on… já jsem viděl, jak tě… co jste, proboha, cvičili?"
Odstoupila od něj. "Co je ti po tom? Prostě… jen tak."
Wesley s poněkud ohromeným výrazem hleděl střídavě na Anne, které se ze zkrvavené tváře zlostně blýskaly oči a na indiána s kamenným výrazem, jehož oči se mu potměšile smály. Jeho tělo bylo stále napjaté, srdce mu bušilo a krev se vařila, jak chápalo pomaleji, než mysl.
Jako idiot si skutečně připadal.
"Prostě jen tak," zopakoval bezmyšlenkovitě. "Pomátla ses, Annie?"
"Já? Já tady bezdůvodně neskáču po lidech!" odsekla.
"Fajn!" vyštěkl Wesley a odplivl si. "Fajn."
Otočil se k odchodu tak rychle, že Anne mimoděk couvla. "Udělal ti něco?" obrátila se k Orlímu drápu.
Pousmál se a hřbetem ruky si otřel tenký pramínek krve, který mu vytekl z prokousnutého rtu. "Vypadám rozhodně lépe, než ty."
Anne se přesto jemně dotkla jeho brady a čelistní kosti. Mladý indián věděl, že zítra v těchto místech rozhodně Wesleyho ránu ucítí a bude tomu tak dalších pár dní, ale to na sobě nedával znát.
"Bránil tě jako zuřivý lev," kostatoval při její starostlivé prohlídce Orlí dráp.
"Nebránil mě, je to blázen," zamračila se Anne. "A je to prostě jen rváč, rve se pořád!"
"Ty chceš být také rváč."
"Ne," oponovala. "Ne takovej rváč. Já se chci jen umět bránit. Chci bejt vlčice, která porazí medvěda. Poštolka, která se ubrání orlovi. Tak, jak jsi to říkal."
"Ano, to jsem říkal," sebral indián ze země Annin pohozený šátek a začal jím opatrně otírat jasně rudou krev z jejího obličeje. Ještě stále tekla. "Ale to zatím nejsi. Neměl jsem tě tolik udeřit."
"To nebyla tvoje chyba," nesouhlasila.
"To nebyla. Ty jsi udělala chybu. A opět tu samou, Divoká růže. Nemůžeš vést útok, když vůbec nemyslíš na svou obranu. Byla to tvoje chyba, velmi hloupě jsi si naběhla. Ale já jsem neměl udeřit tak tvrdě, to je má chyba."
"Nesmysl," mávla rukou. "Chtěla jsem přece po tobě, abys ke mně neměl ohledy."
Orlí dráp kývl, ale už na to nic neřekl. "Půjdeme ke studni," navrhl. "Trocha studené vody bude přece jen potřeba."
Anne si přitiskla na nos šátek vlhký krví. "Tobě taky prospěje. Aspoň to vypadá, že jsem tě taky praštila."
"Ne, to nevypadá," usmál se Orlí dráp trochu křivě, jak mu ret začal natékat. "Nebojuješ jako vlčice, ale jako vlče. A vlče nikdy nemůže praštit medvěda."
"Budu dělat, že jsem ten indiánský příměr nepochopila," navrhla Anne a Orlí dráp se zasmál hlubokým smíchem.

* * * * *

Ellen se znovu naklonila nad plechovou konví a horký dech páry jí donutil ucuknout a ustoupit. Rozhlédla se a pátrala pohledem po něčem vhodném - nejlépe utěrce nebo hadru - co by ale zároveň bylo aspoň trochu čisté.
Krčila nos, protože nic takového v nejbližším okolí neviděla. Ovšem při odstavování konve z plotny nechtěla riskovat a popálit si prsty o její horké ucho, což už se jí jednou stalo.
Dveře kuchyně se otevřely a vstoupil Angličan. Skoro by ho už dokázala poznat podle jeho kroků.
Jedním pohledem odhadl, co se právě děje, usmál se a navrhl: "Vaříš si kávu? Udělám to. Dám si s tebou, pokud ti to nevadí, Ellen," řekl, nátahl si rukáv lehce přes ruku a konev odstavil.
"Jistě, že ne, ráda, děkuji," hlesla Ellen a posadila se ke stolu. Sledovala Angličana, jak do dvou plechových hrnků nasypal množství kávy a pak je zalil horkou vodou.
Káva zavoněla po celé kuchyni.
Káva, řekla si Ellen v duchu. Správná káva má být plná smetany a sladká. Velmi sladká.
Tady jí nezbylo nic jiného, než si zvyknout na kávu silnou, černou a hořkou. Zprvu jí to připadalo, jako by pila bláto, ale teď už jí to ani nepřišlo.
Možná už zapomněla, jak chutná sladká káva se smetanou.
Angličan položil dva kouřící hrnky na stůl a posadil se naproti Ellen. "Prosím," pokynul jemně.
"Děkuji," kývla hlavou.
Angličan na ní spočinul pohledem. "Připadáš mi smutná."
"Smutná? Ne… jsem v pořádku," odvětila.
"Vždy zdvořilá," zasmál se.
"Vždy bohužel ne," musela mu oponovat. "Vždy ne."
"Ale i z takového hrnku se snažíš pít kávu na úrovni," podíval se na její ruku, kterou si distingovaně přisunula plecháček. "My ostatní ti musíme připadat jako divá zvěř."
"To bych… takhle rozhodně neřekla," zrudla rozpaky.
"Neřekla," souhlasil s ní a stále se tvářil pobaveně. "Ale jistě se mezi námi všemi cítíš poněkud…"
"Nepatřičně," doplnila ho. "To rozhodně ano. Neumím si sama připravit ani kávu, takže opravdu nepatřičně," přimíchala se jí do hlasu lehká hořkost.
"Už na začátku jsem podotýkal, že vypadáš smutně," zvedl obočí. "Ale jestli je to jen kvůli kávě, to lze, myslím, snadno napravit."
Konečně se na něj pousmála také.
"Nejsem smutná, jen přemýšlím," řekla, ačkoliv to nebyla tak docela pravda.
"To chápu. Jistě už máš něco vymyšleno."
"Něco jistě," odpověděla bezvýrazně.
"Možná by bylo dobré na čas se uchýlit pod ochranu nějakých příbuzných," navrhl. "Práce, která bude v této první fázi následovat, nebude nic pro tebe."
"To je jedna z možností," připustila neochotně. "Ačkoliv nemám příliš příbuzných, něco by se přece jen možná… našlo."
Opět lhala a opět se u toho necítila dobře. Angličan se na ni díval přímým pohledem a měl v očích skutečný zájem, proto se jí příčilo mu lhát, ale nechtěla s ním rozebírat své strachy a nejistoty.
Ale s kým tedy?
Povzdechla si a upila kávu.
Spálila si rty i jazyk, ale snažila se to nedat najevo.
"Vyhlašujeme Martenovi válku, bude nejspíš chvíli trvat, než objeví všechny její aspekty, ale přece jen… měla bys být v bezpečí. Ve chvíli, kdy pochopí, že nejsi jeho pěšák, ale Flashův…" pokrčil Angličan rameny.
Ellen se to přirovnání nelíbilo ani za mák. Nechtěla být ničí pěšák, ale musela uznat, že to přirovnání je docela trefné. Poněkud drsné, ale trefné.
"Byla bych asi raději, kdyby o mě vůbec nevěděl, dokud to jen jde. Nedovedla bych se mu podívat do očí, když vím, co udělal…" řekla upřímně a projel jí podivný chlad, jen na to pomyslela.
Na TO, co udělal.
Angličan jí obdařil pohledem, ve kterém četla tichý soucit, ale nestála o ni, oslaboval ji. Jakýkoli soucit.
"Každopádně stojí o mé peníze, nemovitosti, cennosti a tak podobně," prohlásila hlasitěji a svižněji, než hovořila doposud. "Většinu věcí nedostane bez toho, aniž bych byla zachována živá, zdravá a při plném vědomí. Nedokáže získat dokonce ani tu pojistku na Dům splněných přání. Téměř nic. Takže nemám obavy o svůj život," usmála se zdvořile a znovu opatrně upila kávy. Stále byla horká, pochopitelně na ní nefoukala, jen decentně míchala lžičkou, ale šlo to.
"To jsem rád," řekl Angličan po delší mlčenlivé pauze a tvářil se zvláštně. Jako by chtěl říct něco jiného, oponovat, připomenout jiné aspekty, ale nakonec si to rozmyslel, snad aby ji zbytečně neděsil.
Nelíbilo se jí to a zamračila se. "Hraji jen s kartami, které mi byly rozdány," ohradila se proti jeho pohledu.
"To každý z nás, Ellen Sinclairová," přikývl Angličan. "Někdy jen prostě máme plnou ruku, někdy poloprázdnou, ale vlastníme trumfy. A někdy si musíme vystačit s málem."
"To by skoro stálo za zápis," poznamenala Ellen.
"Můžeš to zaznamenat," pokynul jí s úsměvem.
"Škoda, že zrovna nemám papír," vzdychla strojeně, ale její úsměv byl upřímný. "Jsi skutečný angličan?" zeptala se ho.
Upil doušek kávy. "Ano. Ale patnáct let už žiji tady, tak ani nevím, kolik ve mně z toho angličana ještě zbylo."
"Proč?"
"Proč co?"
"Proč žiješ tady?"
"Máš na mysli tady ve Státech, nebo konkrétně tady? A nebo to vůbec nebyla otázka, která označovala místo, ale zajímá tě, proč jsem v… no, nebudeme se bránit tomu označení - ve zločinecké bandě?"
"Tomu se říká anglická výřečnost?" odpověděla mu otázkou.
"Jsi pohotová," ocenil pobaveně. "Řekněme, že v Anglii mě nic dobrého nečekalo a tak jsem zkoušel své štěstí hledat daleko za mořem. Nakonec jsem ho v jeho mírné podobě našel, ačkoliv mělo zcela jinou podobu, než jsem si původně představoval."
Pochopila, že z něho konkrétní odpovědi nejspíš nedostane, ale jemné slovní souboje s tímto mužem se jí začaly docela zamlouvat.
"Kit tvrdí, že jsi byl v Anglii hrabětem," prozradila mu.
Angličan se zasmál. "Opravdu? To přehání. Ale řekněme, že nějaká šlechta by se mezi mými příbuznými našla."
Ellen to nepřekvapilo. "Ovšem."
Angličan dopil kávu na jeden dlouhý doušek a Ellen nechápala, že mu na jazyku nenaskákaly puchýře. Zvedl se a sáhl po klobouku, který předtím odložil.
"Půjdu zase dělat něco užitečného," řekl a s lehkou úklonou hlavy se obrátil k odchodu.
Ellen vstala tak rychle, až těžká židle skřípla o podlahu.
"Kdyby byla nějaká možnost…" vyhrkla docela jiným tónem, než který používala doposud. Angličan se otočil a se skrývaným údivem na ni znovu pohlédl. "Kdybys byl v kůži někoho, jako jsem já. Někoho velmi podobného. Ve velmi podobné situaci," pokračovala. Všiml si, jak je bledá a snaží se ovládnou roztřesené ruce.
Musela se předtím docela mistrně ovládat.
"Ve velmi podobné," dořekla klidněji. Existovala by nějaká možnost… napadla by tě nějaká možnost, jak využít nějakou svou schopnost? Nějaký - jakýkoli - svůj um?"
Zvedl ruku a rozvážným pohybem sňal svůj klobouk znovu z hlavy.
"Myslím, že si dám ještě jednu kávu," řekl pak a usmál se.


* * * * *


Ten podzimní den jako by bylo všechno zlaté. I přes vítr, který si pohrával se zlatorezavým listím, bylo jasné počasí a sluneční paprsky ještě hřály a barvily do zlatova celé odpoledne.
Jim Morgan nehybně hleděl na oblý náhrobní kámen u paty kříže, na němž se skvěl nedávno vytesaný nápis.
BERYL LINSDAYOVÁ
1864 - 1893
ODPOČÍVEJ V POKOJI…
Neměl tušení, jak dlouho už takhle klečel s kloboukem v ruce, nechal si cuchat tmavé vlnité vlasy teplým podzimním větrem a ani se nepohnul.
Padl na něj stín, pomalu a klidně, jako by nesměle. Obrátil se a zvedl se na nohy.
"Candice…" podivil se. "Dobrý den."
V bezbarvě šedých šatech, upnutých až ke krku, vypadala nepatřičně a vlasy měla spletené do jednoho slámového copu, hozeného přes rameno. Skoro ji ani nepoznal.
"Dobrý den, pane Morgane," usmála se smutně. Velmi smutně.
"Už jsem vám přece říkal, abyste mi říkala Jime," opravil ji jemně a nasadil si klobouk.
"Jime," přikývla. "Nečekala jsem, že vás tu najdu. Přišla jsem jen… na chvíli," kývla k tichému hrobu. Všiml si, že v rukou svírá svazek podzimních květin.
"Ovšem," ustoupil jí. Položila květiny k patě kříže a chvíli se na hrob dívala, než se otočila zpátky k němu.
"Nevím, jak bych vám mohla poděkovat," řekla pevně.
"Nemusíte mi nijak děkovat."
"Zařídil jste… zařídil jste jí tak pěkný pohřeb… a všechno tohle," ukázala paží na hrob. "To by se mi nikdy nepodařilo. Ne takhle."
Všiml si, jak jí dojatě cuká bledá linka rtů, jak přemáhala pláč.
"Byla moje jediná opravdová přítelkyně… proč jste to udělal?"
Jeho tmavý pohled byl nečitelný. "Záleží na tom?"
"Vlastně… ne," připustila. Z koutku oka jí stekla jediná slza a Candice jí nervózně otřela hřbetem dlaně.
"Víte, říkám si, kdybychom se mohly rozhodovat znovu… kdybychom nebyly tehdy tak mladé a tak hloupé… kdybychom odešly ze Sugarhillu…Mohlo být všechno úplně jinak."
Jim přikývl. "Bohužel je nám dáno rozhodovat se jen jednou."
Candice zvedla oči a zahleděla se do Jimových. "Víte, já jsem si jistá, že ona to ví. Ví, co jste pro ni udělal a taky vás vidí, jak sem chodíte a nosíte jí květiny. Vím, že vás vidí."
Pousmál se na ni a pokud pocítil rozpaky, nedal je znát. "Doprovodím vás do města, když dovolíte," uchopil jí jemně za paži.
"Chováte se ke mně jako k dámě," konstatovala a zněl v tom lehký údiv.
"Jste dáma."
"Vy moc dobře víte, co jsem."
"Lidi jsou pro mě tím, čím je vidím být," odvětil, když procházeli vrzající hřbitovní brankou.
"Jste hodný člověk, Jime."
"Ne. Jsem detektiv."
 

Nifredil VII.

3. prosince 2011 v 23:39 | Morigan |  Povídky
Bouře zavířila nad bojištěm a těžké šedočerné mraky se propadly ještě níž, jako by hrozilo, že se neudrží, spadnou na zem a pokryjí celé armády mlhavou tmou.
To se ale nestalo.
Armáda konce zatoužila po dalším kusu jejich milované země. Přišla si jej vzít, přišla ho zničit.
Černé řady Nicotných sahaly od obzoru k obzoru, démoni s meči, jejichž čepele jiskřily ohnivými barvami.
Hromy, které ohlušovaly a bolely až kdesi v hrudi a blesky, které bodaly do očí.
Bouře zahučela.
Armáda Středozemě zavlála prapory, bubnovala a troubila na rohy.
Byla tam uprostřed, seděla na koni a nad její hlavou vlál prapor s hvězdou a rackem. Nemohli ji přehlédnout, zářila totiž jako hvězda.
Nejdříve ta záře obklopovala jenom ji, než se armády daly do pohybu, jízdy zaduněly kopyty a oblohou zakroužili orli. Ale potom se záře zvětšovala a rostla, stříbrná a bílá, rostla směrem k nebi jako košatý strom a začala bodat démony do očí.
Záře pokryla armády Středozemě jako ochranný štít, přijala je do své náruče, sahala do výše až k orlům křičícím bojovnou radostí. Černá bouře zaduněla mnohem slaběji, vířící mraky zesvětlaly pod náporem světla a Nicotní si s bolestí zakrývaly oči.
Ale ještě nebyl konec.
Byl to teprve začátek bitvy.


Probírala jsem se.
Nic jsem nechápala. Cítila jsem se slabá a nemocná, jako by i dýchat bylo obtížné.
Bolelo mě všechno. A vlastně nic. Byla to taková všudypřítomná, tupá bolest.
Zasténala jsem a snažila se otevřít oči.
"Calawen…" mluvil ke mně vzdálený, hluboký hlas.
"Co se… stalo…" zachraptěla jsem. Ptala jsem se zbytečně, moc dobře jsem si vzpomínala. Ale možná bych to raději zapomněla.
"Svítá, Calawen Maiwë."
Svítá? Copak ještě může svítat?
Otevřela jsem oči, víčka byla těžká jako z olova a já chtěla jen spát. Vedle mě, na voňavém a měkkém mechu ležel můj krásný bílý plášť. Ztěží bych ho poznala, byl celý od prachu, bahna a… krve. Zabolely mě žebra a vzpomněla jsem si, jak jsem spadla z koně.
"Bože!!" vyskočila jsem na nohy. Zamotala se mi hlava. "Bože…"
Nebyla jsem sama, ale stále jsem nemohla zaostřit, viděla jsem rozmazaně a všichni jako by stáli ve stínu.
"My jsme prohráli…" řekla jsem jako v horečce. Možná jsem horečku doopravdy měla. "Prohráli jsme! Všechno to bylo na nic!"
"Ano, prohráli jsme," zopakoval ženský hluboký hlas něžně.
"Kde je Yoncaltar?!" vyhrkla jsem náhle. "Můj bože, zachránil mi život!"
"Yoncaltar je v pořádku," ujistil mě další ze stínů.
"Ale já… já ho musím…"
Zmateně jsem se rozhlížela. Pomalu mi začínalo docházet, s kým to nejspíš mluvím.
"Neměli jsme přece prohrát!" namítla jsem. "O tom je ta věštba… nebo ne?"
"Není tak jisté, že jsme prohráli," řekl další mužský hlas mírně. "Jen to ještě neskončilo."
"Já tomu nerozumím!" přiznala jsem zoufale.
"Pojď sem, dítě."
Nechtěla jsem nikam jít, chtěla jsem jen vidět Yoncaltara. Chtěla jsem zapomenout na ten opojný pocit tam ve středu armád, i na ten pocit, když mi došlo, že je to všechno špatně.
Na pocit smíření, že nejspíš umřu, na pocit beznaděje. Na prapor s hvězdou a rackem.I na tenhle pocit, který jsem měla v tuhle chvíli. Chtěla jsem jen jeho.
Ale přesto jsem šla za tím hlasem, protože měl v sobě něco, za čím se nedalo nejít.
Uprostřed paloučku, kde jsme stáli, jsem uviděla podstavec, který držel lesklou stříbrnou mísu. Všechno se koupalo v podivném světle, snad soumraku, snad rozbřesku, nedokázala jsem to poznat.
Ve stříbrné míse byla voda.
"Víš, co to je?"
"Ano," zašeptala jsem. "To je Zrcadlo Galadriel. A vy jste…"
"Ano," vystoupila náhle ze stínů, tak krásná a zářivá. "Jsem. Podívej se do zrcadla, dítě," pokynula mi. Věděla, že se bojím a tak mě pohladila po vlasech a usmála se na mě.
A já se podívala.
A viděla jsem.


"Nemohl jsem se ani rozloučit! Proč? Nepřipadá vám to kruté?"
"Nebylo třeba loučení, když se znovu uvidíte."
"Kdy? Kdy ji uvidím?"
"Až přijde čas. A ten přijde, Yoncaltare, tomu věř. Všechno se změní. A pak ji znovu uvidíš. Pak je oba uvidíš."


Obraz zmizel. Zvedla jsem hlavu, pomalu a obtížně, jako by byla těžká.
"Tohle je budoucnost?" zeptala jsem se slabým, roztřeseným hlasem.
"Mohla by být," zazněla odpověď. "A nebo také ne. To už záleží na mnoha věcech."
Zahlédla jsem jeho obrys, jako by také vystupoval ze stínu. Jako by všichni byli najednou zřetelnější.
"Vy jste…"
Muž v oslnivě bílém rouchu, který se opíral o hůl se na mě usmál. "Jsme tím, čím jsme."
"Ale já vás… já vás…"
Vedle Galadriel stál vysoký, důstojný elf se zářivě modrýma očima a velkým orlem, který mu poklidně seděl na předloktí, z druhé strany Zrcadla se na mě usmíval malý muž s rozježeným plnovousem a vysokým kloboukem, na kterém povlávalo dlouhé modré pero.
"Já vás… znám…"
"Ano," odpověděl mi s úsměvem poslední z nich. Muž v šedém plášti s kožešinovým límcem, s šedivými vlasy sčesanými dozadu. Zasunul si do úst krátkou dýmku a mrkl na mě.
To není možný, opakovala jsem si v duchu, to není možný.
Chtěla jsem něco říct, ale nešlo to, jen jsem se opírala o okraje Zrcadla, jehož hladila byla zase klidná a hladká.
Ráda bych tam viděla ještě další věci, ale Zrcadlo ukazuje jen to, co chce.
"Nashledanou, Calawen Maiwë. Nashledanou."


Yoncaltarovy kroky byly neslyšné. Tráva se pod jeho nohama skoro ani nepohnula, když šel vzhůru do kopce.
Tmavě modré oči měl zastřené steskem, ale přesto se usmíval, když vyšel na kopec.
Ruka zraněná šípem Nicotného už se mu skoro zahojila. Sehnul se k zemi a vzal cosi drobného do dlaně, zvedl to k očím a usmál se ještě víc.
Už to nebyl smutný úsměv, ale úsměv naděje.
Na jeho dlani se bělal kvítek nifredilu jako malá hvězda.


Nevadí mi, že mi nikdo nevěřil.
Nevadí mi, že se snažili mě přesvědčit, že to všechno byla jen jedna velká falešná představa, iluze, vidina.
Já vím svoje.
A tak se radši usmívám a říkám jim přesně to, co chtějí slyšet. Je to tak jednodušší a nejspíš na tom stejně nezáleží. Protože až se všechno změní, nebude už důležité, co si kdo myslel.
Ta změna přijde brzo a já nemám strach. Věřím mu.
Objala jsem si pažemi vystouplé břicho a dívala se ven z podkrovního okna.
Na stromy.
Už totiž vím, co to znamená nést světlo. Nesu ho uvnitř sebe, ve svém těle, moje dítě, které změní světy. Živoucí prapor, živoucí světlo, pochodeň naděje.
Můj syn Nifredil.
Pocítila jsem smutek. V kapse jsem nahmatala stříbrnou sponu s ostrými hranami a stiskla jsem ji. Když jsem ji vytáhla, leskla se jako vyleštěná a tepaný kvítek nifredilu připomínal zářící hvězdu.
Usmála jsem se a objala svoje nenarozené dítě.
Už jsem nebyla smutná.


Nifredil VI.

3. prosince 2011 v 23:38 | Morigan |  Povídky
Obklopovali stříbrnou mísu naplněnou až po okraj vodou. Vodní hladila byla hladká a nehybná jako sklo.
Ještě před chvílí v ní viděli jen hvězdy, ale nyní se dívali na jasný obraz dívky s medovými vlasy spletenými nad čelem, sedící v mechu. Vedle ní seděl tmavovlasý elf, objímal ji a dívka zářila.
Zářila doslova.
Její pokožka vydávala do okolí tlumené, stříbřitě bílé záření, jako by sama byla hvězda.
"Tak Calawen Maiwë prošla bránou mezi nás. Už to ví každý. Možná i nepřítel," konstatoval muž s hlubokým hlasem, jehož dlouhý bílý vous se skoro dotýkal vodní hladiny. Znělo to, jako by tím byl tak trochu potěšen.
"Touží vidět nás," řekla krásná elfí paní se zlatými vlasy.
"Touží po jistotě, kterou si myslí, že jí dáme," upřesnil elf se zářivě modrýma očima.
"A kterou jí možná dáme," usmál se malý muž v modrém kabátě.
"Ona ji nepotřebuje," zavrtěl hlavou šedovlasý muž. "Jen o tom neví. Vše je tak, jak má být."


Věděla jsem, co bude. Byla jsem s tím smířená - tak jsem si to namlouvala. Pořád dokola jsem si to opakovala.
Zářím.
To musel způsobit ten průchod mezi světy.
Zářím.
Teď mi to tak nepřipadalo, dívala jsem se na svoje paže, ale nebylo na nich nic zvláštního.
Musela jsem se jít projít, abych se nemusela pořád dívat na prapor s rackem a hvězdou. Na můj symbol.
"Yoncaltare."
Za kým jiným bych měla jít. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem k smrti vyděšená, tak, jako jsem ještě nikdy nebyla, že mám co dělat, aby mi zuby necvakaly o sebe.
Ale nevěděla jsem, za kým jiným bych měla jít, abych nebyla sama.
"Calawen," vyslovil moje jméno. Moje skutečné jméno. "Nemůžeš usnout?"
"Copak někdo spí?" ušklíbla jsem se. "A navíc tady není nikdy tma."
"To máš pravdu."
"Tak zítra to začíná…" vzdychla jsem a snažila se, aby to neznělo tak vyděšeně. "Pořád tomu nemůžu uvěřit."
"Ano."
"Víš," otřela jsem si zpocené dlaně o kalhoty. "Tvoje schopnosti… dokážeš s nimi cestovat z jednoho místa na druhý. Z jednoho světa do druhýho. Umíš to i… v čase?"
Zadíval se na mě překvapeně. "Myslím, že ano."
"Mohl bys… mohl bys pro mě něco udělat?" zeptala jsem se opatrně.
"Rád pro tebe něco udělám," slíbil, aniž tušil, co budu chtít. Váhala jsem.
"Já… bude to znít hrozně divně," sklopila jsem oči a ruku zastrčila do záňadří koženého kabátku, který jsem tady nosila. "Ale já bych… hrozně ráda bych…"
Pochopila jsem, že to asi vyslovit nedokážu a tak jsem jen natáhla ruku a podala mu to.
Rozložil můj starý barevný plakát se Společenstvem, jak kráčí za soumraku po vrcholu kopce.
Pochopil.
Topila jsem se v rozpacích jako neplavec uprostřed oceánu.
"Já vím, že to vypadá šíleně, ale… já bych hrozně moc… asi bych si potřebovala připomenout, proč se to celý děje. Proč to vlastně dělám."
Odložil zmuchlaný kus papíru stranou, pomalu a jemně, jako by to byl poklad. Protože to kdysi byl poklad.
Pak mě chytil za obě ruce, propletl si prsty s mými a přitiskl si je na hrudník do míst, kde mají lidé i elfové srdce.
Bylo to zvláštní, ale zdálo se mi, jako by moje kůže začala znovu zářit matným světlem.
"Udělám to rád," zašeptal a usmál se na mě. "Zavři oči."
A tak jsem poslechla.
Vzduch byl rázem chladnější a syrovější, ještě než jsem oči znovu otevřela. Yoncaltar se obezřetně rozhlížel a stále mě držel za jednu ruku.
"Musíme být tiše," šeptal. "Jen se dívat. Nesmí nás ani zahlédnout!"
Horlivě jsem kývala hlavou, ale z rozrušení jsem ze sebe nedokázala vypravit žádnou odpověď. Zrovna začínal padat soumrak a vzduch chladl, mě ale nemohla být zima, prostě nemohla.
Přitiskla jsem se ke keři a upřela oči nahoru, na podlouhlý hřeben kopce, na kterém ještě nebylo nic zvláštního k vidění.
Za chvíli ale bude, tím jsem si byla jistá.
A pak se to stalo.
Vyhoupli se na kopec a kráčeli po jeho vrcholu, daleko ode mě, ale přece tak blízko, abych je dobře rozeznala. Ten první s vysokým, špičatým kloboukem a holí, o kterou se při chůzi opíral a za ním maličká postava v pláštíku.
Silueta zlatovlasého lučištníka, co za nimi spěchal ladným elfským krokem, který bych dokázala rozeznat na kilometry. Cupitající hobiti s unavenýma nohama, trpaslík s mohutným plnovousem, od jehož helmy se odráželo zapadající slunce a Chodec v černém plášti, budoucí král Elessar.
Starostlivý Sam s poníkem a řadu uzavírající Boromir s těžkým štítem na zádech.
Vzduch se chvěl čímsi, co připomínalo píseň beze slov, píseň jejich kroků a jejich osudu, kterému jdou vstříc. Viděla jsem i na tu dálku jejich tváře a věděla jsem, že už je nikdy nezapomenu.
Už byli dávno pryč a já se pořád dívala, jako bych doufala, že se ještě vrátí a já je zase uvidím.
Otřela jsem si slzy, které mi tekly po obou tvářích a obrátila se k Yoncaltarovi.
"Nevím, jak poděkovat."
"Nemusíš mi děkovat," bránil se s úsměvem.
"Yoncaltare, já mám hrozný strach," vyhrkla jsem najednou. "Tak hrozný, že se to nedá snést!"
"A z čeho?" zeptal se zcela jednoduchou otázkou. I odpověď byla najednou jednoduchá.
"Že zklamu! Že nejsem tím, za co mě všichni považujou a za co se chci považovat i já sama. Co když je to všechno omyl? Co když jste se prostě spletli a přijde se na to pozdě? Protože já prostě nejsem Frodo!"
"Ne, ty nejsi Frodo," pohladil mě konejšivě po vlasech. "My jsme nehledali Froda, ale tebe. Calawen ty zklamat nemůžeš, není žádný způsob, jak bys to mohla udělat."
"Ty máš na všechno odpověď!" ušklíbla jsem se a neelegantně si otřela tváře. "To je jasný, víš o mě přece všechno!"
"Ano."
"Skvělý. Není to moc fér, já o tobě nevím nic!" rozhodila jsem ruce. Rozhořčení evidentně trochu pomáhalo proti strachu. "Jen o Arondellovi. Nevím ani kde ses narodil, ani kdo byli tvoji rodiče!" zalíbilo se mi obviňování.
"Narodil jsem se v Imladris. Otec zemřel ve Válce o Prsten," odpověděl mi klidně. Vlastně jsem ani odpověď nečekala.
"A matka?"
"Nedlouho po něm. My elfové umíráme jenom ve válkách. Nebo žalem. Tak se to alespoň říkává," pousmál se melancholicky.
"Takže… jsi vlastně zůstal úplně sám," konstatovala jsem a najednou mi to přišlo opravdu smutné.
Odvrátil pohled od rudnoucí oblohy a podíval se mi přímo do očí. "Ne," nesouhlasil. "Nejsem sám. A ty také nejsi sama. Nikdy nebudeš!"
A najednou mě přitáhl blíž a políbil. Jako by nikdy nebylo nic přirozenějšího, utápěla jsem se v náruči toho elfa s krásnou tváří a nezáleželo na ničem, než na teple jeho těla.
Moje pokožka se rozzářila jako hvězdný prach, záře nás obklopovala a pronikala jím tak, jako on pronikal mnou.
Měl pravdu.
Ať se stane cokoliv, od téhle chvíle už nikdy nebudu sama.

Nifredil V.

3. prosince 2011 v 23:36 | Morigan |  Povídky
Tasil.
V lesklém povrchu své čepele zahlédll odraz vlastního obličeje. Všechno na okamžik zrudlo světlem načervenalého blesku, který vylétl z černých mračen.
Vzduchem zasyčely stovky šípů, jízdní korouhve se rozjely vpřed a pěšáci rozvinuli řady.
"Vpřed!!" zvolal velitel.
Yoncaltar cítil, jak se mu napjal každý sval v těle.
Bubny skřetích šamanů rozduněly jeho srdce, které se rozběhlo zběsilou rychlostí, krev mu hlasitě hučela ve spáncích.
Muži z Jihu zatroubili na válečné rohy.
Rozeběhl se.
Zem se zachvěla pod tisícem nohou, jež se daly do pohybu, první řady se do sebe zakously, krev skropila zemi.
"Za Arondella!!" volal jméno svého bratra. "Za Ithilien!! Za Středozemi!!"
Jeho meč zazpíval nad hlavou píseň smrti a konečně ochutnal krev. Chtěl tu být. Musel tu být. Nedokázal splnit svůj úkol, ale tohle, tohle stále ještě dokázal.
Byl nelítostný, krutý.
Sekal, bodal, ničil.
A najednou ten výkřik, nečekaný, hlasitý, zoufalý.
Skoro mu podrazil nohy, ucítil náraz do ramene, do zbroje se mu zakousla sekera, které už nestihl uhnout.
Klesl na kolena, ale nepřítele odrazil.
Ten křik, to volání... znovu mu sevřelo spánky jako železná obruč.
Sekl skoro naslepo, lapal po dechu.
Co se to děje, co se děje…?!
Na poslední chvíli se překulil a ucítil v ústech chuť bahna.
A zase ten křik!
Volání!


"Yoncaltare!!" řvala jsem v lese jako na lesy. "Yoncaltare!!"
Bylo mi úplně jedno, že mě někdo uslyší a že si bude myslet, že jsem šílená.
"Yoncaltare!!" napínala jsem hlasivky.
Řítila jsem se lesem, napadala na pravou nohu a zakopávala o kořeny. Možná už jsem byla šílená.
V dlani jsem svírala jeho stříbrnou sponu a kvítel nifredilu se mi zakusoval do dlaně. Vítala jsem tu bolest, aspoň jsem pořád cítila, že je skutečná.
"YONCALTARE!!!"
Nevěřila jsem, že se neobjeví, nevěřila. Nemohla jsem.
A najednou se mezi stromy cosi stříbrně zalesklo. Rozeběhla jsem se tam, v koleni mě píchlo tak bolestivě, až jsem zaúpěla, ale nezpomalilo mě to.
"Yoncaltare," zašeptaly moje ochraptělé hlasivky.
Opíral se o kmen, sundaval helmu a zvedl ke mně zmatené oči. Posledních pár metrů jsem skočila a objala ho. Málem jsem si vyrazila dech o jeho kyrys a rozšklepená rána v plechovém chrániči ramen mi roztrhla rukáv.
Několik dní jsem si připravovala, co udělám, pokud se objeví, sebevražedné objetí v tom rozhodně nebylo, ale stalo se tak.
Byl cítit dýmem a prachem a…krví. Nebyla jsem připravená na něco takového a řeč mi vázla kdesi v krku.
"Tys mě… volala," zašeptal zmateně.
"Ano."
"Já jsem…" potřásl hlavou. Meč mu vyklouzl z ruky a neslyšně se položil na mechovou pokrývku, skutečný, ostrý. Části, které nepokrývala krev, byly stříbřitě lesklé. "Nevěděl jsem, že tě můžu slyšet."
"Já taky ne."
Podíval se mi do očí, jako by si teprve teď uvědomil, kde vlastně je a s kým. "Musím ti něco říct. Vzdal jsem se svého úkolu! Nemusíš dělat nic, co nechceš. Možná bude konec, možná se všechno změní a všechny světy se propojí, možná nastane chaos. Ale ty uděláš to, co budeš sama chtít, půjdeš si po cestě, kterou si zvolíš, ne na kterou tě někdo postaví! Žij si tak, jako předtím, dokud to jde."
Usmála jsem se. Tak divně, pokřiveně, hořce. Protože jediná moje jistota byla, že už nikdy nedokážu žít tak, jako předtím, ať se teď stane cokoliv.
Třásly se mi ruce tak příšerně, že jsem si je musela svírat za zády. Nikdy jsem nebyla vyděšenější, ale nikdy nic v mém dosavadním životě nebylo tak skutečné.
"Já ti taky musím něco říct," prohlásila jsem.


Dívčí dlaň položila svazek drobných květin na plochý ohlazený kámen. Bylo na něm vytesáno jméno elfským písmem Tengwar, když se ale snažila, dokázala ho přečíst.
Arondell.
"Vypadal jako ty?" zvedla zelenomodré oči vzhůru, k elfovi v tmavěmodrém plášti.
"Ano," usmál se Yoncaltar. "Ne," opravil se. "On byl to lepší ze mě."
Vstala a rozhlédla se, již po několikáté za tu krátkou dobu, co zde byli. Dýchala zhluboka, jako do sebe chtěla vstřebat každou součást toho okamžiku a pak ho s drobnými rozpaky chytila za ruku.
Stiskl.
Ještě chvíli se dívali na náhrobek a pak zmizeli.


Ráda jsem ležela jen tak na zemi a tiskla tvář k mechu. Strašně krásně voněl. Nikdy mi nic nepřipadalo tak skutečné, jako tenhle mech. V těch chvílích mi připadalo snadnější zapomenout na to, co bylo, i na to, co bude.
"Zase?" ozvalo se vedle mě. Věděla jsem, že se usmívá, i když jsem se na něj nedívala.
"Hm," zamumlala jsem. Nakonec jsem se přece jenom posadila, protože nebylo slušné s někým mluvit a mít přitom obličej zabořený do mechu. Po stezce nedaleko nás prošli dvě vysoké, štíhlé postavy.
Nespustila jsem z nich oči, dokud nezmizeli mezi stromy, jako pokaždé. Nepřestane mě fascinovat, že jsem, kde jsem a co všechno tu můžu vidět.
Počkal a jen se mírně usmíval. Pokrčila jsem omluvně rameny. "Někdy si myslím, že je to celý jenom sen a já se z něj ráno probudím," řekla jsem. "Občas v to doufám. A občas mě to děsí."
Mlčel.
"Uvidím Starší?" zeptala jsem se. Ne poprvé.
"To nevím," měl pro mě stále stejnou odpověď.
"Jenže já bych ráda… ráda bych je viděla aspoň na chvíli… předtím."
"Já vím."
"Víš, ráda bych se jich zeptala na spoustu otázek… vážně spoustu," pokračovala jsem nervózně. "Není tak jednoduchý představit si, že půjdu dělat standartu doprostřed vojska, jako Johanka z Arku… nevím, proč ti to říkám, když stejně nevíš, kdo to byl, vlastně víš, protože díky tý svojí moci víš o mě všechno, ale já jsem nikdy neviděla skutečnou bitvu a vlastně vůbec nevím, co to se mnou udělá a taky není jistý, že to k něčemu bude, i když mi tvrdíš, že o mě všichni mluví a že se zpráva o tom, že jsem prošla bránou šíří velkou rychlostí a já…"
Položil mi prst na ústa. Tak lehce, že jsem ho na rtech sotva cítila, ale zastavilo to příliv mých nesmyslných slov téměř okamžitě.
"Nestane se ti nic," řekl. "Ochráním tě, pokud to bude třeba."
"Jo? Tak to jsem vážně klidná," zalhala jsem a on se té lži zasmál. Položil mi ruku kolem ramen a já jsem se v tom ochranitelském objetí opravdu cítila o něco líp.
Až na to, že jsem měla ze všeho nejvíc chuť stočit se do klubíčka a schovat se do jeho pláště, kde bych prostě jen počkala.
Jenže to nešlo, to bylo jasné. Některé věci jsou prostě jasné.

Nifredil IV.

3. prosince 2011 v 23:32 | Morigan |  Povídky
Vítr se proplétal mezi stříbřitými kmeny a pohrával si z jeho vlasy. Pořád slyšel tu píseň, pořád byla neskutečně krásná, ale jako by ho už tolik netěšila.
Nedíval se už do korun stromů, ze zlata ho bolely oči.
"Yoncaltare…" ozvalo se za ním.
Obrátil se a sklonil se v úkloně. "Má paní."
"Chtěl jsi se mnou hovořit?"
"Jak to víte?"
"Máš to vepsáno ve tváři," usmála se na něj. "Kde jsi byl?"
"V Ithilienu," přiznal. "Toužil jsem jej spatřit, zneužil jsem moci, kterou mi Starší propůjčili, abych ji mohl vidět…"
"To je silné slovo," půvabně mávla dlaní. "Když máš moc, můžeš ji používat, jak uznáš za vhodné, i když je jen propůjčená. Jaký je Ithilien teď?"
Pousmál se. "Nádherný… a smutný."
Přikývla. "Něco tě trápí."
Přinutil se podívat se jí do očí. Bylo to velmi obtížné, její oči byly děsivě. A krásné. "Ano, má paní Galadriel. Já myslím… myslím, že nejsem správná osoba pro tak velký úkol. Nedokážu to."
Obcházela ho. Její kroky nebyly slyšet a on se po ní neotáčel, jen ji cítil za svými zády.
"Už si věříš, že je to ona?"
"Ano."
"Ale teď nevěříš sám sobě."
"Já…" polkl a sklopil oči. I v mechu jako by se třpytily malé zlaté částečky. "Já jí to nedokážu udělat," přiznal těžce. "Ona si to nezaslouží! Nikdo si nezaslouží nechat se takhle vyrvat z kořenů, nikdo si nezaslouží nosit na ramenou takovou tíhu, jen tak, zničenoho nic!"
Ucítil její dlaň na rameni, byla jemná jako holubičí křídla, ale její stisk byl pevný. "Mnozí si nezasloužili zemřít a přesto zemřeli," řekla něžně. "Mnozí si nezaslouží žít a přesto žijí. Nemůžeme s tím nic dělat."
"Ale ona plakala!" obrátil se k ní. "Tu bolest jsem nemohl snést, nečekal jsem to, ale nemohl jsem!"
Poklekl a sklonil hlavu. "Jsi nejlaskavější ze všech, má paní Galadriel a já tě žádám, abys mě zbavila úkolu, který nedokážu splnit."
"To já ale udělat nemohu," řekla.
"Patříš mezi Starší, můžeš požádat ostatní, aby…"
Prsty se dotkla jeho brady a donutila ho podívat se vzhůru, tak, aby viděl její tvář, aby se jí znovu podíval do očí. "Zrod něčeho nového je vždy bolestný," věnovala mu krásný úsměv. "To neznamená, že to není správné. Utíkat před svým předurčením může znamenat ještě větší bolest. Ona to někde uvnitř také ví, věř mi."
Díval se jí do očí a bylo to, jako dívat se do srdce samotného Lórienu. Ale nevěřil jí.


Jak jsem se dostala zpátky do bytu si nepamatuju. Sešla jsem kopec, jela noční tramvají, belhala se pěšky.
Nevím, jestli jsem vůbec na něco myslela. Nebylo nutné se bát, že by mě někdo přepadl, protože jsem vypadala, že už to někdo udělal.
Při plném světle v koupelně a pohledu do zrcadla bych utrpěla šok, kdybych nebyla tak podivně otupělá. Byla to ale vážně hrůza. Ve vlasech jsem měla mokré listí, oblečení od bahna a krve, rozedřený obličej se šmouhami bláta.
Když se objevila mezi dveřmi koupelny Šárka v noční košili a zaječela, vůbec jsem se jí nedivila.
"Proboha, Johano, co se stalo, tebe někdo přepadl?!" zděsila se.
"No… jo," připustila jsem.
"To je hrůza, jsi v pořádku?! Co ti udělal, sebral ti něco, co ti je?!" vychrlila a donutila mě posadit se na vanu. Nebránila jsem se.
"Nic mi nesebral… nic jsem neměla."
"Ublížil ti nějak… nějak jako…Kubo!!"
Obrátila jsem se k ní. Byla bledá a oči měla obrovské zděšením.
"Ne. Když zjistil, že nic nemám, nechal mě."
Jakub se objevil vzápětí a měl ve tváři podobný výraz, jako Šárka. Mluvili na mě překotně, zlili nás všechny vodou a desinfekcí, když se mě pokoušeli dát dohromady.
Podívala jsem se na oba, jako bych je viděla poprvé, rozcuchanou Šárku v noční košili, Jakuba ve vytahaném tričku a trenýrkách, jak se pokoušejí vymyslet, co s mým nateklým, modrajícím kolenem, když z něj smyli bláto a krev.
A tak jsem se rozbrečela podruhé.
Nikdy mě neviděli brečet, ale nikdy mě ani neviděli se ze srdce smát. Ani já je. Nevím proč. A nevím, proč mi to vždycky bylo jedno.
Objímali mě každý z jedné strany, protože nepřišli na nic jiného, co by mohli říct a bylo jim fuk, že to nikdy neudělali. Že tohle mezi sebou neděláme. Bylo to fuk.
Spousta věcí byla najednou fuk.


Poklekl na vlhkou zem a sklonil se tak nízko, až se konečky jeho tmavých vlasů dotýkaly ohlazeného kamene.
"Říkají tomu úkol. Poslání," zašeptal. "Jak ale můžu být tak krutý?"
Kámen neodpovídal. Yoncaltar jej pohladil rukama, jako by byl živý, ale nebyl. Přestože nesl jméno, které miloval, nemohl mu odpovědět. Jemu však stačilo, že naslouchal.
"Bylo by o tolik jednodušší stát v řadě mezi svými druhy v bitevní linii. Věděl bych, co mám dělat."
Kámen stále neodpovídal.
"Kéž bych tak mohl slyšet tvá slova, bratře," přitiskl elf tvář k vyhlazenému povrchu. Čekal, že bude studený, ale nebyl, skoro hřál. "Kéž bych tak mohl."
Kámen mlčel.
Yoncaltar viděl za zavřenýma očima obrazy spálené země a umírajících druhů. Viděl bouři, která uchvátila oblohu. A viděl modrozelené oči plné slz.
A kámen… mlčel.


Byla jsem doma.
Jestli to někdy někde doopravdy bylo, tak tady, v malém městě s jedním náměstím, v domku s oprýskaným plotem a pokojíkem v podkroví.
Rodiče jsem neviděla už několik měsíců a nemohla jsem přijít na to, proč vlastně, když nás žádná velká dálka nedělí. Stačilo nasednout na vlak.
Najednou jsem toužila vypadnout z Prahy a vidět mámu a tátu. A les, který mám pět minut chůze od domu. Zavolala jsem do práce, vzala si volno a vypadla.
Mysleli si, že jsem nemocná, nebo, že mi přeskočilo, když se na mě podívali a já jim to vlastně ani nemohla vyvrátit, protože jsem tak vypadala. Nemocně i šíleně.
Ale i přesto mě nadšeně uvítali doma a já si snad poprvé uvědomila tu bezpodmínečnou, jistou lásku, kterou nám rodiče poskytují.
Spala jsem ve své staré posteli, nad kterou léta visel velký plakát putujícího Společenstva Prstenu a který jsem strhla a schovala. Původně jsem ho chtěla roztrhat, ale nedokázala jsem to, nakonec jsem ho jenom tak trochu zmuchlala.
Nemohla jsem spát a ty probdělé noci se mi podepisovaly únavou do tváře a temnými kruhy pod oči. Naši kolem mě chodili tak trochu po špičkách, nejspíš si začali myslet, že něco beru.
Kéž by.
Když jsem přece jenom usnula, zdály se mi divné sny. Vídala jsem v nich Yoncaltara, jak klečí u nějakého hrobu a na krásném obličeji má výraz odhodlání a smutku.
A taky o válce. Ne o obyčejné válce. Tady se bojovalo meči, kopími a sekerami, armády v lesknoucích zbrojích seřazené do čtverců se střetávaly s jinými v rozmazaných vidinách. Černí démoni a oheň.
A bouře.
Vždycky nad bojištěm zuřila bouře a ty strašlivé hromy mě vytrhávaly ze snů. Vždycky jsem tu chvíli mezi snem a bděním cítila svíravou bolest.
Bolest země, která umírá a umřít nechce.
"Mami?"
"Hm?" vzhlédla od kuchyňské linky.
"Mám tě ráda. A tátu taky. Víš to, že jo?"
Obrátila se ke mně překvapeně. "Jistě, že to vím! I my máme rádi tebe."
"To je moc dobře," donutila jsem se usmát a přikývnout.
"Dáš si kafe?"
"Dám," řekla jsem. "Udělej mi hodně silný. Prosím."

Nifredil III.

3. prosince 2011 v 23:29 | Morigan |  Povídky
Už dobrých deset minut jsem stepovala v předsíni. Chodila jsem sem tam a asi dvacetkrát už minula dveře do Jakubova pokoje, jejich sklem prosvítalo namodralé světlo zapnutého monitoru a při pozornějším sledování se dala zahlédnou i jeho silueta.
Pořád jsem váhala, jestli na ně mám zaklepat. Ano, ve zbytku své pracovní doby a ve chvílích, kdy jsem nemyslela na setkání s elfem jsem si pěkně nacvičila řeč, kterou mu přednesu. Jakožto student psychologie by mi mohl přece pomoct, nebo ne?
Jenže najednou mi to celý připadalo ještě víc uhozený a klepat se mi nechtělo.
Jakkoliv vyšperkované to působilo pitomě.
Ahoj Jakube, vím, že toho spolu moc nenamluvíme, ale víš, začal se mi zjevovat tolkienovský elf a tak nějak nevím, co s tím, neměl bys nějakou radu?
Trapný.
Právě jsem se rozhodla vypadnout z chodby, když otevřel dveře. Zrovna ve chvíli, kdy jsem okouněla před nimi.
Chvíli jsme na sebe zírali, jak jsme se oba lekli.
"Čau…" řekl pak trochu rozpačitě. "Chtělas… chtělas něco?"
"Já? Ne!" ustoupila jsem. "Jen jdu ven."
"Aha, jasně."
Chvíli jsme mlčeli, protože nikdo nevěděl, co by ještě řekl, jako by mě prostě nemohl jen tak obejít a jít tam, kam chtěl. Nebo prostě jen znova zavřít dveře.
"Učesala ses, koukám," řekl pak nejzoufalejší věc, která ho napadla. "Hezký."
Sáhla jsem si rukou do vlasů. "Dík."
Měl pravdu, zapletla jsem si vlasy, jak jsem to dělávala dřív. Jak už jsem to dlouho neudělala. Byla jsem v tom dobrá, dokázala jsem si na vlastní hlavě zaplést neuvěřitelné věci a dneska jsem prostě nějak nevěděla, co jiného s rukama.
Dřív jsem ale nosila dlouhé vlasy, až pod pas.
Máš hezké vlasy. Takové lidské.
Potřásla jsem hlavou, abych zaplašila ten hlas s elfským přízvukem z hlavy. Popadla jsem bundu, řekla Jakubovi rychlé "čau" a vypadla ven z bytu.
Objevil se, až když jsem došla k Petřínu. Ne, že by to byl v podzimní večerní tmě dobrý nápad, ale poslední dobou jsem neměla žádné dobré nápady. A navíc mě to sem tak nějak táhlo.
Když najednou kráčel vedle mě, šel hrozně tiše, jako by mu pod nohama listí skoro nešustilo.
V nitru se mi opět svedla bitva pocitů. Nevěděla jsem, jestli cítím hrůzu z toho, že se mi znovu zjevil, nebo jestli jsem šťastná, že jsem ho na chodbě v práci neviděla naposledy.
Každopádně adrenalin to byl.
Dlouho jsme vůbec nepromluvili, já proto, že jsem měla srdce až v krku a on proto… že byl prostě elf.
Nakonec jsem to nevydržela já, protože jsem na to myslela celý den. Měla jsem v hlavě spoustu vět, kterými bych mohla začít. "Takže…" odkašlala jsem si. "Odkud… sakra… jsi?"
To bylo celé, co jsem nakonec ze sebe dokázala vypravit. Opravdu ukázka inteligence.
"Ty víš, odkud jsem," odpověděl mi na to.
"Co?!" nadechla jsem se rozhořčeně. "Co je tohle za odpověď?!"
"Odpověď zní přesně tak, jak si myslíš," pokračoval klidně. "Stačí to vyslovit nahlas."
To bylo to, co chtěl, abych to já vyslovila nahlas. Nechtělo se mi. Budou to další hradby, které kolem mě proboří.
"Středozemě. Přišel jsi ze Středozemě," slyšela jsem se říkat.
"Ano. To je můj domov, můj svět," přikývl.
"Je to fiktivní svět!" upozornila jsem ho rozhořčeně.
"Pak jsou fiktivní všechny světy."
"Ne. Středozemi si vymyslel profesor Tolkien a napsal o ní několik knížek," zastavila jsem se a obrátila k němu čelem. "Vymyslel si ji!"
"Možná to tak je," nebránil se. "A možná to je obráceně. Středozemě existovala a on prostě nějak věděl. Přece jsi nevěřila, že je jen jeden svět, jen ten tvůj…" usmál se na mě shovívavě, jako bych byla hloupé děcko.
"Já… totiž…"
Co jsem na to asi tak měla říct!
"Je jich mnoho," pokračoval i bez mé odpovědi. "Mnoho a existují vedle sebe tak dlouho, jak si jen dokážeš představit. Jsou propojené, některé více, jiné méně. Tvůj svět je velmi citlivý na taková… propojení. Škoda jen, že tví lidé k tomu nejsou přístupní."
"Počkej!" zarazila jsem ho, stále jsme stáli uprostřed cesty. Byla jsem docela vyděšená, ta teorie se mi moc nelíbila. Znala jsem spoustu příběhů, které by rozhodně měly zůstat jenom na papíře!
Trpělivě čekal.
"Jiné světy tě nemusí znepokojovat," řekl mi. "Ani zajímat."
"Čteš mi snad myšlenky?!"
"Jestli myslíš nějakým kouzlem, tak to rozhodně ne. Ale tvoje tvář je čitelná jako otevřená kniha."
"No super!" rozhodila jsem ruce. "Když už jsme u toho, nezajímá mě ani ten tvůj svět!"
"Lžeš."
"Ne, nelžu!!" skoro jsem zaječela. Začínala se mě lehce zmocňovat hysterie.
"Ale ano," byl stále úplně klidný. "Já o tobě vím všechno. Milovalas nás."
Dvakrát jsem jen vydechla a zase se nadechla, ve vlhkém podzimním večeru se z mého dechu tvořily průsvitné obláčky páry a stoupaly do korun stromů. Cítila jsem ve svém těle napjatý, útočný postoj, zaťaté pěsti. Chtěla jsem se opět bránit dětinským ne, ale zradil mě vlastní hlas.
"Vždycky jsi věděla, že ten svět někde je."
"Jak to sakra myslíš?!"
"Mám propůjčenou schopnost vědět to, abych ti byl blíž. Abych ti více rozuměl," pokračoval on. "Takže to prostě vím. Vidím. Četla jsi naše příběhy, prožívala je, plakala s námi, smála se. Snila o nás. Hrála sis na to, že jsi jedna z nás."
"Jo! Jo!" přiznala jsem zoufale. "Jako tisíce dalších! Byla jsem malá!"
"Malá?" zvedl obočí.
"Tak mladá. Mladší. Takových je spousta, sakra! Hrajou si na elfy a hraničáře, pořádají vlastní setkání, nosí pláště, lepí si špičatý uši a učí se slovíčka ze elfštiny! už to nedělám. Jen jsem si hrála, ale už si nehraju. Najdi si někoho jinýho pro svoje poselství a prozření, já to nechci!"
Slyšela jsem svůj vlastní hlas s vysokým podtónem zoufalství, protože se mi hlasivky svíraly, jako by mě někdo přiškrcoval. Poslední slova jsem zvládla už jen zašeptat.
"Je mi líto," řekl taky tiše a o krok se přiblížil. "Ale nejde to. Jsi to jen ty. Nebyla to hra, to přece víš. Vědělas to, vždycky jsi věděla, že k nám nějak patříš. Že jsi něčím jiná."
"Jiná?" zasmála jsem se divným, ironickým smíchem. "Každej si v určitý fázi života myslí, že je jinej. Tak to u nás chodí, víš? Jenže pak se přijde na to, že to tak není. Každej je stejnej."
"Ty ne."
"Proč, sakra?! Protože jsem si vylepovala nad postel plakáty s Aragornem a v peněžence nosila obrázek Společenstva? To je směšný!" odvrátila jsem se od něj prudce a vyrazila po cestě pryč, hlouběji do parku.
Šel samozřejmě za mnou.
"Dala sis i jméno v mém jazyce. Říkala sis Calawen Maiwë."
S každým jeho slovem mi bylo hůř a hůř, jako by mi někdo podrážel nohy.
"To je dobré jméno. Calawen znamená Nositelka světla. Světlonoška."
"Já vím, co to znamená!"
"To je přesně to, co jsi. Světlonoška. A Maiwë je racek, symbolizuje svobodu, kterou…"
"Já vím, co to znamená!!!" zaječela jsem. Konečně zmlknul, díval se na mě a od té krásné spony na jeho plášti se odráželo vzdálené světlo pouliční lampy. "Dobře! Jo! Milovala jsem vás, ten váš svět! Chtěla jsem žít tam a ne tady! Máš pravdu! A co na tom záleží? Už to tak není. Chci žít tak, jak jsem žila, nechci, abys mi něco vysvětloval, nechci, aby ses mi zjevoval, jasný?!"
Přistoupil ještě blíž, až se náš dech přeměněný v páru spojoval v jeden průsvitný obláček.
"V těch důležitých věcech si nakonec nemůžeme zvolit. Ne doopravdy," pokýval hlavou. "Světy se mění. Všechny. V tom tvém to ještě není tolik vidět, ale to neznamená, že se to neděje. Nic už nebude jako dřív, ať to dopadne jakkoliv."
Začínalo mi být na omdlení.
"Vím, že toho je teď moc, že je to těžké, ale musíš… musíš udělat, co je nutné, Calawen Maiwë…"
Přestalo mi být na omdlení. Spíš jsem měla chuť praštit ho do té dokonalé elfské tváře. Ale ještě jsem se ovládla. Přiblížila jsem se ještě blíž k jeho obličeji, jak mi to jen rozdíl v naší výšce dovolil.
"Naštěstí," zašeptala jsem ostře. "na rozdíl od tebe žiju ve světě, kde nemusím dělat něco, co nechci!"
Nebyla to samozřejmě tak docela pravda, ale na tom teď nezáleželo.
Skončila jsem. Otočila jsem se, abych odešla, ale nakonec jsem doslova utíkala. O překot jsem se řítila z kopce po asfaltu a mokrém listí, s bolestně přerývaným dechem a téměř poslepu.
Netrvalo to dlouho a zakopla jsem o kámen tak ošklivě, že jsem málem udělala ve vzduchu salto.
Dopad opravdu bolel.
Sedřela jsem si obě dlaně a bradu do krve, narazila si koleno a roztrhla si kalhoty. Zvedla jsem se a pokračovala dál kulhavým během, přestože se mi ze všeho nejvíc chtělo začít nahlas brečet.
Seběhla jsem kopec a zahnula prudce doprava, abych vzápětí narazila podruhé.
Tentokrát ovšem ne na asfalt, ale do někoho, kdo se objevil přímo v ohybu cesty. Lekla jsem se tak strašně, že jsem si ani neuvědomila, jak mě ta srážka bolela.
Samozřejmě jsem zařvala.
Srazili jsme se tak prudce, že byl div, že to neporazilo i jeho. Ale neporazilo. Naopak, zachytil mě do náruče a stiskl, abych neupadla ani já.
Tiskla jsem svůj obličej do sametu, matlala mu ho od krve a bahna a v duchu jsem usoudila, že jsem opravdu idiot. Jak jsem si mohla myslet, že mu uteču, když se mi může kdykoliv objevit v cestě?? Jak jsem si mohla myslet, že mu uteču??
"Prosím, poslouchej mě!" mluvil ke mně, slyšela jsem, jak mu hlas duní uprostřed jeho hrudi.
"Nechci tě už poslouchat!" zapřela jsem se a pokusila se odstrčit od něj.
Nechtěl mě pustit, nejspíš neměl chuť nahánět mě po Petříně, ačkoliv by to pro něj byl rozhodně menší problém, než pro mě.
Začala jsem se bránit. A že to umím, když chci a konečně jsem toho byla schopná i teď.
Dostal několik docela tvrdých úderů a cítila jsem, že ho to bolí, ale za žádnou cenu mě nechtěl pustit. Snažil se mi držet ruce a pak zase nohy, když jsem ho kopla kolenem pod žebra.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale za chvíli už jsem nemohla.
On ale mohl.
Zvedl mě za pas, vyhnul se další ráně mířené na obličej, vydržel další do břicha a doslova mě natlačil na široký kmen nejbližšího stromu.
"Já jsem si to nevymyslel!" zasyčel mi přímo do ucha. Ve vzteku byl jeho přízvuk mnohem silnější. "Já jen plním úkol, který jsem dostal, jsem jen posel! Ten můj svět, kterým tak předstíraně pohrdáš, čelí mnohem horší hrozbě, než byla ta s Prstenem, protože jsme ohroženi všichni bez rozdílu! Skřeti bojují po boku elfů, Rohanů a mužů z Jihu, obři s skuruti po boku rytířů z Gondoru. Všichni prolévají krev!"
Měla jsem pocit, že jestli ještě přitlačí, prasknou mi žebra. "Tak si odplujte do Země neumírajících!" vypravila jsem ze sebe namáhavě.
"Země neumírajících?" zopakoval zlobně. "Šedé přístavy jsou jen hromady popela a Země Neumírajících už možná ani neexistuje!"
"Valinor nemůže neexistovat!" vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě.
"Co platilo dřív už neplatí!" zaúpěl.
Na rozedřených dlaních mě pálilo bláto a krev a koleno mi začalo natékat. Měla jsem chuť zaúpět taky.
Najednou mě pustil, dokonce ustoupil o několik kroků. Nečekala jsem to, takže jsem se málem sesunula po kmeni na zem.
"Ach ne," zašeptal. Ve tváři měl výraz lítosti, zmatku a doznívajícího vzteku. "Já jsem ti vůbec nechtěl ublížit, nechtěl… nechtěl. Odpusť mi, Calawen… chtěl jsem jen, abys to alespoň vyslechla do konce…"
"Kdo?" řekla jsem jen.
"Co kdo?"
"Kdo to dělá. Kvůli komu umíráte tak… společně?"
Zadíval se na mě. Chtěl mou pozornost, tak teď ji měl.
"Říkáme jim Nicotní. Nebo také Armáda Konce. Jsou to démoni, ničitelé, pálí naše země na popel a ničí… vše."
"Ale proč?" nechápala jsem.
"Nicotní tu vždycky byli," trhl rameny a upřel zrak kamsi do tmy parku. "Ale slabí, bezmocní. Čas od času získali nějakou tu sílu, dokonce i zaútočili, ale to nebylo nic proti tomu, co se děje teď. Teď je to skutečná Armáda konce… nezbyde po nich nic. Neumí nic jiného, než ničit. Bourat. Zabíjet. K tomu jsou stvořeni."
"To je přece neomlouvá!" rozhodila jsem ruce a zaťala je v pěst. Zabolelo to.
"Ne," souhlasil. "Ale síla která je stvořila nic jiného neumí."
"Jaká síla?"
"Nezájem."
Zůstala jsem na něj zírat s otazníky v očích. Dal si na čas, než odpověděl, jako by se mu nechtělo.
"Starší si myslí, že je to nezájem. Každým rokem je méně lidí, které zajímají naše příběhy. Zapomenou na nás, odloží knihy, filmy, písně, obrazy. Zapomenou. S každým takovým, Calawen, se rodí další Nicotní a koupou Středozem v krvi. Světy se mění. Mohlo by se stát, že nakonec zbydou jen démoni a země spálená na popel… a i to nakonec zmizí. Pokud už nebude nikdo, kdo by o nás věděl, nebudeme moci být. To je prokletí našeho světa."
Nebyla jsem schopná nic říct, byla to nečekaná rána pod pás. Jeho tvář byla plná emocí, které jsem nikdy nemohla plně pochopit, bylo bolestné se na něj jenom dívat.
"To není možný," zatvářila jsem se odmítavě. "Vždyť… je přece tolik lidí, co…"
"Není," věnoval mi velmi smutný úsměv. "Není."
"A já… já mám něco… udělat?" začínala jsem chápat. "Ale co, proboha?! Mám rozdávat letáky s hesly Čtěte Tolkiena?"
"Starší našli věštbu, která v sobě ukrývá jakousi naději. Říká, že přes bránu světů projde dívka, která ponese světlo. Ta dívka jsi ty."
Přes ticho, které nastalo, jsem slyšela vítr, jak se prohání v korunách a kdesi v dálce zaštěkal pes.
"Ne, to nejsem."
"Calawen…"
"Neříkej mi tak!"
"To nic nezmění," namítl tiše.
Odlepila jsem se od kmene stromu. "Prostě ses musel splést!"
"Já jsem jen posel!" zopakoval mírně, ale pevně.
"A co, do hajzlu, znamená, že ponese světlo?!" zaječela jsem hlasitě. To už byla pořádná hysterie.
Zachytil mi ruce, kterýma jsem ho prudce strčila do hrudi. "Věštby bývají neurčité a tohle je velmi stará věštba, ale světlo je vždy dobré," řekl konejšivě.
Držel mě, tiskl k sobě, díval se zblízka do mé tváře.
A pak najednou… jsem se rozplakala. A i když jsem se snažila, za nic na světě jsem nedokázala zastavit zoufalý příval těch slz, dusilo mě to a zalykalo, jako bych nikdy neměla přestat.
Opakovala jsem, aby mě nechal na pokoji, aby zmizel.
Nevím ani, kolikrát.
Vzpamatovala jsem se, až když mě chladná zem studila do kolen a dlaní, jak jsem klečela na zemi.
Sama. Yoncaltar, syn Riandonův, posel ze Středozemě, byl pryč, tak, jak jsem chtěla.
V dlani mi zůstala stříbrná spona z jeho pláště, s kvítkem nifredilu uprostřed. Její ostré hrany se mi zařezávaly do ruky, jak jsem jí svírala.
Kdybych ještě měla nějaké slzy, rozbrečela bych se znova.





Nifredil II.

3. prosince 2011 v 23:26 | Morigan |  Povídky
Dřív jsem to dělávala poměrně často.
Prochodila jsem kilometry stemnělým městem, pod světlem lamp a oblohou, na které skoro nikdy nebyly vidět hvězdy. Milovala jsem večerní a noční město skoro stejně, jako jsem milovala les. No jo, trochu nebezpečný to bylo, jenomže mě se nikdy nic nestalo a tak jsem neměla důvod ke skutečným obavám.
Jenomže dřív jsem měla víc času. A taky jsem nebydlela v Praze.
To ale nebyl důvod, proč by mě krátká (nebo i dlouhá) večerní procházka pražskými ulicemi nemohla uklidnit před spaním, hodila jsem na sebe bundu, vklouzla do bot a zabouchla tiše dveře. Nebo jsem se aspoň snažila, aby to bylo tiše.
Venku už nepršelo, ale chodníky byly stále vlhké a stejně tak i vzduch. Když budu mít štěstí, bude pořádná mlha a to je vůbec nejlepší.
Zhluboka jsem nasála zvláštně vonící vlhkost a doslova cítila, jak se začínám vnitřně uklidňovat. Vrazila jsem ruce hluboko do kapes bundy a vyrazila bez přemýšlení a bez předem určeného cíle po chodníku vpřed.
Bylo mi docela fajn. Došla jsem k řece a šla dál podél nábřeží, aniž bych se starala o to, jestli si pamatuju cestu zpátky, když se do mého vcelku spokojeného pocitu vloudil stín podezření, že mě snad někdo sleduje.
To by k dnešnímu naprosto blbýmu dnu opravdu sedělo, aby se mě ještě někdo pokusil přepadnout, zřejmě vyzařuju energii snadnější oběti.
Přestala jsem být utopena v sobě a začala nenápadně sledovat okolí, jenže jsem nikoho podezřelýho neviděla. Dokonce jsem ho skoro ani neslyšela, jenom tak trochu…možná to byl prostě jenom pocit a nic jinýho.
Jenže ten pocit byl jako husí kůže, která nechce zmizet a já si nechtěla přiznat, že prostě…
Opřela jsem se o kamenné zábradlí na nábřeží a dívala se do země.
Přišel tiše a opřel se vedle mě. Dlouho mlčel a já si zkoušela představit, že tam vůbec není, jenže tam byl, přestože jsem nedokázala zvednout hlavu a podívat se na něj.
"Nebudeš zase ječet, že ne," řekl pak po nekonečně dlouhé době tím sametovým hlasem s přízvukem.
Zmohla jsem se jen na těžkopádné zavrtění hlavou.
"Víš, poslali mě, aby ses vyděsila co nejméně," pokračoval. "Pravdou je, že bych nechtěl vidět, co by se dělo, kdyby ses vyděsila více."
"Běžně se mi v pokoji nepovalujou elfové!" zamračila jsem se a nevědomky k němu zvedla oči. Měl na hlavě kapuci od pláště a noční osvětlení jen matně obkreslovalo jeho profil.
"Já jsem se nepovaloval!" ohradil se. "Chtěl jsem si pouze promluvit."
"Když s tebou budu mluvit, budu mluvit jenom sama se sebou. Jsi vidina, kterou jsem si vytvořila v hlavě, i když absolutně nechápu proč… ani jak…"
Zasmál se tichým, hlubokým smíchem.
"A mohu mít jednu otázku?"
"Ehm…no asi jo…"
"Jsou takové vidiny hmatatelné?"
"No nejspíš ne, když jsou to jen výplody, takže…" začala jsem.
Chytil mě za ruku, schoval ji v obou svých dlaních a stiskl a byl sakra hmatatelný.
Ruce měl teplé a hladké.
Asi jsem přestala dýchat a zírala na něj jako slabomyslná.
"Vidíš?" ztišil hlas a v očích mu blýsklo pobavení. "Já nejsem tvá vidina, teď se to prokázalo."
Pokusila jsem se svojí ruku vytrhnout. "Nic se neprokázalo!"
"Podle tvých slov ano."
Pokusila jsem se vytrhnout silněji a silněji, až se mi to nakonec povedlo. Tedy ve chvíli, kdy se rozhodl mě pustit, to mi bylo jasné. Rychle jsem schovala ruku do kapsy, aby ho zas nenapadlo něco mi dokazovat.
Jeho skutečná teplá kůže, stisk jeho ruky, to už bylo vážně děsivý. Hlavou mi běžely milióny myšlenek, ale ani jedna smyslupná.
Odstoupil o malý krok zpět a sundal si kapuci z hlavy. "Jsem Yoncaltar, syn Riandonův," pronesl s vážnou obřadností, položil si dlaň na hruď a na vteřinu sklonil hlavu, aby se mi vzápětí zase podíval do očí.
Uhnula jsem. Cosi v jeho postoji, cosi, co z něj vyzařovalo, mě nutilo vyndat ruce z kapes, odlepit se od zábradlí a napřímit ramena, musela jsem se ovládnout, abych to vážně neudělala.
"Ty… jsi herec nebo tak něco, že jo? Někdo tě poslal, aby si ze mě vystřelil? Nebo o co sakra jde?!" řekla jsem místo toho docela nepříjemným tónem.
Díval se na mě dlouho, aniž se mu v neobvykle půvabné tváři pohnul jediný sval, jen oči se zastřely podivným smutkem.
"Řekni mi… Johanko…" řekl pak klidným šeptem. "Napadá tě jediná osoba, která by na tebe vymýšlela něco takového? Někdo, kdo by si dal takovou práci… aby tě pobavil?"
Zírala jsem na něj jako zhypnotizovaná. "Ne," musela jsem uznat. "Nikdo…"
Což bylo na jednu stranu docela smutné. "Ale musí být přece nějaký vysvětlení, proč zrovna…"
Udělal krok ke mně a i když se mi chtělo ustoupit, zůstala jsem stát jako přikovaná.
"Řekni mi," zašeptal, přízvuk mu do hlasu pronikl víc, než jindy a vzal můj obličej do dlaní. Ten dotyk byl omračující a bylo v něm i cosi erotického.
"Řekni mi kdy…" pokračoval, cítila jsem jeho vůni, vůni měkké kůry, mokrého mechu, nekonečné oblohy a vůni sluncem zalité paseky.
Skoro si opřel svůj nos o můj.
"Řekni mi, kdy a jak se z tebe mohl stát někdo takový?" dořekl tak tiše, že jsem to skoro neslyšela. Skoro.
A zmizel.
Najednou jsem stála na nábřeží úplně sama a pode mnou hučela Vltava.
Chtělo se mi zařvat vzteky. Chtělo se mi brečet. Taky se mi chtělo volat jeho jméno a dožadovat se vysvětlení…vysvětlení toho všeho. Neudělala jsem nic z toho, ale aspoň jsem začala dýchat.


Sotva uviděl, jak se mezi stříbřitými kmeny zabělalo jeho roucho, vyskočil na nohy.
"Buď pozdraven, Poutníku. Jsou nějaké nové zprávy?"
"A od tebe?" pousmál se muž z bílým plnovousem.
"Ne," připustil elf.
"Nu, dejme tomu čas."
"Já myslím, že nemáme moc času," přiznal Yoncaltar neochotně a zhluboka se nadechl. "Co když není ta pravá? Mohli se přece splést."
"Ale je ta pravá," pokýval muž rozvážně hlavou. "I ona sama to ví, jen to zapomněla. Bude třeba jí to připomenout."


Zvuk budíku se mi zabodl hluboko do mozku a já ho neurvale shodila z nočního stolku. Konečně přestal řvát. Ale beztak mě naštval, protože jsem si přála zaspat znovu.
Nestalo se tak, takže jsem prostě musela do práce. Věděla jsem, že budu vážně nesoustředěná a že to nejspíš nezůstane bez následků, ale cítila jsem k tomu podivnou lhostejnost.
Naštěstí pro mě se u třídění složek v počítači, což jsem měla na práci dopoledne, žádný velký průser přihodit nemohl. Takže jsem čučela na monitor a předstírala práci.
V hlavě jsem měla totální zmatek, mix vzpomínek a pocitů z včerejších zážitků. Nebo představ, nebo co to vlastně bylo. Kdyby se tohle stalo tak před deseti lety, myslím, že bych s tím vlastně ani neměla problém. Už tak jsem působila na ostatní jako blázen, Pána prstenů jsem měla přečteného tak dvacetkrát, nemluvě o Jacksonových filmových počinech. Ve svých představách jsem "žila" ve Středozemi a po večerech se snažila naučit elfsky. Dost často jsem myslela na elfy.
Jenže to bylo dávno, byla jsem nedospělá a byl to únik z reality. Bylo to předtím, než jsem zjistila, že z reality se nedá uniknout.
Takže teď jsem myslela jen na jednoho elfa, zato dost intenzivně. Fakt paráda.
Hodně jsem myslela na to, co mi řekl včera na nábřeží na konci našeho rozhovoru. Jak si mohl dovolit mě takhle soudit?! Vůbec nic o mě neví! A jako bych snad žila nějak špatně, žiju přece úplně normálně! Co si o sobě vůbec myslí, vynášet soudy o lidech… když je elf!
Znamená to, že už se neobjeví? Bylo to něco jako… rozloučení? To je přece jenom dobře, ne? Povedlo se mi zbavit se ho. Je to dobře. Je.
Z mého zmateného uvažování mě vyrušil hlas kolegyně Ivany, která se vrtěla okolo kopírky. Prozpěvovala si falešně nějakou příšernou písničku a u toho předváděla cosi jako tanec. S jejím velkým zadkem se to nedalo přehlédnout, obzvlášť, když ho oděla do legín s velkými růžovými květy. Podezřívám jí, že si myslí, že je Jennifer Lopez.
Není.
Zvedla jsem hlavu a nejspíš jsem se zamračila ještě víc, protože si toho všimla.
"Co je, dneska jsi nějaká přejetá," oznámila mi a vytáhla z kopírky další papír. "Ještě jsi neměla kafe, nebo co?"
To je pravda, neměla.
"Ne, nestihla jsem."
"To jsi tak zaneprázděná, jo?" uchichtla se a dvakrát přežvýkla Orbit bez cukru.
"Hm."
"S tebou je dneska řeč teda…" zvedla oči. "Máš divnej účes, trochu jako by ses ráno zapomněla učesat," zasmála se vlastnímu fóru.
Jenže to ani nebyl fór, já se vážně zapomněla učesat.
"Aspoň mám svoje vlasy," utrousila jsem jedovatým tónem a zvedla se od pracovního stolu. Nechala jsem ji tam stát s rukou, která jí instinktivně vyletěla k nově (a mimochodem pěkně blbě) navázaným umělým vlasům a se zkoprnělým výrazem.
Pomalu jsem vyrazila na chodbu k firemnímu automatu na kávu.
Co se to se mnou sakra děje, nikdy nejsem takhle zle upřímná. Většinou jen trpně mlčím, ani nevím, proč jsem to řekla… najednou to ze mě vyletělo.
Do automatu jsem hodila žeton a čekala, až hučení uvnitř něj utichne a ven mi vyjede kelímek s něčím silným a sladkým.
"Yoncaltare, synu Riandonův, tohle je tvoje vina," řekla jsem polohlasem.
"Ani bych neřekl," ozvalo se mi za zády.
Ještě, že to kafe bylo stále v automatu, jinak bych ho na sebe určitě vylila. Nebo na něj.
"To si děláš srandu," obořila jsem se na něj a stále mluvila polohlasem, i když rozrušeným. "Nemůžeš se objevovat tady!"
"Můžu se objevovat prakticky kdekoliv," opravil mě bezelstně.
Zpoza rohu vyšli dva muži, matně jsem si je pamatovala z ekonomického oddělení a ve mně by se krve nedořezal. Takhle vypadající elf rozhodně nemohl předstírat, že je tu zaměstnaný a já jsem v žádným případě nebyla schopná vymyslet něco smysluplnýho.
Jenže oni jen prošli kolem a chladně mě pozdravili, jako bych tam stála sama.
Pootevřela jsem pusu údivem.
"Oni tě nevidí," konstatovala jsem.
"Ne," souhlasil. "Ne, když nechci."
"Tak to bych chtěla umět taky," pronesla jsem s upřímnou závistí.
"Přiznávám, že to má jisté výhody."
Sáhla jsem pro hotové kafe a pak se podívala znovu na něj. Hned vedle automatu bylo okno a já si ho poprvé mohla prohlédnout ve světle, poprvé, kdy mu tvář nehalil stín ani kápě.
Měl neskutečně modré oči, takové jsem nikdy neviděla, velké a hebké jako tmavomodrý samet.
"Jsem dostatečně hezký?" zeptal se pobaveně, když mému pohledu čelil už docela dlouho.
Zrudla jsem a uhnula pohledem. "To je hloupá otázka."
"Tak mi odpusť mou hloupost," bavil se neustále. Kdo by se nebavil.
Jenže on byl nejen dost hezký, byl… krásný. Zdálo se divný použít takové slovo o muži, jenže výstižnější mě nenapadalo. Napila jsem se a ukázkově si popálila jazyk, než jsem se odvážila znovu k němu zvednou oči.
Naštěstí trpělivě čekal.
"Ty nejsi žádná vidina," řekla jsem skoro šeptem a nebyla to otázka.
"Ne."
Byl to téměř citelný, tělesný pocit přijmout to. Připustit si plně něco, co by vlastně mělo být nemožné.
Ale jak bych si mohla dál lhát? Denní světlo mi podávalo jednoznačný důkaz, opíralo se o jeho kůži, lesklo se v jeho vlasech. Byl živoucí, stejně jako já.
Až na to, že to byl elf, který se může zjevovat kdykoliv a kdekoliv.
Pokoušela jsem se vymyslet, co bych mohla říct, napadalo mě toho hodně a zároveň nic.
"Tohle není možný!" vydechla jsem nakonec jen.
"Možné je přece všechno," odvětil klidně.
"Ne. Ne, ne!"
Měla jsem pocit, že bych měla okamžitě odejít, aby mi nepřeskočilo, jenže jsem se odtamtud nemohla odtrhnout.
Možná i proto, že mi upřeně hleděl do očí a bylo to jako pomalu a závratně se propadat do nekonečné hlubiny.
"Všechno se mění, už to dávno začalo, jen jste si toho nevšimli," řekl tiše. "Nedá se tomu vyhnout, ale můžeme ovlivnit průběh těch změn. A jejich výsledek. To udělat můžeme, protože ač si připadáme bezvýznamní, každý z nás má svůj význam. A někteří… někteří větší, než ostatní."
Moje bezdeché propadání pomalu odeznívalo. "Vůbec nevím, o čem to mluvíš," přiznala jsem slabomyslně.
"Ale budeš vědět," ujistil mě.
"Možná to nechci vědět!" odsekla jsem.
Zadíval se na mě s lehkým soucitem. "O některých věcech nerozhodujeme, ale musíme věřit, že i když jsou bolestivé, jsou správné."
Kdysi jsem si skutečně představovala, že elfové mluví pomalu a nejasně a že je těžké z nich dostat konkrétní odpovědi.
Zdálo se mi, že to působí vznešeně.
Nikdy mě nenapadlo, jak je to ve skutečnosti otravný.
"Je vlastně výhoda, že jsi hmatatelný," řekla jsem s úšklebkem. "Aspoň ti můžu na hlavu vylejt to kafe!"
Nedalo by se říct, že by ho moje výhružka nějak přesvědčila, naopak, zlehka se zasmál hlubokým smíchem.
"Kdybys mi raději nabídla," pronesl.
"Elf, co pije kafe?" zvedla jsem obočí. "To už je snad moc."
Pokrčil rameny. "Proč bych nemohl ochutnat," namítl.
Pokrčila jsem rameny taky a nabídla mu, když si to tak přál. Napil se a zašklebil se. "Není to ani trochu dobré!"
"Je to dobré," odsekla jsem a kelímek mu vzala. "Tomu nerozumíš."
Na kafe mi nikdo sahat nebude.
Mračila jsem se, ale pořád jsem uhýbala pohledem, nevydržela jsem se na něj dlouho dívat.
Cítila jsem, že stojím na rozcestí, na hraně. Měla jsem chuť poníženě ho prosit, aby mě nechal napokoji a už se nikdy neobjevoval, abych si mohla žít tak, jako doposud. A na druhou stranu jsem měla pocit, že mám ruku na klice dveří, za kterými je to největší dobrodružství na světě a je úplně jedno, jestli jsem se zbláznila, nebo je to skutečnost.
Jenže já už netoužila po žádném dobrodružství a už vůbec ne šíleném. Do tohohle života… do tohohle světa nepatřilo.
"Ať už po mě chceš cokoliv, nejsem vhodná osoba," pronesla jsem s pohledem z okna a pokoušela se o neutrální, pevný tón. Když dlouho neodpovídal, nakonec jsem musela zvednout oči.
"Budeš na mě jen tak zírat, nebo něco řekneš?" postavila jsem kelímek na okenní parapet a založila si ruce.
"Dívá se na tebe docela dobře," odpověděl. "Máš hezké vlasy. Takové… lidské."
Nadechla jsem se, abych mu řekla něco pěkně od plic. Něco takového, co nejspíš jeho špičaté elfské uši ještě neslyšely, něco hodně lidského.
"Johano?!" přetrhl mé myšlenky úplně jiný hlas. Šéfův. "Vy snad máte přestávku? Nebo jste natolik pilná, že už nemáte co na práci? O tom dost pochybuji!"
Zcela jistě mě práskla Ivana, o tom není pochyb. Musela jsem si v duchu dvakrát zopakovat, že elfa nevidí, než jsem byla schopná odpovědět.
"Já… už jdu," zakoktala jsem. "Hned."
Šéf odešel a já se rychle obrátila k elfovi. Dívala jsem se na něj zmateným, trochu tázavým pohledem.
"Tak pojďte hned!"
Zřejmě nebyl v dobré náladě. Šla jsem za ním a odvážila se ohlédnout až někde na konci chodby.
Jak jsem předpokládala, vedle automatu už nikdo nestál.


Přitiskl tvář na hladkou, mírně vrásčitou kůru stromu. Rád by jej objal, ale kmen byl tak široký, že by jej neobjalo ani deset náručí.
Poslouchal mízu, jak proudí pod kůrou, zpěv tisícileté duše stromu.
Myslel na svého bratra, viděl před očima jeho rozesmátou tvář a sám se usmíval.
Myslel na nádherné části země, které se už změnily v horký, mrtvý popel. Pomalu přibývaly.
Bylo snadné na ně zapomenout tady, v srdci Lothlórienu, ale on zapomenout nechtěl. Nikdo nechtěl.
Taky měl za zavřenýma očima obraz dívky z rozcuchanými medovými vlasy, její poplašený a vzdorný pohled.
Světy se změní.
Bude na nás všech jak moc.

Nifredil I.

3. prosince 2011 v 23:21 | Morigan |  Povídky
Zuřila bouře.
Tak strašná, tak černá.
Mraky nad bojištěm se točily ve víru, ostrý prudký vítr roznášel v poryvech výkřiky a prach, spršky krve a dým.
Zvedl hlavu zrovna ve chvíli, když nízká mračna přeťal jedovatě zelený blesk jako čepel meče roztíná zbroj. V hromu, který následoval, téměř zanikl rozkaz velitele, jenž vybízel jejich jednotku k poslednímu útoku.
Pravé křídlo armády už bylo téměř rozdrcené pod okovanými botami Nicotných a zleva je tlačili a nutili ustupovat.
Prach vnikal do nosu a do úst, vzduch houstl krví.
A nad tím vším zuřila bouře.
Strašná.
Slyšel velitelův ochraptělý hlas, slyšel svůj vlastní, který se mu bolestivě dral z hrdla, když zvedal meč nad hlavu k nebesům. Mohli jen ustoupit. Nebo alespoň naposledy zaútočit.
Všechno se mu rozmazalo jako v nějakém bizarním snu, kdy slyšel svůj vlastní sípavý dech a sekal mečem dokud jeho svaly měly ještě vůli k pohybu.
A i potom.
Svět přestal být rozmazaný, když klečel. Díval se na svoje ruce, byly od krve. Byla temně šarlatová, jasně rudá i černá a všechny ty barvy se slévaly v jednu, smíšené s popelem.
I kolem byl popel. Mrtvá země.
Zase přežil další bitvu, ale necítil radost. Dlouho necítil nic, i když se díval do svého klína, na své ruce, které měl položené na hrudi mrtvého.
Stále ještě necítil nic. Téměř nic.
Neměl už helmu, ale nepamatoval si, kdy ji sňal. Ani mrtvý v jeho klíně ji neměl a tak viděl jeho nehybnou tvář obrácenou k obloze. Zářivě světlá pleť jeho obličeje byla pokrytá prachem a zasychající krví, přesto v ní viděl rysy známé tak, jako by se díval do zrcadla. Oblou linii čelisti a brady, křivku úst, teď pootevřených v posledním výdechu, velké široce otevřené oči - dědictví elfů jejich rodu. Vždycky si byli tak podobní, tak podobní. Mohl vidět ve tváři mrtvého svou vlastní tvář.
"Bratře…" zašeptal skrze suché rty zčernalé prachem a konečně, konečně ucítil na tváři vláhu vlastních slz.
Vždycky mu říkali, že elfové umírají jen v bitvách… a nebo žalem.
Na rameno mu dopadla pevná dlaň.
"Yoncaltare… je mi to moc líto."
Věděl, že by měl vstát, když s ním mluví, ale nenašel k tomu sílu.
"Ta bitva, pane… ta bitva," vydechl namáhavě.
"Prohráli jsme tu bitvu, Yoncaltare," řekl kapitán elfského jezdeckého praporu. "Další kus země se stal jen spáleništěm. Prohráváme tu válku."
"Ne!" zachraptěl Yoncaltar pokoušeje se vstávat. "Ne, kapitáne! Ještě je nás mnoho! Nikdy se nevzdáme! Já… já se nikdy nevzdám! I kdybych byl posledním, kdo ještě bude stát na nohou, my neprohrajeme!"
Kapitán zatlačil dlaněmi na jeho ramena, aby jej udržel na místě.
"Já vím, Yoncaltare, synu Riandonův. Věřím ti. Rozluč se se svým bratrem tak, jak velí důstojnost a tvá láska k němu. A pak… odjíždíme. Mluvil jsem se Staršími. Mám pro tebe jiný úkol…"



Upíral oči před sebe, jako by se nemohl nabažit toho pohledu na vzrostlé, šedostříbrné kmeny stromů a jejich zlatavé, košaté koruny, na jejichž vrcholy skoro nešlo dohlédnout.
Celé dny, které už tu strávil, se opájel zlatou energií Lothlórienu, která byla všude kolem, i v něm. Léčila šrámy z boje i ty na jeho duši.
Kdyby mohl, zůstal by tady, ale věděl, že je to ve skutečnosti jen klamná útěcha zlatého snu.
"Přistup blíž, Yoncaltare, synu Riandonův," ozval se sytý melodický hlas, na ženu nezvykle hluboký. Znal ten hlas, patřil ke zlatému Lórienu snad odjakživa.
Poslechl a přistoupil blíž ke stříbrné nádržce naplněné vodou. Nemohl zakrýt váhavost ve svém kroku a pocítil, jak se mu srdce chvěje jako motýl lapený v dlani. Ze svého místa viděl, jak se v hladké a klidné hladině vody odrážejí hvězdy a věděl, že za okamžik tam uvidí mnohem víc.
"Pohleď do Zrcadla, Yoncaltare," promluvila paní Galadriel. "A uvidíš svůj osud. Náš osud."
Položil dlaně na okraj zářivě stříbrné nádržky a podíval se.
Výjevy na hladině se měnily rychle, prolínaly se a navzájem překrývaly.
Zapomněl dýchat a když vše skončilo a na hladině se zase jen odrážely hvězdy, narovnal nachýlenou hlavu. Nedokázal zvednout hlavu a pohlédnout komukoliv z přítomných do očí, i když vůbec nevěděl proč. Stále hleděl na hladinu, která vypadala jako tvrdé temné sklo.
"To… to je skutečně ona?" zeptal se.
"Ano, to je ona."
"Vypadá tak… chci říct, nevypadá jako…" hledal ta správná slova, ale uvízla mu kdesi v hrdle.
"Věci často navenek vypadají jinak, než čím ve skutečnosti jsou," odpověděla Galadriel.
Zvedl k ní oči.
Usmála se. Její úsměv byl krutý a utěšující, krásný i hrozivý, prostý i záhadný.
"Ona je naše spása, tak je psáno ve hvězdách a tak se stane. Hvězdy nelžou. Hvězdy ví, co je ostatním skryto. Přinese světlo do čela našich armád a my porazíme Nicotné," promluvil další.
"Tak se stane."
"Tak se stane," zopakoval Yoncaltar.


Den blbec. A to už od rána.
Zaspala jsem, ujela mi tramvaj a v metru se mě pokusili okrást. V práci mě seřval šéf, polila jsem se kafem a omylem vymazala z počítače jednu důležitou složku.
Na tréninku jsem si ukopla palec o něčí holeň, moje boxerka praska ve švu a když jsem šla domů, lilo jako z konve. Pochopitelně přestalo hned, jak jsem otevřela dveře a ocitla se v suchu a teple domova. Tedy pokud se tomu tak dá říkat.
Takže jsem chvíli jen tak stála, zatímco se pode mnou na lině tvořila loužička dešťové vody, a pokoušela se uklidnit. Tady doma mi už s velkou pravděpodobností nehrozí žádný drama.
To mokro teda budu muset vytřít. Potom.
Otevřela jsem dveře svého pokoje a tam, na mojí neustlané posteli, vedle hromady naházeného oblečení, úplně klidně seděl naprosto cizí chlap.
Vždycky jsem si myslela, že když chodím na kickbox a dovedu se docela obstojně poprat, nebude mi dělat problém postavit se nějaký nepříjemný situaci. Že zachovám chladnou hlavu, budu vědět, jak ho praštit a taky ho pořádně praštím, nějakou naučenou technikou, kterou se do mě snaží nabušit trenér.
Na techniku jsem si sice nevzpomněla, za to jsem zaječela tak strašlivě, jako by mi někdo prokousl nohu.
Moje spolubydlící Šárka přiběhla z vedlejšího pokoje tak rychle, jak asi nikdy v životě neběžela.
"Co je??" vyhrkla skoro bez dechu. Já taky žádný neměla, můj srdceryvný jek mě o něj připravil. Nadechla jsem se tedy a ukázala pohybem brady směrem k posteli.
"Slyšíš, Johano?!" třásla se mnou, jako by toho vetřelce vůbec neviděla!
Když jsem se odvážila otočit se zpátky směrem k posteli, hned mi došlo, proč nic nevidí. Nikdo tam totiž nebyl.
"Co… ale vždyť…ta…dy…" rozhodila jsem ruce trhaným pohybem.
"No tak co je, proč tady tak ječíš?" obořila se na mě Šárka. "Víš, jak jsem se lekla?"
"Tys…" stále jsem v tranzu hleděla na teď už prázdnou, neustlanou postel. Můj mozek to odmítal pochopit, viděla jsem přece naprosto jasně, jak tady sedí. "…mi zase nechala…otevřený okno?"
Dívala se na mě nepokrytě, jako bych byla idiot. "Jo, větrala jsem. Tos ječela kvůli tomu??"
"Asi…jo," hlesla jsem, protože mě nic jinýho nenapadlo. Přece tu byl. Úplně klidně tu seděl, jako by byl u sebe doma a ne v cizím pokoji.
"Ty jsi fakt divná," sdělila mi Šárka znechuceně. Asi se lekla opravdu hodně.
"Jo…" musela jsem s ní souhlasit. Stále jsem cítila, jak mi buší srdce a pokouší se prohryzat ven skrz hrudní koš.
"Šárko?" zavolala jsem na ní, když už byla na odchodu, aniž bych spustila oči z postele.
"Co je?" obrátila se.
"Nepustila jsi někoho dovnitř? Do mýho pokoje? Třeba… na návštěvu," zkusila jsem to, riskujíc, že budu za ještě většího idiota. Ale zkusit jsem to musela.
Založila si ruce. "Ne!" odvětila nepříjemně. "Kdo by za tebou asi chodil!"
No, taky fakt.


"Zavři oči."
Poslechl. Klečel na měkkém mechu a les kolem něho zpíval ještě více, než obvykle.
Na tmavém temeni hlavy mu spočinula dlaň, pak ji následovala další a další.
Cítil tíhu.
"Bude ti propůjčena moc, abys mohl splnit, co je ti úkolem."
"Ano," odpověděl.
"Dostaneš moc cestovat mezi světy."
"Ano."
"Dostaneš moc znát ji lépe, než se zná ona sama."
"Ano."
"Až splníš poslání, moc ti bude opět odebrána."
"Ano…"


Zírala jsem z okna na pouliční světla, jak se mdle odrážejí od mokrého chodníku. Nerozsvítila jsem si a úplně jsem se zapomněla najíst, protože jsem se pořád snažila v duchu analyzovat, co se to vlastně stalo.
Několik mírně šílených vysvětlení jsem nakonec zúžila na dvě: za prvé jsem prostě byla unavená a ve stresu po blbým dni, takže jsem prostě měla takovou vidinu, to se přece občas stává. A za druhý bydlíme v přízemí, takže se klidně mohlo stát, že sem otevřeným oknem (Šárka je posedlá větráním) vážně vlezl nějaký bezďák z ulice. Možná se lekl, když jsem vešla a dokázal nějak záhadně zmizet tak rychle, že si toho nevšimla ani Šárka ani já.
Ta první možnost se mi moc nelíbila a ta druhá byla dost přitažená za vlasy, jenže za celou dobu mě nic jinýho nenapadlo. Navíc i když jsem si toho chlapa nestihla moc prohlídnout, rozhodně nevypadal jako bezďák. Bylo to divný, ale on spíš vypadal… no vypadal tak trochu jako…
"Jako elf."
Ten hlas byl blízko za mnou, sametový a tichý, jako by mě nechtěl vyděsit. Vyděsil mě k smrti!
Vyskočila jsem, praštila se o kliku okna a zhroutila se zpátky na zem s dlaní na čele. Ve tmě mého pokoje se pod naoranžovělým světlem lamp zvenku zřetelně rýsovala silueta kohosi sedícího.
Hlava mi zapulsovala bolestí tak prudce, že mě tentokrát ani nenapadlo ječet.
"Jak ses sem sakra dostal??" vyjekla jsem jen docela tiše mezi tím, jak jsem lapala po dechu a před očima mi zatančily hvězdičky kolem jeho hlavy.
Hvězdičky po chvíli zmizely, on ne.
Škoda, protože přesně v to jsem doufala - že zase zmizí jako předtím.
"To není otázka, která by tě měla v tuto chvíli zajímat nejvíc," odpověděl tím sametovým hlasem s divným, měkkým přízvukem.
Musela jsem se nedůstojně doplazit a třesoucí se rukou stisknout vypínač stolní lampičky.
Bílé světlo mě bodlo do očí a ukázalo mi, že se prostě nějak budu muset smířit s tím, že mám halucinace.
Opatrně jsem se za pomoci desky stolu postavila a moje vidina taky vstala. Vážně vypadal jako elf a to do nejmenších detailů, neměla jsem tušení, že ještě oplývám takovou fantazií.
Byl vysoký, ale štíhlý, černé vlasy mu hladce splývaly na ramena, ale měl je spletené nad ušima.
Nad špičatýma ušima. Fakt.
Dokonce měl i vysoké boty z měkké kůže a přes ramena tmavý plášť sepnutý jakousi stříbrnou sponou s kvítkem uprostřed. Nadechla jsem se, jako bych chtěla promluvit, ale nebyla jsem si jistá, jestli můžu jen tak mluvit s vlastní vidinou. Nechápala jsem, proč můj chorý mozek vytvořil zrovna elfa! Před deseti lety by mě to ani nepřekvapilo, to jsem svým způsobem viděla elfy za každým rohem. A hobity a hraničáře.
Pravda, nikdy ne takhle. Ale teď? Proč teď?
Nadechla jsem se znovu. Ostatně on si s tím mluvením začal.
"Jsem dneska vážně unavená a měla jsem blbej den," začala jsem. Můj hlas se mi nelíbil, zněl trochu, jako by mě někdo přiškrcoval. "Takže je normální, že můj mozek vytváří takový… no takový… věci, jako seš ty. Teda asi to není… není to tak úplně normální, ale stává se to a… a tak."
Chvíli si mě prohlížel tak pronikavě, že jsem měla co dělat, abych neuhnula pohledem, a pak se usmál takovým zvláštním úsměvem, jako by se mi vysmíval.
Vjel do mě vztek. Tak moje vlastní vidina se mi ještě bude vysmívat, kde to jsme!?
"Zmiz odsud!" obořila jsem se na něj zuřivě.
Zlehka obrátil oči v sloup, vzdychl a pokrčil rameny. A pak… zmizel.
Jen tak, rozplynul se, jako filmovým trikem, chvilku tu byl a vzápětí byl pryč.
"No do háje!" vydechla jsem ohromeně. Na čele mi rostla boule, ale to mě zas tak netrápilo. Víc mě trápilo, že jsem se asi zbláznila a nenapadalo mě, jak s tím naložím.´
Trochu se mi ulevilo, když skutečně zmizel. Aspoň moje šílenství nebylo tak očividné.
Posadila jsem se na svojí rozvrzanou, otočnou židli. Možná bych měla dojít za Jakubem, to je můj druhý spolubydlící. Slyšela jsem, že je doma, protože z jeho pokoje už nějakou dobu řval Assassin´s Creed a cvakala klávesnice.
Jakub totiž studuje psychologii, takže by možná věděl, co takový vidiny značí - třeba že jsem pod velkým tlakem, nebo bych měla změnit práci. Nebo si najít kamarády.
Ironicky jsem se uchechtla. Problém je v tom, že jsem s Jakubem promluvila tak deset vět dohromady za tu dobu, co tu bydlí, takže by pro něj možná bylo víc šokující, že za ním jdu do pokoje, než, co mu vlastně říkám.


"Já nevím, jestli věřím," řekl nahlas, ale odpověděl mu jen tlumený, všudypřítomný zpěv zlatého lesa.
Byl sám.
Jinak by to nikdy nenechal projít přes rty.
Stejně to museli vědět. Věděli o něm vše.
Spása, naděje, věštba. Je to tak, musí to tak být.
Hvězdy přece ví to, co je ostatním skryto.
Bude stát v čele našich armád jako živoucí prapor, živoucí světlo, pochodeň naděje.
Pousmál se.
Nevěděl, jestli si to dokáže představit a nevěděl, jestli věří.
Ale musel.