Nifredil II.

3. prosince 2011 v 23:26 | Morigan |  Povídky
Dřív jsem to dělávala poměrně často.
Prochodila jsem kilometry stemnělým městem, pod světlem lamp a oblohou, na které skoro nikdy nebyly vidět hvězdy. Milovala jsem večerní a noční město skoro stejně, jako jsem milovala les. No jo, trochu nebezpečný to bylo, jenomže mě se nikdy nic nestalo a tak jsem neměla důvod ke skutečným obavám.
Jenomže dřív jsem měla víc času. A taky jsem nebydlela v Praze.
To ale nebyl důvod, proč by mě krátká (nebo i dlouhá) večerní procházka pražskými ulicemi nemohla uklidnit před spaním, hodila jsem na sebe bundu, vklouzla do bot a zabouchla tiše dveře. Nebo jsem se aspoň snažila, aby to bylo tiše.
Venku už nepršelo, ale chodníky byly stále vlhké a stejně tak i vzduch. Když budu mít štěstí, bude pořádná mlha a to je vůbec nejlepší.
Zhluboka jsem nasála zvláštně vonící vlhkost a doslova cítila, jak se začínám vnitřně uklidňovat. Vrazila jsem ruce hluboko do kapes bundy a vyrazila bez přemýšlení a bez předem určeného cíle po chodníku vpřed.
Bylo mi docela fajn. Došla jsem k řece a šla dál podél nábřeží, aniž bych se starala o to, jestli si pamatuju cestu zpátky, když se do mého vcelku spokojeného pocitu vloudil stín podezření, že mě snad někdo sleduje.
To by k dnešnímu naprosto blbýmu dnu opravdu sedělo, aby se mě ještě někdo pokusil přepadnout, zřejmě vyzařuju energii snadnější oběti.
Přestala jsem být utopena v sobě a začala nenápadně sledovat okolí, jenže jsem nikoho podezřelýho neviděla. Dokonce jsem ho skoro ani neslyšela, jenom tak trochu…možná to byl prostě jenom pocit a nic jinýho.
Jenže ten pocit byl jako husí kůže, která nechce zmizet a já si nechtěla přiznat, že prostě…
Opřela jsem se o kamenné zábradlí na nábřeží a dívala se do země.
Přišel tiše a opřel se vedle mě. Dlouho mlčel a já si zkoušela představit, že tam vůbec není, jenže tam byl, přestože jsem nedokázala zvednout hlavu a podívat se na něj.
"Nebudeš zase ječet, že ne," řekl pak po nekonečně dlouhé době tím sametovým hlasem s přízvukem.
Zmohla jsem se jen na těžkopádné zavrtění hlavou.
"Víš, poslali mě, aby ses vyděsila co nejméně," pokračoval. "Pravdou je, že bych nechtěl vidět, co by se dělo, kdyby ses vyděsila více."
"Běžně se mi v pokoji nepovalujou elfové!" zamračila jsem se a nevědomky k němu zvedla oči. Měl na hlavě kapuci od pláště a noční osvětlení jen matně obkreslovalo jeho profil.
"Já jsem se nepovaloval!" ohradil se. "Chtěl jsem si pouze promluvit."
"Když s tebou budu mluvit, budu mluvit jenom sama se sebou. Jsi vidina, kterou jsem si vytvořila v hlavě, i když absolutně nechápu proč… ani jak…"
Zasmál se tichým, hlubokým smíchem.
"A mohu mít jednu otázku?"
"Ehm…no asi jo…"
"Jsou takové vidiny hmatatelné?"
"No nejspíš ne, když jsou to jen výplody, takže…" začala jsem.
Chytil mě za ruku, schoval ji v obou svých dlaních a stiskl a byl sakra hmatatelný.
Ruce měl teplé a hladké.
Asi jsem přestala dýchat a zírala na něj jako slabomyslná.
"Vidíš?" ztišil hlas a v očích mu blýsklo pobavení. "Já nejsem tvá vidina, teď se to prokázalo."
Pokusila jsem se svojí ruku vytrhnout. "Nic se neprokázalo!"
"Podle tvých slov ano."
Pokusila jsem se vytrhnout silněji a silněji, až se mi to nakonec povedlo. Tedy ve chvíli, kdy se rozhodl mě pustit, to mi bylo jasné. Rychle jsem schovala ruku do kapsy, aby ho zas nenapadlo něco mi dokazovat.
Jeho skutečná teplá kůže, stisk jeho ruky, to už bylo vážně děsivý. Hlavou mi běžely milióny myšlenek, ale ani jedna smyslupná.
Odstoupil o malý krok zpět a sundal si kapuci z hlavy. "Jsem Yoncaltar, syn Riandonův," pronesl s vážnou obřadností, položil si dlaň na hruď a na vteřinu sklonil hlavu, aby se mi vzápětí zase podíval do očí.
Uhnula jsem. Cosi v jeho postoji, cosi, co z něj vyzařovalo, mě nutilo vyndat ruce z kapes, odlepit se od zábradlí a napřímit ramena, musela jsem se ovládnout, abych to vážně neudělala.
"Ty… jsi herec nebo tak něco, že jo? Někdo tě poslal, aby si ze mě vystřelil? Nebo o co sakra jde?!" řekla jsem místo toho docela nepříjemným tónem.
Díval se na mě dlouho, aniž se mu v neobvykle půvabné tváři pohnul jediný sval, jen oči se zastřely podivným smutkem.
"Řekni mi… Johanko…" řekl pak klidným šeptem. "Napadá tě jediná osoba, která by na tebe vymýšlela něco takového? Někdo, kdo by si dal takovou práci… aby tě pobavil?"
Zírala jsem na něj jako zhypnotizovaná. "Ne," musela jsem uznat. "Nikdo…"
Což bylo na jednu stranu docela smutné. "Ale musí být přece nějaký vysvětlení, proč zrovna…"
Udělal krok ke mně a i když se mi chtělo ustoupit, zůstala jsem stát jako přikovaná.
"Řekni mi," zašeptal, přízvuk mu do hlasu pronikl víc, než jindy a vzal můj obličej do dlaní. Ten dotyk byl omračující a bylo v něm i cosi erotického.
"Řekni mi kdy…" pokračoval, cítila jsem jeho vůni, vůni měkké kůry, mokrého mechu, nekonečné oblohy a vůni sluncem zalité paseky.
Skoro si opřel svůj nos o můj.
"Řekni mi, kdy a jak se z tebe mohl stát někdo takový?" dořekl tak tiše, že jsem to skoro neslyšela. Skoro.
A zmizel.
Najednou jsem stála na nábřeží úplně sama a pode mnou hučela Vltava.
Chtělo se mi zařvat vzteky. Chtělo se mi brečet. Taky se mi chtělo volat jeho jméno a dožadovat se vysvětlení…vysvětlení toho všeho. Neudělala jsem nic z toho, ale aspoň jsem začala dýchat.


Sotva uviděl, jak se mezi stříbřitými kmeny zabělalo jeho roucho, vyskočil na nohy.
"Buď pozdraven, Poutníku. Jsou nějaké nové zprávy?"
"A od tebe?" pousmál se muž z bílým plnovousem.
"Ne," připustil elf.
"Nu, dejme tomu čas."
"Já myslím, že nemáme moc času," přiznal Yoncaltar neochotně a zhluboka se nadechl. "Co když není ta pravá? Mohli se přece splést."
"Ale je ta pravá," pokýval muž rozvážně hlavou. "I ona sama to ví, jen to zapomněla. Bude třeba jí to připomenout."


Zvuk budíku se mi zabodl hluboko do mozku a já ho neurvale shodila z nočního stolku. Konečně přestal řvát. Ale beztak mě naštval, protože jsem si přála zaspat znovu.
Nestalo se tak, takže jsem prostě musela do práce. Věděla jsem, že budu vážně nesoustředěná a že to nejspíš nezůstane bez následků, ale cítila jsem k tomu podivnou lhostejnost.
Naštěstí pro mě se u třídění složek v počítači, což jsem měla na práci dopoledne, žádný velký průser přihodit nemohl. Takže jsem čučela na monitor a předstírala práci.
V hlavě jsem měla totální zmatek, mix vzpomínek a pocitů z včerejších zážitků. Nebo představ, nebo co to vlastně bylo. Kdyby se tohle stalo tak před deseti lety, myslím, že bych s tím vlastně ani neměla problém. Už tak jsem působila na ostatní jako blázen, Pána prstenů jsem měla přečteného tak dvacetkrát, nemluvě o Jacksonových filmových počinech. Ve svých představách jsem "žila" ve Středozemi a po večerech se snažila naučit elfsky. Dost často jsem myslela na elfy.
Jenže to bylo dávno, byla jsem nedospělá a byl to únik z reality. Bylo to předtím, než jsem zjistila, že z reality se nedá uniknout.
Takže teď jsem myslela jen na jednoho elfa, zato dost intenzivně. Fakt paráda.
Hodně jsem myslela na to, co mi řekl včera na nábřeží na konci našeho rozhovoru. Jak si mohl dovolit mě takhle soudit?! Vůbec nic o mě neví! A jako bych snad žila nějak špatně, žiju přece úplně normálně! Co si o sobě vůbec myslí, vynášet soudy o lidech… když je elf!
Znamená to, že už se neobjeví? Bylo to něco jako… rozloučení? To je přece jenom dobře, ne? Povedlo se mi zbavit se ho. Je to dobře. Je.
Z mého zmateného uvažování mě vyrušil hlas kolegyně Ivany, která se vrtěla okolo kopírky. Prozpěvovala si falešně nějakou příšernou písničku a u toho předváděla cosi jako tanec. S jejím velkým zadkem se to nedalo přehlédnout, obzvlášť, když ho oděla do legín s velkými růžovými květy. Podezřívám jí, že si myslí, že je Jennifer Lopez.
Není.
Zvedla jsem hlavu a nejspíš jsem se zamračila ještě víc, protože si toho všimla.
"Co je, dneska jsi nějaká přejetá," oznámila mi a vytáhla z kopírky další papír. "Ještě jsi neměla kafe, nebo co?"
To je pravda, neměla.
"Ne, nestihla jsem."
"To jsi tak zaneprázděná, jo?" uchichtla se a dvakrát přežvýkla Orbit bez cukru.
"Hm."
"S tebou je dneska řeč teda…" zvedla oči. "Máš divnej účes, trochu jako by ses ráno zapomněla učesat," zasmála se vlastnímu fóru.
Jenže to ani nebyl fór, já se vážně zapomněla učesat.
"Aspoň mám svoje vlasy," utrousila jsem jedovatým tónem a zvedla se od pracovního stolu. Nechala jsem ji tam stát s rukou, která jí instinktivně vyletěla k nově (a mimochodem pěkně blbě) navázaným umělým vlasům a se zkoprnělým výrazem.
Pomalu jsem vyrazila na chodbu k firemnímu automatu na kávu.
Co se to se mnou sakra děje, nikdy nejsem takhle zle upřímná. Většinou jen trpně mlčím, ani nevím, proč jsem to řekla… najednou to ze mě vyletělo.
Do automatu jsem hodila žeton a čekala, až hučení uvnitř něj utichne a ven mi vyjede kelímek s něčím silným a sladkým.
"Yoncaltare, synu Riandonův, tohle je tvoje vina," řekla jsem polohlasem.
"Ani bych neřekl," ozvalo se mi za zády.
Ještě, že to kafe bylo stále v automatu, jinak bych ho na sebe určitě vylila. Nebo na něj.
"To si děláš srandu," obořila jsem se na něj a stále mluvila polohlasem, i když rozrušeným. "Nemůžeš se objevovat tady!"
"Můžu se objevovat prakticky kdekoliv," opravil mě bezelstně.
Zpoza rohu vyšli dva muži, matně jsem si je pamatovala z ekonomického oddělení a ve mně by se krve nedořezal. Takhle vypadající elf rozhodně nemohl předstírat, že je tu zaměstnaný a já jsem v žádným případě nebyla schopná vymyslet něco smysluplnýho.
Jenže oni jen prošli kolem a chladně mě pozdravili, jako bych tam stála sama.
Pootevřela jsem pusu údivem.
"Oni tě nevidí," konstatovala jsem.
"Ne," souhlasil. "Ne, když nechci."
"Tak to bych chtěla umět taky," pronesla jsem s upřímnou závistí.
"Přiznávám, že to má jisté výhody."
Sáhla jsem pro hotové kafe a pak se podívala znovu na něj. Hned vedle automatu bylo okno a já si ho poprvé mohla prohlédnout ve světle, poprvé, kdy mu tvář nehalil stín ani kápě.
Měl neskutečně modré oči, takové jsem nikdy neviděla, velké a hebké jako tmavomodrý samet.
"Jsem dostatečně hezký?" zeptal se pobaveně, když mému pohledu čelil už docela dlouho.
Zrudla jsem a uhnula pohledem. "To je hloupá otázka."
"Tak mi odpusť mou hloupost," bavil se neustále. Kdo by se nebavil.
Jenže on byl nejen dost hezký, byl… krásný. Zdálo se divný použít takové slovo o muži, jenže výstižnější mě nenapadalo. Napila jsem se a ukázkově si popálila jazyk, než jsem se odvážila znovu k němu zvednou oči.
Naštěstí trpělivě čekal.
"Ty nejsi žádná vidina," řekla jsem skoro šeptem a nebyla to otázka.
"Ne."
Byl to téměř citelný, tělesný pocit přijmout to. Připustit si plně něco, co by vlastně mělo být nemožné.
Ale jak bych si mohla dál lhát? Denní světlo mi podávalo jednoznačný důkaz, opíralo se o jeho kůži, lesklo se v jeho vlasech. Byl živoucí, stejně jako já.
Až na to, že to byl elf, který se může zjevovat kdykoliv a kdekoliv.
Pokoušela jsem se vymyslet, co bych mohla říct, napadalo mě toho hodně a zároveň nic.
"Tohle není možný!" vydechla jsem nakonec jen.
"Možné je přece všechno," odvětil klidně.
"Ne. Ne, ne!"
Měla jsem pocit, že bych měla okamžitě odejít, aby mi nepřeskočilo, jenže jsem se odtamtud nemohla odtrhnout.
Možná i proto, že mi upřeně hleděl do očí a bylo to jako pomalu a závratně se propadat do nekonečné hlubiny.
"Všechno se mění, už to dávno začalo, jen jste si toho nevšimli," řekl tiše. "Nedá se tomu vyhnout, ale můžeme ovlivnit průběh těch změn. A jejich výsledek. To udělat můžeme, protože ač si připadáme bezvýznamní, každý z nás má svůj význam. A někteří… někteří větší, než ostatní."
Moje bezdeché propadání pomalu odeznívalo. "Vůbec nevím, o čem to mluvíš," přiznala jsem slabomyslně.
"Ale budeš vědět," ujistil mě.
"Možná to nechci vědět!" odsekla jsem.
Zadíval se na mě s lehkým soucitem. "O některých věcech nerozhodujeme, ale musíme věřit, že i když jsou bolestivé, jsou správné."
Kdysi jsem si skutečně představovala, že elfové mluví pomalu a nejasně a že je těžké z nich dostat konkrétní odpovědi.
Zdálo se mi, že to působí vznešeně.
Nikdy mě nenapadlo, jak je to ve skutečnosti otravný.
"Je vlastně výhoda, že jsi hmatatelný," řekla jsem s úšklebkem. "Aspoň ti můžu na hlavu vylejt to kafe!"
Nedalo by se říct, že by ho moje výhružka nějak přesvědčila, naopak, zlehka se zasmál hlubokým smíchem.
"Kdybys mi raději nabídla," pronesl.
"Elf, co pije kafe?" zvedla jsem obočí. "To už je snad moc."
Pokrčil rameny. "Proč bych nemohl ochutnat," namítl.
Pokrčila jsem rameny taky a nabídla mu, když si to tak přál. Napil se a zašklebil se. "Není to ani trochu dobré!"
"Je to dobré," odsekla jsem a kelímek mu vzala. "Tomu nerozumíš."
Na kafe mi nikdo sahat nebude.
Mračila jsem se, ale pořád jsem uhýbala pohledem, nevydržela jsem se na něj dlouho dívat.
Cítila jsem, že stojím na rozcestí, na hraně. Měla jsem chuť poníženě ho prosit, aby mě nechal napokoji a už se nikdy neobjevoval, abych si mohla žít tak, jako doposud. A na druhou stranu jsem měla pocit, že mám ruku na klice dveří, za kterými je to největší dobrodružství na světě a je úplně jedno, jestli jsem se zbláznila, nebo je to skutečnost.
Jenže já už netoužila po žádném dobrodružství a už vůbec ne šíleném. Do tohohle života… do tohohle světa nepatřilo.
"Ať už po mě chceš cokoliv, nejsem vhodná osoba," pronesla jsem s pohledem z okna a pokoušela se o neutrální, pevný tón. Když dlouho neodpovídal, nakonec jsem musela zvednout oči.
"Budeš na mě jen tak zírat, nebo něco řekneš?" postavila jsem kelímek na okenní parapet a založila si ruce.
"Dívá se na tebe docela dobře," odpověděl. "Máš hezké vlasy. Takové… lidské."
Nadechla jsem se, abych mu řekla něco pěkně od plic. Něco takového, co nejspíš jeho špičaté elfské uši ještě neslyšely, něco hodně lidského.
"Johano?!" přetrhl mé myšlenky úplně jiný hlas. Šéfův. "Vy snad máte přestávku? Nebo jste natolik pilná, že už nemáte co na práci? O tom dost pochybuji!"
Zcela jistě mě práskla Ivana, o tom není pochyb. Musela jsem si v duchu dvakrát zopakovat, že elfa nevidí, než jsem byla schopná odpovědět.
"Já… už jdu," zakoktala jsem. "Hned."
Šéf odešel a já se rychle obrátila k elfovi. Dívala jsem se na něj zmateným, trochu tázavým pohledem.
"Tak pojďte hned!"
Zřejmě nebyl v dobré náladě. Šla jsem za ním a odvážila se ohlédnout až někde na konci chodby.
Jak jsem předpokládala, vedle automatu už nikdo nestál.


Přitiskl tvář na hladkou, mírně vrásčitou kůru stromu. Rád by jej objal, ale kmen byl tak široký, že by jej neobjalo ani deset náručí.
Poslouchal mízu, jak proudí pod kůrou, zpěv tisícileté duše stromu.
Myslel na svého bratra, viděl před očima jeho rozesmátou tvář a sám se usmíval.
Myslel na nádherné části země, které se už změnily v horký, mrtvý popel. Pomalu přibývaly.
Bylo snadné na ně zapomenout tady, v srdci Lothlórienu, ale on zapomenout nechtěl. Nikdo nechtěl.
Taky měl za zavřenýma očima obraz dívky z rozcuchanými medovými vlasy, její poplašený a vzdorný pohled.
Světy se změní.
Bude na nás všech jak moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama