29. kapitola - Musíš se rvát 1. část

31. března 2012 v 2:01 | Nina Carter |  Rváči
*****
Wesley se podmračeně rozhlédl a neochotně zamířil k Ellen, způsobně sedící na ohoblované kládě.
Jak může někdo způsobně sedět na kládě?
"Nevíš, kde je Annie?" zeptal se bez okolků. Stiskla rty a pomalu k němu vzhlédla. Jeho hrubost jí v tuto chvíli vadila o něco méně než to, že ji právě vyrušil z kradmého pozorování Dannyho.
Ten se procházel nedaleko, vedl rozhovor s nějakým šajenským mužem, ale to mu nezabránilo v tom, aby občas upřel pohled Elleniným směrem.
"Jste snad její hlídací psi?" zvedla obočí a zabodla do Wesleyho chladný pohled. "Před chvílí se mě na to samé ptal Kit! Jako bych já snad věděla, kde ta holka lítá!"
Wesley zabručel něco nesrozumitelného a Ellen usoudila, že tomu ani nechce rozumět. Vrátila se pohledem k Dannymu, samozřejmě nenápadně.
"Měl jsem dojem, že tu seděla s tebou," namítl Wesley.
"To ano. Ale příliš dlouho jí to nevydrželo, tahle šajenská vesnice ji uvádí do vytržení, či co, nutně se musela jít rozhlédnout," odtušila Ellen.
"Tebe moc do vytržení neuvádí," konstatoval Wesley.
"Ty jsi dnes odpoledne nějak empatický," usoudila ironicky.
Wesley se zamračil a probodl ji pohledem.
Ellen němý souboj raději hned vzdala.
"Myslím, že naposledy spěchala ke skupině nějakých indiánských žen a pokusila se na ně promluvit šajensky," vzdychla. "Proč ji všichni tak úpěnlivě hledáte?"
"Nehledáme ji všichni," opravil ji nerudně a přitom vymýšlel, co má vlastně odpovědět. "A už vůbec ne nijak… úpěnlivě."
Pak se rozhlédl po vesnici a vykročil pryč od Ellen.
Bez pozdravu.
"Skvělé…" zamumlala si Ellen pro sebe. "Jak zdvořilé!"
Danny na druhém konci prostranství se na ni usmál a Ellen zatrnulo až v konečcích prstů.
Nenáviděla ten pocit.
Zbožňovala ten pocit.
*****
John Flash ji chvíli pozoroval, aniž na sebe upozornil. Věděl, že si ho brzy všimne sama.
Seděla se zkříženýma nohama mezi skupinkou indiánských žen, jejich hlasy se melodicky proplétaly a ačkoliv si nebyl jistý, jestli si vůbec rozumí, zdálo se, že jim to nevadí.
Šajenky měly copy podobné Anniným - dlouhé, tmavé a husté, snad proto se jí pokoušely naučit, jak si do nich vplést korálky a pírka, tak jak to měly ony. Zvláštním komickým způsobem svítil její bledý obličejík mezi snědými tvářemi šajenek.
Zlehka si posunul kožený popruh na rameni a snad ten nepatrný zvuk zaslechla, protože zvedla hlavu. Přestala zaplétat a dívala se na něj, jak tam jen tak nehybně stál v dlouhém koženém kabátě, s puškou přes rameno.
Úsměv jí rázem zmizel z tváře. Měla pocit, jako by jí nějaká studená ruka sevřela útroby, ale doufala, že to na jejím obličeji není znát. Stále se na ní díval, ale neřekl vůbec nic. Nakonec po nekonečně dlouhé době jen kývl hlavou a věnoval jí ten svůj nepatrný úsměv, tentokrát tak nepatrný, že si ani nebyla úplně jistá, jestli se usmál.
A pak se pomalu otočil a odcházel.
Pochopila.
Odložila všechno, co měla právě v ruce a hbitě vyskočila, aby ho následovala. Mohla by ho předběhnout, kdyby chtěla, kráčel zvolna a rozvážně. Nedokázala ani popsat, jak moc ji to rozčiluje, jak moc ji rozčilují všechny jeho činy. Na tom ale nezáleželo, protože i tak neustále čekala na nějaký verdikt z jeho úst.
A musela si přiznat, že uvnitř sebe není zdaleka tak sebejistá a klidná, jak se snažila být.
Ale věřila. To musela.
Zastavil se až za vesnicí, skoro u lesa a obrátil se k ní.
"Co je?" zvedla tázavě obočí a založila si ruce.
Zblázním se z něj. Fakt se zblázním.
Zatvářil se pobaveně a sundal z ramene pušku. "Tohle je Winchester 1894," řekl a nadhodil si ji v ruce.
Trhla rty, jak se jí chtělo říct "vím", ale nakonec neřekla nic, jen se dál tázavě dívala.
"Je skvělá, protože má zásobník na šest nábojů, jsou přímo tady," poklepal prstem na spodní část dlouhé hlavně. Obrátil si pušku v ruce a podal ji Anne tou správnou stranou, váhavě si ji vzala a dívala se na něj ještě tázavěji.
"Prosím," pobídl ji. "Víš, co s tím?"
"Nemůžu tady střílet!" namítla zamračně. "Jsme prakticky ve vesnici!"
"Vědí to," uklidnil ji.
"To má bejt zkouška nebo co?!"
"Ne."
Pohrdavě si odfrkla a podívala se na winchestrovku pozorněji. Úplně jistá si nebyla, ale zatlačila na páku směrem od sebe, až se ozvalo cvaknutí.
"A do čeho mám jako střílet?" ušklíbla se.
Ukázal před sebe na jeden ze stromů. Byl nezvykle pravidelně porostlý větvemi, které se po kmeni šplhaly jako příčky žebříku.
Mlčky přiložila pušku k rameni a zamířila, nic jiného jí nezbývalo.
Vystřelila.
Zvuk rány jí udeřil do uší, pažba do ramene a střela skončila kdesi v křoví. Musela se ovládnout, aby nespokojeně nezavrčela a zatlačila znovu za páku.
Pozoroval její obličej, když se netrefila podruhé a svaly na zaťaté čelisti se napjaly ještě víc. Mlčky vystřílela všech šest nábojů, pátá a šestá rána se konečně zakousla do větve. Sklonila hlaveň, vyhodila poslední nábojnici a podala mu pušku zpátky.
Usmál se s přimhouřenýma očima, které jí i po té době připadaly neuvěřitelně modré a zneklidňující.
Vážně mám taky takové oči? Ne, nemůžou být takové. Takové ne.
V pravém rameni jí cukalo, musela se soustředit, aby to nijak nedala najevo.
"Nebylo to špatný," pokývl, ale pušku si nevzal.
"Říkal jsi, že to není zkouška!" odsekla.
"To taky nebyla."
Chceš mi něco říct, že ano? zoufala si v duchu. Musíš něco říct. Už musíš nějak rozhodnout, brzy budeme v Red Lodge. Tak už to sakra řekni!!
Mlčel tak dlouhou dobu, že už to nevydržela a kopla do vybitých nábojnic, které jí ležely kolem nohou. Zdálo se, že přesně na takovou nějakou reakci čekal.
"Nebyla jsi ke mně upřímná," řekl.
"Cože?" nechápala.
"Pokusila ses mi vysvětlit, proč tolik chceš, abych tě vzal sebou, ale nebyla jsi ke mně upřímná. Nebo k sobě."
"Nechápu, co-"
"Kdybys opravdu tak nutně potřebovala peníze, ať už je to na cokoliv, vzala by sis je ode mě. Nabízel jsem ti je. Máš na ně právo, i to jsem ti řekl. Kdybys opravdu potřebovala jen ty peníze, vzala bys je. Žádná hrdost není tak velká."
"Řekla jsem, že nechci-"
"Já vím, co jsi mi řekla, Annie. Každý slovo," ujistil ji poklidně. Sevřela rty a věnovala mu zuřivý pohled.
"Pokud by ti přece jen moje peníze nevoněly, Kit je také velice dobře zabezpečený a jsem si skoro jistý, že ti podobnou nabídku učinil sám," pokračoval.
"Já-"
"Obě dvě možnosti jsou rozhodně schůdnější, rozumější a hlavně rychlejší. Ale ty je zvolit nechceš. Celou dobu si říkám proč?"
Překvapeně zamrkala. "Vůbec nechápu, o co tady jde!" přehodila si popruh pušky přes rameno. "Co jsem chtěla říct, jsem už řekla předtím, mám doma určitý závazek, který chci splnit a na to potřebuju spoustu peněz a chtěla jsem jen-"
"Nakonec jsem na to přišel," přerušil jí už poněkolikáté uprostřed věty. Začínala ho za to nenávidět.
"Ty toužíš po dobrodružství. Nic víc, holčičko," pokračoval tiše. "Proto to chceš."
Zalapala po dechu a dokonce nechala bez povšimnutí i tu holčičku. "To je ale blbost!" odsekla.
"Ano, vlastě je to blbost. Blbost, často komplikující život. Jenže jí lze málokdy odolat, Annie, bohužel."
Zadívala se na něj a v mírně rozevřeném výstřihu košile a kabátu spatřila stříbrný odlesk. Věděla moc dobře, co to je.
"Proto jsi tenkrát odešel? Od nás?" zeptala se najednou. Zdálo se, že ho příliš nepřekvapila, nebo to nedal znát.
"Ano, proto taky," přiznal upřímně.
"Skvělý!" ušklíbla se a založila si ruce na prsou. "Já ale nejsem jako ty. Ani trochu, Flashi, rozumíš mi?"
Usmál se na ni. "Rozumím," přehodil si pušku přes rameno. "Rozumím ti moc dobře."
Obrátil se k odchodu a pomalu se vracel směrem k vesnici. Zůstala tam zaraženě stát.
Toužím po dobrodružství, taková kravina může napadnout jenom jeho! vztekala se v duchu. Ale co když… co když to není taková kravina? Co když… co když jsem vážně nikdy nepřemýšlela o tom, proč to doopravdy chci?
Podruhé kopla do prázdných nábojnic, s mnohem větším vztekem, než předtím.
Nebo je to pravda? Chci adoptovat všechny svoje sourozence, chci jim dát domov, chci jim dát… všechno, co nikdy neměli. Všechno, co dokážu. Budu tu jen pro ně.
Ale předtím chci ještě něco naposledy zažít… něco skutečnýho, nebezpečnýho, dobrodružnýho…?
Zůstala tam stát sama s otevřenou pusou, v nesmírném údivu sama nad sebou.
On má pravdu. Věděl to líp, než já!
"Flashi!" zavolala podivně vysokým hlasem. Nebyl ještě daleko, protože šel pomalu, takže se otočil.
"Johne," opravil ji automaticky.
"Neřekl jsi mi, jak jsi se rozhodl!" vyhnula se oslovení.
"Já jsem se ale ještě nerozhodl," řekl.
Usmál se.
A pak odešel.
*****
"Ellen!" zašeptal kdosi a chytil jí za ruku.
Málem jí vynechalo srdce, zrovna se pokoušela plížit kolem jednoho z indiánských stanů.
Dobře, ne tak úplně plížit, spíš se pokoušela nenápadně projít.
"Danny, vylekal jsi mě!" obvinila ho. Šeptala ale stejně jako on.
"To jsem nechtěl," usmál se na ni vřele. "Kam jdeš?"
"Já… vlastně se jen tak procházím… už se mi nechtělo sedět," odvětila.
Nedodala už, že se jí přestalo chtít sedět ve chvíli, kdy ho ztratila z dohledu.
Sevřel její dlaň pevněji a přitáhl ji k sobě.
"Danny," bránila se chabě. "Tohle opravdu není nejlepší místo na…"
"Na co?" přitiskl ji k sobě.
"Ty víš, co tím myslím!"
"Ano, to vím," naklonil se k jejímu uchu. "Ale netušíš, jak je těžký se na tebe jenom dívat."
Jeho dech jí zapálil na kůži, až se jí zatmělo před očima.
"Já myslím, že dívat se je… uspokojující," řekla slabě.
Zasmál se hlubokým, tichým smíchem. "Ne tak… docela."
Poslední Dannyho slovo se utopilo v polibku.
Samozřejmě, že ho chtěla odstrčit, jemně, ale nekompromisně. Rozhodně se chystala dát mu najevo, že si tohle nepřeje, ale… možná tak v jiném světě. Ve světě, kde se jí nepodlamují kolena a nezrychluje tep.
Líbali se nejprve pomalu a něžně, ale nakonec ji k sobě silně tiskl a líbal ji tak toužebně a vášnivě, že jí proběhlo hlavou jak tohle skončí. Jestli to vůbec může nějak skončit.
A skončilo. Najednou jí přestal líbat.
Vůbec to nechápala a její mozek zřejmě odmítal naskočit do svého obvyklého provozu, protože nebyla schopná udělat nic. Ještě nějakou dobu měla zavřené oči a nestvořila v hlavě jedinou souvislou myšlenku, kromě: Proč proboha přestal??
Ale pak oči otevřela a odpověď se jí nabídla sama, protože kousek od nich stál Wesley.
"Ach…" uniklo jí ze rtů a její tvář dostala rázem barvu zralých třešní. Měla pocit, jako by ji někdo právě praštil do žaludku.
Wesley se díval střídavě na ni a Dannyho a stále zvažoval, co by měl říct.
Nic, modlila se Ellen v duchu. Neříkej nic a odejdi!
"To si děláš srandu!" vypadlo z něj nakonec a samozřejmě to bylo adresováno Dannymu.
"Wesi, prosím tě, nech toho," ošil se Danny.
Ellen prožívala dilema, jestli má odvážně stanout Dannymu po boku, nebo zbaběle utéct.
"Jsi fakt takovej pitomec?" pokračoval Wesley se směsí údivu a znechucení ve tváři. Ellen rychle zvolila druhou možnost.
"Omluvte mě," zamumlala téměř neslyšně a co nejrychleji odtamtud zmizela, s pohledem zabodnutým do země.
Danny ji chápal. Věděl, že vlastně nemá proč cítit se provinile, nebo jinak nepříjemně, ale tváří v tvář Wesleymu výrazu to bylo těžké.
"Wesi," vzdychl a pokrčil rameny, když osaměli.
"Jsi idiot?!" vyjel na něj Wesley. "Říkal jsem ti, aby ses soustředil na náš úkol a ty prostě myslíš kalhotama a taháš Ellen za tee-pee!"
"Wesi!" zvýšil Danny hlas. "Uklidni se, byl to jenom polibek! S naším úkolem to přece nemá co dělat, vůbec nechápu, o co ti jde!"
"Jenom polibek, jo? Vždyť jsi jí tady málem položil na zem a znásilnil! Bohužel jsem to viděl," ušklíbl se Wesley posměšně.
"Tak dost!" zamračil se Danny. "Když pominu, že už to trochu přeháníš, tak ti do toho vůbec nic není."
"To jsi vážně tak zoufalej, Danny?!" gradoval Wesley. "Mozek ti spadl do rozkroku? A oči taky? Radši jsi měl sklátit nějakou z těch šajenek, než se snažit dostat pod sukni Sinclairově dědičce, nehledě na to, že za pár dní si v Red Lodge můžeš klidně obejít všechny bordely, co tam jsou!"
Danny sebou trhl, jako by dostal ránu. "Wesi!" vyštěkl varovně.
Wesley se k němu obrátil a udělal krok k němu. "Co?"
I Danny udělal krok. Jeho oči se zdály být tmavší, než obvykle a Wesley dobře věděl, že ho rozzlobil. "Nebuď si tak jistej, že tě nepraštím!"
"Proč? Nerad slyšíš holou pravdu?"
"Já ti povím proč," řekl Danny tichým, tvrdým tónem. "Povím ti, proč se chováš jako blbec. Máš vztek, protože já mám na rozdíl od tebe odvahu na to, abych líbal tu, kterou líbat chci!"
Wesley ho chytil pod krkem tak rychle, že nestihl ten pohyb ani postřehnout.
Stisk bolel a Danny se instinktivně pokusil polknout, což bylo docela obtížné. Ve Wesleyho tváři se rychle vystřídalo několik emocí, než naklonil obličej těsně k Dannymu.
"Já děvky nelíbám!" zasyčel zuřivě.
Danny odrazil jeho ruce a odstrčil ho. Na okamžik to vypadalo, že ho skutečně udeří, ale pak se jen prudce obrátil k odchodu.
"Ellen je jen malá děvka a kromě těch peněz ti nikdy k ničemu nebude!" zavolal Wesley vztekle do jeho zad.
Danny se s napjatými zády zastavil. Pak se obrátil. A pak ho doopravdy udeřil.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | 2. dubna 2012 v 18:51 | Reagovat

No, jsem zvědavá,začíná se to tam rozjíždět....zajímalo by mě jestli konečně    Wesley prozře:-)

2 Adéla Adéla | 16. září 2013 v 18:57 | Reagovat

Rváči mě velice zaujali a nejen tento příběh. Moc se mi to líbí a celé to vše , je krásně napsané. Upoutavé , napínavé. Nemá to chybu. Ráda budu nadále pročítat nové i starší rubriky a povídky. Prostě paráda .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama