Nifredil III.

3. prosince 2011 v 23:29 | Morigan |  Povídky
Už dobrých deset minut jsem stepovala v předsíni. Chodila jsem sem tam a asi dvacetkrát už minula dveře do Jakubova pokoje, jejich sklem prosvítalo namodralé světlo zapnutého monitoru a při pozornějším sledování se dala zahlédnou i jeho silueta.
Pořád jsem váhala, jestli na ně mám zaklepat. Ano, ve zbytku své pracovní doby a ve chvílích, kdy jsem nemyslela na setkání s elfem jsem si pěkně nacvičila řeč, kterou mu přednesu. Jakožto student psychologie by mi mohl přece pomoct, nebo ne?
Jenže najednou mi to celý připadalo ještě víc uhozený a klepat se mi nechtělo.
Jakkoliv vyšperkované to působilo pitomě.
Ahoj Jakube, vím, že toho spolu moc nenamluvíme, ale víš, začal se mi zjevovat tolkienovský elf a tak nějak nevím, co s tím, neměl bys nějakou radu?
Trapný.
Právě jsem se rozhodla vypadnout z chodby, když otevřel dveře. Zrovna ve chvíli, kdy jsem okouněla před nimi.
Chvíli jsme na sebe zírali, jak jsme se oba lekli.
"Čau…" řekl pak trochu rozpačitě. "Chtělas… chtělas něco?"
"Já? Ne!" ustoupila jsem. "Jen jdu ven."
"Aha, jasně."
Chvíli jsme mlčeli, protože nikdo nevěděl, co by ještě řekl, jako by mě prostě nemohl jen tak obejít a jít tam, kam chtěl. Nebo prostě jen znova zavřít dveře.
"Učesala ses, koukám," řekl pak nejzoufalejší věc, která ho napadla. "Hezký."
Sáhla jsem si rukou do vlasů. "Dík."
Měl pravdu, zapletla jsem si vlasy, jak jsem to dělávala dřív. Jak už jsem to dlouho neudělala. Byla jsem v tom dobrá, dokázala jsem si na vlastní hlavě zaplést neuvěřitelné věci a dneska jsem prostě nějak nevěděla, co jiného s rukama.
Dřív jsem ale nosila dlouhé vlasy, až pod pas.
Máš hezké vlasy. Takové lidské.
Potřásla jsem hlavou, abych zaplašila ten hlas s elfským přízvukem z hlavy. Popadla jsem bundu, řekla Jakubovi rychlé "čau" a vypadla ven z bytu.
Objevil se, až když jsem došla k Petřínu. Ne, že by to byl v podzimní večerní tmě dobrý nápad, ale poslední dobou jsem neměla žádné dobré nápady. A navíc mě to sem tak nějak táhlo.
Když najednou kráčel vedle mě, šel hrozně tiše, jako by mu pod nohama listí skoro nešustilo.
V nitru se mi opět svedla bitva pocitů. Nevěděla jsem, jestli cítím hrůzu z toho, že se mi znovu zjevil, nebo jestli jsem šťastná, že jsem ho na chodbě v práci neviděla naposledy.
Každopádně adrenalin to byl.
Dlouho jsme vůbec nepromluvili, já proto, že jsem měla srdce až v krku a on proto… že byl prostě elf.
Nakonec jsem to nevydržela já, protože jsem na to myslela celý den. Měla jsem v hlavě spoustu vět, kterými bych mohla začít. "Takže…" odkašlala jsem si. "Odkud… sakra… jsi?"
To bylo celé, co jsem nakonec ze sebe dokázala vypravit. Opravdu ukázka inteligence.
"Ty víš, odkud jsem," odpověděl mi na to.
"Co?!" nadechla jsem se rozhořčeně. "Co je tohle za odpověď?!"
"Odpověď zní přesně tak, jak si myslíš," pokračoval klidně. "Stačí to vyslovit nahlas."
To bylo to, co chtěl, abych to já vyslovila nahlas. Nechtělo se mi. Budou to další hradby, které kolem mě proboří.
"Středozemě. Přišel jsi ze Středozemě," slyšela jsem se říkat.
"Ano. To je můj domov, můj svět," přikývl.
"Je to fiktivní svět!" upozornila jsem ho rozhořčeně.
"Pak jsou fiktivní všechny světy."
"Ne. Středozemi si vymyslel profesor Tolkien a napsal o ní několik knížek," zastavila jsem se a obrátila k němu čelem. "Vymyslel si ji!"
"Možná to tak je," nebránil se. "A možná to je obráceně. Středozemě existovala a on prostě nějak věděl. Přece jsi nevěřila, že je jen jeden svět, jen ten tvůj…" usmál se na mě shovívavě, jako bych byla hloupé děcko.
"Já… totiž…"
Co jsem na to asi tak měla říct!
"Je jich mnoho," pokračoval i bez mé odpovědi. "Mnoho a existují vedle sebe tak dlouho, jak si jen dokážeš představit. Jsou propojené, některé více, jiné méně. Tvůj svět je velmi citlivý na taková… propojení. Škoda jen, že tví lidé k tomu nejsou přístupní."
"Počkej!" zarazila jsem ho, stále jsme stáli uprostřed cesty. Byla jsem docela vyděšená, ta teorie se mi moc nelíbila. Znala jsem spoustu příběhů, které by rozhodně měly zůstat jenom na papíře!
Trpělivě čekal.
"Jiné světy tě nemusí znepokojovat," řekl mi. "Ani zajímat."
"Čteš mi snad myšlenky?!"
"Jestli myslíš nějakým kouzlem, tak to rozhodně ne. Ale tvoje tvář je čitelná jako otevřená kniha."
"No super!" rozhodila jsem ruce. "Když už jsme u toho, nezajímá mě ani ten tvůj svět!"
"Lžeš."
"Ne, nelžu!!" skoro jsem zaječela. Začínala se mě lehce zmocňovat hysterie.
"Ale ano," byl stále úplně klidný. "Já o tobě vím všechno. Milovalas nás."
Dvakrát jsem jen vydechla a zase se nadechla, ve vlhkém podzimním večeru se z mého dechu tvořily průsvitné obláčky páry a stoupaly do korun stromů. Cítila jsem ve svém těle napjatý, útočný postoj, zaťaté pěsti. Chtěla jsem se opět bránit dětinským ne, ale zradil mě vlastní hlas.
"Vždycky jsi věděla, že ten svět někde je."
"Jak to sakra myslíš?!"
"Mám propůjčenou schopnost vědět to, abych ti byl blíž. Abych ti více rozuměl," pokračoval on. "Takže to prostě vím. Vidím. Četla jsi naše příběhy, prožívala je, plakala s námi, smála se. Snila o nás. Hrála sis na to, že jsi jedna z nás."
"Jo! Jo!" přiznala jsem zoufale. "Jako tisíce dalších! Byla jsem malá!"
"Malá?" zvedl obočí.
"Tak mladá. Mladší. Takových je spousta, sakra! Hrajou si na elfy a hraničáře, pořádají vlastní setkání, nosí pláště, lepí si špičatý uši a učí se slovíčka ze elfštiny! už to nedělám. Jen jsem si hrála, ale už si nehraju. Najdi si někoho jinýho pro svoje poselství a prozření, já to nechci!"
Slyšela jsem svůj vlastní hlas s vysokým podtónem zoufalství, protože se mi hlasivky svíraly, jako by mě někdo přiškrcoval. Poslední slova jsem zvládla už jen zašeptat.
"Je mi líto," řekl taky tiše a o krok se přiblížil. "Ale nejde to. Jsi to jen ty. Nebyla to hra, to přece víš. Vědělas to, vždycky jsi věděla, že k nám nějak patříš. Že jsi něčím jiná."
"Jiná?" zasmála jsem se divným, ironickým smíchem. "Každej si v určitý fázi života myslí, že je jinej. Tak to u nás chodí, víš? Jenže pak se přijde na to, že to tak není. Každej je stejnej."
"Ty ne."
"Proč, sakra?! Protože jsem si vylepovala nad postel plakáty s Aragornem a v peněžence nosila obrázek Společenstva? To je směšný!" odvrátila jsem se od něj prudce a vyrazila po cestě pryč, hlouběji do parku.
Šel samozřejmě za mnou.
"Dala sis i jméno v mém jazyce. Říkala sis Calawen Maiwë."
S každým jeho slovem mi bylo hůř a hůř, jako by mi někdo podrážel nohy.
"To je dobré jméno. Calawen znamená Nositelka světla. Světlonoška."
"Já vím, co to znamená!"
"To je přesně to, co jsi. Světlonoška. A Maiwë je racek, symbolizuje svobodu, kterou…"
"Já vím, co to znamená!!!" zaječela jsem. Konečně zmlknul, díval se na mě a od té krásné spony na jeho plášti se odráželo vzdálené světlo pouliční lampy. "Dobře! Jo! Milovala jsem vás, ten váš svět! Chtěla jsem žít tam a ne tady! Máš pravdu! A co na tom záleží? Už to tak není. Chci žít tak, jak jsem žila, nechci, abys mi něco vysvětloval, nechci, aby ses mi zjevoval, jasný?!"
Přistoupil ještě blíž, až se náš dech přeměněný v páru spojoval v jeden průsvitný obláček.
"V těch důležitých věcech si nakonec nemůžeme zvolit. Ne doopravdy," pokýval hlavou. "Světy se mění. Všechny. V tom tvém to ještě není tolik vidět, ale to neznamená, že se to neděje. Nic už nebude jako dřív, ať to dopadne jakkoliv."
Začínalo mi být na omdlení.
"Vím, že toho je teď moc, že je to těžké, ale musíš… musíš udělat, co je nutné, Calawen Maiwë…"
Přestalo mi být na omdlení. Spíš jsem měla chuť praštit ho do té dokonalé elfské tváře. Ale ještě jsem se ovládla. Přiblížila jsem se ještě blíž k jeho obličeji, jak mi to jen rozdíl v naší výšce dovolil.
"Naštěstí," zašeptala jsem ostře. "na rozdíl od tebe žiju ve světě, kde nemusím dělat něco, co nechci!"
Nebyla to samozřejmě tak docela pravda, ale na tom teď nezáleželo.
Skončila jsem. Otočila jsem se, abych odešla, ale nakonec jsem doslova utíkala. O překot jsem se řítila z kopce po asfaltu a mokrém listí, s bolestně přerývaným dechem a téměř poslepu.
Netrvalo to dlouho a zakopla jsem o kámen tak ošklivě, že jsem málem udělala ve vzduchu salto.
Dopad opravdu bolel.
Sedřela jsem si obě dlaně a bradu do krve, narazila si koleno a roztrhla si kalhoty. Zvedla jsem se a pokračovala dál kulhavým během, přestože se mi ze všeho nejvíc chtělo začít nahlas brečet.
Seběhla jsem kopec a zahnula prudce doprava, abych vzápětí narazila podruhé.
Tentokrát ovšem ne na asfalt, ale do někoho, kdo se objevil přímo v ohybu cesty. Lekla jsem se tak strašně, že jsem si ani neuvědomila, jak mě ta srážka bolela.
Samozřejmě jsem zařvala.
Srazili jsme se tak prudce, že byl div, že to neporazilo i jeho. Ale neporazilo. Naopak, zachytil mě do náruče a stiskl, abych neupadla ani já.
Tiskla jsem svůj obličej do sametu, matlala mu ho od krve a bahna a v duchu jsem usoudila, že jsem opravdu idiot. Jak jsem si mohla myslet, že mu uteču, když se mi může kdykoliv objevit v cestě?? Jak jsem si mohla myslet, že mu uteču??
"Prosím, poslouchej mě!" mluvil ke mně, slyšela jsem, jak mu hlas duní uprostřed jeho hrudi.
"Nechci tě už poslouchat!" zapřela jsem se a pokusila se odstrčit od něj.
Nechtěl mě pustit, nejspíš neměl chuť nahánět mě po Petříně, ačkoliv by to pro něj byl rozhodně menší problém, než pro mě.
Začala jsem se bránit. A že to umím, když chci a konečně jsem toho byla schopná i teď.
Dostal několik docela tvrdých úderů a cítila jsem, že ho to bolí, ale za žádnou cenu mě nechtěl pustit. Snažil se mi držet ruce a pak zase nohy, když jsem ho kopla kolenem pod žebra.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale za chvíli už jsem nemohla.
On ale mohl.
Zvedl mě za pas, vyhnul se další ráně mířené na obličej, vydržel další do břicha a doslova mě natlačil na široký kmen nejbližšího stromu.
"Já jsem si to nevymyslel!" zasyčel mi přímo do ucha. Ve vzteku byl jeho přízvuk mnohem silnější. "Já jen plním úkol, který jsem dostal, jsem jen posel! Ten můj svět, kterým tak předstíraně pohrdáš, čelí mnohem horší hrozbě, než byla ta s Prstenem, protože jsme ohroženi všichni bez rozdílu! Skřeti bojují po boku elfů, Rohanů a mužů z Jihu, obři s skuruti po boku rytířů z Gondoru. Všichni prolévají krev!"
Měla jsem pocit, že jestli ještě přitlačí, prasknou mi žebra. "Tak si odplujte do Země neumírajících!" vypravila jsem ze sebe namáhavě.
"Země neumírajících?" zopakoval zlobně. "Šedé přístavy jsou jen hromady popela a Země Neumírajících už možná ani neexistuje!"
"Valinor nemůže neexistovat!" vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě.
"Co platilo dřív už neplatí!" zaúpěl.
Na rozedřených dlaních mě pálilo bláto a krev a koleno mi začalo natékat. Měla jsem chuť zaúpět taky.
Najednou mě pustil, dokonce ustoupil o několik kroků. Nečekala jsem to, takže jsem se málem sesunula po kmeni na zem.
"Ach ne," zašeptal. Ve tváři měl výraz lítosti, zmatku a doznívajícího vzteku. "Já jsem ti vůbec nechtěl ublížit, nechtěl… nechtěl. Odpusť mi, Calawen… chtěl jsem jen, abys to alespoň vyslechla do konce…"
"Kdo?" řekla jsem jen.
"Co kdo?"
"Kdo to dělá. Kvůli komu umíráte tak… společně?"
Zadíval se na mě. Chtěl mou pozornost, tak teď ji měl.
"Říkáme jim Nicotní. Nebo také Armáda Konce. Jsou to démoni, ničitelé, pálí naše země na popel a ničí… vše."
"Ale proč?" nechápala jsem.
"Nicotní tu vždycky byli," trhl rameny a upřel zrak kamsi do tmy parku. "Ale slabí, bezmocní. Čas od času získali nějakou tu sílu, dokonce i zaútočili, ale to nebylo nic proti tomu, co se děje teď. Teď je to skutečná Armáda konce… nezbyde po nich nic. Neumí nic jiného, než ničit. Bourat. Zabíjet. K tomu jsou stvořeni."
"To je přece neomlouvá!" rozhodila jsem ruce a zaťala je v pěst. Zabolelo to.
"Ne," souhlasil. "Ale síla která je stvořila nic jiného neumí."
"Jaká síla?"
"Nezájem."
Zůstala jsem na něj zírat s otazníky v očích. Dal si na čas, než odpověděl, jako by se mu nechtělo.
"Starší si myslí, že je to nezájem. Každým rokem je méně lidí, které zajímají naše příběhy. Zapomenou na nás, odloží knihy, filmy, písně, obrazy. Zapomenou. S každým takovým, Calawen, se rodí další Nicotní a koupou Středozem v krvi. Světy se mění. Mohlo by se stát, že nakonec zbydou jen démoni a země spálená na popel… a i to nakonec zmizí. Pokud už nebude nikdo, kdo by o nás věděl, nebudeme moci být. To je prokletí našeho světa."
Nebyla jsem schopná nic říct, byla to nečekaná rána pod pás. Jeho tvář byla plná emocí, které jsem nikdy nemohla plně pochopit, bylo bolestné se na něj jenom dívat.
"To není možný," zatvářila jsem se odmítavě. "Vždyť… je přece tolik lidí, co…"
"Není," věnoval mi velmi smutný úsměv. "Není."
"A já… já mám něco… udělat?" začínala jsem chápat. "Ale co, proboha?! Mám rozdávat letáky s hesly Čtěte Tolkiena?"
"Starší našli věštbu, která v sobě ukrývá jakousi naději. Říká, že přes bránu světů projde dívka, která ponese světlo. Ta dívka jsi ty."
Přes ticho, které nastalo, jsem slyšela vítr, jak se prohání v korunách a kdesi v dálce zaštěkal pes.
"Ne, to nejsem."
"Calawen…"
"Neříkej mi tak!"
"To nic nezmění," namítl tiše.
Odlepila jsem se od kmene stromu. "Prostě ses musel splést!"
"Já jsem jen posel!" zopakoval mírně, ale pevně.
"A co, do hajzlu, znamená, že ponese světlo?!" zaječela jsem hlasitě. To už byla pořádná hysterie.
Zachytil mi ruce, kterýma jsem ho prudce strčila do hrudi. "Věštby bývají neurčité a tohle je velmi stará věštba, ale světlo je vždy dobré," řekl konejšivě.
Držel mě, tiskl k sobě, díval se zblízka do mé tváře.
A pak najednou… jsem se rozplakala. A i když jsem se snažila, za nic na světě jsem nedokázala zastavit zoufalý příval těch slz, dusilo mě to a zalykalo, jako bych nikdy neměla přestat.
Opakovala jsem, aby mě nechal na pokoji, aby zmizel.
Nevím ani, kolikrát.
Vzpamatovala jsem se, až když mě chladná zem studila do kolen a dlaní, jak jsem klečela na zemi.
Sama. Yoncaltar, syn Riandonův, posel ze Středozemě, byl pryč, tak, jak jsem chtěla.
V dlani mi zůstala stříbrná spona z jeho pláště, s kvítkem nifredilu uprostřed. Její ostré hrany se mi zařezávaly do ruky, jak jsem jí svírala.
Kdybych ještě měla nějaké slzy, rozbrečela bych se znova.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama