Nifredil VI.

3. prosince 2011 v 23:38 | Morigan |  Povídky
Obklopovali stříbrnou mísu naplněnou až po okraj vodou. Vodní hladila byla hladká a nehybná jako sklo.
Ještě před chvílí v ní viděli jen hvězdy, ale nyní se dívali na jasný obraz dívky s medovými vlasy spletenými nad čelem, sedící v mechu. Vedle ní seděl tmavovlasý elf, objímal ji a dívka zářila.
Zářila doslova.
Její pokožka vydávala do okolí tlumené, stříbřitě bílé záření, jako by sama byla hvězda.
"Tak Calawen Maiwë prošla bránou mezi nás. Už to ví každý. Možná i nepřítel," konstatoval muž s hlubokým hlasem, jehož dlouhý bílý vous se skoro dotýkal vodní hladiny. Znělo to, jako by tím byl tak trochu potěšen.
"Touží vidět nás," řekla krásná elfí paní se zlatými vlasy.
"Touží po jistotě, kterou si myslí, že jí dáme," upřesnil elf se zářivě modrýma očima.
"A kterou jí možná dáme," usmál se malý muž v modrém kabátě.
"Ona ji nepotřebuje," zavrtěl hlavou šedovlasý muž. "Jen o tom neví. Vše je tak, jak má být."


Věděla jsem, co bude. Byla jsem s tím smířená - tak jsem si to namlouvala. Pořád dokola jsem si to opakovala.
Zářím.
To musel způsobit ten průchod mezi světy.
Zářím.
Teď mi to tak nepřipadalo, dívala jsem se na svoje paže, ale nebylo na nich nic zvláštního.
Musela jsem se jít projít, abych se nemusela pořád dívat na prapor s rackem a hvězdou. Na můj symbol.
"Yoncaltare."
Za kým jiným bych měla jít. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem k smrti vyděšená, tak, jako jsem ještě nikdy nebyla, že mám co dělat, aby mi zuby necvakaly o sebe.
Ale nevěděla jsem, za kým jiným bych měla jít, abych nebyla sama.
"Calawen," vyslovil moje jméno. Moje skutečné jméno. "Nemůžeš usnout?"
"Copak někdo spí?" ušklíbla jsem se. "A navíc tady není nikdy tma."
"To máš pravdu."
"Tak zítra to začíná…" vzdychla jsem a snažila se, aby to neznělo tak vyděšeně. "Pořád tomu nemůžu uvěřit."
"Ano."
"Víš," otřela jsem si zpocené dlaně o kalhoty. "Tvoje schopnosti… dokážeš s nimi cestovat z jednoho místa na druhý. Z jednoho světa do druhýho. Umíš to i… v čase?"
Zadíval se na mě překvapeně. "Myslím, že ano."
"Mohl bys… mohl bys pro mě něco udělat?" zeptala jsem se opatrně.
"Rád pro tebe něco udělám," slíbil, aniž tušil, co budu chtít. Váhala jsem.
"Já… bude to znít hrozně divně," sklopila jsem oči a ruku zastrčila do záňadří koženého kabátku, který jsem tady nosila. "Ale já bych… hrozně ráda bych…"
Pochopila jsem, že to asi vyslovit nedokážu a tak jsem jen natáhla ruku a podala mu to.
Rozložil můj starý barevný plakát se Společenstvem, jak kráčí za soumraku po vrcholu kopce.
Pochopil.
Topila jsem se v rozpacích jako neplavec uprostřed oceánu.
"Já vím, že to vypadá šíleně, ale… já bych hrozně moc… asi bych si potřebovala připomenout, proč se to celý děje. Proč to vlastně dělám."
Odložil zmuchlaný kus papíru stranou, pomalu a jemně, jako by to byl poklad. Protože to kdysi byl poklad.
Pak mě chytil za obě ruce, propletl si prsty s mými a přitiskl si je na hrudník do míst, kde mají lidé i elfové srdce.
Bylo to zvláštní, ale zdálo se mi, jako by moje kůže začala znovu zářit matným světlem.
"Udělám to rád," zašeptal a usmál se na mě. "Zavři oči."
A tak jsem poslechla.
Vzduch byl rázem chladnější a syrovější, ještě než jsem oči znovu otevřela. Yoncaltar se obezřetně rozhlížel a stále mě držel za jednu ruku.
"Musíme být tiše," šeptal. "Jen se dívat. Nesmí nás ani zahlédnout!"
Horlivě jsem kývala hlavou, ale z rozrušení jsem ze sebe nedokázala vypravit žádnou odpověď. Zrovna začínal padat soumrak a vzduch chladl, mě ale nemohla být zima, prostě nemohla.
Přitiskla jsem se ke keři a upřela oči nahoru, na podlouhlý hřeben kopce, na kterém ještě nebylo nic zvláštního k vidění.
Za chvíli ale bude, tím jsem si byla jistá.
A pak se to stalo.
Vyhoupli se na kopec a kráčeli po jeho vrcholu, daleko ode mě, ale přece tak blízko, abych je dobře rozeznala. Ten první s vysokým, špičatým kloboukem a holí, o kterou se při chůzi opíral a za ním maličká postava v pláštíku.
Silueta zlatovlasého lučištníka, co za nimi spěchal ladným elfským krokem, který bych dokázala rozeznat na kilometry. Cupitající hobiti s unavenýma nohama, trpaslík s mohutným plnovousem, od jehož helmy se odráželo zapadající slunce a Chodec v černém plášti, budoucí král Elessar.
Starostlivý Sam s poníkem a řadu uzavírající Boromir s těžkým štítem na zádech.
Vzduch se chvěl čímsi, co připomínalo píseň beze slov, píseň jejich kroků a jejich osudu, kterému jdou vstříc. Viděla jsem i na tu dálku jejich tváře a věděla jsem, že už je nikdy nezapomenu.
Už byli dávno pryč a já se pořád dívala, jako bych doufala, že se ještě vrátí a já je zase uvidím.
Otřela jsem si slzy, které mi tekly po obou tvářích a obrátila se k Yoncaltarovi.
"Nevím, jak poděkovat."
"Nemusíš mi děkovat," bránil se s úsměvem.
"Yoncaltare, já mám hrozný strach," vyhrkla jsem najednou. "Tak hrozný, že se to nedá snést!"
"A z čeho?" zeptal se zcela jednoduchou otázkou. I odpověď byla najednou jednoduchá.
"Že zklamu! Že nejsem tím, za co mě všichni považujou a za co se chci považovat i já sama. Co když je to všechno omyl? Co když jste se prostě spletli a přijde se na to pozdě? Protože já prostě nejsem Frodo!"
"Ne, ty nejsi Frodo," pohladil mě konejšivě po vlasech. "My jsme nehledali Froda, ale tebe. Calawen ty zklamat nemůžeš, není žádný způsob, jak bys to mohla udělat."
"Ty máš na všechno odpověď!" ušklíbla jsem se a neelegantně si otřela tváře. "To je jasný, víš o mě přece všechno!"
"Ano."
"Skvělý. Není to moc fér, já o tobě nevím nic!" rozhodila jsem ruce. Rozhořčení evidentně trochu pomáhalo proti strachu. "Jen o Arondellovi. Nevím ani kde ses narodil, ani kdo byli tvoji rodiče!" zalíbilo se mi obviňování.
"Narodil jsem se v Imladris. Otec zemřel ve Válce o Prsten," odpověděl mi klidně. Vlastně jsem ani odpověď nečekala.
"A matka?"
"Nedlouho po něm. My elfové umíráme jenom ve válkách. Nebo žalem. Tak se to alespoň říkává," pousmál se melancholicky.
"Takže… jsi vlastně zůstal úplně sám," konstatovala jsem a najednou mi to přišlo opravdu smutné.
Odvrátil pohled od rudnoucí oblohy a podíval se mi přímo do očí. "Ne," nesouhlasil. "Nejsem sám. A ty také nejsi sama. Nikdy nebudeš!"
A najednou mě přitáhl blíž a políbil. Jako by nikdy nebylo nic přirozenějšího, utápěla jsem se v náruči toho elfa s krásnou tváří a nezáleželo na ničem, než na teple jeho těla.
Moje pokožka se rozzářila jako hvězdný prach, záře nás obklopovala a pronikala jím tak, jako on pronikal mnou.
Měl pravdu.
Ať se stane cokoliv, od téhle chvíle už nikdy nebudu sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama