Nifredil V.

3. prosince 2011 v 23:36 | Morigan |  Povídky
Tasil.
V lesklém povrchu své čepele zahlédll odraz vlastního obličeje. Všechno na okamžik zrudlo světlem načervenalého blesku, který vylétl z černých mračen.
Vzduchem zasyčely stovky šípů, jízdní korouhve se rozjely vpřed a pěšáci rozvinuli řady.
"Vpřed!!" zvolal velitel.
Yoncaltar cítil, jak se mu napjal každý sval v těle.
Bubny skřetích šamanů rozduněly jeho srdce, které se rozběhlo zběsilou rychlostí, krev mu hlasitě hučela ve spáncích.
Muži z Jihu zatroubili na válečné rohy.
Rozeběhl se.
Zem se zachvěla pod tisícem nohou, jež se daly do pohybu, první řady se do sebe zakously, krev skropila zemi.
"Za Arondella!!" volal jméno svého bratra. "Za Ithilien!! Za Středozemi!!"
Jeho meč zazpíval nad hlavou píseň smrti a konečně ochutnal krev. Chtěl tu být. Musel tu být. Nedokázal splnit svůj úkol, ale tohle, tohle stále ještě dokázal.
Byl nelítostný, krutý.
Sekal, bodal, ničil.
A najednou ten výkřik, nečekaný, hlasitý, zoufalý.
Skoro mu podrazil nohy, ucítil náraz do ramene, do zbroje se mu zakousla sekera, které už nestihl uhnout.
Klesl na kolena, ale nepřítele odrazil.
Ten křik, to volání... znovu mu sevřelo spánky jako železná obruč.
Sekl skoro naslepo, lapal po dechu.
Co se to děje, co se děje…?!
Na poslední chvíli se překulil a ucítil v ústech chuť bahna.
A zase ten křik!
Volání!


"Yoncaltare!!" řvala jsem v lese jako na lesy. "Yoncaltare!!"
Bylo mi úplně jedno, že mě někdo uslyší a že si bude myslet, že jsem šílená.
"Yoncaltare!!" napínala jsem hlasivky.
Řítila jsem se lesem, napadala na pravou nohu a zakopávala o kořeny. Možná už jsem byla šílená.
V dlani jsem svírala jeho stříbrnou sponu a kvítel nifredilu se mi zakusoval do dlaně. Vítala jsem tu bolest, aspoň jsem pořád cítila, že je skutečná.
"YONCALTARE!!!"
Nevěřila jsem, že se neobjeví, nevěřila. Nemohla jsem.
A najednou se mezi stromy cosi stříbrně zalesklo. Rozeběhla jsem se tam, v koleni mě píchlo tak bolestivě, až jsem zaúpěla, ale nezpomalilo mě to.
"Yoncaltare," zašeptaly moje ochraptělé hlasivky.
Opíral se o kmen, sundaval helmu a zvedl ke mně zmatené oči. Posledních pár metrů jsem skočila a objala ho. Málem jsem si vyrazila dech o jeho kyrys a rozšklepená rána v plechovém chrániči ramen mi roztrhla rukáv.
Několik dní jsem si připravovala, co udělám, pokud se objeví, sebevražedné objetí v tom rozhodně nebylo, ale stalo se tak.
Byl cítit dýmem a prachem a…krví. Nebyla jsem připravená na něco takového a řeč mi vázla kdesi v krku.
"Tys mě… volala," zašeptal zmateně.
"Ano."
"Já jsem…" potřásl hlavou. Meč mu vyklouzl z ruky a neslyšně se položil na mechovou pokrývku, skutečný, ostrý. Části, které nepokrývala krev, byly stříbřitě lesklé. "Nevěděl jsem, že tě můžu slyšet."
"Já taky ne."
Podíval se mi do očí, jako by si teprve teď uvědomil, kde vlastně je a s kým. "Musím ti něco říct. Vzdal jsem se svého úkolu! Nemusíš dělat nic, co nechceš. Možná bude konec, možná se všechno změní a všechny světy se propojí, možná nastane chaos. Ale ty uděláš to, co budeš sama chtít, půjdeš si po cestě, kterou si zvolíš, ne na kterou tě někdo postaví! Žij si tak, jako předtím, dokud to jde."
Usmála jsem se. Tak divně, pokřiveně, hořce. Protože jediná moje jistota byla, že už nikdy nedokážu žít tak, jako předtím, ať se teď stane cokoliv.
Třásly se mi ruce tak příšerně, že jsem si je musela svírat za zády. Nikdy jsem nebyla vyděšenější, ale nikdy nic v mém dosavadním životě nebylo tak skutečné.
"Já ti taky musím něco říct," prohlásila jsem.


Dívčí dlaň položila svazek drobných květin na plochý ohlazený kámen. Bylo na něm vytesáno jméno elfským písmem Tengwar, když se ale snažila, dokázala ho přečíst.
Arondell.
"Vypadal jako ty?" zvedla zelenomodré oči vzhůru, k elfovi v tmavěmodrém plášti.
"Ano," usmál se Yoncaltar. "Ne," opravil se. "On byl to lepší ze mě."
Vstala a rozhlédla se, již po několikáté za tu krátkou dobu, co zde byli. Dýchala zhluboka, jako do sebe chtěla vstřebat každou součást toho okamžiku a pak ho s drobnými rozpaky chytila za ruku.
Stiskl.
Ještě chvíli se dívali na náhrobek a pak zmizeli.


Ráda jsem ležela jen tak na zemi a tiskla tvář k mechu. Strašně krásně voněl. Nikdy mi nic nepřipadalo tak skutečné, jako tenhle mech. V těch chvílích mi připadalo snadnější zapomenout na to, co bylo, i na to, co bude.
"Zase?" ozvalo se vedle mě. Věděla jsem, že se usmívá, i když jsem se na něj nedívala.
"Hm," zamumlala jsem. Nakonec jsem se přece jenom posadila, protože nebylo slušné s někým mluvit a mít přitom obličej zabořený do mechu. Po stezce nedaleko nás prošli dvě vysoké, štíhlé postavy.
Nespustila jsem z nich oči, dokud nezmizeli mezi stromy, jako pokaždé. Nepřestane mě fascinovat, že jsem, kde jsem a co všechno tu můžu vidět.
Počkal a jen se mírně usmíval. Pokrčila jsem omluvně rameny. "Někdy si myslím, že je to celý jenom sen a já se z něj ráno probudím," řekla jsem. "Občas v to doufám. A občas mě to děsí."
Mlčel.
"Uvidím Starší?" zeptala jsem se. Ne poprvé.
"To nevím," měl pro mě stále stejnou odpověď.
"Jenže já bych ráda… ráda bych je viděla aspoň na chvíli… předtím."
"Já vím."
"Víš, ráda bych se jich zeptala na spoustu otázek… vážně spoustu," pokračovala jsem nervózně. "Není tak jednoduchý představit si, že půjdu dělat standartu doprostřed vojska, jako Johanka z Arku… nevím, proč ti to říkám, když stejně nevíš, kdo to byl, vlastně víš, protože díky tý svojí moci víš o mě všechno, ale já jsem nikdy neviděla skutečnou bitvu a vlastně vůbec nevím, co to se mnou udělá a taky není jistý, že to k něčemu bude, i když mi tvrdíš, že o mě všichni mluví a že se zpráva o tom, že jsem prošla bránou šíří velkou rychlostí a já…"
Položil mi prst na ústa. Tak lehce, že jsem ho na rtech sotva cítila, ale zastavilo to příliv mých nesmyslných slov téměř okamžitě.
"Nestane se ti nic," řekl. "Ochráním tě, pokud to bude třeba."
"Jo? Tak to jsem vážně klidná," zalhala jsem a on se té lži zasmál. Položil mi ruku kolem ramen a já jsem se v tom ochranitelském objetí opravdu cítila o něco líp.
Až na to, že jsem měla ze všeho nejvíc chuť stočit se do klubíčka a schovat se do jeho pláště, kde bych prostě jen počkala.
Jenže to nešlo, to bylo jasné. Některé věci jsou prostě jasné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama