28. kapitola - Jako bratr a sestra 3. část

30. prosince 2011 v 17:36 | Nina Carter |  Rváči
* * * * *

Petrolejka nepříjemně prskala. Danny se natáhl, aby otočil kolečkem, ale bylo zatuhlé a nechtělo pod jeho prsty povolit. Byl nakloněný přes postel ke stolku a málem spadl, když někdo zaklepal na dveře.
"Vstupte?" zvolal tázavě. Wesleyho pochopitelně za dveřmi neočekával, ale nenapadlo ho, kdo by to mohl v tuhle pozdní dobu být.
Dveře se otevřely pomalu a opatrně a Danny poznal v zakuklené postavě Ellen. Vyskočil z postele tak rychle, že by to sám do sebe neřekl.
"El, stalo se něco?" zeptal se s obavami.
Z hrubé deky, kterou byla obalená, vykukoval jen nos a oči a ty oči se zamračily.
"Každý si chodí na noční výlety a je to v pořádku, ale když se někam vydám já, tak se musí hned něco dít?" zeptala se přísně.
"Annie je na nočním výletě?" pochopil hned a byl rád, že se skutečně nic neděje.
"S Kitem. Ale mě do toho samozřejmě vůbec nic není."
"Nechceš jít dál?" navrhl, když mu studený noční vítr pročísl vlasy a zastudil na kůži.
"No… asi ano," zaváhala, ale pak vstoupila dál do místnosti a zavřela dveře.
"Takže sis taky udělala noční výlet?" nadhodil s úsměvem. "Trocha dobrodružství?"
Ellen to ale zřejmě moc vtipné nepřišlo, sundala si deku z hlavy a tváře a nechala ji ležet na ramenou, takže viděl, že se neusmála.
"Nesnáším dobrodružství," sdělila mu vážně.
Pousmál se, ale už jen lehce, skoro neznatelně. "Takže… můžu pro tebe něco udělat, Ellen?" zeptal se tiše. "V tuhle chvíli?"
"Já…"
Zjistila, že má v hlavě docela prázdno. Ne, to nebylo to správné označení, na mysl jí přicházela spousta odpovědí, jen je vyhrknout, ale žádná se v tuhle chvíli nehodila.
Co mu mám říct? nakrčila zoufale obočí. Že jsem se cítila tak strašně sama, že jsem nedokázala vydržet ve svém pokoji? Že jenom potřebuji slyšet tvůj hlas? Že vlastně nevím, co chci, jen… nějak… tebe?
Neuměla si představit, že cokoliv z toho vysloví nahlas, ale stejně tak si neuměla představit, že se otočí a odejde.
"El," zněžněl mu hlas a zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři. Mírně ucukla a tak nakonec jen přejel konečky prstů po pramíncích jejích vlasů. "Ty se mě bojíš?"
"V žádném případě!" prohlásila a slyšela, jak její vlastní hlas potupně kolísá.
"Tak se bojíš toho, co bych mohl udělat?" napověděl opatrně a vážně.
"Přestaneš laskavě analyzovat moje pocity?" obořila se na něj chladně. "Nemám tušení, co míníš tím, co bys mi mohl udělat…"
Přitáhl ji k sobě za ramena a políbil ji.
Ještě vteřinu před tím si říkal: Neudělám to! Nesmím to udělat! Zamotám nám oběma hlavu ještě víc!
Stejně to udělal.
Ellen strnula. Nebyl to takový polibek jako předtím, jen tiskl skoro zavřené rty k jejím a jinak se ani nepohnul, ani ji k sobě nepřitáhl blíž. Na prchavý okamžik jí to skoro mrzelo, ale pak se vzpamatovala a odstrčila ho od sebe.
Tedy spíš symbolicky, ale to gesto bylo dost srozumitelné.
Její oči byly vlhké a vypadala ještě zranitelněji, než kdykoliv předtím, Danny cítil, jak se mu srdce sevřelo zvláštním soucitem.
Teď se omluvím, říkal si v duchu. Nejspíš… bych měl…
"Proč jsi to udělal?" řekla tiše a ústa jí lehce zacukala.
"Já jsem…" odkašlal si Danny. "Myslel jsem… chtěl jsem… zničehonic jsi přišla uprostřed noci a já…"
Nenáviděl se za to, že nedokáže vyslovit celou větu.
Roztržitě zamrkala. "Ty jsi myslel, že jsem… že jsem přišla kvůli TOMUHLE?" zhrozila se. "Myslím, že je právě vhodná chvíle, abych odešla!" obrátila se k odchodu a přitiskla si deku k tělu, ale Danny byl mnohem rychlejší. Proklouzl kolem ní a opřel se zády o dveře dřív, než k nim vůbec stihla dojít.
Krátce se nadechla a zastavil se kousek od nich. Od něj.
"Nemyslel jsem to tak," řekl jemně. "Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak hloupě."
"To tedy vyznělo," souhlasila s ním.
"Omlouvám se."
Lehce kývla, jako že omluvu přijímá, ale ani tehdy neustoupil ze své obranné pozice ve dveřích. "Ale z nějakého důvodu jsi přece jenom přišla, nebo ne?" zeptal se skoro šeptem.
Semkla rty. Ovšem, že k tomu měla nějaký důvod, už tak se o tom těžko mluvilo nahlas, obzvlášť, když stál Danny takový kousek od ní a opíral se o ty zatracené dveře.
"Nemůžu spát," slyšela říkat sama sebe. "Skoro nikdy nemůžu spát. Já myslím… já myslím, že se bojím."
Díval se na ni bez dechu.
"Čeho se tolik bojíš?" zeptal se něžně. Ne, že by nebylo dost důvodů ke strachu.
"Bude to znít nejspíš hloupě," zamrkala. "Jenže já si připadám tak strašně sama. Tak strašně. A myslím, že to nedokážu, já… můj otec se mě snažil připravit na všechno, víš, vždycky se snažil, ale na tohle jsem připravená nebyla, já… on…myslím, že nepočítal s tím, že bych někdy mohla být… sama."
Nečekané přiznání ho zasáhlo víc, než by kdy čekal. Její přiznání jej dojalo tak, že se mu sevřelo srdce bolestí, jako by neexistovalo nic, než její chvějící se rty, lesknoucí se hnědé oči a křečovitě stažený obličej, který z posledních sil držel blížící se pláč.
Chtěl to jen zastavit.
Vymazat z jejího obličeje všechnu tu bolest, hned teď.
"El," vyrazil ze sebe přiškrceným hlasem, ale na delší větu už se nezmohl.
Ten pocit, o kterém mluvila, sám v minulosti několikrát pocítil. Ale už věděl, jak s ním bojovat a navíc… on měl vždycky Wesleyho a nezáleželo na tom, když zrovna byli každý někde jinde. Vždycky ho měl.
Neměla by se tak cítit. Nikdy. Ne ona. Ne ona…
Jako ve snu natáhl ruku a propletl si její vlasy mezi prsty.
Dám jí čas, aby mi dala najevo, že mám přestat, byla jeho poslední souvislá myšlenka, než ji znovu políbil. Není ale jisté, jestli Ellen spíš nepolíbila jeho, byl to velmi vzájemný polibek.
Danny se ještě chvíli opravdu snažil zachovat zbytky rozumu, ale její blízkost a doteky s ním zamávaly víc, než by si kdy myslel.
Nedokázal to.
Nedokázal ji přestat líbat, nedokázal uvažovat o tom, že to všechno není možná úplně nejlepší nápad… jeho tělo a srdce mu prostě říkalo něco jiného.
Ellen poprvé v životě zcela ztratila hlavu. A poprvé v životě někomu důvěřovala tak, jako právě teď Dannymu Larabimu. Brala si a dávala zároveň, nechávala se jím vést a chtěla to, co chtěl on.
Když mu pak udýchaná ležela v náručí, přikrytá jen hrubou dekou, která jí ale najednou vůbec hrubá nepřišla, rozhodně necítila nic z toho dusivého pocitu bezmocné samoty.
Pomalu jí ale začínaly docházet všechny souvislosti.
Právě jsem udělala něco neskutečného! nemohla tomu sama uvěřit. Ale nedokázala rozeznat, jaký z toho má vlastně pocit, věděla jen, že je velmi silný.
Danny mlčel, tiskl ji a sem tam jí políbil kamsi do vlasů.
Nic víc.
Leželi pod dekou nazí, Ellen pozorovala svou dlaň položenou na Dannyho hrudi a cítila, jak je to podivně přirozené. Je to naprosto nepřípustné! To všechno, co se teď stalo, ale… přirozené. Tak nějak divně, nečekaně přirozené.
"Někdo sem klidně mohl přijít, že ano?" zeptala se s pozdními obavami, aniž zvedla hlavu. Věděla, že o to se měla zajímat daleko dřív.
"Ne," uklidnil ji Danny. "Wesley spí venku."
Byla příliš zaneprázdněná sama sebou, aby ji zarážela skutečnost, že by někdo chtěl spát dobrovolně venku.
"Měla bych jít," vzdychla, ale neučinila ke svému prohlášení ani jediný pohyb, který by něco takového naznačoval.
"Zůstaň," řekl Danny něžně, ale taky se ani nepohnul.
"Jak to myslíš - zůstaň? To přece nejde," namítla.
Vzdychl, ale uznal, že má asi pravdu, tak úplně to nejde. Jenže jemu se nechtělo ji pustit. Dokázal jí aspoň nedržet, když namáhavě vstala a velmi rozpačitě tápala očima po svém oblečení.
"Musíš si o mě myslet hrozné věci," hlesla rozpačitě, když se pokoušela nasoukat do spodničky. Nepodívala se na něj a uvažovala, jestli se mu ještě někdy vůbec dokáže podívat do očí.
"Já o tobě??" posadil se na posteli.
"No samozřejmě, vždyť jsem udělala… my jsme udělali…prostě to bylo naprosto nepřípustné a bylo by dobré, kdyby…"
Natáhl se z postele a uchopil ji za zápěstí. Jelikož však vrávorala na jedné noze, jak se stále pokoušela nasoukat do spodničky, málem upadla.
Zachytil jí i druhou rukou a obrátil k sobě. Než se nadála, už se mu do očí dívala a ani to nebolelo.
Jak by také mohlo. Má krásné oči.
Přestala se oblékat a přestala dýchat. Ono ani jedno ani druhé dost dobře nešlo.
"El, neublížil jsem ti?"
"Jestli jsi mi…neublížil?" nechápala.
"Já… vím, že jsi ještě neměla… nikoho přede mnou a nechoval jsem se úplně podle toho," připustil zahanbeně.
"Já tak úplně nerozumím," přiznala.
"Já vím, že ne."
Donutila se od něj odvrátit a pokračovat v oblékání. Nebyla si jistá, jestli to zvládne, zatím nenašla ani svou druhou punčochu.
"El," vstal. "Pomůžu ti."
Chtěla odmítnout, ale slova se jí zasekla kdesi po jazykem. Danny našel obě její punčochy, pomáhal jí zapnout knoflíčky u šatů a několikrát jí něžně políbil kamsi mezi šíji a rameno.
Pokaždé se proti tomu chtěla ohradit a pokaždé to nedokázala.
Musím se vzchopit! přikázala si v duchu přísně. Podívat se zpříma na to, co jsem si sama způsobila!
"Musíme si teď vážně promluvit, Danny," prohlásila rozhodně a obrátila se k němu. Zcela oblečená se teď cítila o něco jistěji, ale ještě lepší by to bylo, kdyby se oblékl i Danny. Neměla ale odvahu jej o to požádat.
"Opravdu vážně?" ujistil se.
"Ano, opravdu vážně," přikývla a nadechla se.
"Budeš chtít, abych si tě teď vzal," konstatoval a upřel na ní bezelstné oči.
Ellen zase vydechla a zatvářila se šokovaně. "Co? … to… já jsem… jak můžeš… špatně jsi pochopil…"
Danny už výraz neudržel a hlasitě se rozesmál. "Ellen! Dělám si samozřejmě legraci!"
Ellen cítila jak rudne v obličeji a zatoužila odtud zbaběle prchnout. "To je nevhodná legrace!" zpražila ho chladně.
"To je," uznal. "Ale nemohl jsem si pomoct, promiň."
"Chtěla jsem říct…!" začala, ale přerušil ji jemným pohlazením po tváři.
"Já vím, co jsi chtěla říct. Že bys byla ráda, aby se o tomhle nikdo nedozvěděl."
Jak to, že najednou všechno tak dobře ví!?
Nadechla se, aby mu do toho skočila, ale nebyla dost rychlá.
"A já ti na to řeknu, milá El, že souhlasím," chytil ji něžně, ale důrazně za bradu. "Ale ne proto, že bych to chtěl já. Ne proto, že bych toho snad litoval, nebo že bych po tom netoužil. A ne proto, že bych si to nechtěl zopakovat. Souhlasím jen proto, že si to přeješ."
Dívala se na něj vykuleně a na chvíli z něj měla opravdu strach.
"Dobře," přikývla slabě, protože ji nenapadlo nic jiného.
"A teď tě aspoň doprovodím," rozhodl se. Opět se nadechla a opět jí do toho vstoupil. "Neboj se, nikdo nás neuvidí, všichni dávno spí. A i kdyby ne, bude to velmi počestný doprovod. Půjdeme jako bratr a sestra," zamrkal.
"Tak to se nezapomeň nejdříve obléct," připoměla mu věcně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | E-mail | 30. prosince 2011 v 18:02 | Reagovat

Ta poslední věta je nejlepší! :-)

2 Morigan Morigan | 30. prosince 2011 v 18:04 | Reagovat

Myslela jsem si, že se ti bude líbit :-)

3 Margaret Margaret | 30. prosince 2011 v 19:28 | Reagovat

Tak to jsem si zase jednou početla, skvělý!!!
Jen mi bylo trochu líto Wesleyho, ale ty víš, že mám pro takové raubíře slabost;-)Byl roztomilí, i když si to o sobě nemyslel.
Jsem zvědavá co z rozjetých situací bude následovat. Co bude dělat Ellen a co Annie, když ji to nepovolí. Ale sázím v její přesvědčovací technikou a tvrdohlavost

4 katja katja | 1. ledna 2012 v 20:10 | Reagovat

Dobrý! Ani jsem nečekala další díl tak brzo po Nifredillu, ale byl opět skvělý.
"vlastně nevím, co chci, jen… nějak… tebe?" věta která mě chytla za srdce. Těším se, jak se to mezi nima rozmotá. A jako tradičně držím palce Wesovi - byl bezva, jak se statečně rval. Chudák. Fakt to nemá vůbec jednoduchý.
Hodně inspirace a hodně času, Morigan.

5 golden fox golden fox | E-mail | 22. ledna 2012 v 16:52 | Reagovat

je to suprové, moc se mi to líbí. jen je škoda, že je mezi jednotlivými kapitolami takový rezestup. zapomínám, co se stalo v té minulé...

6 XCHVA101 XCHVA101 | 25. února 2012 v 21:36 | Reagovat

Musím říct, že je to úžasný příběh.. Nemohla jsem se od něj vůbec odtrhnout a teď mě mrzí, že jsem četla tak rychle.. Teď už mi jen zbývá čekat na další pokračování..

7 Morigan Morigan | 26. února 2012 v 19:07 | Reagovat

Děkuji moc, budu se snažit psát rychleji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama