28. kapitola - Jako bratr a sestra 2. část

30. prosince 2011 v 17:32 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *

Wesley praštil dveřmi tak, že Dannymu málem vyskočilo srdce z hrudi. Nemusel být ani trochu vnímavý, aby mu bylo jasné, že má vztek. A pořádný vztek.
Danny dokonce chvíli váhal, jestli ho má vůbec oslovit.
"Wesley?" zkusil to opatrně. Odpovědi se nedočkal, Wesley přešel ke své posteli, kde si začal balit deky. Tedy přesněji řečeno je zmuchlal do jedné velké šedohnědé koule.
"Wesley?"
"Co?!"
"No… ty někam jdeš?"
Zamračeně se na něj podíval. "Budu dneska spát venku."
"Proč? Je tam docela chladno a…"
"Už se to tady nedá vydržet, nenávidím to tu!" vybuchl Wesley. "Je to tu jako vězení! Takže budu spát venku!"
"Wesley?"
"Co zase??" obrátil se Wesley ode dveří.
"Co se stalo?"
"Co by se mělo stát, nic!"
"No…" zvedl se Danny ze židle. "Máš na rukou krev. A taky na košili."
Wesley se podíval na ruce a potom na košili.
"Buď v klidu, Danny," ušklíbl se. "To není moje krev."
Danny pootevřel ústa a pak je zase zavřel. "To mě moc neuklidnilo, Wesi."
"No jo. Co s tím, viď," odpověděl Wesley a zabouchl za sebou dveře.


* * * * *

Večerní podzimní vítr se opíral o okenní skla v nepravidelných intervalech. Anne si stáhla ošoupané kalhoty a zůstala jen v pánské košili, která jí dosahovala do půlky stehen.
Noci byly už chladné, ale tady uvnitř bylo pořád teplo, obzvlášť pod dekou. Ellen její názor ovšem nesdílela a každý večer se balila do pár vrstev oblečení navíc.
Na okno někdo zřetelně zaškrábal a s oběma dívkami to trhlo. Ellen málem nedůstojně vyjekla, což se jí na poslední chvíli podařilo potlačit.
"Co to má zase znamenat?" zamračila se, když našla řeč. Anne se neptala a šla okno otevřít.
Dovnitř okamžitě vnikl studený vítr a přilepil Anne košili na tělo. Kit - protože to pochopitelně byl Kit - se zhoupl a posadil se na parapet, nohama dovnitř.
"Kite…" usmála se Anne překvapeně. "Není už trochu pozdě?"
"Ovšem, že je pozdě," zamumlala Ellen a přehodila si deku přes nohy, aby dala najevo, jak nepříjemný je jí náhlý chlad.
"Já vím," přikývl Kit, aniž si Ellen všímal. "Ale potřebuju s tebou mluvit. O samotě."
Teprve teď si Anne uvědomila, že se Kit neusmívá. Tedy trochu se usmíval, ale jeho oči byly vážné a nejiskřily jako obvykle.
"Jasně," přikývla. "Obleču se a půjdu ven."
"Zřejmě toužíš po nastydnutí," ozvala se Ellen sarkasticky. "O tom, že je to krajně nevhodné snad raději pomlčím."
Anne si založila ruce, zčásti proto, že u okna jen v té košili opravdu bylo chladno. "Je to můj bratr," pronesla. "Můžu se s ním scházet třeba o půlnoci a nebude na tom nic nevhodnýho."
Je to můj bratr.
Opájela se chvíli v duchu tou prostou větou. Líbila se jí. Podle všeho se líbila i Kitovi, protože jí odměnil hlubším úsměvem, který se odrazil i v jeho očích.
"V případě vás dvou bych si tím rozhodně nebyla tak jistá," odvětila Ellen břitce.
"El! Nechtěla bys sklapnout?"
Ellen jim věnovala jeden dlouhý, přezíravý pohled a dala si na něm záležet.
"Ačkoliv pravděpodobně jste skutečně příbuzní. Tváříte se teď stejně. Stejně hloupě."
Anne popadla deku ze své postele a hodila ji Ellen na hlavu. "Nechystala ses jít spát??"
Ellen se vyhrabala zpod deky se svraštělým obočím. "Já ano," uhladila si rozcuchané vlasy. "Vy si dělejte co chcete."
Anne se obrátila k oknu. "Počkej dole, obleču se," řekla Kitovi. Ten přikývl, přehoupl se přes parapet a s dunivým zvukem dopadu zmizel ve tmě. Anne zavřela okno a urychleně se oblékala.
Ellen ji pozorovala káravým pohledem, ale už neřekla ani slovo, ani když přes sebe Anne přehodila deku přeloženou napůl a vyběhla ze dveří.
Venku jí okamžitě vítr foukl do obličeje změť jejích vlastních vlasů. Kit už čekal dole a chytl ji za paži, když oslepeně tápala.
"Možná bysme si radši měli povídat někde vevnitř," navrhla.
"Možná," odstranil jí vlasy z obličeje.
"Co se děje, proč se mnou musíš mluvit?"
"Co se ti stalo s nosem?"
"Cože? Je tma, nemůžeš vidět na můj nos!" nakrčila čelo.
"To ne, ale viděl jsem předtím a nahoře bylo světla dost," odpověděl.
"Zakopla jsem a praštila jsem se. O dveře," odsekla.
Krátce se zasmál. "Špatná lež."
"Nelžu."
Objal ji kolem ramen, aby ji ochránil před větrem a ona se k němu vděčně přitiskla. Voněl podzimním chladem, kůží, koňmi a sám sebou. Jeho vůně pro ni byla známá a stále v ní vzbuzovala pocit bezpečí.
Je to můj bratr, zopakovala si v duchu se smíšenými pocity, když opatrně přitiskla nos k jeho košili. Chyběl mi. Moc.
Doba, co byl pryč, jí trochu pomohla všechno si utřídit v hlavě, ale její tělo na to mělo přesto svůj vlastní názor.
Je to můj bratr.
Bylo opravdu snadné vklouznout mu do náruče a namlouvat si, že je to kvůli ledovému větru.
Možná má El pravdu a není chytrý scházet se venku ve tmě, sami…
"Annie," zašeptal blízko jejích vlasů. "Mluvil jsem s Johnem. O tobě. Řekl mi to."
Veškeré rozechvělé pocity z ní rázem vyprchaly. Ztuhla napětím a na okamžik zadržela dech.
"No a co?" pokusila se prohodit lhostejně. Vymanila se z jeho objetí, ale nepustil ji úplně, držel ji za paži, když kráčeli tmou. Nohy se jim bořily do bláta, ale Anne to nevnímala.
"Musím ti složit poklonu, docela jsi ho rozhodila. Ne, že by to na něm bylo poznat, ale jsem přece jenom jeho syn. Já to poznám, i když si hraje na kamennou tvář. Jenomže, Annie, mám obavy, že ty to myslíš tak trochu vážně."
Chvíli mlčela a bláto pod jejich nohama nepříjemně mlaskalo.
"Já to myslím naprosto vážně, Kite. Něco ti na tom vadí?"
"Co mám na to asi tak říct?"
"Nic. Je to mezi mnou a… a Johnem Flashem," řekla a stiskla rty.
Zastavil se a ona musela také. "Annie," řekl velmi něžně. "Víš sama, že je to nesmysl."
"Ty nejsi ten, kdo o tom bude rozhodovat!" odsekla.
"Rozhodovat o tom bude John."
"Jo, takže ho laskavě nech!"
"Nikdy tě sebou nevezme," mluvil stále tím něžným, opatrným tónem.
Zarytě mlčela.
"Ty musíš vždycky něčím šokovat, viď," pohladil jí hřbetem ruky po vlasech. "A vždycky se ti to povede."
Prudce jeho ruku odrazila. "Nemluv se mnou jako s dítětem!"
"Nikdy jsem si nemyslel, že jsi dítě."
"Jo, jasně!" ušklíbla se a pokusila se od něj odejít. Jenže ji držel. "Pusť mě!"
"Annie, tak se přece uklidni," neposlechl ji, což ji opravdu rozčílilo.
"Proč sakra neexistuje aspoň jeden člověk, kterej by věřil, že vím, co dělám?!" zvýšila rozhořčeně hlas. "Že jsem si to nevysnila, ale že se to přesto stalo a já jen prostě jdu po cestě, která se mi nabízí! Že se kolem mě změnilo úplně všechno, co jen mohlo a já jen hraju podle těch novejch pravidel!"
"Já ti věřím. Ale jak bys mohla vědět, co děláš, když to prostě vědět nemůžeš? Neumíš to představit, jaký to je, když jde do tuhýho… není možný, abys pochopila, jak moc je to…"
"Nebezpečný?" doplnila ho ironicky. "Jejda, vážně? A já myslela, že si tam budeme hrát s panenkama!"
"Nemáš představu JAK to může bejt nebezpečný!" zvýšil nevědomky také hlas.
"Moje představivost je dost velká. Nikdy jsem neřekla, že chci skákat po jedoucích vlacích, budu třeba hlídat koně, je mi to fuk! Připravuju se na to, jak můžu, cvičím…"
Přešlápl a jak se pohnul, pruh měkkého světla z nejbližšího příbytku ozářil jeho udivený výraz. "Cvičíš? Jak to myslíš, že cvičíš, ty máš snad dojem, že nějaký cvičení tě může…"
V návalu bezmocné zlosti ho popadla za paži, zakroutila mu s ní, jak ji to učil Orlí dráp, trhla s ním a kopnutím mu podrazila nohy. Povedlo se jí to tak dokonale, jak ještě nikdy. Nestihl vydat ani hlásku a už se válel na zádech v blátě.
Sama se lekla, ale přesto mu ještě odsekla: "Třeba takhle! Třeba takhle cvičím!"
"Annie!" vydechl nevěřícně ze země.
"A ty mi dej pokoj, jo? Neříkej mi, co mám dělat! Nic o mě nevíš. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že zrovna ty to budeš chápat, že zrovna ty budeš… že budeš rád, protože pojedu s vámi, že se… no, že ještě nebudeme muset rozloučit! Jenže jsem se spletla. Takže si trhni nohou, Kite!" obrátila se prudce k odchodu.
Chytil ji za kotník tak prudce, že také nestačila ani vyjeknout a rozplácla se v blátě vedle něj.
"Kite!" zaúpěla vztekle. "To si ze mě děláš srandu?!"
"Tak poslouchej teď ty!" držel jí stále za nohu, aby se od něj nemohla odplazit a její zlosti si nevšímal. "Když jsem byl pryč, skoro celou dobu jsem myslel na tebe! Chtěl jsem, až bude po všem, až skončíme tuhle akci, chtěl jsem… tě najít, poznat, jak žiješ, poznat tvoje sourozence. A taky třeba žít trochu jinak, aspoň na chvíli. Na to jsem myslel, na to, jak to udělat, abych se tady s tebou nerozloučil a neviděl tě naposled. Ty o mě nic nevíš!"
Natáhla se a přikryla mu ústa dlaní. Nebránil se.
Úzký pruh světla, který procházel nedovřenou okenicí, mu teď dopadal přímo na tvář.
Vždyť je to Kit. Kit. Jediná trochu spřízněná duše, kterou tady mám. Můj bratr.
Bratr.
"Nikdy bych neřekla ani ve snu, že budu na místě, jako je tohle. S lidma, jako jste vy. Ale je to tak," promluvila tiše. "Změnila jsem pohled na spoustu věcí. Mám obavy, ale cítím velkou příležitost. Cítím, že je to… že je to osud. Jdu po cestě, po který mám jít. Mám obavy. Ale nebojím se. Potřebuju ty peníze a vydělám si je. A potom vezmu Martina, Alexe, Dwaina i Mary někam, kde to bude moc pěkný a kde budeme moct žít bez toho kreténa Guye a bez toho ochlasty Billa Duffera. Víš, budu mít do začátku peníze a chci si je všechny osvojit! Bude úplně jedno, kde je naše matka a jestli se jejich fotr uchlastá. Budeme jenom spolu a bude nám dobře."
Jeho oči byly v tom polosvětle temné, vřelé a lesklé. Odtáhl si její dlaň od úst a na obličeji mu zůstal blátivý otisk.
"Já mám peněz dost, Annie. Cokoliv budeš potřebovat… jsme teď přece vlastně rodina a…"
Zavrtěla hlavou. "Takhle jednoduše to nefunguje. Jsem dospělá, Kite. Nemůžu si brát milodary."
John tě sebou nikdy nevezme, pomyslel si smutně a bylo mu to doopravdy líto. Místo toho ale nahlas řekl: "Promiň, Annie."
"Prominuto."
Vzdychl si a lehl si znovu na záda do bláta. "Podívej se, je skoro jasno," ukázal na oblohu. "Vidíš ty hvězdy? Je to nádhera."
Lehla si vedle něj, ramenem a hlavou se opřela o jeho hruď. Bláto bylo studené a mokré a nebyl moc dobrý nápad válet se v něm, ale s Kitem se bláznivé věci prováděly přirozeně a jednoduše.
"Kite?"
"Hm?"
"Jak se jmenuješ pravým jménem? Jsi taky Retlow?"
"Christopher Retlow," přikývl. "V celé své kráse."
"Nepřipadá ti to legrační, že se jmenujeme stejně?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Líbí se mi to."
Zavrzalo dřevo a na okamžik je zalil příval teplého světla. Ve dveřích se objevila Shakespearova silueta, která rychle seběhla pár schůdků, aby o ně v následující chvíli zakopla.
Kit ani nestihl otevřít pusu, aby ho varoval.
"No do hajzlu…co to je??" vyjekl Shake, když se rozplácl vedle nich. "Co to tady, sakra, vyvádíte??"
Anne se začala smát, protože nic jiného ani dělat nešlo.
"Promiň," pokrčil Kit rameny a snažil se, aby se k Anninu smíchu nepřipojil.
"Vy dva!" hrabal se Shakespeare na nohy. "Vy dva! Proč ležíte na zemi před mým příbytkem? V noci??"
"To… se těžko vysvětluje," řekl Kit se smíchem.
"No to se hodně těžko vysvětluje, kamaráde!" obořil se na Kita už ze stoje. "Ví John, že se scházíte v noci? A… kdoví co tady děláte?"
"Měli jsme takovou poradu. Jako bratr a sestra," odvětil Kit důležitě, zvedl se a pomáhal na nohy Anne.
Shakespeare si odfrkl. "Vyloženě to tak působí!"
"A kam jsi šel ty?" zajímal se Kit vesele.
"Kam asi, potřeboval jsem si odskočit! A úplně se mi z toho leknutí přestalo chtít."
"Aspoň jsme ti ušetřili cestu," zazubil se Kit a pátral na zemi po Annině shozené dece.
"Buď si kde chceš, tvé právo je to přece," povzdychl si Shakespeare rezignovaně, "ty nejlíp víš, jak s časem nakládat - a vlastní hříchy odpustíš si lehce: já tohle právo nehodlám ti brát!" vysypal ze sebe. "A teď padejte spát!"
"Rozkaz, pane," zasalutoval mu Kit a popadl Anne za ruku, aby zmizeli ve tmě. Smáli se tiše ještě, když došli před Anniny dveře.
"Doufám, že Ellen už bude spát," uvědomila si. Neviděla sice ani na sebe, ani na Kita, ale oba musí ve světle vypadat hrozně. "Jinak jí ze mě doopravdy popadne záchvat."
Kit se zasmál. "Ale to by možná stálo za to vidět."
"Já bych to vidět nechtěla!"
"Dobrou noc," zašeptal. "Sestřičko."
"Dobrou noc."
Naklonil se a přitiskl rty někam vedle jejích úst.
Povzdechla si.
A pak zmizela ve dveřích.
Nahoře byla tma a Annie se snažila jít navzdory vrzající podlaze tiše. Jestli mě Ellen uvidí celou od bahna, bude mít tolik keců, že budeme vzhůru do rána!
Plížila se podél zdi ke své posteli, kde se snažila rychle ze sebe svléknout oblečení a zalézt pod deku. Raději se moc nedívala směrem k Ellenině posteli a doufala, že už spí.
Kdyby se podívala, i v té temnotě by viděla, že Ellen nespí.
Vůbec tam totiž nebyla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama