Nifredil IV.

3. prosince 2011 v 23:32 | Morigan |  Povídky
Vítr se proplétal mezi stříbřitými kmeny a pohrával si z jeho vlasy. Pořád slyšel tu píseň, pořád byla neskutečně krásná, ale jako by ho už tolik netěšila.
Nedíval se už do korun stromů, ze zlata ho bolely oči.
"Yoncaltare…" ozvalo se za ním.
Obrátil se a sklonil se v úkloně. "Má paní."
"Chtěl jsi se mnou hovořit?"
"Jak to víte?"
"Máš to vepsáno ve tváři," usmála se na něj. "Kde jsi byl?"
"V Ithilienu," přiznal. "Toužil jsem jej spatřit, zneužil jsem moci, kterou mi Starší propůjčili, abych ji mohl vidět…"
"To je silné slovo," půvabně mávla dlaní. "Když máš moc, můžeš ji používat, jak uznáš za vhodné, i když je jen propůjčená. Jaký je Ithilien teď?"
Pousmál se. "Nádherný… a smutný."
Přikývla. "Něco tě trápí."
Přinutil se podívat se jí do očí. Bylo to velmi obtížné, její oči byly děsivě. A krásné. "Ano, má paní Galadriel. Já myslím… myslím, že nejsem správná osoba pro tak velký úkol. Nedokážu to."
Obcházela ho. Její kroky nebyly slyšet a on se po ní neotáčel, jen ji cítil za svými zády.
"Už si věříš, že je to ona?"
"Ano."
"Ale teď nevěříš sám sobě."
"Já…" polkl a sklopil oči. I v mechu jako by se třpytily malé zlaté částečky. "Já jí to nedokážu udělat," přiznal těžce. "Ona si to nezaslouží! Nikdo si nezaslouží nechat se takhle vyrvat z kořenů, nikdo si nezaslouží nosit na ramenou takovou tíhu, jen tak, zničenoho nic!"
Ucítil její dlaň na rameni, byla jemná jako holubičí křídla, ale její stisk byl pevný. "Mnozí si nezasloužili zemřít a přesto zemřeli," řekla něžně. "Mnozí si nezaslouží žít a přesto žijí. Nemůžeme s tím nic dělat."
"Ale ona plakala!" obrátil se k ní. "Tu bolest jsem nemohl snést, nečekal jsem to, ale nemohl jsem!"
Poklekl a sklonil hlavu. "Jsi nejlaskavější ze všech, má paní Galadriel a já tě žádám, abys mě zbavila úkolu, který nedokážu splnit."
"To já ale udělat nemohu," řekla.
"Patříš mezi Starší, můžeš požádat ostatní, aby…"
Prsty se dotkla jeho brady a donutila ho podívat se vzhůru, tak, aby viděl její tvář, aby se jí znovu podíval do očí. "Zrod něčeho nového je vždy bolestný," věnovala mu krásný úsměv. "To neznamená, že to není správné. Utíkat před svým předurčením může znamenat ještě větší bolest. Ona to někde uvnitř také ví, věř mi."
Díval se jí do očí a bylo to, jako dívat se do srdce samotného Lórienu. Ale nevěřil jí.


Jak jsem se dostala zpátky do bytu si nepamatuju. Sešla jsem kopec, jela noční tramvají, belhala se pěšky.
Nevím, jestli jsem vůbec na něco myslela. Nebylo nutné se bát, že by mě někdo přepadl, protože jsem vypadala, že už to někdo udělal.
Při plném světle v koupelně a pohledu do zrcadla bych utrpěla šok, kdybych nebyla tak podivně otupělá. Byla to ale vážně hrůza. Ve vlasech jsem měla mokré listí, oblečení od bahna a krve, rozedřený obličej se šmouhami bláta.
Když se objevila mezi dveřmi koupelny Šárka v noční košili a zaječela, vůbec jsem se jí nedivila.
"Proboha, Johano, co se stalo, tebe někdo přepadl?!" zděsila se.
"No… jo," připustila jsem.
"To je hrůza, jsi v pořádku?! Co ti udělal, sebral ti něco, co ti je?!" vychrlila a donutila mě posadit se na vanu. Nebránila jsem se.
"Nic mi nesebral… nic jsem neměla."
"Ublížil ti nějak… nějak jako…Kubo!!"
Obrátila jsem se k ní. Byla bledá a oči měla obrovské zděšením.
"Ne. Když zjistil, že nic nemám, nechal mě."
Jakub se objevil vzápětí a měl ve tváři podobný výraz, jako Šárka. Mluvili na mě překotně, zlili nás všechny vodou a desinfekcí, když se mě pokoušeli dát dohromady.
Podívala jsem se na oba, jako bych je viděla poprvé, rozcuchanou Šárku v noční košili, Jakuba ve vytahaném tričku a trenýrkách, jak se pokoušejí vymyslet, co s mým nateklým, modrajícím kolenem, když z něj smyli bláto a krev.
A tak jsem se rozbrečela podruhé.
Nikdy mě neviděli brečet, ale nikdy mě ani neviděli se ze srdce smát. Ani já je. Nevím proč. A nevím, proč mi to vždycky bylo jedno.
Objímali mě každý z jedné strany, protože nepřišli na nic jiného, co by mohli říct a bylo jim fuk, že to nikdy neudělali. Že tohle mezi sebou neděláme. Bylo to fuk.
Spousta věcí byla najednou fuk.


Poklekl na vlhkou zem a sklonil se tak nízko, až se konečky jeho tmavých vlasů dotýkaly ohlazeného kamene.
"Říkají tomu úkol. Poslání," zašeptal. "Jak ale můžu být tak krutý?"
Kámen neodpovídal. Yoncaltar jej pohladil rukama, jako by byl živý, ale nebyl. Přestože nesl jméno, které miloval, nemohl mu odpovědět. Jemu však stačilo, že naslouchal.
"Bylo by o tolik jednodušší stát v řadě mezi svými druhy v bitevní linii. Věděl bych, co mám dělat."
Kámen stále neodpovídal.
"Kéž bych tak mohl slyšet tvá slova, bratře," přitiskl elf tvář k vyhlazenému povrchu. Čekal, že bude studený, ale nebyl, skoro hřál. "Kéž bych tak mohl."
Kámen mlčel.
Yoncaltar viděl za zavřenýma očima obrazy spálené země a umírajících druhů. Viděl bouři, která uchvátila oblohu. A viděl modrozelené oči plné slz.
A kámen… mlčel.


Byla jsem doma.
Jestli to někdy někde doopravdy bylo, tak tady, v malém městě s jedním náměstím, v domku s oprýskaným plotem a pokojíkem v podkroví.
Rodiče jsem neviděla už několik měsíců a nemohla jsem přijít na to, proč vlastně, když nás žádná velká dálka nedělí. Stačilo nasednout na vlak.
Najednou jsem toužila vypadnout z Prahy a vidět mámu a tátu. A les, který mám pět minut chůze od domu. Zavolala jsem do práce, vzala si volno a vypadla.
Mysleli si, že jsem nemocná, nebo, že mi přeskočilo, když se na mě podívali a já jim to vlastně ani nemohla vyvrátit, protože jsem tak vypadala. Nemocně i šíleně.
Ale i přesto mě nadšeně uvítali doma a já si snad poprvé uvědomila tu bezpodmínečnou, jistou lásku, kterou nám rodiče poskytují.
Spala jsem ve své staré posteli, nad kterou léta visel velký plakát putujícího Společenstva Prstenu a který jsem strhla a schovala. Původně jsem ho chtěla roztrhat, ale nedokázala jsem to, nakonec jsem ho jenom tak trochu zmuchlala.
Nemohla jsem spát a ty probdělé noci se mi podepisovaly únavou do tváře a temnými kruhy pod oči. Naši kolem mě chodili tak trochu po špičkách, nejspíš si začali myslet, že něco beru.
Kéž by.
Když jsem přece jenom usnula, zdály se mi divné sny. Vídala jsem v nich Yoncaltara, jak klečí u nějakého hrobu a na krásném obličeji má výraz odhodlání a smutku.
A taky o válce. Ne o obyčejné válce. Tady se bojovalo meči, kopími a sekerami, armády v lesknoucích zbrojích seřazené do čtverců se střetávaly s jinými v rozmazaných vidinách. Černí démoni a oheň.
A bouře.
Vždycky nad bojištěm zuřila bouře a ty strašlivé hromy mě vytrhávaly ze snů. Vždycky jsem tu chvíli mezi snem a bděním cítila svíravou bolest.
Bolest země, která umírá a umřít nechce.
"Mami?"
"Hm?" vzhlédla od kuchyňské linky.
"Mám tě ráda. A tátu taky. Víš to, že jo?"
Obrátila se ke mně překvapeně. "Jistě, že to vím! I my máme rádi tebe."
"To je moc dobře," donutila jsem se usmát a přikývnout.
"Dáš si kafe?"
"Dám," řekla jsem. "Udělej mi hodně silný. Prosím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama