Nifredil VII.

3. prosince 2011 v 23:39 | Morigan |  Povídky
Bouře zavířila nad bojištěm a těžké šedočerné mraky se propadly ještě níž, jako by hrozilo, že se neudrží, spadnou na zem a pokryjí celé armády mlhavou tmou.
To se ale nestalo.
Armáda konce zatoužila po dalším kusu jejich milované země. Přišla si jej vzít, přišla ho zničit.
Černé řady Nicotných sahaly od obzoru k obzoru, démoni s meči, jejichž čepele jiskřily ohnivými barvami.
Hromy, které ohlušovaly a bolely až kdesi v hrudi a blesky, které bodaly do očí.
Bouře zahučela.
Armáda Středozemě zavlála prapory, bubnovala a troubila na rohy.
Byla tam uprostřed, seděla na koni a nad její hlavou vlál prapor s hvězdou a rackem. Nemohli ji přehlédnout, zářila totiž jako hvězda.
Nejdříve ta záře obklopovala jenom ji, než se armády daly do pohybu, jízdy zaduněly kopyty a oblohou zakroužili orli. Ale potom se záře zvětšovala a rostla, stříbrná a bílá, rostla směrem k nebi jako košatý strom a začala bodat démony do očí.
Záře pokryla armády Středozemě jako ochranný štít, přijala je do své náruče, sahala do výše až k orlům křičícím bojovnou radostí. Černá bouře zaduněla mnohem slaběji, vířící mraky zesvětlaly pod náporem světla a Nicotní si s bolestí zakrývaly oči.
Ale ještě nebyl konec.
Byl to teprve začátek bitvy.


Probírala jsem se.
Nic jsem nechápala. Cítila jsem se slabá a nemocná, jako by i dýchat bylo obtížné.
Bolelo mě všechno. A vlastně nic. Byla to taková všudypřítomná, tupá bolest.
Zasténala jsem a snažila se otevřít oči.
"Calawen…" mluvil ke mně vzdálený, hluboký hlas.
"Co se… stalo…" zachraptěla jsem. Ptala jsem se zbytečně, moc dobře jsem si vzpomínala. Ale možná bych to raději zapomněla.
"Svítá, Calawen Maiwë."
Svítá? Copak ještě může svítat?
Otevřela jsem oči, víčka byla těžká jako z olova a já chtěla jen spát. Vedle mě, na voňavém a měkkém mechu ležel můj krásný bílý plášť. Ztěží bych ho poznala, byl celý od prachu, bahna a… krve. Zabolely mě žebra a vzpomněla jsem si, jak jsem spadla z koně.
"Bože!!" vyskočila jsem na nohy. Zamotala se mi hlava. "Bože…"
Nebyla jsem sama, ale stále jsem nemohla zaostřit, viděla jsem rozmazaně a všichni jako by stáli ve stínu.
"My jsme prohráli…" řekla jsem jako v horečce. Možná jsem horečku doopravdy měla. "Prohráli jsme! Všechno to bylo na nic!"
"Ano, prohráli jsme," zopakoval ženský hluboký hlas něžně.
"Kde je Yoncaltar?!" vyhrkla jsem náhle. "Můj bože, zachránil mi život!"
"Yoncaltar je v pořádku," ujistil mě další ze stínů.
"Ale já… já ho musím…"
Zmateně jsem se rozhlížela. Pomalu mi začínalo docházet, s kým to nejspíš mluvím.
"Neměli jsme přece prohrát!" namítla jsem. "O tom je ta věštba… nebo ne?"
"Není tak jisté, že jsme prohráli," řekl další mužský hlas mírně. "Jen to ještě neskončilo."
"Já tomu nerozumím!" přiznala jsem zoufale.
"Pojď sem, dítě."
Nechtěla jsem nikam jít, chtěla jsem jen vidět Yoncaltara. Chtěla jsem zapomenout na ten opojný pocit tam ve středu armád, i na ten pocit, když mi došlo, že je to všechno špatně.
Na pocit smíření, že nejspíš umřu, na pocit beznaděje. Na prapor s hvězdou a rackem.I na tenhle pocit, který jsem měla v tuhle chvíli. Chtěla jsem jen jeho.
Ale přesto jsem šla za tím hlasem, protože měl v sobě něco, za čím se nedalo nejít.
Uprostřed paloučku, kde jsme stáli, jsem uviděla podstavec, který držel lesklou stříbrnou mísu. Všechno se koupalo v podivném světle, snad soumraku, snad rozbřesku, nedokázala jsem to poznat.
Ve stříbrné míse byla voda.
"Víš, co to je?"
"Ano," zašeptala jsem. "To je Zrcadlo Galadriel. A vy jste…"
"Ano," vystoupila náhle ze stínů, tak krásná a zářivá. "Jsem. Podívej se do zrcadla, dítě," pokynula mi. Věděla, že se bojím a tak mě pohladila po vlasech a usmála se na mě.
A já se podívala.
A viděla jsem.


"Nemohl jsem se ani rozloučit! Proč? Nepřipadá vám to kruté?"
"Nebylo třeba loučení, když se znovu uvidíte."
"Kdy? Kdy ji uvidím?"
"Až přijde čas. A ten přijde, Yoncaltare, tomu věř. Všechno se změní. A pak ji znovu uvidíš. Pak je oba uvidíš."


Obraz zmizel. Zvedla jsem hlavu, pomalu a obtížně, jako by byla těžká.
"Tohle je budoucnost?" zeptala jsem se slabým, roztřeseným hlasem.
"Mohla by být," zazněla odpověď. "A nebo také ne. To už záleží na mnoha věcech."
Zahlédla jsem jeho obrys, jako by také vystupoval ze stínu. Jako by všichni byli najednou zřetelnější.
"Vy jste…"
Muž v oslnivě bílém rouchu, který se opíral o hůl se na mě usmál. "Jsme tím, čím jsme."
"Ale já vás… já vás…"
Vedle Galadriel stál vysoký, důstojný elf se zářivě modrýma očima a velkým orlem, který mu poklidně seděl na předloktí, z druhé strany Zrcadla se na mě usmíval malý muž s rozježeným plnovousem a vysokým kloboukem, na kterém povlávalo dlouhé modré pero.
"Já vás… znám…"
"Ano," odpověděl mi s úsměvem poslední z nich. Muž v šedém plášti s kožešinovým límcem, s šedivými vlasy sčesanými dozadu. Zasunul si do úst krátkou dýmku a mrkl na mě.
To není možný, opakovala jsem si v duchu, to není možný.
Chtěla jsem něco říct, ale nešlo to, jen jsem se opírala o okraje Zrcadla, jehož hladila byla zase klidná a hladká.
Ráda bych tam viděla ještě další věci, ale Zrcadlo ukazuje jen to, co chce.
"Nashledanou, Calawen Maiwë. Nashledanou."


Yoncaltarovy kroky byly neslyšné. Tráva se pod jeho nohama skoro ani nepohnula, když šel vzhůru do kopce.
Tmavě modré oči měl zastřené steskem, ale přesto se usmíval, když vyšel na kopec.
Ruka zraněná šípem Nicotného už se mu skoro zahojila. Sehnul se k zemi a vzal cosi drobného do dlaně, zvedl to k očím a usmál se ještě víc.
Už to nebyl smutný úsměv, ale úsměv naděje.
Na jeho dlani se bělal kvítek nifredilu jako malá hvězda.


Nevadí mi, že mi nikdo nevěřil.
Nevadí mi, že se snažili mě přesvědčit, že to všechno byla jen jedna velká falešná představa, iluze, vidina.
Já vím svoje.
A tak se radši usmívám a říkám jim přesně to, co chtějí slyšet. Je to tak jednodušší a nejspíš na tom stejně nezáleží. Protože až se všechno změní, nebude už důležité, co si kdo myslel.
Ta změna přijde brzo a já nemám strach. Věřím mu.
Objala jsem si pažemi vystouplé břicho a dívala se ven z podkrovního okna.
Na stromy.
Už totiž vím, co to znamená nést světlo. Nesu ho uvnitř sebe, ve svém těle, moje dítě, které změní světy. Živoucí prapor, živoucí světlo, pochodeň naděje.
Můj syn Nifredil.
Pocítila jsem smutek. V kapse jsem nahmatala stříbrnou sponu s ostrými hranami a stiskla jsem ji. Když jsem ji vytáhla, leskla se jako vyleštěná a tepaný kvítek nifredilu připomínal zářící hvězdu.
Usmála jsem se a objala svoje nenarozené dítě.
Už jsem nebyla smutná.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naruto-vs-sasuke naruto-vs-sasuke | Web | 3. prosince 2011 v 23:51 | Reagovat

http://naruto-vs-sasuke.blog.cz/0903/hodnotenie-blogov

2 katja katja | 19. prosince 2011 v 20:36 | Reagovat

Morigan, to je smutný!!! Ale vážně skvělý. Píšeš naprosto profesionálně. Vždycky mě tvůj příběh pohltí a vyplivne až na konci. Tenhle nebyl výjimkou. Nečekaný závěr a vůbec, prostě super!
Jen tak dál, jestli můžu prosit (O:

3 morigan morigan | 20. prosince 2011 v 19:43 | Reagovat

Děkuju, to je krásná pochvala! To dodává ještě větší chuť do psaní...
(Jen ten čas kdyby mi ještě někdo nějak dodal:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama