Nifredil I.

3. prosince 2011 v 23:21 | Morigan |  Povídky
Zuřila bouře.
Tak strašná, tak černá.
Mraky nad bojištěm se točily ve víru, ostrý prudký vítr roznášel v poryvech výkřiky a prach, spršky krve a dým.
Zvedl hlavu zrovna ve chvíli, když nízká mračna přeťal jedovatě zelený blesk jako čepel meče roztíná zbroj. V hromu, který následoval, téměř zanikl rozkaz velitele, jenž vybízel jejich jednotku k poslednímu útoku.
Pravé křídlo armády už bylo téměř rozdrcené pod okovanými botami Nicotných a zleva je tlačili a nutili ustupovat.
Prach vnikal do nosu a do úst, vzduch houstl krví.
A nad tím vším zuřila bouře.
Strašná.
Slyšel velitelův ochraptělý hlas, slyšel svůj vlastní, který se mu bolestivě dral z hrdla, když zvedal meč nad hlavu k nebesům. Mohli jen ustoupit. Nebo alespoň naposledy zaútočit.
Všechno se mu rozmazalo jako v nějakém bizarním snu, kdy slyšel svůj vlastní sípavý dech a sekal mečem dokud jeho svaly měly ještě vůli k pohybu.
A i potom.
Svět přestal být rozmazaný, když klečel. Díval se na svoje ruce, byly od krve. Byla temně šarlatová, jasně rudá i černá a všechny ty barvy se slévaly v jednu, smíšené s popelem.
I kolem byl popel. Mrtvá země.
Zase přežil další bitvu, ale necítil radost. Dlouho necítil nic, i když se díval do svého klína, na své ruce, které měl položené na hrudi mrtvého.
Stále ještě necítil nic. Téměř nic.
Neměl už helmu, ale nepamatoval si, kdy ji sňal. Ani mrtvý v jeho klíně ji neměl a tak viděl jeho nehybnou tvář obrácenou k obloze. Zářivě světlá pleť jeho obličeje byla pokrytá prachem a zasychající krví, přesto v ní viděl rysy známé tak, jako by se díval do zrcadla. Oblou linii čelisti a brady, křivku úst, teď pootevřených v posledním výdechu, velké široce otevřené oči - dědictví elfů jejich rodu. Vždycky si byli tak podobní, tak podobní. Mohl vidět ve tváři mrtvého svou vlastní tvář.
"Bratře…" zašeptal skrze suché rty zčernalé prachem a konečně, konečně ucítil na tváři vláhu vlastních slz.
Vždycky mu říkali, že elfové umírají jen v bitvách… a nebo žalem.
Na rameno mu dopadla pevná dlaň.
"Yoncaltare… je mi to moc líto."
Věděl, že by měl vstát, když s ním mluví, ale nenašel k tomu sílu.
"Ta bitva, pane… ta bitva," vydechl namáhavě.
"Prohráli jsme tu bitvu, Yoncaltare," řekl kapitán elfského jezdeckého praporu. "Další kus země se stal jen spáleništěm. Prohráváme tu válku."
"Ne!" zachraptěl Yoncaltar pokoušeje se vstávat. "Ne, kapitáne! Ještě je nás mnoho! Nikdy se nevzdáme! Já… já se nikdy nevzdám! I kdybych byl posledním, kdo ještě bude stát na nohou, my neprohrajeme!"
Kapitán zatlačil dlaněmi na jeho ramena, aby jej udržel na místě.
"Já vím, Yoncaltare, synu Riandonův. Věřím ti. Rozluč se se svým bratrem tak, jak velí důstojnost a tvá láska k němu. A pak… odjíždíme. Mluvil jsem se Staršími. Mám pro tebe jiný úkol…"



Upíral oči před sebe, jako by se nemohl nabažit toho pohledu na vzrostlé, šedostříbrné kmeny stromů a jejich zlatavé, košaté koruny, na jejichž vrcholy skoro nešlo dohlédnout.
Celé dny, které už tu strávil, se opájel zlatou energií Lothlórienu, která byla všude kolem, i v něm. Léčila šrámy z boje i ty na jeho duši.
Kdyby mohl, zůstal by tady, ale věděl, že je to ve skutečnosti jen klamná útěcha zlatého snu.
"Přistup blíž, Yoncaltare, synu Riandonův," ozval se sytý melodický hlas, na ženu nezvykle hluboký. Znal ten hlas, patřil ke zlatému Lórienu snad odjakživa.
Poslechl a přistoupil blíž ke stříbrné nádržce naplněné vodou. Nemohl zakrýt váhavost ve svém kroku a pocítil, jak se mu srdce chvěje jako motýl lapený v dlani. Ze svého místa viděl, jak se v hladké a klidné hladině vody odrážejí hvězdy a věděl, že za okamžik tam uvidí mnohem víc.
"Pohleď do Zrcadla, Yoncaltare," promluvila paní Galadriel. "A uvidíš svůj osud. Náš osud."
Položil dlaně na okraj zářivě stříbrné nádržky a podíval se.
Výjevy na hladině se měnily rychle, prolínaly se a navzájem překrývaly.
Zapomněl dýchat a když vše skončilo a na hladině se zase jen odrážely hvězdy, narovnal nachýlenou hlavu. Nedokázal zvednout hlavu a pohlédnout komukoliv z přítomných do očí, i když vůbec nevěděl proč. Stále hleděl na hladinu, která vypadala jako tvrdé temné sklo.
"To… to je skutečně ona?" zeptal se.
"Ano, to je ona."
"Vypadá tak… chci říct, nevypadá jako…" hledal ta správná slova, ale uvízla mu kdesi v hrdle.
"Věci často navenek vypadají jinak, než čím ve skutečnosti jsou," odpověděla Galadriel.
Zvedl k ní oči.
Usmála se. Její úsměv byl krutý a utěšující, krásný i hrozivý, prostý i záhadný.
"Ona je naše spása, tak je psáno ve hvězdách a tak se stane. Hvězdy nelžou. Hvězdy ví, co je ostatním skryto. Přinese světlo do čela našich armád a my porazíme Nicotné," promluvil další.
"Tak se stane."
"Tak se stane," zopakoval Yoncaltar.


Den blbec. A to už od rána.
Zaspala jsem, ujela mi tramvaj a v metru se mě pokusili okrást. V práci mě seřval šéf, polila jsem se kafem a omylem vymazala z počítače jednu důležitou složku.
Na tréninku jsem si ukopla palec o něčí holeň, moje boxerka praska ve švu a když jsem šla domů, lilo jako z konve. Pochopitelně přestalo hned, jak jsem otevřela dveře a ocitla se v suchu a teple domova. Tedy pokud se tomu tak dá říkat.
Takže jsem chvíli jen tak stála, zatímco se pode mnou na lině tvořila loužička dešťové vody, a pokoušela se uklidnit. Tady doma mi už s velkou pravděpodobností nehrozí žádný drama.
To mokro teda budu muset vytřít. Potom.
Otevřela jsem dveře svého pokoje a tam, na mojí neustlané posteli, vedle hromady naházeného oblečení, úplně klidně seděl naprosto cizí chlap.
Vždycky jsem si myslela, že když chodím na kickbox a dovedu se docela obstojně poprat, nebude mi dělat problém postavit se nějaký nepříjemný situaci. Že zachovám chladnou hlavu, budu vědět, jak ho praštit a taky ho pořádně praštím, nějakou naučenou technikou, kterou se do mě snaží nabušit trenér.
Na techniku jsem si sice nevzpomněla, za to jsem zaječela tak strašlivě, jako by mi někdo prokousl nohu.
Moje spolubydlící Šárka přiběhla z vedlejšího pokoje tak rychle, jak asi nikdy v životě neběžela.
"Co je??" vyhrkla skoro bez dechu. Já taky žádný neměla, můj srdceryvný jek mě o něj připravil. Nadechla jsem se tedy a ukázala pohybem brady směrem k posteli.
"Slyšíš, Johano?!" třásla se mnou, jako by toho vetřelce vůbec neviděla!
Když jsem se odvážila otočit se zpátky směrem k posteli, hned mi došlo, proč nic nevidí. Nikdo tam totiž nebyl.
"Co… ale vždyť…ta…dy…" rozhodila jsem ruce trhaným pohybem.
"No tak co je, proč tady tak ječíš?" obořila se na mě Šárka. "Víš, jak jsem se lekla?"
"Tys…" stále jsem v tranzu hleděla na teď už prázdnou, neustlanou postel. Můj mozek to odmítal pochopit, viděla jsem přece naprosto jasně, jak tady sedí. "…mi zase nechala…otevřený okno?"
Dívala se na mě nepokrytě, jako bych byla idiot. "Jo, větrala jsem. Tos ječela kvůli tomu??"
"Asi…jo," hlesla jsem, protože mě nic jinýho nenapadlo. Přece tu byl. Úplně klidně tu seděl, jako by byl u sebe doma a ne v cizím pokoji.
"Ty jsi fakt divná," sdělila mi Šárka znechuceně. Asi se lekla opravdu hodně.
"Jo…" musela jsem s ní souhlasit. Stále jsem cítila, jak mi buší srdce a pokouší se prohryzat ven skrz hrudní koš.
"Šárko?" zavolala jsem na ní, když už byla na odchodu, aniž bych spustila oči z postele.
"Co je?" obrátila se.
"Nepustila jsi někoho dovnitř? Do mýho pokoje? Třeba… na návštěvu," zkusila jsem to, riskujíc, že budu za ještě většího idiota. Ale zkusit jsem to musela.
Založila si ruce. "Ne!" odvětila nepříjemně. "Kdo by za tebou asi chodil!"
No, taky fakt.


"Zavři oči."
Poslechl. Klečel na měkkém mechu a les kolem něho zpíval ještě více, než obvykle.
Na tmavém temeni hlavy mu spočinula dlaň, pak ji následovala další a další.
Cítil tíhu.
"Bude ti propůjčena moc, abys mohl splnit, co je ti úkolem."
"Ano," odpověděl.
"Dostaneš moc cestovat mezi světy."
"Ano."
"Dostaneš moc znát ji lépe, než se zná ona sama."
"Ano."
"Až splníš poslání, moc ti bude opět odebrána."
"Ano…"


Zírala jsem z okna na pouliční světla, jak se mdle odrážejí od mokrého chodníku. Nerozsvítila jsem si a úplně jsem se zapomněla najíst, protože jsem se pořád snažila v duchu analyzovat, co se to vlastně stalo.
Několik mírně šílených vysvětlení jsem nakonec zúžila na dvě: za prvé jsem prostě byla unavená a ve stresu po blbým dni, takže jsem prostě měla takovou vidinu, to se přece občas stává. A za druhý bydlíme v přízemí, takže se klidně mohlo stát, že sem otevřeným oknem (Šárka je posedlá větráním) vážně vlezl nějaký bezďák z ulice. Možná se lekl, když jsem vešla a dokázal nějak záhadně zmizet tak rychle, že si toho nevšimla ani Šárka ani já.
Ta první možnost se mi moc nelíbila a ta druhá byla dost přitažená za vlasy, jenže za celou dobu mě nic jinýho nenapadlo. Navíc i když jsem si toho chlapa nestihla moc prohlídnout, rozhodně nevypadal jako bezďák. Bylo to divný, ale on spíš vypadal… no vypadal tak trochu jako…
"Jako elf."
Ten hlas byl blízko za mnou, sametový a tichý, jako by mě nechtěl vyděsit. Vyděsil mě k smrti!
Vyskočila jsem, praštila se o kliku okna a zhroutila se zpátky na zem s dlaní na čele. Ve tmě mého pokoje se pod naoranžovělým světlem lamp zvenku zřetelně rýsovala silueta kohosi sedícího.
Hlava mi zapulsovala bolestí tak prudce, že mě tentokrát ani nenapadlo ječet.
"Jak ses sem sakra dostal??" vyjekla jsem jen docela tiše mezi tím, jak jsem lapala po dechu a před očima mi zatančily hvězdičky kolem jeho hlavy.
Hvězdičky po chvíli zmizely, on ne.
Škoda, protože přesně v to jsem doufala - že zase zmizí jako předtím.
"To není otázka, která by tě měla v tuto chvíli zajímat nejvíc," odpověděl tím sametovým hlasem s divným, měkkým přízvukem.
Musela jsem se nedůstojně doplazit a třesoucí se rukou stisknout vypínač stolní lampičky.
Bílé světlo mě bodlo do očí a ukázalo mi, že se prostě nějak budu muset smířit s tím, že mám halucinace.
Opatrně jsem se za pomoci desky stolu postavila a moje vidina taky vstala. Vážně vypadal jako elf a to do nejmenších detailů, neměla jsem tušení, že ještě oplývám takovou fantazií.
Byl vysoký, ale štíhlý, černé vlasy mu hladce splývaly na ramena, ale měl je spletené nad ušima.
Nad špičatýma ušima. Fakt.
Dokonce měl i vysoké boty z měkké kůže a přes ramena tmavý plášť sepnutý jakousi stříbrnou sponou s kvítkem uprostřed. Nadechla jsem se, jako bych chtěla promluvit, ale nebyla jsem si jistá, jestli můžu jen tak mluvit s vlastní vidinou. Nechápala jsem, proč můj chorý mozek vytvořil zrovna elfa! Před deseti lety by mě to ani nepřekvapilo, to jsem svým způsobem viděla elfy za každým rohem. A hobity a hraničáře.
Pravda, nikdy ne takhle. Ale teď? Proč teď?
Nadechla jsem se znovu. Ostatně on si s tím mluvením začal.
"Jsem dneska vážně unavená a měla jsem blbej den," začala jsem. Můj hlas se mi nelíbil, zněl trochu, jako by mě někdo přiškrcoval. "Takže je normální, že můj mozek vytváří takový… no takový… věci, jako seš ty. Teda asi to není… není to tak úplně normální, ale stává se to a… a tak."
Chvíli si mě prohlížel tak pronikavě, že jsem měla co dělat, abych neuhnula pohledem, a pak se usmál takovým zvláštním úsměvem, jako by se mi vysmíval.
Vjel do mě vztek. Tak moje vlastní vidina se mi ještě bude vysmívat, kde to jsme!?
"Zmiz odsud!" obořila jsem se na něj zuřivě.
Zlehka obrátil oči v sloup, vzdychl a pokrčil rameny. A pak… zmizel.
Jen tak, rozplynul se, jako filmovým trikem, chvilku tu byl a vzápětí byl pryč.
"No do háje!" vydechla jsem ohromeně. Na čele mi rostla boule, ale to mě zas tak netrápilo. Víc mě trápilo, že jsem se asi zbláznila a nenapadalo mě, jak s tím naložím.´
Trochu se mi ulevilo, když skutečně zmizel. Aspoň moje šílenství nebylo tak očividné.
Posadila jsem se na svojí rozvrzanou, otočnou židli. Možná bych měla dojít za Jakubem, to je můj druhý spolubydlící. Slyšela jsem, že je doma, protože z jeho pokoje už nějakou dobu řval Assassin´s Creed a cvakala klávesnice.
Jakub totiž studuje psychologii, takže by možná věděl, co takový vidiny značí - třeba že jsem pod velkým tlakem, nebo bych měla změnit práci. Nebo si najít kamarády.
Ironicky jsem se uchechtla. Problém je v tom, že jsem s Jakubem promluvila tak deset vět dohromady za tu dobu, co tu bydlí, takže by pro něj možná bylo víc šokující, že za ním jdu do pokoje, než, co mu vlastně říkám.


"Já nevím, jestli věřím," řekl nahlas, ale odpověděl mu jen tlumený, všudypřítomný zpěv zlatého lesa.
Byl sám.
Jinak by to nikdy nenechal projít přes rty.
Stejně to museli vědět. Věděli o něm vše.
Spása, naděje, věštba. Je to tak, musí to tak být.
Hvězdy přece ví to, co je ostatním skryto.
Bude stát v čele našich armád jako živoucí prapor, živoucí světlo, pochodeň naděje.
Pousmál se.
Nevěděl, jestli si to dokáže představit a nevěděl, jestli věří.
Ale musel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama