29. kapitola - Musíš se rvát 2. část

31. března 2012 v 2:07 | Nina Carter |  Rváči
*****
Konečně ji uviděla.
"Annie!" zvolala. Anne se přestala zabývat vlastními myšlenkami a zvědavě se otočila po hlase, protože Ellenin tón zněl nezvykle uspěchaně a naléhavě.
"Co je?" zeptala se bez zájmu. Měla teď rozhodně jiné starosti.
"Musíš jít hned se mnou," uchopila ji za loket.
"Kam?" nechápala Anne.
"Je to důležité!" sykla Ellen netrpělivě a zatáhla ji za paži. Anne se zamračila, nicméně se podvolila a nechala se táhnout.
Táhnout??
Svět se dneska zbláznil, Ellen skoro běží a navíc ji velmi nespolečensky vleče sebou.
Vybitá winchestrovka, kterou měla stále na popruhu přes záda jí nepříjemně tloukla do lopatek, ale snažila se mlčet a jít tam, kam Ellen chtěla.
"El, někomu se něco stalo?" zkusila to.
"Možná se stane," přikývla Ellen naprosto vážně.
Obešly jeden z velkých indiánských tee-pee a Anne uslyšela zvuky rvačky. Přidala do kroku a uviděla dva muže, jak se válí v prachu země v těsném zuřivém sevření.
Když je oba poznala, otevřela údivem ústa.
Podívala se na Ellen s velkou otázkou v očích, ale ta se jen držela za pusu a vysílala k ní zoufalý pohled, který jednoznačně signalizoval "Dělej něco!"
"Nechte toho!" zvolala Anne, ale znělo to dost slabě. Stále ještě nemohla uvěřit, co vidí před sebou. "Slyšíte, přestaňte!"
Samozřejmě jí vůbec nezaregistrovali, přešla k nim a pokusila se do nich kopnout, ale bylo celkem nebezpečné se k jejich chumlu přiblížit.
Odskočila, sundala si ze zad vybitou pušku a obrátila ji pažbou dolů. Bylo jí jedno, koho z nich a kam praští, ačkoliv si dávala pozor, aby nezasáhla nějakou důležitou část těla, například obličej.
"Říkám! Okamžitě! Přestaňte!!"
Zafungovalo to. Stáli proti sobě a nejspíš by se stále probodávali zuřivými pohledy, kdyby mezi nimi nestála Anne. S puškou.
"Ty se mi snad zdáš!" obořila se na Wesleyho, kterému tekla krev z nosu a z prokousnutého rtu. "Co ty jsi sakra vůbec zač?! Neumíš nic jinýho? Před pár dny jsi málem přizabil Orlího drápa a teď mlátíš Dannyho? DANNYHO?!" ječela.
"Nech ho, Annie," ozval se Danny. "To já jsem praštil jeho."
V tuhle chvíli nebylo nic, co by ji překvapilo víc. "…Cože…?" vykoktala.
"Já jsem praštil jeho!" zopakoval důrazněji. Obrátila se k němu, natékalo mu oko a tvářil se sveřepě. Stále ještě zcela nechápala. Danny se od ní odvrátil a uchopil za ruku Ellen. "Pojď," pobídl ji jemně.
Ještě, než odešli, věnovala jí Ellen dlouhý pohled plný vřelého poděkování.
Víc překvapení už asi neunesu, pomyslela si Anne otupěle, když se za nimi dívala.
Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že osaměla s Wesleym, který dál zarytě mlčel a otíral si krev hřbetem ruky. Byla si jistá, že by také měla zarytě mlčet, ale nemohla si pomoci.
"Proč tě, proboha, praštil??" vydechla nechápavě.
Probodl ji pohledem a spustil ruku. "Tomu nerozumíš!"
"Ne, tomu vážně nerozumím!" odsekla. "Lidem, co používají místo mozku pěsti ani rozumět nejde!"
Stiskl zuby k sobě. "Jsi jenom malá hloupá holka a o životě vůbec nic nevíš!" obvinil ji. "Život není nějaká pitomá růžová zahrada, kterou se procházíš a čucháš ke kytkám, život je boxerskej ring, jestli chceš zůstat stát na nohou, tak se musíš rvát!!" skoro křičel. "Buď jsi rváč a máš aspoň nějakou šanci, nebo jsi nula a potom žádnou nemáš!"
Znovu si otřel krev a obrátil se k rychlému odchodu, jako by už neměl sílu setrvávat v její společnosti.
Zuřila.
"Tím chceš říct, že já jsem nula?!" zavolala na něj. Ani nevěděla, proč raději nemlčí, protože stejně neočekávala žádnou reakci.
Obrátil se.
Několika rychlými kroky byl zpátky u ní, tak blízko, až musela násilím potlačovat instinktivní touhu couvnout.
Sevřel jí ramena a nejspíš si to ani neuvědomoval, za to Anne ano. Především její pravé rameno, otlučené od pažby, si to uvědomovalo až dost. Neodvážila se ale dát něco najevo.
"Ne, Annie," řekl tichým, chraplavým hlasem a naklonil se k ní ještě blíž. Měl obličej jen pár centimetrů od jejího. "Ty jsi rozhodně rváč."
Prudce vdechla vzduch, možná chtěla něco říct, nebo udělat, ale nenapadalo ji, co by to mělo být.
Jeho pohled byl podivně naléhavý a skoro až zoufalý.
Má rezavé oči… pomyslela si nesmyslně. Rezavé jako včelí med…
Náhle s naprostou jistotou poznala, že ji chce políbit.
Vyděsilo ji to. Ale ještě víc ji vyděsilo, že by se tomu polibku rozhodně nebránila a bylo by jí úplně jedno, že by je oba zapatlal krví.
Nepolíbili se.
Z Anniných ochablých prstů vypadla puška a s dutým zvukem sebou práskla o zem - oba sebou trhli a odskočili od sebe, jako by se spálili.
Wesley zaklel.
Automaticky sevřela pěsti a postavila se pevně, protože očekávala, že ji zasype rozčilenými nadávkami nebo čímsi podobným, protože tak se prostě choval.
Ne ale teď.
Několikrát rychle zamrkal, popotáhl nosem a těkavým pohybem si ještě více rozmazal krev po bradě a tváři. Ještě nikdy neviděla na jeho tváři tak zranitelný výraz. Na žádném muži, kterému se kdy dívala do tváře.
Sevřelo se jí cosi pod žebry a vůbec nevěděla, co si počít, ale Wesley to vyřešil za ní.
Obrátil se na patě a zmizel.
Anne poněkud toporně zvedla pušku ze země a otupěle si vzpomněla na Sugarhill. Zdál se to být tak vzdálený svět. Kdysi byla přesvědčená, že není nic těžšího, než žít v Sugarhillu pod jednou střechou s levným alkoholem nasáklými čuňaty Billem a Guyem, ale už si to nemyslela.
Možná jsem si měla sakra líp rozmyslet, jestli chci dál dobrovolně trávit čas s podobnýma lidma, jako je Wesley Shane! pomyslela si hořce. Ale na to už je pozdě…
Přehodila si popruh winchestrovky přes záda a povzdychla si.
Vítr zadul a plachty tee-pee zapleskaly, jako by to byla odpověď.
*****
Úsvit byl krásný.
Anne už viděla spoustu krásných úsvitů, některé i v Sugarhillu, jiné po cestě, ale tenhle vynikal nad všechny. Bylo chladno a vítr se do ní opíral, ale nejspíš to vůbec necítila. Ani se nepohnula, nejraději by snad ani vůbec nemrkala, aby jí neutekla ani vteřina té nádhery, když rodící se naoranžovělé slunce obkreslovalo špičaté siluety vysokých tee-pee.
Věděla, že nikdy nezapomene ty barvy, tu vůni ani zvuky.
Kdosi vedle ní stanul tiše jako stín. Nepodívala se, protože nechtěla odtrhnout oči, ale tušila, kdo to je, protože jen indiáni se dokázali pohybovat tak tiše.
"Opravdu nádherné, až slzám," řekl Orlí dráp svým hlubokým hlasem.
Anne zvedla ruku a konečky prstů překvapeně nahmatala slané stopy na svých tvářích.
"To… to ano," řekla tiše.
"Síla těchto okamžiků je v tom, že už se nikdy neopakují a trvají jen prchavou chvíli," pousmál se indián.
Nevěděla, co k tomu říct a nebyla si jistá, jestli tomu dostatečně rozumí, Orlí dráp od ní ale nečekal odpověď. Stáli vedle sebe tiše v souznícím mlčení.
Koní na prostranství přibývalo, i když šero zatím obkreslovalo jen jejich siluety, tiše frkali, podupávali a zdravili se navzájem tím milým, koňským způsobem.
"Kde je náčelník?" zeptala se nahlas mladíka. "Je tady?"
"Ano. Stojí támhle," ukázal Orlí dráp.
"Jak to děláš?" podivila se. "Vy indiáni vidíte ve tmě jako kočky?"
"Tohle není žádná tma," pousmál se.
Anne napínala zrak, jak chtěla náčelníka spatřit, takže nemohla s Orlím drápem plně souhlasit. Z náčelníka viděla jen obrys a několik bílých per v jeho vlasech, která do šera svítila.
Spatřit náčelníka Slunečního bizona pro ni bylo vždy tak trochu fascinující, ani nevěděla proč. Byl to už starší muž, přesto měl vlasy ještě uhlově černé a jeho lehce zešikmené oči byly tmavé a velmi pronikavé.
"Kolik vás vlastně s námi jede?" zeptala se.
"Mnoho."
Vlastně podobnou odpověď čekala. "Ale proč vlastně? Myslím proč doopravdy."
"Náčelník a Rychlý střelec mezi sebou mají pouto," odpověděl Orlí dráp. "Říkáme tomu Moht´a veesehe, což ve vašem jazyce znamená něco jako božské spojení. Je to velmi vážná záležitost a pokud Rychlý střelec požádal, náčelník Sluneční bizon jeho přání vyhověl."
Netrpělivě se zamračila. "Pořád tomu nerozumím. Jak něco takovýho může vzniknout?"
"Různými způsoby," přiznal Orlí dráp. "Rychlý střelec kdysi zachránil život synovi Slunečního bizona. Zachoval se velmi nezištně a velmi statečně a náčelník cítil obrovskou vděčnost. Věřil, že mu Rychlého střelce poslali do cesty sami bohové."
Anne tiše naslouchala.
"Náčelník slíbil před bohy oddanost, trvající po tento život, i po všechny další životy, když se jeho duše a duše Rychlého střelce potkají."
Nemohla popřít, že i to je fascinující, stejně jako představa, jak Flash zachraňuje někomu nezištně a statečně život.
"A jen to stačí k tomu, aby poslal většinu svých bojovníků přepadávat vlaky?" nezdálo se jí. "Jen tak?"
Pousmál se. "Stačilo by to. Ale je v tom i víc. George Marten je velmi zlý člověk."
"Vím," ušklíbla se. "To už se ke mně doneslo. Několikrát."
"Dříve se velmi zasloužil o to, aby se ubližovalo spoustě indiánských bratrů a sester všemi způsoby. Zabíjel, mučil, trýznil, děsil. Mnoho indiánské krve teklo jen pro jeho potěšení. I my se toužíme pomstít."
Mluvil klidně, ale tvrdě.
"I tobě ublížil?" zeptala se napjatě.
"Ne. Jsem příliš mladý na to, abych to mohl zažít. Ale když krvácí moji bratři, krvácím i já. Nečekal jsem, že někdy budu mít takovou možnost se pomstít."
Mlčela, protože nevěděla, co by mohla dodat. Indiánova slova ji zasáhla, i když přesně nerozuměla, co díky nim cítí. Zahleděla se znovu na úsvitem osvětlenou scenerii, která začala rychle světlat měkkým, naoranžovělým světlem.
"Tak jsem skoro jediná, kdo se mu nemá za co mstít," prohlásila s lehkou ironií.
"Buď ráda, Divoká růže," řekl upřímně. "Pomsta je těžké břímě."
*****
John Flash dýchal pomalu a klidně a chvíli pozoroval svůj vlastní dech, chladem se srážející v páru. Bylo přesně to prchavé světlo, které je jen pár minut mezi končícím úsvitem a začínajícím dnem.
Měl před sebou všechny nastoupené, usazené v sedlech, připravené na odjezd.
Pečlivě se na ně díval.
Byli tam Šajeni, jeho vlastní muži, Wesley Shane a Danny Larabi, kteří všechno tohle začali. Byla tam Ellen, smutná dědička, která toužila po smrti otcova vraha.
Všichni toužíme po smrti vraha, pomyslel si.
Byla tam i Anne Retlowová.
Moje vlastní dcera.
Rád si to spojení slov v duchu často opakoval, jako by se tím sám sobě vysmíval. Jako by si s určitou, sebetrýznitelskou škodolibostí připomínal, že byl hlupák, když si mohl myslet, že ho minulost nikdy nedostihne.
Muselo k tomu jednou dojít, obzvlášť když ji ztělesňovala taková osůbka, jako byla Anne Retlowová.
Musel se pousmát, protože byla jediná, kdo se na něj nedíval. Ramena měla napjatá, seděla strnule a oči upírala někam na obzor. Do dlouhých copů měla vpletená pírka, barevné šňůrky a korálky po způsobu šajenských žen, prostě jen proto, že ji to uchvátilo. Vůbec se nestarala o to, jestli působí nepatřičně.
Věděl to přesně, protože taková bývala její matka Dolores.
"Než se rozdělíme a vyrazíme, chtěl bych jen říct, že Annie pojede s námi. Nemyslím tím jenom teď, myslím tím, že s námi pojede na celou akci. Odvede svůj díl práce, který jí určím."
Jeho slova dozněla, odmlčel se a s vyrovnaným polovičním úsměvem čelil palbě udivených pohledů, kterou očekával a následnému hrobovému tichu. Nikdo se neodvážil v tuhle chvíli nic namítnout, s čímž počítal.
"Tak pojeďme," dodal a obrátil koně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Margaret Margaret | 2. dubna 2012 v 19:04 | Reagovat

Ach jo ani jsem se nenadála a už jsem za půlkou:-( Vždycky se nechám úplně pohltit:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama