28. kapitola - Jako bratr a sestra 1. část

30. prosince 2011 v 17:30 | Nina Carter |  Rváči
Wesley seskočil z koně, vzal do rukou kožené otěže a zamířil ke vstupu do Flashova skalnatého doupěte, ačkoliv to ještě pěkných pár desítek kroků bylo.
Chtěl ale, aby kůň vychladl a po rychlé jízdě se trochu uklidnil. Nějaký pohyb mezi řídkými křovinami však upoutal jeho pozornost, po chvilce váhání zamířil tam a když rozhrnul ostré keře uviděl něco, co nečekal.
Indián Orlí dráp, který byl i v podzimním chladu oděný jen do umně tkané košile bez rukávů, držel pod krkem Anne Retlowovou a vpíjel se do ní sveřepýma, temnýma očima.
Wesley zalapal po dechu.
Anne se ale nenechala jen tak držet, kopla ho do holeně a z držení se pokusila vycuknout, což se jí podařilo. Odskočila a zkusila na indiána zaútočit z boku. Náhle jí hřbet jeho ruky udeřil přímo do obličeje.
Wesley cítil, jak se mu krev vzpěnila a horkou silou mu vstoupila do svalů a do hlavy. Jeho svět zrudnul a zúžil se.
Ten indiánskej zmetek, ten hajzl, ten parchant!!
Anne upadla na zem, hned se posadila a on se k ní ještě sklonil, víc už ale udělat nestihl. Wesley pustil koně a se zuřivým výkřikem srazil indiána k zemi.
"Wesley!!" zaječela Anne kdesi za ním, ale nevnímal ji. Zvedl Orlího drápa za krk a nebyl příliš ohleduplný, ačkoliv se indián nebránil. Jenom ho pozoroval, přestože mu Wesley nedopřával příliš vzduchu.
Anne se vyhrabala na nohy. "Wesley, pusť ho!"
Napřáhl se a udeřil, zasáhl bradu a část rudochovy čelisti a protože ho přitom pustil, zacouval Orlí dráp o několik nedobrovolných kroků zpět, ale neupadl.
Anne skočila přímo mezi ně a téměř se na něj pověsila, jinak by jen těžko zabránila dalšímu úderu.
"WESLEY!!" zaječela. "Přestaň!"
Přesunul svůj pohled k ní.
Z obou nosních dírek jí vytekla krev a kapala dál přes rty až na bradu, ale v tuhle chvíli si toho moc nevšímala.
"Napadl tě!" procedil skrz stisknuté zuby.
"Co?" nechápala Anne. "Ty ses vážně zbláznil??"
"Uhni, Annie!"
Pokusila se ho odstrčit, zastavit, ale byla to marná snaha. "Wesley, sakra, nech toho, nechovej se jako idiot!" udeřila otevřenými dlaněmi do jeho hrudi. " Já jsem to po něm chtěla!"
Konečně se přestal tlačit dopředu a zahleděl se jí do tváře. Popotáhla nosem, ale krev jí přesto stále tekla po bradě a kapala jí na krk a na košili. I na jeho košili.
"Cože?" vydechl. "Chtěla jsi aby… aby tě praštil??"
"Ne, jasně, že ne!" popotáhla znovu a hřbetem ruky si krev rozmazala. "Jen jsme tak… cvičili."
"Cože jste?" vykulil oči.
"Cvičili!" zopakovala vztekle. "Chápeš?!"
"Ale on… já jsem viděl, jak tě… co jste, proboha, cvičili?"
Odstoupila od něj. "Co je ti po tom? Prostě… jen tak."
Wesley s poněkud ohromeným výrazem hleděl střídavě na Anne, které se ze zkrvavené tváře zlostně blýskaly oči a na indiána s kamenným výrazem, jehož oči se mu potměšile smály. Jeho tělo bylo stále napjaté, srdce mu bušilo a krev se vařila, jak chápalo pomaleji, než mysl.
Jako idiot si skutečně připadal.
"Prostě jen tak," zopakoval bezmyšlenkovitě. "Pomátla ses, Annie?"
"Já? Já tady bezdůvodně neskáču po lidech!" odsekla.
"Fajn!" vyštěkl Wesley a odplivl si. "Fajn."
Otočil se k odchodu tak rychle, že Anne mimoděk couvla. "Udělal ti něco?" obrátila se k Orlímu drápu.
Pousmál se a hřbetem ruky si otřel tenký pramínek krve, který mu vytekl z prokousnutého rtu. "Vypadám rozhodně lépe, než ty."
Anne se přesto jemně dotkla jeho brady a čelistní kosti. Mladý indián věděl, že zítra v těchto místech rozhodně Wesleyho ránu ucítí a bude tomu tak dalších pár dní, ale to na sobě nedával znát.
"Bránil tě jako zuřivý lev," kostatoval při její starostlivé prohlídce Orlí dráp.
"Nebránil mě, je to blázen," zamračila se Anne. "A je to prostě jen rváč, rve se pořád!"
"Ty chceš být také rváč."
"Ne," oponovala. "Ne takovej rváč. Já se chci jen umět bránit. Chci bejt vlčice, která porazí medvěda. Poštolka, která se ubrání orlovi. Tak, jak jsi to říkal."
"Ano, to jsem říkal," sebral indián ze země Annin pohozený šátek a začal jím opatrně otírat jasně rudou krev z jejího obličeje. Ještě stále tekla. "Ale to zatím nejsi. Neměl jsem tě tolik udeřit."
"To nebyla tvoje chyba," nesouhlasila.
"To nebyla. Ty jsi udělala chybu. A opět tu samou, Divoká růže. Nemůžeš vést útok, když vůbec nemyslíš na svou obranu. Byla to tvoje chyba, velmi hloupě jsi si naběhla. Ale já jsem neměl udeřit tak tvrdě, to je má chyba."
"Nesmysl," mávla rukou. "Chtěla jsem přece po tobě, abys ke mně neměl ohledy."
Orlí dráp kývl, ale už na to nic neřekl. "Půjdeme ke studni," navrhl. "Trocha studené vody bude přece jen potřeba."
Anne si přitiskla na nos šátek vlhký krví. "Tobě taky prospěje. Aspoň to vypadá, že jsem tě taky praštila."
"Ne, to nevypadá," usmál se Orlí dráp trochu křivě, jak mu ret začal natékat. "Nebojuješ jako vlčice, ale jako vlče. A vlče nikdy nemůže praštit medvěda."
"Budu dělat, že jsem ten indiánský příměr nepochopila," navrhla Anne a Orlí dráp se zasmál hlubokým smíchem.

* * * * *

Ellen se znovu naklonila nad plechovou konví a horký dech páry jí donutil ucuknout a ustoupit. Rozhlédla se a pátrala pohledem po něčem vhodném - nejlépe utěrce nebo hadru - co by ale zároveň bylo aspoň trochu čisté.
Krčila nos, protože nic takového v nejbližším okolí neviděla. Ovšem při odstavování konve z plotny nechtěla riskovat a popálit si prsty o její horké ucho, což už se jí jednou stalo.
Dveře kuchyně se otevřely a vstoupil Angličan. Skoro by ho už dokázala poznat podle jeho kroků.
Jedním pohledem odhadl, co se právě děje, usmál se a navrhl: "Vaříš si kávu? Udělám to. Dám si s tebou, pokud ti to nevadí, Ellen," řekl, nátahl si rukáv lehce přes ruku a konev odstavil.
"Jistě, že ne, ráda, děkuji," hlesla Ellen a posadila se ke stolu. Sledovala Angličana, jak do dvou plechových hrnků nasypal množství kávy a pak je zalil horkou vodou.
Káva zavoněla po celé kuchyni.
Káva, řekla si Ellen v duchu. Správná káva má být plná smetany a sladká. Velmi sladká.
Tady jí nezbylo nic jiného, než si zvyknout na kávu silnou, černou a hořkou. Zprvu jí to připadalo, jako by pila bláto, ale teď už jí to ani nepřišlo.
Možná už zapomněla, jak chutná sladká káva se smetanou.
Angličan položil dva kouřící hrnky na stůl a posadil se naproti Ellen. "Prosím," pokynul jemně.
"Děkuji," kývla hlavou.
Angličan na ní spočinul pohledem. "Připadáš mi smutná."
"Smutná? Ne… jsem v pořádku," odvětila.
"Vždy zdvořilá," zasmál se.
"Vždy bohužel ne," musela mu oponovat. "Vždy ne."
"Ale i z takového hrnku se snažíš pít kávu na úrovni," podíval se na její ruku, kterou si distingovaně přisunula plecháček. "My ostatní ti musíme připadat jako divá zvěř."
"To bych… takhle rozhodně neřekla," zrudla rozpaky.
"Neřekla," souhlasil s ní a stále se tvářil pobaveně. "Ale jistě se mezi námi všemi cítíš poněkud…"
"Nepatřičně," doplnila ho. "To rozhodně ano. Neumím si sama připravit ani kávu, takže opravdu nepatřičně," přimíchala se jí do hlasu lehká hořkost.
"Už na začátku jsem podotýkal, že vypadáš smutně," zvedl obočí. "Ale jestli je to jen kvůli kávě, to lze, myslím, snadno napravit."
Konečně se na něj pousmála také.
"Nejsem smutná, jen přemýšlím," řekla, ačkoliv to nebyla tak docela pravda.
"To chápu. Jistě už máš něco vymyšleno."
"Něco jistě," odpověděla bezvýrazně.
"Možná by bylo dobré na čas se uchýlit pod ochranu nějakých příbuzných," navrhl. "Práce, která bude v této první fázi následovat, nebude nic pro tebe."
"To je jedna z možností," připustila neochotně. "Ačkoliv nemám příliš příbuzných, něco by se přece jen možná… našlo."
Opět lhala a opět se u toho necítila dobře. Angličan se na ni díval přímým pohledem a měl v očích skutečný zájem, proto se jí příčilo mu lhát, ale nechtěla s ním rozebírat své strachy a nejistoty.
Ale s kým tedy?
Povzdechla si a upila kávu.
Spálila si rty i jazyk, ale snažila se to nedat najevo.
"Vyhlašujeme Martenovi válku, bude nejspíš chvíli trvat, než objeví všechny její aspekty, ale přece jen… měla bys být v bezpečí. Ve chvíli, kdy pochopí, že nejsi jeho pěšák, ale Flashův…" pokrčil Angličan rameny.
Ellen se to přirovnání nelíbilo ani za mák. Nechtěla být ničí pěšák, ale musela uznat, že to přirovnání je docela trefné. Poněkud drsné, ale trefné.
"Byla bych asi raději, kdyby o mě vůbec nevěděl, dokud to jen jde. Nedovedla bych se mu podívat do očí, když vím, co udělal…" řekla upřímně a projel jí podivný chlad, jen na to pomyslela.
Na TO, co udělal.
Angličan jí obdařil pohledem, ve kterém četla tichý soucit, ale nestála o ni, oslaboval ji. Jakýkoli soucit.
"Každopádně stojí o mé peníze, nemovitosti, cennosti a tak podobně," prohlásila hlasitěji a svižněji, než hovořila doposud. "Většinu věcí nedostane bez toho, aniž bych byla zachována živá, zdravá a při plném vědomí. Nedokáže získat dokonce ani tu pojistku na Dům splněných přání. Téměř nic. Takže nemám obavy o svůj život," usmála se zdvořile a znovu opatrně upila kávy. Stále byla horká, pochopitelně na ní nefoukala, jen decentně míchala lžičkou, ale šlo to.
"To jsem rád," řekl Angličan po delší mlčenlivé pauze a tvářil se zvláštně. Jako by chtěl říct něco jiného, oponovat, připomenout jiné aspekty, ale nakonec si to rozmyslel, snad aby ji zbytečně neděsil.
Nelíbilo se jí to a zamračila se. "Hraji jen s kartami, které mi byly rozdány," ohradila se proti jeho pohledu.
"To každý z nás, Ellen Sinclairová," přikývl Angličan. "Někdy jen prostě máme plnou ruku, někdy poloprázdnou, ale vlastníme trumfy. A někdy si musíme vystačit s málem."
"To by skoro stálo za zápis," poznamenala Ellen.
"Můžeš to zaznamenat," pokynul jí s úsměvem.
"Škoda, že zrovna nemám papír," vzdychla strojeně, ale její úsměv byl upřímný. "Jsi skutečný angličan?" zeptala se ho.
Upil doušek kávy. "Ano. Ale patnáct let už žiji tady, tak ani nevím, kolik ve mně z toho angličana ještě zbylo."
"Proč?"
"Proč co?"
"Proč žiješ tady?"
"Máš na mysli tady ve Státech, nebo konkrétně tady? A nebo to vůbec nebyla otázka, která označovala místo, ale zajímá tě, proč jsem v… no, nebudeme se bránit tomu označení - ve zločinecké bandě?"
"Tomu se říká anglická výřečnost?" odpověděla mu otázkou.
"Jsi pohotová," ocenil pobaveně. "Řekněme, že v Anglii mě nic dobrého nečekalo a tak jsem zkoušel své štěstí hledat daleko za mořem. Nakonec jsem ho v jeho mírné podobě našel, ačkoliv mělo zcela jinou podobu, než jsem si původně představoval."
Pochopila, že z něho konkrétní odpovědi nejspíš nedostane, ale jemné slovní souboje s tímto mužem se jí začaly docela zamlouvat.
"Kit tvrdí, že jsi byl v Anglii hrabětem," prozradila mu.
Angličan se zasmál. "Opravdu? To přehání. Ale řekněme, že nějaká šlechta by se mezi mými příbuznými našla."
Ellen to nepřekvapilo. "Ovšem."
Angličan dopil kávu na jeden dlouhý doušek a Ellen nechápala, že mu na jazyku nenaskákaly puchýře. Zvedl se a sáhl po klobouku, který předtím odložil.
"Půjdu zase dělat něco užitečného," řekl a s lehkou úklonou hlavy se obrátil k odchodu.
Ellen vstala tak rychle, až těžká židle skřípla o podlahu.
"Kdyby byla nějaká možnost…" vyhrkla docela jiným tónem, než který používala doposud. Angličan se otočil a se skrývaným údivem na ni znovu pohlédl. "Kdybys byl v kůži někoho, jako jsem já. Někoho velmi podobného. Ve velmi podobné situaci," pokračovala. Všiml si, jak je bledá a snaží se ovládnou roztřesené ruce.
Musela se předtím docela mistrně ovládat.
"Ve velmi podobné," dořekla klidněji. Existovala by nějaká možnost… napadla by tě nějaká možnost, jak využít nějakou svou schopnost? Nějaký - jakýkoli - svůj um?"
Zvedl ruku a rozvážným pohybem sňal svůj klobouk znovu z hlavy.
"Myslím, že si dám ještě jednu kávu," řekl pak a usmál se.


* * * * *


Ten podzimní den jako by bylo všechno zlaté. I přes vítr, který si pohrával se zlatorezavým listím, bylo jasné počasí a sluneční paprsky ještě hřály a barvily do zlatova celé odpoledne.
Jim Morgan nehybně hleděl na oblý náhrobní kámen u paty kříže, na němž se skvěl nedávno vytesaný nápis.
BERYL LINSDAYOVÁ
1864 - 1893
ODPOČÍVEJ V POKOJI…
Neměl tušení, jak dlouho už takhle klečel s kloboukem v ruce, nechal si cuchat tmavé vlnité vlasy teplým podzimním větrem a ani se nepohnul.
Padl na něj stín, pomalu a klidně, jako by nesměle. Obrátil se a zvedl se na nohy.
"Candice…" podivil se. "Dobrý den."
V bezbarvě šedých šatech, upnutých až ke krku, vypadala nepatřičně a vlasy měla spletené do jednoho slámového copu, hozeného přes rameno. Skoro ji ani nepoznal.
"Dobrý den, pane Morgane," usmála se smutně. Velmi smutně.
"Už jsem vám přece říkal, abyste mi říkala Jime," opravil ji jemně a nasadil si klobouk.
"Jime," přikývla. "Nečekala jsem, že vás tu najdu. Přišla jsem jen… na chvíli," kývla k tichému hrobu. Všiml si, že v rukou svírá svazek podzimních květin.
"Ovšem," ustoupil jí. Položila květiny k patě kříže a chvíli se na hrob dívala, než se otočila zpátky k němu.
"Nevím, jak bych vám mohla poděkovat," řekla pevně.
"Nemusíte mi nijak děkovat."
"Zařídil jste… zařídil jste jí tak pěkný pohřeb… a všechno tohle," ukázala paží na hrob. "To by se mi nikdy nepodařilo. Ne takhle."
Všiml si, jak jí dojatě cuká bledá linka rtů, jak přemáhala pláč.
"Byla moje jediná opravdová přítelkyně… proč jste to udělal?"
Jeho tmavý pohled byl nečitelný. "Záleží na tom?"
"Vlastně… ne," připustila. Z koutku oka jí stekla jediná slza a Candice jí nervózně otřela hřbetem dlaně.
"Víte, říkám si, kdybychom se mohly rozhodovat znovu… kdybychom nebyly tehdy tak mladé a tak hloupé… kdybychom odešly ze Sugarhillu…Mohlo být všechno úplně jinak."
Jim přikývl. "Bohužel je nám dáno rozhodovat se jen jednou."
Candice zvedla oči a zahleděla se do Jimových. "Víte, já jsem si jistá, že ona to ví. Ví, co jste pro ni udělal a taky vás vidí, jak sem chodíte a nosíte jí květiny. Vím, že vás vidí."
Pousmál se na ni a pokud pocítil rozpaky, nedal je znát. "Doprovodím vás do města, když dovolíte," uchopil jí jemně za paži.
"Chováte se ke mně jako k dámě," konstatovala a zněl v tom lehký údiv.
"Jste dáma."
"Vy moc dobře víte, co jsem."
"Lidi jsou pro mě tím, čím je vidím být," odvětil, když procházeli vrzající hřbitovní brankou.
"Jste hodný člověk, Jime."
"Ne. Jsem detektiv."
 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dianka Dianka | E-mail | 24. března 2013 v 14:52 | Reagovat

Jen malá technická poznámka na okraj - v Americe se nevaří káva "po česku" - tj. zalitím mleté kávy v hrnečku vroucí vodou. Postup je naopak - do studené vody se vhodí namletá káva a nechá se přejít varem. Nalévá se potom z konvice přímo ho hrnečku.

2 Morigan Morigan | 25. března 2013 v 15:27 | Reagovat

Vím, máš naprostou pravdu! U sebe už jsem to opravila, tady nevím, jak to opravit bez smazání a znovu vložení textu (jsem trochu technický antitalent)...:-/

A děkuju za poznámku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama